Předseda vlády Malypetr řekl ve svém prohlášení, že o zanedbávání národních zájmů sudetskoněmeckého lidu nemůže býti ani řeči. My komunisti a masy německého lidu jsme jiného mínění. Také skutečnosti mluví jinou řečí. Neboť co znamená propuštění desetitisíců zaměstnanců, dělníků a úředníků ze státní služby z národních důvodů, jak se skutečně stalo? Co znamená, že se žádá pod politickým tlakem shora přeložení závodů z německého území do českého, jak to žádal pan Bradáč ve své poslední rozpočtové řeči a jak se skutečně dělá? Co znamená, když jsou němečtí dělníci v sudetskoněmeckém území propouštěni a na jejich místa přicházejí k počešťování dělníci čeští? Co znamená, když se nechávají německé obecné a měšťanské školy zpustnouti jen proto, že jsou obce v německém území zbankrotělé a nemají prostředků udržeti školy v takovém stavu, jak by bylo žádoucno, aby bylo postaráno o německou školní mládež, a jak by to bylo skutečně potřeba u hladovějících německých školních dětí, při jejich podvýživě? Tážeme se, co to znamená, když se znemožňuje sudetskoněmeckému pracujícímu obyvatelstvu užívati volně své mateřské řeči v úřadech? A co to konečně znamená, když jest přeložen do německého území český mocenský aparát, který neslýchaně tíží masy sudetskoněmeckého pracujícího obyvatelstva? To znamená národní útisk a následky tohoto národního útisku hrozně tíživě leží na vyhladovělých a vydrancovaných masách sudetskoněmeckého pracujícího lidu. Systém národního útisku jest jedním z pramenů zbídačení širokých mas lidu v sudetskoněmeckém území a na druhé straně jeden z největších pramenů národního šovinismu, který vybičovala a rozpoutala především sudetskoněmecká strana.

My komunisté reklamujeme pro pracující sudetskoněmecké obyvatelstvo právo na úplné národní sebeurčení, nereklamujeme toto právo, abychom se podrobili Hitlerově botě, nereklamujeme toto právo, abychom se dostali pod krvavý kord takového Goeringa, nýbrž abychom volně a bratrsky žili s českým pracujícím obyvatelstvem, reklamujeme toto právo, abychom uzavřeli pramen národního šovinismu, reklamujeme toto právo, abychom poněkud zmírnili nesmírnou bídu v sudetskoněmeckém území, která jest jedním z následků národního útisku. Žádáme okamžité opatření proti národnímu útisku, žádáme jako okamžité opatření zrušení jazykového zákona, aby bylo sudetskoněmeckému pracujícímu obyvatelstvu skutečně umožněno volné užívání svého mateřského jazyka tam, kde toho potřebuje. Žádáme za druhé neprodlenou pomoc německým obcím pro vydržování a udržování německých škol. Podívejte se jen, jak jsou na tom německé školy! Obce nemají prostředků, aby mohly tyto školní budovy vybudovati nebo udržovati. Žádáme dále o podporu obcí, aby mohla býti německá školní mládež opatřena zdarma učebními pomůckami, neboť nouzi trpícímu obyvatelstvu v sudetskoněmeckém území není možno koupiti dětem potřebné učebné pomůcky. Žádáme také proto o podporu obcí v německém území, aby byla umožněna dostatečná stravovací akce pro školní mládež, která jest z největší části slabě živena a následkem toho neschopna sledovati školní vyučování. Žádáme vládu dále o zaměstnání zřízenců, dělníků a úředníků v soukromých a státních podnicích podle národnostního klíče, ale nikoliv ve formě, že se vyhodí čeští pracovníci a za to postaví Němci na jejich místa, neboť by tím byl český šovinismus jen více podnícen, nýbrž žádáme, aby českým pracovníkům bylo ve státních podnicích ulehčeno ve službě. Tak si nebudou stěžovati na př. železničáři, kteří musí 16 až 18 hodin konati službu, na to, když jim bude ulehčeno zaměstnáním německých sil. Tito ulehčení zaměstnanci nebudou poštváni proti německému pracujícímu obyvatelstvu, když bude takto dána sudetskoněmeckým pracujícím masám možnost k práci.

To jsou ony minimální požadavky, které jsem zde krátce přednesl a které obsahují okamžitou pomoc pro sudetskoněmecké pracující obyvatelstvo a které musejí býti uskutečněny, má-li býti sudetskoněmeckým pracujícím masám v jejich nouzi a jejich bídě pomoženo.

Splnění těchto požadavků není věcí kulatých slov a slibů, jaké učinil předseda vlády Malypetr, není také věcí zvučných řečí a národních frází, jak je fabrikovala strana Henleinova. Splnění těchto požadavků jest věcí třídního boje, vybojování pracujícím lidem. Možnosti k uskutečnění těchto požadavků jsou dány, finanční prostředky k jejich uskutečnění jsou tu. Můj kolega Šverma již poukázal ve své řeči, jak ve volebním boji koaliční strany házely miliardami, naznačil, kde se mají tyto miliardy vzíti, aby bylo vyhověno naléhavým požadavkům pracujícího obyvatelstva, poukázal na to, že se má vzíti bohatým, dáti chudým, že se musejí vzíti prostředky u Živnobanky, u německých velkobank a u vlády, aby se pomohlo německému pracujícímu obyvatelstvu.

Z vládního prohlášení je otevřeně zjevno, že vláda zamýšlí jednati se sudetskoněmeckými územími jako dosud. Nemá se nic změniti, vše má zůstati při starém, a v sudetskoněmeckém území bude ještě hůře. Sudetskoněmecké pracující obyvatelstvo se nesmí spolehnouti na kapitalistické ministry. Chce-li opravdu získati pomoc, musí býti učiněn na vládu nátlak, neboť jen masovým nátlakem může tuto pomoc na vládě vynutiti. Je tedy nutno, aby se sudetskoněmecké pracující obyvatelstvo spojilo ve velké, široké bojové souručenství k vybojování svých životních požadavků, je nutno, aby sudetskoněmečtí pracovníci táhli společně za jeden provaz, ale nikoliv s kapitalisty, nikoliv s českými vládci, jak to činí strana Henleinova, nýbrž k dosažení našich požadavků jest nutné utvořiti velké bojové souručenství sudetskoněmeckého pracujícího lidu.

K vybojování okamžité pomoci jsme se především snažili získati německou soc. demokracii, tu německou soc. demokracii, která sama ve svém ústředním orgánu tvrdila k vládnímu prohlášení, že hospodářská a sociální ochrana pracujících mas je dnes nejrozhodnějším sudetskoněmeckým problémem. Nestačí však, že se o tom píše v ústředním orgánu německé sociální demokracie, nýbrž musí býti postaráno o to, aby také to, co jest uznáno za správné, bylo uskutečněno. Při posledním sjezdu strany soc. demokratické nabídli jsme této straně vytvoření socialistického bojového souručenství na prosazení nejnaléhavějších požadavků. Litujeme co nejživěji, že sjezd německé strany soc. demokratické tuto nabídku odmítl. Víme, že odmítnutím této nabídky nebylo poslouženo sudetskoněmeckému pracujícímu obyvatelstvu. Přes odmítnutí této nabídky trváme na všem, co jsme ve svém dopisu nabídli sjezdu soc. demokracie. Žádáme nyní jako dříve od německé soc. demokracie společný postup pro nejnaléhavější životní požadavky sudetskoněmeckého pracujícího obyvatelstva, také v parlamentě.

Žádáme mimo to k podpoře lidových požadavků společný mimoparlamentní postup soc. demokratické a komunistické strany, abychom podpořili masovými akcemi splnění našich požadavků vládou. Víme, že tisíce soc. demokratických dělníků a tucty soc. demokratických organisací jsou v této otázce za jedno, že pro sudetskoněmecké pracovníky musí býti všude postupováno společně. Vyzýváme tyto soc. demokratické dělníky a organisace, aby učinili tento krok a tento společný postup také skutečně zařídili. Vyzýváme tyto pracovníky, aby pro to vystupovali ve své straně a aby se starali, aby mezi komunistickou a soc. demokratickou stranou bylo uskutečněno socialistické bojové souručenství, tak jak to navrhujeme. Víme také, že statisíce Henleinových voličů souhlasí s naším bojem za požadavky sudetskoněmeckých pracovníků. Víme, že pracovníci, které se podařilo Henleinovi strhnouti, se nemohou nasytiti zvučnými frázemi a deklaracemi. Víme, že sudetskoněmečtí pracovníci, kteří dali při posledních volbách svůj hlas Henleinovi, žádají, aby bylo pro ně něco vykonáno, a že budou bojovati s těmi, kteří povedou boj za jejich životní požadavky. Tyto masy se přesvědčí, že není možno společně s českými agrárníky vybojovati životní požadavky sudetskoněmeckého pracujícího lidu. Tyto masy voličů, které při posledních volbách daly svůj hlas Henleinovi, se přesvědčí, že není možno lidovým společenstvím s kapitalisty, tedy ne spolu s kapitalisty, vybojovati požadavky pracujícího lidu. My komunisté se obracíme na ony vrstvy pracujících, které ještě při posledních volbách daly svůj hlas straně Henleinově, aby se připojily k bojovému souručenství, vstoupily do bojového souručenství sudetskoněmeckých pracovníků a vedly společně s námi boj za uskutečnění oněch požadavků, které jsou dnes životními požadavky pracujících mas. Žádáme mimo to pracovníky ze Svazu zemědělců, strany křesťansko-sociální a ostatních organisací sudetskoněmeckého území, aby se nedali zneužívati politikou své strany, nýbrž vystoupili pro vybojování požadavků pracujícího lidu spojením ve velké bojové souručenství všech sudetskoněmeckých pracovníků. Spojencem sudetskoněmeckých pracujících v boji o jejich životní požadavky naprosto není Slávik, přítel strany Henleinovy a muž z Frývaldova a Duchcova, nýbrž spojenci jsou čeští pracovníci, kteří bojují pod vedením komunistické strany proti svým vlastním vysavačům a proti našim potlačovatelům. (Předsednictví převzal místopředseda Košek.) S těmito pracovníky, s českými dělníky, drobnými živnostníky a chudými sedláky, kteří pod vedením komunistické strany bojují proti vlastním potlačovatelům, musíme se spojiti my, sudetskoněmečtí pracovníci, chceme-li dobýti a dosáhnouti životních požadavků pracujícího lidu. Proto vyzývám široké masy sudetskoněmeckého lidu, bez ohledu na to, ve kterém táboře stojí, aby se spojily ve velké, široké bojové souručenství sudetskoněmeckého pracujícího lidu a v bratrském spojenectví s českými pracovníky dosáhly bojem mas neprodlené pomoci pro pracující sudetskoněmecký lid. (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Košek (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen p. posl. dr. Wolf. Dávám mu slovo.

Posl. dr. Wolf (polsky): Slavná sněmovno! Pan předseda vlády ve svém vládním prohlášení oznámil, že vláda republiky se bude snažiti o vzájemnou spolupráci všech vrstev obyvatelstva, neboť taková spolupráce jest zárukou šťastného vývoje republiky. Pro mne, a myslím, že pro každého, jest zřejmé, že stát jen tehdy jest silný a může se vyvíjeti, když všichni obyvatelé tohoto státu usilují, aby jej udrželi a pracovali pro blaho všech obyvatelů toho státu. Ale aby se to stalo, nutno všem občanům stejně umožniti takovou spolupráci tím, že se s nimi spravedlivě zachází a umožní se jim, aby se cítili šťastni v tom státě.

Jsem zástupcem nejmenší menšiny v tomto státě, menšiny, která nemůže rozhodovati o osudech tohoto státu ani míti vliv na to, jak se v něm vládne. Přes to však i ti, kdož mne sem vyslali, jsou občané tohoto státu a mají stejné právo na státní péči a na to, aby vláda s nimi zacházela tak, aby cítili, že stát jimi neopovrhuje a že jim stejně jako jiným občanům dává všechno, co jim podle zákonů tohoto státu a podle spravedlnosti patří.

Již tenkrát, kdy jsem zasedal v této sněmovně v druhém volebním období, prohlásil jsem jménem vlastním a jménem svého lidu, že chceme žíti v této republice jako loyální občané a konati pro ni své občanské povinnosti, a opakuji to i nyní. Stejně jako tenkrát dále prohlašuji, že jako Poláci tvoříme nerozlučný ideový svaz s celým polským národem, že proto máme také povinnosti ke svému národu, z nichž nejdůležitější jest neposkvrniti čest Poláka a hájiti polskou državu na zemi, kde bydlíme. Považujeme to za věc úplně srozumitelnou a tak zřejmou, že se nám zdálo, že vládní většina v tomto státě nejen nám nebude překážeti, když budeme tuto povinnost plniti, nýbrž naopak nás bude podporovati. Kdyby vláda a všichni v tomto státě pochopili naše stanovisko, umožnilo by nám to totiž a zesílilo konání povinností k tomuto státu, milovali bychom jej a dbali o jeho rozvoj. Vycházejíce z toho předpokladu, usilovali jsme dlouhá léta získati většinu pro svou věc a v této myšlence pracoval jsem já a potom moji nástupci Poláci společně s vládní koalicí a také ve společenském životě hleděli jsme se sblížiti s českou společností.

Ale jak se většina chovala a chápala vzájemný poměr obou našich národností, dovedlo nás k zoufalství. Časem jsme se totiž přesvědčili, že marné jest naše úsilí, abychom získali pro svou věc přízeň většiny, byli jsme naivní, když jsme spoléhali na bratrství našich národů a na dobrou vůli Čechů, silnějších než my. Česká národní rozpínavost nezná žádné ohledy. Že jsme patřili k českým klubům a účastnili jsme se společných podniků, považovalo se za naši slabost a navenek se prohlašovalo jako důkaz, že naše menšina je spokojena tím, že česká většina s ní vlídně zachází, ale ve skutečnosti byla naše národnost decimována. Vyvíjela se šílená agitace k počeštění polského lidu, užívalo se k tomuto účelu aparátu státní moci a jeho hospodářské převahy. (Posl. Tichý: Ale vždyť to není pravda. Nevíte, co je na Jablunkovsku. Račte se tam podívati!) Jděte na Těšínsko a přesvědčíte se, že tam, kde nedávno nebyli Češi vůbec, jsou již dnes celé osady Čechů. Většině nezáleží tak na naší loyálnosti ke státu a k českému národu, nýbrž spíše žádá od nás, abychom změnili své duše, aby se náš lid stal z Poláků Čechy a proto se neohlíží na blaho státu, nehledí připoutati náš lid k němu, nýbrž naopak, dělá na území, na kterém žijeme, všechno, aby vytvořila co největší propast mezi Poláky a českým národem, aby nás násilím uvrhla v objetí iredenty a takto měla důvod k úplnému vyhlazení našeho národa. (Posl. Tichý: Kdyby se měli Češi na Těšínsku tak, jak se mají Poláci! Taková Karpentná by mohla mluvit!) Nemůže býti spolupráce tam, kde se vůči rozličným skupinám občanů užívá rozličných práv, kde se jedněm nadržuje a druzí jsou zbavováni možnosti existovati.

Slyšel jsem při rozličných příležitostech a především v této sněmovně tolik chvály o demokracii tohoto státu a o spravedlivém zacházení s národními menšinami. Jest to politika pštrosa, který schoval hlavu do písku, nic nevidí a domnívá se, že ani svět nevidí, co se děje. V poměru k nám jest demokracie jen na papíře a spravedlivé zacházení s polskou menšinou jest jen v pouhých tvrzeních rozličných zástupců české většiny.

Celá naše země je poseta rozličnými českými organisacemi, tajemníky českých stran, řediteli a správci českých škol a jiných činovníků, jejichž nejdůležitějším úkolem jest dovésti náš lid k zoufalství, aby jej mohli rozhodně odnárodniti, a k tomu nevybírají prostředků. Když k tomu cíli nevedl hospodářský nátlak, sliby a hrozby, rozhodli se udržovati náš lid ve stálém neklidu, číhati na každou příležitost, aby jej mohli zbaviti existenční možnosti, číhati na každé slovo, z každého neopatrného slova dělati strašnou protistátní aféru, udávati a pomlouvati.

Nejlépe by mohli státní četníci označiti ty udavače, kteří je zaměstnávají pouze takovými věcmi, celé knihy mohly by sepsati správy dolů a továren, kde jsou zaměstnáni Poláci a kam udavači a provokatéři neustále zasílají stížnosti na zaměstnané dělníky a horníky, aby je zbavili práce a výdělku jen proto, že jsou to Poláci. Trestní spisy správní a soudní, spisy, kde jde o to, aby Polák dostal nějaké místo, státní občanství nebo jiné právo, jsou všechny doplněny posudky odborů "Matice osvěty lidové", českého "Sokola" a jiných spolků a všechny tyto posudky směřují jen k jednomu cíli: zničiti žadatele nebo obžalovaného proto, že je Polákem.

Ředitelství státní policie v Mor. Ostravě a úřady jemu podřízené kvapně používají služeb těchto organisací a udavačů. Každé neopatrné slovo Poláka jest příčinou udání a stíhání. U nás se nesmí říci, že žijeme na polské zemi, neboť nám ji odkázali naši otcové, neboť po staletí žil a pracoval na ní polský lid - za to nás čeká policejní vyšetřování a soudní tresty. A když jest již zahájeno trestní vyšetřování a řízení, ještě tito nadvlastenci dbají, aby snad, chraň Bůh, úřad nebo soud Poláka neosvobodil. (Posl. Zeminová: V Polsku by si gratulovali, kdyby se tam lidé tak měli!) Nejsem v Polsku, jsem v Československé republice. (Výkřiky.) Nechte toho!

Při takovém stavu věci hospodářská krise, lidská bída jsou nejlepšími pomůckami k odnárodňování. Po staletí pracoval náš dělník neobávaje se o svůj zítřek, a dnes tisíce lidí zbavených chleba žije v největší nouzi, a ti, kteří mají ještě nepatrný výdělek, třesou se starostí o svůj zítřek, o výživu svých rodin. Lid nezíská spravedlnosti a péče od úřadů. Vidí tedy stále zřejměji ten strašný rozdíl, jaký jest mezi Poláky a Čechy, a začíná také stále více přemýšleti o své situaci, o nespravedlnosti, která jest jeho údělem, a mluviti k němu o spolupráci vypadalo by jen jako pokrytectví a výsměch. (Posl. Zeminová: Němcům se klaníte, to jste pěkní Slovaně! Jdete za Hitlerem! - Posl. Tichý: Ano, s Němci se spojujete!) Počkejte, promluvíme si ještě o tom!

V každém oboru se ukazuje toto dvojí zacházení s občany českými a polskými. Lid vidí ty nádherné české školní paláce, vystavené za peníze všech a sloužící k odnárodňování mladého polského pokolení, s druhé strany pak vidí, že se pro polské školství nic nedělá a že se úmyslně ponižuje na každém kroku a zachází se s ním jako se zbytečnou věcí, které se člověk co nejdříve musí zbaviti.

V těchto dnech se otvírá nádherné české gymnasium v Českém Těšíně, když na tak nepatrném kousku naší země, Těšínska, jsou již dvě gymnasia s českým vyučovacím jazykem, v Orlové a Bohumíně. Polský lid žádá zestátnění několika obecných a měšťanských škol, které musí spolek "Macierz szkolna" vydržovati ze soukromých prostředků. Moji předchůdci v této sněmovně, polští poslanci, již od r. 1931 neustále žebrali a prosili, aby bylo zestátněno jediné polské gymnasium v této republice, a desetkrát slibovali ministři, slibovala vláda, že gymnasium bude zestátněno, již několikrát byly určeny lhůty, počínajíc dnem 1. ledna 1933, ve kterých, jak se ujišťovalo, bude polské gymnasium zestátněno. Do dneška je soukromým gymnasiem, neboť stát nemá pro nás peníze, protože jsme Poláky. Další žebrání o naše právo bylo by pokořením pro nás a náš národ. Já nebudu žebrati, ale při každé příležitosti budu stavěti na pranýř nespravedlnost, která se páchá na našem lidu.

Naše hospodářské instituce jsou trnem v očích českých činitelů na našem území. V českých novinách beztrestně vycházejí články, tupící tyto ústavy a podkopávající jejich existenci přes zákony o ochraně finančních ústavů. V těchto novinách se ohlašuje jejich úpadek, aby lid byl pozbaven v ně důvěry. V našich obcích se ukazují stále častěji filiálky "Ústředního hospodářského skladiště", "Budoucnosti" a jiných, jejichž účelem není nic jiného, než pouze zničiti naše družstevní a obchodní podniky a přivábiti zároveň co nejvíce členů naší národnosti do českých organisací.

Náš horský lid nedostane práci u správy lesů, které jsou nyní státní a ve kterých jeho předkové po staletí pracovali a tato práce byla vždy základem existence našeho lidu. (Posl. Uhlíř: A co dělají v Polsku s našimi dělníky? Dvacet let tam byli usazeni a teď je šupem posílají na hranici. Vy chcete něco říkat? Kolik Čechů dostalo státní občanství v Polsku a kolik Poláků dostalo státní občanství v Československu?) Nemluvím teď o státním občanství, to je jeden z největších vašich hříchů vůči Polákům. Práci dostávají u nás cizinci nebo ti, kteří posílají své děti do českých škol a prodali své duše jiné národnosti. (Výkřiky.) Nebojte se, já vám to dokáži.

Ve všech oborech státního a společenského života viděl tento lid, že jest odstrčen, proto, když ztratil veškerou naději, že shoda a spolupráce s Čechy nezíská uznání a neučiní přítrž hltavosti těchto činitelů, začal ostře protestovati proti této soustavě a začal trhati svazky licoměrného přátelství, které navázali jeho vůdcové. (Hlasy: Vy štvete polský dobrý lid proti Masarykovi a proti republice!) To není pravda.

A když někteří z těchto vůdců, zvláště bývalý posl. Chobot, nechtěli sejíti s pohodlné cesty soužití s Čechy, lid se od nich odvrátil a odsoudil je. (Stálé výkřiky.)