Pamatuji se, že náš pan min. předseda svého času prohlásil, že nynější, krise je hlavně krisí důvěry. Upozorňují zrovna v této chvíli, že by to byla nejhorší část této krise, kdybychom neměli věřiti ve slova vlády. Rozpočet už není deflační, t. j. opouští se systém zásadního zmenšování jednotlivých čísel. Pánové, není slova, které by bylo v celé republice tak populární jako slovo, že vláda hodlá šetřiti. Jen malý háček je v tom: všude ať vláda šetří, jen ne v našem okresu, jen ne v našem oboru. Všude ať vláda šetří, ale na náš stav ať hledí. Všude ať vláda šetří, ale této osoby, řekněme mne nebo jiného, se to nemá dotknouti. (Sen. Mikulíček: Uznáváte, že je potřebí 90.000 ročně pro jednu osobu?) Ale uznávám, poněvadž ta osoba to sama pro sebe nespotřebuje. Pánové, vždyť přece chceme a je to náš zájem, aby co možná nejvíce lidí mělo vyšší příjmy, jen aby je neschovávali jako křečkové, jen aby je dali mezi lidi. Kdyby měla většina lidí jen existenční minimum, bylo by mnoho lidí, kteří by neměli vůbec z čeho býti živi, neboť nemůžeme si představiti, že by si někdo sám mohl najíti práci, která by mu úplně stačila. Vždycky musí býti někdo, kdo mu tu práci dává. (Výkřiky sen. Kindla.) Ale pane kol. Kindle, na vás není viděti, že byste měl existenční minimum a že by se všichni dělníci, které zastupujete, měli stejně jako vy, (Veselost. - Sen. Mikulíček: A co Preiss!) Mně do Preisse nic není; já bych byl jen rád, aby komunisté měli >preis< ve světě a aby se s námi mohlo mluviti. (Veselost.)

Ostatně, pánové, nechci zde dělat zábavu slavnému senátu; řekl jsme již napřed, jakmile jsem poděkoval panu kol. Mikulíčkovi za jeho vyřízení vzkazu, že se chci obrátiti k vážným věcem. Tož, prosím, mně to dovolte. (Sen. Kindl: Zajíček musil živit 600 ženských!) To se dost divím, že tomu věříte, že mohl 600 ženských živit, a za druhé, že je mohl také potřebovat. (Sen. Kindl. To ne!) Tak je živil z altruismu. (Veselost. - Výkřiky sen. Kindla.)

Já bych přišel k další otázce, k otázce osobních nákladů, o kterých se zmiňoval pan min. předseda, že nemohou již dále klesati, nýbrž naopak, že je třeba vzhledem k tomu, že jednotliví úředníci postupují ve stáří, tyto náklady zvýšit. Vzpomínám si, kterak jsem před 2 lety stál na tomto místě, když se jednalo o snížení úřednických platů na 2 roky, a kterak jsem tenkrát vyslovil přání, aby se ukázalo oprávněným přesvědčení vlády, že za 2 roky se budeme moci vrátiti k předešlým platům. Bohužel zklamali jsme se, tento optimismus se neosvědčil a my musíme zůstati při dosavadních číslicích. Nesmíme zapomínati, že i dnes při všem tom mluvení, že se věci zlepšují, zůstává přece jenom počet poplatníků značně menší, než byl před 2 lety, a nemáme velké naděje, že se tento počet rychle zvýší. Mimo to mnozí z těch poplatníků jsou pouze dočasnými poplatníky, neboť máme řadu lidí, kteří dnes hledají výživu v nějakém obchůdku, přihlásí se jak tomu lidi říkají, vezmou si kartu, ale za půl roku ji zase vracejí a po případě za celou dobu nic nezaplatili. To zlepšení, o kterém mluvil pan min. předseda, je viditelné v číslicích vývozu. Je otázka, zda-li také zvýšení vnitřního konsumu jde stejným krokem se zvýšením exportu. Na každý způsob je pravda, že nejsou to nové závody, které by vyvážely do ciziny více, a v těch starých závodech to bohužel nejsou častokráte noví dělníci, kteří by byli příjímání do práce, nýbrž je to tak, že továrna, která dostane objednávky, jednoduše zvýší pracovní dobu - kde se pracovalo dva až tří dny týdně, začne se nyní najednou pracovati na celé zaměstnání - z čehož ovšem mají svůj užitek dělníci, kteří pracují v té továrně, mají snad možnost zaplatiti dloužky, které si udělali předtím, když pracovali jen 2, 3 dny, ale na zmenšení počtu nezaměstnaných, jak to ostatně vidíme ze statistiky, to vlivu nemá.

Troufám si říci, že se o otázce nezaměstnaností mluví málo, a to proto, že jsme si zvyklí dívati se na ni jako na otázku dělnickou kat exochen. Ale já si troufám říci, že vedle těchto nezaměstnaných dělníků máme mnoho nezaměstnaných živnostníků, kteří dovedli by pracovati, kteří již dávno by byli zapomněli na modrý pondělek, ale dnes mají ten modry pondělek čtyři, pět dní po nedělí, ne dobrovolně, nýbrž nuceně. A já si dovolím ještě se svého stanoviska upozorniti na jednu otázku nezaměstnaností. Pánové, máme pouze u nás v Čechách 50 okresů, kde rolník loni na podzim pracoval a letos na jaře se přičinil a nemá za všechnu svoji práci docela nic. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Pane kolego, já o voze, vy o koze. To se neshodneme.

Nemá za to nic, má jen vydání, která musil do vzdělávání půdy dáti, a má povinnost k lidem, které si najal. To je mnohem horší situace nežli u dělníka, který práci nenalezl, poněvadž tento ji měl a nic za to nedostal, nebo ještě škodu má. A teď si ještě představme, že toto neštěstí má za následek, že celá řada dělníků, kteří pracovali na statcích, letos tu práci nemají, a můžeme to odhadnouti nejméně na 10,000 slovenských dělníků polních, kteří by byli za normálních časů pracovali v těchto okresech, ale nyní musili býti předčasně propuštěni domů.

Pan kol. Mikulíček se ptá, co těm 50 krajům pomůže obilní monopol. Nuže pane kolego, co bych já se namáhal, povězte vy mně, kterak by ten váš velevzor pomohl těmto lidem. Řekl by: >Jsou to kulaci, dobře se jim stalo<, a poslali by je někam jinam. Zdali by jím něco poslali, nevím. (Sen. Mikulíček: Nevité jako agrární předák, jak se řeší v Sovětském svazu takové otázky?) Vím, čteme, že jsou posílány na Solověcké ostrovy. Vím, že na př. Kozáci byli přestěhováni. To by se docela dobře hodilo, přestěhovati sedláky z Lounská a dáti tam vaše lidí, abyste měli někde kompaktní sbor, (Sen. Mikulíček: Věříte, že Solověcké ostrovy jsou tak velké, aby se tam vešli všichni kulaci?) Ne. Věříte vy, že Národní banka může zaplatiti 4 miliardy v devisách najednou, a nám to tu povídáte? (Sen. Mikulíček: Netvrdil jsem, že najednou! Vždyť vy jste to napsali do "Venkova", že 4 miliardy byly vyvezeny!) Jestli nám takto věříte na slovo, co je ve >Venkově<, věřte nám také, co je tam napsáno o vás komunistech. To nejde, abyste si vybírali, v čem nám věříte a v čem nám nevěříte. (Sen. Mikulíček: Nejdůležitější věc je, co tam napsal pan min. předseda o té demokracii!) A proč máte starost o tu demokracii? Posílám vás do Ruska, pane kolego. (Sen. Mikulíček: Já tam byl!) Tak vyřiďte Vorošilovovi, od něhož jste mi vyřizoval pozdrav, aby vám dovolil v jedné gubernii zaříditi demokracii, jak si ji sám představujete. A dost. (Sen. Mikulíček: Já jsem tu demokracii viděl na vlastni oči!) Tak proč popíráte pojem demokracie? Vždyť tomu říkáte sociálfašismus atd. Pane kolego, škoda řečí. (Sen. Mikulíček: Ano, to bude lépe!) Dobře že souhlasíte se mnou, že nemluvím zbytečně. (Hlasy: Mikulíčku, na něj nestačíš!) Prosím, my neděláme zde žádný zápas s Mikulíčkem. Je však škoda, že nebudu moci vyčerpati svých 96 minut. (Sen. Mikulíček: Tolik minut?) Já zastupuji klub veliký.

Kol. Modráček se zde zmínil, že nezaměstnanosti by se mohlo nejlépe pomoci tím způsobem, že by vláda a veřejnost začaly podnikati veliké investice. Každý se může oddávati pověře jaké chce, ale je těžko žádati, aby mu to všichni ostatní věřili. Já jsem, pánové, jedním z ctitelů kol. Modráčka, poněvadž vím, jak se propracovával a co se napřemýšlí. Ale i moudrý člověk se někdy zmýlí a já jsem toho názoru, že nám není pomoženo v naší krisi děláním jakýchkoliv investic, a to proto, poněvadž bychom je dělali na duh. Nezaměstnanost se neodstraní sebe větší investicí, nýbrž odstraní se trvale pouze tenkráte, když tu budou příjmy, aby si lidé mohli výsledky práce dělníkovy kupovati, aby se ta práce spotřebovávala a aby se peníze obracely. Kdybychom na př., jak to myslíte v Praze, udělali takovou investicí, abychom postavili nábřeží z Prahy až do Modřan, anebo abychom zde stavěli velkolepou nemocnicí, nuže, pánové, kolik lidí bude účastno na této práci? (Hlasy: Nezaměstnáni!) Dobře, ale to je příliš malý počet. Peněz, které budou snášeny z celé republiky, bude mnoho, ale zde v Praze budou zaměstnáni pouze lidé z Velké Prahy a ti ostatní z toho nebudou mít nic. Ale na to nechci ukázati, nýbrž chci říci, že tyto peníze, které se do takovéto investice, abych tak řekl, neproduktivní dají, jsou jako proud vody, který pustíte na sypkou písčitou půdu. Ze začátku je to imposantní, ale čím dále tím více se té vláhy vsakuje do půdy a najednou přijdete na konec, kde ten potok úplně přestává. A tak je to také se všemi těmi investicemi. Ty jsou pouhou výpomocí na krátkou dobu, ale nesmíme zapomenouti, že tu výpomoc na krátkou dobu platíme také v budoucím čase. Když si na to vydlužíme, budeme to musit v budoucích letech úrokovati a umořovati a bereme práci příštích let a utrácíme také důchod příštích let. Jest potřeba, abychom hleděli najíti pomoc, která by byla na tento čas a na útraty dosavadních peněz. (Sen. Mikulíček: Fond na zbrojení!) Já nemluvím teď o prohlášení pana ministra nár. obrany, poněvadž mí není známo, že by je byl učinil. Ale něco vám řeknu: Kdyby se stalo, že by ministři financí celého světa řekli: >Na zbrojení ani korunu!<, přijdete vy s deputacemi z Plzně a z těch míst, kde jsou zbrojařské továrny a řeknete, že naši dělníci nemají do čeho kousnout. (Sen. Kindl: Budou dělati pluhy a traktory!) Možná, že bychom se u nás k tomu dali, ale na druhé straně, pravím vám, že byste vy sami přišli a řekli, že ten přechod je příliš náhlý.

Ale já chci ukázati na něco jiného. Nedávno v rozhlasu jsem slyšel o šetrnosti. Dne 1. listopadu máme nejen svátek Všech Svatých nýbrž také svátek šetrnosti celého světa. Já sám jsem šetrný, k šetrností vychovávám děti od 6 let, které vyučuji na obecné škole, k šetrnosti vychovávám dospělé, ale vždycky říkám, že šetrný člověk nemá vydávat na zbytečné věci, aby měl vždycky na potřebné.

Ale nad tím, co jsem slyšel v rozhlase z úst vysokého funkcionáře jsem užasnul, když se tam radilo, aby občané se nedávali holit, poněvadž každý se může oholit sám a ušetří. Nevím, co se za holení platí, poněvadž já bez jeho rady také to sám dělám, že se holím sám. (Veselost. Sen. Mikulíček: Máte také chtít, aby druhý vydělal!) Počkejte pane kolego! Když se dávám stříhat - mám toho málo (Veselost.) - dávám 5 Kč. Ale letos jsem dal za úpravu okolí fary 7.000 Kč a přišlo do toho také obílení DTJ. (Sen. Mikulíček: Jak to?) Poněvadž je to blízko fary a aby to nebylo pro ostudu. Co jsem ušetřil na holení, dal jsem tedy na jiné straně.

Tedy, přátelé moji, takové šetření považuji za pošetilost. Přece máme hledět, abychom dali ostatním lidem vydělat. Odsuzoval bych, kdyby někdo si dával sloužiti za vydlužené peníze, které by neměl v úmyslu vrátiti, ale jinak, kam bychom došli, kdybychom se takto zařizovali ve svých domácnostech?

Jsem toho mínění, že kdo na to má, právě v době krise má hledět vydávati, kupovati to, co může potřebovati a hlavně dávati práci. Ne snad mnoho, vždyť každý člověk nemůže zaměstnávati hned někoho na 14 dní, ale kdyby dával práci třebas jen na den, již je tomu člověku třeba jenom na dva dny pomoženo. Je to vždycky lepší, než kdyby měl čekati, až mu někdo něco dá.

Jsem tedy proto, abychom pracovali, abychom práci dávali, ale v žádném případě nechci to dělat na dluh. A upozorňuji, ačkoliv je již na to pozdě, že kdybychom nebyli po převratě tak horečnatě se nutili do práce, kterou jsme podnikali na dluh, neměli bychom dnes taková břemena - jak samosprávná, tak také jiná, řekněme si to, i u některých soukromníků - a nebylo by takové nouze o peníze.

Jinak ovšem prohlašuji na dotaz, který od teď již nepřítomného kolegy byl vznesen, že mně není známo, jaký by byl recept na potření nezaměstnanosti. Nezaměstnanost je příliš rozsáhlý problém, který se naprosto vymyká mému vlivu, ba i vlivu celé naší republiky, neboť nezaměstnanost je světová, a my si musíme uvědomiti, že v tom světě, zvláště ve světě hospodářském, nejsme tak velikou veličinou, díváme-li se na to se stanoviska jen evropského, natož se stanoviska světa.

Jsem toho názoru, že jednotlivý stát nemůže si pomoci, že je tu třeba společné práce všech států. Ale k tomu, aby se pomohlo, je potřebí, aby státy navzájem spolu cítily a ne aby se takto oddalovaly od sebe.

Jsem rád, když jsem onehdy četl, že z Ameriky se ozval hlas, že není možno zůstati na tom stanovisku autarkie, na stanovisku zdi kolem státu, nýbrž že je nutno kupovati z cizích států, aby mohly také cizí státy kupovati od nás. Mohu to klidně říci, poněvadž už nejméně před 3 až 4 lety jsem psal ve svém >Pošumavském kraji<, že otázka autarkie, soběstačnosti je bludem a klamem. To by bylo možno jen tenkráte, kdyby jen v jedné zemi přišli na tu chytrost a ti ostatní to od nich neokoukali, kdybychom mohli říci: >Nekupujeme nic z ciziny, ale cizina bude kupovati od nás<. Tedy v tomto směru především musí nastati vystřízlivění na celém světě. Jsme přespříliš malí, abychom začínali dávati příklad. Kdybychom to udělali, zničili bychom se; začne-li Amerika, my můžeme po čase jít za ní.

U nás se přespříliš váhy klade na export. Od té doby, co republika povstala zase k samostatnému životu, stále se říká, že jsme státem z velké míry exportním a že nemůžeme exportovati. Já s tím souhlasím, že exportní průmysl znamená pro nás velmi mnoho, ale prosím, abychom si vzali jednou na vědomí, že, je-li to příležitost k pěknému výdělku, je to také na druhé straně velmi riskantní věc, neboť při všem tom průmyslu to není tak, abychom jen pracovali a vydělávali, je při tom vždycky velmi mnoho investic, a to nejen pro továrníka, nýbrž i pro město, ve kterém továrna je. A když továrna zastaví práci, když dělníci v sobotu nedostávají mzdy, továrník snad z toho předešlého rozvoje své továrny něco má, jisté procento dělníků si snad také postavilo svůj domek, ale město, které se zařídilo na přirážky od pana továrníka, resp. jeho závodu, nyní najednou je v hospodářské krisi, břemena mu zůstala a výhody zmizely, A proto se musíme dívati na export nejen podle jeho líce, nýbrž í podle jeho rubu. Když tohle to povídám, nejsem nijak proti exportnímu průmyslu. Přál bych si, aby zkvétal, ale přál bych si, aby exportní průmysl byl řízen lidmi, kteří mají svědomí a nejen kapsu. Vidíme totiž, že se průmysl sdružuje, a to nejen po strance specielní, nýbrž i příbuzné obory se k tomu přidávají a pracují všichni na společný zisk. A když se jim stane, že některý obor jejich dosavadní společnosti neprospívá tak jako dříve - on nepracuje se ztrátou, on pracuje jen s menším ziskem, než jak na to počítali - ta část se jednoduše zavře bez ohledu, co budou dělati ti, kteří tak dlouho pomáhali továrníkovi nebo akciové společnosti vydělávati.

Prosím Holýšov. Tam dělníci dokazují, že je objednávek dost, že by se tam pracovati mohlo, ale továrna nejen tvrdošíjně trvá na zavření továrny, na vyloučení všech lidí z práce, nýbrž dokonce stálo v novinách, že si troufá dělati represálie proti republice. Pánové, Kosmonosy měly býti zavřeny proto, poněvadž prý jim financier odepřel úvěr. A dneska se v těch Kosmonosích pracuje, dělníci úvěr našli, pracuje se tam a dokonce by se tam mohla vypláceti dividenda. Tedy tak to nejde, aby si tento exportní průmysl myslel: >Dokud slunce svítilo, radoval jsem se; když zašlo za mraky, zavru továrnu, hodím dělníky na krk státu a půjdu užívati ovoce z minulých let.< Zde musí býti trochu svědomí, ne trochu, náležitě svědomí.

Při té příležitosti poukazuji také na to, že tento exportní průmysl jest ochoten vyvážeti do ciziny a žádá jen, aby mu republika zajistila, že nepřijde ke ztrátě. Mluví se o 1.200 mil. Kč takového garančního fondu. No, já jsem rozhodně pro to, aby se pomáhalo každému, kdo by přišel bez vlastní viny do bídy a nouze, ale domnívám se, že takovýto exportní průmysl si má a také musí dělat takové fondy sám a že je nemá míti v nejtajnější skrýši, aby o nich nikdo nevěděl, leda snad vedoucí ředitel; že má export, průmysl možnost výdělku na různých stranách, takže není potřebí, aby spoléhal pouze na republiku, co se týká garancie. Také bych řekl, že se mluví velmi mnoho o tom, že náš průmysl nelze, když povídá, že platí teď po devalvaci značně dráže surovinu v cizině, jenomže také řeknu, že jsem slyšel, že všecko to, co se pod titulem suroviny do ciziny platí, nepřichází jen na účet té suroviny, nýbrž že je to také na účet zahraničních reserv, kdyby se něco stalo. Nuže, když mohou tito pánové takovýmto způsobem při exportu nejen vydělávati, nýbrž míti záminku k uložení peněz, ať také nějakým způsobem to risiko nesou.

Pan min. předseda se zmínil o hrozné číslici nezaměstnaných studovaných lidí bez místa. Páni kolegové, to je společná naše bolest. Možná, že některý měsíc polovice návštěvníků u nás jsou studovaní lidé, kteří přicházejí prosit o místo. Domnívají se, že my, poslanci a senátoři, potřebujeme pouze pokynouti a že hned ten člověk bude moci býti umístěn. Nechtějí chápati, že není dosti míst, kam bychom je umístili, a že se tu páše jistá nespravedlnost. Mají trochu pravdu. Bylo na př. nařízení, že se nesmějí přijímati absolventi učitelských ústavů, dokud není předešlý ročník úplně usazen. Pánové, to je spravedlivé, ale dovolte mi říci, že je to spravedlivé pouze popřevratové, kdy jsme počítali lidi a nikoliv jejich kvalitu. Podle tohoto nařízení máme nutnost i největšího hlupáka z r. 1932 usadit dříve nežli výtečného učitele, který absolvoval náhodou v r. 1933. Ale já zase na druhé straně uznávám, kdyby toho nebylo, kdyby bylo dovoleno přijímati žáky bez zřetele, jak dlouho již na místo čekají, že by vzhledem k protekčnímu systému, který marně se snažíme zlomit, nebyli by to vždycky nejschopnější, kteří by dostali místo, ani ne nejpotřebnější, nýbrž byli by to ti nejdrzejší lidé a ti, kteří mají po případě známost s panem poslancem, s panem tajemníkem, s panem radou atd., kdo všecko musí v té věcí zakročovati. Tedy bída je tu veliká a těžko najíti správné řešení. Máme zde velikou nadvýrobu.

Já jsem byl, přátelé, sám také žádat, aby jeden z mých voličů dostal místo. 28 roků mu bylo, měl vystudovanou filosofii, vojnu odbytu, 3 léta seděl doma. Když jsem přišel k referentovi a řekl jsem mu jméno, pravil: >Je 58. na řadě, má fysiku a matematiku, tak bude čekat skoro 6 let.<

Pánové, to však není tak zlé. Byl jsem u úředníka, kde jsem se chtěl přimluvit o starší žadatelku a pak se zeptat, kdy by mohla asi očekávati mladší žadatelka, že dostane místo na škole mateřské. Bylo mi řečeno: >Z r. 1931 máme 270 žadatelek. 20 potřebuji jich za rok, tedy r. 1931 bude vyčerpán za 13 let.< Co s těmi z r. 1932, 1933, 1934? Pánové, to je děsné, ale při tom mně napadlo ještě něco jiného. V r. 1931 nebo 1932 ten úředník věděl, že má 300 absolventek kursů pro mateřské školy, věděl, že jich bude potřebovat 20 za rok, ale on není snad oprávněn, aby řekl kolegovi, který má na starosti kursy pro mateřské školy: >Zavři ty kursy, nedělej si z těch lidí blázny, nechtěj, aby lidé říkali, když nám republika dala příležitost k tomu vzdělání, ať nám dá také místo.< To je svatá pravda, co řekl pan min. předseda, že lidé musejí si navyknouti přesvědčení, že ne každý, kdo žádá o místo u republiky, je může dostati, a dokonce že tu nemůže býti připraveno místo pro každého, kdo s ním počítá, když jde do školy. Ale na druhé straně bych mohl žádati od vlády resp. od těch, kteří jménem vlády spravují tuto republiku, aby také přemýšleli trochu dále, mimo svoji kancelář a aby si řekli: >Když máme na 2, 3 roky zbytečných učitelů, můžeme ty ústavy na l rok zavříti, nebo můžeme snížit počet návštěvníků ze 40 na 20.< Vždyť to nebude žádná škoda, bude-li jich méně; budou o to lepší, až vyjdou ze školy. Já to sám vím, sám stále ještě vyučuji a vím, co znamená méně posluchačů.

My jsme takoví jako na dráze. U pokladny vydávají se lístky, a když potom člověk přijde k vozu, není si kam sednouti. S peronu nemohou vzkázat panu pokladníkovi, aby již nevydával lístky. (Hlasy: To se dříve dělalo!) Tak vidíte, ale když chválíme staré časy, máte nás za zpátečníky, ale bylo to rozumné zařízení, aby se nevydávalo více peněz, než zač mohu se odsloužiti.

Máme však, pánové, také smutný zjev, že letos bylo tolik žadatelů do prvních tříd, že nemohly střední ústavy vůbec přijmout ten nával. Ale mimo to bylo vydáno velmi rozumné nařízení, aby nebylo do prim přijímáno více žáků, než jich z oktáv nebo septim odešlo. Tu se našly noviny, které začaly uveřejňovat články, psané z kruhů profesorských tak, jako kdyby to byly kruhy rodičovské, a tam štvaly občanstvo, že má právo žalovat republiku, že nedává jejím dětem příležitost ke vzdělání. Bohužel ty časopisy neměly tolik slušnosti, aby těm lidem řekly: >Ano, vy můžete žalovat, ať vám stát dá příležitost ke vzdělání, ale podepište revers, že nebudete chtít od státu místo,< neboť co je mně platné dávat lidem příležitost ke vzdělání, když nemůžeme zapříti, že naši lidé touží ne tak po vzdělání, jako po prostředku k dobývání chleba. Dejte lidem na gymnasiu možnost, aby byli vychováni a poučení jako Šalomoun král, oni dají přednost, když se tam naučí tolik, aby mohli býti přijati někde za písaře. Chléb jest jim důležitější a já se jim nemohu diviti, neboť je to stará pravda, že lepší je živý osel, nežli mrtvý filosof.

Tedy jde v prvé řadě o to najít chleba, a ten také naši lidé hledají. (Sen. Kindl: Do semináře byste je chtěli dostat, co?) Mám podezření. Jednou povídal jeden levý člověk tu v této místnosti, že v semináři lidé hloupnou, anebo jsou vyhnání. Mám podezření, že je mnoho lidí, kteří v semináři byli, a byli vybráni až čtvrtý rok. Zdali tomu rozumíte, nevím.

Pan min. předseda nám zde řekl, že by bylo žádoucno při školním vzdělání více a více směřovati k činnosti v praktickém životě hospodářském a k samostatné podnikavosti. Ano, ale chci jen zde říci, že jsou nebezpečná takováto slova s vysokých míst a to proto, poněvadž na nižších místech se jim častokráte špatně rozumí. Ono i na vyšších místech někdy je to špatné. Máme na př. na obecných školách zavedeny chlapecké ruční práce. Někdo to v ministerstvu vymyslel a zapomněl dolů vzkázat, jak se to dělá, Máme tam z toho nyní největší galimatiáš. Když chodím do obecné školy - mám 8 hodin týdně- a vidím, co se všechno dělá pod titulem chlapeckých ručních prací, vzpomínám si na staré časy. To všechno jsem dělával také, když jsem byl malý, jenže pan řídící Hrubeš mně za to nasekal (Veselost.) A nynější pan řídící musí děti učiti věcem, které se nám tenkráte zdály býti výronem naší vlastní fantasie.

Ale zavádějí se nám do občanských škol také řemeslné práce. Pánové, jaký to má smysl, když se pří škole zřídí truhlářský odbor, nebo vázání knih a podobné věci?

Je to pěkná zábava, o to není. Náš velebný pán také váže knihy. A vázal by mi je zadarmo, ale já raději zaplatím řemeslníkovi, poněvadž když to mám dáti do knihovny, musím hleděti nejen na pevnost, nýbrž i na vzhled. Co to má za smysl? Chceme vypěstovati autarkií v každé rodině, aby si každý v domácností dovedl všechno spravit? Vyhoďte to, poněvadž je to nepraktické, vede to k fušerství a vede to k plýtvání národním jměním. Neruda napsal pěknou historii o tom, jak chtěl ušetřiti a sám si vybíliti pokoj. Prosím ty pány, aby si toto navedení v praktičnosti přečetli. (Veselost.)

Občanská škola byla v jednom včerejším časopise pod dojmem projevu pana min. předsedy nazvána >lidovou universitou<. Přál bych si, abychom si o té občanské škole jednou promluvili upřímně. Pamatujete se, že již dvakrát nám sem byl do senátu předložen návrh zákona o obvodových školách. Já se přiznávám, že jsem v klubu i proti vůli ministra z naší strany prosadil, abychom tu věc odsunuli, poněvadž chceme napřed věděti, co ta občanská škola je. To mi není nic platné, když v novinách se napíše >lidová universita<. Universita je škola vysoká, škola nejvyšší. Je obecná škola, střední škola a vysoká škola. Ale prosím, ta vysoká škola už nepřipravuje k ničemu - bohužel, někdy nepřipraví ani k praktickému životu, ale už se z ní nikam nejde. Ale co máme dnes z občanské školy? Naše občanská škola není lidovou universitou, nýbrž přípravkou pro vyšší střední školu a podle toho také vypadá její osnova. A tu si musíme říci - promiňte mí, že to znovu opakují: Jeden poslanec ve vídeňském parlamentu, myslím, že se jmenoval Rotter, mluvil asi 30 let o loterii a přece se dočkal, že loterie zahynula k zármutku malých lidí. A já se snad také dočkám toho, abych se dověděl, k čemu je ta občanská škola. Pánové, dnes je to tak, že občanská škola je ve prospěch dětí venkovské inteligence, učitelů, četníků, poštmistrů, lékařů, že mohou míti toho chlapce nebo děvče déle doma, a potom je teprve pošlou do třetí nebo čtvrté třídy střední školy. Ale co má z této dnešní osnovy občanské školy synek rolnický, co je to platné, když v té občanské škole se učí nastávající řemeslník různým věcem, co na tom, ví-li, že se má říci Cicero, Cicerona? Bylo by dobře, kdyby uměl pořádně česky, a tomu se bohužel, ještě nenaučil. Co je mu plátno, aby znal zeměpis? Pánové, přihlaste se kdo z vás víte, jak se jmenuje nejjižnější mys Evropy?

No, a naší žáci vědí, že je to Matapan. A šel jsem do školy - byla tam bratrova dcera, chodila k nám do školy - a ta musela vědět, která je hlavní řeka ve Východní Indii. A při tom nemáme mezi všemi našimi truhláři a zvláště mezí dorostem člověka, který by mně našel v jízdním řádu, jak by se dostal do Jihlavy z Ledenic. (Veselost.) Ale Východní Indii je potřeba znáti!

Angličan se tomu neučí, až to bude potřebovati. Dokud chodí do těchto škol, hledí, aby poznal svoje hrabství jak se patří. My bychom se mohli od nich také poučiti.

Prosil bych tedy vládu, aby hleděla v této věcí udělati pořádek, a jakmile budeme vědět, k čemu jsou občanské školy, zdali jsou pro ty široké vrstvy lidové nebo pro ona dvě procenta dětí, které půjdou z venkova na studie, budeme mluviti o tom, kde všude to má býti a jak má to býti zařízeno.

Pan min. předseda se zde zmínil také o devalvací a jejím vlivu na naše hospodářství. Já k tornu přidám, že je dosti lidí, kteří nejsou nadšeni touto devalvací. Já mezí ně nepatřím, ale jsou to lidé, kteří zásadně hubují na všechno, co udělá vláda, poněvadž již v té vládě nejsou. Proto, že jim jde o jakousi sabotáž různých záležitostí republiky a také našeho národního hospodářství. Ono je to neobyčejně svůdné! Vidíte, takhle to vypadá, když já při tom nejsem; vy jste měli jíti podle mého přání, podle mých návrhů, Ale že leccos by vypadalo lépe, kdyby se to svévolně nesabotovalo, to se neřekne.

Pánové! Častokráte jsem slyšel, že je náš exportní průmysl poškozen tím, že se mu počítají dráže suroviny, které nakupujeme z ciziny. To může býti pravda, a jak jsem se již před chvílí vyslovil v tom směru, věřím, že se počítají ty suroviny ještě dráže, nežli by bylo potřebí.

Ale což když potom ty suroviny zpracované posíláme do ciziny - a nikdo neupírá, že náš export se zmohl od devalvace - když ty suroviny počítáme do ciziny tak a nepočítáme je podle té zvýšené hodnoty a neprodáváme do ciziny také za více korun tu práci ušlechťovací? Tedy myslím, že se tu předpokládá u nás ostatních, že nevíme, z čeho sestává tovar, a že si myslíme, že to všecko je závislé pouze na surovině. Ve skutečnosti ušlechťovací práce je mnohem dražší. To máme tak - musíme si to říci: Tento mezinárodní velkoprůmyslový kapitál snadno něco namluví, poněvadž je pořád, bohužel, jako bývalo, množství prodejných per a tato prodejná péra bývají nejšikovnější proto, že musejí jednou chváliti věc této strany a po druhé ji haniti s druhého stanoviska. Oni to dovedou, a proto uvádějí v omyl mnoho lidí jinak dobré vůle.