Schůze zahájena v 9 hodin 41 minut.

Přítomni:

Předseda dr Soukup.

Místopředsedové: Donát, dr Heller, dr Hruban, Klofáč, Votruba.

Zapisovatelé: Johanis, Stržil.

Celkem přítomno 103 členů podle presenční listiny.

Členové vlády: ministři Bradáč, Černý.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Šafařovič; jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.

Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi.

Sděluji, že dal jsem dovolené: na dnešní schůzi sen. Doudovi, Eichhornovi, Fidlíkovi, Hajníkové, Havlenovi, F. V. Krejčímu, dr Krnovi, Langerovi; dodatečně na včerejší schůzi sen. Kahlerovi.

V dnešní schůzi byly rozdány tisky:

Tajemník senátu dr Šafařovič (čte):

Tisk 1192. Zpráva výborů zahraničního a národohospodářského o vládním návrhu, kterým se předkládá Národnímu shromáždění k projevu souhlasu obchodní a plavební smlouva mezi republikou Československou a královstvím Bulharským, podepsaná dne 29. srpna 1933 (tisk 1138).

Tisk 1195. Zpráva výborů zahraničního a národohospodářského o vládním návrhu, kterým se předkládá Národnímu shromáždění ke schválení dodatkové ujednání k československo-německé hospodářské dohodě ze dne 29. června 1920, sjednané dne 25. listopadu 1933 a uvedené v prozatímní platnost vládní vyhláškou ze dne 7 prosince 1933, č. 221 Sb. z. a n. (tisk 1163).

Předseda (zvoní): Budeme projednávati pořad schůze.

1. Pokračování v rozpravě o prohlášení pana ministra veř. prací.

Uděluji slovo dalšímu řečníku, jímž je p. sen. Šťastný.

Sen. Šťastný: Slavný senáte! Když při této příležitosti, po katastrofě, o níž včera zde referoval pan ministr veřejných prací, ujímáme se s tohoto místa slova, připadá to člověku, jako by mluvil nad otevřeným hrobem dobrého kamaráda. Není to v podstatě nic jiného, avšak sebe delší řeči a příkrost kritiky jistě zasloužená těm 144 horníkům životy už nevrátí (Tak jest!), těm už nepomůžeme. Nám dnes musí, myslím, záležeti na něčem jiném.

Pánové se jistě pamatují na naši debatu v dubnu 1932. Uplynuly bezmála dva roky od té doby, kdy tato komora Národního shromáždění vyjádřila zvlášť ostrou náladu oním směrem, jímž náš socialism s celou rozhodností pracuje, totiž proti svévoli a politice uhlobaronů. Tehdy, po případu na dole Kohinoor, aniž byly důsledky likvidovány, odvážil se vedoucí těchto dolů, gen. ředitel Löcker k opatřením, která jsme tu musili, ať jsme náleželi ke kterékoli straně, ke kterémukoli ideovému směru, jako lidé, co nejrozhodněji odsoudit. Dotčený pán po katastrofě nařídil propuštění horníků na dole Humbold. Jemu nestačilo spravedlivé rozhořčení, které se zmocnilo širokého okolí a osazenstva přilehlých oblastí, on musil bolesti drásat ještě uměle, prostředky, které mu vysoká funkce a nízká povaha dovolily. Je dosud v paměti, že pan gen. ředitel Löcker, když ještě plál vražedný požár, sotva bez jeho viny vznícený, vypraviv se na slunný jih Afriky, aby ušel nevlídnému tehdy počasí, odevzdal zapečetěný dopis s rozkazem: Dopis budiž otevřen, až budu druhým dnem na cestě. Asi tak, jako činili potentáti, když vysílali své bitevní lodi na širé moře, při čemž právě tak nařizovali veliteli: Až u toho a toho ostrova nebo tam a tam otevřeš můj zapečetěný rozkaz. Účel byl tu průhledný, inspirovaný neměl znát svůj úkol, až tehdy, když už nezbývá než bez námitek uposlechnout. Mínění o této panské společnosti bylo zde řečeno otevřeně. Osobně byl tu tehdy zvlášť posouzen gen. ředitel Löcker, zejména pro uvedený čin, ovšem v souvislosti se zbytečnou katastrofou. Musí býti posuzován jako exponent své soukromovýdělečné společnosti a celkové kapitalistické politiky.

Vedle něho jsme však posoudili také pána, který představoval dozorčí službu státní. Pan báňský rada Hejl stál v horším světle o to, že při konání vrchnostenské služby dozorčí stál vlastně ve službách Löckerovy brutální politiky. Bylo nám tu známo, že zástupci závodní rady horníků blízko před onou katastrofou se dostavili do ředitelské kanceláře, aby upozornili na nepřístojnosti a pan báňský rada se velmi rozhodně opřel jednání s nimi. Pohrozil dokonce pánům na ředitelství dolu, že opustí místnost, nevykáží-li zástupce závodní rady horníků z kanceláře. Nebyl tohle důstojný protějšek soukromokapitalistického biřice? Samozřejmě za takové činnosti dozorčího orgánu státního nemohlo už býti hůře.

Tyto dva roky staré věci uvádím jen k osvěžení paměti. Též jsme tehdy konstatovali, že uhlí z dolu až na skládku přijde - míním severočeskou hnědouhelnou pánev - za necelé 3 Kč a jde do dalšího prodeje za necelých 8 Kč. Což znamená, že rozdíl okrouhle 5 Kč je ziskem těžařů na 1 q. Také jsme si konstatovali, že toto není jediný zisk. Uvažuje-li se meziobchod a jeho nepoměrný zisk, tož tento druhý není nikdo jiný než onen prvý. Společnosti těžařů svými osobami tvoří společnosti obchodní. A tak celý ten zisk, který se konstatuje z číselného rozpětí od horníkova krumpáče ke spotřebiteli, je ziskem těchže lidí.

Berouce v úvahu jen ty největší těžařské společnosti, konstatovali jsme jejich roční zisk asi jednu miliardu, která plyne do kapes podnikatelů, v tomto případě ponejvíce cizáckých. Bylo zde také uvedeno, že rakouský baron Rothschild si těmito našimi statky sanoval své rány z vídeňské Kreditanstalt. Také toto jen k osvěžení paměti.

Pánové, vzpomenutá situace před dvěma léty vytvořila živelnou kampaň, jejíž tenor, znárodniti doly, ozýval se i touto síní takřka všeobecně. Lituji, že musí vždycky předcházet tak zlý případ, že, teprve když teče krve, pohřbívají se lidské životy a zůstavují řady vdov a sirotků, pohne se poněkud svědomí těch, kdož z povinnosti mají se i tyto věci starati stále a trvale. Je skoro tragické, že teprve po katastrofě dostáváme se k těmto věcem, aby se o nich vážněji pojednalo.

Situace před dvěma léty byla jednou z takových. Dost hlučně prohánělo se heslo znárodniti doly při odporu téměř neslyšném. Asi ke konci května obdržel senát předlohu ministerstva veř. prací o novelisaci obecného horního zákona. Senát ji vyřídil brzy v červnu a teď, pomalu se blíží květen po druhé, a žádoucí novela hotova není. Jdeme-li po příčinách tohoto prodlení, zda snad vláda nevzala své slovo na lehčí váhu nebo dokonce zpět a zda to nemá být jaksi kontra senátu, zjišťujeme, že nikoliv. Nic takového se nestalo Ale stalo se, že národní demokracie selhala.

Pamatují-li se pánové, před dvěma léty jsem zde uváděl jednu závažnou okolnost. R. 1918 totiž pan dr Kramář jako předseda první vlády československého státu v této síni tehdy revolučního Národního shromáždění přednášel program své vlády. Mimo jiné, jako jednu jeho kapitolu, prohlásil: ťPro podnikání a všecku výrobu nejdůležitějším produktem jest uhlí. Proto je vláda přesvědčena, že uhlí nemůže zůstati ve volné disposici soukromníků a jest odhodlána za součinnosti slavného Národního shromáždění sjednati státu plné ovládání tohoto prostředku výrobního.Ť

Bylo to sice prohlášení ministerského předsedy, ale při tom předsedy nár. demokratické strany. Při autoritě pana dr Kramáře ve straně právem jsme je přijímali politicky subtilněji, než jenom jako formální prohlášení programu vlády. Bylo nám i prohlášením strany. Posuďme. prosím. velikost rozdílu mezi pojmy: zveřejnění dolů a pouhou reformou obecného horního zákona z r. 1854, jehož novelisace ve článku, tuším, VI. pouze zpřísňuje sankce až na sekvestraci dolu. Pravda, vítali jsme i to jako patrný pokrok a výslovně jsem vděčil statečnosti pana ministra veř. prací, který přece není socialistou, že se odvažuje aspoň tak daleko za spravedlivostí a pořádkem. Uvážíme-li, jak daleko je od hodnoty této novely k hodnotě zveřejnění dolů ve smyslu citovaného prohlášení vlády z roku 1918, a osud novely v určitých politických rukách po jejím schválení zde, pak ovšem přechází víra, že se nic nestalo.

K důkazu, jak opatrná byla naše víra, cituji, co jsem zde řekl před dvěma roky při tehdejší horní debatě: ťV souvislosti s hornickým konfliktem nastoupila opět jednou diskuse o zveřejnění dolů, tohoto bohatého zdroje vzácného statku. Obávám se, aby celou věc nestihl pravidelný osud všech konjunkturálních zjevů. Způsobí něco hluku a zapadne. Svými připomínkami chtěl jsem posílit ony stejně již vážné důvody pro rozhodný čin. Při tom je mi zcela lhostejno, sáhne-li vláda k posledně podanému návrhu soc. demokratickými poslanci, nebo použije staršího již návrhu strany mojí. Jen s věcí rychle kupředu. Chceme-li, je naprosto jednoduchá. Jestliže v této staroslavné síni pan dr Kramář, přednášeje program své vlády, vyhlásil znárodnění dolů jako jeho kapitolu, chci věřit, že nám nár.-demokratická přípřež nevyhodí za prostraňky až tento černý náklad potáhneme k žádoucímu cíli!Ť

Nuže, ta přípřež hodila za prostraňky. Uznejme spravedlivě, dvě protichůdná díla současně konat nelze. Prohlášení o zestátnění dolů a zbytečně popírané zásady strany. Kapitalistické svědomí strany zvítězilo tak důkladně, že nár. demokracie téměř dva roky sabotovala usnesení senátu o pořádkovém nátlaku na uhlobarony.

Jestliže pro historický záznam nutně si zde mnohé musíme říci, pak jen prosím, ať se nikdo neutíká k frázi o politickém štvaní. Jsem jí sám dalek, ale konstatuji: ťNárodní listyŤ se mohou zlobit, když ťČeské slovoŤ ve svém úvodníku tyto věci pragmaticky zaznamenává. Snese-li to neinformované okolí, mohou se i farizejsky rozkřiknout, stavíce se uraženými. Ale nár. demokracie jako činná politická organisace nesmí se zlobit, konstatujeme-li zde zjištěné pravdy. (Sen. Hubka: Co německá sociální demokracie, která z důvodů národních nechala své soudruhy zavírat?) Ani tady bych, bratře, nemlčel, kdybych to byl měl zjištěno.

Soudíme-li zde ty drancířské společnosti, pak nutno k žalobám uvésti také toto: Majitelé dolů se brání jakémukoli zjišťování svých nadměrných zisků. Kromě toho jsme svědky ustavičné snahy po propouštění a omezení osazenstva, tedy po redukci režie. A sledujeme-li tyto věci s velmi oprávněného hlediska národního, zdá se mi že někomu záleží také na tom, aby u nás nebylo klidu, ale za trvalých poruch naše republika při svém upevňování neprocházela poměry šťastnými. Zdá se mi, že s těmito sabotážemi musíme počítat.

Oni pánové až nápadně se spoléhají na jakousi mocnou ochranu. Ve svém memorandu se snaží dokazovat, jak málo vydělávají, nebo nic, ba že i ztrácejí a dosazují.

Bez jakýchkoli vedlejších úmyslů, jen ke zhodnocení pomocných detailů uvádím, co všecko pomáhalo oněm kořistnickým společnostem. Když po rozbití všenárodní koalice měšťanské strany vytvořily svou třídní vládu, mimo jiné provedly v r. 1927 berní reformu. Aby nebylo pochyby o její protilidové tendenci, zavedly také stabilisační bilance. A jestliže my, obyčejní laikové, posuzujíce toto nepožehnané dílo, upozorňovali jsme na nebezpečí, pak tehdejší ministr financí, národohospodář-odborník, měl přece předvídat důsledky. Jak bylo toto kapitalistické dobrodiní zneužito, vidíme i na důlním hospodářství.

Právě ona společnost, která dala podnět k současné debatě, Severočeská uhelná společnost v Mostě, upravila si svůj majeteček takto: do 31. prosince 1926 měla akciového kapitálu 20 mil. Kč. Podle zákona o stabilisačních bilancích nadhodnotila svůj majetek o 214,569.545 Kč. Z toho použila 60 mil. Kč ke zvýšení kapitálu, ze 20 na 80 mil. Kč, akcionářům pak vydáno 50.000 nových akcií v ceně 60 mil. Kč úplně zdarma! (Slyšte!)

Necituji dále zprávu o této společnosti, přistupuji k další. Mostecká uhelná společnost měla do konce r. 1926 akciového kapitálu 40 mil. Kč, tedy dvakrát tolik co společnost Löckerova. Podle zákona o stabilisačních bilancích nadhodnotila svůj majetek o 203 mil. Kč. Z této částky použila 60 mil. ke zvýšení akciového kapitálu ze 40 na 100 mil. Kč tím způsobem, že stávajících 100.000 akcií bylo nakolkováno ze 400 na 500 Kč naminále a dalších 100.000 akcií už po 500 Kč v částce 50 mil. bylo vydáno akcionářům zcela zdarma. Podobně se konstatuje u Báňské a hutní společnosti, Západočeského báňského akciového spolku, Duchcovsko-Podmokelské dráhy, atd. Nebudu citovat každý podnik zvlášť, je si to navzájem podobno jak vejce vejci.

Co znamená nadělati 100.000 akcií v ceně 50 až 60 mil., které si akcionáři zdarma mezi sebou rozdělí? Je to vrácení kapitálu investovaného akcionáři, takže příští dividendy už nejsou úrokem z kapitálu, nýbrž pouhou rentou za nic. Je to dále nepoměrné zvýšení hodnoty objektů, které ve všech případech by se tak vysoko cenily. (Výkřiky sen. inž. Marušáka.) Na tomhle právě dokazuji, jak je odůvodněno, aby si podnik odlehčoval propouštěním dělníků, právě českých dělníků. Páni mají roupy, mohou všecko, co chtějí.

Naše zvláštní poměry ilustruje také tato příhoda: Pražská železářská společnost také kdysi učinila pokus. V r. 1909 usnesla valná hromada zvýšení akc. kapitálu z tehdejších 25,700.000 na 37,500.000 K. Sociálně reakční, nepochybně kapitalistická vláda rakouská toto usnesení odmítla. Prosím, Rakousko!

Jak se daří těmto podnikům ve výrobní praksi? Mám po ruce třináctiletý seriál k porovnání, jak se postupně výkon zvyšuje, uvedu však jen dva protilehlé body. Především kamenouhelný revír ostravsko-karvínský. R. 1920 bylo tu zaměstnáno 45.375 horníků a vytěžili 7, 587.711 tun uhlí. R. 1932 bylo tamtéž zaměstnáno už jen 27.208 horníků, tedy téměř polovina, a vytěžili 7,778.100 tun uhlí. Tedy, s polovinou dělníků vytěženo r. 1932 o dva mil. q uhlí více než v r. 1920. To znamená v r. 1920 na horníka a pracovní den 6.26 q, v r. 1932 už 13.34 q, tedy výkon stoupl o 110%! Nejinak se věci mají v severočeském revíru hnědouhelném. A podíváme-li se na mzdy, třikrát už snížené, tedy vidíme, že tento protichůdný proces inkasují páni ve značných peněžních hodnotách. Ani stávkami se dělníci neubránili.

Nelze zapomenout, že před dvěma léty byla tu příznivá nálada pro novelu horního zákona i její ustanovení o sekvestraci. Podíváme-li se však po dvou letech a po nové, těžké katastrofě, která vede tak trochu světový rekord, na stav věcí, konstatujeme si po pravdě, že jsme v účinných opatřeních nepokročili vůbec. Pan ministr nám zde včera pověděl, že za 40 roků zaznamenáváme 7 větších katastrof. Poslední ovšem všecky ostatní zastiňuje - 144 lidské oběti, pro boha! To je případ, který zalomcuje svědomím, a je pochopitelno, ozývá-li se svědomí obecně. Nechci být zlý, nechci říci, že kdyby byla posl. sněmovna tak, jak bylo její konstituční možností, schválila usnesení senátu, nebo je i změnila, ovšem tak, aby zásadní usnesení o sankcích zůstalo neoslabeno, nechci říci, že by k této katastrofě nedošlo. Možná, že také, kdož ví, jaké děsy spojují se v zápas proti lidským silám v hlubinách země. Ale kdyby zákon s ostrými sankcemi účinkoval a byl prováděn kontrolními orgány aspoň s onou přísností, s jakou jdou exekuce daňové proti malým poplatníkům, vážení pánové a dámy, mám dojem, že takováto katastrofa přijít nemusila.

Pánům je známo i ze včerejšího sdělení pana ministra, že běží o uhelný prach. Pan ministr nám pověděl, že se toto nebezpečí dá paralysovat, docela účinně paralysovat. Je k tomu potřebí vody a kamenného uhlí či hliněného prášku. Jednoduché kompresorové zařízení je schopno za půl hodiny ho rozfoukat po ohromném prostranství. Nežádá to nijak velikého nákladu. Voda stejně v důlní jámě je, vždyť musí být nepřetržitě čerpána nahoru. Ale úsporný systém nedovolil ani tato jednoduchá opatření vykonat. Dokázal jsem snad jasně na číslicích zisků a nakládání s nimi, zda páni na tato opatření mají, či nemají.

Pánové, před dvěma léty jsme s této tribuny volali na vinníky trest. Sám jsem tehdy označil tři zjištěné vinníky. Po mém soudu byl to především báňský rada Hejl, pak ovšem onen, jenž zneužil laskavé shovívavosti tohoto dozorčího orgánu, gen. ředitel Löcker a konečně pan posl. Hadek, jemuž pro agitaci také na troše dělnické krve nezáleželo. Řekl jsem zde výslovně, kdybych vykonával právo, bez soudu bych všecky tři zavřel, poněvadž jejich vina byla pro nás jasně prokázána. Nestalo se jim však nic.

Také dnes je, pánové, jasno o trestných činech i vinnících. Jsem si jist, mluvím-li s tohoto místa, že nemohu přijíti v konflikt s paragrafy, ale právě proto nechci svého práva zneužít. Nebylo by slušno předbíhat soudnímu řízení. Z dosavadního průběhu se ostatně zdá, že trestní řízení probíhá pravidelně, přesto, že známy jsou zásahy vlivů nečistých.

Slavný senáte, hned v úvodu své řeči jsem řekl, že seberadikálnější debata zničeným nepomůže, utracené životy už neprobudíme. Používáme-li už dané příležitosti, sledujeme účel přece jen vyšší, aby totiž podobné katastrofy byly do budoucnosti pokud možno znemožněny.

Pan president senátu ve svém včerejším projevu k tragedii na dole Nelson zdůraznil v závěru přesvědčení, že my všichni vedeni svědomím, srdcem a rozumem, učiníme všechna opatření, která jsou v našich silách. V našich silách chápu-li to ťnašeŤ jako kolektiv celého tohoto domu - v našich silách bylo by velmi mnoho. Odděluju-li však ideově a politicky platné skutečnosti a vážím-li prakticky, za které síly mluví president senátu, myslím, že toho v těch našich silách tak mnoho není. A tu je potřebí probudit svědomí také protichůdných sil, když přece odpovědnost za štěstí národa nemáme ani o milimetr větší, než oni ostatní kdož s námi na zákonodárné práci spolupůsobí.

Vznáším důtklivý apel, aby k výroku: ťvedeni svědomím, srdcem a rozumemŤ přiznali se všichni, a prosím slavný senát, aby po severočeské katastrofě naučil se jinak oceňovati zákonodárnou povinnost, než tomu bylo dosud. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dále má slovo p. sen. dr Heller.

Sen. dr Heller (německy): Slavný senáte! Strašlivá katastrofa, která se udála včera 14 dní v Oseku, probudila veřejné svědomí v republice. Ale, pánové, dlužno se obávati, že se toto veřejné svědomí zase velmi rychle uklidní a že oheň, který vzplál, bude jen vzplanutím slámy. Naší věcí je vyvoditi z této katastrofy všechny důsledky, kterých je potřebí, aby se ne jen podle možnosti zabránilo novým katastrofám, nýbrž aby také nastal pořádek v našem hospodářství. Bylo by zcela pochybené obraceti veškeru pozornost jen k této hromadné katastrofě, jejímž znakem je právě hromadnost obětí. Nesmíme však při tom přehlížeti, že dělníci v dolech a průmyslových podnicích hynou denně, že bývají těžce zraněni, že počet úrazů se smrtelným koncem jde do set a počet úrazů bez smrtelného konce v našich dolech a průmyslových podnicích do tisíců. Tyto jednotlivé oběti průmyslových a důlních podniků zasluhují neméně soustrasti a také naší péče nežli tyto hromadné oběti.

Statistika nám ukazuje že počet úrazů v důlních podnicích od r. 1920 stoupl více než dvojnásobně. Zcela podobné výsledky ukazuje statistika úrazů také v průmyslových podnicích. Přes všechny pokroky techniky, přes všechny předpisy, jež vydávají úřady, stoupá počet úrazů jak se smrtelným koncem, tak bez něho. Nechceme-li býti jen povrchními, nýbrž jíti věci na kloub, musíme se snažiti, abychom vypátrali pravé příčiny stoupajícího počtu úrazů přes pokroky techniky a přes úřední předpisy. Jak to přichází, že přes to všechno rok od roku víc a více dělníků ztrácí svůj život, své zdraví v dolech a průmyslových podnicích? Rovnoběžně se stoupajícím počtem úrazů jdou při tom obzvláště v důlních podnicích zisky podnikatelů a až do vypuknutí krise bylo tomu také tak v průmyslových podnicích; tedy stoupající počet úrazů a hned zároveň stoupající výdělky podnikatelů. To jsou poměry, které přece trvale jsou neudržitelné, nechceme-li připustiti, aby se otřásalo základy bezpečnosti státu.

Je pro nás jasno, že pokračující racionalisace v dolech znamená zvýšené nebezpečí pro život a zdraví osob, v podnicích zaměstnaných. Kdežto se klidně přihlíželo k tomu, že všech vymožeností techniky využito bylo k racionalisaci podniků a často k jejich pochybené a přílišné racionalisaci, sotva se stalo něco, aby byly omezeny nebo vyloučeny nepříznivé a zhoubné následky této racionalisace pro osoby v podnicích zaměstnané. A v tom, pánové, leží vlastní příčina toho, že právě od té doby, kdy racionalisace nabyla tak nesmírného rozsahu, tedy asi od trvání této republiky, mohl počet úrazů tak nesmírně stoupnouti.

Je zajisté potřebí, aby bylo vydáno ještě více předpisů nežli dosud, jež mají zabezpečiti bezpečnost života a zdraví dělníků, obzvláště v dolech; ale bylo by chybou domnívati se, že jen technické předpisy samy mohou zabrániti vzrůstu počtu úrazů. Je zde potřebí jiných, účinnějších opatření.

Chceme-li především mluviti o důlních podnicích - což dnes je naším úkolem - pak se ukazuje, že jsou to hlavně dvě okolnosti, jež činí ilusorními všechny předpisy úřadů pro bezpečnost v podnicích. Je to nejprve nedostatek součinnosti těch, kdož sami jsou podnikem ohroženi, tedy zaměstnanců a dělníků, kteří v podnicích pracují. Není účinných opatření proti úrazům, jestliže dělníci sami spolu nepracují na tom, aby se úrazům pokud možno zabránilo. (Souhlas.) Musí si přece každý nepředpojatý člověk položiti otázku, jak to přijde, že teprve nyní, po katastrofě v Oseku, vyvstává jeden dělník za druhým a jedna závodní rada po druhé a vypravují, jaké nedostatky jsou v dolech, jak velice se nashromáždil uhelný prach na dole Nelson, že k odstranění uhelného prachu nebyla provedena žádná opatření, ani k jeho zavlažování, tedy opatření, o kterých nám včera pan ministr veřejných prací ve svém exposé pravil, že jsou nutná. To však dělníci a závodní rady přece věděli nikoli až 3. ledna, nýbrž již dávno, a musí vzniknouti otázka: Proč neupozornili již dávno dozorčí úřady na tyto vady anebo činili tak jen velmi zřídka a nikoli ve formě účinné? Příčina toho leží jednak v tom, že dělníci mají k dozorčím úřadům nad pomyšlení nepatrnou důvěru, a jednak v tom, že každý, kdo takovou stížnost přednese, mohl očekávati, že při nejbližší příležitosti přijde o práci. Znám případy, nikoli z důlního podniku, nýbrž z průmyslového podniku, kde se dělníci při snížení mzdy obrátili k rozhodčí komisi. Rozhodčí komise rozhodla ve prospěch dělníků. Ale při nejbližší příležitosti dotčený podnikatel svůj podnik zavřel, propustil všechny dělníky a když po několika týdnech podnik zase otevřel, nebyli dva dělníci, kteří si stěžovali, už přijati. Kterak může otec rodiny účinně zastávati své místo jako člen závodního výboru nebo závodní rady, musí-li očekávati, že své místo ztratí a že sebe a svou rodinu vydá nebezpečí nezaměstnanosti?

Nyní důvěra k úřadům. Kdo jako já po desetiletí žije v hornickém revíru, může si vysvětliti, proč dělníci také nemají důvěry k úřadům. Pánové! To resultuje z velice úzkých, velice stálých společenských styků státních důlních úředníků s úředníky důlních podniků. Tato kategorie lidí tvoří v hornickém revíru takřka stát ve státě. Říká se jim u nás ťčerníŤ, od černé barvy uhlí. Tvoří zvláštní společnosti, zvláštní spolky, mají zvláštní schůzky, kterých se účastní úředníci revírního horního úřadu a soukromí úředníci. Kdykoli mají dělníci se svými úředníky nějaký konflikt, mají vždy pocit, že také státní úředník není k věci tak bez zaujatosti, jak by bylo potřebí. Je zde skoro vedlejší věcí, zdali tento pocit jest oprávněn či nikoli, ale tento pocit zde jednou jest a je živen skutečností, že se velmi často stalo, že úředníci státní důlní správy přestoupili do soukromých služeb, kde jsou mnohem lépe placeni. Tato skutečnost, která, bohužel, je u nás možná a přípustná, má přirozeně své účinky na způsob jednání úředníků. Musilo by se tedy především žádati, aby se důlní úředník, který zvolí státní službu a nalézá zde zabezpečenou existenci, musil zavázati, že zůstane trvale ve státní službě a že, nahodí-li se příležitost, nevstoupí do lépe placené soukromé služby.

Strašlivým zlem v důlním průmyslu je instituce prémií. Mluvilo se již o tom velmi mnoho. Tyto prémie, které důlní podnik platí všem svým úředníkům, od gen. ředitele dolů až poslednímu dozorci, nejsou ničím jiným nežli prémie pro nadháněče, prémie za úsporná opatření, která se vždy projevují na zádech dělníků. Bylo mně sděleno, že tento prémiový systém je zaveden nejen v soukromých dolech, nýbrž také ve státním důlním průmyslu. Bylo by především věcí našich báňských úřadů, aby odstranily prémiový systém ve státních podnicích, pokud se tak dosud nestalo, a aby dbaly toho, aby tento prémiový systém byl odstraněn také v soukromém průmyslu.

Pánové! Pan ministr veř. prací nám zde včera způsobem, který zasluhuje velikých díků, vykládal, jaké inspekce se v posledním roce konaly na dole Nelson. Prvá inspekce konala se v lednu 1932 a ukázala, že se na tomto dole nezachovávají bezpečnostní opatření, že tudíž byly vydány předpisy na odstranění závad a že, jak ministr sdělil, těmto předpisům také bylo vyhověno. Příští inspekce konala se v dubnu 1932. Jaký výsledek měla tato inspekce, zdali byla před tím ohlášena či nic, nám pan ministr neřekl. Nevíme tedy o povaze a výsledku této inspekce vůbec ničeho. Třetí inspekce konala se v říjnu 1932. Ministr o tom sděluje, že nebylo závad a že to byla poslední inspekce. Konala se pak ještě čtvrtá inspekce, o které se pan ministr nezmiňuje a o které pak ještě promluvím. Počátkem října však byla poslední inspekce, která byla provedena z důvodů důlní policie. Ale věc má čertovo kopýtko. Tato říjnová inspekce 1932 konala se na žádost dolu, a to proto, poněvadž část dolu, důl Salesius, měla býti zastavena. Žádá-li za inspekci správa podniku, pak není divu, má-li uspokojivý výsledek. Další pochůzka dolem, nikoli inspekce, konala se však také v prosinci 1932. Při této pochůzce šlo však jen o ochranu léčivých zřídel města Teplic a nešlo při tom patrně vůbec o poměry v dole a o eventuelní bezpečnostní opatření. Až do neštěstí, tedy po celý rok, nekonala se žádná další inspekce, neboť poslední ohlášená inspekce konala se v lednu 1932. kdy shledána byla řada závad. Mezi tou dobou mohla správa podniku činiti nebo opomenouti, co chtěla. Vidíme již zde nedostatek při prováděn í inspekce. Mají úplně pravdu ti, kdož říkají, že úsporná opatření, která v posledních letech byla provedena ve státní správě, mají na tyto věci neblahý vliv. Toho jen malý, nepatrný příklad. Před několika měsíci chtělo ministerstvo veřejných prací v nutné věci mluviti o jakési stížnosti zástupce horníků s revírním horním úřadem v Karlových Varech. Bylo po poledni a úřednice, která byla přítomna, sdělila, že pánové šli přes poledne domů. Na to řekl zástupce horního úřadu, aby úředník, až se v půl třetí vrátí, ihned volal ministerstvo veřejných prací v Praze. A víte, co úřednice odpověděla? To nejde, my nemáme peníze, abychom platili telefonní rozhovor s Prahou. Takové jsou poměry v našem revírním horním úřadu! Úřední paušál 75.000 Kč byl dávno vyčerpán a revírní horní úřad uprostřed veliké uhelné pánve, jako je Falknov, nemůže mluviti telefonicky s nadřízeným úřadem, poněvadž na to není peněz. To jsou přece neslýchané poměry, a jakkoli všechno podpisuji a schvaluji, co se říká proti důlním podnikům, musím přece zdůrazniti, že jsou také nedostatky ve státní správě a že také státní správa nedostála plně svým povinnostem.

Řekl jsem, že katastrofa v Oseku není ničím jiným nežli nahromaděním jednotlivých případů. Od katastrofy v Oseku byl na sousedním dole jeden dělník zabit padajícím uhlím, druhý se mohl jen s námahou zachrániti. A co nyní čteme o dole Anna ve Strupčicích, nevolá to do nebes? Na dole, kde pracuje v noci pod zemí 20 dělníků, není od deseti hodin večer vůbec spojení mezi těmito dělníky a povrchem zemským. Dějiny dolu Anna vyplnily by silnou knihu veškerou tou korupcí,která smrdí do nebes; je to smutná kapitola v hospodářském životě naší republiky. Nevíme ještě dnes, jak došlo k ohni, ale je zcela jisto, že také zde selhala státní správa, která právě tomuto dolu měla věnovati zvláštní pozornost. Tomuto dolu, o kterém od let mluví kde kdo, o kterém od mnoha let každý ví, že jej spravují neodpovědní lidé, rodina Stejskalova a společníci, měly by revírní horní úřady věnovati dvojnásobnou a trojnásobnou pozornost.

Pokusil jsem se doložiti, že nám nic nepomůže, budeme-li nad neštěstím bědovati a nepokusíme-li se jíti všude věci na kloub. Aféra osecká nesmí býti pro nás dnešním dnem pochována a zapomenuta, ani příštího týdne, kdy se budeme zabývati novým zákonem, nýbrž úkolem zákonodárství jest, aby bdělo nad exekutivou, aby takovéto poměry, jaké bohužel nastaly, byly co nejrychleji odstraněny. Naši horníci pracují za největšího nebezpečí. I když budou předepsána všechna bezpečnostní opatření a když majitelé dolů všechna tato opatření také skutečně provedou, zůstává nebezpečí stále ještě nesmírně veliké. Při nejmenším musilo by toto zvýšené nebezpečí u horníků a u jiných dělníků, kteří jsou zaměstnáni ve zvláště nebezpečných podnicích, nalézti ekvivalent v jakési bezpečnosti jejich existence a v opatřeních, která dělníkům pro případ úrazu a jejich pozůstalým pro případ smrti zaručují slušnou existenci. Je tomu tak? Podívejte se přece na důchody, které dostávají zranění horníci anebo jejich vdovy. Jsou to důchody 120, 140 až 180 Kč měsíčně. Vdovské důchody jsou ještě menší. Je to nějaký ekvivalent za toto hrozné nebezpečí? A připomínám vám, jaké zde byly snahy - hlavně v době, když byl dr Engliš ještě ministrem financí - snížiti tyto skrovné důchody ještě o třetinu, poněvadž bratrské pokladny jsou pasivní. A co se provádělo při poslední podpoře v nezaměstnanosti? Tito na provisi daní horníci, pokud k tomu byli fysicky schopni, konali v dřívějších dobách ještě určité malé práce, aby si vydělali, čeho potřebují k živobytí. Od doby krise stalo se to nemožným, nenaleznou již vůbec práce. Když nyní byla zavedena podpora v nezaměstnanosti, řada obecních starostů dávala tak zv. Czechovy potravinové lístky 10 nebo 20 Kč týdně také těmto horníkům-provisionistům jako ekvivalent za to, že nenalezli již práci a poněvadž ze 120 až 140 Kč měsíčně nemohli vyžíti. Na to nastalo v celém měšťáckém táboře obrovské štvaní, že tito lidé obdrželi těch několik korun. Nesmíme posuzovati měšťácké strany podle řečí, jež zde pánové pronášejí, nýbrž podle jejich skutků, jak jednají s těmito lidmi. Tu se mluvilo o korupci, když takový ubožák dostal 10 Kč týdně, o zneužívání podpor v nezaměstnanosti. Tak vypadají věci ve skutečnosti! Ekvivalent, který by horníci musili dostávati, musil by býti v zabezpečené existenci jakož i v opatření, která podle možností zabrání úrazům nejen u horníků, nýbrž v průmyslu vůbec, a to zkrácením pracovní doby. Je statisticky prokázáno, že největší počet úrazů v dolech a v průmyslu vůbec nastává v poslední hodině pracovní doby a obzvláště v posledních dnech týdne, tedy v době, kdy dělník je prací vyčerpán a unaven. Právě pro horníky musíme od státu žádati vydatné zkrácení pracovní doby a stanovení minimální mzdy. Nesmí docházeti k tomu, aby podnikatelé neustále hleděli snižovati mzdy horníků.

Vy, pánové, kteří se snad nestýkáte tolik s horníky jako my v hornických revírech, neznáte tyto poměry. Viděl jsem mzdové lístky, kde horník vydělal za týden 70 až 80 Kč. Sotva již existují doly, které pracují více než 3, 4 směny za týden, a k tomu přistupují sociální srážky a skutečnost, že mzdy horníků od r. 1922 byly zkráceny o více než 50 procent. Jsou dokonce havíři, kteří přece tvoří jakousi aristokracii mezi horníky, kteří při třech směnách přicházejí domů se 140 až 150 Kč za týden. Při tom pracují v podniku, kde denně vydáni jsou v nebezpečí smrti, takže nevědí, když fárají, zda se večer navrátí zase domů anebo nevrátí-li se snad tak zraněni, že již nikdy nebudou moci pracovati. Poměry těchto lidí možno upraviti zcela jinak, než tomu bylo dosud, jak pokud jde o pracovní dobu, tak také pokud jde o mzdy. Ovšem, od dobré vůle a ochoty podnikatelů takováto opatření očekávati nelze.

Vidíme to v textilním průmyslu. Jsou-li poměry v důlním průmyslu nad pomyšlení smutné, pak je snad ještě předstihuje bída, která panuje mezi dělníky textilního průmyslu. Čtli jste v novinách o mzdách předních dělníků: 4 Kč za hodinu. I když předpokládáme, že takovýto dělník dělá za týden v šesti směnách - což skoro nikde není - pak to znamená pro předního dělníka 32 Kč denně anebo týdenní mzdu 192 Kč a po srážce sociálních příspěvků 150 až 160 Kč. Ale mzdy dělníků a zejména dělnic textilního průmyslu klesají až na 20 a 30 Kč týdně! A za těchto poměrů odvažují se textilní podnikatelé bezprostředně po katastrofě osecké, která uvedla veškeré naše dělnictvo v největší rozechvění, přicházeti s dalším velkým snižováním mzdy. Volné hospodářství, nezasahování státu do poměru mezi podnikateli a dělníky, to snad je možno v Německu, kde už nejsou dělníci, nýbrž jen družiny, a není podnikatelů, nýbrž jen vůdcové. Ale zde v Československu, v tomto státě, který jest hrd na svou demokracii, ve státě, ve kterém s veškerou energií budeme hájiti svou demokracii proti každému, kdo ji napadne, není vůdců a není družin, nýbrž jsou tu dva stejně oprávnění činitelé v podniku, podnikatel a dělníci. A zde je věcí státu, aby chránil slabší proti silnějším, aby zabránil tomu, aby podnikatelé krise využívali k ponižování a ochuzování dělníků, kteří u nich jsou zaměstnáni. Žádáme tudíž se vší rozhodností, aby vláda zasáhla do tohoto mzdového konfliktu, který nyní vypukl v severních Čechách, a aby podnikatelům ujasnila, že zkrácení mzdy v této době nelze za nižádných okolností připustiti. (Předsednictví převzal místopředseda Klofáč.)

Mluvilo se již mnoho o t. zv. pražském ujednání, které záleží v tom, že do 30. dubna t. r. důlní podnikatelé nesmějí snižovati mzdy a že smí býti měsíčně propouštěno jen jedno procento osazenstva. Toto pražské ujednání (Výkřiky sen. Kindla a Reyzla.) jest obsaženo ve vládním nařízení č. 220 z r. 1933. Končí se však 30. dubna a proto žádáme s veškerou rozhodností, nejen prodloužení tohoto nařízení, nýbrž také jeho opravu. Jedno procento, to se velmi krásně poslouchá, ale to je 12 % za rok, a to znamená při počtu asi 24.000 dělníků v severozápadní pánvi, že skoro 3.000 dělníků může býti propuštěno. Za nynějších poměrů je to zcela nemožno; je vyloučeno, aby se v propouštění horníků ještě pokračovalo, pro obrovské rozčilení, které zachvátilo veškeré dělnictvo naší uhelné pánve a vůbec celé republiky. Nikoli v poslední řadě dlužno katastrofu oseckou přičítati nedostatečnému počtu osob, určených pro bezpečnostní službu, a to má svou příčinu v propouštění horníků. Musíme tudíž s veškerou rozhodností žádati, aby toto propouštění přestalo v uhelné pánvi, ve které počet zaměstnaných s asi 36.000 po převratu poklesl nyní na 24.000.

Pánové, takovéto katastrofy, jako v Oseku, nesmí nikdo zneužívati k demagogické agitaci. Bylo nesmírně smutnou skutečností, když jsme při pohřbu v Oseku musili viděti, jak se pohřbu s jisté strany využilo k agitaci, k nepochopitelným, neodpovědným řečem, které jsme považovali za urážku mrtvých horníků a jejich příslušníků. Ale také s jiné strany bylo neštěstí využito zase k mlhavým národnostním věcem. Táži se, zdali jen o jediném z těch mnoha tisíc úrazů v dolech bylo tvrzeno, že vinu na úrazu měla neznalost jazyka. Co říkáte důlnímu neštěstí v Courrieres, kde 1.200 Francouzů přišlo o život, anebo ke katastrofám v Aachen, Waldenburgu atd. v Německu, kde jistě nebylo jazykových rozdílů? Využívati důlního neštěstí k jazykovým náporům je právě tak demagogií a dlužno to stejně odmítati jako demagogii s oné strany.

Pánové! Řekl bych ještě několik slov o tom, co jsme ještě viděli při pohřbu. Pohřbu 12 horníků a jedné dělnice v dolech zúčastnilo se tisíce a tisíce lidí. Nelze odhadnouti, zdali to bylo 30, nebo 40, nebo 50 tisíc, to nemůže nikdo říci. Ale byla to zajisté nebývalá a řídká příležitost, viděti takové shromáždění pracujících lidí, nejen horníků - hornici byli ovsem v menšině - nýbrž dělníků vůbec z celého kraje od Chomutova k Ústí, a byl bych si přál, abyste byli bývali všichni přítomni. Byli byste na těchto tisících lidí viděli takovou bídu, tak strašlivou nouzi, na jejich ztrápených a zapadlých obličejích, na jejich roztrhaných šatech, kdy přece každý dělník, když jde na pohřeb, oblékne nejlepší oděv; byli byste viděli nouzi a bídu, jaká se ve své tragice a hrůze sotva kdy zase tak projeví jako na tomto pohřbu. Strašlivý byl pohled na pozůstalé, strašlivá byla katastrofa sama; ale stejně strašlivý byl dojem, který každý cítící člověk musil míti při pohledu na tyto desetitisíce lidí, kteří se zúčastnili pohřbu. Ale to ani nebyli samí dělníci, to byli také synové a dcery středního stavu a byli právě tak sešlí, fysicky i ve svém oděvu, jako ti druzí. Zde projevovala se bída a nouze, o které musíme přemýšleti, a musíme něco podniknouti, aby se této bídě čelilo.

Není to naší zatracenou povinností? My němečtí dělníci jsme ochotni chrániti stát všemi prostředky proti útokům vnějšího nepřítele, nechť přijde odkudkoli. Ale stejně důležitý jest boj proti vnitřnímu nebezpečí, které hrozí z tohoto neslýchaného zbídačení širokých mas pracujícího lidu. Myslíte, že to může zůstati bez následků, anebo myslíte, že těmto zjevům možno čeliti trvale bajonetem? Kdo si sedá na bajonety, nesedí dobře.

Jestliže tedy tato katastrofa pro nás všechny má býti poučením, pak jen tím, že musíme nalézti prostředky a cesty, abychom čelili bídě mas, abychom podle možnosti čelili následkům krise a nezaměstnanosti. Máme nyní za sebou léta, která byla věnována udržení finanční rovnováhy a naší měny. Říkejte si, co chcete - zachránili jsme finanční rovnováhu a měnu snížením mezd dělníků a státních zaměstnanců. Na zádech pracujících tříd byl tento stát zachráněn před finančním otřesem. Nyní nejde o to, aby se v tom pokračovalo, nýbrž o to, tyto pracující masy, které konečně jsou převážnou většinou obyvatelstva, na nichž spočívá zdar a existence státu, z jejich zbídačení vyvésti k existenci člověka důstojné. Vynořují se zase nové projekty s téže strany, která nám kdysi nadělila deflaci, nyní jen v obráceném směru, projekty, jejichž účinkem by bylo zase jen zvýšení cen, tedy zase další zbídačení mas pracujícího obyvatelstva.

Chtěl bych nyní skončiti několika slovy o tom, co se mi zdá býti znakem nynější doby. Doba liberálního hospodářského pojetí je navždy skončena. These o svobodné hře sil, že hospodářské záležitosti pracujících mas dlužno řešiti v dohodě anebo v boji mezi podnikatelem a dělníkem, že se tu stát nemá vměšovati, je navždy pochována. Dvě veliké země nám daly toho příklad: Rusko na východě a Spojené státy severoamerické na západě. Kdo z nás byl by si ještě před rokem troufal říci, že klasická země liberálního hospodářství, Spojené státy, se v jediném roce vzdají tohoto liberálního hospodářství takovou měrou, jako se stalo v tomto posledním roce! Oba tyto státy nám ukazují cestu, kterou také my se musíme ubírati: od volného hospodářství, od liberálního hospodářství k plánovitému hospodářství, až do zasahování státu do hospodářství ve všech oborech, až do mzdové politiky. Není už přece možno hospodářsky silnějšímu, jako se to dnes děje v Německu, přiznati úplnou volnost vůči hospodářsky slabšímu. Jestliže to nepodniknete, pak ohrožujete trvání tohoto státu. Jsme mladý stát, teprve 15 roků starý. Nemáme těch reserv a sil, které mají státy, jež existují po staletí. Bojujeme ještě dnes o existenci státu; ohrozíte tuto existenci, jestliže dalšímu zbídačení mas neučiníte přítrž. V tomto případě zájmy státu jsou úplně shodné se zájmy pracujícího obyvatelstva, nikoli však se zájmy podnikatelů. Od této katastrofy musí vyjíti popud k nové sociální, hospodářské a obchodně-politické orientaci v tomto státě. Pak nebudou oběti osecké oběťmi prokletí hodného systému vykořisťování, nýbrž průkopníky a mučedníky nového a lepšího řádu. (Potlesk.)

Místopředseda Klofáč (zvoní): Ke slovu je dále přihlášen pan sen. Pilz. Dávám mu slovo.

Sen. Pilz (německy): Slavný senáte! Chci promluviti několik slov k důlnímu neštěstí v Oseku, poněvadž jsme právě od zástupce německé soc. demokracie slyšeli, že chce podniknouti vše, aby se v budoucnosti takovýmto neštěstím zabránilo. Chci ukázati, že nesouhlasí všechno, co zde bylo prohlášeno. Jen malý příklad. Víme, že proti těmto racionalisačním metodám, proti snižování mzdy, propouštění, nedostatečným ochranným opatřením pro dělníky atd., není jiného prostředku než boj. Zde neplatí žádné prosby a žebrání, nýbrž jen jediná možnost, totiž: ukázati podnikateli: Složíme práci, stávkujeme! Když se dělníci na dole Nelson Ill o to pokusili, když je kol. Mikulíček k tomu vyzýval, co jsme tu viděli? Tři členové závodní rady, kteří jsou členy německé soc. demokracie, odmítli stávkovati. (Sen. dr Heller [německy]: Vy jste opice podnikatelů! - Výkřiky komunistických senátorů.) Dnes vidíme, kam to spěje. Mezi mrtvými byli zase ve většině němečtí dělníci, příslušníci národnostní menšiny. Jestliže tedy inž. Havlín ve výboru prohlásil, že část viny na neštěstí hledati dlužno v tom, že němečtí úředníci neznají česky, pak je to neslýchané obvinění německé menšiny. Kdyby to bylo příčinou, pak by to bylo velmi zlé se státem, kde musí spolu žíti tolik národnostních menšin.

Vidíme, že následkem těchto racionalisačních metod, které se nejostřeji provádějí v německém ú zemí, je zde nejvíce nezaměstnaných. Také při tomto neštěstí musili němečtí dělníci nejvíce dopláceti. Mezi mrtvými je 67 Němců, 61 Čechů a 1 Polák. Padli za oběť kapitalistickému racionalisačnímu systému.

Díváme se však na tyto věci s jiného stanoviska. Neštěstím lze zabraňovati netoliko technickými opatřeními. Správně to řekl sen. Heller: Technická opatření sama nestačí. Hlavní věcí, aby se takovýmto neštěstím zabránilo, je zvýšení životní míry dělníkovy; pak k takovýmto katastrofám nebude docházeti. To je také cílem ruské dělnické třídy, zvýšiti totiž životní míru veškeré dělnické třídy. Ale při tom musí dělnická třída sama spolupůsobiti, a bude schopna utvářiti si své pracovní místo tak, aby nemusila nasazovati život. Víme, že členové závodní rady na dole Nelson opětovně žádali závodní správu, aby udělala pořádek, aby se odstranil uhelný prach, a odpovědělo se: To nejde, to můžeme učiniti jen v nejmenším měřítku, to by stálo příliš mnoho peněz! Tedy pro několik haléřů se řekne, že to nejde.

Díváme-li se však na obrovské zisky podnikatelů, pak změříme teprve zločin, který zde byl spáchán. Osazenstvo uhelných revírů činilo r. 1921 132.000 horníků, r. 1932 již jen 66.000. Bylo tedy zmenšeno o 65 %. Mzdy činily r. 1921 2.240 mil., poklesly na 790 mil., tedy o 65 %. Uhlobaroni však vydělali r. 1932 ještě půl druhé miliardy. Při výdělku 1¹/₂ miliardy není možno odstraňovati uhelný prach a musilo dojíti k výbuchům, kterým pro zisk uhlobaronů padlo za oběť 130 horníků! Uhlí je na haldách nashromážděno na desetitisíce centů, mzda se stále víc a více zkracuje a dělníci se propouštějí, přes to však vzrůstá stále více zisk podnikatelů. Jestliže v posledních dnech byli zatčeni gen. ředitel Löcker a několik inženýrů, pak již dnes víme, že se jim mnoho nestane. Nejsou také jedinými zločinci, nýbrž skutečným zločincem je celý kapitalistický systém. Ti lidé byli jen zatčeni, aby se dělnictvo pro okamžik uklidnilo, ale to celé bude jen komedie a zhola nic se jim nestane.

Ke katastrofě na dole Nelson nemusilo vůbec dojíti, i když je pravdou, že důlních katastrof následkem racionalisačních metod všeobecně přibývá. Když r. 1932 vyhlásili horníci generální stávku, bylo by tehdy bývalo možno celou situaci horníků od základu změniti, ochranná opatření zlepšiti, mzdy zvýšiti. Ale všechny reformistické odborové organisace tehdy spolu pomáhaly stávku zlomiti a uskutečniti známou pražskou úmluvu, podle které je snižování mzdy dovoleno. Od té doby zmenšily se mzdy horníků, kdežto výkonnost jejich stoupla. Od konce této stávky, od ledna 1932, konala se jediná inspekce, důkaz to, jak nesvědomitě se jedná vůči dělníkům. Je již starým požadavkem rudých organisací, aby inspekci prováděli dělníci a aby vůbec měli právo spoluurčovati.

Žádá-li se dnes postátnění dolů, pak je tento požadavek dnes úplně bezvýznamný, neboť postátnění dolů přináší s sebou jen týž teror a tytéž racionalisační a vykořisťovací metody jako dosud. Nutno je naproti tomu vyvlastniti doly a odevzdati je do rukou dělnické třídy. Pak by se konečně provedla dostatečná ochranná opatření, pak by se platily vyšší mzdy a těžilo by se sdostatek uhlí pro nezaměstnané. Pak by už také průmysloví magnáti nemohli činiti, co chtějí. Uhlí je páteří celého státního života. Kdo má uhlí, má v rukou všechno. Jestliže my dělníci chceme příště zabrániti takovýmto katastrofám, pak jest jen jediný prostředek: musíme organisovati boj a přivésti všechno dělnictvo k tomu, aby mohlo dojíti k vyvlastnění dolů.

V případě katastrofy na dole Nelson žádáme my, komunisté, aby pozůstalí byli nejen odškodněni plnou pensí, nýbrž aby mimo to ještě každý poškozený dostal od uhlobaronů odškodnění 50.000 Kč v hotovosti, a uvidíme, zdali páni soc. demokraté budou hlasovati pro náš návrh. Jestliže pan sen. dr Heller srovnává Sovětský svaz s Amerikou, pak toto srovnání naprosto pokulhává. V Sovětském svazu není již nezaměstnaných, ale za to na miliony majetných malorolníků, a v dohledné době nebude vůbec proletariátu v sovětském Rusku, nýbrž jen samí majetní lidé. Naproti tomu v Americe odhaduje se počet nezaměstnaných státem na 11 milionů, odborovými organisacemi na 17 milionů. Bude-li racionalisace a mechanisace činiti dále takovéto pokroky jako v posledních letech, bude podle výkladů jistého amerického inženýra ve 2 až 3 letech 80% všeho dělnictva zbytečné. Amerika má největší počet nezaměstnaných, a tím je dostatečně vyvráceno to, co řekl dr Heller. Právě včera dostala se mi do rukou brožura lidového komisaře Lunačarského, která poukazuje k tomu, jak obrovské prostředky byly vytvořeny v sovětském Rusku pro ochranná opatření ve prospěch dělníků. Na celé zemi není jediného státu, ve kterém se úroveň dělníků povznesla tak, jako právě v Sovětském svazu. I měšťácká delegace nezvratně konstatovala, že v sovětském Rusku viděla nejlépe vyživené děti na světě.

Dokud také v tomto státě dělníci nevezmou do svých rukou doly a průmysl, bude racionalisace pokračovati; budou dále neštěstí, budou dělníci vražděni, až do té doby, kdy dělnická třída tomuto vraždění učiní konec. (Potlesk.)