Dnes je faktem, že nemáme na výplatu, a před tímto faktem musí dnes všecko zmlknouti. Otázka výplaty platů státním zaměstnancům je otázkou státní pokladny: Jsou tam ty peníze nebo tam ty peníze nejsou? (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Naznačil jsem již, že ani po radikálních škrtech na věcných nákladech nebylo jiného zbytí, než že musíme sáhnouti i s bolestným srdcem na tyto platy. Před tímto faktem, jak jsem již řekl, před vyšším zákonem ustupuje všecko a ovšem i tak řečené nabytí práva. Tam, kde vysychá pramen, zdroj práva - a v tomto případě jsou to státní příjmy - tam zaniká také právní nárok - v tom případě jsou to platy státních zaměstnanců.

A právě proto mě velmi překvapuje stanovisko dvou vysokoškolských profesorů dr Hötzla a dr Baxy, kteří zde mluvili o nabytém právu. Nechci, prosím, s nimi zde polemisovati, necítím se k tomu dosti povolaným, ale jedno je jisté. Státní zaměstnanec uzavírá doživotní smlouvu se státem a stát s ním. Co je zde nabytým právem? Nárok na definitivní, doživotní ustanovení, to je nabyté právo. Kdyby někdo tímto právem hýbal, dopouštěl by se skutečně hrubého poklesku proti slušnosti právní a také by porušoval skutečný právní stav hrubým způsobem. Ale pokud jde o obsah nabytého práva, to již je otázka docela jiná. Kdyby měla platiti na příklad these dr Baxy, že zde uzavírá určitou smlouvu, byla by smlouva a platy nezměnitelný také tehdy, kdyby to šlo směrem vzhůru. To je pochopitelná věc. Jestli napsal na příklad v >Národní politice<, že nesmí býti tato smlouva porušena jednostranným způsobem v neprospěch zaměstnance, tak také vice versa nesmí bytí porušena ve prospěch druhého participienta, státu, který zde representuje občanstvo, toho druhého podílníka na smlouvě. Každé zvýšení platů státních zaměstnanců znamená zatížení občanstva, těch nestátních zaměstnanců, znamená jisté jednostranné, poškození druhého participienta. To by neobstálo a nemůže býti tento důvod uváděn, pokud jde o nabyté právo. Představte si pensistu: Zde by teprve nabyté právo neobstálo. Mohl bych to ještě jakž takž omluviti u státních zaměstnanců, ale jak u pensistu? Vždyť jsme je převzali po Rakousku, kdy ještě nesloužili republice, a najednou jsme je zrovnoprávnili platově se všemi pensisty podle platového zákona č. 103. Zde nejlépe vidíme, že jsme se dopustili určitého porušení nabytého práva tím, že jsme zrovnoprávnili pensisty. Mám za to, že všechna taková srovnání s Jindřichem VIII. nebo konfiskací po bitvě na Bílé hoře nejsou dosti případná. Znovu zdůrazňuji, že jen mimořádné poměry nás donucují k tomu, že saháme na platy.

Poukazuje se také na cizinu. Nerad jsem to četl v důvodové zprávě, poněvadž, poukazuje-li se na to, že v cizině se sáhlo na platy, tu a tam snad dvakráte nebo třikráte, nedivte se tomu, že státní zaměstnanci poukazují také - a ani to srovnání není správné - na to, že se tam také platy zvyšovaly a valorisovaly. Tedy každé srovnání s cizinou kulhá a bude lépe, vyhneme-li se mu, poněvadž všude jsou jiné poměry a jiná životní míra. Vláda i parlament si byly dobře vědomy, že zde není žádného opodstatněného hospodářského důvodu, pro který dochází k těmto srážkám, poněvadž zde nemohlo býti řeči o nadbytečných příjmech státních zaměstnanců. Proto také dochází pouze k přechodným srážkám, to znamená, že platový zákon zůstává nedotčen, tedy i platy státních zaměstnanců, ale státní zaměstnanci budou odváděti určité srážky se svých platů po dvě léta.

Chceme-li však, aby se po dvou letech zase plály státním zaměstnancům vrátily, musíme v každém směru sáhnouti k energickým opatřením. Musíme především - jak jsem již naznačil - pracovati k tomu, abychom kartelovým zákonem stlačili ceny, abychom je přizpůsobili skutečně nynějším, drahot-ním poměrům a zejména, abychom je přizpůsobili cenám zemědělských výrobků, a ne abychom šli opačně, abychom přibližovali ceny zemědělských výrobku vysokým a nadměrným cenám průmyslových výrobku. Chápu stanovisko zemědělského výrobce, nemůže-li dosíci snížení cen průmyslových výrobků, že chce, aby ceny jeho výrobků šly nahoru.

Dále musíme také provésti reformu správy, o které se již velmi dlouho mluví. Zde jsme se dopustili neomluvitelné a neodpustitelné chyby. Upozorňuji, že již 21. listopadu 1921 jsme podali v senátě návrh na zřízení komise pro reformu, zhospodárnění a zjednodušení správy, ale za těch 11 let se nic nestalo - senát mlčel! Teprve nyní, když již je nám opravdu zle, přicházíme k poznání, že máme administrativu příliš nabubřelou a nabobtnalou a že je potřebí ji reformovati.

Stesky do přílišného počtu zaměstnanců také nejsou dosti odůvodněné. Je pravda, že v některých resortech maňte zaměstnanců mnoho, ale někde jich máme zase málo a právě tam, kde bychom jich měli míti daleko více, t. j. v berní správě a v ministerstvu financí, máme jich poměrně nejméně. Tím vznikly nešťastné nedoplatky, poněvadž se zavčas nepředpisovaly daně.

Ale nezapomínejme, co jsme všechno uložili našemu novému, modernímu státu. Jen si všimněte různých jiných úřadů, ministerstev, která za staré monarchie vůbec neexistovala! Vezměte si rozlehlou agendu sociální péče, zdravotnictví, unifikací, pozemkového úřadu, pozemkovou reformu! To všecko, prosím, vyžaduje personálu. Vezměte si naše školství! Zde se nám přece točí hlava nad tím, co jsme tu všecko vybudovali. To všecko vyžaduje peněz, to všecko také vyžaduje personálu. Nežalujme tedy proto, že máme mnoho zaměstnanců! Chtěli jsme je míti, poněvadž jsme ukládali státu docela jiné úkoly, než jaké měl za monarchie.

A nežalujme také stále a stále na úřednictvo! Máme úředníky takové, jací jsme my, a jak a co od nich žádáme. Není to správné, jestliže stále a stále poukazujeme na to, že snad máme nedbalé úřednictvo a jestliže zde generalisujeme. Cožpak člověk, náš bratr, náš syn, náš příbuzný, když vstoupí do veřejných služeb, stane se obratem ruky darebákem a špatným člověkem, když se jím nestal český člověk, když vstoupil do rakouských služeb? Nezapomeňte, co vykonalo úřednictvo v dobách převratových pro republiku!

A jděme dále! Jestliže si někdy stěžujeme na to, že se snad ne dosti rychle vyřizují akta a že snad ten pochod nejde dosti rychle kupředu, jděte a podívejte se do Sbírky zákonů a nařízení, na tisíce a tisíce nových zákonů a nařízení! To byla pouhá litera, kterou jsme hodili na papír v revolučním shromáždění a konečně i v Národním shromáždění voleném a úředník musil dáti té které ducha, on musil uvésti to, co jsme chtěli, v praksi, do života. Že se mu to vždycky nedařilo a že se také tu a tam staly přehmaty, to je samozřejmá věc, ani my neděláme vždycky zákony, které by byly bezvadné a bez chyby. Je to dokladem ohromného spěchu, dokladem toho, že jsme musili budovati své právo a svou administrativu, a proto nežalujme stále na úřednictvo, jako bychom je snad měli špatné, nebo že bychom ho měli přes příliš mnoho! Nechceme-li však, aby se opakoval takový případ, jakým se zabýváme nyní, t. j. abychom již na příště nesahali na platy státním zaměstnancům, musíme, prosím, jinak postupovati při sestavování rozpočtu, čili konstrukce rozpočtová musí býti jiná. Až dosud jsme vycházeli vždycky z výdajů. Každé ministerstvo si nejdříve sestavilo své výdaje, o příjmy se nestaralo, o ty se musilo vždycky starati ministerstvo financí, poněvadž žádné ministerstvo není svéstojné. A podobně u podniků: kolik pak je svéstojných podniků? Jedině tabáková režie a pošta, všecko ostatní je deficitní a ministr financí se musí starati o příjmy a krytí jejich deficitů. Nesmíme nyní vycházeti z výdajových hledisek, sestavovati si výdaje, jako se to dalo v ministerstvech, a nestarati se o příjmové položky. A samozřejmě, ministr a úředníci měli velkou radost, když mohli položky zachrániti nebo ještě nějak zvýšiti a my jim v tom v parlamentě, jak náleží, pomáhali. Pamatuji se - vždyť jsem taková léta v rozpočtovém výboru - že jsme snad se žádnou položkou nebyli spokojeni, každá nám byla malá, chtěli jsme ji spíše zvýšiti a proto nám rozpočet nabubřel a na-bobtnal do takových, rozměrů. Proto budeme musiti napříště při sestavování rozpočtu vycházeti z příjmů státu a nikoli z výdajů, budeme si musiti rozděliti rozpočet na výdaje zbytné a nezbytné. Do nezbytných zařadíme jenom všechno to, co je absolutně nevyhnutelné k udržování naší administrativy, a budou do nich ovšem patřiti také platy, poněvadž občan musí býti přesvědčen, že úředník musí býti dobře placen za svoji práci. A do těch zbytných výdajů dáme přirozeně takové položky, které mohou počkati. A když takto si budeme počínati, jsem přesvědčen, že nedojdeme nikdy k takovému smutnému konci, ke kterému se dochází dnes, že musíme sahat na ty malé a slabé odměny státních zaměstnanců.

Ke konci opakuji ještě jednou, že je to jenom zcela mimořádný případ, že mimořádné poměry vyžadují též mimořádných opatření a že se musí s nimi státní zaměstnanci smířit jako s nevyhnutelným faktem.

My jsme připravili státním zaměstnancům smutné vánoce. A když již jsme v té poesii, vzpomněl bych si na jednu krásnou rorátní píseň: >Vyros nebe Spasitele, vypuč nám ho země klín<. Skutečně je potřebí, abychom měli Mesiáše, avšak ne my, nýbrž celý svět. A jestliže státní zaměstnanci jsou zatrpkli, zahořklí, prosím, ať jdou Prahou a podívají se na ta různá náměstí, kde stavíme stromy republiky. Proč stavíme tyto stromy republiky? Abychom připomněli lidem dobrého srdce, že zde ještě existuje tisíce a tisíce ubohých lidí s dětmi, kteří by měli ještě daleko smutnější vánoce, kdyby nebylo lidí dobrého srdce.

Nuže tedy, bylo by potřebí, aby republika si také vystavěla svůj veliký vánoční strom, skutečný strom republiky a aby apelovala na občanstvo. Na dělníky a soukromé zaměstnance již došlo, ti již položili k tomu vánočnímu stromu republiky své oběti, nyní zbývali a na konec zbyli státní zaměstnanci. A já je jenom prosím, aby pod ten vánoční stromek republiky položili též tato oběť, aby ji položili bez hořkosti, bez trpkosti a bez hněvu, neboť jsem přesvědčen, že přijde chvíle, kdy jim to republika zase vrátí a jestliže zůstanou věrni republice, věrni těm zásadám, na nichž dosud dnes pracovali v úřadech, že jim to také zase odmění.

Slavný senáte! Rozpočtový výbor projednal paragraf za paragrafem o předloze, také prozkoumal všechny změny, které způsobila poslanecká sněmovna ve prospěch předlohy, t. j. k jejímu zlepšení, ve prospěch státních zaměstnanců, a usnesl se doporučiti slavnému senátu ke schválení předlohu tak, jak se na ni usnesla poslanecká sněmovna a jak je otištěna v čísle tisku 960. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Zpravodajem výboru k druhému odstavci, t. j. ke zprávě rozpočtového výboru o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 963) k vládnímu návrhu zákona o zatímním vedení státního hospodářství od 1. ledna do 28. února 1935, tisk 968, je pan sen. Kroiher, jemuž uděluji slovo.

Zpravodaj sen. Kroiher: Slavný senáte! Máme-li jednati o provisorní, které bude trvati nejvýše 2 měsíce, plyne z toho, že přistoupíme k projednávání řádného rozpočtu v době asi 5nedělní.

Při projednávání řádného rozpočtu doufám, že zůstaneme v těch kolejích, ve kterých jsme se pohybovali již dříve, a že budeme projednávati jednotlivé resorty rozpočtové s důkladností, která se stala u nás zvykem. A proto byl jsem toho mínění v rozpočtovém výboru - a páni kolegové, členové tohoto výboru, se ke mně připojili - že povazuji za zbytečné, abychom již nyní jednotlivé oddíly rozpočtu projednávali jak po stránce věcné, tak také po stránce politické, a že stačí, když se přidržíme projednání zásady nutnosti provisoria. Víme, že naše provisorním nemá svůj kořen v nějakých státních nepořádcích nebo nesnázích, nýbrž že bylo vyvoláno tím, že při změně vlády byla postavena zásada, že si musíme udělat jistou, abych tak řekl, bilanci státních poměrů a na základě této bilance že budeme postupovati dále. Je známo, že toto projednání trvalo poněkud déle, což nebylo naprosto na škodu věci a v důsledku toho nebylo také možno podati dříve rozpočet, poněvadž tento rozpočet měl míti cifry určité a nikoliv jen odhadované. (Sen. Mikulíček: To budeme věděti na konci roku!) Toho se můžeme snadno, pane kolego, oba dočkat. Jsem toho názoru, že se nemáme při dělání bilance tolik zdržovat při projednávání toho, co bylo, vyhledáváním vinníků, poněvadž se musíme přiznat, že konečně vinu máme všichni - jedni, kteří snad chyby dělali, druzí, kteří k chybám mlčeli. A tu jsem toho mínění, že sice toho nemá býti vzpomínáno, ale nemá býti také na to zapomenuto, poněvadž některé ty věci mají sloužiti za výstrahu pro doby příští. Myslím, že dnes je větší naší povinnosti mysliti na to, co bude, a tu jest jistá věc jedna: Bude méně státního příjmu. To nic nedělá, že jsme odhlasovali některé daně a nové dávky, to nic nedělá, že máme přirážky k daním již dříve usneseným. Poněvadž nám ubývá poplatníků, ubývá nám také daní a kdyby všechno toto zvyšování jednotlivých daní přineslo nám jen, abych tak řekl, rovinu do příjmů, byli bychom šťastni. Ale já, přátelé moji, musím říci, že naprosto tomu nevěřím a domnívám se, že příjmy budou spíše menší, než je projektováno, než aby byly překročeny. Proto nezbývá nic jiného, než železná nutnost, aby se snížila také státní vydání. A tu vzhledem k tomu, že je přemnoho lidí, kteří mají na tom zájem, aby stát vydával co možná hodně, byl to oříšek neobyčejně tvrdý. Vzpomínám zde vděčně práce kolegů v posl. sněmovně, kteří byli v t. zv. >Sedmě< a spolu se zástupci vlády provedli důkladné škrty, jak o tom ostatně všichni víte. Tato jejich zásluha byla více méně oceněna také naší veřejností. Já jim rovněž vzdávám dík za tuto práci, ale netroufám si hned tvrditi, že by všechny jejich škrty byly účelné, dokonalé, možná, že někde mohli škrtnouti více, možná že se přesvědčíme, že někde šli příliš daleko - to teprve za rok budeme viděti - ale na jejich zásluze to nic nemění. Je při tom potřebí, abychom se také postarali, aby v rozpočtu nebylo všechno vydáváno, co tam je náhodou povoleno, když se ukáže, že toho není potřebí. To byla i naše chyba v předešlých létech, poněvadž jsme o tom věděli, že častokráte se naspěch objednávalo, jen aby se ty sumy, které byly v rozpočtu povoleny, také vydaly, a osvědčilo se na nás starodávné lidové přísloví: kdo zbytečné věci kupuje, brzy potřebné prodávati bude. Kdybychom nebyli zbytečné věci pořizovali, nyní by ta nesnáz se státním rozpočtem byla menší. (Sen. Mikulíček: Disposiční fondy nejsou zbytečné?) Pane kolego, nebyl jsem nikdy tak šťasten, abych jej měl a tak to nedovedu posouditi. (Veselost. - Sen. Mikulíček: Tak to dovedou posouditi ti druzí!) Ale to je všechno teorie, Němci říkají: Grau ist alle Theorie, zelený je pouze strom života. Až já budu mít disposiční fond, přijďte se mne zeptat, já vám to povím. (Veselost. - Sen. Mikulíček: Obhajujete rozpočet, tedy i disposiční fondy!) Já obhajuji pouze nutnost provisoria rozpočtu. Rozpočet budu obhajovat, pane kolego, až v únoru. Vedoucí zásada toho provisoria je věta, která stojí v prvním paragrafu. >Při tom buďtež opatřovány jen neodkladné potřeby státní, kterých vyžaduje plnění právních závazků státu nebo nezbytně nutný chod státní správy a státního hospodářství vůbec.<

Byl bych rád, kdybychom tuto větu podrželi v paměti, my i vláda, a nebude na škodu, když to budou míti na paměti také všichni naši poplatníci, pokud mají vliv na vydání veřejné, neboť, pánové, nejde v našem hospodářství jen o to, co vydává stát, nýbrž také o to, co vydáváme my v samosprávě, v okresích, obcích a také i v rodinách. (Výborně!) Nejsem zrovna přítelem toho, odvolávati se na noviny, ale nemohu zamlčeti, že jsem v posledním měsíci byl velmi potěšen, když jsem v jednom čteném našem listu četl, že se musíme vynasnažit, abychom dosáhli přebytků, poněvadž jen z přebytků se mohou dělat věci, kterých není nezbytné potřebí, neboť jen z přebytků roste po'krok a blahobyt. (Sen. Mikulíček: To by u toho 2¹/₂ milionu dělníků musil býti zázrak, aby měli přebytek!) Zázraky se stávají a když se zázrak stane, člověk žasne, jak je to kolikrát přirozená věc.

Když šlo o Kolumbovo vejce, zdálo se, že je to zázrak, ale bylo to náramné snadné, jenom bylo potřebí Kolumba. (Sen. Mikulíček: Anebo je třeba Napoleona, který zvítězí!) Anebo třeba Napoleona, ale o tom bych nemluvil, kdybych byl komunistou. (Veselost.)

Pánové, zmínil jsem se o >sedmě<, která pracovala na škrtech ve státním rozpočtu. Uznal jsem její práci, ale při tom musím zde s tohoto místa říci, že v té >sedmě< měli jsme býti také my, senát, neboť také my neseme odpovědnost za státní hospodaření, a z té odpovědnosti se nevymykáme. My jsme měli býti úředně pozváni. Já konstatuji, že se ovšem mluvilo s námi, jednotlivci, a já pro svoji osobu jsem prohlásil, že nemohu přijmouti pozvání od funkcionáře druhé sněmovny, nýbrž že rozpočtový výbor musí sám určití, kdo tam půjde. (Souhlas.) Ze senátu tam následkem toho nebyl zastoupen nikdo. Myslím, pánové, že je to všeobecné naše přání od nejkrajnější pravice až po nejkrajnější levici, aby v budoucnosti také senát byl účasten při přípravách pro rozpočet.

Podle příštího rozpočtu má se říditi také provisorium. Není totiž nyní možno, abychom při provisoriu následovali příkladu jiných let. Když v ostatních státech, a kdysi v Rakousku, nebylo možno udělati řádný rozpočet včas, tedy bývalo ministerstvo zmocněno, aby hospodařilo na určitou dobu na základě rozpočtu z předešlého roku. To u nás není možno, poněvadž víme podle zkušeností, podle deficitu, který účetně již známe, že není možno, abychom počítali si takovými příjmy a následkem toho nemůžeme se ani v tom provisoriu podle starého rozpočtu říditi. A proto je ustanovení, že se má vésti státní hospodářství na podkladě připojeného a Národnímu shromáždění k ústavnímu projednání již předloženého návrhu zákona finančního na rok 1933. (Sen. Mikulíček: Ale dosud ještě není pro pracován a není schválen, čili není to zákonný podklad!) To nic nedělá. (Sen. Mikulíček: Jak to, že platí zákon, který není projednán a schválen?) Vždyť my neříkáme, že ten zákon platí, ten je nám pouze normou pro provisorní položky rozpočtové. Tyto rozpočtové položky jsou tedy zmenšeny asi o 685-689 mil. proti předešlému roku. Naproti tomu jsou tam ovšem zařazeny různé položky, které dříve byly hrazeny z přebytků a v řádném rozpočtu nebyly.

Počítáme-li tedy, že celkový výdaj za rok je 9.318 mil. Kč, dáváme na ty dva měsíce vládě právo, aby vydala asi 1¹/₂ miliardy Kč, ale ovšem jen na položky závazné a šetrně.

Já bych zde podotkl, že rozpočet ještě nestačí, zrovna tak jako nestačí v' případě nemoci pouhý recept, nýbrž je potřebí ještě upraviti dietu. A tak také i my musíme hleděti, abychom urovnali životní poměry států a životní poměry občanstva. (Sen. Mikulíček: Ale jak?)

Při té příležitosti bych řekl, že v době, dokud nebudeme míti řádný rozpočet a dokud nebudeme projednávati různé předlohy Vládní, je potřebí, abychom hlavní pozornost věnovali stabilisaci cen, ne snížení cen, nýbrž ustálení cen, neboť nemůžeme chtíti, abychom přímočaře snižovali ceny, poněvadž máme některé položky ve svém vydání jako jednotlivci, které se nám, bohužel, nesnižují. A to jsou na př.... (Sen. Thoř: Daně!)... daně (Tak jest!) a dávky, ale jsou to také na př. úroky z dluhů, různé pojišťovací smlouvy, zkrátka řada věcí, jejichž položky zůstávají trvalé, ale jejichž zaplacení se stává při snížených cenách obtížné. A proto nejen pro nás zemědělce, ale také pro jiné stavy nemůže platiti pouze devisa, že by nám záleželo na tom, abychom dostávali průmyslové výrobky za poměrně tak nízké ceny, jako prodáváme své, neboť to by nám stačilo pouze v tom obyčejném životě, ale jakmile nám přijdou daně a jiné takové věci, byli bychom na tom špatně. (Sen. Mikulíček: A také jsme na tom hodně špatně!) My chceme, aby bylo lépe, pane kolego. (Sen. Mikulíček: Vy chcete?) Ovšem, neboť chtíti je nutnost, jinak kdo nechce, tomu se nemůže lépe dařiti. (Sen. Mikulíček: Vy už to chcete 14 roků a takhle to dopadá!) Pane kolego, bylo nám kdysi tuze dobře, až moc dobře, že s námi potom, populárně řečeno, čerti šili a vy jste toho svědek. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Jde o stabilisaci cen, poněvadž nám všem, kteří něco vyrábíme a potřebujeme vydávati peníze, běží o to, abychom si mohli udělati rozpočet, abychom, věděli, zdali se nám to podnikání vyplatí, nebo ne. Proto musíme míti taková různá opatření v našem hospodářství, která nejsou zrovna ideální, ale v těchto mimořádných dobách se jim nemůžeme vyhnouti. To jsou různé syndikáty a různá omezení disposiční. Je potřebí, abychom jednou vážně zakročili... (Sen. Mikulíček: To všechno mají komunisté v ruce!) Kdyby to měli v rukou komunisté, dávno by jim to z rukou vypadlo a bylo by to rozbité u vašich nohou. (Výkřik sen. Mikulíčka.) Já vám něco řeknu. Já znám jednoho redaktora, který říká: Stále se mluví o té korupci v žurnalistice, ale ke mně ještě nikdo nepřišel, aby mne korumpoval. (Veselost.) A slyšel jsem za svých mladých let, že nejhorší panny jsou ty, které nebyly nikdy požádány, ty bývají nejpřísnější na ctnosti těch ostatních. (Sen. Mikulíček: Chcete ty panny přirovnávati k těm, co stojí u Prašné brány?) Ne, ne, k vám. (Veselost. - Výkřik sen. Mikulíčka.)

Pánové, zmínil jsem se již také o tom, že úroky tísní naše podnikání a nemohu zapříti, že skutečně se o úrocích přemnoho mluví. Ale, bohužel, mluví se o úpravě úroků poněkud povrchně. (Hlas: A moc dlouho už!) To by mne nemrzelo, aspoň by z toho vyplynula pořádná práce, ale měli by o tom mluviti pouze lidé, kteří tomu rozumějí, zástupci všech kruhů našeho peněžnictví od malých Kampeliček až po banky. (Sen. Kindl: Až do Preisse!) Ano, až do Preisse, neboť ani Preiss není vyloučen z dohody a když k tomu dojde, musí se i Preiss té dohodě podříditi.

Ostatně, co se týká úrokové míry ze vkladů, musím dáti jeho bance vysvědčení, že ona byla nejkonservativnější a nahoru nešla. Co se týká úroků ze zápůjček, to mi není známo, v bance jsem se nikdy nedlužil, poněvadž jako venkovan mám svoji Kampeličku.

Chtěl bych jen říci, že úkol urovnati poměry úrokové je přespříliš vážný, než abychom jej chtěli splniti tak, abychom se líbili ulici. Nesmíme zapomenouti, že nejvíce křiku dělají ti, kteří jsou nejvíce interesováni a že bychom se zklamali, v domněnce o souhlasu občanstva, kdybychom si nehleděli těch, kteří snad zatím mlčí. Kdyby jim bylo v úrokové politice vkladové příliš ubližováno, snad by pak mlčet přestali.

Proto také varuji před tím, aby se nemluvilo - ani my kolegové nemáme nikde o tom mluviti - že bychom chtěli rovnati úroky ze státních papírů. To je jedna z nejnebezpečnějších věcí a myslím, že by byla tím nebezpečnější... (Sen. Kindl: Máte jich hodně?) Taky že jo. Já jsem občan republiky a proč bych nemohl býti jejím věřitelem. (Sen. Mikulíček: Ty má každý dělník i nádeník!) V Rusku se dělníkům srazí měsíčně při platu na stát. U nás by se to mělo také dělati a já proti tomu nic nemám, kdyby se vám sráželo něco na ty státní papíry. (Veselost. - Hlas: Nám se hodně sráží!)

Tedy nezapomeňme, pánové, že se právě mluví o investiční půjčce a že to byl právě generální zpravodaj o rozpočtu v poslanecké sněmovně, který v >Prager Tagblattu< uveřejňuje článeček o investiční půjčce. Všechno mluvení o snížení úroků ze státních papírů by bylo špatnou reklamou. Ostatně dnes podle mého mínění nejde ani tak o to, dostaneme-li úvěr o ¹/₂ % dráže nebo laciněji, nýbrž o to, abychom jej vůbec dostali. (Souhlas.) A tu bych, pánové a dámy, chtěl říci, když se mluví a bude mluvit v příštím měsíci o investiční půjčce, že bychom také chtěli, aby se řeklo, nač budou tyto peníze vydány. Když povolíme dejme tomu miliardovou investiční půjčku, musíme také věděti, co se za to bude stavět, a když si vezmeme před občanstvem odpovědnost, že jsme republiku zatížili 1 miliardou, musíme také občanstvu říci, co za to bude míti, a nemůžeme to nechati několika lidem, aby sami o tom rozhodovali. Jsem toho názoru, že bychom měli této investiční půjčky užíti tak, aby ve všech okresích byla dána práce lidem nezaměstnaným; je moje již dávná myšlenka, že bychom to mohli udělat tím, kdybychom stavěli silničky od obcí na hlavní silnice nebo spojovací cesty mezi obcemi a to by byla práce, kterou může dělat každý, kdo se práce nebojí. (Souhlas.) To je práce, při které není potřebí mnoho úředníků, nýbrž mnoho je při tom potřebí... (Výkřiky sen. Mikulíčka.)... já o voze, vy o koze, následkem toho se těžko můžeme dohodnout. Tak bychom mohli zaměstnati mnoho lidí, kteří by nemusili jezditi za prací daleko, kteří by nebyli odkázáni vraceti se až v sobotu ke svým rodinám, nýbrž by se mohli doma vyspat, nasnídat a navečeřet a při tom všem by jim zůstávalo více v kapse. (Sen. Mikulíček: A dělat za 1,50 Kč!) - Ještě jsme nejednali, zač budou dělat.

My musíme dělati věci, kterými bychom si nevybírali z budoucího programu jisté práce, poněvadž by nám potom ta práce chyběla. My musíme dělati takové práce, kterých bychom nedělali, kdyby nebyla kritická doba.

Mluví se o změně ve státní administrativě, aby v ní bylo méně jistě často velmi zbytečné práce, aby v ní bylo méně úředníků, ale aby byli lépe placeni. (Sen. Mikulíček: Ještě?) Nic nespravedlivého by se nestalo, kdyby pilně pracující úředník dostával po případě i více, než dostává ještě tento měsíc, poněvadž hoden je dělník mzdy své. Když pracuje, ať je honorován. Nemáme nic proti tomu, že úředníci mají takový a takový plat, my jim jej nezávidíme. Kdybychom naň měli, rádi bychom jim jej dávali, ale poněvadž není, co si máme počít?

Byl bych také rád, aby se v budoucím roce vyrovnaly některé nesrovnalosti v naší samosprávě, které zabředly místy dosti daleko, abychom i naší samosprávě dovedli vnuknouti ducha větší opatrnosti, než tam panoval, a aby samospráva nepodnikala věci, s které není a kterými zbytečně zatěžuje budoucnost. Jsem také toho mínění, že je nyní nejlepší doba, abychom opravili svůj popřevratovvý omyl, kdy jsme vybudovali hromadu středních, vysokých a odborných škol... (Sen. Ani. Novák: Zemědělských!) Ano! Také! Pane kolego, to se můžeme shodnout.... nestarajíce se o to, co budeme dělati s absolventy těchto škol. A tu je, pane kolego, ten rozdíl mezi našimi zemědělskými školami a těmi ostatními, že bychom si tuze přáli, kdybychom tam měli více posluchačů, kteří by se vraceli na svůj rodný statek. Kdežto ty ostatní školy - už jste se mnou svého času souhlasil v rozpočtovém výboru - nemají vychovávati lidi, kteří chtějí ne býti moudřejší, ne se více připraviti pro své vlastní samostatné povolání, nýbrž chtějí pouze místo. (Sen. Mikulíček: Lehké živobytí!) Nejde jim zde pouze o lehký život úřednický, poněvadž, co ten úředník musí vyslechnouti jen od vás, nehledě ani na ty ostatní strany, to není málo, to je jistě věc málo příjemná. (Sen. Mikulíček: Nás přeslechnou, ale vás musí poslouchat!) Já jsem ještě žádnému úředníku neporoučel, nejvýš u nás v Ústřední jednotě, kde jsem za to zodpovědný.

Byl bych rád, kdybychom měli pokud možná nejvíce lidí, kteří by chtěli být moudrými pro sebe, ale těch, kteří studují pro chleba, bych chtěl, abychom měli jen tolik, abychom je mohli zaměstnati. Následkem toho budeme musit přikročit k tomu, abychom již jednou omezili ten ohromný nával na školy.

Bylo tuhle v novinách: V Čechách vy-Šlo z učitelských ústavů 800 hochů, 400 absolventů středních škol dělalo doplňovací maturitu, to znamená, že 1.200 mladých lidí je připraveno vzíti do ruky křídu a učit. (Sen. Mikulíček: Školy jsou přeplněny!) Při tom pouze 200 učitelů šlo do pense a bylo zřízeno asi 32 nebo 34 nových tříd. Máme tedy pouze 230 míst prázdných a 1.200 petentů. Při tom do Budějovického učitelského ústavu žádalo 280 hochů za přijetí a jen 40 jich tam může býti přijato. (Sen. Mikulíček: To potom hýřila protekce!) Myslím, že ta protekce se navzájem rusí a že ten ředitel s učitelským sborem si udělá, co chce. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Nebyl jsem nikdy ředitelem učitelského ústavu a nemohu to vědět z praxe. Zkrátka a dobře, myslím, že ráčíte rozumět, v jakém směru a proč bych si přál, abychom měli naše školství omezeno. V tom směru totiž, že nám vychovává lidi, jejichž vzdělání nemůžeme potom využitkovati a potřebovati. (Sen. Mikulíček: Nemůžete zaměstnati ani nádeníky!) Nemůžeme využíti nádenické práce v zemědělství, poněvadž nemáme nádeníků.