Místopředseda Votruba (zvoní): Tím skončili jsme prvou, politickou část rozpravy o rozpočtu a přikročujeme ke druhé kulturní a sociální části rozpravy.

Jako první řečník je přihlášen pan sen. dr. Kapras. Uděluji mu slovo.

Sen. dr. Kapras: Slavný senáte! Dnešní hospodářská krise velmi těžce dolehla na všechny naše kulturní potřeby, a kultura stala se tak trochu Popelkou zvláště v našem parlamentě, kde je málo příležitosti, věnovati jí pozornost. Je pak nebezpečenství, že šetrnosti, které v našem hospodářství státním je beze sporu nezbytně třeba, bude použito právě v otázkách kulturních větší měrou nežli jinde. A třebas bych byl přesvědčen o pravdě starého latinského pořekadla "primum vivere, secundum filosofari" - nejprve třeba žíti a potom teprve možno býti filosofem - přece bych chtěl, aby nám jednou příští generace nemohly vytýkati, že jsme jim národní kulturu nezachovali neporušenu a že jsme náš kulturní vývoj poškodili, nevěnujíce mu potřebné péče.

Jisto je, že máme dnes nadbytek škol vysokých i středních, s jichž absolventy již dnes nevíme co počít, a v budoucnu budeme míti ještě větší potíže. Máme-li dnes nezaměstnaných 1000 absolvovaných filosofů a přírodovědců, budeme míti v krátké době nezaměstnaných několik tisíc právníků, kteří jsou na tom hůře potud, že je nikdo nevede v evidenci a o jejich umístění se nestará. Stejně je tomu však také s absolventy fakulty medicínské a oborů technických. Je to prostý následek všeobecné nadprodukce inteligence, která vede k vytvoření studovaného proletariátu. Máme dnes 62 učitelských ústavů, máme gymnasium na každých 60.000 obyvatel ač staré Rakousko se spokojovalo s jedním na 80.000. Tak se stává, že ačkoli ve válečných letech počet porodů klesl téměř na polovinu doby předválečné, přece počet studujících z těchto ročníků udržel se skoro na stejné výši jako v normálních dobách, ve vyšších třídách pak počet normální dokonce předstihl. Poněvadž pak střední škola je dnes pouhým průchodem na školu vysokou, je přirozeno, že i počet posluchačů a absolventů těchto škol je dnešním poměrům nepřiměřený.

Při tom nutno s politováním zjistiti, že dnešní střední škola dodává vysoké škole absolventy nejen řádně neproseté, pokud se týče schopnosti studijní, nýbrž i nepřipravené v tom, co tvoří jednak základ všeobecného vzdělání českého člověka v jazyce mateřském, v domácích dějinách a vlastivědě - jednak v odborné přípravě, zvláště v latině. Je bolestno sledovati úpadek absolventů střední školy v jazyce mateřském, a jejich vědomosti vlastivědné v nejširším slova smyslu jsou až zahanbující. Mělo by býti proto především úkolem školské správy, aby střední škola dodala vysoké škole absolventy skutečně dalšího studia schopné. Tomu však brání především vzájemná konkurence středních škol, zvláště venkovských tam, kde jsou střední školy blízko sebe a kde se snaží namnoze zvýšiti takto počet svých žáků a případně i tříd. K řešení obou těchto problémů bude se musiti správa školská konečně odhodlati, máme-li se dostati ze začarovaného kruhu nadprodukce inteligence. Jsem si vědom, že to není úkol snadný, poněvadž střední škola znamená pro mnohé malé město jeden ze základů jeho života, na který za žádných okolností nelze sáhnouti.

A přece i při tomto nadbytku středních škol máme dnes stále ještě místa, kde z důvodů státních zřízení české střední školy je nutností. Jsou to: Děčín, Chomutov, Cheb a Český Krumlov.

Vysokých škol máme hodně, volá se ještě dokonce po zřízení jedné další techniky. Většinou jsou však tyto školy špatně vypraveny; namnoze hůře jsou na tom staré pražské školy vysoké nežli ostatní po převratu založené, jimž popřevratová konjunktura plnýma rukama kladla do vínku. V dnešní době je jasno, že v tomto složení vysoké školství nevybudujeme tak, aby jeho ústavy mohly s úspěchem konkurovati s podobnými ústavy velkých národů. Nutno jasně uvažovati o radikální nápravě celkového našeho vysokého školství, kde máme namnoze luxus několika zcela stejných ústavů v témž městě, ovšem v rámci různých vysokých škol. Je třeba uvážiti, zda stará myšlenka jednotné vysoké školy s potřebným množstvím fakult - jak ji mají namnoze v cizině již s úspěchem provedenou - nebyla by nejlepším východiskem z kalamity, ve které jsme dnes a dlouho ještě budeme. Vysoké školy samy měly by si uvědomiti tu to situaci, hledati skutečnou nápravu a nespokojovati se jalovými protesty proti zrušení té či oné vysoké školy nebo fakulty, podporovanými projevy studentů o podstatě věci vůbec neuvažujících.

Stejné bolesti jsou však také v osobních poměrech vysokých škol a fakult. Některé z nich vyvíjejí se úplně isolovaně, není tu onoho přecházení profesorů s jedné vysoké školy na druhou, které bylo zdravým zjevem německých vysokých škol rakouských a větší ještě měrou bylo pravidelným zjevem v Německu, kde nikdo na téže škole nebyl habilitován, jmenován mimořádným a řádným profesorem, a které znamenalo do jisté míry postup a odměnu za práci vědeckou a vysokoškolskou. Návrhy na jmenování profesorů na vysokých školách dějí se namnoze zcela podle nahodilých osobních poměrů, bez ohledu na potřebu, což při dnešním obmezeném počtu systemisovaných míst znamená, že na jeden obor je třeba několik profesorů, na druhý se pak nedostane vůbec. V tom směru autonomie vysokých škol nefunguje dobře a správa školská neprovádí potřebnou pevnou korekturu. Dnes není možno, aby každý, kdo se na vysokou školu habilituje, si také profesuru vyseděl bez ohledu na svou práci a potřebu školy. Pro ty, kdož pak nemají naděje, že se stanou skutečnými profesory, ač kvalifikaci na to mají, třeba upraviti jasně právní postavení bezplatných profesorů, poněvadž praxe ukázala dnešní poměry této kategorie neudržitelnými a nemožnými.

Dnes je patrno, že počet míst ve státní službě, kam spěje touha většiny našich mladých lidí, reorganisací správy bude se zmenšovati. Vynutí si to prostě vývoj státních financí. A tak je nutno, aby mladá generace naše obracela se větší měrou na jiné obory, zvláště na samostatná podnikání v obchodu, živnosti, průmyslu - ovšem za předpokladu zlepšení našeho hospodářského života, kteréžto zlepšení se zatím neprojevuje. Pro tyto obory a zvláště pro nutný náš přímý a bezprostřední export do ciziny, o který musíme především usilovati, dnešní zařízení našich vysokých škol nepřináší dostatečně přípravy a zůstává daleko za podobnými institucemi v cizině, kde se právě těmto oborům věnovala již před válkou a věnuje zase v poslední době veliká péče, o jaké u nás nemáme ani ponětí. Doplnění vysoké školy obchodní v těchto směrech je proto nezbytně nutné.

Jako jiná léta musím se přimlouvati i letos za udržení podpory pomocným vědeckým silám vysokoškolským, demonstrátorům a asistentům, bez jichž obětavé práce nemohly by naše některé přetížené vysoké školy vůbec své úkoly zmoci.

V sociálních zařízeních studentských třeba se zmíniti s povděkem o rozmnožení kolejí studentských Nestalo se tak vždy jen naším přičiněním jako při koleji jugoslávské, dobry výsledek však je nesporný. Přimlouvám se pokud možno za včasné vyřizování a vyplácení studentských podpor, poněvadž velká většina studentů na tyto podpory čeká, třebas nemohu si zatajiti, že je mezi nimi v poslední době stále skoro ke stu případů, že povolenou podporu si ani nevyberou. Chtěl bych však také upozorniti na povinnost státu rozšířiti péči o studenty větší měrou, nežli se děje dosud, na střední vrstvy, kde synové drobných úředníků, profesorů a učitelů jsou na tom leckdy hůře, nežli jich státem podporovaní a v koleji pro nemajetné umístění kolegové z jiných vrstev. Zároveň bych si přál, aby při dnešní nadprodukci inteligence větší měrou, nežli se to děje dosud, bylo přihlíženo při podpoře ku prospěchu, poněvadž dnes nemůže býti cílem státní správy, aby podporovala lidi neschopné. Koleje a studentská podpora končí skončením studií Absolvent je postaven do života, který ho už nepřijímá jako po převratu s otevřenou náručí; nastává mu boj o umístění, případná dlouhá nezaměstnanost, a marně ohlíží se absolvent po podobné péči, jaká mu byla věnována na vysokých školách. Problém nezaměstnané inteligence buší u nás na dveře, nevyhneme se řešení této sociální otázky v nejbližší době, a ani dnešní kritický stav finanční nemůže řešení tohoto problému zabrániti.

Volání po rozřešení otázky měšťanských škol újezdových, po úpravě čtvrtého ročníku měšťanských škol vůbec, po sjednocení a postátnění škol obecných je zatím stále marné.

Neukončený je také vývoj našeho hraničářského školství, kde stále ještě chodí půldruhého tisíce dětí českých do německých škol měšťanských a dva tisíce českých dětí do německých škol obecných. Přes 600 škol hraničářských volá ještě po řádném umístění, z toho více než sto je stále ještě umístěno zcela nemožně. Ministerstvo školství má nejlepší vůli obě otázky tyto řešiti a v mezích možnosti je také pozvolna řeší, avšak finanční poměry právě na tuto část našeho školství dolehly velmi těžce. V zájmu státním musí býti také zabráněno zneužívání domácího vyučování k odnárodňování českých dětí, jak se to děje v některých krajích, zvláště ovšem na Hlučínsku.

Naproti tomu o školství cizojazyčných našich menšin jest postaráno až nadbytečně přes to, že školství to je v některých svých částech přímo semeništěm agitace protistátní. To platí především o vysokých školách německých, jichž vyloženě hakenkrajclerský duch ukázal se v poslední době opětovně - vzpomeňme jen zkoušek na Pankráci - kde soustavně se volají jen profesoři z ciziny, kde nevychovává se domácí německý dorost vědecký a kde přiznání se k republice spíše škodí nežli prospívá. Přes to nemůže se vláda energicky odhodlati k odklizení druhé německé techniky, která je vyloženě nadbytečná, jejímž zrušením se žádná křivda Němcům nestane, poněvadž se tím zároveň umožní řádné vybudování zbývající německé techniky ať v Praze ať v Brně. Veřejnost česká těžce nese, že ani toto úsporné opatření, úspornou komisí navrhované, nebylo včas provedeno. Při té příležitosti bych varoval před úmyslem povolati k nám z německých běženců jednoho, jinak známého a uznávaného učence, jehož všeněmecký, třebas zatím ne hakenkrajclerský ráz je znám, a to ještě za finanční oběti, ovšem ze dvou zdrojů a ministerstev mu přiřčené, za které by bylo lze jmenovati ne méně nežli pět řádných placených profesorů domácích. Takové experimenty považuji za nemožné v době, kde se našim pomocným silám vědeckým odpočítává každá koruna a kdy velká část jmenování profesorů na českých školách je pouze bezplatná. Také v nižším školství jsou Němci všude ve výhodě. Procento německých středních škol odpovídá sice procentu Němců, ale na jednu třídu německou připadá jen 34 žáků, kdežto na třídu československou 37. Z měšťanských škol mají němci 23.1%, z mateřských 25.6%, tedy nad svůj průměr. V obecných školách, kde procento německých škol celkem odpovídá průměru, je v české třídě 41, v německé jen 38 dětí. Vadných budov českých škol obecných je 563, německých jen 12, vadných budov českých měšťanských škol je 70, německá jen jedna.

Nejhorší poměry pro nás jsou však ve školství odborném, kde jsme stále pod průměrem. R. 1932 bylo německých obchodních škol 26.7%, průmyslových 334%, kupeckých pokračovacích 26.3% a živnostenských pokračovacích 234%. Zde je nezbytně třeba nápravy.

Že náš stát stará se ve školství o své cizojazyčné menšiny způsobem skutečně velmi dobrým, toho dokladem nejsou jenom uvedená čísla o školství německém, nýbrž i školy maďarské, které vykazují 35 škol mateřských, 845 obecných, 16 měšťanských, 1 pro děti debilní, 10 středních, 3 obchodní, 1 průmyslovou, 21 lidových škol pokračovacích. Přál bych si, aby Slováci v Maďarsku měli jen polovici těch škol, co mají naši Maďaři. Slováci v Uhrách nemají bohu žel ani elementárních škol svého jazyka.

Naše veřejné knihovny zápasí s tak velikým nedostatkem prostředků, že stěží uhajují možnost zachovati si neporušeny řady odebíraných periodik, které tvoří základ vědecké práce. Je obdivuhodné, jakých výsledku přes to některé z nich, zvláště pražská, docilují a jak stoupá počet jejich čtenářů, jichž letos bude v Praze dosaženo bezmála 300000. Nemáme dosud nové potřebné úpravy povinných výtisků, takže zůstává tu již patnáct let onen chaotický stav, který nastal převratem a který způsobuje, že značné procento naší literární produkce vůbec zmizí, nejsouc nikde konservováno.

Těžko lze pochopiti, že mohou tak snadno býti rozprodávány a do ciziny vyváženy naše knihovny a sbírky, jako se stalo v poslední době několikráte s thunovskými v Děčíně a dietrichsteinskými z Mikulova, ač jich zachování bylo při trochu pružnosti a menším fiskalismu správy finanční za celkem málo dobytné nedoplatky daňové lehce možné. Souvisí to ovšem také s opomenutím při reformě pozemkové, kde dosti jasně nebylo pamatováno na zabezpečení archivů a knihoven, takže při laxním provádění těch ustanovení, kterých by přece bylo lze i dnes použíti, opakují se dnes stále případy prodeje starých patrimonijních archivů uzenářům, a v obchodě koluje z tohoto pramene řada vzácných rukopisů a prvotisků, jichž ztráta je nenahraditelná. Památky ty dostávají se i do rukou takových, že dovedou je rozřezati na kusy. Sám jsem měl v rukou podobně rozřezaný rukopis z XV. věku, obsahující husitské a protihusitské traktáty. Mám obavu, že v tomto směru budou jednou potomci naši vzpomínati doby popřevratové jako stejně barbarské, jakou byla pro kulturu doba josefínská.

Přes to marně voláme po vydání památkového zákona pro památky historické i přírodní, anebo alespoň po zřízení památkového katastru jako předpokladu tohoto zákona. Neupravena zůstává u nás otázka ochrany ptactva, které se jinde z hospodářských důvodů věnuje tolik péče.

Otázka Národního musea byla konečně rozřešena jeho pozemštěním, ve věci stavby státní galerie, tak potřebné pro bezpečné zachování všeho toho, co jsme s velikými obětmi práce a peněz dovedli z našeho i cizího umění soustřediti v našich rukou, není však pozorovati žádného pokroku.

Těžce zápasí o zachování vědeckého života našeho Česká akademie i všechny učené společnosti, krutě dolehla doba i na současné naše výtvarné umění. Kdežto jinde pěstování vědy a umění má veliké podpory u soukromníků, u nás po převratě převzal úkoly mecenášské stát. Dnes stát nemůže své mecenášství plnit v dosavadním rozsahu. Proto dnešní krise tak těžce stíhá všechnu naši kulturu. Poněvadž pak vývoj dosavadní vede k nespornému chudnutí našeho státu, jest obava, aby nevedlo to k trvalému snížení jeho kulturní úrovně vůbec. Aby se tak nestalo a abychom kulturní život náš, po převratě krásně rozkvetlý, převedli bez újmy na další generace to mělo by býti příkazem všech nás bez rozdílu politických stran. (Potlesk.)

Místopředseda Votruba (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Časný. Uděluji mu slovo.

Sen. Časný: Vážený senáte! Žaluji k veřejnosti, že dosud nebyl projednán zákon o obvodových školách měšťanských. R. 1929 v druhém období senátu byl podán kulturnímu výboru senátu vládní návrh zákona o obvodových školách měšťanských. Ten návrh byl zmařen, nedošlo k projednání. R. 1932 ministr školství a nár. osvěty dr. Dérer dal kulturnímu výboru poslanecké sněmovny tento návrh k projednání. Tato předloha byla projednávána v kulturním výboru a uvázla na §u 31. Důvodem byly momenty finanční, pro ně prý není možno, aby se osnova o obvodových měšťanských školách stala zákonem. V kulturním výboru senátu promluvil také pan ministr školství o nutnosti zákona o těchto školách Zdůraznil jak je nutný tento zákon bohužel, jeho projednávání naráží v kulturním výboru poslanecké sněmovny, jak jsem již řekl na momenty finanční. S některých stran bylo totiž zdůrazněno, že tuto dobu nelze dosti dobře upravovati tuto otázku tak, aby obce, které dosud nepřispívaly k vydržování měšťanek, jež mají býti přeměněny na obvodové, byly v této době finančních nesnází k tomu nuceny. Ministr zdůrazňuje potřebu zákona o obvodových školách měšťanských zejména s hlediska východních zemí republiky, kde měšťanské školství je v zárodku. Jde o Slovensko a Podkarpatskou Rus. Poněvadž zákon o obvodových školách není proveden, jsou povinnosti vůči těmto školám nestejné. Chci poukázati na to, že nemůžeme být bez těchto škol a že vedle toho je také nutno, aby bylo přikročeno ke zřízení IV. třídy měšťanské školy, která jediné vychovává pro praktický život. Pokud jde o střední školy, mohou na ně žáci z I. až III. třídy měšťanky přestupovat. A tu je otázka, jaký je nynější stav obvodových škol měšťanských, a to, co s tím souvisí Chci některými doklady znázornit zatížení míst, která školy postavila a která vůči nim konají své povinnosti.

Na venkovském okrese olomouckém, který má podle posledního sčítání lidu 48.000 obyvatel, jsou 4 měšťanské školy české. Připadá tedy jedna měšťanská škola, odečteme-li obyvatelstvo německé, asi na 10.000 obyvatel. Kromě těchto veřejných škol českých byly na okrese zřízeny státní školy menšinové, a to celkem 3, takže česká měšťanská škola připadá asi na 5¹/₂ tisíce obyvatel. Mezi veřejnými školami, vydržovanými obcemi a obvody, jsou 2 měšťanské školy školami obvodovými, ale jen u jedné z nich přistoupily všechny obce které jsou v obvodu 4 km ke školnímu obvodu. V obvodu měšťanské školy v Náměšti na Hané jsou některé obce které jsou vzdálenější od Náměště nežli 4 km, za to některé obce ve vzdálenosti menší do tohoto obvod u nepřistoupily. Tak obec Senice, obec zámožná do obvodu nepřistoupila, posílá však téměř děti od 6. do 8. škol roku do měšťanské školy v Náměšti a zvýšila tím počet dětí, připadající na třídu tak, že musely býti při měšťanské škole v Náměšti zřízeny pobočky. Náklad na úpravu nových místností a pořízení učebných prostředků zaplatil obvod ze svého, když však žádal příspěvek od Senice nedostal nic a byl odkázán místními činiteli obce Senice, aby vybíral po dětech, měšť. školu navštěvujících, školní plat. Protože mezi těmi dětmi byla většina dětí nemajetných, byl žádán školní plat jenom po rodičích zámožných, avšak ani ti školního platu nezaplatili. Protože obvodová místní školní rada nechtěla školní plat vymáhati soudně, zaplatila celý náklad i za děti nedocházející ze Senice, takže obce obvodu přispívaly na výchovu dětí, na které normálně by přispívati nemusily.

Podle informací, které jsem získal v kraji olomouckém - v okresích, do tohoto kraje patřících - zjistil jsem případy, o kterých si zde dovolím pojednati.

Některé měšťanské školy obvodové byly zřízeny na základě plenárního usnesení obecních zastupitelstev všech obcí, které k obvodu přistoupily, a obce ty platily také až do předloňského roku kvoty, které z rozpočtového schodku obvodové místní školní rady na ně připadaly. V předminulém roce odepřely však některé obce tyto schodky hraditi a na základě soudního rozhodnutí byla správnost jejich stanoviska potvrzena, protože svého času opominuly vyžádati si potvrzení a schválení svého závazku zemským výborem. Tak jsou nyní postaveny některé budovy měšťanských škol, které má vydržovati celý školní obvod, nyní však je vydržuje a umořuje toliko jedna obec je to však nad její finanční síly.

Jak české, tak i německé obce v okolí Vel. Olomouce nemají měšťanských škol a nepřihlásily se též k žádnému školnímu obvodu, posílají však všechny děti 6. až 8. škol. roku až na nepatrné výjimky do středních a měšťanských škol v Olomouci. Tak je na českých školách měšťanských v Olomouci zapsáno 480 dětí přespolních, na německých školách měšťanských dosahuje v některých třídách počet dětí přespolních i 50%. Olomouc žádá na dětech přespolních školní plat, protože je však mezi dětmi měšť. školy navštěvujícími, mnoho dětí chudobných, je velká většina nákladu plynoucího z udržování a zřizování poboček zapravována městem Tento náklad na děti neolomoucké je značným zatížením obecního rozpočtu zvláště v poslední době, když má býti v Hodolanech vybudována nová škola, na kterou obec zařadila náklad do rozpočtu na r. 1934. Při této příležitosti zemský president země Moravskoslezské výnosem ze dne 29. září 1933, čís. 33.820/II.-3, sdělil městské radě v Olomouci, že zemský výbor nesdílí názor, že je město povinno přijímati do měšťanské školy žáky přespolní, když nemá dostatek místa pro vlastní, bez jakékoli náhrady části nákladů, připadajících na cizí žáky. Z tohoto názoru zemského výboru tedy plyne, že olomoucká obec nemusí přijímati žáky ani z těch obcí, které jsou v obvodu 4 km. Tato praxe odporovala by ustanovením §u 6. odst. 4 malého školského zákona a byli by jí postiženi hlavně chudobní žáci, protože zámožnější navštěvují zpravidla školy střední.

Aby těmto nesrovnalostem bylo zabráněno kde třeba, aby byly upraveny zákonem předpisy o školních obvodech aspoň těch měšťanských škol, které jsou již vybudovány a do nichž docházejí žáci z několika obcí.

Konečně nelze nepřipomenouti, že za nynější praxe rozvržení nákladů na měšťanské školy jsou velmi citelně postiženy obce české ve prospěch obcí jinojazyčných. Tak na př. Olomouc musí vydržovati pro německé děti 10 škol veřejných, kdežto sousední město Šternberk pro české děti, ačkoliv jich má percentuelně ještě více, nevydržuje ani jediné školy a věcný náklad na vyučování českých dětí ve Šternberku je hrazen státem. Tak je tomu na př. také v celé severní Moravě a vůbec ve všech městech, v nichž jsou školy státní. Je jistě spravedlivé, že stát tyto školy vybudoval a budovy vystavěl. Bylo by však spravedlivé, aby na tyto školy, i když zůstanou školami státními, přispívaly obce úhradou věcných a vydržovacích nákladů podle své daňové základny. Pak by bylo třeba upraviti též příspěvky obcí, které jsou v obvodu 4 km od měšťanské školy a jež své děti do této měšťanské školy posílají.

Je také důležité, abych pojednal o stavbě menšinových škol. Ministerstvo školství a nár. osvěty vykonalo za těch 15 roků naší samostatnosti velice mnoho v tomto oboru, ale na základě většího počtu českého žactva menšinových škol jeví se velký nedostatek učebních místností a proto je zapotřebí, aby ministerstvo školství a nár. osvěty snažilo se doplniti to, co je nutno a zapotřebí pro vyučování. Především jde o měšťanské školy. Véska má 6 tříd a dvě třídy obecné a mateřské školy umístěné v pěti domcích nemá jedné učebny, kabinetů a vůbec žádných pomocných místností, kreslírny, tělocvičny atd., čeho je k vyučování zapotřebí. Nemilany u Olomouce mají 5 tříd a tři třídy obecné a mateřské školy umístěno v sedmi domcích, jedna třída umístěna je v cihelně a jedna ve statku, ostatní v soukromých domcích. Mohelnice, 6 tříd měšťanské školy, tři třídy obecné školy a dvě mateřské školy umístěné v 6 budovách. Je to okresní město. Není žádných pomocných místností. Krasíkov, 4 třídy měšťanské školy, 2 třídy obecné školy, mateřská škola, umístěné v domcích a v bývalém nádraží u samé trati, takže u dětí je možné, že by zde mohlo dojíti k nehodě a že by utrpěly úrazy. Jde také o obecné školy. Hradečná čeká už od převratu, aby tam byla postavena školní budova. Má jednotřídní a mateřskou školu, jež jsou umístěny v hostinci. Plány jsou již 3 roky hotovy a již 2 roky jsou v ofertním řízení nabídky stavitelů. Břevenec u Uničova - jednotřídní obecná a mateřská škola, obě jsou v domcích. 30 dětí obecné školy se tísní v chaloupce v tmavé místnosti o 24 m². Malá Morava u Starého Města - jednotřídka. Škola je umístěna těsně u trati ve zrušeném strážním domku. Raškov má 2 třídy velmi špatně umístěné ve dvou domcích. Zdraví dětí tam trpí nevhodným umístěním. Jedná se také o přístavbu této školy.

Školy menšinové na četných místech značně vzrostly a nové budovy již nestačí, je potřebí přístaveb. Měšťanská škola ve Šternberku, postavená pro 7 tříd, má nyní 11 tříd a na 400 žáků. Učí se ve sborovně, pracovně, jídelně a ve sklepě. Podobně je v Uničově, Šumperku, Ženklavě, Fulneku, Brodku u Konice, Hanušovicích a jinde. Je tedy potřebí, aby v r. 1934 bylo uvedeným nedostatkům odpomoženo a aby ministerstvo školství a nár. osvěty v tomto směru vykonalo, co je možno.

Letošní zimu máme již před vánocemi krutou. V teple je dobře, ale u všech lidí není teplo. Teplo, jídlo a šat uchrání člověka před zimou, ale co s dětmi nezaměstnaných? Povinností vlády je, aby všechny úkoly sociální péče byly plněny, a je třeba poskytnouti také prostředky pro ošacení. O ošacovací akci se psalo, že bude na ni věnováno 10 milionů, bylo však žádáno 18 mil. Pan ministr soc. péče pravil v rozpočtovém výboru senátu, že je v republice 300000 dětí nezaměstnaných rodičů. A tu jsem počítal: kdyby obuv, šat a prádlo na dítě stálo jen 50 Kč, stálo by to 15 mil. Kč. Avšak šat, obuv a prádlo není možno koupiti za 50 Kč, třeba tedy dáti plnou částku. Je skutečně smutný stav, že máme v naší republice tak velký počet nezaměstnaných a že je zde úředně zjištěno 300.000 jejich dětí.

Vážený senáte, obdržel jsem přípis správy obecné školy v Sosnově, s československým jazykem vyučovacím okres Bruntál na severní Moravě, v horách - výkřik, který i zdravé srdce rozruší a který křičí k svědomí celé veřejnosti. Píší tam:

"Jménem svých ubohých žáků volá k vám správa školy o malou pomoc. Rodiče našich žáků jsou většinou bez zaměstnání. Nemají ani, zač by koupili dětem to nejdůležitější. Zvláště nyní na zimu potřebují děti boty a teplé šaty. Máme děti, které chodí ještě nyní" - 1. prosince to psali - "bosy a budou choditi i později, ačkoli jsou v horské krajině, kde je zvláště tuhá zima. Je drásavý pohled na schoulené postavičky dětí a na zimou zmodralé jejich nohy. Děti nemají ani košil, chodí jen ve vetchých kabátcích, které nemohou uchrániti těla od zimy. Žijeme na hranicích, je nás tu málo Čechů. Snažíme se zmírniti bídu našich dětí, ale naše síly jsou slabé pro tolik bídy. Proto prosíme vás, slitujte se nad našimi dětmi a pomozte jim. Svým byť sebe menším přispěním budete míti zásluhu o jejich lepší život. Pomůžete nám rozžehnouti v jejich očích světla radosti a štěstí."

Jistě všichni cítíte, že je to výkřik největší bolesti a, řekl bych, přímo výkřik největšího utrpení.

Slyšeli jsme, že se připravoval mléčný zákon, monopol na prodej mléka, mělo tedy dojíti ke zdražení poživatiny těch nejpotřebnějších, která je vlastně hlavní výživou dětí. Proti tomu však se vznesl oprávněný protest. Jednalo se o cenách mléka prozatím ve velkých a větších městech. Rodinám dělnickým byl by býval znemožněn nákup mléka pro děti, žactvu ve školách, kterému se mléko prodávalo za peníze, bylo by toto značně zdraženo a co se týče těch, kteří ho dostávají zadarmo, znamenalo by to pro stát větší vydání. Potřebujeme zdravou a silnou generaci, zdravou duševně i fysicky. Dámy a pánové, nestěžujme existenci nejpotřebnějším! Nejsme národem bohatců, ale při tom, co máme, pamatujme na naše děti, na náš dorost. Nepřátelé demokracie, státy diktatur, mstitelé prohrané války číhají na hranicích i doma, tedy pozor! 300.000 dětí nezaměstnaných jsou součástí budoucích obránců naší republiky, dejme jim tedy, čeho potřebují.

Je pravda, že náklad na státní výdaje je velký. Jsme si plně vědomi, že vydání pro veřejné účely nebudou námi uhrazena, za to odejdeme s uspokojením, že my, současníci stojící u kormidla státního, připravujeme klidnější a spořádanější život našim příštím.

Mléčné osnovy, jak jsme četli a slyšeli, předložené ministerstvem zemědělství a zdravotnictví, se nestanou zákonem, mléko zdraženo nebude. Osvědčilo se tedy, že projev národa, je-li spontánní, jako v tomto případě, je oporou obránců zákona.

Teď chci ještě stručně promluviti o racionalisaci, která je také jednou z příčin nynější bídy mezi dělnickým lidem a zejména u těch, kteří nemají zaměstnání.

Racionalisace je příčinou nezaměstnanosti. Má prospívati všem, zatím však stává se kletbou. Nyní některé příčiny Jednou z hlavních příčin je 48 hodinová doba pracovní. Je třeba, aby byla snížena na 40 hodin. Tato záležitost projednává se mezinárodně. Amerika Evropu předešla, zkrátila pracovní dobu a miliony nezaměstnaných lidí v Americe dostaly práci. U nás je třeba, abychom všichni stáli ve službách státu, a proto je možno změniti 48 hodinový týden na 40 hodinový. Tím bychom zaměstnali jednu šestinu nezaměstnaného dělnictva, došlo by ke klidu v rodinách a snížila by se vydání státu na bezpečnost. Nezaměstnanost přichází státu hodně draho, vyžaduje různých nákladných opatření. Snížení pracovní doby na 40 hodinový týden znamenalo by značnou úsporu, téměř 1 miliardu Kč ročně na podporu nezaměstnaným. Ministerstvo soc. péče, ministerstvo veř. prací, ministerstvo zahraničí a celá vláda, odborové organisace, politické strany a my všichni musíme se zasaditi o to, aby spontánně bylo proklamováno snížení pracovní doby, a zmíněná ministerstva, jakož i celá vláda měla by zasáhnouti kratší cestou ku provedení tohoto zákona.

Levnější ceny znamenají, že výroba strojová je lacinější. Jde také o zrušení kartelů, a to se týká železa, papíru, cukru aj. Dále jde o praxi v provádění zákona o nekalé soutěži, o vyrovnáních a konkursech. Na základě nekalé soutěže dochází u mnohých k vyrovnání, ke konkursům, a tu by se měla vláda a úřady postarati, aby bylo na nekalou soutěž přísně dohlíženo. Je třeba učiniti dohody se státy o výměně surovin, polotovarů a průmyslových i zemědělských výrobků, o distribuci výroby a distribuci ujednání mezi státy.

Je potřebí poctivě přiznávati daně Jsou veliké defraudace daní důchodových. Málokdo přiznává úspory, aby nemusil platiti důchodové daně. Proto je stát odkázán na daně spotřební. Domácí spotřeba vázne, dělník nemá práci, export je malý. Dříve jsme měli přes 54 mil. obyvatelů Rakousko Uhersko, Bosnu a Hercegovinu, dnes pracujeme pro 14 milionů. Státy se uzavírají, snaží se vyráběti samy. Politika zemědělská měla by míti více pochopení pro výměnu zboží. Výměnou stáváme se silnými doma. Třeba říci, že do průmyslu se tlačí všichni z bohatých selských obcí, z hor, odevšad, z Čech, Moravsko-slezské země, Slovenska a Podkarp. Rusi. Docházejí i ti, kteří doma výživu mají. Statistika ukazuje, že největší počet nezaměstnaných je z měst Malý obraz: R. 1932 bylo vyvezeno do Jugoslavie zboží za 404 mil. Kč, letos za 10 měsíců za 164 mil. Kč, do Rumunska loni za 300 mil. Kč, letos za 10 měsíců za 188 mil. Kč.

Hospodářská součinnost malodohodových států bude míti svá jednání zde v Praze 10. ledna. Tato porada hospodářské součinnosti malodohodových - států bude míti jistě pro náš vývoz veliký význam. Předpokládá však dohodu mezi zemědělstvím a průmyslem. Jde o to, jak my přijdeme Jugoslavii a Rumunsku vstříc. Malá dohoda jest pro uznání Ruska de jure. Amerika nás předešla a jsou-li zprávy pravdivé, nynější president Spojených států severoamerických vyjednal, že do Ruska bude se pracovati za 73/4 miliardy. Československo musí urychliti své jednání. U nás máme strany, které v době hospodářské krise a mezinárodních zápasů se státy s diktaturami potírají činnost socialistů. Socialisté bojují pro upevnění demokratických řádů a pro pomoc hospodářskou krisí postiženým. Některé z občanských stran pracují k tomu, aby dnešní systém demokracie byl změněn v systém stavů. Nemáme dnes času k projednání, ale přijde doba, kdy se budeme zabývati více tou otázkou, jaký význam má míti složení stavů. To je dílo Německa a Rakouska. Myslím, že těm pánům, kteří tuto otázku chtějí řešiti, se to rozřešit ne podaří a že budeme dosti silni, abychom se ubránili. Dnes není doba pro rozklad, dnes je doba pro soulad. My upozorňujeme a varujeme. Hlasujeme pro rozpočet. (Potlesk.)

Místopředseda Votruba (zvoní): Přerušuji rozpravu, jakož i projednávání pořadu schůze.

mezi schůzí: Usnesení posl. sněmovny tisky 1166 a 1167.

výboru rozpočtovému usnesení posl. sněmovny tisky 1166 a 1167.

K návrhu místopředsedy Votruby uložil senát výboru k podání zpráv o uvedených usneseních posl. sněmovny lhůty 24 hodin.

Místopředseda Votruba sdělil usnesení předsednictva senátu podle §u 40 jedn. řádu, aby se příští schůze senátu konala ve středu dne 20. prosince 1933 v 9 hod. s

1. Zpráva rozpočtového výboru o usnesení posl. snemovne (tisk 1158) k vládnemu návrhu štátneho rozpočtu republiky Československej a finančného zákona pre rok 1934 (tisk 1164).

2. Zpráva rozpočtového výboru o státním závěrečném účtu republiky Československé za rok 1932, spolu s účty státního bytového fondu a dávky z majetku (tisk 1149).

3. Rozprava o prohlášení pana ministra financí, učiněném ve schůzi senátu dne 5. prosince 1933.