Přítomni:

Předseda: dr. Soukup.

Místopředsedové: Donát, dr. Heller, dr. Hruban, Klofáč, Votruba.

Zapisovatelé: Johanis, Stržil.

123 senátorů podle presenční listiny.

Členové vlády: ministr dr. Dérer.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr. Šafařovič; jeho zástupci dr. Bartoušek, dr. Trmal.

Předseda dr. Soukup zahájil schůzi v 15 hodin 31 minut.

 

Sdělení předsednictva.

Dovolené

dal předseda: na dnešní schůzi sen. Ikertovi, Kreibichovi, Pociskovi, Wenzelovi; na týden sen. dr. Bačinskému, Kianičkovi, Stodolovi.

Předseda konstatoval, že senát je způsobilý se usnášeti, a senát přijal jeho návrh, aby byly dány dovolené: zdravotní dovolená na dobu jednoho měsíce sen. Hakenovi, do 15. června sen. dr. Milotovi.

Rozdané tisky.

Návrh tisk 1049.

Zprávy tisky 1050 až 1055.

Odpovědi tisky 1057/1 až 1057/4.

Těsnopisecká zpráva o 197. schůzi senátu N. S. R. Čs. ze dne 23. února 1933.

Zápis o 216. schůzi senátu N. S. R. Čs. ze dne 5. května 1933.

Zápisy

o 217. a 218. schůzi senátu N. S. R. Čs. vyloženy byly podle §u 72 jedn. řádu v senátní kanceláři k nahlédnutí.

Ježto nebyly v předepsané lhůtě žádným panem senátorem podány písemné námitky, pokládají se zápisy ty za správné a budou vytištěny.

Z předsednictva přikázán

výboru iniciativnímu návrh tisk 1049.

Z výboru iniciativního

podle usnesení ze dne 26. května 1933 přikázáno:

Výborům ústavně-právnímu a rozpočtovému návrh tisk 999.

Výborům národohospodářskému a rozpočtovému návrhy tisky 1028, 1034.

Výboru rozpočtovému

k návrhu ústavně-právního výboru přikázány vládní návrhy tisky 1038, 1039.

 

Předseda (zvoní): Budeme projednávati pořad.

Navrhuji, aby odstavec 1., 2. a 3. dnešního pořadu, totiž:

1. Zpráva ústavně-právního výboru o návrhu sen. Donáta, Filipínského, Klofáče, dr. Reyla, Votruby, dr. Hellera, Luksche a druhů (tisk 1047) na změnu a doplnění některých ustanovení zákona ze dne 15. dubna 1920, č. 326 Sb. z. a n., o jednacím řádu senátu Národního shromáždění. Tisk 1054.

2. Zpráva ústavně-právního výboru k usnesení posl. sněmovny (tisk - 1046) o návrhu posl. Mašaty, Tomáška, dr. Patejdla, dr. Noska, Ježka, Hackenberga, dr. Hodiny a druhů na změnu a doplnění některých ustanovení zákona ze dne 15. dubna 1920, č. 325 Sb. z. a n., o jednacím řádu poslanecké sněmovny Národního shromáždění. Tisk 1053.

3. Zpráva ústavně-právního výboru o návrhu sen. Donáta, Filipínského, Klofáče, dr. Reyla, Votruby, dr. Hellera, Luksche a druhů (tisk 1048) na změnu některých ustanovení jednacího řádu senátu Národního shromáždění ze dne 15. dubna 1920, č. 326 Sb. z. a n., tisk 1055,

sloučeny byly v jediné projednávání a v jedinou rozpravu.

Kdo s tímto mým návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh můj je přijat.

Zpravodajem o všech třech odstavcích pořadu je pan sen. dr. Havelka, jemuž uděluji slovo a žádám, aby o každém odstavci pořadu podal zprávu.

Zpravodaj sen. dr. Havelka: Slavný senáte! Posl. sněmovně byl podán návrh posl. Mašaty a druhů na změnu a doplnění některých ustanovení jedn. řádu posl. sněmovny. Navrhovatelé odůvodňují jej, a to správně, takto:

Jednací řád poslanecké sněmovny: zákon ze dne 15. dubna 1920, č. 325 Sb. z. a n., který měl býti, jak vysvítá z § 37, odst. 2, prozatímním řádem volené sněmovny, trvá téměř plných 13 let v účinnosti bez podstatných změn. Je to dokladem, s jakou důkladností a prozíravostí byl pracován a jak se v zásadě dobře osvědčil.

Podávají-li navrhovatelé návrh na změnu některých jeho ustanovení, má to pouze ten důvod, že je nutno aspoň některá jeho ustanovení, zvláště ta, jejichž vyklad byl v praxi sporný, vyjasniti a doplniti, jednak přizpůsobiti jeho ustanovení změněným poměrům dnešním. Vůdčími motivy navržené novely k jednacímu řádu je povznesení a upevnění parlamentního zřízení proti útokům a proti snahám parlamentarismus odstraniti nebo ochromiti, jakož i povznesení a upevnění práv, svobody, autority a vážnosti parlamentu.

Účelem navrhovaných změn pak je především: zvýšiti zájem o jednání v plenu sněmovním, povznésti jeho úroveň, zabezpečiti klidnou a věcnou práci a pořádek ve schůzích a zhodnotiti interpelační právo sněmoven. (Výkřiky sen. Kindla.)

Výbor ústavně-právní poslanecké sněmovny změnil a doplnil iniciativní návrh zákona a změněný a doplněný návrh schválila poslanecká sněmovna jako osnovu zákona, sen. tisk č. 1046.

Ústavně-právní výbor poslanecké sněmovny podepřel své doporučení přijetí osnovy zákona ve změněném a doplněném znění, obsaženém v usnesení poslanecké sněmovny sen. tisk č. 1046, tímto odůvodněním:

§ 2, odstavec 4.

Výbor změnil projednávaný návrh tak, aby bylo zřetelně rozlišeno a normováno řízení o dovolené, jíž se poslanci dostává na jeho žádost, a o omluvě dodatečné, kterou se ospravedlňuje poslanec, který si nemohl potřebné dovolené vyžádati.

Výbor pojal v osnovu navržených změn také ustanovení (§ 2, odst. 5), kterým se od povinnosti dožadovati se pro každou absenci dovolené nebo ospravedlniti se dodatečnou omluvou zprošťují poslanci, kteří jsou členy vlády. Při tom nutno míti na paměti, že obecná povinnost poslanců, zavazující je k účasti na jednání sněmovním, platí ovšem také pro poslance, kteří jsou členy vlády. Výbor však uvážil, že kolise, v níž se tito poslanci ocitají se svými povinnostmi úředními a se svými ústavními povinnostmi vůči druhé sněmovně, jsou tak časté, že je žádoucno, aby jim samotným bylo zůstaveno k posouzení, kdy jejich účast na jednání sněmovním je potřebná, a to tím spíše, že podle ústavního předpisu může sněmovna účast člena vlády na svém jednání kdykoliv si vyžádati. Výbor se domnívá, že ohled členů vlády na jednání sněmovní se nezmenší, nýbrž zvýší, nebude-li poslancům - ministrům ukládána povinnost nesplnitelná, resp. nebudou-li nuceni ospravedlňovati se trvale stereotypními žádostmi za dovolenou nebo omluvami.

Ústavně-právní výbor senátu je rovněž názoru, že je nutno účinněji, než to je posud možno podle platného jednacího řádu zvýšiti zájem o jednání v plenu sněmovním, povznésti jeho úroveň (§§ 2, 3, 12, 20), zabezpečiti klidnou a věcnou práci a pořádek ve schůzích (§§ 10, 50, 51, 52) a zhodnotiti interpelační právo sněmoven (§§ 66 a 60), a proto uznávaje i důvody iniciativního návrhu i důvody ústavně-právního výboru poslanecké sněmovny, jak nahoře uvedeny, sněmovního poslaneckou sněmovnou přijaté za vhodné k dosažení cíle výše naznačeného a respektuje iniciativu poslanecké sněmovny ve věci jednacího řádu toliko jí se týkajícího, navrhuje podle usnesení své schůze ze dne 29. května 1933 slavnému senátu, aby schválil usnesení poslanecké sněmovny beze změny tak, jak je obsaženo v sen. tisku č. 1046.

Slavný senáte! I u nás v senátě podali pod čís. 1047 sen. Donát a spol. návrh, aby změněna byla některá ustanovení jednacího řádu, pokud ke změně jejich je potřebí zákona. Odůvodnění je totéž jako ve sněmovně poslanecké.

Výbor ústavně-právní podrobil všechny navrhované změny bedlivé úvaze, vyslechl o nich jako znalce p. JUDra Otakara Krouského, advokáta v Praze, bývalého člena revolučního Národního shromáždění, zpravodaje výboru pro změnu jednacího řádu a původce dosud platného jednacího řádu a dospěl k tomu přesvědčení, že je zákon doplniti jen těmi ustanoveními, jichž je potřebí k zajištění dělnosti senátu a řádného a důstojného chodu zákonodárných prací v něm.

Slavný senáte, při této příležitosti není mně možno opomenouti, abych se nezmínil výslovně o našem býv. kolegovi p. dr. Krouském, který snad 2 léta pracoval na původním jednacím řádu dosud platném, o kterém navrhovatelé jak v posl. sněmovně, tak i v senátě správně tvrdí, že je pracován důkladně, prozíravě a že se také osvědčil a již 13 let trvá. Toto vysvědčení zasloužené a správné může p. dr. Krouského opravdu těšiti.

Výbor je si sice vědom toho, že starou bolest všech sněmoven, tj. nedostatečnou účast na schůzích, nelze léčiti jediné veřejnou důtkou, pranýřováním nedbalosti a majetkovou újmou, přece však sáhl k zavedení přísnějších opatření proti senátorům, kteří neplní svých povinností, zanedbávajíce schůze. Ovšem je připomenouti, že v senátě nedospěla až na některé výjimky nedostatečná účast té míry, aby tím ohrožována byla důstojnost sněmovního jednání, a proto výbor upustil od stanovení určitého počtu přítomných senátorů jako předpokladu zahájení schůze a jednání.

Účast na schůzích může podle názoru výboru zabezpečiti jen zvýšené vědomí zodpovědnosti u senátorů, řádná organisace senátorských klubů a kontrola občanstvem při zachování zásady veřejnosti celého politického života.

Příčiny, pro něž někteří senátoři zanedbávají schůze senátní, jsou často hlubší a nebývá to vždy jen nedbalost, anebo dokonce snad pohodlnost. Jistě, že by účast senátorů na schůzích parlamentu byla čilejší, kdyby se podařilo zvýšiti zájem o vlastní zákonodárnou a kontrolní praktickou činnost parlamentu jako lidového zastupitelstva.

K tomu má přispěti změna § 20 j. ř., jež cílí k tomu, aby o důležitých vládních návrzích z podnětu vládního nebo na základě usnesení předsednictva konána byla v plné schůzi předběžná rozprava, v níž vyjasní své stanovisko vláda a v níž senátorské kluby dají prohlásiti svůj názor o předmětu jednání.

V této rozpravě ovšem není možno podávati věcné návrhy, zejména nelze podati návrh, aby se přešlo přes vládní návrh k pořadu, tak aby vládní návrh byl zamítnut bez porady výborové.

V § 5 uznal výbor za vhodné jasně vyjádřiti, že volba celého předsednictva během volebního období koná se jen tehdy za předsedání předsedy vlády, nefunguje-li řádně dosavadní předsednictvo.

Pokud jde o disciplinární řízení proti těm senátorům, kteří nedodržují zúmyslně platné předpisy a dokonce svévolně maří, nebo jinak porušují svobodu jednání, objevila se potřeba dosavadní opatření jednacího řádu zostřiti. Náš jednací řád znemožňuje a také napříště má znemožniti mechanickou, svévolnou a slepou obstrukci. Náš jednací řád nechce obmezovati jednotlivců ani celků senátorských, obmezuje však právem svévoli, a to v zájmu republiky, jejímž je parlament orgánem.

Pořádek v parlamentním jednání je podstatnou částí svobody občanské. S tohoto vysokého hlediska demokracie sluší posuzovat předpisy jednacího řádu, jež zabraňují výstřelkům jednotlivců proti zájmům obecným.

Kárné řízení proti těm, kdož při jednání senátním dopustili se urážek slovných nebo činů násilných, vyžaduje nové úpravy.

Dosavadní § 51 obmezil kárné řízení na případy urážky jiného senátora a člena nebo zástupce vlády. Návrh rozšiřuje kárné řízení i na urážky poslanců, obou sněmoven a orgánů těchto sněmoven, ježto jde o okruh osob, jejichž součinnost je k legislativě nutna. Po stránce formální ponechal ústavně-právní výbor dosavadní řízení kárné v platnosti s tím pouze rozdílem, že provedl stylistické změny, odpovídající změněným materielním ustanovením. Pokud jde o trest, je výbor toho názoru, že důtka sněmovny je sice vysokým morálním trestem sama o sobě, ale při těžkých urážkách je záhodno, aby s ní spojena byla ztráta senátorských náhrad; tato ztráta jest omezena jen nahoru, tak aby byla přípustna i ztráta částečná.

O potrestání provinilého senátora rozhodne, jako dosud, plná schůze sněmovny. Toto ustanovení jednacího řádu poměrům v senátě plně vyhovovalo, osvědčilo se, a proto výbor neshledal vhodným, aby plénum rozhodovalo a debatovalo také o návrhu výboru, jímž potrestání obviněného senátora bylo odmítnuto.

Interpelační právo přijal výbor ve stejném znění, jak jest upraveno pozměněným jednacím řádem poslanecké sněmovny, neboť je záhodno, aby interpelační právo s hlediska rovnosti obou sněmoven bylo pro senát stejné jako pro poslaneckou sněmovnu.

Ústavně-právní výbor usnesl se ve své schůzi konané dne 29. května 1933 navrhnouti, aby slavný senát schválil osnovu zákona ve znění v tisku 1054 otištěném.

Slavný senáte! Zpráva ústavně-právního výboru o návrhu sen. Donáta a druhů na změnu některých ustanovení autonomních.

Podstatnou částí návrhu jsou tato nová ustanovení:

Účelněji je formulován § 9, odstavec 1, lit. m), o vyloučení projevů ukládajících o republiku, ohrožujících bezpečnost státu, projevů hrubě urážlivých, projevů vybízejících k těmto trestným činům nebo činy takové schvalujících ze senátních spisů tiskem vydávaných.

Podle § 9, odstavec 2, může předsednictvo neodkladné věci rozhodnouti mimo schůzi per rollam.

Příští schůzi a pořad jednání ustanoví předseda podle usnesení předsednictva, leč že by se senát jinak usnesl k návrhu 50 senátorů.

Otázka, zda má, či nemá býti dovoleno čísti řeči, může býti ovšem řešena různě. Čtení neprospívá živosti rozpravy a snižuje zájem o ni, může dokonce vésti k bezduchému čtení řeči, které sepsal někdo jiný. Zákaz čtení nutí senátory, aby opravdu věcí se zabývali, chtějí-li k ní mluviti, ač úroveň rozpravy tím nemusí býti povznesena. Zákaz čtení povede však snad přece u všech stran k pečlivějšímu výběru kandidátů.

Proto výbor přiklonil se ke změně §u 44 odst. 1 podle návrhu.

Ústavně-právní výbor doporučuje slavnému senátu k ústavnímu schválení na základě článku I. zákona ze dne 15. dubna 1920, č. 326 Sb. z. a n., o jednacím řádu senátu Národního shromáždění autonomní změny ustanovení jednacího řádu senátu, jak jsou otištěny v tisku 1055.

Předseda (zvoní): Zahajuji rozpravu.

Navrhuji, vážený senáte, aby lhůta řečnická pro jednotlivé řečníky byla stanovena v trvání půl hodiny.

Námitek není? (Nebyly.) Budeme tedy takto postupovat.

Uděluji slovo přihlášenému řečníku proti, panu sen. Slámovi.

Sen. Sláma: Slavný senáte! Podaný návrh na změnu jednacího řádu posl. sněmovny a senátu jsme neočekávali. Očekávali jsme, že přijdou nějaké důležitější předlohy a že vláda konečně předloží program hospodářský, jelikož situace toho vyžaduje. Vidíme zejména s toho stanoviska, že je to důležité. Lid má hlad, lid nemá zaměstnání. Průmysl stojí, obchod nemá co prodávati, živnosti stojí, ale dnešní režim dává těmto vrstvám obrovská břemena, obrovské daně, kterých nemohou vlastně již dnes snésti. Proto zcela právem očekávala veřejnost, že vláda konečně jednou předloží určitý program, který by vyhovoval dnešním potřebám a který by uspokojil dnes veškeré občanstvo.

Vážení pánové! Co vláda předkládá, není hospodářským programem. To nepovede ke spokojenosti občanstva. (Výkřik sen. Mikulíčka.) To povede k daleko větší roztrpčenosti v celém národě proti dnešní vládní koalici a proti vládě. Jestliže se mají zostřovati opatření jednacího řádu v senátě a posl. sněmovně, na druhé straně se má omezovati svoboda tisková a konečně se béře občanstvu voličské právo dané mu ústavou, tedy tyto věci přinesou obrovské roztrpčení veškerého občanstva, které dnes již je na výsost roztrpčeno. Divím se, jaké je vlastně odůvodnění změny jednacího řádu v důvodové zprávě.

V důvodové zprávě se praví: Vůdčími motivy navržené novely k jednacímu řádu je povznesení a upevnění parlamentního řízení proti útokům a proti snahám, parlamentarismus odstraniti nebo ochromiti, jakož i povznesení a upevnění práv, svobody, autority a vážnosti parlamentu. - To se totiž týká i druhé naší sněmovny, senátu.

Já se tomu divím, že se zde říká, že se má upevniti vážnost obou dvou komor, a divím se také, proč vláda přichází se změnou jednacího řádu, když nejsou k ní důvody. Snad by byly bývaly důvody v r. 1926 pro oposici, když se rozbíjely ministerské lavice... (Sen. Mikulíček: Znásilňován zpravodaj!)... znásilňován zpravodaj, tenkráte by byl býval odůvodněn tento návrh na změnu jednacího řádu. Ale, vážení pánové, dnes, při dnešním sestavení oposice, která je věcná, která věcně polemisuje a nedělá žádný rámus, se divím (Výkřiky sen. Mikulíčka.) a právem se veřejnost táže, může-li toto býti povznesením úrovně senátu i poslanecké sněmovny a prestiže vlády?

Mluví-li se v návrhu o trestech, o docházení a presenci, tážeme se, kdo vlastně zavinil tento stav? Jsou jím vinni poslanci a senátoři? Pochyboval bych; spíše bych řekl, že jsou tím vinna vlastně předsednictva poslanecké sněmovny i senátu, že je tím vinna vláda, jelikož neměla a nemá programu. Schůze poslanecké sněmovny i senátu byly svolávány na jediný den a nebylo pro ně programu. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Zejména když se uváží, že ze Slovenska a z Podkarpatské Rusi musí jeti 2 dny sem a 2 dny zpět, není divu, že se poslanci a senátoři ze Slovenska nezúčastňovali schůzí. Tedy není tím vinen senát ani poslanecká sněmovna, nýbrž vláda, protože nemá hospodářského programu ani připraveny věci, aby mohly býti projednávány. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Proč se nemůže vláda dohodnouti? Protože je to různorodá vládní koalice, která je proti sobě a která by se každou chvíli utopila. Celá tato různorodá koalice se kříží ve svých plánech a jí můžeme poděkovati, že doposud nemáme hospodářského plánu na obnovu lepšího stavu naší republiky. Vláda se nemůže dohodnouti o pragmatice státních zaměstnanců, o kontrole nezaměstnaných, o gentském systému, zkrátka o ničem. Právě z toho vyplynul dnešní stav, že nebylo nic připraveno a že vláda... (Sen. Hlávka: Gajda to spraví!) Obraťte se na něho, jestli vám to přislíbí, já jsem při tom. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Vláda tímto postupem nahání občanstvo do extrémních řad, které hlásají extrémní poměry u nás, vláda sama dává těmto stranám materiál do rukou, jakým chce upravovat poměry v posl. sněmovně i v senátě. Řekněte mně upřímně: Mluví se o tom, že jsme v demokratickém státě. Každá strana každý den nebo každý druhý den hlásá demokracii, ve všech novinách se píše o demokracii, ale zde se najednou řekne, že se zostří jednací řád posl. sněmovny a senátu tak, že se nesmí o ničem jiném mluviti než o návrhu, podaném buď vládou nebo určeném senátem. Divím se všem, kteří propagují demokracii ve vládní koalici, že to mohli připustiti a že mohou s klidem odhlasovati takové znemožnění volného projevu. Jestliže takovým režimem chceme zakřiknouti celou veřejnost, že nesmí projeviti nespokojenost s dnešními poměry, tím ubožeji to vypadá, když zástupci lidu, volení do senátu 45.000 hlasy, nemají svobodnou vůli projeviti, jak se veřejnost dívá na naše parlamentární sbory a na vládu. To je odsouzení hodné právě s toho stanoviska mravního a demokratického.

Vážení pánové, vzpomínám si při té příležitosti, když se stále mluví o urážkách vlády, presidenta, ministrů, na starý rakouský parlament a na řeč býv. hraběte Vojtěcha Sternberga. Socialistické strany by si měly velmi dobře zapamatovati tuto řeč, kterou tenkráte proti celému režimu, proti režimu absolutistickému v Rakousku promluvil a ve které přímo útočil na císařský rod, na celou ústavu. A při tom absolutistickém režimu byly dovoleny veřejné projevy slova, veřejná kritika. Vzpomínám si také na naše české zastoupení ve Vídni, kdy předseda českého klubu, dnešní předseda posl. sněmovny, Staněk zdůraznil před celým rakouským parlamentem mínění celého českého národa. Tenkráte jsme byli všichni skutečně rádi... (Sen. Šťastný: To byla revoluce! Chceš ji dělati zde?) To nebyla ještě revoluce. Já jen konstatuji, že v tom absolutistickém státě byla volnost slova a že v demokratickém státě volnost slova zakazujeme, že tedy právě nynější demokracie přivádí k nám ten systém, že u nás nebudou možné žádné projevy, i když jsou demokratické, ve prospěch státu, k obrodě státu nebo k ozdravění veřejných poměrů. Tímto způsobem se právě všechno bagatelisuje.

Vážení pánové, co vlastně dnes může býti urážkou vlády, ministrů, předsednictva senátu nebo jeho členů? Jsem plně přesvědčen, že se každý z nás jako člen, který něco representuje v senátě nebo v posl. sněmovně, bude vystříhati toho, aby mluvil hrubě, aby někoho napadal, nebo aby nadával, tedy že si každý je plně vědom, co je jeho morální povinností. (Sen. A. Novák: Byli ukřičeni ministři, že nemohli mluviti!) Dovolte, abych zase řekl, jaké je to v praxi. Pane kolego Nováku, ani bych proti tomu nevyslovoval takové námitky, kdyby předsednictvo senátu nebylo stranicky sestaveno. Kdyby sestávalo ze všech složek, i z oposice, pak by oposice měla možnost tam hájiti určité zásahy oposice. Já hned konstatuji, že to je jen za tohoto režimu, že není oposice zastoupena. V dřívějších dobách, když byly v oposici jiné strany, zastoupení v koaličním presidiu mely a všemožně vycházelo se jim vstříc, ale právě s toho demokratického stanoviska se to obrátilo tak, že dnes oposice vůbec nemá zastoupení v presidiu a tudíž také nemá důvěry, jak se budou posuzovati různé projevy pronášené zde od senátorů proti dnešnímu režimu nebo jejich názor na jednání ministerstev a ministrů. (Sen. Ant. Novák: Jak dlouho je to, co luďáci odmítli přijmouti místo v předsednictvu? Pamatujete se na to?) Ovšem. (Sen. Ant. Novák: No tak, čí je to vina?)

Tedy urážka ministrů by mohla býti podle dnešního složení předsednictva senátu, kdyby na př. někdo kritisoval ministerstvo soc. péče, že se tam vyrábí racionalisačním způsobem nezaměstnaní. To by si mohl každý vykládat, jak by chtěl, předsednictvo by se na tom usneslo a tím by byla věc vyřízena. Vztahovalo by se to jako urážka na ministra. Nebo by se na př. mohlo říci - a je to plné právo - aby se o přehmatech vždy mluvilo na veřejném foru. Na př. v Brně na vyšší průmyslovou školu byl dosazen za ředitele lékař. Veřejná kritika říká, že prý zde musí býti určitá spojitost s ministrem vyučování, že tu musí býti určitý příbuzenský poměr nebo protekcionářství. Říkám to proto, že by se to mohlo spojovati s urážkou ministra samého nebo s urážkou vlády. (Sen. Šťastný: Ale to ne, to je kritika!) I kritika nemusí býti připuštěna. Jak rozhodne předsednictvo senátu, tak to bude, buďto to bude kritika, anebo urážka. Jsem plně přesvědčen, že se vždy rozhodne tak, že to bude urážka. (Hlas: Když to bude oposice!) Anebo když se bude na př. mluviti o neúspornosti Ústřední sociální pojišťovny. Vždyť se pamatuji, že, když jsem zde mluvil, moje řeč se zvláštním náhodným způsobem ztratila ze stenografického protokolu, nebyla v protokolu, poněvadž dnes mnozí činitelé myslí, že je to věc prestiže státu. To jsou věci, které se dotýkají čistě občanstva, a občanstvo žádá, aby tato věc byla kritisována.

Nebo na druhé straně kritika vlády. Mohlo by se považovati za správnou kritiku, když se řekne: vláda zameškala svou povinnost vůči české menšině v Aši, kde česká menšina žádala o stavbu budovy pro zaměstnance, pro úřednictvo, obrátila se na vládu, ale vláda na zákrok pana ministra dr. Czecha to zamítla? Oprávněná kritika o špatném vycházení vstříc našim hraničářům, opomíjení národních zájmů - je jistě v zájmu národa. Ale bylo by to možná urážkou vlády a urážkou některých ministrů. Z těchto důvodů je tento návrh na změnu jednacího řádu absolutně zavržitelný.

Kritika musí býti, musí existovati volnost projevu, občanstvo chce býti o všem informováno, a jestliže vláda není informována, nejsou-li vládní kruhy, ministerstva informovány o náladě lidu, pak to není demokracie, pak to není vláda lidová, nýbrž pak je to vláda zpátečnická, která nechce slyšeti veřejné mínění lidu a národa. Podle této terminologie, kdyby nebyla připuštěna kritika a nebyly připuštěny veřejné projevy, by bylo skutečně příhanou občana v tomto státě, kdyby se dal voliti za senátora nebo poslance, a bylo by lépe, aby si lid zvolil vládu a aby si zvolil konečně také předsednictvo poslanecké sněmovny a senátu - anebo na druhé straně, aby se ještě zhoršil jednací řád, anebo aby se udělal zákon, aby se přímo vládou tito lidé jmenovali, aby se vůbec sebrala všecka demokracie, která doposud je pouze na papíře. Protože, jestliže dnešní nositelé kultury a demokratických hesel dovedli sáhnout na prodloužení volebních termínů do obcí, je to podkopávání základů demokracie. To není žádná demokracie, to je paskvil. Jestliže dnešní demokracie pěstuje třídní nenávist ve státě a v národě, jestliže dnešní demokracie utiskuje občanské vrstvy stranickým způsobem obrovskými břemeny a jestliže dnešní demokracie omezuje projevy veřejného mínění, jestliže dnešní demokracie omezuje práva voličů a jestliže také dnešní demokracie omezuje práva volených senátorů, pak to není žádná demokracie, nýbrž demokracie zde začíná končiti a nastává diktatura stran.

Jestliže toto má býti počátek a má přijíti potom zmocňovací zákon, pohřbíváme u nás demokracii. A tu bych chtěl říci jedno, zejména do řad socialistických. Bylo zde mluveno při projednávání rozpočtu p. sen. Niessnerem, který si stěžoval na německý terorismus v Německu, na německý absolutismus, na německou diktaturu a pravil: na demokracii v Německu se snesla tmavá noc. Já bych řekl: V Německu demokracie podkopala si půdu pod nohama, v Německu provádí diktatura věci, které měla provádět demokracie. A prosím, dnes všichni hlasatelé demokracie u nás hnojí půdu pro tzv. diktátorský systém, při tom chtějí diktovat sami, anebo jej připravují. Vhánějí všechny nespokojené živly v národě do extremních řad, které slibují převraty a právě tím způsobem páší největší hřích na svém národě (Hlasy: Tak jest!), že se neřídí heslem daných základních zákonů státních ústavou zaručených, že nehájí práv občanů a že se tato práva občanů hledí naopak oklešťovat na nejmenší míru. Občanstvo má býti těchto práv zbaveno.

Právě proto my nemůžeme pro takovou demokracii hlasovati a musíme se proti takové demokracii postaviti každým způsobem. Také všude informujeme veřejnost, jakým způsobem se nemá demokracie dělati a co je zdravé ve prospěch státu a národa. My se všichni o to postaráme, aby nepřišel český živel do extremních vod, budeme se starati, aby se znovu u nás vybudovala demokracie. A, bohužel, je to obrovská chyba, že oposiční strana, která byla považována vždycky za zpátečnickou, konservativní, dnes musí s tohoto místa hájiti demokracii proti osvědčeným pokrokovým demokratům, kteří dnes vlastně nejvíce demokracii poškodili a poškozují. Jménem našeho klubu prohlašuji, že budeme hlasovat proti. (Potlesk senátorů strany živnostenské.)

Předseda (zvoní): Další slovo má pan sen. Stolberg.

Sen. Stolberg (německy): Slavný senáte! S překvapujícím spěchem musil senát projednávati iniciativní návrh, který se zabývá změnou jednacího řádu. Běží o jednací řád poslanecké sněmovny a senátu. Pokud jde o jednací řád poslanecké sněmovny, nepouštěl se senátní výbor do dalšího rozboru, uznávaje správně, že jde o věc poslanecké sněmovny, která zde sama má rozhodovati. Ježto v poslanecké sněmovně hlasovala naše strana proti tomuto návrhu, budeme také my zde hlasovati proti.

Co se týče jednacího řádu senátu, dlužno poukázati k tomu, že zpráva, kterou navrhovatelé připojili k iniciativnímu návrhu, je velice sporá. Mluví se o nutnosti několika změn, poněvadž jde o sporné věci, tedy o ryze technické a stylistické změny, a mluví se dále o změnách, jejichž příčinou jsou dnešní poměry. Jaké poměry, jaké důvody, to se blíže nerozvádí. Zdůrazňuje se nutnost zvýšení úrovně a zvýšení zájmu na jednání senátu. Mluví se dále o nutnosti zachování klidu a pořádku, konečně se mluví o reformě interpelačního práva.

Také my jsme pro reformní snahy, které směřují k zvýšení úrovně a zájmu na jednání senátu. Ale myslím, že by k tomu bylo potřebí jiných prostředků nežli těch, které jsou navrženy v iniciativním návrhu. Zvýšení úrovně a způsobu jednání, jakož i zájmu, docílilo by se beze vší pochybnosti tehdy, kdyby vláda na jednání senátu projevila živější zájem, kdyby se nebyla vytvářila tradice, že jednání senátu jsou více nebo méně jen monology, že vládu možno apostrofovati, aniž by sama na to musila reagovati. Zvýšení zájmu a úrovně docílilo by se beze vší pochybnosti také tehdy, kdyby se osnovy zákonů a návrhy v prvé řadě projednávaly v senátních výborech, a nikoli ve výborech koaličních. V prvé řadě však docílilo by se tohoto zvýšení, kdyby se konečně jednou vyhovělo přáním německých stran, pokud jde o ohled na jejich jazyk. Myslím, že, mluví-li se zde o reformě jednacího řádu, nemůžeme upustiti od toho, abychom nepřipamatovali zase stará svá přání co do užívání jazyka v parlamentě. Myslím také, že německé strany, které jsou dnes ve vládě, shledají správným, když zde zdůrazňujeme, že tato přání, která od 13 let neustále opětujeme, také nadále trvají.

Dovolil jsem si podati se souhlasem německé strany živnostenské a národně socialistické strany návrh, ve kterém opětuji naše stará přání, pokud jde o užívání jazyka v senátě. Nadále trvá přání, aby návrhy vlády podávány byly německým senátorům, žádají-li o to, v německém překladě, aby také bylo možno, aby němečtí zpravodajové podávali v této komoře zprávy.

Jest ještě jiné přání, které jsem formuloval ve zvláštním návrhu. Byl to dr. Czech, který po řadu let poukazoval k tomu, že při naší nynější konstelaci stran interpelační právo je mimořádně omezeno tím, že vedle podpisu interpelantova je k podání interpelace potřebí ještě 10 podpisů. Dr. Czech poukázal tehdy k tomu, že ve starém rakouském parlamentě, kde bylo 516 poslanců, stačilo k tomu 15 podpisů. Je to nepoměrně vysoký počet, když se při 150 senátorech žádá 11 podpisů. Tím pro mnohou stranu jest interpelační právo znemožněno, anebo mimořádně ztíženo. Při tom jde přece o nejdůležitější parlamentární právo!

Iniciativní návrh, který se projednává, hledí jiným způsobem dosáhnouti cíle reformy jednacího řádu. Navrhují se přísné sankce pro nedbalé senátory, kteří nevyhovují své presenční povinnosti, anebo pro senátory, kteří se nepodrobí nařízením předsednictva. Chci zdůrazniti, že by bylo velice žádoucí, aby presence senátorů byla trochu lepší; usnadnilo by to také velice práci v klubech. Ale neshledávám, že by dosud jednání v senátě bylo vážně rušeno nedostatečnou presencí.

Další snahou iniciativního návrhu je rozšířiti oprávnění předsednictva. Také zde neměli bychom námitek, kdyby se oprávnění předsednictva rozšířila, kdyby předsednictvo, jak by se loyálně mělo očekávati, skutečně složeno bylo tak, jak to odpovídá složení celého senátu. Při nynější praxi však, kdy předsednictvo složeno jest jen z vládních stran, tudíž také zase tvoří pouze jakýsi druh koaličního výboru, nemůžeme souhlasiti s takovýmto rozšířením oprávnění předsednictva.

Třetím prostředkem má býti umlčení oposice. Toho se má docíliti změnou § 50 jednacího řádu, která většině poskytuje možnost zamítati šmahem všechny návrhy, které se jí zdají nepohodlnými, pod záminkou, že ruší jednání.

Další ustanovení, navržené za účelem vyloučení oposice, je, že k podání naléhavé interpelace má býti potřebí 25 podpisů. Tím se právě při nynější konstelaci stran znemožňuje podávání naléhavých návrhů. Pro komunistickou stranu bude nemožno podávati naléhavé návrhy, pro spojené oposiční strany bude to jen velice těžké. Ptáme se nyní při tomto návrhu, v čem vlastně záleží nutnost takovéto změny jednacího řádu. Myslím, že v dějinách parlamentů všech států najde se jen těžko ně jaká zákonodárná korporace, která tak klidně, tak ochotně, skoro bychom řekli, tak poslušně, vyřizuje všechny věci, které se jí předkládají, jako náš senát. Za těch 8 roků, co jsem v senátě, nemohu se upamatovati na jediný případ, že by některé jednání bylo bývalo rušeno takovým způsobem, že další jednání bylo nemožné. Přikročuje-li se ke změně některého zákona, musí zde býti naléhavá nutnost, musí tu býti případy, které vysvětlují, že je změny potřebí. Nemohu jen uznati účel změny, jaká se zde navrhuje. Naproti tomu zdůrazňuji nutnost změn, které němečtí senátoři co do jazykové praxe opětovně navrhovali.

Důležitým ustanovením je změna interpelačního práva. Interpelační právo jest jedním z nejdůležitějších práv parlamentu, je však také ustanovením, od kterého obyvatelstvo očekává nejvíce ochrany proti aktům zvůle vlády. Nyní se to má dělati tak, že se na místo dosavad stanovené lhůty 2 měsíců dává vládě tříměsíční lhůta, a sice se praví, že vláda je povinna odpověděti do 3 měsíců; neučiní-li však toho, má předsednictvo vládu ještě jednou vyzvati a tato má další lhůtu jednoho měsíce, aby na věc odpověděla. Jestliže však vláda ani potom neodpoví, může interpelant žádati, aby se dotaz učinil předmětem debaty v plenu. Ale je velice podivné, když se vládě, která má zákon chrániti a prováděti, něco předepisuje a řekne: Neučiní-li však toho, nesplní-li svou povinnost, pak se může o tom mluviti. Prakticky projeví se věc takto: Je množství předmětů interpelace, které jsou důležité, jako na příklad akty zvůle proti jednotlivým osobám, porušení zákona spolkem proti některé obci. To může býti pro jednotlivce mimořádně důležité, ale věc sama nemusí daleko státi za to, aby byla předmětem veřejného projednávání v senátě. Mnohý si rozmyslí, zda případ, který má velkou důležitost pro jeho kraj, pro jeho obec, který však plénum nezajímá, učiniti má předmětem veřejné porady. Následek toho bude, že vláda počká, zda se navrhne veřejné projednávání, a nebude-li tak, bude se cítiti zproštěnou povinnosti odpovídati. Toto řešení otázky shledávám nedostatečným, a mohli bychom se domnívati, že by předsednictvo slavného senátu přece mohlo projeviti vliv, aby vládu přimělo k tomu, aby také skutečně odpověděla interpelantům, když stojí v zákoně, že má do 3 měsíců odpověděti. Já sám vím ze zkušenosti, že jsem na odpověď na jistou interpelaci musil čekati 2 roky, odpověď jsem obdržel, když věc byla bezpředmětnou, poněvadž případ byl odstraněn se světa.

Předložení těchto osnov zákonů zdá se býti začátkem série zákonů, které prý mají býti předloženy parlamentu na ochranu demokracie. Také my jsme pro dalekosáhlou ochranu demokracie, pro ochranu proti všem útokům na demokracii, ať přicházejí zprava nebo zleva. Ale demokracie, jak my jí rozumíme, záleží ve svobodě osobnosti, ve svobodě projevu mínění, ve svobodě také politických stran hájiti své politické názory, nikoli však demokracie, která vrcholí v tom, že většina menšinu potlačí a přehlasuje. Myslím, že by přece bylo na čase přemýšleti o tom, zdali tu není jiných prostředků na ochranu republiky, prostředky, které směřují k tomu, aby se také skutečně vycházelo vstříc živlům, jež jsou ochotny pracovati se státem, a poněvadž již zde mluvíme o jazykových otázkách, vycházeti obzvláště vstříc také ve věcech jazykových. Chtěl bych zde uvésti citát starého, ale přece ve věcech státnických moudrého Tita Livia, který řekl: Certe id firmissimum imperium, quo oboedientes gaudent. Jistě je nejbezpečnější vláda, ze které se poddaní radují.

Chtěl bych nyní poukázati k tomu, že dnes čteme v novinách, že v obou soudních okresech Olomouci a Moravské Ostravě na základě výsledku sčítání lidu německým menšinám odňato bylo jazykové právo. Výsledek je delší dobu znám. Na základě opatření ministra spravedlnosti zrušuje se nyní v těchto obou soudních okresech dvoujazyčnost jednání a bude se jednati jednojazyčně. Tímto ustanovením pozbude v olomouckém okresu 22.000 Němců a v ostravském okresu asi 20.000 Němců svého jazykového práva. Toto opatření stane se na základě jazykového práva, které právě v těchto technických otázkách správy tvrdí, že jde hlavně o otázky technické správy. Upozorňuji na to, že, aby snad hrstka soudcovských správních úředníků, 12 až 20 úředníků, nemusila dále úřadovati německy, 20.000 lidí pozbývá práva vyjadřovati se před soudem a před politickými úřady ve svém jazyce a svá podání k finančním úřadům podávati v německém jazyce. Přes 20.000 Němců, to je počet, který je mnohem vyšší nežli velký počet našich soudních okresů. Chtěl bych podotknouti, že na příklad v Litvě celá německá menšina nečiní 20.000, a těchto 20.000 Němců má tam právo u státních úřadů používati svého jazyka. U nás pozbývá těchto 20.000 svého jazykového práva, aby tato hrstka úředníků a soudců nemusila používati německého jazyka. To se děje proti jasnému znění smlouvy o menšinách, ve které se praví: Československým státním příslušníkům jiného jazyka nežli československého bude poskytnuta přiměřená možnost, aby před úřady používali ústně a písemně svého jazyka. Nemluví se o nějakém rozdělení na okresy, nýbrž ve smlouvě o menšinách zavázal se stát poskytnouti menšinám možnost, aby před úřady používaly svého jazyka.

Tato věc olomouckého a ostravského soudního okresu se již dlouho očekávala a zaměstnávala také již dlouho německé strany. Stalo se, že všechny německé vládní a oposiční strany zaslaly podání vládě, ve které upozorňovaly na mimořádně těžké zatížení obyvatelstva, a byly podány zajisté velmi rozumné návrhy. Okresy Olomouc a Moravská Ostrava patří náhodou k největším okresům, které máme ve státě. Jsou zjevně prací přetíženy. Byl sebrán materiál, který poukazoval k tomu, jak jsou oba okresy přetíženy. Rozdělení soudních okresů bylo by bývalo ryzím správním aktem a bylo je lze také lehko provésti. Takovéto rozdělení soudních okresů správní cestou, vládním nařízením, bylo na Slovensku opětovně provedeno, ale přece jen za tím účelem, aby se menšinám vzalo jejich jazykové právo. Bylo by zajisté bývalo snadné, v tomto případě vyhověti přáním Němců a provésti toto rozdělení soudních okresů. Všechny tyto snahy neměly úspěchu. Mohu, abych se vrátil ke svému citátu, poukázati zajisté k tomu, že se obyvatelstvo, postižené těmito mimořádně tvrdými důsledky výsledku sčítání lidu, věru nebude radovati z těch, kteří nad ním vykonávají moc, a že to není prostředek k posílení vlády, k utužení radosti obyvatelstva z této vlády, jediné, co máme, je, že se již nyní v českých novinách s jistou škodolibostí poukazuje k tomu, že německé obyvatelstvo těchto obou soudních okresů bylo mimořádně těžce postiženo.

Jistá ochota ke skutečně skromným přáním německého obyvatelstva přispěla by daleko více k upevnění státu a jeho demokracie, nežli všechna opatření, která jsou obsažena v tomto zákoně a v zákonech ještě očekávaných.

Kdyby náš návrh, aby se bral zřetel k našim jazykovým přáním při jednání, došel povšimnutí, pak mohli bychom také všeobecně hlasovati pro změnu jednacího řádu, nestane-li se tak, pak neuznávám nikterak nutnost změny jednacího řádu a budeme hlasovati proti tomuto návrhu. (Potlesk.)