Daňové zákony netěší se přece beztoho i v nejlepších dobách žádné zvláštní oblibě u poplatníků, tím méně může s jakousi ochotou a vlídným přijetím počítati osnova zákona, která si v době nejtěžší krise, jakou nyní musí prodělávati všechny vrstvy obyvatelstva, staví za cíl daňové prameny vyčerpati až do krajní hranice možnosti.

Vždy víc a více přitahuje se nyní berní šroub, právě v době, kdy všichni jdeme vstříc úplnému ochuzení, a je velkou otázkou, zdali snahy ministra financí udržeti státní pokladnu, aby mohla platiti, provázeny budou nějakým úspěchem. Miliony a miliony nutno sháněti, aby opatřeny byly vždy jen nejnutnější prostředky. Těžce zasahuje berní fiskus do mnohé existence a poplatník sám nemůže více nésti všechna břemena, která se mu nyní ukládají.

Zastáváme stanovisko, že se peníze mají bráti tam, kde jsou, a jestliže osnova zákona vychází z předpokladu, že vysoké a vyšší příjmy obzvláště nutno ostře přibrati ke zdanění, pak je to úplně oprávněné. Ale osnova zákona jde dále. Úhrada vyššími příjmy nestačí, osnova zákona zachycuje již částečně také malé příjmy. Miliony nutno sehnati. Všechny naše návrhy, aby spodní hranice příjmu podléhajícího přirážce zvýšena byla na 20.000 Kč a aby procento přirážky bylo odstupňováno dolů a aby se teprve od příjmu 30.000 Kč začlo s 30%, byly zamítnuty; ztroskotaly pro nepochopitelný odpor ministra financí. Jsme si přesně vědomi, co toto nové zatížení znamená pro naše zemědělce; místo snížení daní přinášíme jim na prázdniny zvýšení daní.

Při nynějších hospodářských poměrech a při všeobecném ochuzení většiny vrstev obyvatelstva vzniká nyní oprávněná obava, zdali účinek nebude pro státní pokladnu opakem toho, co se očekávalo. Cenné poučení dávají poměry, jak se vyvíjely před berní reformou. Závěrečný účet účetního kontrolního úřadu za rok 1950 ukazuje velmi názorně vývoj nedoplatků státních daní. Starý berní systém se svou absolutní nepřehledností, která dovolovala skoro libovolnou berní praxi, a se svými válečnými přirážkami vedl k procentu v takové výši, že se plnou silou uplatňovalo pravidlo, že přehánění daňového platu automaticky budí v poplatnících reakci, takže se dociluje negativního účinku; nejlepším důkazem toho je přece rapidní vzrůst daňových nedoplatků v posledních letech. Roku 1923 činily 1.795 mil. Kč, závratným tempem stoupaly a dosáhly r. 1926 již přes 5 miliard; za nynějších hospodářských poměrů přirozeně ještě vzrostly a tu mimoděk nastává otázka: Jak vysoké jsou nedoplatky daní a přirážek u majitelů zbytkových statků?

Jako příčinu dlužno především uvésti nepořádek berního systému a příliš vysoké berní sazby; jakmile s berní reformou nastaly nižší sazby a berní morálka se zlepšila, zmenšily se také nedoplatky. Plným právem musím zde pronésti obavu, že se také při této osnově zákona projeví staré poměry se všemi nepříjemnými účinky. Místo většího výtěžku pro státní pokladnu nastane ještě větší stagnace daní; neboť kdo má ještě platiti? Četné podniky zastavily nebo zastavují práci; zemědělec jest u konce své výkonnosti, nemůže jednoduše více platiti, své výrobky, svůj dobytek, své obilí, mléko, vejce, máslo v mnohých případech již nemůže udati a ceny jejich klesly tak hluboko, že daleko již neuhražují ani výrobní náklady. K tomu přistupují ještě smutné peněžní a měnové poměry. Cizinecký ruch působí vysokou měrou na hospodářské poměry v našich lázeňských místech, a tu vnucuje se další otázka, pokud jde o vybírání daní a dávek. Mohou majitelé domů, obchodníci v našich lázeňských místech, letos při špatné sezóně, při nepatrném cizineckém ruchu platiti jen halíř na daních? Tu pravím: Nikoli! To však má své účinky také na venkov. Četná možnost výdělku uniká, existence se ničí, a také zemědělství tím velice trpí; pro své výrobky nenalézá odbytu, anebo jen za nízké, hanebné ceny.

Na druhé straně naproti tomu utrácejí se sta a tisíce milionů a nyní, ježto nevyčerpatelná nádrž státu skutečně je vyčerpána, nyní má také malý poplatník, malý obchodník dáti fisku svůj poslední haléř.

Prostředky, které vedou k ozdravění státního hospodářství a k sjednání rovnováhy ve státním rozpočtu, nejsou nikterak jen neustálé zvyšování břemen, nýbrž také dalekosáhlé úspory, zjednodušení správy, přísná kontrola, především odstranění výdajů, kterých není bezpodmínečně zapotřebí, snížení vojenských břemen, při kterých přece nyní možno učiniti největší úspory; jestliže koně u vojska sežerou za 93 mil. sena a ovsa, jestliže se při cvičení vystřílí 76 milionů za prach a olovo, jestliže francouzská vojenská mise od doby své 14tileté přítomnosti v Praze nás ročně rovněž stojí mnoho milionů, pak jsou to zajisté výdaje, které možno zmenšiti. Provedení Hooverova plánu, snížení vojenských výdajů o jednu třetinu, zajisté skromný požadavek, který není tak fantastický jako naše vojenské výdaje, uspořilo by nám rovněž 600 milionů ročně. Jestliže tedy pan ministr financí chce spořiti, proč nespoří na těchto penězích? Bezradně stojí všechny strany před touto otázkou. Rovnováha ve státním rozpočtu má se zjednati, s nevůlí hlasuje se pro novou kytici daní, ale ministerská byrokracie sestavuje nerušené rozpočet na rok 1933 nejinak, jak to činila pro tento neblahý rok. Při tom upozorňuji ještě na následující:

Není naprosto potřebí státním úředníkům paušálně zmenšovati platy, aby se spořilo ve státním rozpočtu. Vláda má spíše těm gážistům konečně škrtnouti ono plus, o které již po léta berou více než jejich kolegové ve stejné platové stupnici. Jde o t. zv. slovenské výhody, které, zhruba počítáno, ve vojenském rozpočtu samotném by znamenaly roční úsporu asi 25 milionů. U ostatních státních úředníků a u dráhy snad několikrát tolik. Při tom bylo by jen z řad státních úředníků a důstojníků odstraněno křiklavé bezpráví, které již od r. 1925 dělá mnoho zlé krve. Neboť slyšte a žasněte:

Těm gážistům, kteří dne 30. září 1923 konali službu na Slovensku, byl podle tehdejšího nového platového zákona zvýšen základní plat průměrně o 400 Kč měsíčně, a to netoliko na dobu jejich přidělení na Slovensku, nýbrž pro vždy, t. j. dokonce také do budoucí pense. Kdežto naproti tomu gážisté, kteří byli na Slovensko přeloženi po onom šťastném září 1923 - a kteří tam dnes slouží, přišli tam většinou teprve po roce 1923 - musí vystačiti se svou normální malou gáží. Vystřídaní šťastní kolegové však užívají své zvěčněné slovenské výhody v Čechách a na Moravě.

Známe případ, kde štábní kapitán, ženatý, s dětmi, byl přeložen do nejzazšího východu republiky. Takovéto přemísťování nese konečně vojenské povolání s sebou, tak tomu bylo dříve a zůstalo to tak. Ačkoli dotyčný pán je nyní asi 1.000 km vzdálen od své užší domoviny a cesta tam a zpět s rodinou stojí asi 2.000 Kč. nezvýšila se jeho gáže ani o haléř. Uznává to. doba je těžká pro většinu státních občanů, nebude tedy cestovati. Ale ve srovnání s ním má u jeho starého pluku v Čechách kapitán, který je velitelem čety, o 400 Kč vyšší měsíční základní služné než on jako velitel setniny, anebo dotyčný pán, který v září 1925 našel své štěstí na Slovensku, bére dnes stejnou gáži jako u téhož pluku major s normálním služným. A to jest jen jeden příklad z tisíců!

Bylo by tudíž skutečně nejvýš na čase odstraniti nyní, kdy se křečovitě hledají úspory, tyto >slovenské výhody<, které jimi více nejsou a které svého označení nezaslouží. Miliony tím uspořené by dovolily ponechati nedotčeny skrovné platy a pense státních úředníků.

Otázka, která se nás rovněž hluboce dotýká, je zatížení důchodové daně přirážkami, otázka, která je nejzpůsobilejší zlepšiti tak bezútěšnou finanční situaci našich samosprávných korporací.

Náš celý přirážkový systém je nyní vybudován na pozemkové, domovní, činžovní a výdělkové dani, aniž by se bral zřetel k tomu, zdali tito poplatníci ze svého pozemku, ze svého domu anebo ze své živnosti skutečně zaznamenávají nějaký příjem či nikoli. Zemědělec, živnostník je přece velice ochoten konati svou daňovou povinnost, jestliže ze svého podniku, ze svého zemědělství, ze svého obchodu docílil skutečně nějakého příjmu.

Nejsem pro zrušení pozemkové daně se všemi jejími břemeny a dávkami, ale přeměna této reální daně v osobní daň z příjmů sjednotila by pak všechny poplatníky, kdyby stanoveny byly jisté stupně dotyčného příjmu. Kdyby však osobní daň z příjmu byla podrobena takovýmto přirážkám, nastal by také jistý úsporný systém v obcích, okresech a v zemích, poněvadž by si tak mnohý zástupce obce, okresu a země dobře rozvážil podávati návrhy spojené s velikým nákladem, kdyby potom sám jako poplatník daně z příjmu musil spolu platiti přirážky. Vidíme přece nyní, že v okresních a obecních zastupitelstvech kladou vždy nejnesmyslnější požadavky ti, kdož k tomuto hospodářství nepřispívají ani haléřem.

V poslední době mohli jsme pozorovati, že s vysokého a nejvyššího místa zaujato bylo velmi ostré stanovisko proti jakékoli inflaci, stanovisko, které dlužno jen uvítati; neboť je pro každého myslícího a interesováného státního občana jasno, že toto stanovisko je správné. Nikdo přece nechce zhoršení peněz anebo nejistotu měny. Pro nás je směrodatné, aby měna zůstala zachována a aby naše obyvatelstvo bylo ušetřeno požehnání inflace, která bohužel straší tak mnohým v hlavách a při čemž přirozeně zase jen spekulanti by měli největší výhody.

Měli jsme zde nejlepší příklad v Německu a v Rakousku. Viděli jsme, jaké následky přivodila inflace. Oba státy přivedeny byly na pokraj záhuby a nyní panuje tam všude největší bída. A do takovéto bídy chtějí nás jistí přátelé lidu přivésti.

Celý náš hospodářský život zakládá se na" zdravé měně a podkladem jejím není množství zlata a cizí valuty, označované za pevné, nýbrž životním podkladem měny je práce a zároveň přiměřené zvýšení životní míry nejširších vrstev obyvatelstva. Všechno, co naše hospodářství ohrožuje, co snižuje životní míru, je velkým nebezpečím pro měnu. Nová daň z příjmů nesplní tudíž svého účelu, má státu opatřiti větší příjmy, znamená však také další ohrožení životní míry širokých vrstev obyvatelstva, znamená zmenšení kupní síly, následkem toho také účinek na naši výrobu, obzvláště však na naši zemědělskou výrobu a na místo zvýšených příjmů jejich pokles. Má-li stát vážný úmysl zabrániti jakékoli inflaci a zajistiti stabilitu měny, bude si musit osvojiti ještě jiné prostředky k sanování svých financí; v této mimořádné době dlužno sáhnouti také k mimořádným prostředkům. Pan ministr financí nechť jednou sáhne po těch. kteří své peníze uložili ve Francii, ve Švýcarsku a v knížectví Lichtensteinském; jestliže tam v těchto státech československé vklady dosáhly již takové výše, že se za ně neplatí již žádné úroky, pak bylo by úplně na místě, kdyby se zde sáhlo k mimořádným prostředkům, abychom zase dostali tyto peněžité prostředky, kterých se nám nedostává. Trpíme přece katastrofálním nedostatkem oběživa. Všechny pokladny jsou prázdné, nikdo již nechce dávati anebo půjčovati peníze. Konkursní a vyrovnávací řízeni u obchodních soudů vzrůstá a přijde ještě nesčetný počet selských usedlostí, městských domů, továren a živnostníků na buben. Žádná moc na světě nemůže zadržeti tyto zjevy krise ve státech s nedostatkem peněz, žádné státní podpory, byt" byly sebe větší a sebe vydatnější, nemohou čeliti tomuto zru, nebude-li rozřešena otázka nedostatku oběživa.

V tomto boji o měnu nezbývá státu nic jiného nežli bezpodmínečně spořiti na výdajích, kterých není naprosto zapotřebí, především však tam, kde to je velmi dobře možno.

Není přípustno, aby se lidu stále slibovala stabilita měny, aby se bojovalo proti inflaci, při tom však se ve prospěch státní pokladny vždy znovu snižovala životní míra všech vrstev obyvatelstva. Státnímu občanu je to již příliš silné. Základ státu, zemědělství, přivádí se na pokraj záhuby, a světové dějiny ukazují zde vždy jen tři konečné body mechanického, nesociálního a nehospodářského vývoje: předlužení, přílišné zdanění, úpadek. Úkolem státní správy je tedy všemi prostředky zbavovati státní hospodářství a soukromé hospodářství dluhů.

Úplně bez pomoci stojí zde stát, pokud jde o úhradu schodku, ba vzrůst jeho se ještě podporuje, při tom však docházíme k zásadě, že nejpřirozenějším a nejvlastnějším podkladem měny a její stability může přece býti jen skutečný, pravý národní úvěr, a bude-li vláda míti sílu a schopnost, aby v daném okamžiku postavila národní kapitál do služeb svých účelů a tudíž státu. Jestliže však tak veliké množství kapitálu uniká do ciziny, tyto peníze tedy se odebírají našemu národnímu hospodářství, pak je zde odůvodněná obava, že také my půjdeme vstříc finanční katastrofě.

Právě tak je tomu se snížením úrokové míry, kterou dnes dlužno již označiti jako požadavek veškerého obyvatelstva, poněvadž dobře ví, že nynější hospodářský vývoj nemůže nadále udržeti vysokou úrokovou míru.

Snížení úrokové míry znamená nové oživení hospodářství. Dostaví se však také zase důvěra, která prostého člověka pohne zase k tomu, aby své peníze neukládal do truhly, nýbrž aby je svěřil veřejnosti.

Pro vysokou úrokovou míru pokračuje zadlužení soukromého hospodářství vždy více. úroky nelze již sehnati, odtud pokračující úpadek četných hospodářských podniků. Jde při tom o otázku všeobecné národohospodářské povahy. A obě strany, jak výrobce, tak také spotřebitel mají na tom zájem, což vyplývá obzvláště z toho, že při ceně zboží nutno zaplatiti několikráte vysokou úrokovou míru a což při nynější tak nepatrné kupní síle širokých vrstev obyvatelstva projevuje své účinky v neustálém klesání konsumu a tím také v dalším váznutí výroby.

Pro nás není žádnou otázkou, máme-li dostáti svým berním povinnostem, žádáme jen zabezpečenou existenci. Dokud však berní exekutor bezohledně vymáhá daně, jeden majetek po druhém přechází do jiných rukou, stojíme vůči těmto poměrům skepticky a nelze dosti odsouditi, že porady o slíbené pomoci pro zemědělství se tak vlekou.

Jen spravedlivé ocenění práce rolníků může vésti ke spravedlivému ocenění práce v průmyslu, v živnostech a obchodu, poněvadž rolník, který dodává 90% veškeré suroviny k výrobě životních statků, použije peněz přece zase jen pro výrobky průmyslové a živnostenské, vili, že za výrobky své práce obdrží spravedlivou odměnu. Skutečnost, že obchod a živnosti zkvétají tím více, čím snáze rolník vydává své těžce vydělané peníze, je všeobecně známa; za dnešních poměrů však pozbývá každý rolník chuti k práci. Daně a dávky má platiti a za svůj pracně získaný výrobek dostává cenu, Která je pravým výsměchem. Není tudíž divu, když zoufalství také sedlákovi vtiskuje zbraň do ruky a vrhá-li se v náruč živlům, které neznají ani majetku, domoviny, vlasti a státu. (Potlesk.)

Místopředseda Klofáč (zvoní): Další slovo uděluji panu sen. Eichhornovi.

Sen. Eichhorn (německy): Slavný senáte! Dámy a pánové! Již zase máme před sebou dvě osnovy zákona o zvýšení daně důchodové a o dani z droždí, které ukládají výdělečným stavům nová břemena.

Sledujeme-li s otevřenýma očima činnost zákonodárných sborů v poslední době. musíme bohužel konstatovati, že většina těchto předloh směřuje jen k tomu, aby soukromé hospodářství, které dnes beztak těžce bojuje o svou existenci, bezohledně bylo vydáno záhubě.

Všechny tyto předlohy, které jsou schopny vysušiti prameny daňových příjmů státu, bývají odůvodněny nutností udržeti rovnováhu ve státním rozpočtu, a že tudíž nutno přinášeti oběti. V tom leží vlastně základní omyl, že je stát vždy považován za účel samotný a nikoli za to, čím by vlastně měl býti, za prostředek k účelu pečovati o blaho státních občanů.

Je příznačné, že všechny vládní strany poznávají nebezpečí, které hrozí z obrovského daňového zatížení hospodářství. Místo však aby se z tohoto poznání vyvodily potřebné důsledky a učinila opatření, k nimž za panující hospodářské krise je nucen každý jednotlivý podnikatel, omeziti se totiž ve svých výdajích na nejnutnější, jde se opačnou cestou. Dosavadní nákladný život vede se dále, poněvadž zde není odvahy provésti radikální úsporná opatření.

Žádná z vládních stran se neodvažuje žádati energicky vysvětlení o tom, k čemu pan ministr financí zvýšených daní vlastně potřebuje, resp. jaká úsporná opatření dosud byla učiněna ve veřejné správě; tím méně se někdo snaží nalézti sám prostředky a cesty, aby různé zbytečné rozpočtové položky byly přiměřeně zkráceny. Kolega Eckert poukázal v poslanecké sněmovně na řadu zbytečných výdajů, které by bylo lze bez újmy pro veřejnost zkrátiti anebo zcela škrtnouti. Je tudíž nejvýš na čase, aby především parlamentární úsporná a kontrolní komise zahájila svou činnost a aby zkoumala všechny státní výdaje co do jejich účelnosti, aby tím způsobem zjednána byla rovnováha ve státním, rozpočtu. Při tomto přezkoumání přijde se určitě na to, že jsou to především státní podniky, jejichž roční schodek se stále zvětšuje a že větší část nových daní spotřebují tyto pasivní státní podniky.

Zde bylo by především zjednati nápravu a otevřeně doznati, že postátnění podniků byl nesmysl. Všechny tyto podniky, které dříve v soukromém majetku tvořily pro stát bohatý pramen příjmů na daních, vyžadují nyní za státní správy příspěvky mnoha set milionů ročně, jež poplatníci musí sehnati ze svých těžce vydělaných korun. Nedosti na tom, tvoří tyto státní podniky, na něž nutno dopláceti, pro svou nehospodárnou správu těžké nebezpečí pro soukromé podniky tím, že bezohledně stlačují ceny a tím ničí soukromé podnikatele.

V této souvislosti poukazuji na státní lázně v Jáchymově, jejichž nekalá soutěž uvádí soukromé hotelové podniky do těžkého nebezpečí. Totéž platí o státních lesích, které při zužitkování dříví a řeziva nezachovávají vždy pravidla řádného obchodníka. Zde bylo by především nasaditi páky.

Jsem přesvědčen, že by při pronikavé změně nebylo zapotřebí těchto daňových zvýšení. Ovšem musela by zde býti odvaha opraviti omyly doby porevoluční, postátněné dráhy, lesy, lázně a jinaké postátněné podniky vrátiti zase soukromému majetku. Tím by se odstranila roční ztráta mnoha set milionů a získaly by se nové vydatné prameny daňové, které by předložené zvýšení daně důchodové a z droždí učinily zbytečným.

Těmito krátkými poukazy chci odpověděti na odůvodnění rozpočtového výboru ke zvýšení daně důchodové, jež praví: >Nepřehlížíme sice obavu, že v době všeobecně klesajícího důchodu je nebezpečno klesající příjmy zdaňovati výše. Obavy zakládají se jednak na tom, že klesající příjmy nevydají na daních tolik, co se očekává, jednak povedou zvýšené daně k utajování a konečně projevují se zmenšené příjmy v poklesu kupní síly a konsumu. Přes tyto nedostatky, které nám jsou dobře známy, není jiného prostředku, který by sliboval úspěch.< Na tyto prostředky poukázal jsem jak já, tak také kolega Eckert a bylo by zajisté v zájmu celého národního hospodářství, kdyby se vláda dala konečně touto cestou, která musí vésti k velikým úsporám.

Bylo zábavné poslouchati, jak zástupcové vládních stran v poslanecké sněmovně toto zvýšení důchodové daně a daně z droždí, jež sami označovali jako nebezpečí pro poplatníky, chtěli pochybujícím občanům učiniti stravitelným a pochopitelným. Měli jsme skoro dojem, jakoby k těmto nepopulárním předlohám mluvili nikoli zástupcové vládních stran, nýbrž řečníci oposiční. Ale všechna tato krásná slova nemohou poplatníky odvrátiti od přesvědčení, že vládní strany tím jen balamutí a souhlasem s tímto zvyšováním daní vydávají tisíce existencí všanc záhubě.

Zcela obzvláště zajímavé byly vývody předsedy rozpočtového výboru poslanecké sněmovny pana dr Černého, které vlastně jsou opakováním stanoviska naší strany při poradách o státním rozpočtu za poslední rok. Jestliže pan dr Černý žádá, aby se se státními penězi zacházelo ekonomicky, aby se nedělaly zbytečné výdaje a aby se za každých okolností spořilo, jestliže pan dr Černý konstatuje, že státní rozpočet je příliš vysoký a poplatní síle nepřiměřený, že dlužno příjmy přizpůsobiti výdajům, pak nás těší, že konečně také zástupce největší vládní strany zaujímá stanovisko, které již od let hájíme. Jeho další požadavek, aby se oprávnění rozpočtového výboru rozšířilo a neomezovalo jen na kritiku a aby rozpočtový výbor měl také právo prováděti radikální změny ve státním rozpočtu, zní zcela podivně z úst předsedy rozpočtového výboru a zástupce největší vládní strany, téže strany, ke které patří také pan ministerský předseda. Musíme se jen tázati, proč jeho požadavek >od slov přejíti konečně k činu< nesplnila dosud tato strana, která přece má přiměřený vliv, ačkoli jsme to již nesčíselněkráte žádali a konstatovali, že stát žije od let nad své poměry. Doufejme a uvidíme také, zdali slovo stane se také skutkem.

Co na předloze o dani důchodové musíme zcela zvláště vytknouti, je zpětná působnost zvýšení daně, jakož i nespravedlivé poškození samostatně výdělečně činných poplatníků. Pan ministr financí nemá pravdu, snaží-li se zpětnou působnost odůvodňovati tím, že se důchodová daň beztoho vyměřuje se zpětnou působností a že tudíž v základě vlastně rozšíření této zpětné účinnosti nenastává. Pan ministr financí patrně přehlédl, že daň podle §§ 269 a 270 daňového zákona dlužno zapravovati předem, a to každé kalendářní čtvrtletí, takže zpětný účinek této předlohy postihuje příjem již zdaněný. Tato zpětná účinnost, proti které se směrodatní právničtí činitelé varovně obraceli, otřásá přirozeně silně důvěrou státních občanů v zákonodárství. Co obzvláště nutno kárati, je nestejné jednání s poplatníky. Kdežto příjem ze služebních platů až do 23.556 Kč těmto přirážkám nepodléhá, musí samostatně výdělečně činní toto zvýšení platiti již při příjmu od 15.000 Kč.

Uvážíme-li. že samostatní podnikatelé mimo důchodovou daň platiti musí ještě výdělkovou daň s přirážkami, daň z obratu a jinaké dávky, pak dlužno toto nestejné jednání s osobami samostatně výdělečně činnými zcela obzvláště postaviti na pranýř. Jiná nespravedlnost záleží v okolnosti, že ministerstvo financí zcela přehlédlo, že je nesčíslný počet podniků, které jako právnické osoby dani důchodové nepodléhají a tudíž tímto zvýšením daně rovněž nebudou postiženy. Této výhody se dostává především konsumním a hospodářským družstvům, kterým se tímto výjimečným postavením oproti osobám samostatně výdělečně činným dostává mimořádné výhody. Tato osnova zákona podkopává tudíž základní pojmy o spravedlnosti a porušuje také násadu zachování nabytých práv, které dosud každé zákonodárství dbalo. Nemůžeme tudíž za žádných okolností hlasovati pro tuto nemorální osnovu. Je příznačno, že se v předložené resoluci musí ministerstvo financí vybízeti, aby přesně zachovávalo ustanovení zákona, kterými se mají hájiti práva poplatníků, a aby zájmů jejich dbalo v řízení ukládacím, odvolacím a exekučním. Ale co jsou platný krásné resoluce, když jednotlivé berní tirády pro nedostatek dozoru ministerstva financí nadále libovolně půjdou přes ustanovení zákona a práva poplatníků?

Právě v poslední době musíme konstatovati přímo do nebe volající přehmaty berních úřadů ve všech částech republiky. Nechci se zde pouštěti do podrobností, ale předložíme panu ministru financí konkrétní materiál stížností, který jsme dostali, a očekáváme, že pan ministr financí konečně také jednou ukáže berním úřadům silnou ruku a že je energicky donutí zachovávati zákony a dbáti berní morálky.

Samozřejmě zaujímá naše strana odmítavé stanovisko také proti zamýšlenému zvýšení daně z droždí. Touto daní má se na droždí, jehož cena činí 6 až 6.40 Kč za 1 kg, uložiti z 1 kg daň 5 Kč, to je 80% ceny zboží. Jestliže by se některý soukromý podnikatel osmělil přiraziti tolik na některý druh konsumního zboží, měl by bezpodmínečně opletáni s lichevním soudem.

Není toto jednání státu lichvou? Touto osnovou postižena je obzvláště živnost pekařská, které není možno zvýšením ceny pečiva tuto daň dostati nazpět. Toto zvýšení účinkuje tudíž jako přímá daň pro živnost pekařskou. Vycházelo se z falešného názoru, že by pekařská živnost mohla nésti tuto daň. Jak od základu falešné je toto mínění dokazuje skutečnost, že v uplynulém roce asi 1.000 pekařských živností muselo jíti do konkursu nebo do vyrovnání.

Tím jeví se s dostatek prokázáno, že pekařská živnost toto zdražení v žádném případě nemůže nésti z vlastního a že musí přikročiti k zmenšení váhy pečiva. Nesprávné je také tvrzení důvodové zprávy, že na 100 kg mouky, ze které se vyrábí lidové pečivo, je třeba jen 2 kg droždí. Zpráva zapomíná totiž připojiti, že tam, kde se zpracuje 100 kg mouky, připadá nejvýš 20% na výrobu lidového pečiva - žemlí - při nichž stačí 2 dkg droždí na 1 kg mouky. Dalších 40% se zpracuje na solené pečivo, housky a rohlíky, při kterých je zapotřebí přísady cukru a tuku a 3 až 4 dkg droždí na 1 kg, průměrně tedy 3.5 dkg. Ze zbývajících 40% se vyrábí mastné pečivo, t. j. všechny druhy rohlíků, koláčů atd., při čemž je potřebí 6-8 dkg, průměrně 7 dkg na 1 kg mouky. Při výrobě vánoček, mazanců a jiného jemného pečiva je třeba ještě více droždí. Vyplývá tedy z toho, že na 100 kg mouky se potřebuje 4.6 kg droždí.

Nová daň z droždí činila by tedy při tomto množství váhy větší zatížení 23 Kč, což přirozeně pekařská živnost nésti nemůže. Velké pochybnosti musí vzbuditi také ustanovení §1 5 a 6 předlohy, podle kterých drožďárny a prodejny droždí mají podléhati zvláštní povinnosti ohlašovací a stálému dozoru. Tato ustanovení ukazují u navrhovatelů této osnovy velkou neznalost věcí. Jak pak si někdo představuje tento dozor nad tisíci prodejen a továren na droždí v praxi? Každý malý hokynář, který v nejlepším, případě prodá týdně půl až 1 kg droždí, je povinen tuto prodejnu oznámiti a může býti orgánem důchodkové kontroly v průvodu obecního strážníka anebo jiného úředního orgánu kontrolován, rovněž také pekaři, kteří v každou hodinu denní nebo noční podléhají této kontrole. Pánové, mám za to, že to neznamená nic jiného nežli stříleti z děla po vrabcích. Což je možno tuto výzvu >ozbrojené moci< uvésti v soulad s hospodářským výsledkem? Neboť nikdo nemůže přece pekaři předpisovati, aby používal právě lisovaného droždí. Musilo by přece stačiti, kdyby se kontrolovalo těch 11 továren na lisované droždí, i doporučuji tudíž přijetí našeho příslušného pozměňovacího.návrhu. Stejně dlužno také brojiti proti §§ 10 a 11 předlohy, podle kterých také náhražky možno vládním nařízením podrobiti zvláštnímu zdanění a stanoviti prodejní ceny droždí. Tato ustanovení měla by se tudíž podle našich návrhů škrtnouti, poněvadž znamenají zase nové zasahování do soukromého hospodářství, jaké obzvláště občanské strany nemají připouštěti.

Nepřijatelná jsou také ustanovení trestní na základě důchodkového trestního zákona. Není pro demokraticky republikánský stát právě žádným lichotivým vysvětlením, používá-li se ustanovení zákonů z absolutistické monarchie. Bylo by tudíž již nejvýš na čase, nove-lisovati konečně jednou předpotopní důchodkový trestní zákon přiměřeně duchu moderní doby.

Zdá se však, jako by právě poslední doba nalézala zalíbení v tom. zaváděti methody starého Metternichova policejního státu do této demokratické republiky. Zákazy slavností a schůzí německých spolků a korporací jsou na denním pořádku. Při každé příležitosti vytyčuje se pro Němce tohoto státu Gesslerův klobouk. Vyvěšování praporů v barvách jednotlivých měst platí dnes již za státu nebezpečné. Máme dojem, jako by u vesla byla nikoli vláda, nýbrž pražská ulice a boulevardní listy. Tato sláva nepopřeje klidu také mnohým českým občanským novinám, které se snaží tyto lživé plátky v bezměrném štvaní pokud možno ještě překonati. Zde žádný censor nenalézá odvahy zakročiti. Naproti tomu červená tužka censorova dosud nikdy tak silně neřádila v německých novinách jako nyní. Byly to obzvláště zprávy o duchcovských událostech, které úmyslně byly škrtány, aby pravda byla potlačena. Někteří z těchto censorů zdají se míti přímo ptačí mozky.