Přítomni: Předseda dr. Soukup.

Místopředsedové: Donát, dr. Heller, dr. Hruban, Klofáč, Votruba.

Zapisovatelé: Navrátil, Stöhr.

Celkem přítomno 96 členů podle presenční listiny.

Členové vlády: ministři dr. Beneš, dr. Dérer, dr. Krčmář.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr. Šafařovič; jeho zástupci dr. Bartoušek, dr. Trmal.

 

Předseda dr. Soukup zahájil schůzi v 17 hodin 35 minut.

Sdělení předsednictva.

Dovolené

dal předseda: na dnešní schůzi sen. Csehymu, Fidlíkovi, Hlávkovi, Kelloovi, Langerovi, Mezöovi, Niessnerovi, Pociskovi; na schůze dne 2. až 4. t. m, sen. Joklovi, dr. Korláthovi; na tento týden sen. dr. Budayovi, Jančekovi, Šelmecovi.

Předseda konstatoval, že senát je způsobilý se usnášeti, a k jeho návrhu udělil senát hlasováním zdravotní dovolené: na 14 dnů sen. Měchurovi; od 2. do 14. července t. r. sen. Černému, dr. Kloudovi.

Rozdané tisky.

Zprávy tisky 1347, 1349, 1350.

Návrhy tisky 1351, 1352, 1355.

Interpelace tisk 1353.

Usnesení posl. sněmovny tisk 1354.

Zápisy

o 269. a 270. schůzí senátu N. S. R. Čs. vyloženy byly podle §u 72 jedn. řádu v senátní kanceláří k nahlédnutí.

Ježto nebyly v předepsané lhůtě žádným p. senátorem, podány písemné námitky, pokládají se zápisy ty za správné a budou vytištěny.

Z předsednictva přikázáno:

Výboru iniciativnímu návrhy tisky 1351, 1352, 1355.

Výboru ústavně-právnímu usnesení posl. sněmovny tisk 1354.

 

Předseda (zvoní): Slovo si vyžádal pan ministr věcí zahraničních dr. Beneš. Uděluji mu slovo.

Ministr dr. Beneš: Slavný senáte! Předstupuji dnes před parlamentní sbory s výkladem, jenž shrnuje mezinárodní události několika posledních měsíců a jenž zdůrazňuje jednak vážnost mezinárodní situace, jednak důležitost těchto událostí pro náš stát.

Situace je vážná - i když se nemůže nazvat kritickou - protože Evropa je právě na přelomu, v němž se rozhoduje, půjde-li její další vývoj ke klidu a pokoji, či nastane-li sestup ke konfliktům, rozvratům a krisím. Události, o nichž budu mluviti, jsou pro náš stát důležité, protože tvoří předpoklady k novým politickým konstelacím evropským i našeho státu se dotýkajícím, jež se dle všech známek připravují, a možno, že se dost brzo uskuteční.

Je tudíž přirozeno, že jim náš parlament a naše veřejnost musí věnovati co největší pozornost, prozkoumati, zdali vláda naše v situací té postupovala správně a hájila zdárné zájmy republiky. Snažil jsem se v těchto těžkých dobách jako ministr, jemuž je svěřen zahraniční resort, vykonati svou povinnost plně, svědomitě a jen s ohledem na zájmy státu. Doufám, že hlas parlamentu podepře vládu v jejích snahách a ukáže ostatnímu světu, že celý náš národ a stát stojí společně s vládou v dnešní rozbouřené a rozhárané době v jednotném šiku na obranu svých životních zájmů i v konání našeho státního a národního poslání v Evropě. (Výborně!)

Ve svém sněmovním výkladu po odchodu Německa z odzbrojovací konference a ze Společnosti národů ze dne 31. října 1933 jsem konstatoval, že pokládám tu událost za počátek nové periody evropské politiky poválečné. Zdá se mi, že události, jež se sběhly od té doby, jsouce faktem, tím podstatně ovlivňovány, tuto diagnosu plně potvrzují.

Pokládám uvedený krok Německa za vyvrcholení vývoje německé politiky v její vzestupné tendencí poválečné ke změně míru versailleského, a to s hlediska vnitřního i vnějšího. S hlediska vnitřního dociluje tu poválečný revoluční dynamism německý uvnitř státu vrcholu nacionálního rozpětí a vyhrocení nacionální ideologie až k nejvyšším metám možného vývoje. V tom smyslu osoba kancléře Hitlera a teorie nacionál-socialismu - jak jsem už v tehdejším svém výkladu uvedl - představuje vrcholný ideál německé myšlenky ve smyslu dřívějších idejí pangermánských, i když byly v některých bodech pozměněny a i když se jim dnes tak neříká.

Po stránce politiky vnější znamená krok ten vrcholné rozhodnutí německé zahraniční politiky jako protest proti dosavadním metodám německých vlád po dosažení poválečných cílů německých. Hned po válce zaujalo Německo nejdříve taktiku aktivního i pasivního odporu proti smlouvě versailleské. Po událostech v Poruří začala se rýsovati politika německého aktivismu, která přes Wirtha a Rathenaua dospěla k Stresemannovi a vyvrcholila pak ve smlouvách locarnských. Pak z různých důvodů politiky vnitřní i vnější nastává ponenáhlý obrat, který ani značnými ústupky - v reparacích a ve vyklízení obsazeného území na př. - nedá se zarazit. Vlna odporu, nesená vzrůstajícím nacionalismem jako nositelem nového národního vzepětí proti pokoření z války a proti vnitřní mravní i materiální krisí celého národa, dostává konečný výraz v triumfu nacionál-socialismu a kancléře Hitlera jako jeho nositele. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Odchod ze Ženevy, v níž naopak Stresemann hledal symbol nového vzepětí a nové posice v mezinárodní politice Německa, docílené mírovými metodami ženevskými - byl jen logickým závěrem tohoto zpětného vývoje, který chtěl zdůraznit, že se nových posic pro Německo ve světě musí dobýti jinými cestami, nežli se to dělo dosud v Ženevě.

Tak událostem těm rozuměla v celku ostatní Evropa. Jedni tak usoudili po právě uvedené analyse; druzí více méně instinktivně v tomto smyslu vyciťovali vážnost a dosah těchto faktů. A každý si položil otázku: A co bude nyní dál?

Všeobecný pocit v prvních chvílích jako odpověď na tuto otázku byla nejistota. Další postup vlády berlínské po odchodu ze Ženevy tuto nejistotu jen podporoval. Bylo každému jasno, že vláda berlínská se nevzdá své politiky a svých příprav ve věcech zbrojení a že tudíž konflikt v otázce té bude se zesilovat. Mimo to spor o Rakousko a agitace nacionálního socialismu o změnu režimu v Rakousku tak zesílily, že změna v tomto smyslu se zdála politickým činitelům v řadě zemí evropských otázkou krátkých neděl a že problém "Anschlussu" bude v nejbližší době řešen příznivě pro Německo. Uzavření dohody s Polskem zdálo se pak býti mnohým politickým činitelům okamžitou výpomocí nebo taktickým tahem k tomu, aby Německo mělo volné ruce právě k postupu na jihovýchod.

Vláda britská, obávajíc se vedle těchto těžkostí zejména nových "faits accomplis" ve věcí zbrojení v Německu a tím nutných nových závodů ve zbrojení s eventuálním konfliktem válečným na jejich konci - ustoupila od programu ze dne 14. října 1933, jenž vedl k odchodu Německa ze Ženevy, a hledala nový kompromis, Německu přijatelnější. Vláda italská se své strany přichystala nový plán ve věci zbrojení, pokládajíc konferenci odzbrojovací odchodem Německa vlastně za pochovanou. Na některých stranách vznikl dojem, ne-li přesvědčení, že krokem Německa byla zasazena také těžká rána Společnosti národů, ze které se tato ke svému dřívějšímu vlivu už nevrátí. V některých zemích evropských byly konečně šířeny pesimistické zprávy o vnitropolitických poměrech ve Francii, jakoby země tato vcházela do periody vnitřních těžkostí, jež ji v její politice mezinárodní budou zeslabovat a její vliv zmenšovat. Současně zesílil konflikt o saarské území, kde na jedné straně vzdula se silně agitace nacionálně-socialistická a na druhé straně spor o podmínky plebiscitu mezi Francií a Německem hrozil vyvolati akutní konflikt na jednom z nejcitlivějších míst Evropy. K tomu hlásilo se denně z Dálného východu, že poměr sovětsko-japonský se zostřuje, že konflikt na východě je nevyhnutelný a že obě strany se naň usilovně připravují.

Tak pochmurná byla, vážené dámy a vážení pánové, situace asi kol nového roku 1934. K tomu ke konci ledna 1934 přistoupila dohoda německo-polská ve formě deklarace o vzájemném zachování míru na deset příštích let, jsouc provázena jistým politickým sblížením mezi oběma zeměmi. Za jiných okolností byla by tato deklarace vyvolala v Evropě veliké ulehčení, ježto znamená beze sporu veliký zisk pro mír mezi oběma zeměmi a tím i pro interesované země ostatní, a také pro nás. Poněvadž se však různí političtí činitelé evropští domnívali, že to znamená zároveň jistou volnost polské zahraniční politiky proti situaci dosavadní a tím také novou neznámou v postupu a v taktice této vlády ve zmatených poměrech evropských, bylo toto uklidnění do jisté míry zeslabeno, tím spíše, že se na různých místech buď hledalo za dohodou touto něco, co za ní vůbec nebylo, nebo aspoň se soudilo, že by uvedená volnost polské politiky za nepředvídaných událostí v následujících měsících nebo letech mohla se obrátit ve směrech dosavad nečekaných.

Tak možno charakterisovat nejistotu evropskou po odchodu Německa ze Ženevy, která trvala vlastně až do jara letošního roku.

Proti této těžké, pochmurné a vážné situaci, z níž někteří světoznámí reportéři tiskoví dovedli vyčerpat sensační knížky o tom, zdali bude čí nebude v nejbližší době válka v Evropě, začala však současně hned ostrá reakce.

Především podle usnesení generální komise odzbrojovací konference byly vyzvány Francie, Anglie, Německo a Itálie, aby dále cestou diplomatickou hleděly sblížit svá stanoviska ve věcech odzbrojení. Výsledkem tohoto jednání byla známá čtyři memoranda:

1. Memorandum francouzské, jež konstatuje, že francouzská vláda trvá na stanovisku nepřipustit znovu ozbrojení Německa, je ochotna provésti postupnou redukci zbrojení v etapách a žádá - vzhledem k nové hrozivé situaci mezinárodní - o vytvoření nových podmínek bezpečnosti.

2. Německé memorandum po prvé jasně formuluje požadavky dnešního režimu: žádá znovuzbrojení Německa až do určitého stupně, jsouc za to ochotno změnit dnešní systém německé armády, vyžaduje však 300.000 aktivního mužstva ročně, příslušnou výzbroj až do určitého kalibru děl a tanků a konečně vojenské letectví.

3. Britské memorandum činí ústupky memorandu německému: nechce sice povoliti všecko z toho, co žádá Německo, připustilo by však koncese v hlavních jeho požadavcích, pokládajíc za důležitější míti raději nevyhovující konvencí odzbrojovací nežli žádnou, a naznačujíc, že by Anglie byla ochotna vzíti v úvahu nové garancie bezpečnosti pro Francii, Německo později naznačilo, že by se se stanoviskem britským spokojilo.

4. Italské memorandum konečně vychází z hlediska, že odzbrojovací konference je neúspěšná, že by bylo nejlépe, aby uvedené čtyři velmoci se dohodly přímo, a to tak, že by se Německu povolilo přibližně to, co žádá, připustila by se všeobecná kontrola zbrojení a za to státy ostatní by nemusily v ničem odzbrojovati.

U všech memorand se předpokládá, že by trvání takovéto konvence bylo omezeno na dobu mezi pěti až deseti lety.

Francouzská vláda ve své odpovědi na tato memoranda trvala na svém stanovisku původním. Vláda britská pak, aby za každou cenu zabránila možnostem závodění ve zbrojení a získala Francii pro svůj kompromisní návrh, vstoupila ve specielní jednání s Francií, chtějíc zjistiti, jaké dodatečné garancie bezpečnosti Francie by vyžadovala, aby mohla přijmouti britské kompromisní návrhy. Ve chvíli však, kdy tato jednání byla v proudu, byla uveřejněna nová data vojenského rozpočtu německého na r. 1935, v němž se zvyšuje dřívější rozpočet o dalších 352 mil. RM (to jest asi 3 miliardy 350 mil. čsl. korun). Po zakročení britské vlády v Berlíně a po zjištění správnosti tohoto fakta, jež ve Francii bylo pokládáno prostě za zjevné a doznané porušení vojenských závazků německých a za doklad o německém zbrojení v míře, jež byla udána v německém. memorandu, přerušila francouzská vláda tato jednání o bezpečnost s vládou britskou s poukazem na tato nová vážná fakta a žádala, aby byla svolána generální komise odzbrojovací konference, v níž by vláda francouzská před celou veřejností své stanovisko vyložila a svou politiku obhájila.

Ke schůzi generální komise také skutečné došlo dne 29. května. Ministr zahraničních věcí Louis Barthou zaujal pevné stanovisko jménem Francie; obrátil se s uvedenými výtkami na Německo a postavil se rozhodně proti znovuzbrojení, odmítl odpovědnost za neúspěch konference, vytkl Anglií, že neučinila dosud to, co by se mělo učiniti v zájmu evropské bezpečnosti, a žádal rozhodně, aby byl učiněn poslední pokus o zaručení evropské bezpečnosti v dnešní napjaté době, vzhledem k nahromaděným sporům a napjatým situacím na různých koncích světa; žádal také, aby se konference nerozcházela - jak by si byly některé státy přály - a aby se dala okamžitě do práce ve věcech nových garancií bezpečnosti. Při tom se ministr Barthou zmínil dost jasně o připravovaných regionálních paktech, jež by na východě Evropy znamenaly upevnění míru a byly oněmi hlavními garanciemi bezpečnosti, na základě jichž by se pak mohla uzavříti odzbrojovací konvence.

Jak známo, připojila se k této thesí na ženevské konferenci Malá dohoda, Dohoda balkánská a zejména Sovětské Rusko. Stanovisko toto, když se pak. vláda francouzská dohodla o formulaci příslušné resoluce s vládou britskou a delegací americkou, bylo v Ženevě přijato a příslušné komise daly se opět okamžitě do práce.

To je podstata událostí, kolem nichž vedena byla od měsíce ledna hlavní diplomatická jednání evropská. Jak z výkladu mého patrno, cítí se od konce minulého roku ať právem či neprávem Evropa v nebezpečí těžkých konfliktů, reaguje na ně velmi živě v neustálých horečných jednáních diplomatických a výsledkem celé té akce je pak příprava nové evropské konstelace, která v posledních nedělích jako by náhle a rázem se objevila nečekaně před očima všech a jak by chtěla změnit do jisté míry dosavadní poměry evropské.

Současně s jednáním velmocí o odzbrojovací memoranda postupují totiž jednání jiná, nezadržitelně nesená rozpoutanými událostmi. Nápor nacionálně-socialistické akce na Rakousko vyvolal především silný odpor v Itálii, který přispěl mezi jiným i k jejímu sblížení s Francií a ke společné akci obou v této otázce. Došlo k známému prohlášení Anglie, Francie a Itálie ze dne.8, února 1934 o neodvislosti Rakouska, jež jistě oddálilo a na trvalo zmenšilo nebezpečí nějakého blízkého "Anschlussu", i když všecky dnešní obtíže Rakouska tím nezmizely a i když otázka sama i dále v různých formách se bude vracet.

Současně vnitřní situace Francie se upevnila: došlo k vládě národní jednoty a nová vláda zaujala jasné, pevné a definitivní stanovisko v daných sporných otázkách evropských. Rozhodné stanovisko Francie a pevná vláda národní jednoty zesílila mezinárodní posíci Francie, neboť mnozí z těch, kdo si přejí zachovávat mír v Evropě, i když nenáleželi k přímým politickým přátelům Francie, postavili se hned do téže řady vidouce, že Francie je pevná a že vnitřních jejích krisí není třeba se obávat. Všeobecná důvěra v pevnou posici Francie se znovu obnovila.

Zároveň s těmito událostmi vyvíjela se politika ve střední a jihovýchodní Evropě novým směrem. Malá Dohoda od podepsání Organisačního paktu z 16. února 1933 krok za krokem upevňovala svou posici ve střední Evropě. Všecky pokusy o její zeslabení nebo rozloučení, podnikané v poslední době znovu z různých stran, zůstaly marnými. Zdůraznila opět své dřívější stanovisko v odzbrojení, postavila se co nejrozhodněji proti změně poměrů ve střední Evropě, to znamená stejně tak rozhodně proti habsburské restauraci jako proti každé formě "Anschlussu" a vůbec proti revisi - zesílila svou akci proti rozkladné propagandě, která by byla působila stejně na vnitřní poměry jejích států jako na zahraniční orientaci každého z našich tří států, a jsouc si vědoma nebezpečí evropských ještě více zdůraznila svou dosavadní linii, dávajíc si současně do pořádku své armády, svou administrativu, své vnitru; síly, politické a mravní, aby tak byla připravena na všecky možné eventuality.

S událostmi těmi šly pak ruku v ruce přeměny na Balkáně. Od podzimu r. 1933 jednalo se mezi balkánskými státy o garanční balkánský pakt. Jak známo, jednání ta vyvrcholila po cestě ministra Titulesca do Sofie, Ankary a Athén, po balkánské cestě krále Alexandra roku loňského a po návštěvách krále Borise v Bělehradě a Bukurešti, ke konci ledna a během měsíce února r. 1934 v dohodě o nový balkánský pakt, podepsaný v Athénách dne 9. února 1934, kterým se vytváří nová dohoda balkánských států, Entente Balkanique. Význam její pro další vývoj balkánských a evropských poměrů vůbec bude neméně dalekosáhlý nežli bylo svého času vytvoření Malé dohody pro Evropu střední.

Je pravda, vážené dámy a pánové, že Bulharsko k dohodě té nepřistoupilo. Hledá se dnes forma, jak by mohlo být provedeno aspoň sblížení mezi Bulharskem a jeho sousedy, aniž by se tím podstata balkánské dohody změnila a aniž by se tím Bulharsko dostalo do odmítavé posice vzhledem k principům politiky, jež vlastně balkánským paktem před celou Evropou byla inaugurována.

Nesmíme totiž vidět hlavní smysl balkánského paktu ve faktu politických nebo vojenských dohod o hranicích balkánských států, namířených snad proti Bulharsku. Pod formou garančního paktu bylo docíleno něčeho nepoměrně významnějšího a dalekosáhlejšího, tj. toho, co svého času bylo a je dosud také hlavním smyslem Malé dohody: Entente Balkanique znamená ve skutečnosti provedení zásady: Balkán - balkánským národům. Balkán tímto paktem se po prvé v moderní době organisuje mírově sám a žádá velmoci, aby národy balkánské ponechaly samy sobě. To neznamená, že národové ti jsou proti mírové spolupráci s velmocím; zdůrazňují tím jen, že jsou už dosti vyspělé, aby si vládly a rozhodovaly o svém osudu samy. Je to jistý druh revoluce v balkánské politice: je to událost pro evropskou politiku významu velikého, je to událost, která zapadá logicky do vývojových tendencí moderní doby poválečné, a je to jedna z oněch událostí, jež, i když v první chvíli vyvolávala jisté obtíže, nesnáze nebo rozpaky, v dalším vývoji evropské politiky bude znamenat novou garancii míru v Evropě, neboť na Balkáně nebude války, nebude-li tam rivalit velmocí. A známý historický termín o balkanisací teprve pak pozbude svého historického smyslu. Žádný lokální spor balkánských států mezi nimi samými nevyvolá už za takových okolností evropský konflikt.

To bude velikým ziskem i pro Bulharsko - a zdá se, že nová bulharská vláda to velmi dobře chápe, pokračujíc loyálně v politice sblížení se sousedy, započaté kabinetem Mušanovovým. Lze tudíž doufati, že příštím jednáním dojde k dalšímu sblížení Bulharska s jeho sousedy, čímž vývoj v tomto smyslu na Balkáně bude dokonán, i když by se to nestalo přímo ve formě přistoupení Bulharska k balkánskému paktu.

To je, vážené dámy a pánové, smysl posledního vývoje na Balkáně, to jsou také hluboké souvislosti této politiky s politikou Malé dohody, jež je založena na týchž principech a s týmiž cíli, a tím také blízkost těchto tendencí a snah s politikou francouzskou. Napětí v Evropě, vzniklé na konci minulého roku, mělo takto přirozený důsledek ve vybudování nové ideové, politické i mravní pospolitosti, která má a bude míti vážné politické důsledky ve střední a jihovýchodní Evropě a stane se jednou z nových velikých garancií míru v dnešní těžké době evropské politiky.

Na tomto celkovém evropském vývoji, jenž je reakcí proti důsledkům odchodu Německa ze Ženevy, nemění nic usnesení tzv. římských dohod mezi Itálií, Rakouskem a Maďarskem. Naopak, římské dohody vývoj ten jen doplňují. V podstatě jsou totiž římské dohody pokusem zajistit jistou hospodářskou pomoc Rakousku, aby se tak imminentní nebezpečí "Anschlussu" oddálilo. Je pravda, že měla tato dohoda zajistiti Itálii také další její politický vliv i hospodářské výhody ve střední Evropě. Ale tím, že byly tyto pokusy odpovědí na rozmach nacionálně-socialistické ideologie ve střední Evropě, reakcí na důsledky odchodu Německa ze Ženevy a na ohrožení rakouské samostatnosti, působila dohoda tato do jisté míry v Evropě způsobem uklidňujícím. Proto také Československo se hned prohlásilo pro spolupráci v tomto rámci. Dohody římské nepůsobí tudíž svými důsledky tak, aby zmíněnému vývoji k nové politické konstelaci evropské stály v cestě.

Vrcholným bodem tohoto vývoje je beze sporu změna politiky Sovětského svazu, jež se datuje už od minulého roku, ponenáhlu se připravuje a dnes se jasně precisuje. Paralelně s vývojem poměrů v Německu a pod vlivem známých událostí na východě - začínajících bojem Japonska proti Číně, ustavením samostatného státu Mandžuského, odchodem Japonska ze Ženevy a jeho postupem na konferenci odzbrojovací a končících dnešním napětím na Východě mezi Japonskem a vládou sovětskou - chápe sovětská vláda nebezpečí těchto událostí pro světový a evropský mír, nebezpečí rozvratné politiky v Evropě vůbec, sbližuje se s těmi, kdo chtějí přes všechny obtíže za každou cenu mír zachovat a začíná oceňovat i služby Společnosti národů, jež tato idejí míru a stabilisování poměrů může prokázat. Dlužno tu upozorniti na projevy Stalina, Molotova a Kalinina z prosince 1933 a ledna 1934, jež to jasně konstatují a které odůvodňují obrat v sovětské politice po této stránce.

Faktem prostě je, že tento obrat nastal. Politika dnešního režimu v Německu vyvolala rozlom mezi politikou Sovětského svazu a Německem; tento rozlom i dnešní nebezpečí konfliktu na Dálném východě přiblížilo sovětské Rusko jednak některým státům evropským, především Francii, jednak ženevské instituci samé. Bude-li zachován i nadále tento postup, bude to mít prvořadý význam pro celý další vývoj evropské politiky. Byl by to návrat Ruska do evropské politiky, návrat, jenž by znamenal likvidaci nepřirozených situací v Evropě a spolupráci sovětského Ruska s Evropou; bez řešení tohoto problému nelze vůbec mysliti na normální evropskou politiku a na vytvoření opravdové rovnováhy mezi evropskými velmocemi. A řekl jsem již r. 1931, že ani pro nás není a nebude vyřešena definitivně naše situace mezinárodní, dokud Rusko opět plně a normálně nevstoupí se všemi svými právy a povinnostmi do politiky evropského kontinentu a také zejména do politiky střední Evropy.

Dlužno zdůrazniti, že vývoj tento se dost soustavně připravoval již za předcházejících francouzských vlád. Už za Tardieua a Lavala otázka se položila, Herriot nejvíce na tom pracoval a Paul Boncour už s vývojem tím ve své politice posledních měsíců počítal; dnešní vláda, vidouc tuto novou situaci, v linii té pokračuje. Smysl tohoto vývoje je velmi jednoduchý: na Dálném východě se hromadí napětí a nové a nové příčiny konfliktů. Kdyby válečný konflikt tam skutečně vypukl, dnešní napětí v Evropě, řada jejích. nevyřešených otázek, spory mezi režimy, touhy a plány některých vlád evropských, snahy po revisí mírových smluv - to vše nabylo by pojednou takové dynamiky, že by to mohlo vésti k propuknutí konfliktů i v Evropě i proti vůli anebo i přes dobré snahy vlád konfliktům takovým v Evropě zabránit.

Jde tudíž o to, zabránit především tomu, aby v žádném případě v Evropě nic se nehnulo, ať se děje na východě cokoli. A podaří-li se to, je velmi pravděpodobné, že ve chvílí, kdy bude jisto, že v Evropě zůstane klid a západní hranice sovětského Ruska nebude dotčena, nedojde ke konfliktu ani na východě.

Jak patrno, jde v celé té změně evropské konstelace o ohromné věcí. Z těchto předpokladů vznikla ideji západního paktu locarnského obdobná idea východního paktu, o níž se dnes tolik mluví a už i jedná. Šlo by o to, aby hlavní státy evropského kontinentu, jež jsou událostmi těmi přímo dotčeny, zejména pak Sovětský svaz, Polsko, Německo, Československo a snad také baltické státy, uzavřely mezi sebou pakt vzájemné pomoci proti eventuálnímu útočníkovi, ať by jím byl kdokoli. K paktu tomu přistoupila by v určité formě Francie jako garant, takže ke spojenectví, které s Francií máme my a Polsko, by ještě přistoupily její závazky k ostatním zmíněným státům, zejména k sovětskému Rusku a naopak zase jejich závazky k Francii. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Sovětské Rusko by mimo to vstoupilo do Společnosti národů. Paralelně s tímto paktem východním pomýšlí se na podobný pakt středozemní; jednání o tento pakt není dosud tak pokročilé jako jednání o pakt východní.

Dovolte mi, vážené dámy a pánové, abych na tomto místě zdůraznil, proč bylo nutno, aby náš poměr k sovětskému Rusku za těchto okolností, mezinárodně tak vážných a dalekosáhlých, byl definitivně upraven. (Výkřiky sen. Kindla.) Víte všichni sami, že naše zahraniční politika už od r. 1922 nezměněné usilovala o vylikvidování této otázky. Z ohledů na poměry vnitrní se to nestalo. R. 1924 vláda učinila již usnesení o normalisování poměrů a pověřila mne, abych to provedl. Ve chvíli, kdy bylo už vše dohodnuto, požádal mne p. min. předseda veden příčinami vnitropolitickými, abych provedení usnesení zastavil. Od té doby několikrát se o otázce té jednalo a zejména v poslední době bylo stanoveno ve vládě a ve stranách koaličních, že se ve vhodné chvíli mají otázky ty rozřešit. Jak známo, podepsání Organisačního paktu Malé dohody znamenalo však, že upravení našeho poměru k sovětskému Rusku je vázáno na společné usnesení Stálé rady Malé dohody o postupu, jaký tu jednotliví členové naší skupiny zaujmou. Usnesení takové o celém dalším postupu v této otázce se stalo v Záhřebě dne 22. ledna 1934, jednomyslně a za plného souhlasu všech tří ministrů, a dne 9. června 1934 bylo v Ženevě provedeno.

Není třeba speciálně vykládat o významu tohoto kroku právě v dnešní mezinárodní situaci. Sám můj výklad prostých historických událostí ukazuje, že tu nešlo jen o úzký problém našich obapolných vztahů; jde tu o problémy celé evropské politiky a tvořící se nové politické konstelace, o poměr Francie k Rusku a Malé dohody k Francii a Rusku, o politiku Balkánské dohody, Malé dohody a celé její situace ve střední a jihovýchodní Evropě, jakož i o další politiku Sovětského svazu ke všem problémům střední Evropy, Balkánu a Společnosti národů. (Výkřiky sen.Mikulíčka.) Připustit, aby náš stád se dostal do nebezpečí, že by neupravením svých vztahů k sovětskému Rusku byl z jednání těchto vyloučen nebo ve svých vážných zájmech dotčen, bylo by prostě neodpustitelným.

Podotýkám, že jihoslovanská vláda vyhradila si okamžik, kdy záhřebské usnesení uvede v praxi. Nic jiného její dnešní postup neznamená a s celou touto politikou plně souhlasí.

Nechci za této situace vykládat zatím nic o naší slovanské politice a polemisovat o této otázce. Bude k tomu příležitost jindy. Až se bude moci jednou s dokumenty v ruce zkoumat naše zahraniční politika za posledních 15 let k Jugoslávii, Polsku, Bulharsku i Rusku, uvidí se, že dobrou a rozumnou slovanskou politiku náš stát vždycky prováděl. (Výborně!) Dnes zatím jen tvrdím, že to, co se nyní připravuje, může býti opravdu základem našeho budoucího přátelského poměru k největšímu národu slovanskému, jehož dnešní politika, v souhlase s naším oddaným přítelem - Francií - obhajuje ve svých důsledcích někde přímo, jinde nepřímo řadu vitálních našich zájmů ve střední Evropě a v Evropě vůbec, a především chce mír, stejně tak jako my. Pokládal bych tudíž opravdu za zbytečné, kdybych po všem tom, co jsem o mezinárodní situaci řekl, měl ještě jen jediným slovem obhajovati upravení našich vzájemných styků se Sovětským svazem. (Výborně!)

Rozumí se, že ani v této politice přehánět nebudeme. Budeme postupovat k sovětskému Rusku loyálně a přátelsky, ale také věcně a vývojově, chtějíce celý svůj poměr k němu postupně, krok za krokem, solidně a rozumně vybudovávat. Nikomu v žádném oboru žádné zázraky neslibujeme, věříme však ve zdárnou budoucnost těchto vztahů. (Výkřiky sen. Kindla.)

Přál bych si jen, aby to nebylo už mezi námi předmětem polemik. Rád také konstatuji, že tento krok, provedený společně s Rumunskem, položil pro budoucnost dobré základy také pro vztah Rumunska k jeho velkému sousedu a že linie politiky obou našich států k sovětskému Rusku stejně tak jako Jugoslávie budou v budoucnosti jednotné. Je to pro budoucí společnou politiku našich tří států věc veliká. I to nás bude spojovat a navzájem nám pomáhat, a i Rusku to bude ku prospěchu.

Z vyloženého je patrno, jaký význam máme dávat zmíněnému východnímu paktu. Vláda československá už oficielně sdělila interesovaným vládám, že je ochotna jednání o východním paktu se účastnit a že je rozhodnuta politiku východního paktu k zajištění evropského míru důsledně provádět.

Chtěl bych však k tomu připojit několik poznámek, aby bylo naprosto jasno.

Politika východního paktu není a nemá býti politikou bloků mezi sebou rivalisujících, stejně tak jako uzavření smluv locarnských nebylo politikou blokových rivalit, nýbrž snahou o vytvoření rovnováhy v západní Evropě. Nejde ani o vytvoření bloku proti Rusku, ani bloku proti Německu. Jde o postavení všech navzájem na roven a vytvoření konečné rovnováhy v Evropě vůbec. Nejde tudíž také o vytvoření vojenské aliance jedněch proti druhým. Jde o zajištění rovnosti, spravedlnosti a bezpečnosti všech ve stejné míře, v duchu Společnosti národů, za stejných podmínek a v plné loyalitě jedněch ke druhým. Jde o vytvoření rovnováhy mezi velmocemi a bloky malých států a vylikvidování dnešních, ne zcela normálních situací dvou evropských velmocí: Německa a sovětského Ruska. V tom je veliký pokrok a v tom by byla veliká zásluha o mír těch, kteří by tuto novou rovnováhu a tím klidnější situaci v Evropě vybudovali.

A jestliže se automatickým vývojem evropských poměrů, vyšlých z obav před konflikty na Dálném východě a v Evropě, vytvořil jakýsi druh nové konstelace, Francie, Malá dohoda, dohoda Balkánská a Sovětský svaz, jež se pro tyto nové garancie vyslovují a vytvářejí tak velmi imposantní frontu bojovníků o zachování míru v Evropě stůj co stůj, neznamená to, že chceme vytvářeti nějaké bloky proti blokům jiným, tak jak se to tu a tam naznačovalo po schůzce v Benátkách mezi kancléřem Hitlerem a min. předs. Mussolinim. Jde právě o to zabrániti vytvoření takovýchto bloků spoluprací s Německem, Polskem a Ruskem, a za souhlasu Anglie a Itálie. Naopak, jsem přesvědčen, že by se tyto bloky automaticky vytvořily, kdyby k podobné spolupráci v brzké době v Evropě nedošlo.

Při tom se však nesmí zapomínati na to, že Francie sama má vedle toho také své úzké vztahy a své životní zájmy, jež ji vážou jednak k Anglii, jednak k Itálii. To samo ukládá Francii určitý postup. Jde jí především o zajištění rovnováhy a klidu ve východní Evropě, tak aby mohla klidně dále spolupracovat v intimním přátelství s Anglií jako dosud a eventuálně vzhledem k možnostem obtíží na východě v Pacifickém oceánu ještě je upevnit. Stejně tak jí jde o další rozvinutí nových přátelských vztahů k Itálii, které v poslední době soustavně se zdokonalují a kterých v zájmu sblížení Malé dohody s Itálií ve věcech středoevropských i my si co nejvřeleji přejeme. Ale je jasné, že ve divili, kdy sovětské Rusko vstupuje plně do spolupráce evropské, nemůže Francie, stejně tak jako Malá dohoda, věc tu přecházeti a nesnažit se vstoupiti s ním do nejužší spolupráce.

Bylo by tudíž vážným omylem se domnívati, že plánem východního paletu má se vybudovati nějaký nový alianční blok francouzský. Francie i po eventuálním uzavření východního paktu svou intimní spolupráci se západními velmocemi v ničem nezmění, spíše ještě zdokonalí. Francie ovšem svá přátelství ve střední a východní Evropě také neopustí, jako neopustí Francii její středoevropští přátelé. (Souhlas.)

Podaří-li se vybudovati tento nový veliký diplomatický instrument míru, bude to znamenati veliké přispění k zabezpečení klidu a k odvrácení možnosti nového evropského konfliktu. A ve chvílí, kdy by se východní pakt stal faktem vrátili bychom se přirozeně hned zpět do Ženevy na odzbrojovací konferenci a začali znovu hledati na základě této nové situace nový podklad pro konvencí odzbrojovací a pro definitivní dohodu s Německem. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) A závěr toho všeho by byl - větší zajištění míru na dlouhou dobu.

Snad mi řeknete, že tento optimistický závěr - krásný závěr - bude těžko uskutečnitelný.

Vím velmi dobře, že cesta k uskutečnění těchto cílů je a bude obtížná a že překážky jsou četné. Na některých místech se viděly na př. překážky také v posledním jednání benátském obou šéfů vlád, německé a italské. Není pochybnosti, že na schůzce té otázky ty byly předmětem výměny názorů, ale nechtěl bych ve výměně té vidět jen stanovisko negativní. Benátská schůzka jistě poněkud sblížila Itálii a Německo, neboť beze sporu znamená nové, byť i částečné a dočasné uklidnění ve věci "Anschlussu"; znamená také, že ve věcech odzbrojovacích Itálie trvá na svém, německému hledisku blízkém názoru. Neznamená to však, že Itálie chce vytvořiti blok s Německem, nebo Německo s Itálií, jak by to mohlo vyplývati z nedávno projeveného názoru p. ministerského předsedy Gömböse, neboť stejně jako Francie i tyto oba státy nemají zájmu definitivně se isolovat v jedné skupině od velmocí ostatních a připravovat tak rozdělení Evropy na dva trvale rivalisující bloky, jež by se pak nutně v dané situaci srazily. Máť Itálie na jedné straně stehně tak jako Německo na straně druhé opravdový zájem se o sporných otázkách definitivně s Francií dohodnouti. Soudím tudíž, že pokud by byly dnes jisté reservy u obou těchto velmocí k východnímu paktu - u Itálie a Německa - daly by se dalším jednáním vysvětlit a urovnat.

Vím dále, že jsou obtíže proti těmto plánům i jinde. Plán tento by znamenal uklidnění Evropy. Není však pochybnosti o tom, že uklidnění takové hatí plány těch, kteří v Evropě doufají docíliti pro své země výhody nebo zvláštní mocenské posice jen v době neklidu, nesnází, sporů a bojů, někdy i za cenu války. Za takovýchto okolností mocenská síla a cena těchto států stoupá. Tak na př. snahy revisionistické vůbec, snahy o restauraci habsburskou, těžkosti středoevropské a těžkosti, jež by mohlo míti v budoucnosti Polsko, byly by beze sporu posunuty hodně stranou, kdyby východní pakt byl uzavřen.

V každém případě pokládám několik příštích měsíců - až do konce tohoto roku a patrně ještě příští měsíce jarní - za rozhodující pro vývoj těchto událostí. To, co se nyní připravuje, je opravdu úporný boj o definitivní vývoj dnešní Evropy buď směrem k míru nebo směrem ke konfliktům válečným. Jsem dalek toho soudit, kdyby pakt byl uzavřen, že se stane nějaký zázrak, že nastane v Evropě už plný klid, že sovětské Rusko bude v plném normálním vztahu k západní Evropě a že jeto spolupráce s Evropou bude bez nesnází, že vztahy Německa k ostatním státům i jeho vnitřní situace budou také hned zcela normální a že konečně bude klid se všemi obtížemi ve střední Evropě. Tvrdím jen, že všecky tyto obtíže byly by probojovány s menším rozčilením, s menším napětím a hlavně ve větší jistotě, že nebude z toho všeho války. A tím také likvidace poválečných těžkých poměrů byla by daleko rychlejší.

Proto také zůstaneme klidni, jestliže obtíže se ukáží takovými, že nebude lze je překonat. Československo se postavilo docela otevřeně a rozhodně od prvního okamžiku jednání do fronty evropského míru a boje proti válce. Bude v ní statí neochvějně i nadále. Ví, že nepodaří-li se tento pokus, bude nutně myšlenka ta oživena brzo v nějaké nové formě; neboť Francie, východní a střední Evropa - a také my sami - od chvíle, kdy sovětské Rusko aktivně v ní chce spolupracovat, bude tím usilovněji společně s ním bojovat o zajištění míru a o mírovou spolupráci vůbec.

Proto postupujeme tak, abychom byli všestranně připraveni na další vývoj, kdyby k uskutečnění plánu toho v brzké době nedošlo a musilo se postupovat jinak. Pracujeme mimo to totiž se svými přáteli na vlastním svém zajištění, vlastními svými silami, t. j. pracujeme doma uvnitř na své vlastní obraně. Po této stránce zejména v poslední době byla vykonána u nás o-patření významná a v politice té bude se i dále bez ohledu na cokoliv pokračovat. Vláda československá bude patrně nucena žádat od našeho lidu souhlas s dalším postupem v tomto směru, zejména co se týče prodloužení vojenské služby, (Výkřiky sen. Hajníkové.) Československo musí býti pro dobu příští náležitě připraveno vojensky, administrativně, vnitřně politicky, hospodářsky a zejména také morálně. Vidíte, že i takové státy jako Anglie dávají své věci do pořádku. Je tudíž povinností nás všech, všech našich politických stran a všech odpovědných činitelů ve státě chápat dnešní situaci v níž se snad rozhoduje na dlouho o další naší budoucnosti. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Je třeba, abychom všichni bez rozdílu stran a národností stáli za naší demokracií a svobodou a byli připraveni hájiti ji jednosvorně za všech okolností a všemi prostředky.

To je a zůstane hlavní garancií našeho konečného úspěchu, ať se děje kolem nás nebo snad proti nám cokoliv.

Z výkladu o všeobecné evropské a světové situaci je patrno, jaká je naše mezinárodní situace ve vztahu k velikým evropským problémům a ve spleti velikých zájmů velmocenských. Chci tento referát doplnit krátkým nastíněním individuálních našich vztahů k jednotlivým státům, nás zvláště interesujícím.

Malá Dohoda je dnes po své téměř čtrnáctileté intensivní práci v mezinárodním světě uznávána všemi vážnými činiteli mezinárodní politiky za rozhodujícího faktora v politice střední Evropy a jednoho z důležitých faktorů evropské politiky vůbec. Od podepsání Organisačního paktu, jenž učinil z ní mezinárodní organism právně pevně vymezený a politicky sjednocený, význam její ještě stoupl. Ponecháváme klidnému vývoji a svému systematickému úsilí příštích let, abychom její místo jako mezinárodního organismu mohli i právně mezi evropskými státy ještě přesněji vymezit a upevnit.

Ve střední Evropě má Malá dohoda tři pevně dohodnuté a (stanovené cíle, v nichž je a zůstane neoblomná, nesmlouvavá, neústupná: je proti územní revisí, je proti Anschlussu, je proti habsburské restaurací v jakékoli její formě. (Výborně!) Je třeba, aby to bylo jednou pro vždy vzato na vědomí a aby se přestalo v kterékoli z těchto otázek o jejím stanovisku pochybovat nebo intrikovat. Jsme v této věci jednotní, upřímní a jasní, soudíce, že je prostě věcí loyality na všecky strany to rozhodně a jasně povědět, poněvadž pak i přátelé i odpůrci vědí, na čem jsou, a mohou se pak s námi dobře o všech ostatních otázkách dohodnouti.

V evropské politice pokládáme za svůj úkol vykonat důležité poslání mezinárodní a mírové ve dvou věcech: chceme za prvé v zájmu míru a klidu definitivně probojovat a udržet zásadu, že střední Evropa a Balkán mají býti velmocemi respektovány jako ona část Evropy, v níž národové již politicky vyspěli, stojí na svých vlastních nohách a jejichž území nemůže už býti předmětem rivalit velmocí. Jde tu o jednu z velkých zásad, jež světová válka uvedla v život a o jejíž uplatnění Malá dohoda a nyní dohoda Balkánská vedou úporný boj. Je to zároveň boj o vybojování si náležitého místa ve světě pro menší a střední národy vůbec.

Po této stránce čtrnáctiletá historie Malé dohody je snad jedinečným příkladem úspěšné politiky. Kde by každý z nás dnes byl, kdybychom nebyli v poválečném chaosu šli všichni tři vždy společně! Naše posice ve Společnosti národů, náš boj proti revisionismu, o reparace, proti restauraci Habsburků, o celou řadu denních otázek mezinárodně politických, o odzbrojení, o mezinárodní dluhy, o minoritní otázky, atd. atd. - to vše je přímo frapantním dokladem naší úspěšné spolupráce. Je třeba znáti každodenní naši praxi v těchto věcech, abychom to vše dovedli náležité ocenit.

My chápeme, vážené dámy a pánové, že některým státům to vadí. Jsme však přes to přesvědčeni, že to byla a je veliká práce konsolidační a mírová a že Malá dohoda prokázala evropskému míru veliké služby. A je pochopitelno, že ohromná většina obyvatelstva těchto tří států to dnes chápe, za touto politikou stojí a bude za ní stát i nadále. Že se činí a budou stále a stále činit pokusy jednotu tu rozrazit, je samozřejmé. Je však také samozřejmé, že se to nepodaří, neboť trvání Malé dohody je vitálním zájmem všech tří malodohodových států, a to ve stejné míře pro všechny. Poslední schůze Stálé rady Malé dohody v Bukurešti, jejíž komuniké samo mluví o její práci a o němž není tudíž třeba dalších výkladů, znova to ukázala, tyto naše cíle potvrdila a naši plnou jednotu znovu manifestovala.

Za druhé plní Malá dohoda ve střední Evropě poslání určitého činitele středoevropské rovnováhy, nahrazujíc tak dřívější říší habsburskou. To už by ostatní Evropa měla také pochopit. V sousedství tří velmocí, Itálie, Německa a sovětského Ruska, je to úkol veliký, čestný a vlastně všem těmto třem velmocem prospěšný jako ostatně celé západní Evropě. Podobný úkol připadá a připadne i Balkánské dohodě a proto politika obou těchto skupin, v nichž obou jsou ostatně Rumunsko a Jugoslávie členy zároveň, bude se v budoucnosti stále sbližovat.

K Francii má Československo poměr, který byl vyjádřen poslední cestou francouzského zahraničního ministra Louise Barthoua a jejž on sám při odchodu z Prahy charakterisoval nikoli jako přátelství, nýbrž jako bratrství. (Výborně!) Přijímám plně toto určení našeho poměru. Aliance nebo přátelství mohlo by býti diktováno jen okamžitými zájmy proti tomu nebo onomu státu. Bratrství je trvalé; znamená, že je založeno na trvalých podmínkách života obou národů a států a že v něm není nic, co by bylo obráceno proti státu a národu jinému, že v něm není zejména ani stopy po nepřátelství nebo nenávisti k národům ostatním. O politických zájmech, jež nás k sobě pojí, nemusím tu znovu mluvit, jsou známy nám všem i celé mezinárodni veřejnosti.

Barthouova cesta do Prahy, Bukurešti a Bělehradu, která byla v historii těchto států a národů také první oficielní cestou zahraničního ministra francouzského do těchto zemí, byla nejen krásnou manifestací citů vzájemného přátelství a oddanosti, nýbrž i projevem společné politiky míru a plné jednoty mezi Francií a Malou dohodou. To pro nás především znamená, že Francie stojí plně za politickým programem, úsilím a posláním Malé dohody, jak jsem je právě naznačil. A je dobře, že právě dnes tato jednota je před celou Evropou manifestována. Rozptyluje to všechny pochybnosti uvnitř těchto čtyř států, i všechny pochybnosti v ostatní Evropě. A bude to poučné i pro Francii samu: Francie, její vláda, její politické kruhy, její veřejné mínění jasně uvidí, že tři státy Malé dohody představují sílu a hodnotu, politickou a mravní/hospodářskou i vojenskou, mírovou a konstruktivní, která jde za týmiž ideály míru a práce v Evropě jako Francie. Bude nyní na všech třech státech Malé dohody, aby svou vnitřní politikou, svou mravní silou, svou politickou konsolidací i Francii v jejím evropském poslání co nejvíce přispěly a její důvěru svou důvěrou jí splácely, (Výborně!)

Náš poměr k Polsku nevytvářel se v poslední době tak, jak bychom si byli přáli. Bylo by však po mém soudu podstatným omylem se domnívati, že tento stav pochází z nějakých přímých těžkostí, sporů a nedorozumění jen mezi námi dvěma samotnými, jen mezi Polskem a Československem. Po této stránce se nesmějí poslední projevy rozporů mezi našimi oběma státy přeceňovat. Ostatně v jednáních mezi oběma vládami bylo - navzájem i representantům států jiných - konstatováno, že tu jde o lokální spory a nikoli o nějaký politický konflikt mezi oběma státy. Také tiskové kampaně s jedné nebo s druhé strany dlužno pokládati spíše za symptom situace nežli za nějaký skutečný politický spor nebo boj obou veřejných mínění nebo vlád. Přesto apeluji na náš tisk, bez ohledu na to, co učiní tisk polský, aby zůstal k Polsku objektivní, klidný a loyální. Přeji si, aby se našemu postupu vůči Polsku nedalo v budoucnu nic vytýkat, aby nezůstal tu žádný stín. Rád konstatuji, že v posledních lokálních sporech náš tisk, až na malé výjimky, choval se slušně a se zřejmým úmyslem a cílem náš poměr k Polsku nepoškodit.

V celku tím vším chci říci, že dohoda o všech otázkách, jen obou našich zemí se týkajících, by byla patrně celkem snadná, neboť přímé sporné otázky mezi námi mají tak omezený dosah, že nelze vůbec věřiti, že by je dva národy, sobě tak blízké a mající společné zájmy tak do očí bijící nedovedly při dobré vůlí a vzájemné upřímnosti hravě odstraniti se světa.

Skutečnou obtíží při definitivní úpravě našeho poměru s Polskem, jak jsem to měl na mysli, když jsem ve svém minulém exposé v plenu sněmovny dne 25. dubna 1933 mluvil o polsko - československém paktu věčného přátelství, je po mém soudu ten prostý fakt, že dnešní názory obou vlád na některé podstatné otázky evropské politiky nejsou totožné, což je ostatně jednak všeobecně známo, jednak dost při-rozeno u států přece jen v některých věcech dosti odlišných, různé velikosti, různé politické a sociální struktury a různého geografického položení. Uvedu jen malý příklad: pokud vím, názory obou vlád na př. o Malé dohodě a otázkách středoevropských - to znamená o našich nejživotnějších otázkách - nejsou, jak té zdá, totožné a navzájem zharmonisované. A příklad ten nevyčerpává různosti všechny. Z toho pak nutně vyplývá různý postup v jejich politice. Bylo by chybou, kdybychom neměli odvahy si to upřímně říci. Vyhneme se tím snad zbytečným sporům a polemikám, zvláště však vzájemným zklamáním.

Činit komukoli proto výtky nebo snad kritisovati to bylo by, po mém soudu prostě nesprávné. Jsou to fakta a jako fakta je musíme brát. Otázky tyto musí prostě vyzrát. U nás je dnes v názorech na náš poměr k Polsku úplná jednota ve všech kruzích politických, ve všech vládních a některých oposičních stranách a u všech vládních činitelů. Také všechna rozhodnutí a všecka jednání, týkající se našeho poměru k Polsku, byla v posledních letech činěna vždy kolektivně za účasti všech rozhodujících činitelů. Dá se vyjádřiti tím, co jsem o vztahu našem k Polsku řekl ve svém posledním exposé v plenu sněmovny dne 25. dubna 1933. Na tom my i dnes setrváváme. Zatím je třeba prostě vyčkat a zachovat v dalším svém postupu svou státní a národní důstojnost, objektivnost, klid a loyalitu. (Výborně!)

Události samy ukáží brzo, zdali, v jaké formě a kdy se naše názorové různosti dají ztotožnit a zharmonisovat. Možnost taková, jak věřím, existuje, neboť rozdíly ty pocházejí především z různého posuzování momentální mezinárodní situace, zatím co skutečné a trvalé zájmy obou států a národů jsou po mém soudu v míře až překvapující totožné.

Náš poměr k Německu se v poslední době upravil, neboť některé otázky, jež vyvolávaly mezi námi obtíže (na př. otázka vlajek, tisku atd.) byly v nedávné době dosti dobře vyřízeny. A to, co zbývá, budeme se snažit vylikvidovat v dalším postupu ke spokojenosti obou stran. (Výkřiky sen. Kindla.) Jinak zůstávají vztahy obou vlád a států dobré a korektní, neboť přímých sporů mezi oběma státy není a, doufám, nebude; a přál bych si, aby dalším vývojem vztahy ty se ještě zlepšily. Na náš vztah působí rušivě vlastně jen všeobecné poměry mezinárodní. Přáli bychom si uzavření východního paktu také proto, že by to beze sporu dalo vážný a solidní podklad našemu budoucímu trvalému poměru k Německu, a to ve formě jistě pro oba státy velmi žádoucí.

Toto naše hledisko se nemění v ničem vnitřními událostmi posledních 3 dnů v Německu. Výklad svůj jsem si připravil jíž před těmito událostmi a nemám příčiny cokoliv na něm měniti.

Pokud se události ty týkají jen věcí vnitřních, je naší povinností býti tu prostě objektivními a obezřetnými pozorovateli.

Pokud se týče jejích důsledků mezinárodních, je nutno zatím vyčkati s úsudkem. Ale už dnes musí být každému jasno, že jsou to události vnitřně i mezinárodně velmi důležité, ukazující dosti zřetelně na další vývojové tendence celého režimu.

Také k Rakousku náš poměr je dobrý, jednání o úpravu obchodní smlouvy zdárně pokračuje a doufám, že bude brzo k obapolné spokojenosti skončeno.

Apeluji i v těchto obou případech na náš tisk, aby si ukládal reservu v kritice vnitřních poměrů obou našich sousedů. Jeho odpovědnost je často větší, než si uvědomuje. Abnormální poměry v Evropě ukládají nám všem větší povinnosti, nežli je tomu v době klidu a v poměrech normálních.