Přítomni:

Předseda dr Soukup.

Místopředsedové: Donát, dr Heller, dr Hruban, Kahler, Klofáč.

Zapisovatelé: Navrátil, Stöhr.

Celkem přítomni 104 senátoři podle presenční listiny.

Členové Vlády: ministři dr Czech, dr Dérer, dr Krčmář.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Šafářovič; jeho zástupce dr Trmal.

Předseda dr Soukup zahájil schůzi v 11 hodin 30 minut.

Sdělení předsednictva.

Dovolené

dal předseda: na dnešní schůzi sen. Csehymu, Kelloovi, Kindlovi, Langerovi, Nedvědovi; na dnešní a zítřejší schůzi sen. Dundrovi, F. Krejčímu; na tento týden. sen. Curkanovičovi, Daníkovi, Ďurčanskému, Chlebounové, dr Krčmérymu, Kreibichovi, Šelmecovi, dr Wittovi.

Předseda konstatoval, že senát je způsobilý se usnášeti, a k jeho návrhu udělil senát hlasováním sen. Plamínkové žádanou dovolenou od 26. června do 14. července 1934.

Rozdané tisky.

Odpověď tisk 1362.

Interpelace tisk 1363/1 a 1363/2.

Zpráva tisk 1364.

Usnesení posl. sněmovny tisky 1367 až 1370.

Zápisy

o 272. a 273. schůzi senátu N. S. R. Čs. vyloženy byly podle 72 jedn. řádu v senátní kanceláři k nahlédnutí.

Ježto nebyly v předepsané lhůtě žádným panem senátorem podány písemné námitky, pokládají se zápisy ty za správné a budou vytištěny.

Z předsednictva přikázána

usnesení posl. sněmovny:

výborům kulturnímu a rozpočtovému tisk 1367,

výboru soc.-politickému tisk 1368,

výboru ústavně-právnímu tisk 1369,

výborům soc.-politickému a rozpočtovému tisk 1370.

Stanoveny lhůty výborům.

K návrhu předsedovu stanoveny byly jmenovaným výborům k podání zpráv o usneseních posl. sněmovny tisky 1367 až 1370 lhůty do 11. července 1934do 12. hod. pol.

Předseda (zvoní:; Budeme projednávati pořad schůze, a to nejprve odst. 1:

1. Zprávu ústavně-právního výboru k usnesení posl. sněmovny (tisk 1354) o vládním návrhu zákona, kterým se mění a doplňují zákon na ochranu republiky a zákony tiskové (tisk 1359).

Zpravodajem výboru je pan sen. Fr. Novák (rep.). Uděluji mu slovo.

Zpravodaj sen. Fr. Novák (rep.): Slavný senáte! vláda předložila Národnímu shromáždění k ústavnímu projednání osnovu zákona, kterým se mění a doplňují zákon na ochranu republiky a zákony tiskové. Posl. sněmovna tuto osnovu s určitými změnami schválila.

Během loňského roku usneslo se Národní shromáždění na celé řadě zákonů, jejichž konečným účelem bylo poskytnouti vládě potřebné prostředky k ochraně demokraticko-republikánské státní formy a demokratického řádu Československé republiky. Sem patří novela k zákonu o mimořádných opatřeních, zákon o stíhání protistátní činnosti veřejných zaměstnanců, zákon o rozpouštění a zastavování činnosti politických stran a konečně i novela k zákonu na ochranu republiky č. 124/1933 Sb. z. a n. a novela k zákonům tiskovým č. 126/1933 Sb. z. a n. Nynější osnova směřuje k doplnění obou posléze uvedených zákonů. Přes rozmanitost ustanovení jí navrhovaných je ochrana demokratického řádu Československé republiky vůdčí myšlenkou větší části i této osnovy.

To platí zejména o čl. I až V, kde tento účel osnovy je přímo patrný buď již z jejich znění nebo ze souvislosti s platnými zákonnými ustanoveními, na něž navazují a jež dále prohlubují. (Výkřiky sen. Mikulíčka)

Demokraticko-republikánská státní forma Československé republiky jest již dnes zákonem na ochranu republiky chráněna proti násilným pokusům o její změnu, proti přípravě takových násilných pokusů, proti pobuřování a proti tajnému podvratnému spolčování. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Zkušenost ukázala, že demokraticko-republikánské státní formě a demokratickému řádu republiky třeba poskytnouti ochrany i proti útokům nepřímým. Nejmocnější oporou zmíněných právních statků je občanstvo věrné demokraticko-republikánské státní formě a demokratickému řádu republiky. Nelze podceňovati nebezpečí, které hrozí naší demokracii z útoků podnikaných právě proti těm občanům, kteří jsou stoupenci a živými nositeli demokratického řádu republiky. Zákon na ochranu republiky již chrání jak celé skupiny obyvatel, tak i jednotlivce proti útokům, které jsou proti nim namířeny pro jejich národnost, jazyk, rasu nebo náboženství nebo proto, že jsou bez vyznání. Neposkytuje však dosud ochrany proti útokům, které jsou proti nim namířeny proto, že jsou stoupenci demokraticko-republikánské státní formy a demokratického řádu republiky. (Výkřiky sen. Mikulíčka) Tuto mezeru má vyplniti čl. I osnovy. Bylo-li proti tomuto ustanovení namítáno, že jeho účelem je poskytnouti ochranu vládnoucím politickým stranám, nemá taková námitka ve znění tohoto ustanovení žádné opory. Ochrany má se dostati všem občanům, ať jednotlivcům či celým jejich skupinám bez rozdílu, zda jsou příslušníky politických stran vůbec a stran zastoupených v nynější vládě zvláště, jakmile je proti nim útočeno z toho důvodu, že jsou. stoupenci demokraticko-republikánské státní formy -nebo demokratického řádu republiky. Bylo-li dále namítáno, že osnova tu zavádí nové a nejasné pojmy, zejména pojem ťskupiny obyvatelŤ přehlíží se, že pojem ten vyskytuje se i v dosavadním znění § 14 zákona na ochranu republiky a nepůsobil v praxi žádných obtíží.

Důsledně řadí dále osnova v čl. II, č. 1 tento nový § 14 a) k trestným činům, pro které lze vysloviti přípustnost zastavení periodického tiskopisu.

Loni usnesený § 34 a) zákona na ochranu republiky poskytuje vládě možnost, aby na dobu, kdy toho bude vyžadovati účinnější ochrana bezpečnosti nebo vážnosti republiky, její ústavy nebo obecného míru v ní, nejdéle však na dobu jednoho roku, vydala nařízením, schváleným presidentem republiky, přísnější ustanovení o zastavování periodických tiskopisů, které se opětovně dopustily trestných činů proti zákonu má ochranu republiky. (Sen. Mikulíček: A to ještě ústava platí?) Ano. Vláda užila tohoto zmocnění a vydala vládní nařízení ze dne 18. července 1933, č. 150 Sb. z. a n. Toto vládní nařízení mělo by pozbýti 26. července t. r. účinnosti v důsledku časového omezení, které zákon pro nařízení tohoto druhu vyslovil. Poněvadž však poměry se zatím nezměnily do té míry, aby bylo možno vystačiti bez těchto přísnějších ustanovení, navrhla vláda, aby ono časové omezení bylo v zákoně vůbec škrtnuto. Poslanecká sněmovna nepřistoupila na takové časově neomezené zmocnění a usnesla se na tom, že vláda může sice účinnost vládního nařízení, vydaného na podkladě § 34 a) zákona na ochranu republiky, třeba i opětovně prodloužiti, vždy však nejdéle na dobu dvou let. Tím je Národnímu shromáždění zabezpečena možnost, aby každé takové vládní nařízení, jímž se prodlužuje účinnost dřívějšího vládního nařízení, učinilo předmětem svého jednání, neboť každé takové prodlužovací nařízení musí býti předloženo ihned oběma sněmovnám, resp. Stálému výboru.

Konečně navrhuje osnova další zpřísnění ustanovení vztahujících se na zastavování periodických tiskopisů podle zákona na ochranu republiky. Toto zpřísnění, o němž jednají čl. II, č. 2 a čl. III, má se však týkati toliko periodických tiskopisů, které již byly jednou zastaveny a které počnou opět vycházeti dříve, než uplyne jeden rok od konce doby, po kterou byly naposledy zastaveny. Proti těmito ustanovením, směřujícím proti periodickým tiskopisům, které již svou podvratnou tendenci nepochybným způsobem prokázaly, nebyly při dosavadním jednání projeveny žádné závažné námitky.

Také ustanovení čl. IV a V jsou vedena vůdčí myšlenkou prohloubení ochrany proti tiskopisům, které přímo nebo nepřímo podvracejí nebo hanobí samostatnost. ústavní jednotnost, celistvost, demokraticko-republikánskou státní formu nebo demokratický řád Československé republiky nebo které hrubě urážejí stud. Tiskopisům. takové povahy a dočasně (až do konce června 1955) také tiskopisům, které ohrožují veřejný klid a pořádek. zejména obsahem nepravdivým nebo pravdu zkrucujícím, může býti podle §u 2 tiskové novely z raku 1933 odňata správním úřadem kolportáž. (Sen. Mikulíček: To byj byl ťVenkovŤ a ťVečerŤ zastaven každý den!) Pane kolego, vy jste posledně také podával zprávu o Beranovi, o které jste už věděl, že byla vyvrácena, a přes to jste ji podal. ačkoli jste věděl, že není pravdivá. Nynější osnova jde dále a připouští, aby bylo správním úřadem zakázáno rozšiřování takových tiskopisů v prodejnách a stáncích (Výkřiky sen. Mikulíčka.), v nichž se prodávají tabákové výrobky, poštovní ceniny nebo kolky, jakož i v místnostech umístěných v budovách sloužících veřejné dopravě zejména na nádražích. Dále připouští osnova, aby tiskopisům tohoto druhu byly odňaty správním úřadem sazební a dopravní výhody, jichž požívají tiskopisy při dopravě poštou nebo po železnici, nebo aby jim bylo odňato právo dopravy poštou a po železnici vůbec. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Konečně nemají býti administrativní zákazy rozšiřování cizozemských periodických tiskopisů vázány budoucně na podmínku předchozího soudního nálezu, zjišťujícího, že jejich obsahem byl spáchán trestný čin. (Hluk.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid!

Zpravodaj sen. Fr. Novák (pokračuje): Proti těmto ustanovením nebylo při dosavadním jednání námitek a byla schválena tak, jak je vláda navrhla.

Nesetkala-li se ustanovení čl. I až V osnovy s podstatnými pochybnostmi nebo námitkami a byla-li - jak již řečeno - přijata poslaneckou sněmovnou bez podstatných změn, nelze totéž říci o ostatním obsahu osnovy, zejména o čl. VIl, poskytujícím tiskovým opravám ústavních činitelů a úřadů povolaných k obstarávání jejich věcí určité výsady co do rozsahu a obsahu tiskové opravy, dále o čl. VIII, jednajícím o povinném uveřejňování významných politických projevů presidenta republiky a vlády, zejména však o §u 18 a), který pod trestem zakazuje uveřejňování zpráv o určitých jednáních a úředních spisech. Z četných změn, které poslanecká sněmovna provedla v čl. VIII a v u 18 a), je zjevno, že ustanovení tato byla velmi pečlivě a podrobně uvážena a že zejména námitkám, které byly vzneseny proti zákazu uveřejňování zpráv o jednání a spisech veřejných úřadů, byla věnována náležitá pozornost. Vždyť ustanovení posléze uvedené bylo změněno ještě při projednávání vládního návrhu v plenu sněmovny samé.

Všecka tato ustanovení byla v poslední době tolikrát diskutována a přetřásána v denním tisku všech směrů, že snad není ani potřebí uváděti tu jejich podrobnosti. Celkem stačí říci, že tato ustanovení jednak oproti platnému právu rozšiřují povinnost periodických tiskopisů určité věci uveřejniti, jednaje zakazují, aby určité věci nebyly lístkem uveřejňovány. (Sen. Mikulíček: To dělalo Rakousko za války také a prohrálo to!) Rusko to má ovšem pohodlnější. Bylo namítáno, že se tím omezuje svoboda tisku, což není v souladu s jeho úlohou a významem v demokracii. Ti, kdo vznášejí tuto námitku, zapomínají však dvou věcí. Především, že svoboda tisku neznamená nevázanost a neodpovědnost a že ani země klasické demokracie nemohly a nemohou se obejíti bez určitých omezení tiskové svobody, jichž stupeň do značné míry závisí na úrovni tisku samého. Sám pan ministerský předseda ukázal po této stránce při projednávání osnovy v ústavně-právním výboru poslanecké sněmovny na podstatné rozdíly mezi tím, jak dnešní tisk, nebo aspoň jeho část, plní svoje zpravodajské úkoly, a jak je plnil před válkou. Za druhé zapomíná se na to, že stejně jako svobodný tisk je atributem demokracie. je opět demokracie nejbezpečnější zárukou svobody tisku. Je-li ohrožována ať přímo či nepřímo demokracie, je tím ohrožována i budoucnost svobodného tisku.

Právě v zájmu budoucnosti svobodného tisku je nutno, i když, jak lze doufati, jen dočasně, omeziti svobodu toho tisku. který odmítaje sám jakoukoliv odpovědnost svými zpravodajskými metodami třeba jen nepřímo podvrací práci odpovědných činitelů ve státě a demokracii.

Konečně obsahuje osnova v §u 18 b) ustanovení, jehož potřeba byla u nás již dávno pociťována a které proto bylo přijato i oposičním tiskem s uspokojením. Je to zákaz uveřejňování sensačních kriminálních zpráv a sensačních zpráv o věčech života pohlavního. Posl. sněmovna rozšířila tento zákaz i na zákaz inserátů, které se nepochybně týkati pohlavního života a způsobem, jakým jsou sepsány, jsou s to vzbuditi pohoršení nebo uraziti stud. Také toto ustanovení je plně odůvodněno.

Ústavně-právní výbor senátu projednal usnesení posl. sněmovny ve schůzi dne 3. července a neuznav potřebu nějakých změn navrhuje, aby slavný senát schválil osnovu tohoto zákona ve znění, jak se na něm usnesla posl. sněmovna. (Souhlas.)

Předseda (zvoní): Zahajuji rozpravu.

Podle usnesení předsednictva navrhuji řečnickou lhůtu v trvání 30 minut. (Námitky nebyly.)

Námitek není.

Budeme se tedy tím říditi.

Uděluji slovo prvnímu řečníku na straně ťprotiŤ, p. sen. inž. Havlínovi.

Sen. inž. Havlín: Slavný senáte! Vím, že kdybych mluvil hlasem třeba andělským, nepodaří se mně na této předložené osnově změniti ani jeden řádek, což vyplývá ze zvláštní struktury a ze zmechanisování celého našeho parlamentního života, kde se zavedla zásada, že se oposice, i nejrozumnější a nejpoctivější, slaví za dveře. (Sen. Mikulíček: Slyšte! Tak se mstí staré hříchy!) Proč mně oblékáte váš kabát? Ale považoval bych to za osobní nestatečnost, abych k této věci nezaujal stanovisko, abych to neudělal způsobem, na který má právo každý svobodný občan. Mluvím nejen za sebe, nýbrž i za svou politickou stranu.

Předložená osnova znamená zajisté jedno z mnohých zúžení lískových svobod. Nedávno jsem zde s tohoto místa citoval výrok známého anglického publicisty Sheridana, který již ve století osmnáctém říká: ťRaději žádný sněm, než žádnou svobodu tisku, raději oželím odpovědnost ministrů Habeas corpus actu, povolování daní, nežli svobodu tisku, neboť touto všechna dotčená práva opět se získají!Ť

Co znamenala svoboda tisku v minulosti našeho národa, co znamená v přítomnosti a co bude znamenati v budoucnosti, o tom snad není třeba širokých výkladů. Jistá věc je, že právě neodvislý tisk byl první baštou a záštitou proti každé diktátorské choutce, byl veřejnou tribunou proti každé korupci mravní i materiální, burcoval svědomí, vedl národ do velkých zápasů o svobodu, o probojování nového světového názoru a o probojování všech mravních hodnot, na kterých je postaven lidský pokrok. Kromě toho neodvislý tisk zasahoval vždy neobyčejně mocně do vytváření celého života národního, politického, kulturního i hospodářského. Máme v tom jistě velikou tradici. Vzpomeňme Havlíčka, Grégra, Sladkovského, Baráka a řady jiných vynikajících žurnalistů, kteří tímto způsobem co nejlépe posloužili svému národu.

Říká se dnes s některých míst, že dovolávání se těchto autorit, které jsou většinou z minulého století, je pochybené, že dobře neodpovídá naší době. Já bych toto mínění sdíleti nemohl, spíše bych řekl, že při té svobodě, která jim byla ponechána v tisku, při tom, jak se oni mohli vyjadřovati, byli pravděpodobně tehdy mnozí autokraté demokratičtější než mnozí moderní demokraté.

Bylo mně nepochopitelné, když jsem slyšel při jednání o této osnově, že volali po jejím uzákonění i někteří jednotlivci z těch řad, které léta letoucí měly na svém praporu napsáno heslo o naprosté svobodě tiskové. Jsem si vědom jenom za tu dobu, kterou ve svém životě mohu oceňovati jako zralý člověk, kolik dobrých služeb provedla tato tisková svoboda na všech stranách, i tam, kde se dnes volá po jejím okleštění!

Ovšem když se dívám na strukturu našeho politického života a na poměry, které se vyvinuly průběhem let i ve vládě, je mi jasné a pochopitelné, že při tom světovém vývoji, který se děje kolem nás, působí jiné důvody než ty,které se udávají ve zprávě důvodové, že ty vlastní důvody, proč se tato osnova předkládá, jsou rázu trochu jinačího a že omezení tiskové svobody má jiný účel, než jak se říká v důvodové zprávě poslanecké sněmovny, a jsem přesvědčen, že brzká budoucnost ukáže, proč se tento zákon dělal.

Že vlády neměly nikdy rády neodvislý tisk, to není žádná nová zkušenost, to je zkušenost velmi stará, a velmi správně o tom píše Havlíček ve ťSlovanuŤ z 8. května 1850: Podle celého až dosavadního jednání naší nynější vlády s oposičními novinami zdá se mi, že tato vláda rozumí svobodě tisku jen tak, aby všechny noviny jenom smýšlely a psaly, jak se vládě líbí, neboť považuje již každého za zlomyslného buřiče, který jiné zásady zastupuje než ona Myslím, že platnost tohoto citátu, tehdy nekonfiskovaného, v době, kdy byla Praha ve stavu obležení, lze přenésti s bezpečnou jistotou i na dobu nynější a že není zastaralý ani věcně, objektivně.

 

Pan ministr spravedlnosti v debatě s kol. Ježkem v poslanecké sněmovně pravil, potud jsem si mohl poznamenat, že vláda touto osnovou chce pouze regulovati tiskovou svobodu. Já nechápu regulování tiskové svobody, které spočívá také v tom, že se na př. témuž poslanci zkonfiskoval i titulek zprávy, která byla v ťNárodních listechŤ tištěna o jeho projevu - snad v tom titulku nemohla být žádná velezrada - že se zkonfiskovávají i pasáže, ve kterých tentýž kol. Ježek volá po zrušení vázaných kandidátních listin, ale že byl zkonfiskován také odstavec, kde se ze žurnalistické povinnosti říkalo národu, že při projednávání této osnovy nebyla presence pánů poslanců v poslanecké sněmovně taková, aby se mohlo podle jednacího řádu pokračovati v jednání. Tedy jestli by tato věc znamenala regulaci tiskovou, bylo by to velmi podivuhodné.

Když se dívám dále na meritum této předložené osnovy, docházím k názoru, že se zde zavádí něco nového, co v dosavadních zákonech nebylo. Poslední zákony, pokud se týče ochrany republiky nebo i tiskových věcí, chránily především a vším právem - souhlasím - stát. Z tohoto zákona, z jeho textatury, leckde dojdu k názoru, že se tu mají chrániti určité, jak je tam řečeno, skupiny obyvatelů, jednotlivci a pod. Nevím, zda se toto slovo nedá také přenésti na politické strany, a snad by ten zákon měl pak dokonce účel chrániti také politické strany. A tu se mi zdá, že se dochází k zajímavému vztahu, že by se dávala takovým politickým stranám nebo útvarům tatáž ochrana, jako se dává státu, čili, jak už správně řekl své doby dr Matoušek v posl. sněmovně, že by se tak dělalo rovnítko mezi slovem ťstátŤ a ťpolitická stranaŤ. A to snad je přece jen upřílišené, zvláště když víme, že to má být míněno jenom na jistou řadu stran, nikoliv na všecky. Ale já bych proti tomu protestoval v každém případě. Politická strana je útvar pomíjející, tam se sdružuje určitá část občanů podle dočasných světových názorů, které podléhají změně, jako podléhá změně celý svět. Nevím, proč by tu měla být uzákoněna ochrana. Mám spíše dojem, že špatné příklady kazí mravy - nemohu zrovna říci dobré mravy - některých našich vedoucích politických činitelů a z toho že vyplývá tento zákon, který byl správně nazván ve veřejném tisku a v mnohých debatách zákonem náhubkovým. Vláda tu má nadbytek prostředků, kterými by bránila t. zv. tiskové bezuzdnosti, neboť každý rozumný člověk chápe, že i tiskové věci musí míti nějaké hranice jako každé naše osobní projevení. Ale máme tu těch zákonů celou řadu, počínajíc od ústavy až k zákonům, které ji doplňují, k zákonu na ochranu republiky, které jasně na to ukazují, ve kterých případech se dopouští člověk trestného činu. Když vidíme, že se přichází s novým zúžením, máme dojem, že nesvoboda tisku má býti opatřením k umlčení oposičního tisku, k omezení kritiky těch, kteří nebudou souhlasiti s určitými počiny, které, jak se zdá, jsou před námi v běhu.

Ale máme celou řadu věcí, pro které je nutno k tomuto zákonu zaujmouti záporné stanovisko. Znemožní se jím veřejná kritika nejen politických stran, nýbrž i vedoucích osob, Když se podrobně studují ustanovení jednotlivých paragrafů, dá se to na mnoha místech dovoditi. Myslím, že je v zájmu každé vlády, aby kritika, kritika objektivní, spravedlivá byla slyšána; o tom se nerozcházela nikdy mínění velkých státníků a politiků i v jiných národech, poněvadž jen ze zdravé kritiky je možno nalézti po případě správnou cestu, která by vyhovovala pokud možno zájmům celku, zájmům národa, a to kladu a budu klásti nejvýše, poněvadž národ musí býti - a hlavně v našem státě - nade všechno a nade všechny, poněvadž jím všichni jsme a budeme a všechno tomu národu. musí sloužit, co děláme, co děla vláda, co dělá parlament i všichni obyvatelé, občané; nebude-li tomu tak, nemůže národ zkvétat, sílit a v důsledku toho bude trpět i stát. A musí tomu národu sloužiti i demokracie: i demokracie je pouze prostředkem k dosažení velkých cílů a nikoliv účelem sama pro sebe. To je věc zcela jasná a patrná.

A tu se vrátím k ustanovení, které je obsaženo v § 14 a), kde se praví doslovme:

ťKdo veřejně nebo před více lidmi nebo více lidí popuzuje k násilnostem, nepřátelským činům nebo k zášti proti jednotlivým skupinám obyvatelů anebo proti jednotlivci proto, že jsou stoupenci demokraticko-republikánské státní formy nebo demokratického řádu Československé republiky, trestá se za přečin vězením od osmi dnů do tří měsícůŤ

My máme stát založený na principu demokracie. Nutno si ujasniti, co znamená u nás demokracie, poněvadž jako slovo je to pojem velmi široký, který může míti nejrůznější obsah, nejrůznější náplň a nejrůznější formu - to je známá věc. Pro Československou republiku jest její výraz, obsah a forma dána v ústavní listině, a to velmi jasně řadou ustanovení; počínajíc článkem II se tam setkáváme s tímto pojmem velmi precisně řečeným a v důsledku toho řeknu, že tento stát má býti veden a ovládán demokracií zákonnou čili formální, která je zde vedoucí myšlenkou, vedoucím motivem. Přejdu-li nějakým způsobem k ochraně zvláštních skupin, osob nebo jednotlivců, zdá se mi, že z této zákonné demokracie se dostávám do demokracie zpolitisované, a zpolitisovaná demokracie nebyla nikdy ideálem svobodného českého člověka. Je-li demokracie nařízena ústavou, která obsahuje základní ustanovení, tedy bych řekl, že má každý občan povinnost ji plnit. On ji vlastně plniti musí, to je jeho obligatorní povinnost, neboť ústava jest základním největším zákonem, který zavazuje každého jednotlivce. Tato uložená povinnost působí, že vlastně jsou tu dvě třídy občanů. Mohou býti jedni, kteří plní všechna tato ustanovení z vnitřního přesvědčení, řekl bych přímo ze srdce i rozumu, a druzí budou plnit tato ustanovení pouze s vědomím, že kdyby je neplnili. propadají zákonu. Plní je s větším nebo menším vnitřním souhlasem, to by na věci nic neměnilo, poněvadž před zákonem musí si býti všichni nejen rovni, nýbrž stejně chráněni, ježto plní obligatorní povinnosti. Já nechápu, proč se mají dělati zákony pro určitou skupinu, o níž se praví: ť...pokud by byli přívrženci určité demokraticko-republikánské formyŤ. To není žádná dobrovolná věc, chce-li nebo nechce-li býti přívržencem této formy, nýbrž je to základní ustanovení, poněvadž každý musí býti přívržencem této formy, a když není, tedy je trestán.

Nevím, zdali pro člověka trochu logicky myslícího je tu jediný důvod pro mimořádnou ochranu, když děláme jenom to, k čemu zákon zavazuje. Objasním to na analogickém případě. Máme zákon o ochraně majetkové, o ochraně vlastnictví. Neviděl jsem ani jednou, že by se Národní shromáždění zabývalo vytvořením zákona, který by zvláště chránil lidi, kteří tento zákon neporušují, nýbrž my víme, že se zákony sestavují pouze proti těm, kteří je neplní, kteří neplní své obligatorní povinnosti, a to je správné.

Myslím, že toto ustanovení nepřiléhá jasně k ustanovení článku II naší ústavní listiny, které se myšlenkou naší demokratické formy jasně zabývá a její plnění nařizuje. Ó tom nemůže býti, prosím, vůbec spořil. Myslím, když by se věc uvážila objektivně. že každý dojde k témuž názoru, poněvadž nemůže býti taková veliká základní věc ponechána pouhé vůli, jak si to bude kdo chtíti vykládat, nýbrž musí býti jasně obsažena v textu kodifikace. Při tom však jest nutno, aby se všechny projevy klasifikovaly přesně a věcně. Vím, že se poměry u nás změnily do té míry, že se určitý projev, který se dělá s nejvážnějším úmyslem pomoci státu, republice a národu, často u jiných falešně chápe. Vím to ze své životní zkušenosti. Každý můj projev nacionální na schůzích narazí na to, že se řekne: to je fašista. Pro boha, co pak každý nacionální projev musí znamenat fašismus? Učme se věci nezkreslovat a nebude nutno, aby se vláda uchylovala k takovým drakonickým opatřením. Utilitarismus v politice nestačí.

Je tomu tak i při každé jiné příležitosti a je mi divno v této republice, že se všechno na světě bude chránit zvláštním výjimečným zákonem; jenom ještě jsme neviděli, aby byl udělán zákon, kterým by se chránil národ, který tento stát založil. (Výborně!) To snad by byla nejvyšší potřeba, pro takový zákon bychom okamžitě hlasovali.

Vylučuje-li se výjimečnými zákony namnoze i objektivní kritika, ať se tato týká vlády nebo jednotlivců ve vládě zastoupených, nebo určitých politických činitelů, nebo politických stran a pod., pokládám to za neobyčejně nezdravou věc, poněvadž při takové kritice se volává z našich řad po odpovědnosti. My jsme po ní volali a voláme po ní dodnes. Vracím se ke stanovisku. které měl Karel Havlíček Borovský r. 1850 ve ťSlovanuŤ dne 8. května, který říká, ťže já a celá ta strana, ke které náležím, nesmýšlí jako nynější vláda, toť jest ovšem věc každému povědomá: jestli se ale vláda nechá držeti za neomylnou a jestli vůbec myslí, že přec by jednou přijíti mohl ten čas, ve kterém slovo ťzodpovědnýŤ ministr nebude pouhým nic neznačícím titulem, nýbrž prosaickou pravdou, která znamená zodpovídati se ze svých rad a skutků sněmům a národům na nich zastoupeným, jestli naše nynější vláda opravdu chce země říditi tak. jak by si toho většina národů přála, pak ovšem musí vláda trpěti, ba ještě ráda býti tomu, když z oposičních novin může poznati hlasy těch, kteří s ní nejsou spokojeni a na chyby její bez ohledu poukazu jíŤ.

Je to rovněž zase případné slovo, které má dnes platnost tak všeobecnou a tak přiléhavou, jakou mělo r. 1850. V tom se nic nezměnilo, v tom je poměr stejný, že občané žádají plnou odpovědnost. Myslím, že je to princip opravdové, ryzí demokracie, poněvadž z ústavy je všude patrno. jakou odpovědnost má president, stát, ministerský předseda atd. to tam najdeme. Tedy nevoláme po něčem nemožném, nýbrž po plnění toho, co je ústavou zaručeno a předepsáno. Jestliže tento zákon o omezení svobody tiskové je dnes vydáván, mám dojem, že odporuje ústavě také z jiného důvodu. § 113 úst. listiny v odst. 3 taxativně vyjmenovává, kdy má vláda právo a snad i povinnost přistoupiti k omezení svobody tiskové, a tam se říká: ťV případě války nebo tehdy, vypuknou-li uvnitř státu události ohrožující zachování republikánské formy státní nebo veřejný klid a pořádek.Ť

Já jsem se ani z jednoho vládního projevu dnešní doby nedověděl, že skutečně se u nás dějí věci, kde by nějaké skupiny občanů chtěly změniti státní nebo republikánskou formu státu, že by chtěly zvrátiti ústavu, nebo že by vypukly takové spory a nepokoje, že by byl veřejný klid a pořádek ohrožen do té míry, aby musilo dojíti k omezení nebo k okleštění a suspendování tiskové svobody. Jsou-li takové poměry, je vláda povinna. aby tuto věc jasně a otevřeně řekla, a jsou-li zde takové skupiny, které by ohrožovaly klid a pořádek, pak nepochybuji o tom, že je nutno, aby vláda použila proti nim všech prostředků. které má po ruce, bez tohoto zužování tiskové svobody. Kdybychom viděli, že to nestačí a že se stát dostává do nebezpečí, ať nikdo nepochybuje o tom, že bychom kavírovali vládě každé sebe tvrdší opatření proti těm. kteří by chtěli rozvrátiti stát, poněvadž naše stanovisko ke státu je v každém směru absolutně kladné.

Myslím, že v tomto směru se dostatečně ukazuje, že zákon sám nevyhovuje ústavě, a krátce bych se chtěl nyní zabývati některými detaily, jak jsou obsaženy v osnově samé.

Při celé řadě paragrafů v ústavně-právním výboru měl jsem příležitost a použil jsem také svého práva upozorniti na mnohé věci. se kterými nesouhlasíme a které vidíme velmi neradi a litujeme, že do osnovy přišly. Nelíbí se mi ustanovení §u 34 b). kde se zavádí dvojí právo. Někdo mi namítne, že noviny, které byly zastaveny a, když začnou vycházeti, zase se dopustily téhož činu, zaslouží, aby se proti nim použilo určitého zostřeného postupu. Chápu, že při opakování trestního činu je zvýšený trest, ale formální postup musí býti proti každému stejný. Stanoviti zostřený postup zdá se mi krajně nebezpečné, poněvadž je to zavádění dvojího práva a dělíme tím občany na dvě kategorie. Byl-li někdo dříve trestán a odpyká si svůj trest, nesmí mu to býti vytýkáno. Měl-li někdo noviny zastaveny a vláda mu znovu povoluje. aby je znovu vydával, nechápu, proč je toho zostřeného postupu třeba? Důvodová zpráva pokouší se to vysvětliti. Ale jsou tam ustanovení, která jsou velmi pružná. A když tam čtu další ustanovení, které se týká odnětí železniční a poštovní dopravy, vím, že už Havlíček to nazval nejhroznější censurou, když se odejme poštovní a železniční doprava vnitrozemskému listu, poněvadž mohu tomu, kdo noviny vydává, konfiskacemi zabrániti, aby nedělal mravní škody. Ale zde je ustanovení: ťUzná-li i trestní soud v době poměrně krátké...Ť

Slavný senáte, nejsem graduovaný právník, ale mám hrůzu před takovýmto ustanoveními. Jaký je to právnický termín: v době poměrně krátké? To je jeden týden, měsíc, nebo rok? Myslím, že lhůty zákonné je nutno vyjádřiti tak, aby připouštěly měřítko pro každého člověka bez rozdílu stejné. Tolik vzájemného pochopení musíme míti. Na opatření. které se týká odnětí poštovní a tiskové dopravy, se dívám velmi nedůvěřivě. Chápu, že je toto ustanovení na místě pro noviny zahraniční, kde nemá stát možnost, aby na jejich vydávání měl nějaký vliv. Ale u nás tento vliv má, u nás má censuru. Bude-li v novinách něco, co by uráželo stát, co by bouřilo občany, souhlasím, aby bylo zkonfiskováno, ale ne vydávati takové právní pružné opatření, kterým mohou potom hospodářsky býti poškozovány po případě i listy, které nepíší proti státu. Tu mluvím za náš tisk. ťNárodním listůmŤ nedokáže ani censor ani nikdo jiný, že píší piráti státu, veřejnému zájmu, klidu a pořádku. (Tak jest!) Podle tohoto zákona bude však možno zakázati, že se naše noviny nebudou smět prodávati v prodejnách na nádražích a v trafikách, a tímto způsobem se bude pravděpodobně postupovat i proti straně prvního ministerského předsedy v tomto státě s toutéž bezohledností, s jakou se konfiskují jeho články v novinách. Nevím, zda všechna tato ustanovení jsou přijatelná pro lidi, kteří mají objektivní stanovisko ke každému zákonu a nedávají se vésti stranickým justamentem.

Nijak mne také neuspokojují ustanovení stran úředních oprav. Je to velmi zvláštní, má-li právo žádati úřední opravy president republiky, jeho náměstek a předseda nebo člen vlády. Je zde stanoveno, jak rozsáhlá smí býti tato oprava a pod., ale nakonec máme zde zase něco, co je celkem velmi těžko přijatelné při logickém myšlení. Říká se zde: ťI když v opravě uvedených činitelů nebo úřadů jsou kromě skutečností, které opravují, vyvracejí nebo popírají skutečnosti ve zprávě obsažené, uváděny i jiné skutečnosti, nelze její uveřejnění odepříti, souvisí-li tyto skutečnosti s předmětem původní zprávy a slouží úplnému objasněni věci.Ť - Račte prominout, to jsou otevřené dveře nejširšímu zneužívání zákona. Kdo bude rozhodovati včas o tom, zda ty druhé skutečnosti, které jsou v bezprostřední souvislosti s oněmi, také opravdu souvisí a tiskař nebo noviny budou donuceni to také otisknouti? To má malou akademickou hodnotu, uzná-li se po dlouhé době, že nemusil konec nebo další poznámku otiskovati! Myslím, že to jsou příliš široké dveře pro určitou zvůli, které může býti použito proti nepohodlnému oposičnímu tisku.

Stejně nemůže uspokojiti žádného přítele občanské svobody a zdravého tisku ustanovení 17 a), potažně 17 b), jak jej opravila poslanecká sněmovna. Víme, že to ve vládě působilo těžkosti a mnozí i vládní poslanci se pozastavovali nad příkrostí, která byla obsažena v původním vládním návrhu, a odepřeli dáti souhlas k textaci, jak byla původně předložena a jak jsme to mohli čísti v tisku.

Ale i po těchto změnách se dochází k věcem, které možno nazvati paradoxní. Bude-li možné, aby se podávaly určité zprávy o věčech veřejných určitými ladními činiteli do novin, může se státi, že když bude obratný ministr chtíti použíti této situace, tu na př. ministr dr Czech bude moci docela klidně mluviti k našim čtenářům v našich ťNárodních listechŤ, poněvadž tu zprávu budeme musiti uveřejniti, jak nařizuje § 17 a). A když si vzpomenu, že máme ministrů celou řadu a že budou všichni chtíti použít tohoto práva, pak podle tohoto opatření nebudou míti noviny nic než samé úřední zprávy, a pánové zapomněli na to, že čtenáři řeknou: ťTo je jako za války, když jsme musili čísti v novinách články, které se dávaly do redakcí všech novin a když jsme věřili hlavně tomu, co nebylo napsáno a kde byla bílá místa.Ť

Toto ustanovení by mělo býti zásadně škrtnuto, když už vláda nechtěla v ničem povoliti, a tento paragraf neměl přijíti do zákona. Myslím, že mnozí kolegové, kteří o něm rozhodovali, si vnitřně odnesli týž dojem jako já.

Docházíme však ještě dále, k tomu, že se v osnově říká: ťProjev musí býti uveřejněn v jazyku tiskopisu.Ť To znamená v jazyku novin; ale když dodá někdo takovou zprávu - a ta možnost u nás je - v jazyku onoho činitele a nikoliv v jazyku státním, kdo je povinen poříditi překlad, kdo ručí za jeho správnost a kdo bude hraditi výlohy? O tom nenacházím nejmenšího ustanovení a myslím, že z toho nás bude často hlava boleti, poněvadž se to zařídí způsobem, který už nebude tak mírný, jako býval, podle toho, kam spěje celý vývoj veřejných věcí u nás.

Nebo dále, kde se říká: ť... a nebylo-li zároveň dodáno jeho zkrácené znění, tuto mim podstatně nepřevyšující.Ť Jaký je to právnický termín ťtuto míru podstatně nepřevyšující?Ť U někoho udě převyšovat mm, kdo bude míti přesnou míru v oku, a u někoho ani tak zvaný coul. To vytýkám. To je špatné vysvědčení pro autora této předlohy, že ani přesně neovládá právnickou terminologii, která musí býti jednoznačná pro každého občana bez rozdílu.

Stejně je tomu s posledním odstavcem §u 17 a). Tam se říká, že ťpovinnost uložená v tomto paragrafu neplatí pro periodické tiskopisy, které uveřejnily projev již před jeho dodáním aspoň tak, že jsou v něm věrně obsaženy veškeré jeho podstatné částiŤ.

Na jedné straně drakonické opatření, jak má býti stíhán a trestán, kdo neuveřejní, a zde se mluví o podstatných částech. Kdo bude rozhodovati o tom, co je podstatné a co není podstatné? Bude to tak: co bude ve vládním tisku považováno za podstatné, nebude v ťNárodních listechŤ podstatné a proto se budou konfiskovat, po případě se zastaví.

To, myslím, jsou važme věci a nedostatky, které může vytýkat i neprávník této předloze, i když nemluvím. šíře o těch věčech, o kterých jsem se již zmínil.

V §u 18 je to totéž, zase nejednu věc těžko snáším. V tomto §u 18 b) čtu: ť... které se týkají určitého trestného činu proti životu, tělu nebo majetku.Ť Chtěl bych míti jasno. Bude to tenkráte, kdyby se líčily darebné sklony a způsoby, kterých bylo použito proti majetku, anebo když řeknu: ťVy jste korupčník, já to vímŤ a on odpoví: ťJá nejsem korupčníkem. Já jsem stoupencem demokraticko-republikánské státní formy!Ť Bude to platiti i tehdy, když budeme potírati veřejnou korupci? Bylo by snad správné, abychom věděli, jak daleko tyto věci půjdou.

Slavný senáte, když vzpomínám na dobu, kterou jsem žil již v plném rozvití svých sil, musím přiznati, že Rakousko sáhlo k takovým tvrdým způsobům tiskového práva jen do r. 1917. Již po r. 1917, když se náš národ začal hlásati k životu vehementní silou, uvolnily se tyto poměry a mohla se psáti řada takových věcí, na něž jsme hrdi, poněvadž říkáme, že jsme se nebáli a pod. Nevím, nejde-li se příliš daleko v této době, abychom nezůstávali ještě v přirovnání zpátky. Já, který mám od mládí k novinářům a k novinám tak blízké stanovisko tím, že se novinami pravidelně zabývám a píši do nich, ačkoli vím, že to není pouze moje přednost - dělá to také řada parlamentních zástupců - uznávám, že novináři a noviny je sedmá velmoc, a je správné, když jim zachováme určitou míru objektivní kontroly, aby noviny mohly býti veřejnou tribunou, kde se mohou nejenom propagovat určité směry a myšlenky, ale lede se mohou i obhajovati zásady zdravého rozumu, poctivosti, státnosti a všech práv národa. Ale tímto způsobem, jak se to zužuje, mám obavu, že budou novináři nuceni k tomu, aby psali nebo uveřejňovali to, s čím nesouhlasí, a na to odpoví proto všichni novináři tak, jako řekl Havlíček, že může býti sice donucen k tomu, aby přestal psáti, ale nikdy k tomu, aby nemluvil pravdu! Natolik v tento stav věřím.

U nás se říká neustále při odůvodňování této předlohy, jakoby se to dělalo pro demokracii, a je zajímavo, že ta demokracie podle vládních názorů jako by v oposici vůbec nebyla. Vždyť se říká v důvodové zprávě, že některé noviny objektivně neuveřejňovaly zprávy z parlamentu, o osnovách nebo ministrech. Ale, slavný senáte. pokud ráčíte býti přítomni, pánové z vlády, řeknu vám upřímně:

Podívejte se do vládních novin, na-jdete-li tam jedinou řádku, když zde vystoupí oposiční člověk, i kdyby řekl pravdy, se kterými by každý z vás absolutně souhlasil. Zdá se, že máte na oposici prazvláštní názor a měřítko.

Co se chystá, nechci předpovídat, vždycky říkám, že nechci býti prorokem, ale myslím, že kdo trochu odvažuje politické události, vidí, kam celý vývoj spěje. V tomto státě by bylo velmi nebezpečné, kdyby se kdokoli domýšlel, že zde může prováděti starou zásadu: Sic volo, sic jubeo! V tomto státě to nejde, toho by národ dlouho nesnesl.

Řekl bych, že zbraň, kterou si vláda dává do rukou, je velmi nebezpečná, poněvadž je dvojsečná. Vím, že je to obratný manévr, kterým se má dosáhnouti něčeho jiného, který má posíliti určitou moc, ať skupin nebo jednotlivců: ale zároveň také říkám, že na bezpečných nohách nestojí žádný režim, který musí sahati k omezení tiskové svobody, případně občanských práv, a který suspenduje veřejné mínění, který je chce usměrniti, a zapomíná, že právě veřejné mínění je největší z věcí, kterými se řídí osudy států a národů. Toto moje mínění je výrostem opravdové, skutečné demokracie, tomu neodolal nikdo a neodolá mu podle mého názoru ani dnešní vláda! (Výborně!)