Přítomni: Předseda: dr. Soukup.

Místopředsedové: Donát, dr. Heller, Kahler.

Zapisovatelé: Johanis, Stržil.

99 senátorů podle presenční listiny.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr. Šafářovič; jeho zástupci dr. Bartoušek, dr. Trmal.

 

Předseda dr. Soukup zahájil schůzi v 10 hodin 53 minut.

Sdělení předsednictva.

Dovolené

dal předseda: na dnešní schůzi sen. Ďurčanskému, Fidlíkovi, Foitovi, Hakenovi, Hlávkovi, Hrubému, Kellovi, Lippertovi, Lokotovi, Mezöovi, Mikulíčkovi, Vydrové, na včerejší a dnešní schůzi sen. Böhmovi.

K návrhu předsedovu senát hlasováním udělil zdravotní dovolenou na dobu 6 neděl sen. Trčkovi, když byl předseda konstatoval, že senát je způsobilý se usnášeti.

Vzdání se funkce místopředsedy senátu.

Předseda oznámil, že sen. Trčka vzdal se funkce místopředsedy senátu N. S.

Rozdané tisky.

Návrhy tisky 889, 890, 902.

Odpovědi tisky 895/1 až 895/4.

Zpráva tisk 901.

Z předsednictva přikázány

výboru iniciativnímu návrhy tisky 889, 890, 902.

Z iniciativního výboru

\g schůzi konané dne 26. října 1932 přikázány k řádnému projednání návrhy:

Výborům národohospodářskému a rozpočtovému návrhy tisky 762, 804, 842, 848, 851, 855 až 858, 860, 864 až 866, 868, 871, 872, 874, 875, 877, 884.

Výborům rozpočtovému a kulturnímu návrh tisk 840.

Výboru ústavně-právnímu návrh tisk 865.

Výborům rozpočtovému a živnostensko-obchodnímu návrh tisk 867.

 

Předseda (zvoní): Budeme projednávati pořad jednání.

Prvním bodem je:

1. Návrh, aby jednáním zkráceným podle §u 55 jedn. řádu projednána byla osnova zákona, kterým se prodlužují a doplňují zákony týkající se bytové péče. Tisk 892.

Jelikož platnost dosavadní zákonné úpravy v nejkratší době vyprchá, je potřebí, aby osnova tato byla v parlamentu urychleně vyřešena.

Kdo souhlasí s mým návrhem, aby této osnově byla přiznána pilnost, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh tento byl schválen.

Navrhuji proto, aby osnově zákona, které jsme přiznali pilnost projednávání, stanovena byla celková doba projednávání na 6 hodin s řečnickou lhůtou na */2 hodiny.

Kdo s tímto mým návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh tento byl schválen.

Dalším bodem pořadu je:

2. Zpráva sociálně-politického výboru k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 892) o vládním návrhu zákona, kterým se prodlužují a doplňují zákony týkající se bytové péče. Tisk 901.

Zpravodajem je pan sen. inž. Winter, jemuž uděluji slovo.

Zpravodaj sen. inž. Winter: Slavný senáte! Když v červnu 1932 tyl projednáván vládní návrh zákona na prodloužení zákonů, týkajících se bytové péče (tisk 837), byly vyslovovány pochybnosti o tom, zdali ve lhůtě do 31. října t. r., bude možno sjednati definitivní zákony, týkající se bytové pece.

Tyto pochybnosti, bohužel, byly skutečností až příliš potvrzeny.

Nyní po uplynutí čtyřměsíčního provisoria jsme ve stejné situaci, v jaké jsme byli v červnu t. r. Poněvadž není možno, aby do 31. října t. r. byl ústavně projednán definitivní zákon bytový, nezbývá, nežli dosavadní zákony o bytové a stavební péči v nezměněné podobě prodloužiti do konce měsíce března 1933.

Je litovati, že není možno z definitivního zákona do tohoto provisoria anticipovati alespoň ona ustanovení, která umožňují obcím, aby získaly na stavbu nájemních domů podporu podle §11 30, odst. 2, č. 2, převzetím státní záruky a udělením státního příspěvku i pro byty o obytné kuchyni s podlahovou plochou aspoň 20 m². Za dnešních stísněných poměrů hospodářských je velmi těžko vrstvám hospodářsky slabým platiti nájemné za byt o dvou místnostech.

Poněvadž však do 31. října t. r. nebylo by již možno tuto změnu provésti, musili bychom vrátiti usnesení posl. sněmovně, a proto doporučuje sociálně-politický výbor podle svého usnesení z 26. října 1932 slavnému senátu, aby schválil osnovu zákona ve znění přijatém posl. sněmovnou (tisk sen. 892).

Dále doporučuje výbor ke schválení resoluci tohoto znění: Poněvadž stálé prodlužování zákonů, týkajících se bytové péče ve formě krátkodobých provisorií, zanáší nejistotu do právního stavu, působí velké škody hospodářské, sociální i morální, doporučuje senát, aby se vláda všemožné přičinila, aby do 31. března 1933 byl uzákoněn definitivní zákon. (Souhlas.)

Předseda (zvoní): Celková doba jednání byla ustanovena na dobu 6 hodin.

Řečnická lhůta byla stanovena na dobu půl hodiny.

Uděluji slovo prvnímu přihlášenému řečníku, jímž je pan sen. dr. Feierfeil.

Sen. dr. Feierfeil (německy): Slavný senáte! Dospěli jsme tedy zase k prodloužení provisoria zákonů o bytové péči. Budou tomu brzo tři roky, kdy koalice po prvé vyslovila prodloužení tohoto provisoria, byla přece tehdy v líbánkách. Byla již tehdy neschopna řešiti tento problém definitivně. Připomínáme nyní, že jsme při prvním prodloužení za bouře odporu prohlásili, že se zdá, jakoby koalice vůbec nebyla schopna tento problém řešiti. Ale doznávám: Tehdy jsme přece nemyslili, že toto provisorní m po třech letech ještě jednou, nevím nyní po kolikáté, bude prodlužováno. Navrhl bych koalici, aby věčné prodlužování přestalo a aby se vyhnula tak nemilým sporům před uplynutím lhůty, aby se nyní prodloužení usneslo takto: "Na dobu koalice a poněvadž je to již nevyhnutelný osud stran, které tvoří koalici, aby zůstalo při tom, snad dokonce na dobu tohoto parlamentního období."

Věru, toto provisorium bytové péče je vedle mnohých jiných příkladů vzorným příkladem chronické, nevyléčitelné pracovní neschopnosti této koalice, kterou drží pohromadě jen dva momenty: vůle zůstati při tom a pokud možno dlouho odkládati nové volby. Od více než dvou let musí parlament následkem této neschopnosti vésti zdánlivý život. Ba, vývoj šel v posledních měsících tak daleko, že také tento zdánlivý život přestal, když v prvním činiteli koalice, v agrární straně, vypukla známá parlamentní revoluce, která tak podala správný obraz o tom, jak se navzájem milují. Tu byl to vedle těchto potíží hlavně bytový problém, který učinil konec červencovému zasedání. Pan ministerský předseda doufal v lepší náladu na podzim, krásná to, nevinná myšlenka, ale marná naděje. Mysli se neuklidnily, ba nový moment k tomu,

schodek, jejž pan ministr financí ohlásil na rok 1933 ve výši miliardy, všechnu naději úplně zničil, jak se to tak často děje s lidskými nadějemi. Ke starým potížím přistoupila nyní obrovská starost hraditi tento miliardový schodek, a aby se to doplnilo, tvrdošíjná pevná vůle ministra financí, že schodek této miliardy nutno hraditi zkrácením požitků státních zaměstnanců a pensistů, ba dokonce invalidních důchodů a podpor v nezaměstnanosti.

To jsou věru velmi těžké starosti, a my o tom ještě promluvíme. Chápeme hrůzu alespoň jedné části koalice. Co zde žádají, jest opak všeho toho, co se žádalo ve schůzích úředníků, pensistů a invalidů pokaždé pro tyto obzvláště a nač se kladl vždy důraz. Chápeme zpěčování, říci konečně "ano". Nuže podle zpráv dnešních listů došlo ovšem již dosti daleko. Až na 12.000 Kč se již přistoupilo. Ale to je mýlka. 12.000 Kč, tedy měsíční plat 1.000 Kč, tu ví každý státní zaměstnanec a pensista, že těchto 1.000 Kč stojí jen nu papíře, a že se vyplácí jen asi 850 Kč. To ostatní pohltí srážky. Nyní k tomu snad přistupuje ještě 10%ní srážka, to znamená zase přes 100 Kč, a pak zůstane státnímu zaměstnanci, který domněle bére ročně 12,000 Kč, jen 700 Kč měsíční výplaty. To je přece tolik - takovéto potřeby objevují se v každé rodině - co se musí zaplatiti na pořízení zimníku. Ale snad se půjde také ještě dolů na 10.000 a 9.000 Kč. Musí se alespoň tak dělati, jakoby se to chtělo. Jednoho se ovšem nedosáhlo, totiž vyloučení ministrů. To však věru není žádné řešení této situace, zdali se předseda vlády jmenuje Udržal nebo Malypetr, anebo zdali se ministr národní obrany jmenuje Bradáč nebo Viškovský. Větší význam v této příčině má, že členem nové vlády má býti také tvrdošíjný ministr financí Trapl, to znamená: zůstane tedy vážně při úhradě schodku zkrácením požitků úředníků a pensistů a snad dokonce invalidů.

Následek těchto potíží, které trvají po celé měsíce, je pak -okolnost: žádný parlament. Zde vzrůstá zodpovědnost koalice nesmírně. Hoří kolem dokola, mohlo by se říci. Nouze nezaměstnaných volá pomalu do nebes. Dnešní noviny z Teplic na příklad přinášejí zprávu, že včera v užším obvodu Teplic došlo ke třem sebevraždám, a jako příčina se udává zoufalství pro nezaměstnanost. Nikdy nebyla situace dělnictva bezútěšnější. Je nadmíru smutné, mají-li se zde dělati ještě národnostní rozdíly (Místopředseda Donát převzal předsednictví.), ale konečně pociťuje český žaludek a německý žaludek hlad stejně. Ale musíme přece říci, že v německém táboře je tato nouze ještě značně větší následkem okolnosti, kterou konstatujeme po celou dobu: vytlačování z německého pracovního místa. Chtěl bych v této příčině připomenouti nadmíru pozoruhodné vývody kolegy Jarolima letos na jaře o zatlačování německého dělnictva u uhelných dolů v severozápadních Čechách. Nesrozumitelným zůstává při tom, že se mohlo souhlasiti s návrhem na postátnění uhelných dolů. Právě situace obzvláště německého dělnictva vyžadovala by usilovné činnosti parlamentu.

Pravím, že hoří kolem dokola. Naše zemědělství se nalézá v katastrofální situaci. Nejpevnější vrstvy národa ztrácejí stale více pudu pod nohama. To už není neštěstí strany, to je přímo neštěstí národa. Nejstarší mezi námi pamatují se asi na osmdesátá a devadesátá léta předešlého století, kdy rozbíjení selských statků bylo přímo módou v každé vesnici. Dnes jsme skoro právě tak daleko. Je přece více nežli nápadné, že v době rudozelené koalice situace dělnictva je právě tak zoufalou a situace v zemědělství právě tak katastrofální, jak tomu dříve nikdy nebylo. Pravím, že hoří kolkolem. V této příčině chtěl bych vzpomenouti také údělu našeho obecního hospodářství, finanční katastrofy ve většině našich obcí. V Teplicích-Šanově na příklad vyživujeme od několika měsíců denně 1.800 nezaměstnaných na obecní útraty. (Výkřiky [německy]: Slyšte, slyšte!) Jsme však finančně úplně vyčerpáni, a tak, jak je tomu v Teplicích, je tomu také v Ústí, v Mostě, v Chomutově, a ve všech větších obcích našich průmyslových severozápadních Čech. Chtěl bych vzpomenouti na bídu v našich pohraničních krajinách. Kdo ji zná z osobního názoru, obzvláště v našem Rudohoří, ale stejně také na Šumavě a ve východních pohraničních krajinách, musí říci: dusíme se diviti, že obyvatelstvo to všechno ještě s klidem snáší." A při tom žádný parlament.

Chtěl bych poukázati obzvláště ještě na jedenu okolnost. Jako hlavní otázka tohoto státu zůstává nutnost vytvořiti konečné vyrovnání mezi oběma národnostmi, které obývají historické území Sudet. A zdá se právě v posledních letech, že se cesta ke smírnému, odloučenému žití vedle sebe stále více zasypává. Chci zde jako příklad vzpomenouti jen na projevy vynikajícího příslušníka největší koaliční strany, českých agrárníků, na projevy nenávisti a vůle, všechno německé v tomto státě potlačiti, projevy, které byly proneseny na schůzi, jež chtěla zabrániti tomu, aby nikoli snad stát nebo některá obec, nýbrž "Kulturverband" postavil školní budovu v Hlinkách pro 20 děti, kterým jímat nelze školu opatřiti. Musí býti pro německé strany potěšením míti takovéto společníky v koalici. Pěst a knutu proti nám, tak to žádal.

Také my Němci jsme s jistým očekáváním pohlíželi na presidenta státu. Při vší úctě k němu chci při této příležitosti říci: Není to žádná lež,"když říkáme, že se cítíme v našich nezadatelných právech znásilněni. Není to žádná lež, když můžeme uvésti sta příkladů takovéhoto znásilnění právě v poslední době. Není to žádná lež, když pravíme, že na druhé straně se proti nám a proti našim nezadatelným právům projevuje v posledních letech duch, který vylučuje všechnu naději. Je pravda a zůstane hlavní otázkou státu, od které na konec závisí všechna konsolidace, že vyrovnání mezi námi a druhými v sudetském území bude konečně řešeno se stanoviska, jak to tehdy řekl ministerský předseda Švehla, se stanoviska rovných mezi rovnými.

Ke konci pravím ještě jednou: Prodlužte provisorním, o které běží, hned na dobu koalice. Vyhnete se tím mukám, která dosud musíte prodělávati každého půl roku, když uplyne lhůta. Vážně chci říci: Výměna osoby toho neb onoho ministra nepřinese žádného řešení. Zde může jen národ, nebo lépe řečeno, národové - stát přece není státem jednoho národa, nýbrž státem národů - přinésti řešení: nové volby. Národové ve státě mají rozhodnouti o tříleté činnosti koalice. Hlasování o předloze se nezúčastníme. (Potlesk.)

Místopředseda Donát (zvoní): Slovo má dále pan sen. Pichl.

Sen. Pichl: Slavný senáte! Když jsme před nepříliš vzdálenou dobou jednali o prodloužení bytových zákonů, domnívali jsme se, že je to určitě naposled. Byli jsme zklamáni, jako už nesčetněkrát před tím, kdy jsme o tomto provisoriu, které má pomalu ráz věčnosti, jednali. Zdá se mi, že je to trochu nevážný způsob zacházení s velkým problémem národohospodářským i sociálním. Kdyby nějaký dlužník se svým věřitelem zacházel tak, jako se zachází s otázkou bytovou, s tímto dluhem našemu hospodářství, jsem si jist, že už dávno by věřitele přešla trpělivost. Stále a stále jen odklady, jichž smyslu nelze se dopátrat v ničem jiném, než v tom, že kruhy, které maří definitivní uspořádání bytových věcí u nás, sledují katastrofální politiku.

Vskutku také, sledujeme-li metody, jež v této věci provozují političtí zástupci majitelů domů, nedopátráme se žádného jiného vysvětlení, než toho, jež je diktováno snahou způsobit na našem bytovém trhu, v našich bytových poměrech nějakou katastrofu. Mohli jsme také číst v tisku, jenž je mluvčím majitelů domů, že tito jsou přesvědčeni, že věci dospějí ke katastrofě, čili, že obecnou pohromou majitelé domů přijdou tam, co chtějí.

"Národní listy" daly tomu aspoň v tyto dny, 25. t. m., výraz, napsavše, že "majitelé domů přáli si sami další provisorním, neboť jsou přesvědčeni, že dosavadní bytové hospodářství skončí úplným krachem."

Máme tu co dělati s typickým případem katastrofální politiky, která by nej-raději viděla obecnou pohromu.

Za svou stranu mohu konstatovali, že máme v bytové otázce svědomí naprosto čisté. Mohu poukázat na návrhy, jež strana v bytové otázce učinila již před sedmi lety, a mohu dále poukázat, že nejméně po stejný oas zdůrazňujeme potřebu řádného plámu pro bytové hospodářství, pro vyřízení sporných otázek, včetně likvidace vázaného hospodářství. Snesli jsme za ta léta bohatý materiál na důkaz, že stálé udržování stavu, který dosud platí, škodí hospodářství, škodí majitelům domů samotným, škodí i sociálně, škodí státu stejně jako obcím. Ukázal jsem již dříve při stejné příležitosti, jako je dnešní, že na rozřešení bytové otázky závisí i konečná úprava samosprávných financí, neboť plným zdaněním starých domů stát a samospráva musily by obdržeti na daních i přirážkách částku okrouhle 360 milionů Kč, což stačí uhraditi asi 60 procent dluhů celé samosprávy u nás, jež činí kolem 10 miliard. Dovolil jsem si také ukázati zde, že na příklad v Praze paláce a domy na hlavních třídách, tedy objekty nejvýnosnější, jsou prakticky ochrany prosty, činže v nich jsou volné, zatím co méně výnosné domy ostatní jsou zatíženy ochranou, aniž z toho co hospodářství má.

Snažili jsme se ze všech sil, aby zjednán byl v bytových věcech pořádek. Arci marně, neboť odpor části majitelů domů proti každé rozumné úpravě byl tak vášnivý, že nejednou ohrožoval i klidný vývoj politických poměrů ve státě. Jdeme-li ke kořenům tohoto odporu, shledáme se vždy s onou touhou po katastrofálním řešení, o němž jsem se zmínil. Je to arci omyl. Nemůže dojít ke katastrofě, leda tenkrát, kdyby zvítězila katastrofální politika, kdyby naráz likvidována byla bytová otázka bez ohledu na následky, jež musí vyvolat v životě hospodářském i sociálním.

Bytové věci jsou trochu složitější, než se může zdát odpůrcům řádného likvidačního plánu, který by nás v určité řadě let převedl z dnešního stavu do volných poměrů na bytovém trhu. Mluví se o tom, že je bytů dostatek. Myslím, že tento názor celkem odpovídá stavu věcí. Nemůžeme se prakticky o tom přesvědčiti, ale můžeme tak usuzovati z fakta, že je určitý nadbytek bytů ve velkých i větších městech. Na venkově nemá bytová ochrana valného významu, vzhledem k možnosti, již dal obcím už před lety zákon, podle něhož mohou obecní zastupitelstva rozhodnout o dalším trvání ochrany. Bylo by ovšem zajímavo zjistit, kolik obcí formálně použilo tohoto oprávnění a kde se bytový trh vyvinul volně, aniž bylo potřebí nějakých usnesení. Myslím, že tento druhý případ je častější, neboť tlak nabídky snižoval činže při současném zvyšování hodnoty bytů po stránce účelnosti atd.

Ve velkých městech je otázka složitější, tu také sráží se nejrozmanitější zájmy, mezi nimiž je potřebí rozhodnout se pro řešení, jež nejméně škodí a nejvíce prospívá celku. Jak jsem se již zmínil, máme i ve velkých městech, zejména i v Praze jistý nadbytek bytů, tedy reserva, která v nejbližších letech uplatní se při vývoji bytového trhu. Je důležito věděti, že tendence činží je klesající. Kdo si dal trochu práce, aby zjistil výši činží nyní a před dvěma, třemi roky, shledá, že tu nastal ohromný přesun směrem dolů. V některých případech klesly činže až o polovinu. Tu jde arci o velké byty, ale také v malých bytech máme dnes byty nejméně 20 - 25 proc. levnější, než dříve. Platí, to zvláště o bytech, stavěných loni a letos. Závadou rychlejšího klesání činží je ne dostatek úvěru a jeho drahota. Před válkou úvěr na domy býval asi za 4 procenta, dnes je průměrně o polovinu vyšší. Poněvadž náklad na úrok a úmor je to, který z největší části rozhoduje o výši činží, je zřejmo, že s poklesem úrokových sazeb dostaví se i další pokles činží v nových domech. A že dostaví se i další pokles úrokových sazeb, v to lze pevně doufati, jakmile budou uspořádány státní finance a přestane tím tlak veřejné ruky na peněžní trh, čili budou zjednány podmínky pro uvolnění peněžního trhu, pro jeho plynulost. Z toho bude profitovati trh kapitálový, z kterého se financují stavby.

Jsem toho názoru, že tento vývoj bude s prospěchem i pro bytovou otázku. Je ovšem pravda, že ti, kdo stavěli v dobách nejvyšších cen, utrpí určité škody. Případy toho již dnes jsou zřejmé a pokles činží je toho dokladem. Tomu ovšem nebylo lze zabránit, leč tím, kdyby byl již dříve schválen dlouhodobý plán likvidace bytové otázky. Kdyby totiž bylo se dbalo našich návrhů a našeho naléhání, mohl tu bytový plán být, čili byla by již možná orientace o pravděpodobné bytové potřebě. Takto však ani dnes nelze říci, jak opravdu věci se mají. Mohu souditi podle různých okolností, že se blížíme nasycení, či že jsme přešli už potřebnou míru, ti, kdo mají přehled, sotva však můžeme to předpokládat u stavebníků, kteří vidí jen zájem nebo nezájem o byty. Že dnes se nové byty těžko pronajímají, to však snad je obecněji známo.

Za těchto vývojových tendencí je jisto, že uvolnění ochrany nájemníků naráz, jak si přejí političtí majitelé domů, nemohlo by splniti naděje, jež si iniciátoři kladou. Naopak mu silo by to vést k onomu krachu, který předpokládají, že nastane, bude-li se pokračovat v nynější politice. Náhlé uvolnění musilo by mít za následek tak ostré sociální nesmaže, že žádná odpovědná vláda nemůže něco podobného připustit. Také by jich nesnesla, nesnesl by jich ani celý politický život. To by bylo nejzoufalejší řešení, to by byl čin trestuhodný.

Musíme se vrátiti k dlouhodobému plánu. Může být diskuse o tom, kolik let má trvat likvidace, nemůže být však diskuse na thema "ihned". Jsem toho názoru, že je v zájmu majitelů domů, aby řešení dalo se na podkladě dlouhodobého plánu, protože jen tak se zabrání znehodnocení jejich majetku. Nové byty mají řadu předností před starými a kdyby činže v domech starých byly naráz vyrovnány s činžemi v domech nových, pak by nastalo stěhování ze starých do nových, nastal by tak horečný stavební ruch, že by jeho důsledky musily znamenat úplnou pohromu. Staré domy by při tom nepochodily právě dobře. Přejeme si ovšem čilého, stavebního ruchu, nikoliv však opakování toho, co bylo v roce 1928. Důsledky této chyby se ještě ucítí.

Zašli jsme v otázce bytové příliš daleko. Právě proto, že jsme šli bez plánu. Napravit tuto chybu, na níž političtí mluvčí majitelů domů mají největší podíl, nelze náhlým nerozvážným činem. To by bylo jako nabírat vodu do lodi, která liž je vrchovatě naplněná. Musíme změnit methodu, jinak přijdeme ještě do horšího. Provisoria v bytové otázce pokládáme rovněž za chybná a jestliže je přijímáme, pak jen proto, abychom zabránili ještě horším důsledkům (Výborně!), abychom zabránili krachu, na nějž odpůrci bytového programu věří. (Tak jest!) Znovu tu opakuji, že dnes mohla být posice majitelů domů zcela jiná, kdyby byli už před lety dovedli loyálně zasednout k poradě, jak rozřešit největší obtíž našeho hospodářského života.

Hnát však věci do krajnosti - to, prosím, není žádná politika, to není hospodářsky, ani politicky odpovědné, a tomu se musíme bránit. Národní socialisté ukázali vrchovatou měrou, že mají dobrou vůli vyrovnat se s bytovou otázkou a jsou kdykoli ochotni k jednání o rozumné dohodě. Věc je příliš vážná, než aby bylo lze ji řešit schválnostmi nebo negací. V tom nevidíme svůj úkol. Nedíváme se na otázku bytovou stranicky, naopak vidíme její nesnáze i křivdy, jež působí. Bojíme se také dalšího zostřování protiv, jež rostou právě proto, že tu není plán. Mladí lidé, kteří mají truchlivě bídné platy, mladí lidé, kteří jsou vysazováni z práce, kteří nemohou nalézt práci, ti všichni jsou odsouzeni platit vysoké činže, zatím co lidé s dobrými, ba vysokými příjmy sedí ve starých bytech a platí pár set, v nejhorším případě pár tisíc korun a z velkých bytů. (Tak jest!) To není správné, není spravedlivé. Ale jít na to způsobem, který by musil vyvolat otřes, to by bylo jen stupňování nespravedlnosti.

Cesta zdá se být zřejmá.,Na jedné straně klesají staveb, náklady, mezi něž počítáme i úrok, čili snižují se ceny činží v nových domech. Tento pokles ještě bude pokračovat. Na druhé straně je potřebí upravit cestu tak, aby v určité době mohlo nastat vyrovnání mezi starými a novými byty, aby pro ocenění bytu nepřicházelo v úvahu nic víc, než jeho hodnota. Nedělejme si iluse, že bude možno žádat stejně ze starého jako z nového bytu. Byli bychom určitě zklamáni. Ale o to dnes nejde. Jde o to, aby všem bylo jasná, že katastrofální politika ve věcech bytových, je za všech okolností špatná, že musí narazit má odpor, čili, že je neprosaditelná. Za to je stále volná cesta dohody, cesta, jež vede k vypracování plánu, cesta k službě celému hospodářství, nikoli jen omezeným zájmům. (Potlesk.)