Úterý 5. listopadu 1935

Jen několik slov ještě o skončení jednání s Vatikánem o modu vivendi. Je to fakt veliké politické důležitosti mezinárodní i vnitřní. Vnitropoliticky to ukazuje, že jsme si dovedli vyřešit rozumně a klidně těžké otázky politicko-církevní v zájmu celostáního míru a spolupráce a že jsme zejména dovedli dáti Slovensku po této stránce plné zadostiučinění. Po stránce mezinárodní to ukazuje, že jsme státem, jenž zachovává řád tolerance a respektu ke každému přesvědčení náboženskému a snaží se řešiti problémy vnitřní i mezinárodní politiky vždy v duchu smířlivosti, umírněnosti a rozumné spolupráce. (Potlesk.)

V poslední části svého dnešního výkladu bych se chtěl vrátit ještě krátce k celkovému zhodnocení úkolu a poslání Společnosti národů v dnešní mezinárodní situaci, zejména také s ohledem na nynější postavení Československa v mezinárodním světě.

Řeč Sira Samuela Hoara v Ženevě, jednání britsko-francouzské, jednání Rady i Shromáždění Společnosti národů a uplatnění sankcí podle čl. 16 Paktu v konfliktu italsko-habešském ukázalo, že ženevská instituce je přes všecky dosavadní pochybnosti velikým mezinárodním činitelem mravním, politickým a také materiálním, jehož zakročení může míti v každém konkretním případě důsledky dalekosáhlé.

Československá politika zahraniční hájila dosud vždycky toto stanovisko proti těm u nás, kdož o tom pochybovali, nebo proti těm, kdož v cizině si toho nepřáli.

Ti kdož o tom u nás pochybovali, se obávali, že naše zahraniční politika se oddává nějakým ilusím, není dost reální, žene se za nějakou neživotní ideologií a opírá praktickou svou činnost o filosofii humanity, která v brutálním boji mocenském jednotlivých států a národů nenalézá svého uplatnění.

Odpovídám na to stejně jako ve svých dřívějších projevech.

1. Ustavení Společnosti národů r. 1919 bylo velikou historickou událostí, která je prostě jen výrazem onoho morálního a politického pokroku, jejž vyjadřuje civilisace XX. století. Moderní lidstvo pokročilo už tak daleko, že se tohoto velikého politického pokusu opravdu mohlo odvážit.

2. Tento pokus měl dosud jako každá lidská instituce své úspěchy a neúspěchy. Rozhodující však je, že až na problém reparační, všecky politické problémy poválečné Evropy prošly Ženevou, že Ženeva měla na řešení všech těchto otázek a celou evropskou politiku veliký vliv a že tomu tak, vážené dámy a pánové, bude i nadále. Tam, kde neměla úspěchu plného, jako na př. ve věci Mandžuska nebo otázky Chaca, zasáhla přece jen do míry veliké, jsouc aspoň silou mravní a politickou, když ne vždy silou materiální. V případě sporu o Habeš, v němž britská velmoc se vším svým vlivem se postavila za ženevskou instituci, Společnost národů se ukázala jako politická moc, jejíž podcenění by bylo velkou chybou politickou.

3. Toto konstatování odpovídá tomu, co naše politika vždycky tvrdila. Proto jsme byli věrni politice ženevské a proto i dnes hájím zásadu, že je v zájmu našeho státu věrně při ní státi nejen z důvodů ideových, nýbrž i z důvodů praktických, reálních. Stát jako jsme my musí míti vždy a ve všem na své straně instituci tohoto druhu a musí vždycky dovést jí užít pro své zájmy a pro svou politiku. Bylo by šílenstvím nebo aspoň největší krátkozrakostí nechápat, že stát, který nemá tendencí expansivních, který nechce nikomu nic brát a který chce důsledně plnit své závazky mezinárodní, by neměl dělat politiku instituce, jejímž posláním je hájit daný právní řád mezinárodní, zabraňovat násilným převratům a válkám, nutit silné státy, aby ve svých sporech o požadavcích postupovaly cestou právní a nikoli cestou moci. My se této chyby dopustit nemůžeme.

4. Odpůrci Společnosti národů u nás by toto všecko uznali, tvrdí však, že je nebezpečné pro náš stát věnovat Společnosti národů důvěru příliš velikou, poněvadž vypuknutí válek instituce ta nezabrání, a kdybychom spoléhali, že v eventuálním válečném konfliktu nás zachrání, dožili bychom se hrozného zklamání.

Odpovídám, že jsme nikdy netvrdili, že Ženeva zabrání vypuknutí válek, a že jsme nikdy svůj osud v eventuálním konfliktu válečném jen do rukou Společnosti národů vložiti nechtěli. Přejeme si jen, abychom ženevské instituce, kdyby konflikt vypukl, mohli co nejvíce užíti ve svůj prospěch aspoň politický a mravní, když ne materiální, neboť sami útočníky nikdy nebudeme. (Výborně!) Vedle toho jsme však k doplnění záruk své bezpečnosti vždycky dělali důsledně politiku bezpečnostních paktů a spojenectví s těmi, kdož byli ochotni politiku tu s námi společně dělat. Ale zdůrazňuji, že při tom jsme nikdy nevybočili z rámce Paktu, podřizujíce svá spojenectví Ženevě právě proto, že nikdy nechceme býti a nebudeme proti nikomu útočníky. Zásadám těm podléhá naše spojenectví s Francií a se státy Malé dohody, zásadě té podléhá náš pakt se Sovětským svazem a zásadám těm měly podléhat i pakty Východní a Dunajský.

Konečně jsme vždy zdůrazňovali, že první podmínkou všeho toho je naše vlastní vojenská síla. (Hlučný potlesk.) Opětovně se, vážené dámy a pánové, i při ženevském jednání ukazuje, že národ, který by se proti útoku ze všech sil nebránil, na konec by byl i Ženevou opuštěn, i kdyby měl v celé své politice pravdu a spravedlnost úplně na své straně. (Tak jest! - Hlučný potlesk.) To nesmíme pro budoucnost nikdy zapomenouti. A dodávám, že národ a stát, který by v obraně své samostatnosti a svého území i při podpoře Společnosti národů nevytrval do posledního dechu, mohl by snadno býti obětován.

Na všech dosavadních případech se tato zkušenost vyplňuje.

Je tudíž celá naše zahraniční politika v těchto otázkách nanejvýš reální. Věří pevně a upřímně ve správnost idee Společnosti národů, věří, že XX. století je dost vyspělé, aby exístenci a účinné fungování takové instituce udrželo, a sama pomáhá všemi silami k jejímu udržení, provádějíc upřímnou a důslednou politiku Společnosti národů. Zná však dobře skutečné poměry mezinárodní, ví, že by v tom nebo onom případě instituce ta mohla zklamat, a proto se kryje praktickými opatřeními, svými spojenectvími i vlastní svou silou.

A při tom zdůrazňuje, že dobře ví, že jednotlivé velmoci podporují Společnost národů zejména také v rámci svých vlastních zájmů. Někteří odpůrci Společnosti národů tu a tam dnes tvrdí nebo vytýkají, že Anglie podporuje Společnost národů v konfliktu habešském, poněvadž prý jde o její vlastní zájmy. Jestliže v budoucím konfliktu zájmy její nebudou ve hře, opustí prý Společnost národů. A my prý máme tudíž býti opatrní ve spoléhání na tuto politiku.

Vážené dámy a pánové! Na tuto otevřenou kritiku odpovídám také otevřeně. Především nesouhlasím s tímto názorem a věřím plně prohlášení Hoarovu v Ženevě. Ale i jinak bych nevytýkal ani Anglii ani Francii ani Italii ani Sovětskému svazu nebo jinému státu, že dovedl svůj vlastní zájem sjednotit se zájmem všeobecným, v tomto případě se zájmem Společnosti národů. My sami přece jsme a zůstáváme v Ženevě nejen z důvodů ideových, nýbrž také proto, že chceme Společnosti národů použít v duchu Paktu pro sebe a pro své zájmy národní a státní. Tak je to správné a to mají dělat všichni. Největší vlastenectví a nejzáslužnější národní egoismus je ten, jenž dovede skutečně zájem svého vlastního národa spojit se zájmem všeobecným! (Potlesk.) Klasická politika anglická vždycky dovedla v pravý čas to udělat, a to je, po mém soudu, jedna z hlavních příčin britské velikosti a veliké historické úlohy britského národa. Já vím, že v Anglii dělali snad vzhledem ke kontinentu dříve i v době nedávné také chyby, ale nakonec vždy našli svou správnou cestu v uvedeném smyslu.

Proto počítám v budoucnosti s podporou Anglie pro Společnost národů. Počítám s tím zejména proto, že veřejné mínění anglické ideově je pro ženevskou instituci příznivě zaujato - to je dnes skutečným faktem - a protože to zapadá v jedno se zájmy britské říše. A to je také dnes čím dále tím více, jak jsem již výše ukázal, v Angliii uznávaným faktem. Pokud totiž Anglie chce spolupracovat s evropským kontinentem, musí chtíti silnou Společnost národů, poněvadž jí bude potřebovat v budoucnosti vzhledem k vývoji Německa a Ruska, k zachování svého imperia i k své bezpečnosti ostrovní.

Těm, kdož v cizině byli proti Společnosti národů, jsem vždy odpovídal, že cíle jejich politiky dobře chápu. Byly to některé státy, které byly proti konservativní politice ženevské, juristickou základnu mající, překážející vnitřní dynamice těchto států; a pak to byly státy, jež věřily jednak ve starou koncepci politiky moci a chtěly se tudíž prostě vrátit i politicky a teritoriálně do doby před r. 1914, jednak byly proti nové demokratické koncepci mezinárodní politiky, vyjádřené ideou Společnosti národů, která dávala menším státům v mezinárodním světě místo a moc, jíž dosud nikdy neměly.

Tyto koncepce a názory jsou jednak proti našim koncepcím mezinárodní politiky, jednak proti základním a životním zájmům a potřebám našeho státu a národa. Nevidím tudíž, proč by naše politika zahraniční měla je přijímat.

V tomto duchu jsme tudíž pro politiku Společnosti národů. A ve chvíli, kdy tak výrazně se otázka ta u příležitosti posledního shromáždění Společnosti národů položila, bylo po mém soudu třeba toto vše znovu zdůraznit, aby u nás nikde nebylo nedorozumění a aby celý náš stát a národ mohl se postavit za linii politiky, která z důvodů jednak mravních a ideových, jednak praktických, je jediná, která hoví našim potřebám míru, zdárného našeho vývoje, uchování naší existence i naší dnešní mezinárodní posice a která také hoví zájmům i potřebám všech našich přátel.

A nyní závěr.

V tom smyslu, vážené dámy a pánové, je třeba chápat také dnešní naši situaci mezinárodní. Díváme se na vývoj událostí s pozorností a vážností, ale také s klidem a plnou rozvahou. Jsme státem míru a loyální spolupráce mezinárodní. Nikdy nikoho nenapadneme a k žádné útočné politice nebo válce se nepropůjčíme. (Výborně!) Od nikoho ze svých sousedů nic nežádáme a v ničem jim škodit nechceme. Není v Evropě jediného vážného politika, který by nevěděl a nevěřil, že chceme jen klid, mír a mírovou spolupráci se všemi svými sousedy, neboť každý ví, že je to náš životní zájem a že jsme si toho vědomi. Proto kdyby se v Evropě cokoli stalo, bude a musí býti Společnost národů na straně naší.

To je veliká mravní síla pro nás, to nám musí dávat klid a sebevědomí, hrdost a jistotu, že jdeme správnou cestou. To by nám také dalo nezdolnou sílu a odhodlání v případě nebezpečí až do posledního dechu se bránit. A to tím spíše, že i po stránce vojenské učinili jsme v posledních letech pokroky takové, že na své vlastní síly materiální můžeme spoléhat. (Potlesk.)

Vedle toho jsme si však vybudovali systém spojenectví a přátelství, jenž nám dává maximum v dnešní době mezinárodně dosažitelné bezpečnosti. Spojenectví s Francií na jedné straně, spojenectví malodohodové na straně druhé, smlouva o vzájemné pomoci se Sovětským svazem, dnešní jednání franko-britské, které proti době dřívější nesporně zesiluje garancie mírové spolupráce Francie s Anglií, a tím i bezpečnosti naší, mírová spolupráce s dohodou balkánskou, přátelský styk s Rakouskem a slušný, korektní styk s Německem, to je vše pro nás garancií, že se pro blízkou dobu žádných těžkých konfliktů obávat nemusíme. Jsem o tom hluboce přesvědčen i při dnešní těžké situaci mezinárodní, jejíž vážnost nikomu neskrývám. Neberte to, prosím, za nějaký oficielní optimism ministra, jenž hájí svou politiku. Dnešní změnu v britské politice pokládám za obrat důležitý, jenž může býti počátkem nové fáse evropské politiky po těžké krisi posledních let. (Potlesk.)

Věřím, že Anglie pochopila, jakou cestou a v podstatě jak snadnou cestou - je možno zachránit Evropu od katastrofy. A skončí-li spor o Habeš bez těžkých všeobecných pohrom, jsem jist, že to bude počátkem nové klidnější fáse evropské politiky.

Řekl jsem nedávno, že náš stát má ve střední Evropě a v Evropě vůbec zvláštní mírové poslání. Je to hluboká pravda evropsky platící. Podívejte se jen na mapu Evropy a na naše geografické položení v ní. Říká se, že naše zeměpisné položení je nebezpečné. Ano, ale to proto, že položení to je pro celou Evropu tak dalekosáhlé a významné. Znamená to, že náš stát je klíčem celé poválečné stavby středoevropské. Kdyby byl ať vnitřně, ať mezinárodně nějak dotčen, je celá struktura Střední Evropy ohrožena a mír celé Evropy těžce dotčen. Netrvalo by dlouho a celá Evropa by to pocítila. Proto má i dnes i pro budoucnost na našem postavení mezinárodním a naší vnitřní pevnosti tak veliký zájem stejně Francie jako Sovětský svaz, stejně Anglie jako Italie, stejně Malá dohoda jako by jej mělo míti i Německo i Polsko. Proto kdykoli bychom byli v nebezpečí, budou míti na naší integritě a našem zdaru životní zájem všecky konstruktivní síly evropské. To je naše veliká síla. Ale toho si musíme býti my vědomi a důsledně a vědomě dělat takovou politiku vnitřní i zahraniční - politiku pevnou, jasnou, spravedlivou a mírovou, spočívající na principech ženevských - která by odpovídala tomuto velikému mírovému konstruktivnímu postavení Československa v Evropě. Já myslím, vážené dámy a pánové, že tuto politiku správně a důsledně děláme, a proto se dalšího vývoje evropských poměrů nemusíme obávat.

Konečně nám jistý klid musí dáti i vnitřní stav našeho státu, přes to, že jsme si dobře vědomi svých vnitřních těžkostí a nedostatků v některých našich problémech politiky vnitřní. Ale ve srovnání se státy jinými můžeme stále s hrdostí ukazovat na to že jsme neměli ani v nejtěžší poválečné době žádných vnitřních převratů, zachovali jsme si netknuty své původní demokratické instituce - v jejichž úspěšnost přes těžké doby dnešní a přes jejich nedostatky pevně věříme a nikým si na ně nedáme sáhnouti - máme celkovou životní úroveň pořád vyšší nežli naši sousedé a zachováváme toleranci a svobodu přesvědčení politického, národního a náboženského, stojíce tak v řadě národů, jež se s hrdostí hlásí k velikým tradicím západoevropské kultury. (Potlesk.)

A v celé své politice kulturní, sociální a hospodářské, odmítajíce násilné převraty a překotné experimenty, jdeme evoluční cestou stále vpřed k vyššímu stadiu politické, sociální a hospodářské spravedlnosti. A není to pro nás fráze, když kategoricky znovu zdůrazňujeme, že máme vždy a za všech okolností dobrou vůli dáti u nás v harmonické spolupráci všem třídám a všem národnostem, jež konají své povinnosti ke státu, vše, co jim po právu náleží. V duchu demokracie náš stát náleží a bude náležet se všemi svými výhodami a právy těm, kteří demokraticky cítí a v demokracii věří a kteří v duchu opravdové demokracie přinášejí mu oběti, jež dnešní pohnutá doba od všech řádných občanů bezvýhradně vyžaduje.

Stát, jenž má takové koncepce své politiky mezinárodní a jenž takto se dívá na úkoly své politiky vnitřní, nepotřebuje míti obav o svou budoucnost. Více nežli kdy jindy - a právě v dnešní těžké mezinárodní krisi - věřím pevně, ba přímo vášnivě, ve zdárný vývoj a veliké poslání Československa ve Střední Evropě a v Evropě vůbec. (Hlučný potlesk.)

Místopředseda dr Markovič (zvoní): Bol mi podaný návrh posl. dr Staňka, dr Meissnera, dr Patejdla, dr Jos. Dolanského, Mlčocha, Tauba a Zierhuta, aby o prehlásení pána ministra zahraničných vecí prevedená bola rozprava a aby rozprava táto zahájila sa v budúcej schôdzi.

Dám o tomto návrhu hlasovati.

Snemovňa je spôsobilá sa usnášať.

Kto súhlasí s návrhom posl. dr Staňka, dr Meissnera, dr Patejdla, dr Jos. Dolanského, Mlčocha, Tauba a Zierhuta, aby o prehlásení pána ministra zahraničných vecí prevedená bola rozprava a aby rozprava táto zahájila sa v budúcej schôdzi, nechť pozvedne ruku. (Děje se.)

To je väčšina. Návrh je prijatý.

Prikročujem k zakončeniu schôdze a oznamujem, že sa predsedníctvo usneslo, aby sa budúca schôdza konala zajtra vo stredu dne 6. novembra t. r. o pôl desiatej hodine pred poludní s

poriadkom:

1. Rozprava o prehlásení ministra zahraničných vecí dr Beneša, ktoré urobil v dnešnej schôdzi snemovne.

2 až 6. Nevybavené odstavce 1 až 5 poriadku tejto schôdze.

Končím schôdzu.

(Konec schůze v 1 hod. 16 min. odpol.)


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP