Přítomni: Předseda dr. Soukup.

Místopředsedové: Donát, dr. Heller, dr. Hruban, Klofáč, Votruba.

Zapisovatelé: Johanis, Stržil.

Celkem přítomno 113 členů podle prezenční listiny.

Člen vlády: ministr Bradáč.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr. Šafařovič; jeho zástupci dr. Bartoušek, dr. Trmal.

 

Předseda dr. Soukup zahájil schůzi v 16 hodin 10 minut.

Sdělení předsednictva.

Dovolené

dal předseda: na dnešní schůzi sen. Dundrovi; na 27. a 28. t. m. sen. Volkovi; od 27. do 50. t. m. sen. Dankovi.

Rozdané tisky.

Interpelace tisk 1343.

Zpráva tisk 1348.

Těsnopisecká zpráva o 266. schůzi senátu N. S. R. Čs.

Zápisy o 267. a 268. schůzi senátu N. S. R. Čs.

Z iniciativního výboru

ve schůzi konané dne 26. června 1954 přikázány:

výborům národohospodářskému a živn.-obchodnímu návrh tisk 1237,

výborům národohospodářskému a rozpočtovému návrhy tisky 1307, 1308, 1317, 1332 až 1334, 1338 až 1341.

 

Předseda (zvoní): Vážený senáte! Sen. Nedvěd vznesl na mne dotaz stran slučitelnosti funkce předsedy senátu s funkcí v kontra revoluční gruzínské organisaci. Sen. Nedvěd poukazuje na to, že podle zprávy ze Ženevy dne 9. června 1934 vláda republiky Československé uznala de jure Svaz sovětských republik socialistických a že mezi oběma vládami byly vyměněny dopisy, v nichž se navzájem zavazují, že budou plně dbáti státní svrchovanosti druhého státu a že se zdrží každého přímého nebo nepřímého vměšování do vnitřních záležitostí a vývoje tohoto státu. Vedle toho se obě vlády zavazují, že na svém území nebudou tvořiti ani podporovati nebo povolovati organisaci, jejichž účelem jest bojovati se zbraní v ruce proti státu druhému anebo násilím napadnouti jeho řády politické a společenské, nebo vybízeti k činům teroristickým. Konečně se zavazují, že zakáží každé rekrutování a vstup na území nebo průchod svým územím ozbrojeným sborům, zbraním, střelivu, válečné výzbroji a všemu druhu válečného materiálu, určeného k takovýmto organisacím.

Sen. Nedvěd pak ve svém dotazu tvrdí, že v Praze existuje kontrarevoluční organisace gruzínská, v jejímž čele jsou prý bývalí ministři a význační politikové gruzínské vlády z let 1919 až 1921 že tato organisace má za úkol bojovati proti vládě a společenskému řádu Svazu sovětských republik socialistických, že jsem čestným funkcionářem této organisace a že ji v její kontrarevoluční práci podporuji.

Sen. Nedvěd dále uvádí, že prý Gruzínsko dodávalo Wrangelovi, veliteli zbytků armády Denikinovy, ke konci roku 1919 jak materiál lidský tak i uhlí, naftu, benzin pro letadla, petrolej a mazadla.

Na základě těchto všeobecných tvrzení se pak sen. Nedvěd snaží prováděti důkaz, že osobnosti, stojící v Praze v čele kontrarevoluční gruzínské organisace, jsou totožnými s osobami, o nichž je historicky dokázáno, že vždy byly nepřáteli Svazu sovětských republik socialistických. Vzhledem k tomu považuje proto za svou povinnost, aby se mne dotázal, zdali nyní po uznání Svazu sovětských republik de jure považuji funkci předsedy senátu Národního shromáždění za slučitelnou s funkcí význačného pracovníka v kontrarevoluční organisaci gruzínské, zdali jsem si vědom, že moje členství a činnost v této kontrarevoluční organisaci jest v rozporu se zahraniční politikou vlády Československé republiky, a jsem-li ochoten vyvoditi z tohoto faktu důsledky a vzdáti se buď funkce předsedy senátu anebo členství a práce v této kontrarevoluční organisaci, která podle žádosti sen. Nedvěda má býti rozpuštěna a zakázána.

Na tento dotaz sen. Nedvěda mohu říci jen toto:

Jest mně opravdu trapno i smutno odpovídati na dotaz bývalého Omladináře a sociálního demokrata; jenž přece ví a musí věděti, že všechno to, co v dotazu podepsal a k vůli čemu mne interpeluje, neopírá se o nic jiného nežli o nepravdy a že dotazy tohoto obsahu nejsou opravdu ani hodný hnutí, jehož jménem se vznášejí.

Prosím, aby sen. Nedvěd vzal na vědomí, že nevidím žádného důvodu, abych se vzdával funkce předsedy senátu, že se také nevzdám ani své činnosti v kruhu svých gruzínských přátel, protože tato moje činnost v rozporu se zahraniční politikou československé vlády nikdy nebyla, a že také žádná kontrarevoluční gruzínská organisace u nás rozpuštěna nebude, protože tu nikdy neexistovala a neexistuje.

Na mém stanovisku k sovětskému Rusku po jeho dnešním uznání de jure i naší vládou se nezměnilo nic, nýbrž naplnilo se jediné to, co bylo také mým úsilím již po dobu celých patnácti let.

Sen. Nedvěd by jako bývalý dlouholetý sociální demokrat mohl věděti, že celá světová Internacionála sociálnědemokratická se od samého počátku zásadně vyslovila pro právní uznání sovětského režimu v Rusku, že se vždy s nejkrajnější rozhodností postavila proti každé vojenské nebo jakékoli jiné násilné intervenci cizích států v Rusku, že jsem i já sám jako člen představenstva této Internacionály v témže smyslu působil na všech jejích kongresech v Hamburku, v Marseille a Brusselu, i na všech konferencích její Exekutivy, a že jsme tu všude se vší určitostí a jednomyslností prokazovali, že je absolutně svrchovanou věcí jak národa ruského samého, tak i všech ostatních národů na nesmírném teritoriu ruské říše rozhodovati samostatně a svobodně o úpravě svých věcí vnitřních i zahraničních, že jsme vždy stáli na stanovisku, že žádný stát není oprávněn mísiti se do vnitřních záležitostí sovětského Ruska, stejně jako Sověty nejsou oprávněny napadati a rozvraceti státy jiné (Souhlas.), a že jsme vždy protestovali proti tomu, aby sovětské Rusko bylo napadeno se zbraní v ruce nebo jakýmkoli násilím jiným, činy teroristickými nebo dodáváním zbraní, střeliva, válečné výzbroje a všeho druhu válečného materiálu. Nečinili jsme tu a nečinil jsem také já sám ničeho jiného nežli to, co bylo od samého počátku samozřejmým posláním naší revoluce československé, co bylo smyslem naší celé zahraniční politiky, co bylo programem našeho presidenta a jednomyslnou vůlí našich československých legií, jež po povalení carského absolutismu na Rusi ihned v prvých dobách revoluce sovětské nastoupily svůj návrat ze sovětského Ruska na bojiště evropská v přesvědčení, že proti masám největšího národa slovanského nemůžeme a nikdy nepůjdeme se strojními puškami a děly, a že tento velký národ ruský, ovládající celou šestinu zeměkoule, společně se všemi ostatními národy svého teritoria jistě najde nejlépe sám cesty svého vývoje dalšího, že sama celá revoluce sovětská nebyla ničím jiným nežli specielně ruským produktem tisíciletého vývoje a poroby celých staletí ruského lidu, jehož dnešní rozpoutané síly se mohou ve svém dalším vývoji státi velkým instrumentem úsilí všech kulturních národů světa o nový dokonalejší hospodářský řád světový, o nové mezinárodní právo a světový mír, i o vyšší stupeň světové civilisace vůbec. (Sen. Mikulíček: To znáte špatně historii legií!)

Sen. Nedvěd neměl proto jistě důvodu mne mentorovati ve věcech, jež jsem od jich samého počátku konal a plnil jako svou prostou povinnost a na nichž nebude u mne také nyní po uznání sovětského Ruska de jure absolutně ničeho změněno. Jsem osobně jen potěšen, že k uznání Ruska u nás konečně došlo, protože mám za to, že právě nyní bude možno rozumně navázati nezbytné styky s ruskou veleříší v přesvědčení, že Rusko bez nebezpečí vlastní katastrofy nemohlo a nemůže trvale žíti mimo všechno spojení se vším os tamním kulturním světem, stejně jako ostatní svět při svých kostních rozvratech hospodářských nemůže zůstati nadále mimo všechno spojení s říší tak ohromnou, jež objímá polovinu Evropy a skoro polovinu cele Asie.

Mohu tedy k dotazu sen. Nedvěda vysloviti jenom své opravdové zadostiučinění, že to, co chce pro Rusko, bude spravedlivě praktikováno také pro naši republiku (Tak jest!), že stejně jako my se nemísíme do věcí ruských, nebude se také nikdo ze sovětského Ruska mísiti do věcí našich (Zcela správně!), a že každý pokus v tomto směru bude stejně jako v Rusku také i u nás se vší rozhodností znemožněn a zakázán. (Výborně!)

Pokud pak jde o republiku Gruzínskou a gruzínské hnutí zahraniční samo, mohl bych se dnes odvolati na svou odpověď, kterou jsem na analogický dotaz sen. Nedvěda přednesl ve schůzi senátu již dne 23. června 1932.

Tehdejší svou odpověď doplňuji těmito slovy:

Nikdy jsem nebyl členem žádného hnutí kontrarevolučního, a nebyl jsem proto a nejsem také členem a pracovníkem žádné kontrarevoluční organisace gruzínské. V Praze samé nikdy také nebylo a není žádných gruzínských ministrů.

V zájmu pravdy jsem pak povinen opříti se každému tvrzení, jež by spravedlivý boj národa gruzínského o národní svobodu a demokratickou samosprávu chtělo pranýřovati jako nějakou kontrarevoluci.

Vše to, co v tomto směru tvrdí sen. Nedvěd, je v rozporu i s programatickými zásadami sovětského Ruska samého. Je známo, že Gruzínci, čítající asi půl třetího milionu hlav, patří mezi nejstarší národy světa. Mají svůj vlastní jazyk odlišný ode všech jazyků evropských, přistěhovali se na Kavkaz z rovin mezopotámských a byli samostatným státem již dávno před římským císařstvím a před naším letopočtem. Byla to stará slavná Kolchida, země zlatého rouna již před půl třetím tisícem let.

Gruzie na Kavkazu se rovná svým územím Belgii a Holandsku a leží na jedné z největších cest národů. Je to země obdařená úžasným bohatstvím přírody, nejvzácnějších kovů a minerálních vod, obrovských pralesů a nádherných plodin podnebí tropického. Gruzínci jsou národem vysoké kultury mravní a velké literatury. Není mezi nimi analfabetů. Před 130 lety byla Gruzie vojensky anektována carem Alexandrem I. V sovětské revoluci národ gruzínský, opíraje se o sovětské zásady práva o sebeurčení národů, se dne 26. května 1918 ustavil v samostatnou republiku Gruzínskou. Tato národní a státní samostatnost Gruzie byla uznána i na mírové konferenci versailleské. Byla pak uznána de jure nejenom řadou států evropských, nýbrž byla uznána také sovětským Ruskem samým, a to smlouvou uzavřenou v Moskvě dne 7. května 1920. Ve smlouvě této bylo prohlášeno výslovně: "Socialistická sovětská federativní republika ruská proklamovala právo všech marodů na svobodné sebeurčení, v němž jest obsaženo i právo úplného oddělení od státu, jehož byl příslušný národ do té doby členem, a opírajíc se proto o toto právo všech národů uznává beze všech výhrad neodvislost a svrchovanost státu Gruzínského a zavazuje se vzdáti se vší intervence ve vnitřních záležitostech republiky Gruzínské."

Na právním stavu, touto smlouvou založeném, se do té chvíle nic nezměnilo. Změna se stala jedině ve stavu faktickém, když na jaře roku 1921 bylo Národní shromáždění gruzínské rozehnáno a celá Gruzie byla po několika týdenních krvavých bojích obsazena vojenskou a policejní mocí sovětskou.

Není v tom proto nic kontrarevolučního a není to žádným vměšováním se do vnitřních záležitostí sovětského Ruska, když gruzínské hnutí nežádá nic jiného, nežli svobodu a demokratickou samosprávu svého národa, když volá po obnově onoho právního stavu, jejž sovětské Rusko před 14 lety zvláštní smlouvou samo slavnostně uznalo, a když to činí zejména nyní v době, kdy sovětské Rusko samo konečně rozumně počíná chápati nezbytnost i účelnost svého vstupu do téže Společnosti národů, v jejíž sbírce listin byla samostatnost demokratické Gruzie notifikována ihned po skončení mírové konference versailleské.

Je pochopitelno, že hnutí gruzínské se v tomto svém úsilí obrací na veliké mezinárodní forum světové demokracie a že zde nalézá živého pochopení i spravedlivého ohlasu. Je to přirozeno tím spíše, že toto hnutí gruzínské je naprosto vzdáleno toho, aby k dosažení svých cílů pracovalo jakoukoliv svou účastí pro vyvolání války nebo násilného vojenského vpádu na území sovětského Ruska, nýbrž že svých cílů chce dosíci výlučně jen probouzením svědomí světa a velkými morálními statky mezinárodního práva, spravedlnosti a demokracie, jež se na konec vždy osvědčily trvale úspěšnými a vítěznými.

Mohu ještě poznamenati, že v posledních dnech, a to od 18. do 24. května, se konal ve Folkestone v Anglii kongres Mezinárodní Unie Sdružení pro Společnost národů, jehož se zúčastnila řada významných osobností z celé Evropy, jenž pojednal také o otázce gruzínské a přijal jednomyslně resoluci, v níž se mezinárodní pozornost znovu obrací k dnešní situaci Gruzie a doporučuje se pracovati k tomu, aby její problém byl rozřešen "prostředky mírumilovnými ve smyslu pravidel a zásad práva mezinárodního". Kongresu ve Folkestone se zúčastnil se strany československé mezi jinými také bývalý senátor a profesor Masarykovy university v Brně dr. Baxa. Mám za to, že toto stanovisko mezinárodního kongresu jest v absolutním souhlasu s celou zahraniční politikou naší republiky a že mu nelze ničeho vytýkati ani se strany sovětského Ruska samého.

Národ nás československý jest si dobře vědom toho, co znamená staletý boj za svobodu a samosprávu národa, a jest jenom přirozeno, jestli se i v našem národě již tolikráte osvědčilo takové pochopení pro zápas národů Kavkazu za svobodu Gruzínců a všech ostatních, jenž inspiroval i našeho Svatopluka Čecha ke všem jeho nádherným epopejím kavkazským! Pochopení a láska zejména pro svobodu jednoho z nejmenších, ale nejkulturnějších národů světa, jakým je demokratický národ Gruzínců! Jenž dal Rusku tolik talentů! Z něhož se zrodil slavný Čchejdze, člen ruské dumy a v době únorové revoluce president ruského parlamentu, Všeruského Sovětu dělníků, vojáků a sedláků. Jenž dal světu tak úctyhodného a milovaného apoštola demokracie, jakým je prvý president gruzínské republiky Noe Jordania! Jehož synem je proslulý orátor i organisátor všeruské revoluce demokratické Irakles Ceretelli! A z jehož rodu vzešel také dnešní vedoucí ruský státník Gruzínec Josef Džugašvili - Stalin.

Sen. Nedvěd vezme tuto moji odpověď na vědomí a bude přesvědčen, že žijeme v nesmírné době, ledy je nutno přistoupiti ke konkrétnímu a možnému řešení nejtěžších problémů, jimž rovných v dějinách světa ještě nebylo a k jichž řešení se připravuje dnes i sovětské Rusko jak uzavíráním přečetných smluv i se státy nejbrutálnějšího kapitalismu a fašismu, tak i svým chystaným vstupem do Společnosti národů! Vše to zajisté v plném pochopení situace a v přesvědčení, že Rusko nemůže nadále zůstati isolováno, že k svému dalšímu vývoji potřebuje absolutního klidu a míru a že cesta kupředu, k vyšší a člověka důstojné civilisaci nevede a nikdy nepovede novými katastrofami občanských válek a krvavých diktatur, nýbrž jedině poctivou prací ke zvýšení kulturní, mravní a životní úrovně celých generací a demokratickou součinností všech poctivých, vzdělaných a všelidskými ideály prodchnutých lidí a tříd a všech kulturních národů a států celého světa. (Potlesk. - Výkřiky sen. Míkulíčka.)

Budeme projednávati pořad schůze, a to nejprve odst. 1 pořadu:

1. Zpráva výborů branného a rozpočtového o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1337) k vládnímu návrhu zákona o úpravě rozpočtu vojenské správy (tisk 1348) [podle §u 35 jedn. ř.].

Zpravodaji jsou: za výbor branný sen. Hrubý, za výbor rozpočtový sen. dr. Karas.

Dávám slovo prvnímu zpravodaji - za výbor branný - panu sen. Hrubému.

Zpravodaj sen. Hrubý: Slavný senáte! Projednávaný vládní návrh zákona, jímž má býti prodloužena účinnost "Fondu pro věcné potřeby nár. obrany" o dalších 10 let a jímž má býti ministr nár. obrany zmocněn, aby v dohodě s ministrem financí mohl předem podle potřeby vyčerpávati Částky pro fond určené, byl vyvolán poměry, jak se jeví v zahraničí.

Nelze dobře pochopiti, že v době, v níž pociťujeme ještě krutě strašlivé důsledky války světové, která zničila miliony životů, zůstavila miliony nešťastných invalidů, zůstavila miliony vdov a sirotků, která zničila hmotné statky a ohrozila i pošlapala mravní hodnoty, že v době, v níž pod tíhou hospodářské kříse úpí a stená celý svět, hynou lidé podvýživou a zoufalství jde světem, slyšíme slovo "revise", slyšíme řeči, vyslovující možnost nové světové války, kterou měly by býti změněny hranice státní, zaručené mírovými smlouvami.

Lze se jen diviti, že ti, kteří mají útočné plány, si neuvědomí, že by válka zničila kulturu Evropy a uvrhla její obyvatelstvo do tak strašných poměrů, z nichž by se nemohlo vůbec vzpamatovati.

Jest samozřejmé, že nemůžeme klidně přihlížeti k tak neblahým zjevům; je přirozené, že musíme my, věrní nositelé a obhájci míru, uplatniti starověké heslo: "Si vis pacem, para bellum", "Chceš-li mír, připravuj válku".

Náš zahraniční ministr dr. Beneš i zahraniční ministři států Malé dohody prohlásili jasně a určitě, že malodohodové státy nedopustí, aby byť i jen píď půdy byla jim urvána.

Slova ta však by nepůsobila, kdyby za nimi nestála armáda silná duchem, mravními hodnotami, posvěcená vřelou láskou ke státu a náležitě připravená, pohotová a vyzbrojená technickými potřebami, letadly atd.

Jen před silou se skloní odpůrci, jen připravenost a síla umlčí v zárodcích choutky výbojné, byť byly pronášeny sebe hlasitěji.

Na výzbroji a vybavení armády pracují továrny všeho druhu. Bylo by osudným klamem, který by se mohl zle vymstíti na státu, kdybychom lhostejně přehlíželi neblahou skutečnost, že v čele a ve vedení řady podniků, zařízených pro přípravu a vyrábění válečných potřeb a výzbroje, aneb takových, kterých by mohlo býti použito píro onu výrobu, jsou cizinci.

Táži se, slavný senáte, zda ti, kteří náš stát nemilují, kteří nejsou našimi příslušníky, vykonají ve chvílích nebezpečenství pro stát své povinnosti tak, jak vyžaduje výsostný zájem jeho, jak vyžaduje jeho obrana a jak vyžaduje bezpečnost jeho obyvatelstva? Odpověď je nasnadě a volá: "Caveant consules, ne quid detrimenti res publica capiat!"

Pro zabezpečení státu jest přímo příkazem, aby četnictvo, finanční stráž, aby úředníci a zřízenci státních úřadů a podniků byli cele svému státu oddáni a věrni.

Byli jsme svědky, kterak ve státních úřadech a podnicích a ze státní pokladny byli placeni lidé, kteří se zúčastnili činnosti - a to velmi horlivě - ve stranách protistátních a otevřeně pracujících k odtržení našeho pohraničí od republiky Československé.

Pravda, rozpuštěním stran změnili ti lidé stranickou legitimaci - nezměnili však svého smýšlení a cítění. (Tak jest!)

Nevyžaduje bezpečnost státu, aby ti, kteří se provinili proti státu, o nichž jsou důkazy, že se zúčastnili rejdů protistátních, byli odvoláni se svých míst bez ohledu na legitimaci dnešní? Toto opatření diktuje zájem a bezpečnost státu. (Souhlas.)

Hranice naší říše, svrchovanost a nedílnost našeho státu, zaručenou mírovými smlouvami, snadněji a s úspěchem uhájí chrabrá a dobře vyzbrojená armáda, když se bude moci opříti o mravní pomoc, důvěru a lásku všeho obyvatelstva a především a bezpodmínečně, když se bude moci opříti o neotřesitelnou věrnost a spolehlivost státu cele oddaných úředníků a zaměstnanců ve státních úřadech a podnicích vůbec a na pohraničí zvláště. (Výborně!) Nechceme zbrojiti, abychom někoho napadli, neboť mír jest cílem našich snah, ale musíme vybaviti naši armádu, zesíliti vojenskou přípravu, aby, kdybychom byli napadeni, uhájila hranice státu a zabezpečila obyvatelstvo naší říše.

Předložený návrh zákona sleduje tento účel, a proto branný výbor, uváživ jeho přednosti, navrhuje slavnému senátu, aby jej schválil ve znění přijatém posl. sněmovnou. (Souhlas a potlesk.)

Předseda (zvoní): Zpravodajem za výbor rozpočtový je pan sen. dr. Karas. Uděluji mu slovo.

Zpravodaj sen. dr. Karas: Slavný senátě! Naše armáda zrodila se v Rusku r. 1914 za těžkých poměrů. Na den sv. Václava bude tomu 20 let, co v Kijevě byl utvořen první legionářský pluk, nesoucí dnes jméno pěšího pluku 1 Mistra Jana Husi. Mezi prvními byla jména nám známá: Syrový, Voženílek, Husák, Kutelvašer, Švec.

Když po skončení války vracely se naše vítězné a nepřemožitelné legie do vlasti, vracely se skoro s prázdnýma rukama, vezouce s sebou jen málo válečné výzbroje. A domácí naše vojsko, vytvořené po 28. říjnu 1918? To by mohl nejlépe říci náš první ministr nár. obrany, pan sen. Klofáč! Tuším, že měl v celku 6.000 starých pušek. Byla to tedy nemalá starost pro nový stát takřka vydupati ozbrojenou armádu, jakou měly všechny státy ostatní. Vždyť ony měly plně vyzbrojená vojska a rozpadlé fronty válečné zanechaly jim spousty vojenského personálu. Na území našem nebylo fronty válečné a tedy ani materiálu zásobního. Naši příslušníci vraceli se z front takřka nazí. Buďme spravedliví a nestranně uznejme, že naše mladá republika v prvních pěti letech svého trvání skutečně obětavě se snažila, aby vojsko naše dostalo vše, čeho potřebuje. Jestliže na př. ministerstvo nár. obrany na r. 1923 dostalo 3.108 mil. Kč, čili plnou čtvrtinu státních výdajů, a to v době první hospodářské krise v letech 1923 až 1924, nemůže nikdo tvrditi, že jsme po 15 let zanedbávali svou armádu. Byl to ministr financi inž. Bečka, jenž v 1924 chtěl prvně sraziti náklad na vojsko asi o 250 mil. Kč. Ačkoli se mu to hned nepodařilo, přece myšlenka na redukci nákladů na vojsko neopustila již naše ministerstvo financí a od té doby datují se srážky žádané zvýšeným tempem i od tehdejší oposice. Protokoly rozpočtového výboru z oněch let to dokazují. Když myšlenka, že naše vojsko je příliš drahé, nabývala půdy i v koalici, tu ministerstvo nár. obrany, aby mělo alespoň nějakou jistotu, že dostane to nejnutnější, r. 1926 přistoupilo na určitý kompromis. Normální rozpočet bude ročně činiti 1.400 mil. Kč a na věcné potřeby vojska stanoví se ročně 315 mil. Kč. Tehdejší správa ministerstva nár. obrany přistoupila na tento kompromis a tak přišel k platnosti zákon ze 17. prosince 1926, č. 240, jenž jí umožňoval aspoň určitý pevný program na dobu l i lei a tak zabezpečoval opatření nejnutnějších potřeb. Avšak ministerstvo brzy bylo ve svém očekávání zklamáno. Řadou nových zákonů byla nár. obraně uložena vydání většinou osobní, jako platovým zákonem z r. 1926, zákonem o déle sloužících, o zvýšení počtu instruktorů, o zřízení náhradní zálohy, o starobním pojištění vojínů aktivní služby, o léčebném fondu, aby bylo uvedeno jen to nejhlavnější. Zákony ty uvalily na nár. obranu nová vydání asi ve výši 150 mil. Kč. A tu limitovaný rozpočet 1.400 mil. Kč nejen že nebyl o tato nová vydání zvýšen, nýbrž naopak i v dobách nejlepší hospodářské konjunktury v letech 1927 až 1931, kdy státní účty končívaly přebytky až dvou miliard rok od roku byl snižován, až se octl letos na 1.227 mil. Kč, s fondem 315 mil. Kč, to jest 1.542 mil. Kč čili polovina z r. 1923. Pro toto období plně platí výtka posl. sněmovny, že jsme zanedbali přípravu své armády. Neboť jestliže ministerstvo nár. obrany musí dáti armádě oděv, oblek a ostatní potřeby věcné, když ceny životních potřeb neklesají, je pochopitelné, že na věcné náklady zbývalo méně a méně a že při jejich opatřování musila se uskrovniti. Musila zkrátiti i výcvik omezením presenční doby vojenské na 14 měsíců, snížením počtu cvičení, jak drobných tak větších, manévrů, musila omeziti výcvik ve střelbě, opatřování zejména potřeb pro letectvo, té nejmodernější zbraně, pro niž platí zásada: Co včera bylo výborné, je dnes již jen dobré a zítra bude již nedostatečné, neboť pokrok nikde nejde tak rychle vpřed jako v letectví.

Avšak přehnaný pacifismus Chelčického a Tolstého, který velikou část naší veřejnosti ovládl - vzpomeňte jen na ono brněnské provolání svazu učitelek, aby se dětem nedávaly hračky vojenské, že se tím pěstuje jen jejich bojovnost, a "My chceme jen pacifismus, mír, žádnou válku" - viděl v každé armádě něco zbytečného a peníze na ni vynaložené se pokládaly za vyhozené. Proto při myšlence redukce rozpočtu státního pro naši veřejnost bylo takřka samozřejmé, že se sáhne na ty zbytečnosti a omezí se vydání na vojsko. Nic nám nevadilo, že většina států, zejména od r. 1930, silně své rozpočty vojenské zvyšovala. My jsme vesele šli cestou opačnou, cestou restrikce. Zejména od svolání odzbrojovací konference jsme měli náladu vojsko snad skoro úplně zničit. Teprve dvouleté úsilí a práce odzbroj ovací konference, vyústivší ve zvětšení zbrojení všech států - kromě nás, neboť my jsme měli ústředního referenta a nesměli jsme mu udělat ostudu, musili jsme jít s rozpočtem stále dolů - a hlavně ovládnutí Německa Hitlerem ukázalo nepraktičnost hesel Chelčického.

Dnes vidíme, že "kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti". Nechceme-li býti úplně vysunuti ze života mezinárodního, musíme se přizpůsobiti době. Jsme stát malý, v boji všech proti všem sami bychom se neuhájili. Pro spojence mají cenu nikoliv naše krásné oči, ale kolik divisí řádně vyzbrojených dovedeme do boje postaviti.

Máme výborný materiál osobní: naše důstojnictvo je úplně na výši doby a jeho vzdělání se věnuje mimořádná píle. V civilní službě státní, jakmile úředník udělá přijímací zkoušku, po celou svou další službu žádné doplňovací zkoušky nedělá, ale důstojník při každém povýšení je povinen absolvovali nové kursy a skládati nové zkoušky, nejen doma, nýbrž i v cizině - ve vojenském rozpočtu máme na 42 kursů na další vzdělání důstojníků - při povýšení na majora, na generála musí důstojník dělati stále nové zkoušky. Je z toho viděti skutečně péči o lepší vzdělání důstojnictva. Kdo má možnost nahlédnouti v práci Vojenského vědeckého ústavu, musí skutečně smeknouti před vzděláním a výchovou našich důstojníků.

Ale co je to všechno plátno, když armáda potřebuje též technickou výzbroj a nikoliv jen duševní výzbroj, když pouhá vědecká výzbroj nestačí? A vojenská správa právě tím úsporným systémem zůstala pozadu při technickém vyzbrojení armády a proto je nutno prodloužením platnosti zákona z r. 1926, dokud je ještě čas, dohoniti, co jsme v poblouzení mírovém snad zanedbali.

Položka 315 mil. Kč uvádí se jako výdajová položka v rozpočtu ministerstva financí v kapitole 21, nikoliv v rozpočtu ministerstva nár. obrany.

Na náklad na vojsko se musíme dívati jako na pojistku prémiovou, preventivní, která nás má zajistiti před pohromou. A proto rozpočtový výbor doporučuje slavnému senátu přijetí této osnovy tak, jak se na ní usnesla posl. sněmovna. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Zahajuji rozpravu a navrhuji trvání řečnické lhůty čtvrt hodiny.

Jsou proti tomu námitky?

Sen. Mikulíček: Navrhuji, aby řečnická lhůta byla půl hodiny - jedná se takřka o polovici rozpočtu - aby bylo dovoleno o této věci trochu podrobněji promluviti.

Předseda (zvoní): Pan sen. Mikulíček navrhuje řečnickou lhůtu půl hodiny. Myslím, že proti tomu nebude námitek.

Kdo je pro tento návrh, prosím, aby zvedl ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh je přijat.

Dávám slovo prvnímu přihlášenému řečníku, panu sen. dr. Hilgenreinerovi.

Sen. dr. Hilgenreiner (německy): Senátoři a senátorky! Byl nám předložen návrh zákona, kterým pro dalších 10 roků má býti povolen mimořádný přídavek pro vojenský rozpočet 31 mil. ročně, a to o 3 léta dříve, mezili dřívější předloha vypršela. Ještě více: že se nemá vyčkati na jednotlivé roční splátky, nýbrž že se tyto splátky dokonce mohou vybrali předem, a to tak, že se po dobu trvání nynějšího zákona mohou spotřebovati výdaje podle nového zákona. Ještě více: že se tyto výdaje mohou hradili úvěry, finančními operacemi, jak se povýšeně praví, které má provésti ministerstvo financí.

Tato předloha, která tímto způsobem má býti prodloužena a zostřena, byla první těžkou zkouškou, které jsme se svého času v prosinci 1926 musili podrobiti, když jsme vstoupili do občanské vlády. Tehdy jsme měli peníze, až 1 miliardu úspor ročně, a dnes nemáme peněz, naopak ročně až na i miliardu schodku. Tehdy zdál se celý průběh událostí ukazovati na odzbrojení, tehdy šel ministr Beneš do Ženevy na odzbrojovací konferenci, aby tam konal službu jako její gen. tajemník, dnes však stojí svět ve znamení ozbrojení a světové krise, při které se také v tomto státě spoří na vážných kulturních požadavcích, ruší se školy, pro nezaměstnané zde není peněz, na každém kroku ve státním hospodářství panuje nouze. V této době přijímá se zákon, který pro vojsko nalézá neobmezené prostředky, kdežto pro jiné důležité věci zde není nic. Tehdy musili jsme za svou hanebnost, které jsme se dopustili, od německých kolegů snášeti nejostřejší útoky, a dodnes bylo parádním koníčkem německých soc. demokratů, na kterém proti nám vyjeli, že jsme se zasazovali o militarismus a tímto způsobem dopouštěli se přímo zrady na lidu. Je velmi zajímavo čísti, jak se liž kolegové tehdy zde v léto síni vyjadřovali, opakem k jejich dnešnímu stanovisku, kdy tiše a němě spolknou tento zákon.

Dříve však, než o tom promluvím, chtěl bych české soc.-demokratické straně dáti jisté zadostiučinění. Řekl jsem včera ve výboru, že čeští soc. demokraté hlasovali r. 1926 proti zákonu. Pročetl jsem těsnopiseckou zprávu a shledal, že tehdejší řeč kol. Dundra byla ve velkých odstavcích zabavena a domníval jsem se, že řeč byla namířena proti vojenskému rozpočtu. Tomu tak nebylo, řeč obsahovala něco jiného. Byl to nikoli řídký pokus imunisovati zabavený článek, který jednal o něčem zcela jiném. Na konec stálo, že se bude hlasovati pro zákon. Dávám tedy zadostiučinění, že čeští sociální demokraté také tehdy plně se zasazovali za český militarismus a že již tehdy hlasovali pro tuto vojenskou předlohu.

Nyní k projevům našich německých soc.-demokratických kolegů z r. 1926. Tak prohlásil posl. Heeger v posl. sněmovně dne 15. prosince 1926: "Je především velmi zajímavo konstatovati, že v době, kdy pan ministr věcí zahraničních cestuje do Ženevy, aby tam pronášel hladké řeči o míru a líčil věc jaksi tak, jakoby Československá republika byla největší baštou míru, ve vlastní zemi pan ministr národní obrany usvědčuje zahraničního ministra ze lži a pěstuje opačnou politiku. V československém státě nepěstuje se žádná politika odzbrojení, nýbrž vyslovená politika zbrojení, jaká zde byla před válkou u jiných států...

Nehoráznost záleží zajisté v tom, že tyto obrovské částky nikdo nekontroluje. Povážíme-li, že parlament nemá žádného práva disponovati, že fond spravuje ministr financí s ministrem národní obrany, že nejvyšší kontrolní účetní úřad provádí fen ciferní přezkoumání, že věcné výdaje však naprosto nekontrolovatelně spočívají v rukou generálů pak již chápeme, že se širokých kruhů obyvatelstva tohoto státu zmocňuje rozhořčení...

V obou výborech přijímá se zákon nejen stranami české většiny, nýbrž také hlasy německých stran, těchže německých stran, které před nepříliš dlouhou dobou ještě ve schůzích a novinách líčily vojenská břemena jako přehnaná a obrovská, těchže síran, které po celá léta žily z militarismu jakožto z hesla schůzí. Tytéž strany opustily své zásady, něco jiného vyprávěly svým voličům a jinak jednaly. Hlasovaly pro zákon a dopustily se zrady na tom, co slibovaly svým voličům..."

Tak německý soc.-demokratický poslanec r. 1926. A zde v senátě vyjádřil se vojenský zpravodaj německých soc. demokratů, pan sen. Jokl, takto:

"Slavný senáte! Znalci poměrů našeho parlamentu musili se náhle zaraziti, když tato předloha pronikla do veřejnosti. V předloze má se po 11 roků 315 mil. Kč ročně dávati vládě k volné, věcně nekontrolovatelné disposici, které dnes ještě neznáme. Myslím, že by si pánové měli přece trochu rozvážiti, že štěstí je měnivé a že poměry posledních měsíců nás přesvědčily, že to, co je dnes u moci, může býti zítra v oposici. I nepředpojatý musí se zaraziti nad touto předlohou, když víme, že právě československý parlament je vojsku nejvíce přejícím lidovým zastupitelstvím, že máme nejochotnější většinu, jakou si vojenská správa jen může přáti... Připomíná nám to, díváme-li se na tuto věc, staré rakouské slovo, které se velmi hodí pro tyto poměry, patriotismus cídiče bot, hurá-patriotismus, který v čisté kultuře roste také v našem státě... Proti komu vůbec zbrojíme?... Nepotřebujeme býti zrovna velikými zahraničními politiky, abychom poznali, že nám se žádné strany nehrozí nebezpečí... Čím více zbrojení, tím více daní a dávek, tím dražší výroba. Co se plní zbrojením, je výlučně mezinárodní zbrojní kapitál, který dnes jest ještě mnohem mezinárodněji spolčen, než tomu bylo před světovou válkou... Podali jsme, abychom hadu, kterého nemůžeme zabíti, vylomili alespoň jedovaté zuby, řadu návrhů. Nemůžete-li se odhodlati k tomu, abyste zákon zamítli, tak jak činíme my, pak vás prosíme, abyste tyto pozměňovací návrhy přijali. (Souhlas něm. soc.demokratických poslanců.)"

Tak tomu bylo r. 1926. A roku 1934? Podívejte se, doba je mnohem horší nežli tehdy. "Jedovatý had" spíše vzrostl, zuby se nezkrátily, a dnes tisknou němečtí sociální demokraté tohoto jedovatého hada ke svému srdci a objímají ho a snášejí mlčky, když kritisuji jejich tehdejší stanovisko. (Sen. Stark [německy]: To se hodí pro vás jako křesťana, že provozujete takovou demagogii!) Když pánové nevědí co říci, pak apelují vždy na křesťanství. Kárám pány pro jejich dnešní stanovisko? Právě tak jako jsem přesvědčen, že jsme se tehdy nedopustili žádné chyby, když jsme hlasovali pro předlohu, právě tak nekárám dnešní většinové strany, bude-li podán důkaz, že v nynějším okamžiku tato předloha skutečně je nutná. Ale pánové, je důkaz podán? Podívejte se na vládní předlohu! Několik řádek, ve kterých není nic než všeobecné fráze, a právě tak neobsahuje zpráva výborů nic než fráze.

Vážený pan ministr nár. obrany ubezpečoval nás včera ve výboru, že přicházíme spíše příliš pozdě nežli brzy, že jsme zůstali nazpět, ale o datech jsme ani zde neslyšeli nic. Mohla by se svolati důvěrná schůze, aby se podalo vysvětlení. Ale to není u nás zvykem. Vojsko naopak předloží zkrátka návrh, a většina jej musí spolknouti. Tak tomu bylo tehdy, lak je tomu dnes. Snad bylo většinovým stranám sděleno více nežli nám, a jestliže se jim dostalo přiměřeného výkladu, pak jest ovšem jejich povinností hlasovati pro předlohu. Ale nám nikdo nic nevyložil a pravíme tudíž s rozhodností: Nikoli, v této těžké době naprosto nemůžeme hlasovati pro takovouto předlohu!

Ostatně nám včera odpoledne ve 4 hodiny pan ministr líčil věc jako nesmírně naléhavou a v půl osmé večer volal jeho generální inspektor do rozhlasu: "My vojáci hledíme s klidem vstříc budoucnosti, jsme připraveni zasáhnouti, kdyby klidný život našeho státu měl býti porušen!" Oba pánové se úplně neshodují; na jedné straně se řeklo, že isme zůstali daleko zpět, a pak se řekne hrdě a pevně: Jsme připraveni! Režie by se měla lépe zaříditi.

Pánové z většiny mohou klidně říci: "My nemáme viny na tom, my jsme nezpůsobili zahraniční poměry, jaké nyní jsou". Zcela správně, způsobovati je není náš stát dosti silný. Ale táži se: Kdo je vinen? Nyní se poukazuje stále na určitého muže v Německé říši jakožto viníka, ale Francie zbrojila, a to tak silně, že nemohla zaplatiti ani svůj americký válečný dluh, již v době, kdy ještě Brüning a Stresemann byli u vesla. A do této ozbrojovací politiky Francie je spolu zapletena Malá dohoda. Co dnes povolujeme, je darem hostitele pro pražskou návštěvu pana Barthoua, který to žádal tím naléhavěji, ježto jiný spojenec dále na severu trochu zakolísal. Od mírové smlouvy versailleské až do nynější propagační cesty pana Barthoua, kterou provozuje obklíčení Německa, jest jediná řada politických chyb, jež vycházejí z omylu, evropskou politiku zaříditi nikoli na mírumilovném vyrovnání mezi dvěma směrodatnými státy Francií a Německem, nýbrž vybudovati ji na špičkách bajonetů. Francie se domnívá, že je tím bezpečnější, čím více sežene takových bajonetů. A tak také vy jste se zapřísáhli jako četník Francie.

Když jsme se r. 1926 usnášeli o této předloze, byla myšlena jako jednorázový a mimořádný náklad, tehdy snížen byl pravidelný vojenský rozpočet z 1.900 mil. na 1.300 milionů, naproti tomu mělo přijíti těchto 315 milionů pro příštích 11 let. Ale dnes zůstává při dosavadním vojenském rozpočtu a dává se mimo to částka 3 miliard k volné disposici, která dokonce může býti sehnána úvěrem, nebude-li možno, jak dlužno očekávati, hraditi ji jiným způsobem. To jest obět nesmírně těžká, kterou přinášíte francouzskému přátelství. Musíte si dobře rozvážiti, zdali toto přátelství stojí za tuto obět. V hospodářském směru nás Francie stále odmítá, nechává nás na holičkách. Teprve před několika dny byla zde předloha o chmelu, poněvadž bohatá Francie prohlásila, že už nemůže pojmouti smluvený kontingent českého chmele.

Nalézáme se nyní v období, kdy se mluví o válce více nežli kdy ve starém Rakousku. Dnes se již školní mládeži předvádí válka prakticky před oči, mluví se ve škole o betonových krytech; příště budou se školní výlety konati místo do zahrad v Praze do betonových sklepů, aby se dětem ukázalo, jak nádherná politika míru se pěstuje kol dokola. Z tohoto ducha pocházejí také slavnosti, které se v nejnovější době konají ke zvýšení brannosti. V poslední době konal se takovýto den v Litoměřicích dne 17. června t. r. Slyšel jsem z české strany, jaké nadšení z toho bylo, jak blahodárně působil společný jásot a volání slávy Němců a Čechů. Jistě každého těší, vidíme-li v tomto státě jednou národy pohromadě, jak se navzájem nesnižují, nýbrž naopak společně oslavují, ale říkám: Na takovéto slavnosti jest ještě příliš brzo! Mýlíte se, domníváte-li se dnes, že nastává tato nová doba. V Litoměřicích mluvil vládou jmenovaný starosta Křepek o "historickém činu", kde "po dlouhých bojích nastala éra nových poměrů, ve které český a německý lid ruku v ruce pracovati bude pro společné cíle". A ministr Spina se domníval, že musí učinili rovněž tak, řka: "V Československé republice stal se přímo zázrak, který by za staré monarchie nebyl býval možný, obě národnosti sešly se k imposantní manifestaci společné lásky ke společné vlasti." "Historický den"? "Nová éra?" "Zázrak"? Kde pak je zázrak? Že pan Křepek je starostou Litoměřic, není ještě novou dobou, novou érou, a žádným zázrakem. Novými jsou "dny brannosti"; staré Rakousko nepořádalo dny brannosti. Novým tedy při tom je to, že se nyní považuje za nutné povzbuzovati obyvatelstvo těmito dny brannosti; jinak se v národnostním poměru obou národů navzájem v tomto státě nic nezměnilo, i když v Litoměřicích sebe více provolávají "Hoch" a "Sláva!". A že je to pravda, potvrdil také pan ministr dr. Spina na téže schůzi, když prohlásil, že "ochotě hájiti společnou vlast odpovídati musí svaté a nezadatelné právo žíti a býti respektovánu jako rovní mezi rovnými". Panu ministru Spinovi samému se rozjasnilo, že dnes ještě není čas pro takovéto oslavy, dokud německý lid nemůže v tomto státě žíti jako rovný mezi rovnými. Tomu tak dosud není. Směrodatný generál, který včera mluvil, mluvil stále o "národu", místy ještě o "obyvatelstvu". Kdyby se zde o nás mluvilo tak vřele, jak mluvil dnes pan předseda senátu o Gruzínech, pak byli bychom velice rádi. Přijde a musí přijíti den, kdy společně budeme oslavovati, ledy se budeme radovati ze společné vlasti, svého státu, ale dosud tento den nenastal.

Litoměřický den byl by se mohl státi historickým dnem, kdyby ministr Bradáč byl býval zmocněn předstoupiti po ministru Spinovi a říci: "Dnes je historický den, ode dneška již nebudou Němci v tomto státě míti příležitost si stěžovati. Ode dneška budou se němečtí úředničtí čekatelé právě tak přijímati jako čeští, uchazeči o místa ve státních podnicích, jako je poštovní, telegrafní služba, železnice, budou právě tak připouštěni jako Češi. Ode dneška budou Němci v důstojnickém sboru..." (Sen. inž. Havlín: Co chcete ještě, pane doktore? Máte více, než vám patří, já vám to dokáži! - Sen. Hubka: Vy jste slepí nebo nechcete videi! - Sen. inž. Havlín: Vy byste byl spokojen, jen kdybyste tu poroučel!) Jste slepý, pane kolego? Kde pak jsou Němci, které přijímáte? Železnice a pošta jsou nám úplně zavřeny. Kdyby byl ministr Bradáč řekl: V důstojnickém sboru budou zastoupeni Němci, jak to odpovídá jejich počtu a významu, kdyby byl řekl, že při státních dodávkách naleznou práci a chléb nejen čeští, nýbrž také domácí němečtí podnikatelé a dělníci, že se bude všude postupovati s plnou spravedlností, kdyby pan ministr byl toto řekl se schválením ministerské rady, byl by to býval historický, nádherný den. V tento den byla by bývala uskutečněna rovnoprávnost, zaručená nám v ústavě.

A na to my čekáme. Dokud na to musíme čekati, nemůžeme pořádati společné slavnosti. Pane ministře, víte zcela dobře, že lze vybudovati silné pevnosti z betonu, zhotoveného pomocí vody. Francie má celé své hranice tak opevněny. Ale beton, zhotovený pomocí vody sám obraně země nic nepomůže. Musí to býti beton krve. Do malty musí pronikati krev občanů a občanek, pro vlast nadšených, spokojených. Toho je potřebí. Není-li zde toho, pak nepomohou všechny krásné řeči starostů. Pak je tomu tak jako s řečmi někdejšího pražského primátora Groše. Takovéto řeči nemají politického významu, i když osobně jsou míněny sebe lépe. Pane ministře, vaše řeči jsou míněny dobře, chcete, abychom se shledali. Jste zvyklý viděti v armádě různé národy tohoto státu svorně pohromadě, a Bohu díky zvláštních stížností do národnostních potíží v armádě není. To uznáváme. Ale klame vás ten, kdo tu praví: Němci jsou národnostně spokojeni. Nejsme a nemůžeme dosud býti spokojeni. A přece máme k tomu právo, abychom se v tomto státě cítili spokojenými. Kdyby některý z našich vedoucích politiků druhé strany chtěl namlouvati, že německý lid národnostně jest uspokojen, že již nastala "nová doba", pak klamal by sebe a druhou stranu, pak sypal by jednoduše písek do očí, a nikdo na naší straně by to nemohl uznati, ať patří ke kterékoli straně. To budete musit slyšeti ode všech stran, také od německých stran většiny. Spokojenými však Němci nemohou býti dotud, dokud se jim nedostane plného práva ve smyslu ústavní rovnoprávnosti.

Tak myslím, že také brannosti v tomto státě prokazuji službu, když poměry líčím tak, jakými skutečně jsou. Ostatně v tom, jsme všichni zajedno: Naší snahou nesmí býti zbrojení, nýbrž odzbrojení! (Sen. inž. Havlín: To musí začít napřed soused, ne my!) Pane kolego, váš velký spojenec Francie... (Sen. inž. Havlín: Tam za hranice to povězte!) Váš velký spojenec Francie ukázal nejdřív, jak se neodzbrojovalo, ačkoli se to slíbilo ve smlouvách. Když pak jiný je vyzbrojen, pak s vyzbrojením ještě dlouho není tak daleko, jako ti, kteří mají vinu na všeobecném ozbrojení.

Končím. Vy z většiny budete, jakož jest vaší povinností, hlasovati pro předlohu. My budeme hlasovati proti této předloze, poněvadž za prvé není dokázáno, že je tak naléhavou potřebou, aby všechna ostatní bída byla odsunuta stranou, za druhé poněvadž známe naléhavější výdaje nežli tyto obrovské výdaje pro děla, zbrojení a manévry, a za třetí, poněvadž nesouhlasíme s francouzskou politikou, kterou provádí stát, která se zplna zakládá na krvi a železe a všechny spojence nutí k tomu, aby nad své síly zbrojili a dělali dluhy. Proto budeme hlasovati proti tomu.

Ostatně pravím: Mír od státu ke státu, mír od národa k národu v tomto státě! Tak a jen tak dostaneme se k tomu, že nebudeme již hlasovati pro ozbrojovací fondy, nýbrž že všichni dohromady hlasovati budeme pro fondy pracovní. (Souhlas a potlesk.)