Předseda: dr Soukup.

Místopředsedové: Donát, dr Heller, dr Hruban, Kahler, Klofáč.

Zapisovatelé: dr Karas, Stržil.

99 senátorů podle presenční listiny.

Zástupce vlády: ministr dr Trapl; za ministerstvo financí odb. přednosta dr Vlasák.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Šafařovič; jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.

Předseda dr Soukup zahájil schůzi ve 14 hodin 35 minut.

dal předseda na dnešní schůzi sen. Fidlíkovi, Hlávkovi, Kellovi, Langerovi, Lokotovi, Mezöovi, Pivkovi, Volkovi, Vydrové; na dnes a zítra sen. Dankovi; pro tento týden sen. Ďurčanskému, dr Grosschmidovi, Hanckovi.

Návrhy tisky 848, 851.

Zprávy tisky 849, 850.

Usnesení posl. sněmovny tisk 852.

Zápisy o 158. až 160. schůzi senátu N. S. R. Čs. ze dne 23. a 24. června 1932.

o 161. schůzi senátu N. S. R. Čs. vyložen byl podle §u 72 jedn. řádu v senátní kanceláři k nahlédnutí.

Ježto nebyly v předepsané lhůtě žádným panem, senátorem podány písemné námitky, pokládá se zápis ten za správný a bude vytištěn.

Výboru iniciativnímu návrhy tisky 848, 851.

Výboru ústavně-právnímu vládní návrh tisk 844.

Výboru imunitnímu žádost vrch. stát. zastupitelství v Bratislavě se žádostí kraj. soudu v Komárně za souhlas k stíhání sen. Füssyho pro přečin podle §u 14, bod 5 zák. č. 50/1923 Sb. z. a n. (č. 6780).

podle usnesení ze dne 8. července 1932 přikázáno:

Výborům národohospodářskému a rozpočtovému návrhy tisky 828. 836, 838, 839.

Výboru rozpočtovému návrh tisk 829.

Předseda (zvoní): Budeme projednávati pořad jednání.

Konstatuji, že senát je schopen se usnášeti.

Navrhuji, aby rozprava o prvých dvou odstavcích pořadu jednání, totiž o

1. Zprávě rozpočtového výboru o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 845) k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění a rozšiřuje platnost zákona ze dne 28. listopadu 1931, č. 177 Sb. z. a n., o přechodné přirážce k dani důchodové a k dani z tantiém, tisk 849,

byla sloučena v jedinou rozpravu.

Kdo s tímto mým návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Můj návrh je přijat a budeme tudíž tak pokračovati.

Žádám pana sen. Pánka, aby jako zpravodaj výboru rozpočtového o zprávě tohoto výboru stran usnesení poslanecké sněmovny k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění a rozšiřuje platnost zákona ze dne 28. listopadu 1931, č. 177 Sb. z. a n., o přechodné přirážce k dani důchodové a k dani z tantiém, tisk 849, ujal se slova.

Zpravodaj sen. Pánek: Slavný senáte! Dříve, než podám referát, budiž mi dovoleno několik poznámek: Chtěl bych se především zmíniti několika slovy o veliké události mezinárodní, to je o dohodě v Lausanne. Pak jsem se chtěl také zmíniti, jaká byla situace před několika dny o domácí dohodě mezi politickými stranami o dalším pracovním programu. Bohužel, jaká je situace teď, v přítomné době, o této dohodě mluviti nelze.

Pokud jde o dohodu v Lausanne, jisté, že může znamenati první krok k ozdravění poměrů hospodářských a finančních v Evropě, bude-li tu ovšem dobrá vůle. Je nesporno, že si Němci odnášejí veliký hospodářský úspěch, ale to nebylo hlavním cílem lausannské úmluvy. Když letos v dubnu jsme byli v Ženevě, bylo nám. naším ministrem zahraničních věcí řečeno, že letošním rokem získají Němci nejenom odstranění reparací, ale také i politickou paritu, to znamená v prvé řadě paritu vojenskou. Tedy prozatím mají Němci první svůj plán pod střechou a nyní půjdou k druhému plánu, k politické rovnosti. Proto není naprosto žádné příčiny k nějakému velikému jásotu a musíme býti velmi opatrní při posuzování lausannské dohody, aby naše zklamání nebylo větší než dosud. Vzpomeňte si, že před dvěma lety, když jsme podepsali haagskou úmluvu, že jsme měli za to, že reparace jsou odbytou věcí, a dnes vše to leží pod stolem. Ale něco musíme očekávati, jestliže se mocnosti dohodly s Německem, jestliže mu vyšly tak blahovolně vstříc, že také budou stejně posuzovati ostatní státy, které podepsaly haagskou úmluvu. Mezi těmi je také i Československo, které se haagskými úmluvami zavázalo k velikým finančním břemenům.

Teď bych chtěl promluviti několik slov o domácí dohodě. Chtěl jsem říci, že snad sokolský slet, ta velkolepá manifestace, ne snad manifestace Sokolů, ale Československého lidu, jaksi na nás zapůsobila a ukázala nám cestu, jak vlastně by se mělo jíti v parlamentě, ukázala nám cestu dorozumění, svornosti a zdravého rozumu. Bohužel, musím žalovati na to, jaká je dnes situace. Nevím, jak se dohodnou ještě v koalici. Situace je taková, že o nějaké dohodě nemůže býti řeči.

Tato předloha, o které mám referovati, je součástí toho programu, který si stanovila koalice, řekl bych, součástí ne zrovna nejpříjemnější. Byli bychom rádi viděli, aby se vyřídil celý program, do něhož měla zapadnouti otázka podpor v nezaměstnanosti, otázka zabezpečení sklizně, levného úvěru a ostatní otázky, které tvořily a mají tvořiti program této koalice. Tato předloha, musím to zdůrazniti, není předlohou populární, naopak krajně nepopulární, a já bych si byl přál, aby včera ministr financí a konečně i zástupci ministerstva financí a vláda poslouchali, co se mluvilo v rozpočtovém výboru. Lituji, že vůbec při tak důležitém jednání není přítomen ministr financí - to mu přece musím vytknouti, jestliže není ani v rozpočtovém výboru ani zde - když se projednává tak důležitá věc, jako je zvýšení daní z důchodů a zatížení občanstva novými břemeny. (Sen. Kindl: Projevují soustrast ve Zlíně, nemají na to kdy!) Poplatník, ten přirozeně smýšlí přímočaře, řekl bych, hodně logicky. Dnes poplatník nemůže pochopiti, jak je to možné, jestliže se ukládají občanstvu nová břemena, když je nedostatek práce, když je nedostatek výdělků, když prostě klesají příjmy. (Sen. Kindl: Sedm socialistů je ve vládě!) Zase to začíná, že mně do toho Kindl mluví, jako kdyby neuměl mluviti zde odtud. Jako kdyby se zde nemohl postaviti a nemohl to říci. Tedy je to skutečně na pováženou, jestliže se přichází v této době se zvyšováním daně z důchodu, jak to bylo včera řečeno, a já to zase opakuji, je to do jisté míry zlo, jestliže uvalujeme v dnešní době nová břemena občanstvu. Ale někdy je potřebí zla, aby se předešlo zlu ještě většímu. Víte všichni, které větší zlo mám na mysli. Někdy je potřebí zla, člověk si musí dáti amputovat nohu, aby zachránil život a jiná a jiná opatření musí udělat, aby předešel zlu ještě horšímu. Všichni víte, které zlo myslím a proto musíme se již tomu podříditi, co dnes ministr financí žádá, a abychom, předešli tomu většímu zlu, musíme toto zlo schváliti a odhlasovati.

Nuže, já jsem již naznačil, jaká je dnes situace, jaká je kříse a jak těžko se dnes shánějí daně, ty které tu jsou. a že není dosti logické, jestliže se přichází s daněmi ještě většími. Máme tedy na vybranou: buď učiníme všechna opatření, aby naše měna byla zabezpečena a přineseme nutné oběti, dáme si tedy ještě více snížiti naše důchody, které máme, abychom zabezpečili měnu a měli dobré platidlo v ruce, anebo se dáme na tu cestu podle známé zásady: >après nous le deluge<, to znamená >po nás potopám. Pak budeme moci míti penìz jako tøíštìk, jak jsme to viděli všude tam, kde se dělala inflace, ovšem peněz nehodnotných.

Tedy všichni téměř jsme za jedno, že musíme udržeti korunu za všech okolností na té výši, na které je, že není žádného >zpět< v této věci a že je následkem toho potřebí opravdu obětí.

Slavný senáte! Můžeme směle říci, že to, co se stalo v republice Československé za těch 10 let s naší.měnou, je přímo zázrakem. Nezapomínejte, že 10 let se naše měna nehnula a že nebylo potřebí žádných obětí, tehdáž ovšem bylo potřebí obětí, když jsme prováděli deflaci, obětí značných, ale celých 10 roků se naše měna nehnula. A podívejme se, co prodělávaly měny i velkých států, států vítězných, takových, které měly nárok na válečnou náhradu, na reparace, podívejme se, co prodělal frank v roce 1926, jak se tehdy Paříž vyprodávala, jako svého času Vídeň a Berlín, a že nescházelo daleko do toho, aby se zhroutil frank asi tak, jako svého času marka. Podívejme se, jaké změny prodělala libra šterlinků, země tak bohaté, která vlastní téměř půl celého světa, podívejme se na dolar, o ostatních měnách v okolních státech nechci ani hovořit. Všude, ve všech státech musili přinášet jednou z důvodů deflačních, po druhé zase z inflačních občané velké oběti, u nás v Československu toho potřebí nebylo.

Nuže, nyní přicházíme, přichází finanční správa a apeluje na občanstvo, aby, má-li se zachránit koruna, přinášelo oběti. Jsme jistě všichni v tom zajedno a myslím, že jsou s námi všichni zajedno až na některé teoretické náměty. Kdo by si přál, aby se neudržela koruna, aby snad došlo k inflaci, třeba po anglickém způsobu? Jestliže jsme v tom všichni za jedno, musíme býti také za jedno, pokud jde o oběti.

Přicházím k velmi choulostivému předmětu, jak rozděliti tyto oběti. Je velmi samozřejmé, že každý, a to je v lidské povaze, dívá se na tyto oběti jinak, každý je chce hledati u druhého a ne u sebe. Receptů, jak by se měla měna zachraňovati, je dnes tolik, že nevím vlastně, jak by si měl ministr financí počínati. (Sen. Mikulíček: Vzít bohatým a dát chudým!) Jedni volají na ministra financí, aby místo uvalování nových daní snížil státním zaměstnancům platy, druzí proti tomu protestují a říkají, na platy státních zaměstnanců se sáhnouti nesmí. Jedni volají, snižte sociální platy, sociální vymoženosti, snižte podpory v nezaměstnanosti, nebo je odstraňte, zaveďte kontrolu, druzí tomu brání. Jedni volají, snižte věcné náklady, druzí zase říkají, ne, vy nesmíte na věcné náklady sáhnouti, naopak stát musí stavěti a podnikati; kdo vlastně má dnes podnikati, kdo má dávati práci, když to nemá býti stát, když soukromé podnikání je dnes v krisi. Řekněte, co ministr financí vlastně má za tohoto stavu věcí udělati, jestliže přijde s nějakým námětem a ihned je proti němu sta a sta protestů. Nedávno přišel s takovým námětem, jak by se měly upraviti platy pensistům, pensistkám, dvojí zaměstnání a pod., tedy kus úspor. Zase ohromný odpor a právě z těch úst nejvíce se protestuje, která zase protestují, když ministr přichází s jinými opatřeními, a ne takovými, s jakými přišel nyní. Z jedněch a těchže úst přichází protest proti tomu i onomu. Co vlastně ministr financí má dělati?

In puncto těchto úsporných opatření rovněž nesouhlasíme s návrhy ministra financí a také bychom k některým nemohli dáti souhlas - to říkám předem. Můžeme dáti souhlas k určitým opatřením, ale ne k takovým, kde se ruší nabytá práva. My v republice začínáme si zvykati sahati na to, co člověku bylo přiznáno určitým zákonem, jako by to nic nebylo, jako by ten dekret nebo určení bylo snad nějakým cárem papíru.

Také se mluví o věcných nákladech. Ministr financí prý snížil věcné náklady o pouhých 100 mil. Kč. To neodpovídá skutečnosti. Ministr financí snížil již před tím věcné náklady a těch 100 mil. Kč je poslední opatření, které učinil, takže věcné náklady jsou značně seškrtány do takové -míry, že se zastavují i rozdělané práce, že na př. i rozestavěná poštovní budova se přikryje a nechá se všechno státi a řekne se: nejsou peníze. Jestli je to ekonomické, dávám k laskavému uvážení.

Mluví se o deficitech v podnicích. I tu je velká nepříjemnost. Mluvil jsem o těch věcech mnohokráte, že železnice jsou postiženy nejvíce jako všude jinde na celém světě, ale sotvaže ministerstvo financí přijde s nějakým opatřením, aby zdanilo soukromou autobusovou dopravu, která konkuruje železnicím nezřízeným způsobem, poněvadž je slabě zatížena daněmi, zase je oheň na střeše, protesty proti tomu, že se chce získati určitá, i když ne rovná parita. (Sen. Mikulíček: Váš kolega mluvil jinak!) Co má vlastně ten ministr dělat?

Anebo takové státní statky a lesy. V historických zemích jsou aktivní, ale ne na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, kde dává státní lesní správa káceti, aniž musí, aniž by věděla, kde dříví umístí, poněvadž dnes na ně není odbytu, jenom z čistě sociálních důvodů, aby dala práci. Stejně je to s báněmi a hutěmi. Stejná situace je zde. Na př. taková železárna v Podbrezové nic nevynáší, ale propusťte 2-5.000 dělníků a budete míti katastrofu na středním Slovensku. Tedy takto se mluvit nesmí. Na jedné straně se volá: Dejte státní podniky do soukromých rukou. To je velmi pohodlně řečeno. Samozřejmě, že soukromý podnikatel by se nikterak nemazlil, jako se nemazlí, s personálem, ten by ho prostě vyhodil a hodil na krk veřejnosti, aby ho živila. Ale na druhé straně titíž lidé. kteří volají: dejte státní podniky do soukromých rukou, volají po zásahu státním, kolektiva, státe dej, státe pomoz, státe sniž úrokovou míru! Státe zaruč se za nás, státe subvencuj, dávej práci! Pořád natahujeme ruku, státe dej, a když tak ministr financí jednou natáhne ruku a řekne: když chcete ode mne taková mimořádná opatření, která jdou prostě nad mé síly a nad síly státní pokladny, dejte, je zase oheň na střeše a řekne se, že je fiskalista. To je zvláštní. Když byly plné pokladny a když státní rozpočet byl vyšperkován v některých ministerstvech, že některé položky byly až dvojnásobně obsaženy, takže seškrtávání o 50% při takových položkách nic neznamenalo, když jsme přišli na ministra financí, a častokráte jsme chodili na ministra financí, a to nejen my, ale všechny politické strany, a chtěli od něho něco požadovati za těch dob zlaté konjunktury, tak každý ministr financí řekl: ale dejte mi úhradu, ačkoli to mohl vyšetřiti v rozpočtu. A dnes, když ministr financí seškrtá rozpočet o 1.100 mil., když je útok na státní pokladnu se všech stran, když chcete zachrániti korunu a rozpočet, to znamená také jeden z těch posledních bezpečnostních pilířů naší měny, aby rozpočtová rovnováha byla zabezpečena, řekne se, že je fiskalista. (Sen. Mikulíček: To já říkám dávno!)

Nuže, nyní se hledá cesta v t. zv. úsporné komisi. O té úsporné komisi radí se nyní právě koalice, poněvadž je předložen návrh zákona na úspornou komisi. Nevíme však podrobnosti, známe pouze její rozdělení, že se má dostati poslanecké sněmovně 12 členů a nám pouze 6 členů, jako bychom nebyli rovnocenný zákonodárný sbor. (Sen. Šťastný: Jsme početně menší!) To je správné, ale významně stejní. Já se dívám na úspornou komisi velmi skepticky. Rád bych, kdybych se mýlil, ale my v úsporné komisi spatřujeme, řekl bych, takovou >pražskou masť< na všechno, takové >hofmannské kapky< a myslíme, že úsporná komise bude moci dělati zázraky, škrtati v rozpočtu a nevím co. Uvidíme, jak si bude počínat, a v kom bude míti největšího nepřítele. Jestliže začne škrtati, bude míti největšího nepřítele v nás a také v občanstvu.

Ale s čím by se mělo hned začíti, kde by se nejdříve měla provésti reorganisace? V berní administrativě! V berní administrativě je chaos. A jestliže potrvá dále, budeme cítit ty důsledky také.

V čem spočívají ty důsledky, řekl bych, té špatné nehospodárné administrativy, neekonomické administrativy berní? Ty důsledky spočívají v tom, že nedoplatky stále se budou množit, my jedny nedoplatky drakonickým způsobem vymůžeme, ale druhé budeme míti zase zde. A také co se týče nevyřizování rekursů je nejvýš na čase, aby se udělal energicky pořádek. Jak k tomu poplatník přichází, aby - nemohu zkoumati, vy-měřila-li se mu daň správně nebo nesprávně, od toho jsou příslušné komise - odvolá-li se, podá-li rekurs. který se mu léta nevyřizuje, byl nakonec exekvován. To je přece nespravedlivé. To má také vliv na berní morálku vůbec. Tím ztrácíme i dobré, loyální poplatníky. Je zde přece ještě slušná řada poplatníků, kteří si jsou vědomi své povinnosti vůči státu a finanční správě, ale, bude-li se takto postupovati, nedivte se, že i ti skutečně slušní poplatníci nám odpadnou. Konečně i v tom zbytečném písaření a nedostatku personálu atd., by měla nastati co nejrychleji náprava.

Mluví se stále o hospodářském plánu. Musíme míti hospodářský i finanční plán, ovšem mám na mysli hospodářský plán reelní, postavený na zkušenostech, které tu dnes jsou, a ne snad nějaký fantastický plán do budoucnosti. Bylo by také, řekl bych, úkolem takové úsporné komise, aby pečovala o to, v čem jsme soběstační, aby se to v naší výrobě zjistilo, aby se dále zjistilo, které předměty můžeme se zdarem vyvážeti a kde můžeme konkurovati s cizinou, abychom snad nevyváželi předměty, jak se to děje, na účet domácího konsumentstva, aby se zjistilo, které nezbytnosti potřebujeme sem dovážeti, dále by bylo potřebí regulovati import, přezkoumati jednotlivá výrobní odvětví, která se osvědčila nebo taková, která musíme odstraniti, omeziti, která výroba je málo prospěšná, která se osvědčuje atd. Představoval bych si, aby se takovými otázkami zabýval určitý sbor, ať je to už úsporná komise, reformní komise nebo jakákoli jiná, ale je potřebí začít něco dělat. My však o tom pořád jen mluvíme, bavíme se o tom, ale de facto se nic nedělá.

S tím hospodářským plánem je samozřejmě spojena také soběstačnost. Já jsem o té věci již minule mluvil. Řekl jsem, že to slovo >soběstačnost< není již tak odiosní, jako bývalo. My jsme to nevynalezli, my za to v Československu nemůžeme, že se dnes země vzájemně proti sobě neprodyšně uzavírají, že nastává perioda soběstačnosti. I když udržíme některá světová tržiště, je jisto a tu si musíme býti velmi jasni - že je vyloučeno, že bychom mohli napříště alespoň v dohledné době tolik vyvážeti, jako jsme vyváželi, a podle toho se musíme doma zaříditi. Nic jiného nezbude, než že musíme náš konsum pozvednouti a oživiti možnost kupovati výrobky doma vyrobené. O co tu půjde? Musíme se vrátiti k zemědělství, nic jiného nám nezbude. Vím, že se to stále ještě nerado slyší, ale není správné, zavírati oči před tím, co se dnes děje v zemědělské výrobě. Musíme dáti zemědělské výrobě stejnou protekci, ochranu a paritu. Není jiného zbytí, to musíme vykonati. Nezapomínejme, jaká je diference mezi cenami výrobků průmyslových a zemědělských. Index zemědělských výrobků, živočišných i rostlinných, činil r. 1925. tedy před celní ochranou, úhrnem 918 bodů, ale index vydání činil 901 v poměru ke zlaté koruně z roku 1914. Tedy diference 17 bodů v neprospěch zemědělce!

Letošního roku v květnu podle úřední statistiky, ne snad podle statistiky soukromé, je rozdíl takovýto: Výrobní index činí 826 a index tržby 499, čili rozdíl v neprospěch zemědělce činí 527 bodů. Před tím nemůžeme zavírati oči, že to znamená zničení velké části občanstva, které prostě kupovati nemůže, a to zase znamená značné zmenšení síly. Proto musíme zde nasaditi páky, dokud nebude pořádek v Evropě a dokud nebudeme moci vyvážeti. Parity, kterou já požaduji, dosáhneme buď směrem nahoru nebo směrem dolů, ale dosíci jí musíme, jinak ta deruta potrvá. My jsme v té věci mnoho zhřešili a je nejvýš na čase, abychom rozumnou politikou dospěli k nějakému kompromisu v této věci a abychom se snad nerozcházeli a nezabezpečili sklizeň.

Další součástí toho hospodářského plánu - a to již souvisí hodně s touto předlohou - je nižší úrok a levnější úvěr. Pokud jde o úrokovou míru, můžeme říci směle, že u nás panují orientální poměry. Na Slovensku platí se 17%. V západních zemích je nemožné, aby mohl ukládati občan - to je přece, řekl bych, bez-pracná renta - v záložně nebo ve spořitelně nebo v bance na 6% a aby se dlužil na 12%. To jsou orientální poměry! To v západních zemích je vyloučeno. To musíme změniti. Ovšem zase by byl veliký omyl domnívati se, že se snad úroková míra může diktovati, anebo že se dělá. To není pravda. Úroková míra se tvoří a je důsledkem poměrů na peněžním trhu, a peněžní trh je zase důsledkem poměrů výrobních a spotřebních. To je přece takový, řekl bych, uzavřený kruh a nikdo nemůže z něho vyskočiti. Jestliže si někdo myslí, že se může jedna nebo druhá složka v tomto kruhu nějak pozměnili proti poměrům, které existují ve státě, je na velmi bludné cestě. To je veliký omyl.

Mám za to, že vláda hledá předpoklady pro snížení úrokové míry, ke které dojíti musí. To ovšem znamená také zase osvěžení důvěry v peněžní ústavy a vůbec naše finančnictví. Doufejme, že se to stane, a že se najdou takové účinné prostředky, které budou moci způsobiti, aby se mohla úroková míra snížiti a zlevniti úvěr, a tím aby se mohla také umožniti výroba a zvýšiti konsum.

Naše Národní banka, víte dobře, může regulovati, má zákonnou oprávněnost k tomu, ale má dnes vázané ruce, nemůže dobře, poněvadž má státovkový dluh. A zase bych musil velmi mnoho žalovati. Slyšeli jsme, když se jednalo o to, aby se veliká část státovkového dluhu zaplatila třeba i z půjčky, že se řeklo: Proč bychom pospíchali, to nás přece netíží. Ale že státovkový dluh znemožňuje regulaci úvěru, na to už nikdo nepomyslil.

Pokud jde o finanční plán, pan ministr financí prohlašuje, že tato opatření jsou poslední, že letos je již rozpočtová rovnováha zabezpečena a že už s jiným opatřením nepřijde. On ovšem nepřišel jenom snad s touto daní, on přišel již loňského roku také i s několika spotřebními daněmi. Spotřební daně jsou, řekl bych, nejpohodlnějším zdrojem státních příjmů, ale je to příjem nejnespravedlnější, poněvadž, v 1 kg cukru, v 1 litru lihu nebo piva nebo v centu uhlí platí chudý i bohatý stejnou daň. V tom je hrozná nespravedlnost a proto jsou zde přímé daně, specielně daň důchodová, výdělková a podobně, aby zde byla progrese, aby prostě mohl bohatší zaplatiti více než chudý, po případě abych toho chudého vůbec od přímé daně osvobodil.

Nuže, jestliže ministr financí přišel s celou řadou spotřebních daní, porušil tuto rovnováhu v neprospěch chudých občanů a ve prospěch bohatých. Proto je naprosto na místě, aby se přišlo se zvýšením daně důchodové, která byla r. 1927 nespravedlivě odstupňována. Musíme přiznat, když se podíváme na rozpětí mezi nejnižší a nejvyšší sazbou daně, že se měřilo zámožnému poplatníkovi docela jinak než tomu nezámožnému, chudému, potřebnému občanu.

R. 1921 jsme měli určité rozpětí - tabulky jsou zde v mém referáte, není tedy potřebí, abych je uváděl - koho to zajímá, může se přesvědčit. Toto rozpětí bylo pokládáno za nespravedlivé a stále se žehralo proti vysoké dani z důchodu. Proto ministr financí dr Engliš r. 1927 přišel s reformou důchodové daně. Ovšem tato reforma byla součástí, nebo měla být součástí velké daňové reformy. Je nesporné, že on snížením důchodové daně, regresí - to znamená, že sestupně nastalo snížení ve prospěch zámožných občanů, poplatníků - chtěl umožnit, zlevnit výrobu, a počítal, že se tím také sníží ceny životních potřeb a průmyslových výrobků. Bohužel, se to nestalo a když, tedy v docela nepatrné míře, rozhodně ne v takové, v jaké nastala úleva zámožným poplatníkům. Snížení se nedostavilo, aspoň nikdo je v detailu necítil. Tu bychom měli zase zakročiti proti neoprávněně vysokým cenám průmyslových výrobků. Bohužel, se to neděje. Zde překážejí kartely, které nechtějí připustiti snížení cen průmyslových výrobků. Zde je tedy nejvíce potřebí vydání kartelového zákona.

Dr Engliš měl na mysli velkou reformu - sliboval nám také snížení obchodových daní, sliboval nám tehdy velké dílo reformy daňové a celého finančního hospodářství, ba také úpravu financí samosprávných svazků, prohlašoval, že má také úhradu učitelských platů, které stále ještě visí ve vzduchu - bohužel dr Engliš svého díla nedokončil, zůstalo zde torso a my se musíme vracet do r. 1927, musíme zvyšovat daň důchodovou, poněvadž se neprovedla reformní opatření, o nichž dr Engliš mluvil.

Nuže, my jsme přišli již loňského roku v listopadu - totiž ministr financí přišel - s přechodnou přirážkou jakožto přechodným opatřením ve prospěch státní pokladny. Bohužel, toto opatření bylo naprosto nedostatečné. Není potřebí, abych to odůvodňoval; podívejte se na cifry, mnoho-li to dělalo: do 50.000 Kč byli občané vůbec osvobozeni, od 50.000 Kč do 60.000 Kč byl to pouze zlomek procenta a pak se to zastavilo u 100.000 Kč. Nad 100.000 Kč bylo zdanění jednotnou sazbou 30%. To se pociťovalo jako nespravedlnost a proto se přichází nyní, když ministr financí stále a stále hledá nové zdroje příjmů, s další přirážkou, která je už odstupňována jinak, kde je ostrá progrese, u výše zdaněných poplatníků - mohu podškrtnouti - dokonce velmi ostrá progrese. Při poplatnících na př. 10milionových - je jich ovšem málo, asi 19 v celém státu - a kdo ví, jestli - je to podle statistiky z roku 1928 - je to do jisté míry malá konfiskace, ale není zbytí, jinak se to nedá dělat. Dnes stát potřebuje peníze a jestliže se zvyšují konsunmí daně a je-li nemajetný občan stále více zatěžován břemeny, musíme přirozeně také sáhnouti více a v docela jiném poměru tam, kde jsou k tomu předpoklady.

Mluvilo se také o zpětné platnosti. Nechci ji hájit (Výkřiky sen. Kindla.), ale pořád se ptám. podle jakého elaborátu se měla přirážka vybírati? Mně je to stále nevysvětlitelno. I kdybychom to rozpůlili, jak se to na př. navrhovalo, že by to platilo od 1. července, takže by občan místo 250 Kč zaplatil jen 125 Kč, byl by zase výměr vzat z předchozího roku. Ale to je pokračování ve hříchu, který jsme spáchali loňského roku v listopadu, poněvadž jsme připustili zpětnou platnost, jenže jsme tolik nehubovali, jako dnes. Jeden hřích plodí druhý. (Sen. Kindl: To jest jisté, že jste hříšníci, jen když to víme!) Vy se nepřiznáte ke hříchu, ale my se přiznáváme.

Jedna věc jest jistá, že může tato přirážka postihnouti občana, až bude v docela jiné hospodářské situaci, než byl, když podával přiznání. (Sen. Kindl: Jak to bude, když umřel?) To se ovšem může státi při důchodové dani také. Na to je pamatováno jak v zákoně č. 27, tak i v zákoně z listopadu loňského roku, č. 177. Tu je pamatováno na to, a ministr financí také prohlásil, že dostaly berní správy pokyny. Ovšem přijde na praksi. Musíme velmi mnoho kontrolovati a žádati, aby prakse byla opravdu hodně liberální, řekl bych, hodně lidská a aby se neničily snad existence drakonickým vybíráním přirážek tam, kde už nejsou pro to předpoklady a kde důchod byl dávno zkonsumován. (Výkřiky sen. Kinldla.)

Aby se snad bylo s přirážkou přišlo až od 1. ledna r. 1953 na základě letošních předpokladů, to by byl zákon do zásoby, a toho snad ministr financí nepotřebuje. (Sen. Kindl: Potřebuje prachy!) Ano, zcela správně, on je musí míti hned.

Byly také včera v rozpočtovém výboru proneseny stížnosti toho druhu, že je tu velká disparita mezi poplatníky s pevným plátení a mezi poplatníky samostatně výdělečně činnými. Ta disparita tu je, o tom nemůže býti sporu, poněvadž poplatník samostatně výdělečně činný podléhá přirážce již od 15.000 Kč, kdežto poplatník s pevným platem teprve po 25.000 Kč. Připomínám, že poslanci a senátoři tuto přirážku budou také platiti. Ale disparita tu je a vysvětluje se tím, že samostatně výdělečně činní mají možnost sraziti si výdělkovou daň. Kde však budou vysoké přirážky, bude ovšem i disparita čím dále větší a nepříjemnější.