Provolání se končilo slovy; >Chceme věřiti, že jen nedopatřením došlo k formulaci návrhu o branném příspěvku, který nebral zřetele k úkolu matek v obraně státu a že naše upozornění přispěje k zamezení veliké křivdy, jež byla způsobena.<

Ztotožňuji se proto s touto argumentací a upozornila jsem také ve výboru, že zákon o branném příspěvku by byl velmi nepříznivě komentován ve všech kulturních státech, kdyby matky byly poškozeny branným příspěvkem. Upozornila jsem, že Československá republika by se tímto zákonem nepříznivě dotkla jednoho ze základních, věkem uznaných principů, že mateřství je uznáno za daň z krve právě tak jako obrana státu zbraní.

Je pravda, že branný výbor posl. sněmovny na upozornění nás žen vsunul do §u 3, odstavec 4, který od branného příspěvku osvobozuje ženy-matky, ale jen ty, které mají nezletilé děti a jejichž zdanitelný důchod nepřesahuje 12.000 Kč ročně. Jsou-li tyto ženy příjemci požitků, jimž se branný příspěvek podle §u 2 sráží, neprovede se srážka, nepřesahují-li požitky týdně 293 Kč nebo měsíčně 1265 Kč.

Tato úleva je z titulu sociálních obtíží, jak výslovně uvádí zpráva rozpočtového výboru posl. sněmovny, ale ne z toho principu, který byl vždy a všude vedoucím při ukládání břemen vojenských. Mimo to je úleva zúžena tak, že platí jen pro matky nejméně dvou dětí, a to jen dětí nezletilých, zatím co hlava rodiny podle odst. 3 §u 3, je osvobozena i s dětmi zletilými, pokud jsou v zaopatření hlavy rodiny.

Upozorňuji, že byla rovnoprávnost žen s muži zdůrazňována jen v jednom směru, totiž tam, kde ženy mají přejímati nové povinnosti, bez ohledu na to, že mají - z přirozeného svého úkolu - povinnosti těžší, o něž se s nimi muži nemohou poděliti.

Správné řešení v oblasti obrany státu by bylo, aby, jakmile se ženám-matkám ukládá povinnost branného příspěvku, uložila se mužům povinnost příspěvku na všeobecné mateřské pojištění, dostatečné, aby ženy mohly v klidu a bez obavy před budoucností dávati státu děti.

Z uvedených důvodů přeji si vroucně, aby v nejbližší době byl změněn odst. 4 §u 3 tak, aby ženy-matky byly osvobozeny od branného příspěvku, ať mají jen jedno dítě, a bez chlebu na příjem právě tak jako osvobozuje muže vojenská služba - event. 12 týdenní - bez ohledu na jeho majetkové poměry.

Rozpočtový výbor byl si vědom, že je těžko v poslední chvíli měniti tuto předlohu, a hlasováním rozhodl, aby bylo doporučeno plenu senátu, aby ji přijal ve znění návrhu zákona o branném příspěvku tak, jak byl usnesen posl. sněmovnou a uveden v tisku sen. 1407.

Ke konci bych ještě ráda zdůraznila, že efekt finanční nemůže zde býti nijak rozhodující, počítá-li se v celku jen s 10 mil. při všech poplatnících, a že to tady nebyl důvod finanční, který zde rozhodoval, nýbrž že to bylo nesprávné pojímání úkolů ženy v životě státu vůbec. (Potlesk.)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Přistoupíme nyní k referátům o odst. 5 pořadu.

Dávám slovo panu zpravodaji sen. Šťastnému, aby podal zprávu za výbor branný.

Zpravodaj sen. Šťastný: Slavný senáte! V našich stále ještě nevyrovnaných poměrech, v nichž zejména státní finance jsou měřítkem, je samozřejmou ona skutečnost, že poměr veřejných zaměstnanců ke státu a jeho institucím jako zaměstnavateli je neméně v trvalém pohybu. Sem spadá také snaha těch zaměstnanců, kteří konali a vykonali zákonnou vojenskou službu, aby tato byla úměrně hodnocena ve služebním postavení těch, jichž se týče.

Tento požadavek je třeba považovat za zcela spravedlivý. Také vojenská správa projevuje pro věc porozumění, pochopitelně z důvodů odborných. Cítí se totiž, že je-li už vojenská služba obětí, není ani pro tuto službu zdrávo, aby její nositelé pociťovali její důsledky jako trvalé břemeno pro svou další civilní existenci. To už pak nemůže býti jen zájmem vojenské správy, nehledě k pocitu kruté nespravedlivosti, který u postižených pochopitelně proniká.

Vláda svou předlohou zákona činí prvý krok k vyřízení této ožehavé záležitosti. Je potřebí zaznamenat, že tu zbývá její část k vyřízení dalšímu; neběží totiž v soustavě požadavků jen o nejnižší platové stupnice.

Chtěl bych učiniti na slavnou vládu apel ve věcech úřednických a soudcovských čekatelů, kteří v nejbližší době, poněvadž se jim teď propočítá ona polovička služební vojenské doby, budou povoláni k praktické zkoušce. Tito čekatelé, kteří očekávali, nevědouce o tomto zákoně, který je přiblíží k těmto zkouškám, termín k nim delší, jsou nebo mohou býti zkrácením onoho termínu značně překvapeni a znamená to, že se nemohou dosti dobře připraviti.

Činím tedy apel v tom směru, aby v pozoruhodných takových případech vláda po žádosti dotčeného čekatele dovolila odsunutí oné zkoušky o měsíc po př. o dva měsíce tak, jak bude k této praktické zkoušce a její přípravě dotčený čekatel potřebovati.

Poněvadž vládní návrh oprávněnému požadavku veřejných zaměstnanců vyhovuje aspoň v podstatné částí, branný výbor doporučuje si. senátu jeho schválení ve znění přijatém poslaneckou sněmovnou tak, jak je obsažen v sen. tisku 1408 i s připojenou resolucí. (Souhlas.)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Dávám slovo druhému zpravodaji o odst. 5 pořadu - za výbor rozpočtový - panu sen. dr Karasovi.

Zpravodaj sen. dr Karas: Slavný senáte! Volání po takové úpravě branné povinnosti, aby pro toho, kdo brannou povinnost, presenční službu vykonal, neznamenalo to v hospodářském postavení jisté zhoršení jeho stavu, se prvně ozvalo v senátě při projednávání rozpočtu na r. 1927. Od té doby volání se zesilovalo, zejména zaměstnanecká veřejnost. Svaz důstojníků i poslanecká sněmovna resolucemi se domáhala na vládě příslušné osnovy zákona, již by tato myšlenka byla nějakým způsobem upravena.

R. 1930 ministerstvo nár. obrany po prvé připravilo příslušnou osnovu zákona, ale pro potíže ministerstva financí a ministerstva vnitra tentokráte k vyřízení této osnovy nedošlo. Až teprve nyní vláda společně při předložení osnovy o prodloužení presenční služby na 2 léta přichází s osnovou, kterou se má tato myšlenka aspoň částečně uskutečniti a uplatniti.

Vláda ve své osnově navrhovala, aby osnova platila jenom pro státní zaměstnance - tedy ne pro ostatní veřejnoprávní zaměstnance - dále že ta výhoda má platiti pouze pro ty státní zaměstnance, kteří dnes již v presenční službě jsou, a konečně má se to týkati jenom těch zaměstnanců, kteří jsou v nejnižší platové stupnici, tedy zřízenců, kteří mají nejnižší plat, úřednických kandidátů, kteří jsou buď aspiranty po př. neberou žádného platu, nebo oficiantů jenom v nejnižší platové stupnici. Těch, kteří po 3 letech trienálkou dosáhnou určitého zlepšení, se to týkati nebude. Na to výslovně upozorňuji.

Výhoda měla spočívati v tom, že těm státním zaměstnancům v nejnižší kategorii, kteří již aktivní službu nekonají, polovina jejích presenční služby by se počítala pro nabytí vyššího platu, čili, že by tu trienálku dostali o 7 měsíců dříve, než kdyby tohoto zákona nebylo, kdežto pro pořadí a event. pense pak by platila celá presenční doba.

Ohledně legionářů bylo restituováno ustanovení starého zákona z r. 1919 a 1920, neboť zákon legionářský stanovil, že legionáři se jeho celá doba ztrávená v legiích počítá do postupu a do pense trojnásobně. Ale platový zákon z r. 1926 v §u 20 upravoval povýšeni zaměstnanců a výslovně řekl, že se hledí na dobu, kterou zaměstnanec ztrávil v aktivní službě, a zapomnělo se na legionáře. Nejvyšší správní soud pak z tohoto dovozoval, že se tímto zrušuje výhoda legionářů, že tomu, kdo z legionářů vstoupil do veřejné služby po r. 1926, se doba ztrávená v legiích nepočítá. Proto tento zákon restituuje původní stav před rokem 1926, totiž že se mu to nyní počítá. Tyto zásady vládě byly diktovány právě finanční tísní státu, že nemůže zaměstnancům-vojákům dávati více nežli ten drobeček, poněvadž prý finance státu nesnesou většího zatížení. Posl. sněmovna, jsouc však přístupna volání z kruhů veřejných zaměstnanců a Svazu důstojnictva, tedy z kruhů všeobecných, změnila vládní předlohu v některých směrech. Řekla, že do pořadí se bude čítati každému zaměstnanci celá doba, ovšem jen potud, pokud byl v nejnižší platové stupnici, ale plat mu zvýšiti nechtěla. To by stálo hotové výlohy, ale na to ministr financí nemá prostředků, proto nemohlo se v tomto směru vyjíti vstříc, ale tu udělala zase zvláštní zákonný lapsus - nebo nevím, jak bych to jinak nazval - totiž zatím, co se obyčejně v resolucích říká: Vláda se vybízí, aby dělala to a to atd., zde se dala resoluce přímo do zákona, a to v §§ 12, 1,3 a 14, kde se vládě ukládá, aby v příhodné době změnila zákon tak, že by se včítala celá doba do postupu, že by se zaměstnanci reservovalo místo, které měl, než šel na vojnu, a že by se při obsazování míst dávala přednost těm, kdo vykonali presenční službu před těmi, kdo ji nekonali, a až bude míti ministr financí prostředky, aby se započítala do platu těm ostatním, kteří nastoupili před r. 1934. Musíme si býti vědomi, že zákon ten neplatí pro veřejné zaměstnance, kteří již na vojně nejsou, kteří se z vojny vrátili dříve. Dále nemají ze zákona žádné výhody ti, kteří dnes nejsou v nejnižší platové stupnici, kteří jednou povýšili automaticky do vyšší stupnice nebo dekretem byli jmenováni do vyšší platové stupnice, a dále, nač zvlášť upozorňuji, železničáři. Železničáři nejsou pokládáni za státní zaměstnance, vojenská služba se jim nevčítá do platu, ani do povýšení, ani do pense, pro železničáře tedy ten zákon neplatí vůbec. Dnes se změnami, učiněnými v posl. sněmovně, stala se v tomto směru částečná náprava, je to jistý drobeček, ale buďme rádi, že aspoň něco se mohlo dáti. V kruzích parlamentních a ve vládě se uznává, že státní finance nesnesou většího zatížení. Toto zatížení bude nepatrné, neboť bude platiti pro ty, kdo jsou na vojně. Poněvadž presenční služba byla prodloužena na dvě léta, nevrátí se ten, kdo jest dnes na vojně, asi dříve, nežli 1. října 1936 a teprve pak by mohl nastoupiti civilní službu, bude dva měsíce ve službě a po dvou měsících měl by nárok na nepatrné zlepšení, což není mnoho, nýbrž velmi malá částka.