Předseda (zvoní): Další slovo má pan sen. Pichl.

Sen. Pichl: Vážený senáte! Bytové provisorium vrací se nám rok co rok a někdy i dvakrát. Je skoro již škoda ztráceti slov o tom, jaké škody trpí národní hospodářství tím, že bytová otázka nechává se stále ve stadiu nejistoty, že do tohoto úseku naší společenské organisace vnáší se znova a znova zmatek, a to jen proto, že není smyslu pro věcné řešení, že se chce jíti, jak se říká, přes mrtvoly.

To se týká především jisté části majitelů domů, části, která podlehla svodům politické agitace a která chce věc hospodářskou a sociální řešit jen a jen mocensky. Musím říci, že ne všichni majitelé domů dívají se tak jednostranně na tuto otázku; mnozí si uvědomují podstatné změny, jež vyvolala především hospodářská krise na bytovém trhu. Stačí se ostatně přesvědčiti prohlídkou několika ulic v Praze a stačí se informovati o poměrech v jiných městech, aby se vidělo, že majitelé domů se klamou, domnívají-li se, že by jim obecné a integrální zrušení ochrany nájemníků po mohlo. Dnes jsou již časté případy, že majitelé domů sami požádali staré nájemníky v bytech chráněných, aby si byt podrželi, poněvadž jinak je nebezpečí, že byt zůstane nepronajat. Volných bytů ve starých domech stále přibývá a bude přibývati, jednak tempem, jak se ještě budou dostavovati účinky krise, jednak tím, že dnes lidé hledají raději menší, ale pohodlnější byt.

Soudím, že dnes na ochraně nájemníků měli by míti při nejmenším stejný zájem majitelé domů, jako nájemníci. Společný jejich zájem je v tom, aby se našlo takové řešení k likvidaci, jež by umožnilo na jedné straně nájemníkům, aby bydlili za činži přiměřenou jejich důchodovým poměrům, na straně majitelů domů pak jde o to, aby jejich majetek se dále neznehodnocoval. Můžeme se dívati na bytový problém tak či onak, ale nakonec vždy zůstane tento společný zájem pronajímatelů a uživatelů bytů, který je zájmem také obecně-hospodářským, neboť jde o to, abychom nepřiváděli v niveč nebo do těžkých škod hodnoty, jež představuje domovní majetek.

Rozřešiti tento problém je možno ne provisoriem, nýbrž dlouholetým plánem, v němž je možno přihlédnouti ke všem složkám sociálním a hospodářským, přicházejícím tu v úvahu. Provisorium toho neřeší. Nemůžeme s ním býti spokojeni, poněvadž vidíme, že jde se zas jen cestou nejmenšího odporu, cestou politického tlaku, nikoli demokratické dohody, nikoli cestou hospodářských úvah. Kdyby tomu tak bylo, pak musili bychom jednat o bytovém plánu, o celkovém řešení, nikoli o výpomoci z nouze a na krátkou dobu.

Ukáži na jednom příkladě, jak stát je poškozován odkládáním definitivního řešení bytové otázky a jak i nájemníci a majitelé domů ztrácejí, jestliže se tento odklad dělá znovu a znovu. Tato věc souvisí s regresem. Ve vládním plánu je pamatováno také na uplatnění regresního práva u domů podporovaných. Nevíme, jak vláda chce toto právo uplatniti v ohledu finančním, ale je nám zřejmo, že by nebylo správné uplatniti pouhé hledisko fiskální, nikoli ve spojitosti s bytovým zákonem. V době, kdy se vydávaly zákony o podpoře stavebního ruchu, pomýšlelo se na uplatnění regresu v tom rozsahu, jak se bude upravovati ochrana nájemníků. Vycházelo se ze správného názoru, že ti, kdož mají domy subvencované, že nemohou býti zatíženi menší nájemní hodnotou, než ti, kdo bydlí ve starém domě. Jinými slovy myslilo se na uplatňování regresu v tom rozsahu, jak se budou zvyšovat činže ve starých domech. Regres neměl býti proveden naráz, ale postupně tak, aby sbližovala se hladina činží s činžovní hodnotou, resp. činžemi v domech subvencovaných. To znamená, že v době, kdy by nastal volný trh bytový, mělo ze státních podpor na subvencované domy zůstati jen to, oč stavebníci v létech 1921 - 1924 stavěli dráž, než bude odpovídati hladině bytů po úplném zrušení ochrany nájemníků.

Kdyby byl již před léty se dělal bytový plán, pak už část peněz, které stát ročně vydává na úrok a úmor garantovaných hypoték, se státu vracela resp. stát by byl zatížen už menší částkou. Můžeme říci, že nejméně čtvrtina těchto peněz byla by se již ušetřila, což je ročně asi 60 mil. Kč. O ty mohl mít stát menší vydání. Bohužel, nedbalo se hospodářských úvah a flikovalo se v bytové otázce, jak jsme toho svědky až dodnes. Pro nájemníky je dosavadní vývoj věcí potud výhodný, že také příznivě situovaným lidem dávají se výhody na účet celku. Majitelé domů nemohu si odpustiti tuto výtku - jsou spoluvinni na tomto vývoji, neboť domáhali se jen a jen zrušení ochrany nájemníků beze všech jiných ohledů, neuvědomujíce si, že konec konců oni budou musit se zabývati otázkou, co se starými byty, nepohodlnými, s řadou závad. Kdyby byl plán, bylo možno v něm pamatovati na restauraci starých bytů, na jejich nové zhodnocení. O to se majitelé domů připravují svým stanoviskem proti řádnému bytovému plánu. Dnes máme starost s ochranou, až ji zrušíme, budeme mít problém, co se starými byty.

Vše, co jsem tuto uvedl, dokazuje jen, jak chybně a hospodářsky škodlivě jsme hleděli na bytovou otázku a jak stálými odklady zabředáme víc a více do nesnází. Je úplně vedlejší, že ty a ty byty, ti a ti nájemníci se zbavují ochrany. To může postačit pro krátkou dobu, nestačí to však k záměrnému odklizování těžké otázky, kterou otázka bytová je. Mohu jen konstatovati, že jsme pro radné řešení a že jsme nekladli odpor žádnému rozumnému počinu v této věci, nýbrž naopak vymáhali při každé příležitosti řádný program, zákon, který by nás vyvedl z bludiště. Není naší vinou, že se tak nestalo. Musíme to říci z povinnosti k té stále početnější vrstvě nájemníků v nových domech, kteří jsou zatíženi nadměrně vysokými činžemi při malých a menšících se důchodech. Těm se může pomoci jen definitivním bytovým zákonem.

Zlepšiti dnešní neutěšený stav všech nájemníků, ať v domech nových či starých - to může býti jediný požadavek, který u příležitosti nového bytového provisoria můžeme vysloviti. Přestaňmež už ze samé snahy vyhověti tomu a tomu, těm a oněm, udržovati nemožný stav, který připravuje stát o peníze, který jej zkracuje o daně, který zatěžuje jedny nemožně vysokými činžemi, kdežto některým dává rentu, ač toho jako dobře situovaní nepotřebují, a který nám vytváří nové problémy, s nimiž znovu si -nebudeme vědět rady. Přestaňmež s bytovými provisorii a dejme hlavy dohromady, abychom demokratickou dohodou, respektujíce hospodářské a sociální zájmy, vydali už konečně zákon, který ukáže cestu z mizérie, v níž jsme. Dnešní stav je nedůstojný a ještě snad horší je dělání bytových provisorií, jež jen odhalují nemožnost dosáhnout dorozumění ve věci, jejíž neudržitelnost všichni dobře cítíme. Žádáme řádný bytový zákon. To je jediné, co lze s dobrým rozumem vysloviti v dnešní rozpravě. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Další slovo má pan sen. Böhr.

Sen. Böhr (německy): Slavný senáte! Nynější předloha obsahuje nové provisorium a připouští to hned v prvém paragrafu, kde se již poukazuje na pět dřívějších provisorií, což nikterak asi neupevní vážnost parlamentního demokratického systému. Doufejme, že alespoň před koncem roku 1933 obdržíme tak často již slibovanou předlohu o konečné úpravě věcí stavebních a bytových.

Velevážení, nynější předloha zcela jistě neuspokojuje ani jedinou stranu, ať již patří k většině nebo k oposici v obou komorách Národního shromáždění. Neuspokojuje však také tři velké nepolitické strany, které vidíme kolem sebe, totiž majitele domů, nájemníky a nebydlící. Mezi majiteli domů a nájemníky musíme zase rozeznávati skupinu majetných a skupinu potřebných. A tyto obě skupiny rozdělují se zase na ty, kteří bydlí ve starých domech, a ty, kteří bydlí v nových domech. Žádná vážná strana, ať se jmenuje jakkoli, a žádná z těchto jmenovaných nepolitických skupin nemůže se ztotožňovati s hesly úplně nemyslících lidí, kteří říkají: Ihned pryč s jakýmkoli bytovým a stavebním zákonem, zvěčnění ochrany nájemníků, zvěčnění všech daňových osvobození pro novostavby! Žádný starosta města nebo obce, žádný finanční nebo sociální ministr kteréhokoli směru by to nemohl snésti.

Německá křesťansko-sociální strana lidová byla dosud vždy pro střední linii, pokud jde o zákonodárství pro věci stavební a bytové, pro vytvoření snesitelných přechodných opatření do konečného dosažení normálních poměrů. Toto stanovisko bylo a je odůvodněno vývojem poměrů. Malé obce na venkově jsou přece již dávno osvobozeny platnými zákony od jakékoli ochrany nájemníků, osvobozeny ode všech donucovacích ustanovení o ochraně nájemníků a zadávání bytů. A čeho jsme se dožili v praxi? Z tisíců malých obcí na venkově použil jen zcela nepatrný počet ustanovení zákona, vzdati se ochrany nájemníků. Existuje třeba řada obcí, kde věc není naléhavá, poněvadž tam snad všichni obyvatelé jsou sami majiteli domu. Ale jinak je tomu v obcích jako na př. v západních Čechách, které leží poblíž nějakého dolu, hutí, některé továrny na porculán, ze které se snad dnes již nekouří, ale která přece ještě má nějakou práci. Co by se tam bylo stalo, kdyby vypovídání bylo pro všechny nájemníky nastalo již před lety? Jsou mezi nájemníky i mezi majiteli domů hodní a nehodní lidé, lidé, kteří nemají svědomí, kteří nevěří v Boha a proto také jednají bez pocitu zodpovědnosti, u kterých se projevuje jen fosforeskování mozku, jen animální stanovisko. Vypovězený nemůže přece bydleti pod železničním nebo silničním mostem. Kdyby tomu tak bylo bývalo, byl by již s mnohé střechy kokrhal červený kohout a jak majitelé domů, tak také nájemníci by z toho nic neměli. Bylo tedy snad toto lpění na jakési ochraně hospodářsky slabých zařízením hospodářskou nutností podmíněným.

Práva malých obcí, upustiti od jakékoli ochrany nájemníků, bylo po celá léta použito velmi málo. Oděv, byt a potrava jsou již jednou nezbytnými hmotnými požadavky civilisace, kterým se sociální politika, hygiena a mravnost nesmějí vyhýbati.

Nyní několik slov k nynějším poměrům a k několika podrobnostem předlohy. Co možno dnes vůbec ještě přednésti, když snad již desetkrát rokováno bylo v obou komorách o bytových a stavebních otázkách? Trvalá krise činí ze stavebního a bytového problému dnes více než kdy jindy finanční problém nejširší veřejnosti, nejširších lidových mas. K tomuto finančnímu problému nepřihlíží však ani nynější předloha ani praxe vlády a její veliká většina zvyšováním přímých a mnohých nepřímých daní. Mohli jsme v novinách čísti námět anebo přání jedné strany nynější většiny, kterýžto popud však nepronikl, a který obsahoval aby pro nezaměstnané nájemníky v novostavbách nastalo osvobození od nájemného, k čemuž si však dovoluji poznamenati že samozřejmě s lidského stanoviska je potřebí mírnosti, zabezpečení a podpory; jestliže však majitelé takovýchto nových domů anebo bytová družstva nedostanou nájemného, z čeho mají pak bráti na úroky pro spořitelny, na sociální pojištění anebo na stavební kapitál? Následky byly by nedozírné, neboť obce v peněžním ohledu již beztoho zcela vyčerpané nemohly by také to ještě platiti.

Včera předložila zde v senátě jiná většinová strana návrh, který v důvodové zprávě poukazuje k tomu - běží o poplatkové úlevy při převodu zemědělských usedlostí, pro případy úmrtí a dědictví - že má nastati úleva, poněvadž dnes - a to připouštím - každý nebo skoro každý zemědělec - tak to tam stojí doslova - musí počítati s každým haléřem. Vezměme nyní armádu nájemníků a majitelů starých domů! Nemusí ti počítati s každým haléřem? Vzpomeňme na naše nezaměstnané, na dělníky omezeně pracující, na naše malé soukromé a státní úředníky, na učitele, kterým právě táž většina, která říká, že nutno počítati s každým haléřem, celou řado u zákonů v této těžké době placení ještě strašně ztížila! Vzpomeňme jen na daň ze zapalovadel, na zdražení tabáku, na zdražení droždí, na benzin, na zvýšení železničních tarifů, na daň z automobilů a na řadu jiných opatření! To jsou nesociální opatření, když se na druhé straně z řad těchže stran doznává, že dlužno u sedláka počítati s každým haléřem, tím více u malého řemeslníka, u malého továrníka, u nezaměstnaného a u dělníka se zkrácenou dobou pracovní.

Co znamenají všechny platové otázky u soukromých a státních podniků, u dráhy a pošty, u učitelů atd., co znamenají všechna zvýšení platů a odstupňování podle stáří oproti jednoduchému rozdílu mezi starým a novým nájemným! Nový nájemník musí platiti v novostavbě za nikterak přepychový a nikterak veliký byt alespoň 400, 600 až 700 Kč měsíčně starý nájemník z téže skupiny pořadí zaměstnanců platí jen čtvrtinu z toho, přes známá malá zvýšení, která staří nájemníci musili snésti. Tento rozdíl je tak značný, že mnohý státní zaměstnanec musí použíti již 40% svého platu na nájemné. Kde zůstávají jiné potřeby, oděv, světlo, otop, hospodářství, výchova a studium dětí? A z tohoto důvodu hlasovali jsme svého času proti zvýšení daní, jež v sobě obsahovala snížení hospodářské životní úrovně. Kde mají tito staří a noví nájemníci při snížení mzdy a platů sehnati na nájemné?

Spořitelny a jiné peněžní ústavy mají starost o budoucnost, zdali zejména v lázeňských městech a v místech s cizineckým ruchem nenastane padání domů, i bez zemětřesení, jako nedávno v Kalifornii, Japonsku atd. Nejnovější devisová ustanovení, která tak bez rozmyslu byla vydána a mají tak neblahé účinky pro cizinecký ruch, činí také z domovního problému, problému nájemníků, problému obchodníků v pohraničních místech a lázeňských místech, v našich proslavených lázeňských městech otázku dne. V tomto týdnu začalo vyjednávání mezi Prahou a Berlínem. My všichni, ať patříme k té či oné straně a národnosti, můžeme si jen přáti, aby toto vyjednávání mělo příznivý výsledek, neboť běží o existenci tisíců lidí každého národa v tomto státě.

Poslední zákony a vyjednávání, která se ještě vedou, oživily také otázku úrokové míry. My všichni víme, že úrokové požadavky, které někdy přesahují hranice oprávněnosti, znamenají tíživé břemeno pro národní hospodářství, zejména také pro majitele domů, pro selský stav, pro průmysl a živnosti. Pouhým heslem: Úrokovou porobu nutno zlomiti, nelze to změniti. Jak známo, řekl směrodatný politik z řad Hitlerových stoupenců, "pro slova - úrokovou porobu zlomiti - musí se člověku udělati špatně." Skutečně bude nutno hledati lidi, kterým by se neudělalo špatně z tak jednoduchého hesla, neboť to zcela značně souvisí s národním hospodářstvím, se životem našich peněžních ústavů atd. (Sen. Wenzel [německy]: Ale něco by se na tom mohlo zlepšiti!) Ano, mohlo by se to tisíceronásobně zlepšiti, na úrocích bylo by se mohlo dávno něco sleviti. (Sen. Wenzet [německy]: Zesměšňovati se to nesmí!) Zajisté nikoli, ale řekl to, myslím, Goebbels, a myslel na směšnou stránku tohoto výroku, neboť hospodářské problémy nelze řešiti jednoduše hesly. Já sám jsem - a to jsem zde opětovně řekl - přívržencem zájmu a nikoli úroku. Mou starou teorií bylo a jest ještě dnes, že oprávněn jest nikoli úrok, nýbrž zájem, to, co jest ucházejícím ziskem, patrnou škodou, a co zde jinak na milovaném majetku přichází v úvahu. To považuji za oprávněné; ale úroková míra neobmezená je zajisté něco hrozného a přivedla národy skutečně do roboty, do úrokové poroby. (Sen. Wenzel [německy]: Tomu dlužno položiti mez!) Toho je potřebí. Můj otec byl také sedlákem, měl 13 dní roboty s 2 kusy dobytka Později, když robota byla zrušena, musil na daních a jinakých dávkách platiti mnohem více, než co činilo 13 dní roboty, řekl bych, že na to bylo potřebí půl nebo ³/₄ roku. Co se dnes na veřejných dávkách žádá od sedláků v tomto státě, je mnohem těžší robota nežli byla tehdy.

V nové předloze postrádáme všichni ustanovení státní záruky při novostavbách, pokud jde o druhou hypotéku. Kolik novostaveb již upadlo do konkursu. U celé řady okresních soudů tvoří exekuce na novostavbách většinu všech exekučních případů. Proč? Majitelé novostaveb dostali mnohdy od stavitele pro zbytek za první hypotékou lhůtu, a nedostanou žádné druhé hypotéky na svůj dům. Co je následek toho? Že celá rodina, otec, matka a děti, kteří své úspory vložili do domu, mohou nyní utříti hubu, jsou dnes chudí ubožáci a jsou zhrouceni, poněvadž jejich majetek jednoduše přišel do konkursu. (Sen. Wenzel [německy]: K tomu patří zabezpečení stavebních právních pohledávek!) To je důležitý požadavek, na jehož uskutečnění však my všichni můžeme ještě dlouho čekati. Staré domy nejsou, jak známo, také chráněny před zubem času. Co jich je na spadnutí, na spadnutí nejen pro majitele domu, nýbrž také pro nájemníky. Tyto domy hrozí sesutím, při nejmenším nejsou žádnou ozdobou měst nebo vesnic, poněvadž zde není prostředků na jejich opravu. Jdeme-li pražskými ulicemi, anebo díváme-li se také na venkově na jisté menšinové paláce, pak musím říci, že by bylo bývalo lépe, kdyby se nebylo nastrkalo tolik milionů do těchto paláců, nýbrž kdyby se bylo dalo několik milionů k disposici majitelům starých domů v městech a na venkově, aby mohli své domy dáti do pořádku. Mohly se jim také poskytnouti úrokové úlevy anebo úrokové příspěvky. Byl jsem upozorněn na to, že v §u 4 předlohy se objevuje jakási povrchnost. Tam se, jak známo, mluví o dani podrobeném příjmu 50.000 Kč. Nájemníky s takovýmto příjmem možno vypovídati. Při tom se však úplně přehlédlo, i když zákon v tomto bodě platí teprve od 1. října 1933, že se přece daňová přiznání sepisují za tento rok teprve později, že pak je tu ještě celá řada možností rekurovati a než tyto rekursy budou vyřízeny, může uplynouti rok 1933 i 1934. Jak je to potom s právem výpovědi? (Sen. dr. Hilgenreiner [německy]: To je lajdáctví!) Ano, tato poznámka je případná. Snad bylo toto ustanovení pojato teprve v posledním okamžiku na základě nějakého kompromisu.

Vůbec bylo by lze mluviti ještě o mnohých věcech, tak zejména o regresním právu. Chci to přejíti, poněvadž můj klubovní kolega Zajiček mluvil o tom v poslanecké sněmovně a také bezprostřední řečník přede mnou dotkl se této otázky. Zde běží o sta milionů, jež stát v počátečních létech republiky daroval na stavby, a to vedlo k nesmírným ziskům pro majitele domů. Právem může stát nyní žádati tento dar zpět. To je také ministrovi financí velmi vhod, peněz mohlo by se použíti k úlevám pro nezaměstnané a dělníky omezeně pracující a k jiným účelům. Máme-li na mysli zkrácení platů, nezaměstnanost a zkrácenou dobu pracovní, díváme-li se na špatné obchody živnostníků, kteří za byt a provozovnu musí platiti nájemné, pak mělo by se věru uvažovati také o zvýšení daněprostého existenčního minima. Ale poněvadž pan ministr financí má nyní starost o každý haléř, který by mu mohl uniknouti, zůstane to asi zbožným přáním, jehožto splnění se dnes nebo zítra asi nedočkáme. Nechci prodlužovati řečnickou lhůtu, ačkoli by bylo potřebí dotknouti se celé řady jiných otázek. Chci jen ke konci poznamenati: My křesťanští sociálové chceme nutně, aby nedošlo k žádnému vacuum v zákonodárství o podpoře stavebního ruchu a ochraně nájemníků. Proto budeme přes všechny své pochybnosti hlasovati pro předlohu a vyslovujeme naději, že nám vbrzku bude předložena konečná osnova zákona. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen pan sen. dr. Havelka. Dávám mu slovo.

Sen. dr. Havelka: Slavný senáte! Pouze od r. 1929 byl zákon o ochraně nájemníků prodloužen jenom sedmkráte a z toho čtyřikráte beze změny a třikráte s ne-patrnými změnami, při čemž změny k lepšímu byly vyváženy změnami k horšímu, jako bylo vládní nařízení o pojmu náhradního bytu, v důsledku čehož se majitel domu nedostane vůbec do svého domu. Pro malého domaře neděje se provisoriem nic, a to pro odpor levicových stran. Kde zůstalo to, tak vychvalované a vynášené sociální cítění? Resoluce, slavný senáte, se zmiňuje také a žádá zřízení stavebních spořitelen. I o těch stavebních spořitelnách máme dostatečné zkušenosti z Německa, a budou-li u nás zavedeny, pak to bude u nich znamenati krach a kriminál.

Tedy zítra končí provisorium zákona o ochraně nájemníků, která se stává svým neustálým, bezdůvodným a škodlivým prodlužováním jednou z největších překážek v našem celém hospodářském životě. Dnes může se i dokonce tvrditi, že dnešní neutěšený, ano katastrofální stav na našem poli hospodářském je podstatně zaviněn vázaným bytovým hospodářstvím, posledním to dědictvím po světové válce. Vše, co bylo spoutáno poměry válečnými a povalečnými, se uvolnilo a ozdravění bylo patrno na všech stranách. Jedině tento problém nebyl do dnešního dne vyřešen podle práva a spravedlnosti. Je zajisté nápadno, z jakého důvodu je udržován stav vázanosti domovního majetku, který je hospodářsky škodlivý, ano přímo nebezpečný a zhoubný pro stát. Tedy proč? Protože tato otázka čistě hospodářská řeší se politicky, to jest s ohledem na voliče a budoucí volby, aby se neztratil volební šlágr a mohlo se hlásati: Ne my, nýbrž tam ti zrušili vám ochranu nájemníků. Třeba bychom připustili, že ochrany nájemníků bylo snad potřebí v prvých létech poválečných, pak ptáme se jako poplatníci, z jakého důvodu jest udržována ještě nyní, když její škodlivost pro finance státu i samosprávy je tak jasná, proč v tomto směru není pomoženo majitelům domů a domků ke právu a spravedlnosti, aby přestali býti občany druhého řádu a stali se plnoprávnými občany, rovnými s ostatními?

Těžko uznati oprávněnost ochrany nájemníků, když dnes majitelé domů a domků ve svém celku jsou sociálně slabší než nájemnictvo. Majitelé domů a domků přinesli na oltář vlasti a sociální humanity již tak velké oběti, že se příčí přímo slušnosti žádati na nich oběti další. Jsme vždy ochotni k obětem, ale ve prospěch státu a ne ve prospěch lidí zámožných, aby mohli na naše útraty jezditi v autech a po různých i zahraničních lázních, mezitím co přichází stát a samospráva o veliké částky na dani činžovní, přirážkách a dávkách. Namítá se, že dnes není vhodná doba k řešení tohoto problému, že je krise, nezaměstnanost, že je snížena platební schopnost všeho občanstva, že obchod a živnosti jsou ohroženy ve své existenci, že je kupní neschopnost obyvatelstva atd. Třeba bychom uznávali, že tyto skutečnosti částečně tu jsou, pak ptáme se, kdo to všechno zavinil? Zavinili to snad majitelé domů a domků? Není toho příčinou právě vázání soukromého majetku a soukromého podnikání a podporování všemi možnými prostředky kolektivismu? Ptáme se, kde jsou zisky z poválečné konjunktury těch, kteří bydlili a bydlí téměř zadarmo? Či zisky těmi mají býti vyrovnání, konkursy, podpory, sanace, daňové odpisy a podobné hezké věci? A k udržování a podporování takových poměrů mají zde býti opět majitelé domů a domků obětními beránky? Mají opět dávati těm, kteří si toho nezasluhují, podporu ve formě bydlení téměř zadarmo, a to nejen na úkor svých vlastních majetků, nýbrž i na úkor státní pokladny.

To je, slavný senáte, bolševisace, a my nemůžeme trpěti, aby byl zbolševisován soukromý majetek domovní, ať již starý nebo nový. Vždyť tu běží o přičinlivé a šetrné občany tohoto státu, kterým se upírá spravedlnost v tomto státě a kteří jsou plánovitě - okrasně řečeno - zkracováni o poctivý výnos svého majetku již 16 let. Není to přímo poroba a potupa, když majitelé domů a domků jsou zbaveni disposičního práva nad svým majetkem, že s ním nesmějí nakládati a že zákonem přinuceni musejí prokazovati dobrodiní lidem, kteří jim působí příkoří, jim se vysmívají, kteří je přímo bijí a z jejich majetku tyjí? Majitel domu nesmí dáti svým dětem útulek ve svém domě, protože nepřekoná všelijaké kličky zákona, které se proti němu se vší ostrostí obracejí. A proč to všechno? Protože majitelé domů, případně jejich rodiče se opovážiti hospodařiti a šetřiti.

Slavný senáte! Hrozí přímo bolševisace majetku domovního, a bohužel, takovým dokladem je i pověstný lex Meissner z nejnovějšího data. Bolševisace se nemusí díti cestou krvavou jako jinde, věc lze zaříditi jinak, a právě zákony nájemnické jsou ukázkou a cestou, jak lze vyvlastniti majetek bez viditelného krvavého násilí.

Prvním dubnem r. 1933, tedy pozítří, přestává, slavný senáte, v sousedním Německu ochrana nájemníků vůbec. My tak rádi napodobujeme Německo, (Sen. Johanis: Hitlera ne! Hitler nám nebude vzorem!) ale v tomto směru nás, kteří jsme přece jinak mnoho přereformováni, nás Německo předstihlo. Jsme na nejlepší cestě, podobati se starému Rakousku, o němž Napoleon svého času řekl, že je vždycky o jednu myšlenku a o jeden regiment pozadu. A ve věcech domovních jsme proti Německu rozhodně o jednu myšlenku, myšlenku svobody a volnosti majetku domovního, pozadu.

Slavný senáte! Objevují se v Evropě rozličné nové ismy. Pánové z levicových stran jen upravují těmto ismům cesty, aby k nám mohly vtrhnouti, neboť jednou takovou cestou pro ně je i zotročení majetku domovního. Máte k tomu toho času ještě moc, ale, bohudík, ještě nejsme v naší republice tak daleko, aby každá politická moc, representovaná i křesly ministerskými, podléhala také ochraně nájemníků.

Slavný senáte! Zrušte výjimečné zákony bytové, neboť tím podstatně přispějete ke klidu, míru a pořádku v naší republice, nejlepší to obraně proti nepříteli vnějšímu i vnitřnímu. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Další slovo má pan sen. Kindl.

Sen. Kindl: Zítra, 31. března, vyprší platnost několika bytových zákonů, ochrany nájemníků, odkladu exekučního vyklizení místností, mimořádných opatření bytové péče a mimo to pozbudou platnosti některá ustanovení zákona o podpoře stavebního ruchu. V československém Národním shromáždění se vždy zákony tak velké důležitosti projednávají, lépe řečeno promrskávají, v poslední chvíli. Je to tím, že všechny tyto otázky jsou předmětem čachrů a handlů koaličních stran, měšťáckých i socialistických, které při tom mají odvahu tvrditi, že parlamentární demokracie je nejdokonalejší formou vlády.

Minulý týden jsme zde projednávali zákon o půjčce práce, zákon veliké důležitosti, se kterým se dělá velká voda, ale vládní koalice šla tak daleko, že navrhla 20ti minutovou řečnickou lhůtu, a teprve po našem protestu byla prodloužena na 30 minut. Půjčka práce je odhlasována, ale to, co ještě dnes se s ní provádí, je pěknou ilustrací vládně-koaliční demagogie.

Komu dá půjčka práce práci? Celý koaliční tisk je ve znamení půjčky práce. "Za chléb a práci", "boj proti hospodářské krisi" - "upisujte, aby byla práce" - řvou palcové titulky na všech stranách a stránkách. Nová půjčka s největší vážností je vydávána za prostředek k překonání krise. V širokých vrstvách, národohospodářsky málo školených, má býti vy volán dojem, že záleží jen a jen na příznivém výsledku upisování, aby byla bída a nouze zažehnána. Ministerský předseda užívá mikrofonu, aby půjčku důkladně popularisoval. Upisování je popisováno jako národní čin, denně jsou hlášena propagační upisování všech možných svazů, spolků a korporací, od Sokola až po Syndikát českých novinářů, Celá barnumská reklam a připomíná živě rakouskou válečnou půjčku. "České slovo" píše zásadně slovo "půjčka" s velkým P, aby v malém českém člověku vzbudilo úctu a posvátnou hrůzu. To vše ovšem nemůže zakrýti fakt, že upisovací vyhlídky nejsou příliš veliké. V bankovních a průmyslových kruzích se počítá s maximálním výnosem 800 mil. Kč, spíše však menším, pouhých 600 až 700 mil. Kč. Původní odhady 2 až 3 miliard Kč patří ovšem do kapitalistického bájesloví.

Lze takovouto částkou skutečně celiti hospodářské krisi? Předpokládáme-li, že bude skutečně všech peněz použito na investiční práce a že bude dána přednost pracím, při nichž lze zaměstnati co nejvíce lidí, bylo by možno s očekávaným výtěžkem půjčky opatřiti během investiční sezóny práci pro 15 až 20.000 lidí. Předpokládejme nyní velmi optimisticky dále, že na každého takto zaměstnaného dělníka připadne druhý, jemuž oživená kupní síla prvého opatří v jeho oboru, i když není v přímé souvislosti s veřejnými investicemi, práci; počítáme-li tedy přímé i nepřímé zaopatření práce dohromady, dojdeme k nejvyššímu počtu 30 až 40 tisíc osobo něž by nezaměstnanost půjčko u mohla býti zmenšena. (Místopředseda dr. Heller převzal předsednictví.) Při oficielní nezaměstnanosti 1 mil. lidí, ve skutečnosti je jich ovšem daleko více, je to jen kapka oleje do ohně. A při tom by i toto nepatrné zmírnění bylo obmezeno jen na trvání sezóny. Jakmile bude investice skončena anebo počasí zabrání v jejím pokračování, stoupne nezaměstnanost na její bývalou výši.

Namítne-li někdo, že tento výpočet je příliš pesimistický, nechť jej klidně zdvojnásobí a předpokládáme, že ne 40 tisíc, ale 80 tisíc lidí najde prostřednictvím půjčky práci. To by byla vůbec nejvyšší možná cifra, a to za podmínky, že celé sumy bude použito na mzdy a že každý zaměstnaný dostane ročně brutto 10.000 Kč. 80.000 krát 10 tisíc je 800 mil. Kč. A nyní by nezaměstnanost nebyla podstatně zmenšena, klesla by o 8 až 10%, zbylo by 900 tisíc nezaměstnaných místo milionu. Ve skutečnosti ovšem počet nezaměstnaných nikdy nedosáhne teoreticky nejvyšší cifry, ježto bude jen části půjčky užito na mzdy, zbytek však připadne na materiál, dopravu, správu atd.

Při silničních stavbách, kde je podíl mezd na celkovém nákladu nejvyšší, nepřipadá přes to více než 35% celkového nákladu na mzdy. Bylo by lze namítnouti, že dodávkami materiálu, dopravou atd. naleznou další lidé práci. Tomu tak bude jen ve velmi omezené míře, poněvadž jednak jsou všude velké zásoby materiálu, z nichž lze dodávati bez jakékoliv nové výroby, jednak průmysl, jenž materiál vyrábí, je svrchovaně zracionalisován a i při zvýšené výrobě může zaměstnati jen velmi málo nových pracovních sil, na př. při výrobě železa, cementu a jiných věcí.

Počet lidí, zaměstnaných nově na investičních pracích, se zmenšuje dále tím, že podle znění zákona velký díl výnosu půjčky nebude umístěn v nových investicích, nýbrž jen v takových, jež jsou již ve státním rozpočtu zakalkulovány, nemohly však dosud pro nedostatek peněz býti uskutečněny. Průmyslové závody, jež mají ony investiční práce prováděti, nebudou potřebné dělníky zpravidla ani nově přijímati, neboť již delší dobu je mají v reservě, ježto musily podle státního rozpočtu předpokládati, že jim příslušné práce beztak připadnou a ony se ve svých disposicích stran stavu dělnictva již podle toho řídily. Nebýti půjčky, byly by ony v rozpočtu předepsané práce zůstaly neprovedeny, jak se nyní ze zákona dovídáme, a továrny by byly příslušný počet dělnictva propustily. K tomu nyní snad nedojde; ale tím není nezaměstnanost zmenšena, nýbrž jen zdržena ve svém vzrůstu. Vyhlídky na zařadění nových pracovních sil do výrobního procesu jsou tedy samým zákonem o půjčce zúženy. Jde přibližně asi o polovinu výnosu půjčky. Druhá polovina, asi 350 až 400 mil., má býti sice umístěna v nových investicích, ale tak s nepatrnou částkou lze zaměstnati jen velmi málo tisíců lidí, a nad to není záruky, že by bylo skutečně alespoň tohoto zbytku k veřejným pracím užito. Vzpomínám si, že již při investiční půjčce z r. 193 1 a potom při francouzské z r. 1932 vláda ujišťovala, že výnosu bude použito k veřejným pracím, ve skutečnosti však tomuto účelu sloužila jen nepatrná část peněz, větší díl musil krýti rozpočtový schodek. I tehdy bylo slibováno, že nezaměstnanost klesne; ve skutečnosti se však od té doby zmnohonásobila.

Za těchto podmínek, jež jsme uvedli shora, lze počet lidí, jež díky půjčce najdou práci, odhadnouti na 10.000. To je právě 1% dnešní nezaměstnanosti. A to prý má býti "boj proti krisi", "zaopatření práce". V potírání krise neznamená půjčka vůbec nic, má jedině za účel krýti rozpočtové schodky. Pokud jde o dodatečné krytí rozpočtových investic, přiznává to sám zákon o půjčce. Dělnické třídě nepřináší tedy půjčka nic, žádné zmírnění její bídy a nouze; o to víc dává třídě kapitalistů.

Půjčka je pro kapitalisty vybavena tolika výhodami, jako žádná půjčka před tím. Nebude splacena 100, nýbrž 110 procenty. K nominální 5 procentní úrokové míře přistupuje ještě pohyblivé dodatečné zúročení ze zisku, jehož docílí stát při umořovacím výkupu půjčky. Místo aby ji ročně slosoval, může totiž stát určitou kvotu až ke kursu 110 na burse koupit zpět; stane-li se tak na př. při kursu 80, vydělá 30%. Tohoto obnosu užije ke zlepšení zúročení půjčky. Tím se zvyšuje skutečné zúročení z 5%, jež jsou udávány k předstírání "snížení úrokové míry", na 6.25 až 6.50%. Kapitalista, jenž půjčku neprodá a vyčká slosování, obdrží 110%. Má dále právo vyměnit staré státní půjčky za novou za výhodných podmínek, zaplatí-li hotově vyměřenou částku. Dále mu bude na každých 40 Kč upsané půjčky odepsáno 25 Kč jeho daňových nedoplatků, pokud zaplatí dalších 75 Kč dílem hotově, dílem ve starých státních půjčkách. Právo na daňové odpisy bude zaobaleno do formy zvláštního certifikátu, jejž upisovatel obdrží a může dále odděleně prodat, také neupisovateli. Certifikát bude míti asi cenu 5% půjčkového obnosu, o tuto částku se zmenšuje skutečná upisovací cena půjčky. Dále bude půjčka osvobozena od nové kuponové daně. Přepočítáme-li všechny tyto výhody na zúročení, dojdeme ke skutečnému zúročení této "laciné" půjčky 7 až 8 procenty. Kapitalisté si dávají svoje "oběti" státu dobře zaplatit. Obnos darovaných daňových nedoplatků, jenž jim takto připadne, lze odhadnouti na 300 milionů; k tomu přistupují veliké zisky, jež vytěží z investičních prací - dojde-li vůbec k nějakým - a jež lze ceniti na dalších 200 milionů. Dále je potřebí uvážiti, že plánované investice slouží ne zájmům dělnictva, nýbrž zvláštním zájmům kapitalistů, hlavně pokud jde o investice velkoagrárníky kontrolovaných fondů, meliorace, zavodňovací práce, venkovská elektrifikace, a pokud jde o práce rázu vojenského.

To je půjčka, k jejímuž upisování vládní strany tak důtklivě zvou. Žádná půjčka práce nýbrž půjčka darů kapitalistům a překlenutí rozpočtových schodků. Tak vypadá "boj o chléb a práci". A není potřebí zvláště zdůrazňovati, že tímto způsobem nebude hospodářská krise zmírněna, natož zažehnána.

S bytovými zákony se provádí táž komedie. Máme jeden milion úředně zjištěných nezaměstnaných, další statisíce částečně zaměstnaných, malí živnostníci jsou zproletarisovaní a při tom se zcela klidně odbourávají soc.-politické zákony. Nájemníci ve starých domech, v novostavbách, v domech družstevních i obecních vedou rozsáhlé boje za snížení činží, jelikož vaše zákonodárství je nijak nechrání. Jenom v hlavním městě Praze probíhá již po několik měsíců velký boj nájemníků v novostavbách obecních, protože žádný zákon je nechrání. Došlo to tak daleko, že v měsíci říjnu nemohli zaplatit 1 mil. Kč na činži. 1. ledna přes 600.000 Kč a očekává se, že 1. dubna nedostane pražská obec dalších ³/₄ mil. Vinu na tomto stavu nese vládní koalice, která systematicky již plných 13 roků bytovou ochranu odbourává bez ohledu na soc. postavení nájemníků.

Ještě nedávno jsme četli v "Právu lidu" článek pod titulem "Činže dolů!". V článku redakce dokazovala, že v nynější situaci není možno ochranu nájemníků zhoršovat a odbourávat, právě naopak, že je nutno ochranu nájemníků zlepšovat. A pokud se týče výše činže, dokazovala redakce "Práva lidu", že vzhledem k těžké hospodářské krisi a masové nezaměstnanosti musí býti činže sníženy. Jak je vidět, páni poslanci a senátoři soc. demokratické strany dělají něco naprosto jiného, nežli píše jejich centrální orgán.

Místo snižování činží udržují nynější vysoké činže, které pracující platiti nemohou, a počínají odbourávati ochranu nájemníků po linii navržené Obchodní a živnostenskou komorou. Obchodní komora na vyzvání pana ministra soc. péče podala totiž své dobrozdání o ochraně nájemníků a navrhuje postupné její zrušení podle velkosti bytů. A sociální demokracie, jak je vidět z této předlohy, poslušně rozkazy svých chlebodárců - buržoasie - aportuje. Dnešní předlohou, aby to příliš nekřičelo, je odbourávána ochrana pro nájemní objekty od 5 pokojů výše, slouží-li vedle bydlení k výkonu povolání, dále pro byty 4 pokojové a pro nájemníky, kterým byla za rok 1932 pravoplatně předepsána důchodová daň z důchodu alespoň 50.000 Kč. Potom má dojíti na byty 3 pokojové a 2 pokojové snad již při nejbližší novelisaci a poslední etapou má býti zrušení ochrany vůbec.

Ještě před několika dny jsme četli, že sociální demokraté navrhli, aby nezaměstnaným nemohla býti dána z důvodů neplacení činže výpověď a aby majitelům domů byla dána náhrada ve formě snížení daně činžovní. O tomto návrhu psalo "Právo lidu", ale když tento návrh zbaběle odvolali a podvolili se diktátu agrárníků s panem Dubickým v čele, nepíší ani slovo o tom, co se s jejich návrhem stalo. My jsme podali v poslanecké sněmovně i v senátě již na podzim r. 1931 naše návrhy na řešení otázky bytové tak, aby ochrana sloužila všem nájemníkům sociálně slabým, bez ohledu, zdali bydlí v domech starých nebo nových. Navrhli jsme, aby nájemníci s příjmem do 16.000 Kč měli ochranu, jaká byla podle zákona z r. 1920, nájemníci s příjmem do 25.000 Kč ochranu podle zákona z r. 1925. Dále jsme navrhli, aby za nezaměstnané placena byla činže obcemi za pomoci státu jako určitá forma podpory v nezaměstnání. Zdůrazňujeme právě tyto tři návrhy, které by mohly širokým masám pracujícího lidu prospěti. Ale co se s nimi stalo? V posl. sněmovně je předsedou soc. politického výboru soc. demokratický poslanec dr. Wintera v senátě soc. demokratický senátor Johanis. A oba tito pánové drží naše návrhy schované v zásuvkách svých psacích stolů a nedávají je na denní pořad, čímž prokazují velice cenné služby domovnímu kapitálu, a ovšem také sobě, poněvadž nemusí hlasováním přiznati, zdali jsou pro ochranu proletářských nájemníků, anebo pro jejich vydírání majiteli domů. Tuhle komedii však věčně hráti nebudete. Jak jsem již dokázal v prvé části své řeči, půjčka práce může nakrmiti na krátkou dobu lid ilusemi, ale neopatří mu chleba a práci. Situace se bude dále zhoršovati a skutečný stav dospěje tak daleko, že obrovské masy nájemníků nebudou platiti vysoké činže přes vaše zákony, kterými je k tomu donucujete. Nemají-li lidé co jísti, nemohou platiti nájemné.

A my samozřejmě jako vždy budeme státi v čele tohoto boje a vyzýváme nájemníky ze všech domů bez rozdílu: Neplaťte lichvářské činže, postavte se na ochranu každého chuďasa, který z důvodů neplacení činže má býti vypovězen, zabraňte jeho exekučnímu vystěhování. Budete-li takto postupovati, nebudou majitelům domů nic platny psané zákony, právě tak, jako nejsou platny pražské obci, kde nájemníci z nových obecních domů dobyli velikých úspěchů. (Potlesk komunistických senátorů.)