Branná předvýchova, to není žádné
zmilitarisování, nýbrž především
osvojení si nejvyšších občanských
a vojenských ctností, jako je na př. láska
k vlasti, udatnost, kázeň, poslušnost, bystrost,
iniciativa, sebezapření, sebeobětování
atd., kteréžto vlastnosti činí právě
národ heroickým i za těch nejtěžších
podmínek a okolností, jako je na př. válka,
za kteréžto situace národ takto jednotnou ideou
prodchnutý je s to za výtečného vedení
vojenského vykonati pravé zázraky. Je nepochybné,
že láska k armádě musí býti
podporována také i jiným způsobem;
především tím, že všem, kdož
vykonali řádně vojenskou povinnost, nesmí
býti činěno žádné příkoří,
jako se to děje. Jsme svědky nemilého, smutného
zjevu, že naši občané, kteří
s láskou presenční službu si odbyli,
ocitají se v nezaměstnanosti, bez práce.
Jsme svědky toho, že vojákům se presenční
služba do pořadí a postupu nezapočítává.
To jsou zjevy, které ovšem nemohou nikterak přispět
k vřelému vztahu a přátelství
k armádě. Po této stránce jest třeba,
aby došlo k radikální nápravě,
a my se budeme zasazovati veškerou svou mocí a vlivem,
aby všechny nespravedlnosti, páchané na vojácích,
byly v krátké době odčiněny.
Je nepochybné, že pokud se týče vedení
armády, by bylo třeba, aby vedení po stránce
osobní, po stránce vojenské schopnosti a
zdatnosti bylo proniknuto duchem velkorysosti, kterážto
by se projevovala v předem dobře propracovaném
organisačním plánu. Jsme svědky toho,
že právě naše armáda jest v poměru
k druhým příliš zaostalou, ne snad pokud
se týče moderní výzbroje, nýbrž
pokud se týče ideové, mravní výchovy
i pokud jde o otázky organisační. Máme
armádu organisovanou povšechně podle hledisek
předválečných. Když vezmeme v
úvahu, jak ostatní armády byly radikálně
zreorganisovány, jak ve všech státech militarisace
dostoupila přímo gigantických rozměrů,
musíme si přiznati, že máme velmi mnoho
co dohánět. Pokud se týče vedení,
našich důstojníků a rotmistrů,
jest všeobecně konstatováno - a viděli
jsme to na manévrech, jichž jsme se zúčastnili
jako členové branného výboru - že
největší zlo, které bylo napácháno
na velitelském a instrukčním sboru, spočívá
v těžké mizerii hospodářské
a sociální. Všechny politické strany
shodují se v názoru, že instruktorský
a velitelský sbor potřebuje nejúčinnější
pomoci, a já, slavná sněmovno, nemohu zde
jinak, než apelovati na všechny státotvorné
strany jak vládní, tak oposiční, aby
po této stránce konaly svoji povinnost a našemu
důstojnictvu a rotmistrům daly to, co jim slíbily.
Vojenský rozpočet je letošního roku
mnohem větší, než byl loni. A tu se domnívám,
že není žádné příčiny
k výmluvám se strany ministerstva financí,
že snad by nebylo úhrady. Nechť z těchto
nadbytků a přebytků, jež byly dány
k disposici vojenské správě, se pomůže
především důstojnictvu a nižšímu
instruktorskému sboru k zlepšení jeho zoufalé
materielní situace.
Mezinárodní situace je opravdu taková, že
můžeme počítati s novým válečným
konfliktem. Tato obava projevuje se také v rozpočtu
tím, že byl pro potřeby armády značně
zvýšen. Dostává se nám také
satisfakce po té stránce, že jsme neustále
varovali před velkým optimismem v mezinárodní
politice a že jsme zdůrazňovali potřebu
co nejintensivnější vojenské přípravy
celého národa a státu. Jest třeba,
aby nejen voják v armádě byl řádně
připraven na doby zlé, nýbrž také
veškeré naše obyvatelstvo. K tomu je potřebí
řádné, dokonalé průpravy již
v míru, tak aby v případě války
nikdo neselhal, ani voják v předních liniích,
ani nikdo v zázemí. (Předsednictví
převzal místopředseda Taub.)
Končím svůj projev konstatováním,
že národní sjednocení ze všech
důvodů, jež jsem uvedl, nemůže
souhlasiti s nynějším režimem, s režimem
nikoli tak demokratickým, jak jsme si představovali,
jak v naší ústavě je psáno, s
režimem, který poškozuje nejširší
vrstvy našeho obyvatelstva jak ve městech, tak na
venkově, s režimem, který nadržuje Němcům,
s režimem vysloveně germanofilským. My stojíme
v oposici a budeme v ní pokračovat do té
doby, pokud nenastanou poměry takové, abychom mohli
říci, že náš národ a náš
stát do budoucna je zabezpečen co nejlépe.
To nyní říci nikterak nemůžeme
a budeme také hlasovat proti rozpočtu, vyjma ovšem
rozpočet, týkající se obrany státu.
Jen tehdy, až vybudujeme mohutné hnutí národní,
které by paralysovalo všechny škůdce našeho
státu, až všecky občany spojíme
pod velkým, mohutným programem a praporem nacionálním,
jen tehdy bude náš stát a národ do budoucna
dobře zajištěn. Domníváme se,
že jedině velké národní sjednocení
zde může býti tím pevným základem
a pilířem. Tak jen vybudujeme mohutnou milionovou
armádu národního sjednocení, které
sebevědomí, čest a hrdost svobodného
národa, důstojnost a prestiž samostatného
suverenního státu, stejné právo a
spravedlnost pro všechny hájit a prohlubovat vetklo
na své prapory, vyzdvihujíc především
oživení nekompromisního, vášnivého
nacionalismu, kterého máme nevyhnutelně a
rychle zapotřebí, nemáme-li znovu pozbýti
své neodvislosti, které jsme nesčetnými
obětmi a utrpením nejlepších synů
národa po staleté porobě jako zázrakem
byli dosáhli. (Potlesk poslanců národního
sjednocení.)
Místopředseda Taub (zvoní):
Dalším řečníkem je p. posl.
Srba. Uděluji mu slovo.
Posl. Srba: Slavná sněmovno! Minulého
roku počal jsem svou řeč s této tribuny
protestem proti nevážnému projednávání
rozpočtu v Národním shromáždění.
Jestliže pro soubor rozpočtový, který
čítá 4.000 tištěných stran
a jehož každá položka zasahuje hluboko do
života občanstva, vyměří se 52
hodin v 10 dnech a výbor pracuje od rána od 9 hodin
do 7 hodin večer a jestliže potom všechen ten
materiál máme v plenu zmoci v jednom týdnu
při zasedání sobotním a pondělním,
kdy poslanci nutně musejí odjíždět
na schůze, tedy soudím, že tento způsob
projednávání rozpočtu musí
vyvolat oprávněné protesty každého,
kdo to s parlamentarismem a s demokracií myslí dobře.
(Potlesk.) Myslím, že by bylo výhodnější,
kdybychom, jako staré sněmovny, třeba francouzská,
popřáli si v tomto případě
jednoměsíčního rozpočtového
provisoria a dali jak výboru, tak plenu poslanecké
sněmovny čas, aby materiál tak vážný
mohly projednat důstojně.
Stěžujeme si na byrokratismus, ale prosím,
co má být kontrolou tohoto byrokratismu? To má
být kontrola poslance, který může posouditi,
jak jednotlivé úkony státní správy
zasahují do praktického života. Poslanci to
mají být, kteří přijdou k úředníkům,
jimž nemůžeme vyčítat, že
těchto styků nemají a kteří
je na to upozorňují. Výchova v rozpočtovém
výboru je vzájemná. Tam se učí
poslanec potřebám státní správy,
ale tam se také učí úředníci,
jak jednotlivá opatření jejich v praxi vypadají
a působí. A to při tomto způsobu projednávání
v rozpočtovém výboru není. Soudím
tedy, že tento případ bude již poslední
v dějinách této sněmovny. Jestliže
rozpočty se počínají připravovat
v ministerstvech někdy v březnu, soudím,
že v září nebo v říjnu
mohou být správně předloženy.
Nepatrný čas, vyměřený k projednávání
těchto věcí, nutí mne, abych promluvil
jenom k jednomu úseku materiálu dnes projednávaného
a jenom několika hlavními poznámkami. Rozpočet
ministerstva nár. obrany vykazuje proti roku tomuto přírůstek
zdánlivě nepatrný, pouze o 60 mil. Kč.
Ale my jsme si vědomí, že není možno,
aby zvýšená potřeba vojenské
správy s tímto rozpočtem vyšla. Vidíme
to na př. v položce na letectví, kde proti
částce na letectví rozpočtené,
je ještě zvláštní potřeba
51 mil. Kč, která musí býti opatřena
podle finančního zákona zvláště,
a vidíme také, že musíme počítati
do těchto věcí částky ze zbrojního
fondu, které jsou vyčerpávány rychleji,
nežli je jejich roční dotace.
A zde bych chtěl říci, že otázka
správného. a úsporného využití
rozpočtu je životní otázkou naší
brannosti. Prosím, my zápasíme zde o každý
nejenom milion, nýbrž o každých 100.000
Kč a slyšíme nejžalostnější
a nejoprávnější žaloby našich
rotmistrů a vojenských gážistů
a zde musíme uvažovati, zda by nebylo možno vhodnými
úsporami na stránce věcné najíti
leckdys úhradu pro potřeby osobní na straně
jiné.
Bylo řečeno, že na obraně státu
nesmí se vydělávati. A máme plné
právo žádati, aby v tomto případě
každý, kdo ve státě je, dal své
zkušenosti a svou sílu k disposici za poměrů
naprosto normálních. A jestliže i taková
Amerika se rozhodla připraviti si zákon, podle kterého
v případě války nebudou páni
fabrikanti vydělávat a páni ředitelé
bráti statisícové platy, nýbrž
páni budou mobilisováni jakožto vojáci
a budou bráti svoje platy majora, lajtnanta nebo plukovníka,
tedy soudíme, že na toto stanovisko musíme
se postaviti také u nás a že návrh zákona
v tomto směru musí býti v nejkratší
době předložen.
Páni musí viděti napřed, že v
případě války nebudou vydělávat
na obraně státu, ale musí také věděti,
že i nyní v době mírové se vydělávati
nebude. Tam, kde jedni musí nasazovati své životy
a poslední zbytek své existence, nemají druzí
práva, aby z toho těžili.
K otázce mužstva. Dvouletá vojenská
služba, kterou jsme povolili, při inteligenci našeho
obyvatelstva nebyla potřebná k tomu, abychom snad
provedli výcvik mužstva. Ta byla potřebná
k tomu, abychom měli pohotově takové stavy,
které by byly schopny umožniti v případě
potřeby mobilisaci. Vojenská taktika se neobyčejně
rychle mění, tak rychle, že mám někdy
dojem jako laik, že odborníci, zakouslí do
svých zkušeností a teorií, si to dosti
často ani neuvědomují. Ještě
se o tom zmíním.
Tedy tyto věci žádají dnes jiná
opatření. Soudím, že je třeba,
abychom, když vyzvedneme člověka na 2 léta
z praktického povolání, mu také umožnili,
aby mohl dále na vojně své vzdělání,
případně školení doplňovati.
Dále považuji za naprosto správné konstatovati
s tohoto místa, že my jsme, jako soc. demokraté,
také pro zvláštní zákon pro vojenské
gážisty. Požadavky, které se na ně
dnes kladou, nemohou býti uspokojeny v celkovém
rámci státních zaměstnanců,
poněvadž se na ně kladou úkoly skutečně
mimořádné. Najíti úhradu a
najíti snesitelné honorování těchto
věcí, třebas zvláštním
zákonem, je věc, proti níž se nemůžeme
rozumně stavěti. Stejně tak musí býti
rozluštěna otázka započítání
vojenské služby nejen veřejným, nýbrž
i soukromým zaměstnancům. Není správné,
aby jeden byl vzat ze svého prostředí, 2
léta šel sloužiti státu, a mezitím
druhý seděl klidně, vydělával
a obsadil mu jeho místo. Jsme povinni najíti nějakou
náhradu. Podle mého přesvědčení
je ji možno nalézti. U veřejného zaměstnance
nepůsobí to zvláštní nesnáze,
u soukromého zaměstnance je zde na př. jedna
možnost tím, že vojenskou službu započítáme
do pojištění starobního a do pojištění
pensijního. Zde mají právo žádati
lidé, aby se jim to nějakým způsobem
honorovalo a aby někde našli náhradu za to,
co státu dali. Jsem přesvědčen, že
to možné je. Stejně tak v otázce zachování
pracovního poměru nejen u veřejných,
nýbrž i soukromých zaměstnanců.
Pak zde máme otázku civilních zaměstnanců
vojenské správy. Nebudu o tom mluviti v této
chvíli, to je materiál velmi rozsáhlý,
a zmíní se o něm kol. Pik při
projednávání zákona o civilních
hlídačích vojenské správy podrobněji.
Ale chtěl bych říci něco k té
metodě, s jakou se tyto věci projednávají.
Každé nic, každá nepatrnost pracovního
poměru, která vzniká dnes mezi vojenskou
správou a civilními zaměstnanci, stává
se velikou aférou. Na to musí přijíti
poslanci, na to musí přijíti kluby, a když
mají dostat dělníci v Letově, ve vojenské
továrně, vánoční remunerace,
hýbá to celou republikou a ministerská rada
aby se snad tím zvláště zabývala.
To se musí jíti na správní radu, musí
se jíti na ministra financí, musí se jíti
na ministra nár. obrany, pak se z toho snad udělá
i otázka meziministerská, která patří
do ministerské rady, ač jedná se o kolektivní,
smlouvou zaručenou vánoční remuneraci.
Žádal jsem opětovně, aby vojenská
správa respektovala zde instituci, kterou je poradní
sbor pro zaměstnance civilní správy, aby
tento sbor byl opatřen příslušnou autoritou,
ať tam jde ten šef sekce, generál nebo kdo to
má, ať s odborovou organisací podepisující
kolektivní smlouvu tyto věci vyřídí.
Prosil bych, aby se dalo správní radě vojenských
podniků tolik práva, aby nejprostší
věci administrativní mohla vyříditi
sama.
Jen bych chtěl upozorniti při této příležitosti,
že je nutno změniti poněkud názory a
postavení civilních zaměstnanců vojenské
správy vůbec. Pánové, zapomínáte
zejména na jeden důsledek nové vojenské
taktiky, na důsledek toho, že každá válka
pravděpodobně započne leteckými útoky,
bombardováním, jedovatými plyny a pod. věcmi.
Na koho se obrátí tento útok? Tento útok
se především obrátí na všecky
podniky, které jsou důležité pro obranu
státu. Obrátí se na všecky letecké
továrny, obrátí se na továrny na střelivo,
na zbrojovky a pod. Tam jsou zaměstnanci, kteří
budou vystaveni nejprvnějším útokům,
dříve než snad normální vojsko,
a to útokům nejtěžšího rázu,
jdoucím do úplného zničení.
Neračte zapomínati, že ve skutečnosti
civilní zaměstnanci vojenské správy
zastávají nyní funkce dvě, zastávají
funkci vojáka a funkci dělníka. A musíme
na ně pohlížeti dnes jinak než dříve.
To nebude zázemí, do kterého se bude někdo
ulejvat, nýbrž snad to bude fronta, do které
se budou ulejvat před zázemím, budou-li se
chtíti dostat na posice bezpečnější.
Při tom bych chtěl říci jen en passant,
že nemůžeme snésti, aby kterákoli
organisace využívala situace, že má ministra
své příslušnosti ve vládě
a že má z toho důvodu snad nějaké
privilegované postavení. Konstatuji, že mně
bylo hlášeno, že do Malacek k okr. hejtmanu přišel
zástupce agrární organisace zemědělské,
načež okresní hejtman zavolal zástupce
lesní správy vojenské a nařídil,
aby s tímto člověkem udělali kolektivní
smlouvu.
To je tak hrubé zneužití, že myslím,
že je především v zájmu pana ministra
nár. obrany samého, aby tuto praksi exemplárně
znemožnil. V tom je jeho čest a čest celé
státní administrativy. To se týká
také pana ministra vnitra. (Potlesk.)
V otázce vyzbrojení je mně nemožno s
tohoto místa se pouštěti do podrobností.
Jen bych chtěl říci, že otázka
kontroly cen a srovnávání s cenami v cizozemsku
v každém případě bude velmi užitečná
a že využití zbrojního fondu musí
býti předmětem zvláštní
kontroly parlamentu na jiném místě.
V souvislosti s touto věcí jsou také otázky
opevnění, které podle mého přesvědčení
jsou tak důležité jako výzbroj sama.
Každý manévr, každá zkušenost,
třeba v dnešní Habeši, ukazuje, co znamenají
teritoriální překážky i proti
nejdokonalejším technickým zařízením
vojenským. Tam, kde takové terénní
překážky jsou, jako u nás, prakticky
jich využíti, tam kde nejsou, postarati se o ně,
je, myslím, jednou z nejužitečnějších,
nejdůležitějších a nejvýznamnějších
otázek obrany státu. Máme zde také
v souvislosti s tím otázku dislokace našich
továren. Je jasno, že není zdrávo, když
řada velice důležitých továren
je buď na hranicích nebo v hlavním městě
republiky pohromadě. Bylo by tedy třeba, aby se
připravovala zvolna jejich dislokace.
V souvislosti s touto věcí může býti
luštěna velice důležitá otázka
sociální. Máme kraje, které jsou dnes
trvale zpustošeny, trvale vylidněny tím, že
určité průmysly zahynuly, jako máme
kraj obuvnický na Holicku a na Skutečsku, kraj textilní
na Hlinecku a pod. Při této dislokaci průmyslu
a obranných prostředků státu je možno
postupovati společně s ministerstvem soc. péče
tak, abychom zároveň pro ta jednotlivá místa
opatřili kousek náhrady za průmysly, které
tam vyhynuly.
Když člověk s nepodjatým rozumem posuzuje
některé otázky obrany státu, tedy
zůstává přímo zaražen
nad tím. jak malá odvaha se uplatňuje v případech,
kdy je nutno změniti dosavadní názory na
vojenství. Podívejte se, Anglie poznala již
a její min. předseda Baldwin to vyjádřil,
že přestala býti vývinem letectva ostrovem.
A když bylo řečeno, že hranice Anglie
jsou na Rýnu, tedy věděl dobře Baldwin,
co řekl, a nyní vidíme, že i celá
zahraniční politika i obranná politika anglická
počíná se měniti ve smyslu tohoto
poznání. Podíváme-li se, řekněme,
na zkoušky v bombardování s letadel, shledáme,
že nelze vůbec zabrániti, aby se železnice
staly proti leteckému bombardování více
méně bezbrannými. Ty dlouhé trati,
na nejrůznějších místech naprosto
nechráněné, mohou býti dnes letecky
několikráte a často na dlouhou dobu a těžce
přerušeny. To znamená, že obrana státu
zvláště v takovém území,
jaké máme my, kde železnice samy neběží
paralelně s tvarem republiky a je jich poměrně
málo, nemůže býti založena na dopravě
železniční, nýbrž že ji musíme
založiti na dopravě silniční, na automobilismu,
a že vše, co může umožniti, abychom
měli dostatečný počet dostatečně
silných automobilů osobních a nákladních
a autobusů, slouží k obraně státu.
A pánové, podívejte se, je naše politika
podle toho? Máme tu odvahu, abychom to řekli a abychom
se starali o to, aby tu bylo co nejvíce silnic, autobusů,
skladišť a nákladních automobilů?
A naše politika osobních vozů? Myslíte,
že by byla Francie zachránila situaci na Marně,
kdyby byli bývali měli v Paříži
jednu desetinu automobilů, co mají, a kdyby to místo
pořádných, silných vozů byly
nějaké kočky o 4 nebo 8 HP, na kterých
by vojáky nemohli dopravovat? My děláme politiku
tím, že zdaníme litráž místo
benzinu, my děláme politiku, která snižuje
kapacitu osobních vozů, a tím ve skutečnosti
podřezáváme sami hlavní základy
obrany státu.
Zde si musíme jasně říci, co v té
věci chceme dělati. Všechny vedlejší
věci musí pryč. Naši fabrikanti musí
se jednou přizpůsobiti. Já jsem jednou spočítal,
že kdybychom zaplatili sedlákům za řepu
a nechali jim ji, aby si ji zkrmili, a kdybychom zaplatili cukrovarským
dělníkům za práci a mimo to zaplatili
cukrovarům příslušnou amortisaci a koupili
si cukr z ciziny, tedy nám to přijde ještě
o jednu až 2 Kč laciněji než dnes,
poněvadž, stojí-li výrobní náklad
kilogramu cukru 1 Kč 80 hal. plus 2.10 Kč daně
a za 6.30 Kč to prodáváme, tedy kdybychom
si ten kilogram koupili za 70 haléřů v cizině,
jak můžeme, přijdeme k tomu laciněji.
Kdybychom si koupili z Ameriky krásné osmiválcové
vozy po 15.000 Kč, zaplatili sami našim dělníkům
za práci, všem dodavatelům za materiál
a nechali je doma, a nechtěli od nich nic, tak nám
přijde ten automobil levněji než za dnešní
situace, kdy takový automobil, který stojí
v Americe nějakých 15 tisíc Kč, stojí
u nás 60 nebo 70 tisíc Kč. To všecko
můžeme dělati jinak; já jenom konstatuji
nesmyslnost situace. kterou vytváříme v celém
tom výrobním odvětví, a poukazuji,
jak si takovým způsobem sami ničíme
obranné schopnosti státu.
To je otázka vozidel. Ale vezměme si teď otázku
pohonných prostředků. Podívejte se,
co se děje v Italii. Je to velmoc s docela jinými
prostředky, než máme my, a přece se
ocitá v naprosté odvislosti od provozních
prostředků v automobilismu. A pánové,
kde my máme svoje petrolejové a benzinové
zdroje? Vždyť je máme také v cizině,
odkud je musíme kupovati. Naše nafta je málo
benzinonosná, ve směru výroby benzinu z uhlí
jsme dosud nic nezavedli a benzin kupujeme dále z ciziny.
Máme u nás doma naftu, ale omezujeme její
těžbu ve Gbelích a nekonáme nové
vrtby. Otázka pohonu automobilů a pozemních
prostředků je naftou úplně rozluštěna.
Můžeme už dnes zavésti Dieselovy motory
na těžké oleje v automobilismu, ale my to neděláme,
nýbrž zavádíme zde jen motory pro benzin,
který nemáme a který musíme dovážeti.
Budeme snad míti v letectví už tohoto roku
dokonalý Dieselův motor, na těžké
oleje, ale na zemi jezdíme pořád na benzin.
V důsledku takových poměrů, kdyby
se něco stalo, budeme eventuálně míti
veliký automobilní a letecký park, ale nebudeme
míti, čím bychom létali, poněvadž
spotřeba benzinu je přece v takovém případě
strašná, a byli bychom se svými zásobami
brzy u konce. Není to zločin, když nikdo se
nemůže rozhodnouti, aby prosadil, že naše
nákladní automobily, autobusy atd. mají býti
zařízeny na naše oleje v našem státě
vyráběné, když to jde, a když nikdo
nemá odvahu to provésti k vůli nevím
jakým soukromým zájmům? Zájmy
státu mají jíti před všemi soukromými
zájmy. To je okolnost, kterou může každý
plným právem vytýkati.