My věříme, že p. ministr Beneš vychází z téhož názoru, že je třeba uchovati mír, věříme v jeho opravdové snahy mírové, opravdové snahy znemožniti válku a uchovati mír. Ale v čem se lišíme od názoru p. ministra Beneše a jeho politiky, toť názor, kde hledati zajištění míru, toť oceňování jednotlivých kapitalistických velmocí jako mírových činitelů. Z celého exposé p. ministra Beneše vychází na jevo, že vidí nejspolehlivější záruku míru především ve Společnosti národů a za druhé v kapitalistických velmocích, ve Francii a dále, což p. ministr Beneš - ve svém včerejším exposé zvlášť podškrtl, dnes především i v Anglii.

Pokud jde o Společnost národů, nechceme podceňovati její úlohu jako určitého mírového činitele. Přiznáváme, že Společnost národů po odchodu Německa a Japonska z jejích řad a po vstupu Sovětského svazu do Společnosti národů byla nyní v habešském konfliktu přece jen schopna učiniti více, než učinila před nedávnem za mandžúského konfliktu, kdy úplně a stoprocentně zklamala. Je pravda, že Společnost národů nyní za habešského konfliktu označila Mussoliniho za útočníka, pohrozila mu sankcemi a sáhla k prvým finančním a hospodářským sankcím. Avšak zůstává zde - skutečnost, že přes to přese všechno se nepodařilo Společnosti národů zabrániti této válce, že Mussolini přes hrozby sankcemi mohl se odvážiti, aniž by vypověděl válku, překročiti habešské hranice a napadnouti samostatnost habešského lidu. Kde je záruka, že v budoucnu, až jiný stát a třeba malý stát středoevropský bude napaden nějakou velmocí, vyvine Společnost národů větší sílu a pomoc, než mohla poskytnouti nyní Habeši?

Pan ministr Beneš ve svém exposé skládal naději ve Francii a věří v poctivé mírové snahy zahraničního ministra francouzského Lavala. Víme, že Francie je interesována na míru, zejména na západě a ve střední Evropě. Pokud tyto mírové snahy francouzská politika uplatňuje v duchu zásad o nedělitelnosti míru, vítáme tyto snahy. Avšak my jsme viděli, jakou roli hrál zahraniční ministr francouzský Laval při řešení habešského konfliktu. Máme za to, že díky Lavalově přátelské politice k Mussolinimu byla fašistické Italii dodána odvaha, aby se mohla vrhnouti na Habeš. Je známo, že Laval při řešení habešského konfliktu brzdil sankce, pracoval pro jejich odklad, jejich zmírnění a jemu náleží proto zásluha, jestliže Mussolini přes všechny hrozby Společnosti národů mohl se odvážiti nájezdu do Habeše. A právem naráží tato Lavalova politika na odpor širokých vrstev francouzského lidu, který ji ostře odsuzuje. Je známo, že Laval v poslední době posílal své agenty s tajným posláním do Berlína. Je známo, že Laval po uzavření přátelského paktu o vzájemné pomoci se Sovětským svazem tento pakt nenechal dosud ratifikovat a že jeho politika projevuje tendence starat

se jen a jen o bezpečnost na západě a neangažovat se příliš na východě.

Pan ministr Beneš ve svém exposé věnoval tentokráte obzvláštní pozornost Anglii, mluvil o obratu v anglické zahraniční politice a vyvozuje z něho naděje na zajištění míru. My nemůžeme sdíleti tyto naděje pana ministra Beneše v naprosto mírumilovné snahy anglických imperialistů. Je pravda, že se nyní Anglie v Ženevě nejvíce zasazovala o sankce, ale máme za to, že jí při tom valně nešlo o samostatnost habešského národa, vždyť ona sama v Africe utlačuje desítky milionů příslušníků národů, stamiliony v Asii, Australii a v Americe, a dovede svrhávat pumy s letadel na jejich hlavy, když se bouří proti jejímu koloniálnímu otroctví. My se nedomníváme, že zástupci anglických imperialistů v Ženevě jednali jen v zájmu míru, máme za to, že jim šlo především o bezpečnost jejich cesty do Indie, že se strachovali ze vzrůstu italského vlivu ve Středozemním moři, že jim šlo o nilské prameny, že jim šlo o bavlnu. Nemůžeme sdíleti důvěru v mírumilovnost zástupců anglických imperialistů, když jsme před nedávnem viděli, že uzavřeli s Německem dohodu o námořním zbrojení, která znamená nejen roztrhání důležité části versailleské mírové smlouvy, nýbrž také povzbuzení a souhlas s hitlerovskými válečnými plány. Nemůžeme sdíleti naděje v mírové snahy anglických imperialistů, když nám jsou známy sympatie části anglických imperialistů, které chovají k fantastickým plánům páně Rosenbergovým, plánům na rozdělení Sovětského svazu. Tatáž část anglických imperialistů, která sympatisuje s těmito plány pana Rosenberga, sympatisuje i s revisionistickými plány maďarských fašistů.

Na rozdíl od p. dr Beneše tvrdíme, že Společnost národů je dosud velmi slabou zárukou a záštitou míru. Na rozdíl od p. dr Beneše nevidíme v kapitalistických velmocích bezpečné záruky míru. My vidíme hlavní sílu, o níž je třeba se opříti, aby byl udržen mír, na níž je třeba se spoléhati, aby byla udržena i samostatnost Československa, jinde. My tyto mírové síly vidíme především v Sovětském svazu a v silách mezinárodního proletariátu. My je vidíme především v Sovětském svazu proto, poněvadž víme, že Sovětský svaz nemá žádných imperialistických cílů, poněvadž provádí důslednou mírovou politiku, poněvadž na rozdíl od kapitalistických velmocí nečachruje se zájmy a osudy malých národů a států.

Vítáme proto navázání přátelských styků se Sovětským svazem a přejeme si, aby byly ještě dále prohloubeny a utuženy. Jen nejužší spojení s tímto socialistickým státem vede k bezpečné ochraně před fašistickým nebezpečím. Sovětský svaz, toť síla, která pohání dnes dějiny světa vpřed, toť síla, která vede k pokroku, toť síla, která vede ke svobodě pracujícího lidu i ke svobodě národů. Už pouhá existence Sovětského svazu je dnes oporou nejenom mezinárodního dělnického hnutí, a dnes i soc. demokraté přiznávají, že kdyby nebylo Sovětského svazu, utrpení dělnické třídy bylo by mnohem větší. Dnes existence Sovětského svazu a jeho rudé mocné armády, o níž i čsl. generalita byla nucena přiznati, že je nejlepší armádou světa, je brzdou vší mezinárodní reakce a tím i oporou a záštitou samostatnosti malých států a národů, i samostatnosti Československa.

Kdyby tohoto mocného státu nebylo tam na východě a kdyby nebylo strachu kapitalistů z dělnické třídy, možná že už bychom měli na krku nový válečný požár zde v Evropě. A třeba vzpomenouti, že to byly síly ruské revoluce, které mají značný podíl, že český národ nabyl opětně své samostatnosti. Český národ nenabyl své samostatnosti z milosti Dohody nebo z milosti Wilsonovy. Právě před 18 lety, právě v okamžiku (Výkřiky. - Místopředseda Taub zvoní.), kdy sovětská vláda se uchopila moci, proklamovala celému světu prvá, dříve ještě než Wilson, zásadu sebeurčení národů, a je málo známo, že sovětští vyjednavači v Brest-Litevsku jako první podmínku uzavření příměří předložili centrálním mocnostem podmínku osvobození Čechů a Slováků. (Výkřiky. - Místopředseda Taub zvoní.) Víme, jaké síly vyvolala ruská revoluce v celém mezinárodním dělnickém hnutí, jak vyvolala velké hnutí lidových mas, které vedlo k zhroucení a rozpadu vojenských sil centrálních mocností, i k rozpadu Rakousko-Uherska.

Český národ má hodně co děkovati dvěma silám za to, že nabyl své samostatnosti: ruské revoluci a jejímu vlivu, silám lidu, silám českého lidu, který bojoval proti habsburské monarchii, ale i silám celého mezinárodního proletariátu. Tyto dvě síly: síly ruské revoluce a síla lidu - to jsou síly, které dopomohly českému národu k jeho samostatnosti, to jsou také síly, které i tuto samostatnost mohou udržeti a v budoucnu i ochrániti. (Potlesk komunistických poslanců.) Ano, vedle Sovětského svazu jsou to síly mezinárodního proletariátu, které jsou nositeli nejbezpečnějších mírových sil a snah. Už jsem řekl, že kdyby nebylo strachu kapitalistů z mezinárodního dělnického hnutí, vlády velmocí by se už dávno bývaly odvážily vyvolati válečné konflikty. I tyto síly mezinárodního proletariátu a jen tyto síly, jen jednotné mezinárodní vystoupení proletariátu bylo s to zameziti také habešský konflikt. Jestliže se to nestalo, je třeba toho litovati a je třeba litovati, že se tak nestalo pro odpor pěti stran v druhé Internacionále, je třeba litovati, že mezi nimi byli i zástupci části dělnictva Československa, že tam byla i česká sociální demokracie. Odsuzujeme toto stanovisko soc. demokracie československé a poukazujeme na příklad sjednocení všech mírových sil ve Francii a prohlašujeme, že i u nás budeme pracovati k tomu, aby všichni stoupenci míru, všechny síly interesované na míru a na zachování demokratických práv lidu byly semknuty.

My budeme naplňovati pracující lid slavnými tradicemi mezinárodního dělnického hnutí v jeho boji proti válce, tradicemi basilejskými, tradicemi levice, tradicemi bolševického leninského stanoviska k válce, neboť jen síly proletariátu, síly všech stoupenců míru opřené o mírové snahy Sovětského svazu mohou uchrániti mír a zabrániti válce. V těchto silách na rozdíl od názoru pana dr Beneše vidíme hlavní záruky míru a i záruky ochrany samostatnosti Československa.

Ale přes tyto rozdíly, které nás dělí od hlediska p. dr Beneše, prohlašujeme, že budeme hlasovati pro schválení jeho exposé. Budeme proň hlasovati, abychom dali na jevo svůj souhlas s navázáním přátelských styků se Sovětským svazem, abychom podporovali tuto orientaci politiky dr Beneše, abychom zvláště podporovali další prohloubení a utužení přátelských styků se Sovětským svazem, neboť v nich, jak jsem již řekl, vidíme nejsprávnější cestu k zabezpečení samostatnosti Československa. Hlasujeme pro exposé zvláště proto, že politika přátelských styků k Sovětskému svazu potřebuje dnes nejsilnější podpory, aby nedoznala kolísání, neboť dobře vidíme ony síly, které se snaží klásti jí v cestu překážky a které se snaží ji úplně znemožniti. Hlasujeme pro schválení exposé p. ministra Beneše i proto, abychom dokumentovali, že chceme spolupracovati se všemi, kdož poctivě usilují o mír, se všemi, kdož jsou proti válce, abychom umožnili vytvoření jednoty všech stoupenců míru. Této jednoty všech stoupenců je třeba jako soli v dnešní situaci nejenom vzhledem k nebezpečné zahraniční situaci, nýbrž i vzhledem k vnitřní situaci. Vnitropolitická situace v Československu nemůže nám skýtati nijakého uspokojení. Naopak vzbuzuje v nás největší obavy a znepokojení, neboť vidíme, že rostou a vzmáhají se síly reakce, že roste agresivita reakčních sil, že rostou síly reakce, které se staví proti politice přátelství k Sovětskému svazu, které hlásají orientaci na hitlerovské Německo, které chtějí spojenectví s Hitlerem, i za cenu zrady na osudech samostatnosti Československa, které, jako nyní u příležitosti habešského konfliktu, opěvají Mussoliniho válečnou politiku. Tyto síly, to není dnes jenom Henlein, který má stále větší odvahu žádati orientaci k Hitlerovi, který dnes nazývá - se stanoviska Hitlerova přátelskou politiku k Sovětskému svazu "obkličující" politikou, to jsou i silné reakční skupiny uvnitř české buržoasie, to je pan dr Kramář spolu se "sjednocenými" vlastenci, kteří z duše nenávidí Sovětský svaz, kteří vyslovují sympatie Mussolinimu, kteří v italském fašismu vidí vroucí vlastenectví, které prý přinese habešskému lidu italskou, dnes barbarskou Mussoliniho civilisaci. Spolu s těmito vlastenci jsou to i lidé z ľudové Hlinkovy strany, a my jsme zde slyšeli p. posl. Sidora, jak projevoval svoje sympatie fašistické Varšavě, oné fašistické Varšavě, která je dnes vojensky spojena s hitlerovským Německem. (Výkřiky. - Místopředseda Taub zvoní.)

Vedle těchto sil jsou zde i silné reakční síly v samých vládních stranách, měšťáckých stranách, především v největší vládní straně - agrární. V poslední době jsme mohli čísti různé náznaky, které chtěly reakčně ovlivňovat zahraniční politiku, a není tomu dávno, co jsme ve "Venkově" četli výtku, že nebyla přijata nabídka Hitlera, který byl ochoten učiniti jasný a kategorický projev o historické úloze Československa. Všichni víme, co tato slova znamenají, kam tato slova směřují. Vidíme tyto síly reakce, vidíme jejich nebezpečnost a burcujeme ostražitost pracujícího lidu proti snahám, jejichž důsledné provedení by znamenalo těžké prohřešení na osudech českého národa a Československa jako státu. Tyto snahy reakce by vedly ke katastrofě a k nové národní porobě. Kdo dnes má odvahu schvalovati, že Mussolini olupuje habešský lid o jeho samostatnost, ten schvaluje i pro budoucnost, kdyby Československo bylo napadeno nějakou fašistickou velmocí, aby tato velmoc měla totéž morální oprávnění jako Mussolini.

A my všichni víme, co by znamenalo v dnešní situaci, kdy v Německu je Hitler, spojenectví s Hitlerem. Spojenectví s Hitlerem přes mírumilovné fráze Hitlerovy by nevedlo nikam jinam, nežli k nové Bílé hoře. Nepřátelé přátelských styků se Sovětským svazem a reakční obdivovatelé Hitlera v poslední době využívajíce obav, vyplývajících z hrozeb Hitlerových, rádi používají argumentu, že přátelství k Sovětskému svazu příliš provokuje Hitlera a že by prý bylo lépe, smířiti se s Hitlerem, vykoupiti se tak a odvrátiti pohromy, které z toho hrozí. Nechť však ti, kteří ještě věří v mírumilovnost Hitlerovu si dobře pročítají všechno, co dnes píší v hitlerovském Německu jeho nacionalističtí vůdcové. Nechť si dobře přečtou takové pasáže z oné knihy, která dnes platí v Německu za bibli, t. j. z knihy "Mein Kampf", kde Hitler píše toto: "Jen ve věčném boji se stalo lidstvo velikým. Věčným mírem by zaniklo." Z těchto slov jistě neplynou naděje na možnost zachránění míru ve spojenectví s Hitlerem. Nebo jiný pasus: "Jen děti se mohou domýšleti, že naše přání budou splněna přátelským a hodným chováním, aniž by bylo třeba sáhnouti ke zbraním, v klidném soutěžení národů." Ani tato slova nedávají naděje, že smírným chováním je možno se vykoupiti před pohromou, hrozící od Hitlera. Nebo si přečtěte, co napsal pan Rosenberg, dnešní zahraniční ministr hakenkrajclerské strany, r. 1931, ještě nežli se dostal Hitler k moci, tehdy, kdy mohl projeviti své skutečné názory, o svých skutečných názorech na Francii a francouzský národ. V "National-sozialistische Monatshefte" na str. 102, č. 4, nejdříve, když nazval francouzský národ impotentním národem, dochází k tomuto závěru (čte): "Blízké spojení s Francií, nehledě na politicko-vojenskou stránku, by se rovnalo manželství s člověkem nakaženým morem." Že stejný názor p. Rosenberg měl asi na spojenectví s Československem, toho se můžeme domýšleti.

Vezměte dnes německou literaturu, spisovatele a básníky nacistické v hitlerovském Německu, jakým duchem naplňují německý lid. Dovolte mi, abych zde citoval ze dvou nových knížek nacistické literatury. V knize "Waldchen" od Arnošta Jüngera na str. 74 stojí tato věta: "Es muß Krieg sein, damit Deutschland werde." - Nebo jiný pasus (čte): "Lidé, kteří chtějí odstraniti válku, jsou právě tak směšní jako asketové, kteří káží proti plození. Války musí čas od času býti, v nich promlouvá vůle přírody."

V druhé knize od Hans Johsta: "Schlageter", vydané v r. 1933, nechává autor Schlagetra takto mluviti (čte): "Můžeš považovati za skutečné, co zde na zemi bylo bez krve vytvořeno? Vždy a všude musilo býti nejprve vystřeleno, než se něco stalo. Ne, můj miláčku, chceš-li býti důsledný, bude se při tom stříleti na ostro. Jen vojáci tvoří skutky."

Takovýmto duchem naplňují dneska hakenkrajcleři německý lid. Takovýto duch šíří dnes v německé mladé generaci.

Není třeba dalších důkazů, abychom si uvědomili, že fašismus, toť válka, že Mussolini a stejně tak Hitler znamená válku. Nejsme to my, kteří by kázali válečné tažení proti Hitlerovi v Německu, není to ani Sovětský svaz. I Sovětský svaz chce mír, i s hitlerovvým Německem. I Sovětský svaz chtě uzavříti pakt o vzájemné pomoci s Německem. Ale ptejme se, proč Hitler odmítl uzavříti pakt o vzájemné pomoci se Sovětským svazem, s Malou dohodou a s ostatními státy? Proč Hitler odmítl přijmouti sovětskou formulaci označující útočníka? (Předsednictví převzal místopředseda Mlčoch.) Myslíme, že proto, poněvadž všechny tyto smlouvy by mu bránily v jeho příštích nedobrých válečných plánech.

A znovu opakujeme: Ten, kdo chce sblížení a orientaci na Hitlera, dopouští se těžkého provinění na osudech českého národa a Československa jako státu. A jsou zde síly, které k tomu pracují. Jejich agresivita roste. Správně řekl p. ministr Beneš, že vnitřní režim má vliv na zahraniční politiku. Jsme právě znepokojeni tím, jak se vyvíjí vnitřní režim, a jsme zvláště znepokojeni tím, že právě dnes byla učiněna změna v osobě premiera vlády. (Výkřiky.) Tato změna musí u všech socialistů, u všech demokratů, u všech těch, kdož jsou proti reakci, vyvolati vážné obavy, že bude reakčně ovlivňována i zahraniční politika. Neboť pan dr Hodža je muž, který rád zasahuje do zahraniční politiky, který r. 1919, když byl prvním vyslancem Československa v Budapešti, uzavřel s budapeštskou vládou takovou smlouvu, že byl za to obviněn ze zrady na samostatnosti Slovenska, jak o tom píše Peroutka v knize "Budování státu". (Slyšte!) Pan dr Hodža v poslední době opět rád projevuje svoje názory na zahraniční politiku a dokonce si zajíždí do Londýna, aby je tam přednášel. Tak nedávno dne 26. března přednášel v Královské společnosti pro zahraniční věci v Londýně a pronesl tam takové názory o poměru k Moskvě, že jsou při nejmenším v rozporu s československou oficielní zahraniční politikou. A stejné nebezpečí pro reakční ovlivňování zahraniční politiky, ba ještě větší hrozí pro další vývoj vnitropolitického kursu zde v Československu. Víme, že to bylo právě reakční Stoupalovské křídlo agrární strany, které prosadilo dr Hodžu na tuto důležitou funkci. Víme, že posláním dr Hodži má býti seskupiti především všechny reakční živly, víme, že jeho posláním má býti upraviti cestu do vlády slovenským luďákom. Víme, že dr Hodža je otec panské koalice z r. 1926, a není vyloučeno, že až dr Hodža bude upravovati cestu luďákům do vlády, že ji upraví tak širokou, aby mohli po ní vejíti do vlády i ostatní reakčníci, jako Kramář, Gajda a případně i Henlein. Vládní socialisté ustupují před touto agresivitou reakce. Zatím co pravice jedná, sílí, osnuje plány, sjednocuje se, vládní socialisté kapitulují, ustupují a jejich posice stávají se tím stále slabší. My vidíme vážné nebezpečí, které hrozí povoláním dr Hodži za premiera vlády. Burcujeme pracující lid, burcujeme jeho ostražitost a voláme ho do boje proti hodžovskému kursu. My pravíme na adresu všech socialistů, všech skutečných demokratů, všech protifašistů, že je třeba se tomuto hodžovskému kursu vzepříti dříve, než bude pozdě. Říkají nám, kdyby se postavili na odpor, že by ještě více riskovali, že by dokonce mohli býti vládní socialisté vyhozeni z vlády a že by na jejich místo mohli přijíti fašisté. My jim odpovídáme: Přes dosavadní váš ústup, ba právě pro tento váš stálý ústup dostávají se reakčníci do vlády a provádějí v ní svou politiku. Tato vaše politika ustupování může skončiti jen katastrofou. Říkáme, že je třeba neustupovati, že je třeba se vzepříti a nejlepší na takovéto povolání ministra Hodži za premiera vlády by bylo odpověděti sjednocením dělnických sil. (Potlesk komunistických poslanců.) Ano, na sjednocení sil reakce jest třeba odpověděti sjednocením společného postupu všech dělnických stran. Sjednotí-li se dělnické strany, budou míti takovou sílu, že budou moci strhnouti i masy rolnictva a živnostnictva, které jsou dosud pod mocí kapitalistů, a že budou moci vytvořiti velkou koalici lidových sil. Jen tato jednota lidu, toto vytvoření lidové fronty je s to zameziti, aby fašisté se nedostali do vlády, tak jako vidíme úspěšný boj lidové fronty ve Francii. (Potlesk komunistických poslanců.) Jest nutno nejen znemožniti vstup fašistů a reakčníků do vlády, nýbrž musíme vytvořiti v brzku předpoklady, aby na místo dnešního režimu, dnešní koalice s reakčníky nastoupil jiný režim, režim lidové vlády, lidové fronty. (Potlesk komunistických poslanců.) A jen tyto síly lidové fronty, jen tato cesta směřující k vytvoření lidové fronty je cestou za udržení míru, je i cestou, jak ochránit také samostatnost Československa před fašistickým nebezpečím. Síly lidu uvnitř země, síly mezinárodního dělnického hnutí, síly Sovětského svazu - toť jsou síly, které udrží mír, které ochrání před nebezpečím fašismu, které vedou ke svobodě, práci, míru a socialismu.

Tyto síly jsou dnes na postupu i v mezinárodním měřítku. Vidíme dnes vývoj věcí ve Francii, kde lidová fronta kráčí od úspěchu k úspěchu. Na jaře budou ve Francii volby a s velkou pravděpodobností možno očekávat takové rozhodující vítězství lidové fronty, že není vyloučeno, že na jaře ve Francii nastoupí vládu lidová fronta. Dále vidíme, že myšlenka sjednocení pracujícího lidu v mezinárodním měřítku zaznamenala v poslední době od 7. kongresu komunistické internacionály velké pokroky a úspěchy. Dnes je v II. internacionále již jen menšina stran, které se stavějí proti sjednání společného postupu s komunistickou internacionálou, a není vyloučeno, že anglická Labour Party, která je největší stranou z těchto pěti stran, po anglických volbách upustí od svého odporu proti sjednocení a pak sjednocení mezinárodního proletariátu v boji proti válce a za mír stane se skutkem. Vidíme dále, že začíná velká krise zachvacovati italský fašistický režim. Tato krise může dokonce vést i k celkovému, základnímu otřesu italského fašismu, a co by takovéto otřesení znamenalo pro druhé fašistické režimy a pro posílení mezinárodního protifašistického a revolučního hnutí vůbec, to všichni víme. A vidíme zároveň, že Sovětský svaz jako mocný proletářský stát vzrůstá, že vzrůstá jeho síla a mezinárodní vliv. Za této situace je třeba, aby si pracující lid Československa uvědomil, kde je jeho místo a jaké je jeho poslání v této situaci. Jeho místo je po boku tohoto velikého mezinárodního hnutí protifašistického, hnutí pokroku. Jeho poslání je sjednotit zde, v Československu, všechny stoupence míru, všechny protifašisty, všechny skutečné demokraty, republikány (Veselost. - Výkřiky.) proti fašismu, za udržení míru. Posláním českého lidu je vytvořit zde, v Československu, baštu míru, baštu boje proti fašismu. (Potlesk komunistických poslanců.)