Branná předvýchova, to není žádné zmilitarisování, nýbrž především osvojení si nejvyšších občanských a vojenských ctností, jako je na př. láska k vlasti, udatnost, kázeň, poslušnost, bystrost, iniciativa, sebezapření, sebeobětování atd., kteréžto vlastnosti činí právě národ heroickým i za těch nejtěžších podmínek a okolností, jako je na př. válka, za kteréžto situace národ takto jednotnou ideou prodchnutý je s to za výtečného vedení vojenského vykonati pravé zázraky. Je nepochybné, že láska k armádě musí býti podporována také i jiným způsobem; především tím, že všem, kdož vykonali řádně vojenskou povinnost, nesmí býti činěno žádné příkoří, jako se to děje. Jsme svědky nemilého, smutného zjevu, že naši občané, kteří s láskou presenční službu si odbyli, ocitají se v nezaměstnanosti, bez práce. Jsme svědky toho, že vojákům se presenční služba do pořadí a postupu nezapočítává. To jsou zjevy, které ovšem nemohou nikterak přispět k vřelému vztahu a přátelství k armádě. Po této stránce jest třeba, aby došlo k radikální nápravě, a my se budeme zasazovati veškerou svou mocí a vlivem, aby všechny nespravedlnosti, páchané na vojácích, byly v krátké době odčiněny.

Je nepochybné, že pokud se týče vedení armády, by bylo třeba, aby vedení po stránce osobní, po stránce vojenské schopnosti a zdatnosti bylo proniknuto duchem velkorysosti, kterážto by se projevovala v předem dobře propracovaném organisačním plánu. Jsme svědky toho, že právě naše armáda jest v poměru k druhým příliš zaostalou, ne snad pokud se týče moderní výzbroje, nýbrž pokud se týče ideové, mravní výchovy i pokud jde o otázky organisační. Máme armádu organisovanou povšechně podle hledisek předválečných. Když vezmeme v úvahu, jak ostatní armády byly radikálně zreorganisovány, jak ve všech státech militarisace dostoupila přímo gigantických rozměrů, musíme si přiznati, že máme velmi mnoho co dohánět. Pokud se týče vedení, našich důstojníků a rotmistrů, jest všeobecně konstatováno - a viděli jsme to na manévrech, jichž jsme se zúčastnili jako členové branného výboru - že největší zlo, které bylo napácháno na velitelském a instrukčním sboru, spočívá v těžké mizerii hospodářské a sociální. Všechny politické strany shodují se v názoru, že instruktorský a velitelský sbor potřebuje nejúčinnější pomoci, a já, slavná sněmovno, nemohu zde jinak, než apelovati na všechny státotvorné strany jak vládní, tak oposiční, aby po této stránce konaly svoji povinnost a našemu důstojnictvu a rotmistrům daly to, co jim slíbily. Vojenský rozpočet je letošního roku mnohem větší, než byl loni. A tu se domnívám, že není žádné příčiny k výmluvám se strany ministerstva financí, že snad by nebylo úhrady. Nechť z těchto nadbytků a přebytků, jež byly dány k disposici vojenské správě, se pomůže především důstojnictvu a nižšímu instruktorskému sboru k zlepšení jeho zoufalé materielní situace.

Mezinárodní situace je opravdu taková, že můžeme počítati s novým válečným konfliktem. Tato obava projevuje se také v rozpočtu tím, že byl pro potřeby armády značně zvýšen. Dostává se nám také satisfakce po té stránce, že jsme neustále varovali před velkým optimismem v mezinárodní politice a že jsme zdůrazňovali potřebu co nejintensivnější vojenské přípravy celého národa a státu. Jest třeba, aby nejen voják v armádě byl řádně připraven na doby zlé, nýbrž také veškeré naše obyvatelstvo. K tomu je potřebí řádné, dokonalé průpravy již v míru, tak aby v případě války nikdo neselhal, ani voják v předních liniích, ani nikdo v zázemí. (Předsednictví převzal místopředseda Taub.)

Končím svůj projev konstatováním, že národní sjednocení ze všech důvodů, jež jsem uvedl, nemůže souhlasiti s nynějším režimem, s režimem nikoli tak demokratickým, jak jsme si představovali, jak v naší ústavě je psáno, s režimem, který poškozuje nejširší vrstvy našeho obyvatelstva jak ve městech, tak na venkově, s režimem, který nadržuje Němcům, s režimem vysloveně germanofilským. My stojíme v oposici a budeme v ní pokračovat do té doby, pokud nenastanou poměry takové, abychom mohli říci, že náš národ a náš stát do budoucna je zabezpečen co nejlépe. To nyní říci nikterak nemůžeme a budeme také hlasovat proti rozpočtu, vyjma ovšem rozpočet, týkající se obrany státu. Jen tehdy, až vybudujeme mohutné hnutí národní, které by paralysovalo všechny škůdce našeho státu, až všecky občany spojíme pod velkým, mohutným programem a praporem nacionálním, jen tehdy bude náš stát a národ do budoucna dobře zajištěn. Domníváme se, že jedině velké národní sjednocení zde může býti tím pevným základem a pilířem. Tak jen vybudujeme mohutnou milionovou armádu národního sjednocení, které sebevědomí, čest a hrdost svobodného národa, důstojnost a prestiž samostatného suverenního státu, stejné právo a spravedlnost pro všechny hájit a prohlubovat vetklo na své prapory, vyzdvihujíc především oživení nekompromisního, vášnivého nacionalismu, kterého máme nevyhnutelně a rychle zapotřebí, nemáme-li znovu pozbýti své neodvislosti, které jsme nesčetnými obětmi a utrpením nejlepších synů národa po staleté porobě jako zázrakem byli dosáhli. (Potlesk poslanců národního sjednocení.)

Místopředseda Taub (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Srba. Uděluji mu slovo.

Posl. Srba: Slavná sněmovno! Minulého roku počal jsem svou řeč s této tribuny protestem proti nevážnému projednávání rozpočtu v Národním shromáždění. Jestliže pro soubor rozpočtový, který čítá 4.000 tištěných stran a jehož každá položka zasahuje hluboko do života občanstva, vyměří se 52 hodin v 10 dnech a výbor pracuje od rána od 9 hodin do 7 hodin večer a jestliže potom všechen ten materiál máme v plenu zmoci v jednom týdnu při zasedání sobotním a pondělním, kdy poslanci nutně musejí odjíždět na schůze, tedy soudím, že tento způsob projednávání rozpočtu musí vyvolat oprávněné protesty každého, kdo to s parlamentarismem a s demokracií myslí dobře. (Potlesk.) Myslím, že by bylo výhodnější, kdybychom, jako staré sněmovny, třeba francouzská, popřáli si v tomto případě jednoměsíčního rozpočtového provisoria a dali jak výboru, tak plenu poslanecké sněmovny čas, aby materiál tak vážný mohly projednat důstojně.

Stěžujeme si na byrokratismus, ale prosím, co má být kontrolou tohoto byrokratismu? To má být kontrola poslance, který může posouditi, jak jednotlivé úkony státní správy zasahují do praktického života. Poslanci to mají být, kteří přijdou k úředníkům, jimž nemůžeme vyčítat, že těchto styků nemají a kteří je na to upozorňují. Výchova v rozpočtovém výboru je vzájemná. Tam se učí poslanec potřebám státní správy, ale tam se také učí úředníci, jak jednotlivá opatření jejich v praxi vypadají a působí. A to při tomto způsobu projednávání v rozpočtovém výboru není. Soudím tedy, že tento případ bude již poslední v dějinách této sněmovny. Jestliže rozpočty se počínají připravovat v ministerstvech někdy v březnu, soudím, že v září nebo v říjnu mohou být správně předloženy.

Nepatrný čas, vyměřený k projednávání těchto věcí, nutí mne, abych promluvil jenom k jednomu úseku materiálu dnes projednávaného a jenom několika hlavními poznámkami. Rozpočet ministerstva nár. obrany vykazuje proti roku tomuto přírůstek zdánlivě nepatrný, pouze o 60 mil. Kč. Ale my jsme si vědomí, že není možno, aby zvýšená potřeba vojenské správy s tímto rozpočtem vyšla. Vidíme to na př. v položce na letectví, kde proti částce na letectví rozpočtené, je ještě zvláštní potřeba 51 mil. Kč, která musí býti opatřena podle finančního zákona zvláště, a vidíme také, že musíme počítati do těchto věcí částky ze zbrojního fondu, které jsou vyčerpávány rychleji, nežli je jejich roční dotace.

A zde bych chtěl říci, že otázka správného. a úsporného využití rozpočtu je životní otázkou naší brannosti. Prosím, my zápasíme zde o každý nejenom milion, nýbrž o každých 100.000 Kč a slyšíme nejžalostnější a nejoprávnější žaloby našich rotmistrů a vojenských gážistů a zde musíme uvažovati, zda by nebylo možno vhodnými úsporami na stránce věcné najíti leckdys úhradu pro potřeby osobní na straně jiné.

Bylo řečeno, že na obraně státu nesmí se vydělávati. A máme plné právo žádati, aby v tomto případě každý, kdo ve státě je, dal své zkušenosti a svou sílu k disposici za poměrů naprosto normálních. A jestliže i taková Amerika se rozhodla připraviti si zákon, podle kterého v případě války nebudou páni fabrikanti vydělávat a páni ředitelé bráti statisícové platy, nýbrž páni budou mobilisováni jakožto vojáci a budou bráti svoje platy majora, lajtnanta nebo plukovníka, tedy soudíme, že na toto stanovisko musíme se postaviti také u nás a že návrh zákona v tomto směru musí býti v nejkratší době předložen.

Páni musí viděti napřed, že v případě války nebudou vydělávat na obraně státu, ale musí také věděti, že i nyní v době mírové se vydělávati nebude. Tam, kde jedni musí nasazovati své životy a poslední zbytek své existence, nemají druzí práva, aby z toho těžili.

K otázce mužstva. Dvouletá vojenská služba, kterou jsme povolili, při inteligenci našeho obyvatelstva nebyla potřebná k tomu, abychom snad provedli výcvik mužstva. Ta byla potřebná k tomu, abychom měli pohotově takové stavy, které by byly schopny umožniti v případě potřeby mobilisaci. Vojenská taktika se neobyčejně rychle mění, tak rychle, že mám někdy dojem jako laik, že odborníci, zakouslí do svých zkušeností a teorií, si to dosti často ani neuvědomují. Ještě se o tom zmíním.

Tedy tyto věci žádají dnes jiná opatření. Soudím, že je třeba, abychom, když vyzvedneme člověka na 2 léta z praktického povolání, mu také umožnili, aby mohl dále na vojně své vzdělání, případně školení doplňovati.

Dále považuji za naprosto správné konstatovati s tohoto místa, že my jsme, jako soc. demokraté, také pro zvláštní zákon pro vojenské gážisty. Požadavky, které se na ně dnes kladou, nemohou býti uspokojeny v celkovém rámci státních zaměstnanců, poněvadž se na ně kladou úkoly skutečně mimořádné. Najíti úhradu a najíti snesitelné honorování těchto věcí, třebas zvláštním zákonem, je věc, proti níž se nemůžeme rozumně stavěti. Stejně tak musí býti rozluštěna otázka započítání vojenské služby nejen veřejným, nýbrž i soukromým zaměstnancům. Není správné, aby jeden byl vzat ze svého prostředí, 2 léta šel sloužiti státu, a mezitím druhý seděl klidně, vydělával a obsadil mu jeho místo. Jsme povinni najíti nějakou náhradu. Podle mého přesvědčení je ji možno nalézti. U veřejného zaměstnance nepůsobí to zvláštní nesnáze, u soukromého zaměstnance je zde na př. jedna možnost tím, že vojenskou službu započítáme do pojištění starobního a do pojištění pensijního. Zde mají právo žádati lidé, aby se jim to nějakým způsobem honorovalo a aby někde našli náhradu za to, co státu dali. Jsem přesvědčen, že to možné je. Stejně tak v otázce zachování pracovního poměru nejen u veřejných, nýbrž i soukromých zaměstnanců.

Pak zde máme otázku civilních zaměstnanců vojenské správy. Nebudu o tom mluviti v této chvíli, to je materiál velmi rozsáhlý, a zmíní se o něm kol. Pik při projednávání zákona o civilních hlídačích vojenské správy podrobněji.

Ale chtěl bych říci něco k té metodě, s jakou se tyto věci projednávají. Každé nic, každá nepatrnost pracovního poměru, která vzniká dnes mezi vojenskou správou a civilními zaměstnanci, stává se velikou aférou. Na to musí přijíti poslanci, na to musí přijíti kluby, a když mají dostat dělníci v Letově, ve vojenské továrně, vánoční remunerace, hýbá to celou republikou a ministerská rada aby se snad tím zvláště zabývala. To se musí jíti na správní radu, musí se jíti na ministra financí, musí se jíti na ministra nár. obrany, pak se z toho snad udělá i otázka meziministerská, která patří do ministerské rady, ač jedná se o kolektivní, smlouvou zaručenou vánoční remuneraci.

Žádal jsem opětovně, aby vojenská správa respektovala zde instituci, kterou je poradní sbor pro zaměstnance civilní správy, aby tento sbor byl opatřen příslušnou autoritou, ať tam jde ten šef sekce, generál nebo kdo to má, ať s odborovou organisací podepisující kolektivní smlouvu tyto věci vyřídí. Prosil bych, aby se dalo správní radě vojenských podniků tolik práva, aby nejprostší věci administrativní mohla vyříditi sama.

Jen bych chtěl upozorniti při této příležitosti, že je nutno změniti poněkud názory a postavení civilních zaměstnanců vojenské správy vůbec. Pánové, zapomínáte zejména na jeden důsledek nové vojenské taktiky, na důsledek toho, že každá válka pravděpodobně započne leteckými útoky, bombardováním, jedovatými plyny a pod. věcmi. Na koho se obrátí tento útok? Tento útok se především obrátí na všecky podniky, které jsou důležité pro obranu státu. Obrátí se na všecky letecké továrny, obrátí se na továrny na střelivo, na zbrojovky a pod. Tam jsou zaměstnanci, kteří budou vystaveni nejprvnějším útokům, dříve než snad normální vojsko, a to útokům nejtěžšího rázu, jdoucím do úplného zničení. Neračte zapomínati, že ve skutečnosti civilní zaměstnanci vojenské správy zastávají nyní funkce dvě, zastávají funkci vojáka a funkci dělníka. A musíme na ně pohlížeti dnes jinak než dříve. To nebude zázemí, do kterého se bude někdo ulejvat, nýbrž snad to bude fronta, do které se budou ulejvat před zázemím, budou-li se chtíti dostat na posice bezpečnější.

Při tom bych chtěl říci jen en passant, že nemůžeme snésti, aby kterákoli organisace využívala situace, že má ministra své příslušnosti ve vládě a že má z toho důvodu snad nějaké privilegované postavení. Konstatuji, že mně bylo hlášeno, že do Malacek k okr. hejtmanu přišel zástupce agrární organisace zemědělské, načež okresní hejtman zavolal zástupce lesní správy vojenské a nařídil, aby s tímto člověkem udělali kolektivní smlouvu.

To je tak hrubé zneužití, že myslím, že je především v zájmu pana ministra nár. obrany samého, aby tuto praksi exemplárně znemožnil. V tom je jeho čest a čest celé státní administrativy. To se týká také pana ministra vnitra. (Potlesk.)

V otázce vyzbrojení je mně nemožno s tohoto místa se pouštěti do podrobností. Jen bych chtěl říci, že otázka kontroly cen a srovnávání s cenami v cizozemsku v každém případě bude velmi užitečná a že využití zbrojního fondu musí býti předmětem zvláštní kontroly parlamentu na jiném místě.

V souvislosti s touto věcí jsou také otázky opevnění, které podle mého přesvědčení jsou tak důležité jako výzbroj sama. Každý manévr, každá zkušenost, třeba v dnešní Habeši, ukazuje, co znamenají teritoriální překážky i proti nejdokonalejším technickým zařízením vojenským. Tam, kde takové terénní překážky jsou, jako u nás, prakticky jich využíti, tam kde nejsou, postarati se o ně, je, myslím, jednou z nejužitečnějších, nejdůležitějších a nejvýznamnějších otázek obrany státu. Máme zde také v souvislosti s tím otázku dislokace našich továren. Je jasno, že není zdrávo, když řada velice důležitých továren je buď na hranicích nebo v hlavním městě republiky pohromadě. Bylo by tedy třeba, aby se připravovala zvolna jejich dislokace.

V souvislosti s touto věcí může býti luštěna velice důležitá otázka sociální. Máme kraje, které jsou dnes trvale zpustošeny, trvale vylidněny tím, že určité průmysly zahynuly, jako máme kraj obuvnický na Holicku a na Skutečsku, kraj textilní na Hlinecku a pod. Při této dislokaci průmyslu a obranných prostředků státu je možno postupovati společně s ministerstvem soc. péče tak, abychom zároveň pro ta jednotlivá místa opatřili kousek náhrady za průmysly, které tam vyhynuly.

Když člověk s nepodjatým rozumem posuzuje některé otázky obrany státu, tedy zůstává přímo zaražen nad tím. jak malá odvaha se uplatňuje v případech, kdy je nutno změniti dosavadní názory na vojenství. Podívejte se, Anglie poznala již a její min. předseda Baldwin to vyjádřil, že přestala býti vývinem letectva ostrovem. A když bylo řečeno, že hranice Anglie jsou na Rýnu, tedy věděl dobře Baldwin, co řekl, a nyní vidíme, že i celá zahraniční politika i obranná politika anglická počíná se měniti ve smyslu tohoto poznání. Podíváme-li se, řekněme, na zkoušky v bombardování s letadel, shledáme, že nelze vůbec zabrániti, aby se železnice staly proti leteckému bombardování více méně bezbrannými. Ty dlouhé trati, na nejrůznějších místech naprosto nechráněné, mohou býti dnes letecky několikráte a často na dlouhou dobu a těžce přerušeny. To znamená, že obrana státu zvláště v takovém území, jaké máme my, kde železnice samy neběží paralelně s tvarem republiky a je jich poměrně málo, nemůže býti založena na dopravě železniční, nýbrž že ji musíme založiti na dopravě silniční, na automobilismu, a že vše, co může umožniti, abychom měli dostatečný počet dostatečně silných automobilů osobních a nákladních a autobusů, slouží k obraně státu. A pánové, podívejte se, je naše politika podle toho? Máme tu odvahu, abychom to řekli a abychom se starali o to, aby tu bylo co nejvíce silnic, autobusů, skladišť a nákladních automobilů? A naše politika osobních vozů? Myslíte, že by byla Francie zachránila situaci na Marně, kdyby byli bývali měli v Paříži jednu desetinu automobilů, co mají, a kdyby to místo pořádných, silných vozů byly nějaké kočky o 4 nebo 8 HP, na kterých by vojáky nemohli dopravovat? My děláme politiku tím, že zdaníme litráž místo benzinu, my děláme politiku, která snižuje kapacitu osobních vozů, a tím ve skutečnosti podřezáváme sami hlavní základy obrany státu.

Zde si musíme jasně říci, co v té věci chceme dělati. Všechny vedlejší věci musí pryč. Naši fabrikanti musí se jednou přizpůsobiti. Já jsem jednou spočítal, že kdybychom zaplatili sedlákům za řepu a nechali jim ji, aby si ji zkrmili, a kdybychom zaplatili cukrovarským dělníkům za práci a mimo to zaplatili cukrovarům příslušnou amortisaci a koupili si cukr z ciziny, tedy nám to přijde ještě o jednu až 2 Kč laciněji než dnes, poněvadž, stojí-li výrobní náklad kilogramu cukru 1 Kč 80 hal. plus 2.10 Kč daně a za 6.30 Kč to prodáváme, tedy kdybychom si ten kilogram koupili za 70 haléřů v cizině, jak můžeme, přijdeme k tomu laciněji. Kdybychom si koupili z Ameriky krásné osmiválcové vozy po 15.000 Kč, zaplatili sami našim dělníkům za práci, všem dodavatelům za materiál a nechali je doma, a nechtěli od nich nic, tak nám přijde ten automobil levněji než za dnešní situace, kdy takový automobil, který stojí v Americe nějakých 15 tisíc Kč, stojí u nás 60 nebo 70 tisíc Kč. To všecko můžeme dělati jinak; já jenom konstatuji nesmyslnost situace. kterou vytváříme v celém tom výrobním odvětví, a poukazuji, jak si takovým způsobem sami ničíme obranné schopnosti státu.

To je otázka vozidel. Ale vezměme si teď otázku pohonných prostředků. Podívejte se, co se děje v Italii. Je to velmoc s docela jinými prostředky, než máme my, a přece se ocitá v naprosté odvislosti od provozních prostředků v automobilismu. A pánové, kde my máme svoje petrolejové a benzinové zdroje? Vždyť je máme také v cizině, odkud je musíme kupovati. Naše nafta je málo benzinonosná, ve směru výroby benzinu z uhlí jsme dosud nic nezavedli a benzin kupujeme dále z ciziny. Máme u nás doma naftu, ale omezujeme její těžbu ve Gbelích a nekonáme nové vrtby. Otázka pohonu automobilů a pozemních prostředků je naftou úplně rozluštěna. Můžeme už dnes zavésti Dieselovy motory na těžké oleje v automobilismu, ale my to neděláme, nýbrž zavádíme zde jen motory pro benzin, který nemáme a který musíme dovážeti. Budeme snad míti v letectví už tohoto roku dokonalý Dieselův motor, na těžké oleje, ale na zemi jezdíme pořád na benzin. V důsledku takových poměrů, kdyby se něco stalo, budeme eventuálně míti veliký automobilní a letecký park, ale nebudeme míti, čím bychom létali, poněvadž spotřeba benzinu je přece v takovém případě strašná, a byli bychom se svými zásobami brzy u konce. Není to zločin, když nikdo se nemůže rozhodnouti, aby prosadil, že naše nákladní automobily, autobusy atd. mají býti zařízeny na naše oleje v našem státě vyráběné, když to jde, a když nikdo nemá odvahu to provésti k vůli nevím jakým soukromým zájmům? Zájmy státu mají jíti před všemi soukromými zájmy. To je okolnost, kterou může každý plným právem vytýkati.