Místopředseda Kahler (zvoní): Dále má slovo pan sen. Nentvich. (Hluk. - Různé výkřiky.)

Sen. Nentvich: Slávny senát! Neobyčajný a nebývalý záujem verejnosti, s ktorým zostavovanie tohoročného štátneho rozpočtu bolo prevádzané, prejavy súhlasu so spôsobom, akým jeho rovnováha mala byť zaistená aj za ťažkých hmotných obetí od štátnych zamestnancov vyžadovaných a vášnivá obrana týchto, nadobúdajúca často formy vzrušeného boja proti orgánom za bezpečnosť a riadny chod štátneho hospodárstva zodpovedným, sú výmluvným svedectvom vážnosti súčasnej doby. Tvrdá skutočnosť hroziaceho zrútenia sa štátnych financií v dobe tak výnimočne ťažkej a neistej, predpisuje aj trpké a horké lieky k ozdraveniu hospodárskeho organizmu štátu. Šetriť, šetriť všade, kde sa šetriť dá. Kritická situácia hospodárstva verejného i súkromného je príčinou, že heslo šetriť razí si cestu spôsobom tak imperatívnym, že sa prijíma v zásade bez námietky.

Že musia byť redukované výdavky, keď nie je možné zvýšiť dôchodky, aby medzi nimi bola rovnováha, že výdavky treba upraviť so zreteľom na dosažiteľný príjem, nemá-li byť rovnováha štátnych financií narušená, je samozrejmé. Sme na najzadnejšej možnosti daňovej. Daňové bremeno nemožno ďalej zvyšovať. Treba teda znížiť výdavky. Preto nemôže byť odopretý súhlas s počinom správy štátnych financií, keď sa rozhodla ráznymi škrty vo výdajoch, ako osobných, tak vecných, uniesť výdavky v súlad s bezpečne očakávanými príjmy, aby stabilita rozpočtu a čsl. meny bola zabezpečená, že sa niekedy prevedené sníženie platov pociťuje veľmi ťažko, snáď aj ako krivda, je pochopiteľné.

Úspory v štátnom rozpočte boly nutné. Iná otázka je, či nimi boly postihnuté všetky rezorty štátnej správy relatívne spravodlivo. A tu musíme prízvukovať, že naše presvedčenie o prísnej objektívnosti úspornej sedmy vždy neobstojí, že snáď boly prevedené škrty aj tam, kde o ich účelnosti môžu byť vážne pochyby. Sú to úspory prevedené v našom usilovaní kultúrnom a prácach investičných.

Všimnime si rozpočtu ministerstva školstva a nár. osvety. Ačkoľvek celkové sníženie v srovnaní s rokom minulým vykazuje len pokles o 3.42% proti priemernému sníženiu 7.36% rozpočtu vlastnej štátnej správy, teda pomer zdanlivo veľmi priaznivý, predsa pri podrobnejšom skúmaní javí sa toto sníženie relatívne nepatrné takým, že bude pociťované ako veľmi ťaživé a bude sa rušivo uplatňovať v priaznivých výsledkoch činnosti tohoto ministerstva.

Jednotlivé paragrafy špeciálnych titulov doznaly neprimeraného sníženia. Na pr. § 4. titulu Odborné školstvo, ktorým sa preliminujú výdavky na živnostenské školstvo pokračovacie. Roku 1931 bolo na toto školstvo ustálené vydanie čiastkou Kč 25,319.000.-, minulého roku Kč 24,678.000.- a teraz len Kč 20,651.000.-, teda proti r. 1931 o 16.32%, proti lanskému roku dokonca o 18.44% menej, hoci toto školstvo sa nachodí teprv v štádiu vývoja a trvalého vzostupu. Školstvo to vstupuje u nás práve terajšieho roku do jubilejného 50. roku svojho jestvovania. Táto okolnosť mala by byť popudom, aby sa pokračovacie školy živnostenské postavily na pevnú zákonnú bázu, zabezpečujúcu im možnosť rozvoja, ako to ich význam vyžaduje, a neboly ponechané popolkami medzi druhými typmi škôl, ako je tomu doteraz. Vydanie a schváleníe príslušnej vládnej osnovy zákona o týchto školách, ktorá už celý rad rokov v ministerstve školstva je pripravená, bolo by ozaj primeranejšou oslavou ich jubilea, ako je teraz nastúpená cesta znemožňujúca ich rozvoj.

A predsa sa jedná o typ škôl veľmi dôležitý, Pre povznesenie živnostenského stavu nesmierne významný, ktorý má budúceho živnostníka pre praktický život dôkladne pripraviť a uschopniť ho, aby v stále rastúcom ostrom konkurenčnom boji obstál. Školy tieto znamenajú u veľkej väčšiny nášho živnostenského dorastu jedinú možnosť doplnenia dielenskej výučby a výchovy potrebným vzdelaním teoretickým, pri školách odborných aj vzdelaním praktickým.

Ako vo všetkých oboroch nášho školstva behom ostatných troch rokov, nastal aj v tomto školstve vnútorný životodarný kvas. Účelne prevádzanou reorganizáciou stávajú sa z doterajších ústavov, kde prevládal zbytočný verbalizmus, školy činné, viac menej dľa živnostenských oborov špecializované, v ktorých praktický výkon v riadne vybavených dielňach je základom výučby. Tu má žiak možnosť soznámiť sa so strojom a výrobným pochodom, ktorý mu malá dielňa drobného živnostníka poskytnúť nemôže. Tým si vysvetlíme obľubu pokračovanej školy v kruhoch živnostenských a jej rapídny rozvoj čo do počtu aj vnútorného reformovania.

Samostatných živnostenských škôl pokračovacích, odborných aj všeobecných, bolo v minulom školákom roku 237 4 so 122.000 žiakov; okrem tých bola 131 škola pričlenená k rôznym verejným školám odborným s 13.100 žiakov, spolu teda 2552 pokračovacie školy so 135.000 žiakov. Z tých majú: Čechy 1272, zem Moravskosliezska 784, Slovensko 258 a Podkarpatská Rus 60 škôl. V zemiach historických prichodí jedna škola na cca 5000 obyvateľov, na Slovensku a Podkarpatorusku na 12 - 13.000 obyvateľov. Vidno, že východ republiky aj v tomto školstve nie je tak vybavený, aby sa mohlo tvrdiť, že potreby jeho sú plne ukojené. Je tu ešte stále niekoľko tisíc učňov, ktorým sa vzdelanie pokračovanej školy nedostane. Zriaďovanie ďalších škôl, kde sú pre to podmienky, je nutné.

Je zásluhou ministerstva školstva, že veľmi úsilovne podporuje snahy obcí a miest zadovážiť vlastné budovy pre tieto školy, vybavené vzornými dielňami. Prvé tri budovy boly svojmu účelu oddané roku 1928. Od tých čias vzrástol ich počet napriek kritickým pomerom hospodárskym do roku 1932 na 28, jednak úplnými novostavbami, jednak adaptáciou vhodných objektov. Vo štádiu výstavby nachodí sa ďalších 8 budov, takže už tohoto roku 36 škôl bude sa môcť honosiť vlastnou samostatnou budovou. A tu ako zástupca Slovenska musím s horkosťou konštatovať, že takmer všetky tieto budovy sú v zemiach západných, kým na Slovensku a Podkarpatskej Rusi je dosiaľ iba jediná samostatná budova živnostenskej školy, a to v Bratislave, odhliadnuc od budovy v Užhorode, len tento týždeň odovzdanej svojmu účelu. Konštatujem loyálne, že nie vinou ministerstva školstva, ale vinou ministerstva financií, ktoré nepovoľuje uvoľnenie potrebných úverov, ako som sa sám osobne presvedčil, keď sa o podporu uchádzalo stavebné kuratórium tejto školy v Košiciach. V ministerstve financií nenašli sme naprosto najmenšieho pochopenia pre takúto potrebu Slovenska.

A predsa nežiada Slovensko nič, na čo by nemalo aspoň mravný nárok. Zákonom zo dňa 1. júla 1926, čís. 141 Sb. z. a n., bolo ustálené, že sa pokuty za priestupky živnostenského poriadku, po prípade živnostenského zákona pre územie Slovenska a Podkarpatskej Rusi prikazujú pre ciele živnostenských škôl pokračovacích. Dosiaľ boly odvádzané nemocenským pokladniciam. Fond, do ktorého maly byť tieto pokuty odvádzané, mal byť spravovaný spoločne ministerstvom školstva a financií a maly sa z neho podporovať stavby živnostenských škôl. Nebolo a nemohlo byť úmyslom zákonodarcov, aby tieto peniaze živnostníkmi a robotníkmi zaplatené, boly svojmu účelu zcudzené, keď v zákone zo dňa 14. júla 1927, o reorganizácii politické správy, čís. 125 Sb. z. a n., v článku 11. vyslovil, že: "Tresty na peniazoch uložené politickými úrady, prepadlé istoty a iné záruky a výťažky za veci prehlásené za prepadlé v pokračovaní pred týmito úradmi pripadajú štátu." Je morálnou povinnosťou štátu odvádzať pokuty, uložené v dôsledku priestupkov živnostenských zpäť živnostníctvu, ku ktorého podpore boly citovaným zákonom určené. Výnos všetkých pokút pre rok 1933 je v paragrafe XXI. kapitoly preliminovaný čiastkou Kč 11,300.000 Kč, z čoho 4,000.000 Kč pripadajú na Slovensko a 1,300.000 Kč na Podkarpatskú Rus.

Keď ministerstvo financií venuje z pokút, dosahujúcich takej výšky, iba dva milióny korún na podporu stavieb budov pre živnostenské účely určených, je to čiastka neprimerane malá a nepatrná, povážíme-li, že pre najbližšiu dobu, e projektovaná stavba asi 28 nových budov, z ktorých 9 má byť na Slovensku a Podkarpatskej Rusi. Finančné prostriedky, na tento cieľ ministerstvu šk. a n. osv. poskytnuté, musia byť primerane, najmenej na trojnásobný obnos, povýšené, aby spravodlivým požiadavkám východných častí republiky sa vyhovelo.

Že sa budeme aj naďalej dožadovať prejednania a uskutočnenia zákona o živnostenskom školstve pokračovacom, netreba zvlášť pripomínať. Pre nedostatok finančných prostriedkov bola predloha, svojho času podaná, odložená, hoci žiadaný nový náklad na jeho provedenie bol pomerne malý, asi na 28 miliónov odhadovaný, teda značne menej, ako dľa časopiseckých zpráv z lanského roku sa odpisuje na daniach a poplatkoch veľkým dlžníkom daní na Slovensku. Žiadame pána ministra financií, aby riešeniu problémov pokračovacieho školstva živnostenského venoval potrebnú pozornosť a neodopieral povoliť úvery, ktoré do stavieb školských budov investované donesú veľký užitok.

Položky v rozpočte ministerstva školstva, venované na školstvo národné, vykazujú malé zvýšenie o Kč 8,426.000.-. Je otázka, či je táto čiastka dostatočná, by vzrastajúcej potrebe rozširovania škôl a zriaďovania nových zodpovedala.

Národné školstvo je od Vianoc minulého roku v popredí záujmu najširších vrstiev obyvateľstva celej republiky. Je zásluhou ministra dr. Dérera, že podaním návrhu o zriaďovaní a vydržiavaní škôl národných a návrhu, ktorým sa upravuje správa školská, upozornil verejnosť, že naše elementárne školstvo, ktoré kladie základy kultúrnej úrovne štátu, potrebuje úpravy, aby mohlo skutočne plniť úkoly demokratickej výchovy a vzdelania, má-li byť zabezpečený v budúcnosti vývoj republiky v duchu pokroku a pravej demokracie. Podaním oboch návrhov spláca dr. Dérer dlžobu, ktorá mala byť splatená hneď po prevrate, menovite na Slovensku a Podkarpatorusku, aby škola bola priblížená ľudu a odstránily sa prežitky starého rakúskeho a maďarského ducha a smýšľania z radov učiteľských aj novej generácie, vychovávanej v duchu demokracie.

Minister dr. Dérer volil iný spôsob k realizovaniu svojich opravných snáh zákonom, ako tomu sme navyknutí. Dal ich vopred k voľnej diskusii miesto, aby po prevedenom pripomienkovom medziministerskom pokračovaní predložil návrhy osnov zákonodarným sborom. Mal na mysli, že otázka takej dôležitosti, ako je reforma elementárneho školstva, je záležitosťou všetkých obyvateľov republiky a predpokladal dôvodne, že bude posudzovaná prísne vecne, spôsobom serióznym, že verejná diskusia zhodnotí náležíte kladné myšlienky v návrhoch uplatnené, ktoré uznania zasluhujú, a že sa podrobia objektívnej kritike tie ustanovenia, ktoré by eventuelne maly byť formulované inakšie. Prehlásil opätovne, že netrvá na doslovnej textácii návrhov, ale je ochotný podrobiť revízii tie ustanovenia, o ktorých sa zistí, že by mohly byť zlepšené. Postup naprosto demokratický a žiaduci.

Ale čoho sme svedkami, ako sa istá časť verejnosti k týmto vážnym otázkam postavila a snaží sa ich spôsobom demagogickým a nezodpovedným politicky zneužiť.

Je treba konštatovať jedno: Návrhy Dérerové v svojich účinkoch rovnajú sa významom školským zákonom rakúskym z r. 1869 a 1883 a školským zákonom bývalého štátu uhorského z roku 1868. Sú vstave položiť nové základy dnešnej národnej škole a zabezpečiť jej potrebný kľud a nehatený vývoj, akého potrebuje, má-li svoje poslanie dokonale splniť. Zriaďujú sa samosprávne školské úrady od miestnych až do zemských školských rád zo zástupcov učiteľstva a občianstva slobodne volených, školstvo sa osamostatňuje od politickej správy, zbavuje sa byrokratických vlivov a dáva sa mu možnosť voľného vývoja, aby škola sa sblížila s ľudom, ktorému sa má slúžiť. Učiteľ má sa stať neodvislým štátnym zamestnancom a je mu uložená povinnosť starať sa len o výchovu sverenej mládeže; štátnym učiteľom stáva sa aj učiteľ cirkevnej školy na území Slovenska a Podkarpatskej Rusi, ktorému sa vracajú občianske práva a zbavuje sa odvislosti od svojej miestnej cirkevne, vrchnosti, aby mohol vychovávať slobodných a charakterných občanov v plnej tolerancii k iným vierovyznaniam, pravých demokratických republikánov. Platy učiteľstva majú byť konečne hradené zo štátnej pokladnice ako platy všetkých iných štátnych zamestnancov, má konečne prestať nedôstojný stav, kde učiteľ bol platený iba zo záloh na dlh doterajším vydržiavateľom školy poskytovaných, ktoré zálohy do konca roku 1931 dosiahly výšky Kč 6.777,360.000 bez toho, že by mohly byť štátu refundované. Učiteľstvo má konečne dosiahnuť toho, že funkcia jeho zamestnávateľa bude sústredená v jedinom verejnoprávnom objekte, t. j. štáte, a prestane byť ako doteraz osobitnou skupinou verejných zamestnancov, ktorej pánom usiloval sa byť štát, zeme, okresný školský výbor, miestna rada a na Slovensku aj cirkevná stolica a jej neobmedzený vládca, farár.

Návrhy konečne odstraňujú neudržiteľný stav roztrieštenosti ľudového školstva vo východných krajoch republiky a stavajú všetko školstvo v celom štáte na jednu zákonnú bázu. Touto unifikáciou má byť odstránená jedna zo závažných príčin doterajšieho neúspechu účinkovala slovenského školstva. Zbytočné jednotriedne školy v miestach, kde je škôl viac, zmiznú a miesto nich zriadi sa jedna vyššej organizovaná škola spoločná. Tým má byť splnená požiadavka od prevratu rozumnými ľuďmi na Slovensku uplatňovaná.

Všetky tieto len letmo nastienené počiny sú takého významu, že sa mohlo právom očakávať, že podané návrhy vzbudia jednomyseľný súhlas a budú uvítané s nadšením. Stal sa opak. Menovite na Slovensku strany ľudová a národná uznaly za vhodné postaviť sa k návrhom odmietavo. Tak iste aj Maďari. Poneváč niet vecných dôvodov k ich politickému postoju, usilujú sa objaviť v osnovách, čo tam v skutočnosti nie je. Objavily, že podanie osnov je počiatkom kultúrneho boja, ktorým má slovenský ľud byť olúpený o svoje náboženstvo, o svoj ráz a svoju kultúru. Aj s tohoto miesta odznely veľmi tvrdé znejúce slová odsúdenia Dérerových osnov. Pán kolega Hancko prehlásil, že v dobe tak kritickej, na rozhraní dejín prichádza dr. Dérer s návrhom, ktorý má rozrušiť pokojné nažívanie ľudu na Slovensku. A to hlása strana, ktorá o sebe vyhlasuje, že je ona najslovenskejšou a najkresťanskejšou. Ústami svojich parlamentárnych vodcov vyhlasuje v ústrednom orgáne ľudovej strany, že cirkevné školy slovenské boly vždy pravými kultúrno-národnými hradbami Slovákov, prevedenie osnov znamenalo by vraj zničenie tradične svojráznej národnej výchovy, výučby a tým aj celého slovenského školstva.

Pozrime sa, ako v skutočnosti sa tieto národné hradby osvedčily v minulosti. Predovšetkým charakteristika bývalého učiteľa z dôb maďarského panstva, ako Ju podal dr. Ant. Štefánek v "Slovenskej Čítanke" z r. 1911. (Citujem dľa dra Al. Kolíska z diela: Za tú našu slovenčinu, Bratislava 1931). Pripomínam pánom z ľudovej strany, že pred prevratom Slováci nemali štátnych škôl, že mali len školy cirkevné, že teda charakteristika sa môže týkať len učiteľov cirkevných, o ktorých teraz pánovia tvrdia, že zachránily národné povedomie slovenské, slovenskú kultúru.

Slovenské obecné školstvo a učiteľstvo od toho dňa, kedy sa začne dôsledne prevádzať Apponyiov zákon - náleží minulosti, avšak už posledné roky, až na malé výnimky, chorľavelo a chradlo... Vychované bolo na ústavoch cudzím duchom, odkojené cudzou kultúrou. Jeho práca je málo oplodnená novšími ideami. Iné slabosti... poníženosť proti rôznym veličinám a paveličinám atd. A toto učiteľstvo malo byť tou kultúrnou hradbou Slovákov?

Ako sa v ohľade národnom cirkevné školy slovenské, najmä katolícke, v skutočnosti osvedčily, vysvitne z nasledujúceho:

V dobe počiatku platnosti základných školských zákonov uhorských, teda v roku 1868/69, bolo v celom Uhorsku 13.948 elementárnych škôl, z ktorých bolo 2.115 (1.5%) slovenských a 612 (4.4%) ruských. V roku Apponyiových zákonov 1907/08, teda o 40 rokov neskoršie, len 526 (3.2%) slovenských a 75 (0.6%) ruských spomedzi 16.547 elementárnymi školami celého štátu. Javí sa teda úbytok 75.6% pri školách slovenských a 87.7% pri ruských. Pripomínam, že z týchto škôl boly na území terajšieho Slovenska len 502 školy slovenské a 40 ruských. Teda tento enormný pokles počtu slovenských škôl cirkevných v dobách, kedy maďarizácia ešte sa tak nenatískala, je dľa mienky pánov z ľudovej strany dôkazom toho, že tieto školy plnily svoje kultúrne a národné poslanie dokonale a ich zrušenie by znamenalo zánik slovenského života? Kde je teda ten účinok kultúrnych hradieb Slovenska? Azda v tom, že by aj teraz ešte mohla Hlinkova strana ľudová medzi poprednými svojimi funkcionármi z radov učiteľských vyznačiť tých, ktorí v odmenu za preukázané výsledky maďarizačne, práce medzi slovenskou mládežou boli odmenení peňažným darom maďarizujúcej Femky? (Sen. dr. Farkas: Pán posl. Sivák!) Není šéfredaktorom "Slováka"? (Sen. Ďurčanský: Len bol!) To stačí.

Ako učiteľstvo cirkevných škôl prepadalo maďarizácii, svedčí fakt, že r. 1907/8, ako kol. Pocisk už uviedol, priznalo materinský jazyk slovenský len 2.9% a tesne pred prevratom už ani celé 1%. Teda, páni kolegovia, keď taký živel národnostne uvedomelý mal byť základom národnostnej kultúry, o tom budete pochybovať aj vy. Pokles slovenských škôl od r. 1914/15 do roku 1917/18 bol s 343 na 276, z ktorých len 140 bolo na území slovenskom a z tých za skutočne slovenské mohlo sa považovať iba 94 škôl. Uvážíme-li, že medzi týmito školami sa uvádzajú 93 školy evanjelícke a. v., je otázka, koľko škôl katolíckych mohli Slováci považovať za svoje, keď na nich účinkovali učitelia, ktorí sa za Maďarska báli prihlásiť za Slovákov a dnes sú hlavným kádrom politickej strany Hlinkovej. Tvrdenie "Slováka", že cirkevná škola, najmä katolícka, zachránila slovenskú národnosť, v svetle objektívnych čísiel teda neobstojí.

Príčiny, že prečo treba búriť proti Dérerovým školským predlohám a štvať pokojný ľud proti nim v mene ohrozeného náboženstva, sú iné. Je to strach pred kultúrnym pokrokom slovenského človeka, je to obava pred stratou neobmedzeného politického vlivu a moci nad ľudom, ktorý má naďalej zostať neuvedomelý a byť poslušným nástrojom v rukách mocných. Či je možné, aby strana, ktorá neustále vyhlasuje svoju slovenskosť, mohla hľadať v svojom odpore proti modernej škole a teda na svoju záchranu spojenectvo strán maďarských, ako sú kresťanskí socialisti a národná strana maďarská, teda spojenie s národom, ktorý doteraz vyhlasovala za bezočivého nepriateľa slovenského ľudu, pod ktorého jarmom za 1000 rokov slovenský národ trpel a bol hrdúsený? A je ochotná spojiť sa so všetkými, ktorí na obranu doterajších nadpráví a výsad budú svoľní s ňou v spojenstvo vstúpiť. Len keď sa zabezpečí privilegované postavenie samozvaných vodcov slovenského ľudu, aj na škodu národa.

Zástupci ľudovej strany prehlasujú, že treba cirkevné školy zachrániť, bo ináč by národ bol v svojom národnom a náboženskom vývine hatený aj Maďari prehlasujú, že je treba zachovať cirkevné školy, bo bez nich sú v svojom národnom a náboženskom vývine hatení a ohrození. Kde je tu pravda? Dnes nemusí mať Slovák obavu o svoj národný rozvoj a národný svojráz. I jeho náboženská výchova je slovenskou školou zabezpečená. Znám ale na východe školy slovenské, kde učiteľ verejne inakšie neprehovorí ako po maďarsky a to v štrnástom roku republiky. Veď najbližší jeho predstavený, miestny farár, taktiež len; po maďarsky sa rozpráva, teda v rýdze slovenskej obci, pane kolega. Našiel som aj učiteľa na cirkevnej škole slovenskej, ktorý pri súčasnej výučbe slovenskej vyučoval svoju dcérku po maďarsky. To nemohly byť hradby, ktoré slovenský svojráz chránia.

Ale pri tom nemajú odporci Dérerových predlôh odvahy, aby poctivo a loyálne poukázali na dosiahnuté výsledky usilovnej snahy ministerstva o zveľadenie slovenského školstva, menovite v rokoch minulých, kedy napriek zhoršenej hospodárskej situácii bolo na Slovensku zriadených nových ľudových škôl vyše 200, meštianskych však 61, takže majú Slováci teraz 3132 ľudových a 146 škôl meštianskych, kým do prevratu nemali mešť. školy ani jednej. Museli by priznať otvorene, že ľud sám si žiada soštátnenie cirkevných škôl a že samo učiteľstvo týchto škôl sa domáha ich premeny na školy štátne. Ale toľko poctivosti od obhajcov terajšieho stavu nečakáme. Uisťujeme ich len, že ľud vie rozpoznávať medzi skutočným svojim prospechom a prospechom niekoľkých ľudí a že sám o prevedení Dérerových osnov rozhodne a to kladne.

A pokiaľ sa týka učiteľstva cirkevných škôl gréckokatolíckych, je toto za prevedenie osnov. Veď dostane sa mi konečne úpravy naturálnych pôžitkov rokoviny a kobliny, ktorá otázka bola síce riešená v prospech farárov, ale na učiteľov sa zabudlo a oni darmo nápravy sa domáhajú. A len za prevedenie Dérerových návrhov odstráni sa nemožný stav, kde cirkevná obec nie je v stave nepostačujúcu budovu rozšíriť, takže len v jedinom okrese sninskom je 17 škôl, kde jeden učiteľ vyučuje od 100 do 160 žiakov.

Som pevne presvedčený, že reformné snahy ministra dr. Dérera v obore školstva národného sa uskutočnia k prospechu školy, k prospechu zvýšenej úrovne kultúrnej všehoj obyvateľstva republiky, najmä ale slovenského a podkarpatoruského ľudu, ktorý v svojom vnútre vecne a rozumne smýšľa a uvažuje. Jeho opravdové snahy o vzrast vzdelania celého národa v smysle známych slov Palackého dojdú ocenenia a podpory všetkých poctivých a pokrokových živlov, ktorým politická morálka nie je planým heslom. (Potlesk.)

Místopředseda Kahler (zvoní): Dále má slovo pan sen. inž. Koubek.

Sen. inž. Koubek: Slavný senáte! Pan ministerský předseda Malyetr ve svém projevu v rozpočtovém výboru pravil: Demokracii nestačí pouze kritisovat, ale demokracii nutno provádět a v demokracii nutno nésti zodpovědnost. Důvěra občanstva v demokracii nesmí býti otřesena, jinak nastane konec.

Myslím, že prohlášení toto by nám stačilo a že vláda splnila by v ní kladené naděje, kdyby tento vytyčený program byl udržován a vláda se snažila, aby všecky zákony a nařízení spočívaly na těchto demokratických zásadách.

Poněvadž lid v demokratickém státě vykonává vládní moc prostřednictvím politických stran, musí politické strany míti v demokratickém státě rozhodující vliv na uspořádání státu a všech otázek týkajících se všech oborů ve státě. Povinností politických stran pak je starati se o vzdělání občanů, aby znali svoje povinnosti a svoje práva vůči státu, aby při rozhodování hleděli vždy prospěchu celku, a nikoli zájmu soukromého, neboť demokratické vedení státu vyžaduje občanstva vzdělaného a demokraticky vychovaného.

Za účelem občanské a demokratické výchovy občanstva zřízeny byly okresní osvětové sbory, které tuto osvětovou činnost mají vésti a jímž za tím účelem přidělovány jsou subvence z pokladny státní. V demokratickém státě složení těchto okresních osvětových sborů mělo by odpovídati síle politických stran. Zatím však složení osvětových sborů těmto zásadám demokratickým neodpovídá a o tomto složení rozhoduje okresní úřad. V těchto osvětových sborech každá, politická strana bez ohledu na početnost jejich stoupenců obdrží pouze jednoho zástupce. Mimo to vysílají do osvětového sboru různé vzdělávací spolky po zástupci bez ohledu na početnost jeho členstva a tak se stalo, že různé spolky existující pouze na papíře, anebo mající nepatrný počet členů, dostávají po jednom zástupci, jako na přiklad spolky tělocvičné, čítající v okrese tisíce členů. (Předseda dr. Soukup ujal se předsednictví.)

Důsledek tohoto nerovnoměrného zastoupení má za následek, že v okresních osvětových sborech rozhodují pouze příslušníci jednoho směru a druzí úplně od rozhodování jsou odstrčeni a nemají žádného vlivu. Tak případně na okrese vsetínském mezi 12 členy pořadatelského výboru okr. osvětového sboru je 11 učitelů a pouze z milosti přibrán tam byl jenom 1 zástupce strany lidové, která má v okrese skoro 300 hlasů při volbách.

V demokratickém státě nikdo nesmí míti více práv než druhý a všichni musí míti rozhodující vliv na uspořádání státu a všech otázek, týkajících se všech oborů ve státě rovnou měrou. Toho si musí býti vědomi v prvé řadě státní a veřejní zaměstnanci, toho musí si býti vědomi spolky a jich vedoucí, které dělají si nárok na název pokrokový, nebo pokrok nemůže a nesmí se jeviti jako potlačování druhých slabších, nýbrž pokrokovost a inteligence jeví se právě v tom, že přiznávají se druhému jeho práva a nezkracují se o ně.

Sestavení okresních osvětových sborů, jak je u nás provedeno, je tudíž krajně nespravedlivé a nedemokratické, tím více, když jednotlivci chtějí v nich uplatňovati svůj osobní vliv a ve své pokrokovosti si myslí, že lid a veřejnost jsou k tomu, aby je poslouchala a podle nich se řídila. Pode toho ovšem činnost těchto osvětových sborů po většině vypadá a stížnosti členů osvětových sborů, že jejich práce pro veřejnost a lid není chápána, že není oceňována, že namnoze jsou jí kladeny překážky, jsou obžalobou jich samých, poněvadž oni při svém jednání hleděli prosaditi pouze zájem osobní, zájem některé politické strany a nepracovali nezištně a poctivě ve prospěch státu, zájem veřejnosti, kterou mnohdy svým demagogickým jednáním rozeštvávali.

Dnešní činnost mnohých okresních osvětových sborů vůbec ustala, poněvadž lid nechce se dáti rozeštvávati od lidí, kteří jsou agitátory různých politických stran a zneužívají této příležitosti k agitačním účelům své politické strany.

Na tyto okolnosti nutno svésti jejich neúspěchy. Je dnes dosti obcí, kde uspořádání mnohdy v skutku dobré přednášky naráží na nepochopení se strany občanstva a že pohlíží na osvětové sbory s předpojatostí a odmítají tyto přednášky poslouchat, dáti k uspořádání jich místnosti, poněvadž mají z dřívějška zkušenosti, jak mnohdy těchto přednášek bylo zneužito k propagaci jiný věcí. Okresní osvětový sbor stará se o zřízení místních osvětových sborů a o obecní knihovny. Ve většině obcí ustanovené místní osvětové komise jeví velice nepatrnou nebo vůbec žádnou činnost z toho důvodu, že lid členům jejich, kteří při každé příležitosti chtějí uplatniti své já, nevěří a v pracích je nepodporuje, nýbrž namnoze jejich činnost hledí zmařiti. Uvedu příklad: V obci Halenkově, kde lidová strana má v obecním zastupitelstvu ze 30 členů 23, tedy více než ²/₃, okresní osvětový sbor jmenoval všecky 3 členy místní osvětové komise z pokrokových učitelů, náležejících stranám socialistickým a ani jednoho lidovce, ačkoli v místě jsou i učitelé lidovci a jiné osoby pro tuto osvětovou komisi vhodné. Nemůžeme se pak diviti, že obecní zastupitelstvo rozezleno touto stranickostí a bezohledným využitím moci okresního osvětového sboru, odmítlo provésti volbu dalších 3 členů podle politického složení obecního zastupitelstva, pokud toto stranické jmenování nebude zrušeno. Okresní osvětový sbor, používaje svého práva, jmenoval i tyto další 3 členy, a to všecky ze strany agrární, která má pouze v obecním zastupitelstvu 3 členy ze 30, a okresní úřad je bezmocný, poněvadž připustil něco takového.

Ve většině okresních osvětových komisí rozhodují členové jedné politické strany a nedivme se pak, že obce, kde mají většinu jiné politické strany, práci těchto osvětových komisí nepodporují.

V rozpočtu na rok 1933 byly položky na lidovýchovu sníženy o 60%, ale i tyto peníze státem na tuto osvětovou činnost věnované, jsou úplně zbytečně vyhozeny, a to z toho důvodu, že při zřízení a vedení těchto osvětových sborů nebylo šetřeno zásad demokratických, nýbrž že určité politické strany demagogickým způsobem se snažily ostatní politické strany od rozhodování odstraniti. Lidovýchovy je však dnes více třeba než dříve, ale musí býti dnes tato lidovýchova postavena na zdravý základ a musí tam být bezpodmínečně šetřeno zásad demokratických. Dnes lid stále více podléhá stranické výchově politických stran, usilujících o rozvrat našeho státu a lehce nalítne na mnohdy úplně nesplnitelné sliby různých politických agitátorů.

Jiným takovým zařízením, kde zásady demokratické jsou šlapány, jsou předpisy a zákony školské, pokud se týče správy škol. Již Habrmanův školský zákon dává nepoměrné zastoupení ve správních sborech učitelům, neslučitelné se zásadami demokratického zastoupení, které žádá rovné právo pro všecky. Novými návrhy ministerstva školství o zřizování a vydržování škol národních a o správě školství, vydává se školství do rukou učitelům a byrokratům, což odporuje úplně zásadám demokratickým a občanstvu vzata je možnost rozhodovati o směru výchovy dětí, ačkoli dnešní stav názorně ukazuje, jak předpisy Habrmanova malého školského zákona se neosvědčily, o čemž svědčí hlince pokleslá výchova dnešní mládeže jak v ohledu mravním, tak i vzdělávacím. Stále slyšeti je stížnosti na nedostatečné základní vědomosti naší mládeže, na zpustlost mravní, a to nejen z řad občanstva, nýbrž i učitelů a profesorů. Učitelé měšťanských škol stěžují si dnes, že děti, které přicházejí ze škol obecných do škol měšťanských, neznají ani násobilky a nejzákladnějších pravidel pravopisu a učitelé jsou nuceni začíti s těmito dětmi od základu.

Reforma školství je nutná, to cítíme všichni, ale musí býti provedena na zásadách demokratických a rozhodování o směru výchovy musí býti svěřeno občanstvu, které svými penězi školy vydržuje. Od provedení školské reformy závisí přece osud národa, neboť vyšlá mládež ze škol bude přece určovati později směry života veřejného a státního a na tom, jak tato mládež bude vychována, náleží budoucnost našeho národa.

zhledem k nesmírné důležitosti reformy našeho školství je nutně potřebí, aby vše dobře bylo uváženo a aby všecky vrstvy obyvatelstva svými zástupci posoudili, zda vydaná reforma vyhovuje dnešním poměrům, dnešní potřebě a aby celá veřejnost byla za ni zodpovědna. Tyto reformy vypracovány byly úředníky ministerstva školství, bývalými to učiteli, kteří po převratu do ministerstva školství se dostali a tam tučná místa zaujali. Snad byl při tom brán zřetel na návrhy různých učitelských organisací, ale nebyla tázána veřejnost a rodiče, kteří přece mládež vyšlou ze škol zaměstnávají a kteří nejlépe vědí, čeho se jí pro praktický život nedostává, co by mělo v jejich vědomostech býti doplněno a kteří jediní mohou dávati direktivy stran výchovy mládeže.

Dnes zavádí se u nás na zkoušku tzv. reformovaná škola s americkou výchovou, kde zavedena byla volná kázeň. Tyto školy jsou 4, a to ve Zlíně, zdá se mi že v Hostivaři, v Michli a v Chuchli. Měl sem příležitost poznati chování žáků takové školy ze Zlína, kteří přijeli autobusem do Karlovic na výlet. Tito 14 až 16 letí hoši chovali se tak, že tančili po stolech v hospodě, tahali ženské, takže musila zakročiti policie. Kdyby dnes tato americká výchova byla zavedena u nás, museli bychom ihned rozmnožiti počet policajtů. Všichni víte, jak to v Americe vypadá, že je tam vražda na vraždě, o mravní výchově nemají tam lidé většinou ani ponětí. Vidíte to také na lidech, kteří přicházejí k nám z Ameriky. Přinesou si peníze a sedí v hospodě, kde utrácejí, platí za druhé a ožebračí i své rodiny. A to chceme dnes zavésti u nás? (Sen. Riedl: Vždyť tam mají prohibici!) Ale říkám, když se vrátí k nám, že načichli touto americkou výchovou a ukazují, jaké jsou výsledky. O jakosti výchovy může rozhodovati pouze ten, kdo vidí výsledky této výchovy v praxi, a nikoli ten, kdo tuto výchovu provádí a který je přesvědčen, že jakost jeho práce je dobrá. Těmito novými reformami ministerstva školství dává se rozhodování ve správě školské do rukou učitelů, tvoří se nový učitelský stát, nová učitelská država v rámci naší republiky.

Budou se moci odmítnouti požadavky zaměstnanců jiných resortů a státních podniků, aby přiznáno jim bylo stejné právo na řízení úřadu, resp. podniku, jako přiznáno bylo učitelům? Jak to bude vypadat, kdyby každý resort měl rozhodovati o správě svého úřadu bez kontroly zástupců poplatníků? Nebyla by to anarchie?

Závodní výbory v továrnách mají, pokud se týče správy podniku, jen hlas poradní, učitelé domáhají se práva rozhodování ve školství; ti, kdo školy vydržují, nemají míti rozhodující vliv. Ve školství má býti těmito návrhy provedena úplná socialisace; rodičům a veřejnosti má býti ponecháno pouze právo platiti učitele a nésti následky špatné školské výchovy svých dětí.

Pan ministerský předseda Malypetr nedávno v rozpočtovém výboru pravil, že důvěra v demokracii nesmí býti otřesena, jinak nastane konec, a pan ministr školství přichází s návrhy zákonů, které s demokracií jsou v přímém odporu.

Dám-li si něco spraviti, něco zhotoviti, platím na to teprve, až bude mi to v bezvadném pořádku odevzdáno; dítě musím dáti na výchovu tomu, kdo mi je vnucen, i když vím, že nevychová mi je dobře, musím ve formě daní na školství platit, aniž bych měl právo upozornit, že úkol vykonán byl špatně a nedokonale. Je nutně potřebí, aby návrhy místních školních rad na obsazení míst učitelských byly pokud možno respektovány a aby při obsazování Těchto míst, zejména míst řídících učitelů, bylo hleděno vedle zdatnosti učitelské i na jejich činnost veřejnou a na to, jak dovedou se prostředí, v němž žijí, přizpůsobiti.

V demokracii musí platiti, kdo platí, ten bude rozhodovat a ne ten bude poroučet, kdo za svoji práci v onom zařízení béře plat. Učitelstvu možno dáti ve školních správních sborech pouze hlas poradní, přibrati je za referenty, ale nikdy nelze, pokud stát má býti demokratický, přiznáno jim právo spolurozhodování. Učitel, jako každý druhý občan republiky, jako zástupce rodiny, má přece právo domáhati se ve straně politické, aby stranu tam mohl zastupovat; tomu přece nikdo nemůže se bránit, ale chtíti, aby 50 učitelům přiznáno bylo nad to v těchto školních radách zastoupení jako nejméně 1000 občanům jiným, je bezohledné nadpráví, které v demokratickém státě není možné.

Tyto návrhy zákonů ministerstva školství poškozují obce menší, kde školy mají býti zrušeny a pro více obcí zřízena 1 škola obvodová (5 třídní), kamž by děti z okolí musely docházet, a to proto, poněvadž učitelům nechce se bydlet na menších vesnicích a učiti současně děti různého stáří ve více odděleních. Stejně je tomu u tak zvaných měšťanských škol újezdních, kam budou musiti starší ročníky dojížděti. Kdo zaplatí těmto dětem výlohy s dojížděním spojené, když rodiče na to mít nebudou.

Pan ministr dr. Dérer přichází s touto reformou úplně v nevhodný čas. Po převratu na nátlak úřadů musily obce stavěti nové školní budovy většinou luxusně vypravené, na které ovšem dodnes dluží statisíce, jichž úrokování zatěžuje obce tak, že nemohou svoje jiné úkoly plniti. Stavěti se musilo tak, jak úřady nařídily, odvolání nebylo, neb jinak bylo ihned vyhrožováno, nepostavíte-li tak, jak bylo nařízeno, provede se to na vaše útraty. Dnes máme v obcích s daňovým základem 4000 Kč školy, které stály přes 1 mil. Kč, obec na ně dluží přes ¹/₂ mil. a není s to při zavedení nejvyšších přirážek a zavedení všech možných dávek ani platiti úroky, vyrovnávací fond přispěje sotva 35% rozpočtového schodku, takže exekuce na tyto školy jsou dnes na denním pořádku.

V těchto palácovitých školách není však ani pořádných lavic, ani toho nejprimitivnějšího inventáře, o pomůckách školních ani nemluvě. Ty nejsou obyčejně vůbec žádné, poněvadž ni do nemůže k opatření jich nutiti obce, které nemají ani na zaplacení policajta. Jinde školy po léta jsou již rozestavěny, jsou sotva pod střechou a pomalu se rozpadávají, poněvadž obce nemají na jich dostavění. Subvence poskytované se strany státu stačí sotva na úrokování výpůjček na tyto stavby škol uzavřených.

Tak na Valašsku máme 3 takové školy rozestavěné, stát poskytl na ně 1¹/₂ mil. Kč, školy jsou ve stavbě dnes 4 léta, stojí sotva pod střechou, teče do nich, rozpadávají se, lešení jest již pryč, dnes nikdo je dostavěti nemůže. Starosta v Nov. Hrozenkově, když jsem k němu pravil, aby se snažil, aby tyto školy byly dostavěny, řekl: Nám nezbývá, než abychom tuto nedostavěnou školu, na kterou jsme věnovali již 1,400.000 Kč - ačkoliv jde jen o stavbu školy měšťanské - a jejíž dostavění by stálo ještě 1¹/₂ mil. Kč, vyhodili do povětří, poněvadž, kdybychom ji chtěli dostavěti, zatížili bychom obec ročně 50.000 Kč. Dnes tato obec má na obecních přirážkách asi 64.000 Kč, kdežto náklady na vydržování 6 škol činí 94.000 Kč. Obec má dnes zabaveno kde co, i obecní býky. Stejně nedostavěny jsou školní budovy v obcích Valaš. Bystřice a Zubří. V jiných obcích, kde obec školy dostavěla a opatřila si na stavbu peníze půjčkou, kterou musili občané zaručiti, hrozí těmto občanům nebezpečí, že jejich majetky budou jim exekučně prodány. Na samém vsackém okresu je 5 obcí, na které byla vedena exekuce. K tomu na r. 1933 byly subvenční položky na stavbu škol sníženy.

A dnes přichází ministerstvo školství s novou reformou o zřízení škol obvodových, o doplnění sítě škol měšťanských, což bude míti za následek stavby větších školních budov a co s novými budovami v menších obcích, jichž pak nebude potřebí a na které jsou obce dlužny velké sumy, jež musí nadále úrokovat. Kdo odváží se nutiti tyto obce, aby daly příspěvek na nové školní budovy, když nemají zaplacené ani budovy staré, a když dětí musí chodit 2 - 4 km do školy obvodové, což spojeno bude pro rodiče dětí s většími výlohami.

A jak myslí to pan ministr školství dr. Dérer udělat na Slovensku a na Podkarpatské Rusi, kde následkem zrušení mnoha škol církevních, jichž budov nedá se většinou upotřebiti k vyučování, poněvadž pro zvětšený počet žactva nebude možno jich použíti? Postaví snad všecky tyto budovy stát svým nákladem? Má pan ministr školství vůbec ponětí, jak velký náklad by tyto stavby nutných budov si vyžádaly? Obce slovenské nebude možno nutit, aby tyto školy stavěly; zajedno nemalí peněz a budou se vší mocí brániti novum výdajům, když dosud na školství církevní přispívaly poměrně málo.

Na provedení těchto nových školských reforem, vypracovaných na základě Habrmanova školského zákona, jehož provádění - jak dnes vidíme - zavinilo nejen úpadek mravnosti u dětí, nýbrž i úpadek po stránce vzdělávací, není ani pomyšlení v nynější době, kdy stát sotva stačí opatřiti si příjmy na nejnutnější státní potřeby a kdy je jisto, že i tento zredukovaný rozpočet bude musiti býti snížen. Či bylo snad účelem podání těchto návrhů, v nynější době technicky neproveditelných, rozeštvati obyvatelstvo a odvrátiti vyvoláním kulturního boje pozornost občanstva od nynějšího smutného stavu?

Jisto je, že obyvatelstvo Slovenska, kterému i bývalé Maďarsko, jež chtělo bezohledně Slovensko maďarisovati, ponechalo církevní školy, vzíti si je nedá a že to bude považovati za nový útok na Slovensko, za odnětí něčeho, co je výhradně jeho. Dnes ovšem postaví se po bok Slováků v boji proti těmto reformám - které značí krok dozadu a jichž účelem jest uvedení lidu v odvislost od zesocialisovaného učitelstva - všichni nábožensky cítící občané, jakož i všichni občané, kteří musí přispívati na vydržování škol ve formě daní, že tohoto roztrpčení Slováků využijí státy nám nepřátelské - Maďarsko, Německo aj. - aby nás před světem zostudily, je na bíle dni. V zájmu naší republiky je, aby tyto návrhy školských reforem, které jsou vlastně pokračováním Habrmanova školského zákona, jež, jak sami vidíme, místo ozdravění našeho školství značně je poškodil, zmizely nadobro. Není možno přece budovati nové reformy na základech něčeho, co se v praxi neosvědčilo.

Reforma našich škol je nutná, to, myslím, uznáváme všichni, ale je potřebí vypracovati ji za součinnosti zástupců občanstva, které nejlépe může posouditi, co prospívá naší mládeži, případně, co jí škodí. Je potřebí nových návrhů školské reformy v duchu demokratickém, které by odpovídaly potřebám občanstva a ve vhodné době byly uvedeny v činnost.

Jestliže dnes náš ministr školství zavádí různé reformy školské, aniž je dal projednati v zákonodárných sborech a odvolává se při tom na znění rakouských předpisů a zákonů školských z doby, kdy se vládlo absolutisticky, pak překračuje jistě svoji působnost, neboť znění zákonů platných pro režim absolutistický nemůže přece odpovídati duchu státu, který je založen na zásadách demokratických; tyto zákony a předpisy se samovolně stávají neplatnými. Jestliže přes to zavádí takové reformy, odvolávaje se na staré zákony rakouské, pak bylo by pouze spravedlivé, aby takový ministr pohnán byl pro svémocné jednání k odpovědnosti.

Je dvojí možnost:.buď jsme státem demokratickým, a pak něco takového nesmíme trpěti, ne)po jsme státem absolutistickým, kde vláda si dělá co chce, a důsledky toho odnáší občanstvo a celá veřejnost, která něco takového trpí. (Souhlas.)