Pokud se týče cen cukru, podotýkám, že se u nás vždycky neuvažuje. Myslím, že pánům členům senátu bych to nepotřeboval připomínati, ale snad neuškodí, když připomenu, že cukerní daň spotřební u nás obnáší 184 Kč za 100 kg, daň z obratu 15 Kč, t. j. dohromady 199 Kč a následkem toho je rozpočten na př. pro r. 1932 příjem z cukru na 630 mil. Kč jako spotřební dávka. Jistě tedy pro stát i za dnešních stísněných poměrů má cukrovarnictví velikou důležitost. Je známo, že byla uzavřena t. zv. mezinárodní dohoda, ke které bylo důležito přistoupiti hlavně proto, že naše cukrovarnicí ví utrpělo ve válce a po válce nejvíce tím, že se rozšířila výroba cukru ze třtiny cukrové. Z té se totiž vyrábělo před válkou ještě méně než z řepy, ale v době války a po válce vzrostla tato výroba v takové míře, že nyní jsme s výrobou cukru z řepy daleko za výrobou ze třtiny. To vlastně způsobilo nadvýrobu. V dobách, kdy se u nás za války vyrábělo velmi málo, na Kubě, Jávě a Filipínských ostrovech se výroba rozšířila. Proto, když se u nás po válce začalo vyráběti poněkud více, nebyl na cukr odbyt. Je tedy potřebí starati se, aby se pokud, možno konsum zvětšoval. To snad je ještě možné.

My v Československé republice jsme, pokud se týče konsumu cukru, tak skoro uprostřed, neboť patříme ke státům, ve kterých se spotřebuje na hlavu poměrně více cukru, ale jsme ještě daleko od těch, kde se spotřebuje nejvíce. Nejvíce se spotřebuje v Dánsku, kde připadá na hlavu 53 kg ročně, v Anglii 41 kg, ve Švýcarech 37 kg atd., kdežto u nás necelých 29 kg. Snad v Čechách a na Moravě se spotřebuje více, ale když se připočte Slovensko a Podkarpatská Rus, vykazuje průměr jen 28.8 kg na hlavu.

Pokud se týče výrobních poměrů výroby cukru třtinového a řepového, vyrobilo se r. 1912/13 ze řepy 88 mil. q a ze třtiny 85 mil. q, tedy 57% ze řepy a 47% ze třtiny. R. 1927/28 klesla výroba cukru řepového na 77 mil. q. t. j. 32%, a výroba cukru třtinového se skoro zdvojnásobila na 165 mil. q, takže činila už 68%.

V brzké době se má sejíti mezinárodní dohoda a jednati dále. Prozatím jsme její výsledek neucítili. Očekávali jsme, že se výsledek dostaví v pěti letech, poněvadž bylo vypočítáno, že v pěti letech se zásoby cukru ztráví, mají zmizet, to se však nepovedlo proto, poněvadž výrobci třtinového cukru neomezili výrobu tak jako my. Pět evropských států omezilo výrobu značně, i my v Československu jsme tak učinili, abychom dodrželi smlouvu, ale nemůže se to říci o výrobcích cukru třtinového na Kubě a Jávě. Tam se omezilo málo, ale lze soudit podle zpráv v novinách v poslední době, že to omezení se již chystá, poněvadž se vidí, že tak to dále nejde, a že, pokud zásoby nezmizí, cukrovarnictví si nepomůže z mizérie, v jaké jest. (Místopředseda Trčka převzal předsednictví.)

Doufejme, že brzká doba přinese v tom směru aspoň kus nápravy.

Doporučuji slavnému senátu, aby tento návrh zákona schválil tak, jak se na něm usnesla poslanecká sněmovna, a byl bych rád, aby také tento zákon přispěl k tomu, aby v brzké době nastaly lepší poměry, pokud se týče řepařství i cukrovarnictví. (Potlesk.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Zahajuji rozpravu. Dávám slovo prvému řečníku, panu sen. Bergmanovi.

Sen. Bergman: Slavný senáte! Projednáváme dnes návrh zákona, jehož historie je dokladem, jak těžce prosazují se u nás postuláty rázu vysloveně hospodářského. Jednání o zákonu o malých cukrovarech vleče se už dva roky, bylo předmětem politických obchodů a nekonečných diskusí a debat, ač každému znateli poměrů cukrovarských a řepařských bylo zřejmo, že v zájmu těchto dvou odvětví naší výroby národní je nutno učiniti rychle a včas opatření, kterého je nejvýš potřebí. Teprve dnes dostal se na pořad našeho jednání návrh zákona o zřizování provozoven na výrobu cukru z řepy.

Mohu vysloviti jen hluboké politování nad tím, že i to málo, které pro záchranu našeho cukrovarství a řepařství konáme, doprovázeno bylo nájezdy na >cukrobarony< a >řepobarony<. Těmi jmény má býti ve veřejnosti vzbuzen dojem, že cukrovarníci i řepaři jsou kasta lidí bohatých a ti že nezasluhují, aby se pro ně cokoliv udělalo.

Byly doby, kdy naše cukrovarnictví mělo dobrou konjunkturu. Byly doby, kdy i řepaři si stáli slušně. Ale i tehdy do nějakého toho >baronství<, to je nadbytku a bohatství, bylo daleko, příliš daleko. A je to jen důsledek nezřízené demagogie, že podnes část veřejnosti pohlíží na cukrovarníky a řepaře jako na kastu lidí enormně a snad i nepoctivě na úkor konsumentů se obohacujících, zatím co pravda je docela jiná a smutná.

Jak cukrovarnictví, tak i řepařství prožívají již delší dobu nejtěžší krisi, která jde už i na kořen existence těchto dvou oborů naší národní výroby. Řada továren na cukr, které musily být zavřeny, nízké ceny za cukrovku, které dostávají řepaři a které stěží hradí jen výrobní náklady - to je nejlepší důkaz oné špatné situace, v níž se cukrovarnictví a s ním spojené řepařství octlo. Ještě v kampani 1927/28 pracovaly u nás 162 cukrovary, pak tento počet stále klesal, až v kampani poslední, 1931 až 32, klesl na pouhých 139 cukrovarů.

Už přede dvěma lety volalo se z těchto kruhů po zásahu státním, aby kvetoucí naše cukrovarnictví nebylo přivedeno k úpadku, voláno bylo po zmírnění daní, ale podnes se pro záchranu cukrovarského průmyslu a řepařství mnoho nestalo.

Průmysl cukrovarnický, aby aspoň to nejdůležitější zachránil, byl nucen přinésti značné oběti, přistoupiv před časem k mezinárodní cukerní dohodě, při níž se zaručil za určité omezené množství výroby cukru. Tento závazek nebylo by možno dodržeti, kdyby tu byla možnost tvoření nových závodů na výrobu cukru. Měl jsem čest o této věci mluviti zde již dvakrát a objasnil jsem i otázku tak zvaných hospodářských cukrovarů, které by nejvíce ohrožovaly dodržení závazků plynoucích z mezinárodní cukerní dohody.

Touto dohodou, k níž - mimochodem řečeno - jeli delegáti našich cukrovarníků a řepařů na vlastní pěst, nemajíce za sebou žádné zákonné opory a žádného opatření, které by dodržení dohody zaručovalo - tedy touto dohodou stalo se zřizování nových cukrovarů, a zvláště malých hospodářských, nadobro zbytečným a bylo by i škodlivým.

Jak známo, jedním z předpisů mezinárodní cukerní dohody jest omezení výroby cukru a v důsledku toho i omezení osevu cukrovkou na pětileté období končící v roce 1935. Tento závazek vzaly na sebe cukrovary jako celek a také jej plní. Tak zvané hospodářské cukrovary vymykají se povinnostem, plynoucím z cukerní dohody, a není o nich vůbec známo, že by, byť i v nejmenším ohledu přispěly k řešení nynější krise.

Důsledkem mezinárodní cukerní dohody jest i nutnost, rozšiřovat domácí základnu při omezeném vývozu cukru. A tu se právě zájem celku střetá se škodlivým vlivem hospodářských cukrovarů. Řepařům jistě záleží na tom, aby cukrovarský průmysl zkvétal, a kdyby dodávali řepu do hospodářských cukrovarů, nezbytně by tím poškozovali i vlastní existenci, neboť tyto cukrovary nemohou skýtati záruku, že řepařství se udrží na dosavadní výši. Takovou záruku může ovšem poskytnouti jen cukrovar velký, moderními vymoženostmi technickými vybavený.

Ostatně právě v poslední době uznává se zbytečnost a neudržitelnost malých cukrovarů, jak o tom svědčí ta okolnost, že se upouští od projektů na vybudování nových cukrovarů na Přerovsku a Olomoucku a že se v této době také jedná o zrušení malých hospodářských cukrovarů v Bohuslavicích, Tavikovicích a Krumsíně.

Cukrovarnický průmysl je dnes nucen pracovat co nejracionelněji a nejekonomičtěji. To je nemožné u hospodářských cukrovarů. Mimo to je tu ta vážná okolnost, že libovolné zřizování dalších cukrovarů by znemožnilo dodržení mezinárodní dohody. Jestliže v jiných státech stala se už dávno zákonná usnesení, na jejichž základě se dodržení mezinárodních závazků umožňuje, pak tím více je toho potřebí i u nás.

Dnes projednávaným zákonem omezíme libovůli v zakládání nových cukrovarů. Poskytujeme tím určitou pomoc našemu cukrovarnictví, pomoc, která republiku nic nestojí. Je proto s podivem, že teprve dnes projednáváme zákon o zřizování provozoven na výrobu cukru z řepy, ač nutnost kázala, aby tento zákon byl tu v platnosti už od oné chvíle, kdy vstoupily v platnost předpisy mezinárodní cukerní dohody a hlavně závazky z ní plynoucí.

Ale u nás se nemohlo celou věcí hnout, protože se říkalo, že cukrovarníci chtějí si namazat kapsy, chtějí zmonopolisovat výrobu cukru a řepařská šlechta že chce bohatnout.

Není na tom zbla pravdy a zúmyslné se přehlíží, jak přímo obrovský národohospodářský význam má naše cukrovarství a řepařství.

Abych jen aspoň přibližně nastínil, co naše cukrovarství znamená pro státní pokladnu, stačí, uvedu-li, že po převrate byl náš cukr jediným vývozním zbožím, jediným platidlem, za které jsme dostávali cenné valuty, a že jenom dík této okolnosti, dík tomuto našemu >bílému zlatu< mohli jsme stabilisovat svou měnu hned v počátcích své státní samostatnosti. Mimo to je potřebí uvědomiti si, jaký veliký příjem má státní pokladna z cukru. Tak čistý příjem státu ze spotřební a paušalované daně z cukru činil od převratu do konce minulého roku skoro půl šesté miliardy - přesně vyjádřeno: 5.467 milionů 505.152 Kč. Na dani luxusní odvedeno za dobu její platnosti do 30. června 1921 27,254.906 Kč. A dále: Z jednoho kg cukru v tuzemské spotřebě plyne dnes do státní pokladny částka Kč 1,99 pouze na dani spotřební a paušalované dani z obratu, v hlavních městech vybírá se mimo to ještě 10 hal. na dani potravní. Už jen těchto několik číslic ukazuje, jaký bohatý zdroj příjmu má státní pokladna z průmyslu cukrovarského.

Ale nelze přehlížeti ani stránku sociální. Počet lidí, jichž existence závislá je na výrobě cukru a pěstění cukrovky, možno dnes odhadnouti zaručeně a minimálně na 380.000 až 410.000 osob.

Mimo to, pokud je mně určitě známo, přispívá náš cukrovarský průmysl velmi štědře na různé kulturní a humánní účely. Neznám přesně, kolik tyto příspěvky činí podnes, ale vím, že jen za dobu od převratu do konce roku 1925 dosáhly dary a příspěvky odvedené vysokým školám a jiným kulturním účelům, jakož i dobročinným institucím úctyhodné výše 19,110.000 Kč.

Tohle všechno se zúmyslně přehlíží. Přehlíží se, co cukrovarnický průmysl odvádí státní pokladně, přehlíží se, kolik tisíc rodin nalézá v něm svoji existenci, přehlíží se, jaký nesmírný význam má cukrovarství i pro jiná odvětví průmyslové výroby (na př. pro průmysl strojírenský, pro průmysl mazadel, benzinu, pneumatik, automobilů), pro dopravu na drahách, pro těžení uhlí atd. atd., přehlíží se význam sociální, kulturní a humánní, přehlíží se vše a mluví se jen nenávistně o cukrobaronech. Ale tak mohou mluviti jen lidé zlé vůle anebo ti, kterým poměry v cukrovarnictví jsou španělskou vesnicí.

Snad je tu do jisté míry vinen i sám cukrovarský průmysl, že se totiž nedosti stará o to, aby průmysl tento zpopularisován byl v nejširších vrstvách. Mám tu na zřeteli populárně psanou brožuru >Význam cukrovarnického průmyslu pro hospodářský život našeho státu<, která je dílem ing. Josefa Zemana, tajemníka výzkumného ústavu Čsl. průmyslu cukrovarnického. Taková brožura, lidově psaná, snadno srozumitelná a vpravdě přesvědčující měla by se dostat do rukou každému a měla by býti v první řadě pomůckou a rádcem těm, kdož o cukrovarnictví chtějí něco mluvit nebo psát.

Nejen se stanoviska cukrovarnického průmyslu, ale i se stanoviska našeho zemědělství nutno jen vítat, že aspoň něco uděláme dnes na zmírnění krise, anebo odvrácení nejhorších následků krise v cukrovarnictví. Jak touto krisí cukrovarnickou postiženo je zemědělství, vysvítá z fakta, že za posledních 6 let zmenšil se osev cukrovky u nás ze 311.674 ha na pouhých asi 179.500 ha, tedy o 42%, čili téměř jen na polovinu. Při tom tržba řepařova klesla o celých 70%.

Tady je vidět, jak úzce spolu vázány jsou zájmy cukrovarské a zemědělské a jak je nutno, abychom podali pomocnou ruku tam, kde chlouba našeho průmyslu i chlouba našeho zemědělství jsou ohroženy na své existenci a kde s nimi stejně ohroženy jsou existence těch, kdo v cukrovarnictví a repařství nalézají práci, výdělek a obživu.

Byly doby, kdy se v této síni odhlasovaly zákony, značně zatěžující naše střední a výrobní vrstvy. Ale šlo o sociální posílení dělnictva a tu se již oběť přinésti musila. Bude jen spravedlivé, když dnes učiníme také něco pro ty, kdož až dosud ničeho nechtěli a jen platili. Ostatně projednávaným zákonem nikoho vůbec nezatěžujeme a republiku to nebude stát ani haléře.

Fakt, že v poslední době celá řada států počíná budovat a zdokonalovat svůj průmysl cukrovarnický, může nám být dokladem, že význam tohoto průmyslu pro celé národní hospodářství je eminentní a že tedy i my jsme povinni na záchranu svého cukrovarnictví aspoň něco vykonat.

Z toho důvodu stavíme se bezvýhradně za projednávanou osnovu, vědouce, že tím pomáháme jak našemu průmyslu, tak i našemu zemědělství. Náš klub bude rád pro schválení návrhu hlasovat. (Pochvala.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Dále má slovo pan sen. Mikulíček.

Sen. Mikulíček: Pánové! Poslední dobou zákonodárné sbory zabývají se životní otázkou národů, obývajících tento stát, kterou je uhlí, špiritus, cukr, benzin, vesměs věci, které v poslední době přinášejí méně milionů a méně miliard do kapes těch, kteří za posledních 13 let?a-vinili drancování jak státní pokladny, tak kapes malorolníků při nákupu surovin k výrobě těchto produktů a také kapes konsumentů.

Co je předložený vládní návrh? Present starým majitelům cukrovarů, aby se jim do jejich kalkulace nemohli plésti drobní rolníci stavbou malých akciových cukrovarů, z nichž mohou prodávati cukr o 2 i více korun na kilogramu levněji, než prodávají tito staří lichváři. Zde byly připomenuty řečníkem přede mnou miliardy daně, které vyneslo státní pokladně hospodaření s cukrem. Kdybych vzal tužku já a spočítal ty stamiliardy, které zaplatil pracující lid zde jak na dani z výdělku, tak na dani konsumní, tu by tato cifra 5 a ¹/₂ miliardy byla zatlačena úplně do pozadí, do koutku.

Svého času ještě vládní česká živnostenská strana podala v osmičce návrh, aby byl novelisován živnostenský řád, aby nebylo dovoleno jedincům míti nespočetnou spoustu prodejen a správkáren. Ale celá koalice postavila se proti své sesterské koaliční straně živnostenské a nazvala návrh vládních živnostníků návrhem reakčním. Proč? Poněvadž ti chudí, zničení ševci, k vůli nimž hlavně tento návrh byl podáván, nemohli tak silně ovlivniti, podtrhuji třikrát, ovlivniti členy zákonodárného sboru, jak je dovedou ovlivniti špiritusáci, uhlobaroni a cukrovarníci. Velice dobře si pamatuji, jak v minulém období chodili do parlamentu nebožtík pan Heidler s Mandelíkem, aby tam handlovali o sta milionů korun, které jim potom vláda slevila pod formou t. zv. refundace daně obratové, dopravní a daně spotřební. Víme také potom, že v brzku následovala odměna, jednotlivé politické strany před volbami dostaly malý pakatýlek na volební výdaje. Dělalo to několik hezkých milionů tehdy. Ti chudáci zničení, jimž mělo býti pomoženo návrhem živnostenské strany, tehdy ještě vládní, ti se práva nedovolali. Nebylo možno novelisovati platné zákony, poněvadž by to byla reakce. Ale cukrovarníci, - právě přede mnou mluvil jeden z pěstitelů cukrovky a snad i z akcionářů cukrovaru - ti proto, že dovedou lépe ovlivniti členy zákonodárného sboru i vládu - (Sen. Kindl: Snad koupit!) ovlivnit, nauč se to vyslovovat tak, aby to nehraničilo s neslušností - půjdou dnes posíleni ve svém konkurenčním boji proti malým cukrovarům. Cukrovarnictví vinou cukrobaronů a vládních stran je na ohromném úpadku zde v Československu. Již jsem to řekl v národohospodářském výboru, jak to působí na naše občany na pohraničí rakousko-moravském a rakousko-českém, kteří ne v jednom, ale v tisíci případech jsou sousedy na polích s občany rakouskými, když Rakušák obdělává půdu na Moravě a Moravák navzájem v Rakousku a když občané v Československu dostanou za řepu 10,75 Kč za 1 q a cukr musí platiti 6,40, ale občan rakouský dostane za řepu 23 koruny a cukr platí 4 Kč. Prosím - a jde to! Jak chcete přesvědčiti toho malorolníka v Československu, že je na ostrově klidu, pořádku a blahobytu, když on bezprostředně vidí, jak jeho soused přes brázku, přes mez na poli je odměňován jen proto, že patří jinému státu za tou čarou. Jak je možno odůvodniti rozumnými důvody, že se cukr za hranice vyváží, jak bylo řečeno pány, kteří jsou zasvěceni do cukrovarnictví za 48 hal. kg, ale občanům Československa se prodává za 6,40 Kč kg, čili 15krát dráže? To je totéž, co s lihem. Uvnitř stojí 40 Kč 1 litr v drobném, za hranicemi 80 hal. Není to vyložený dumping, nekalá soutěž? A ještě tito pánové ať v tom či onom orgánu, ať v zeleném, černém, bílém nebo růžovém, mají tu drzost psáti, že sovětský dumping znemožňuje za hranicemi soutěž svou nekalou konkurencí, a sami přiznávají, že 1 kg cukru stojí cca 1,60 Kč, ale za hranicemi se prodává 48 hal., jak dokázali pánové v národohospodářském výboru. To není ochrana cukrovarnického hospodaření s hlediska drobného producenta, snad je to veliká ochrana s hlediska pana Heidlera a Mandelíka, ale je to útok zase na drobné, aby tito nemohli svépomocí tlačiti na ten přímo - nemám pro to slušného slova - vždyť je to přímo blázinec, jak se hospodaří v cukrovarech, aby oni.postavením si za pár set tisíc cukrovarů podle nové metody, nemohli tlačiti na ceny cukru a tím nemohli tlačiti na zvýšení ceny cukrovky, na níž se od jara až do podzimu dřou do úpadu a konec konců jim zisky unikají před hubou.

Naši pánové si myslí, že připlácením na ceny cukru exportního přečkají kritickou dobu a že se cukrovarnictví dostane zase do těch poměrů, jak bylo před 6, 8 a 10 léty. Ale, pánové, což neznají ti, kteří hájí tuto metodu, že nelze cukrem řepným konkurovati cukru třtinovému? Cukrovka potřebuje pečlivého zpracování půdy, hnojení i umělými hnojivy, třtina se naseje a seče se jako u nás vojtěška, 6 až 8 let bez jakýchkoli zvláštních výloh a mačká se z ní šťáva, ze které se tvoří cukr, který sráží cenu cukru na mezinárodním trhu. Což není těch, kteří by přemýšleli, jak jinak zužitkovati cukrovku? Připomenul jsem to již v národohospodářském výboru, že znám několik velkostatkářů, kteří cukrovku suší a melou a je z ní podle odborníků výtečné krmivo pro koně. Stále je nářek, že nemáme dostatečný počet krmiva. Vždyť tito velkostatkáři, pánové, kalkulují ceny toho sušeného krmiva 22 až 23 Kč na 1 q a vycházejí z té kalkulace při ceně, za kterou prodávají normálně suchou cukrovku na výkrm. Na to se vůbec nemyslí, jak to řekl přede mnou p. kol. Bergman. 2 roky je již tahanice o tento zákon, až dnes, když přicházíte už na sklonku zasedání s různými návrhy, které se rychle vyřizují, velké cukrovary vítězí. Bylo přímo - nemám zase pro to vhodného výrazu - něco úžasného, co sdělil v národohospodářském výboru vládní senátor tamtěch lavic (obrací se k senátorům strany soc.-demokratické) Petřík, když dokazoval bezmezný teror kartelu cukrovarnického, který jde tak daleko, že se odpírá staviteli, nebo zednickému mistru, jakákoli práce se strany tohoto kartelu každému, kdo by se odvážil býti zúčastněn na stavbě cukrovaru, vyhrožuje se technickým a administrativním úředníkům, kteří by se zúčastnili práce v těchto konkurenčních cukrovarech a hrozí se terorem firmám, které by dodávaly potřebné součástky a materiál. Vážení pánové, to se řekne vládním senátorem v národohospodářském výboru v době, kdy máme v platnosti zákon o teroru, o útisku, podle kterého bylo tisíce a tisíce dělníků odsouzeno k trestům proto, že přemlouvali stávkokaze, aby nelámali spravedlivý boj za odražení útoků zaměstnavatelů, nebo za zvýšení hladové, nesnesitelné mzdy. Tak mluví vládní senátor, ale nepostará se, aby jeho kolega, ministr spravedlnosti dr Meissner, nařídil svým podřízeným, státním zástupcům, zavésti okamžitě vyhledávání, a je-li to pravda, tyto teroristy, kteří zneužívají své hospodářské nadvlády, pohnal podle platného zákona před soud.

Podáváme k této vládní osnově několik návrhů, mezi jiným také, aby byli cukrovarníci povinni vrátiti státní pokladně, která je před krachem, co získali refundací daně uhelné, přepravní a daně z obratu. Budeme zde ještě svědky různých předloh zákonů, ba dokonce takových, které mají míti zpětnou účinnost. A proto žádnou demagogii, pánové z vládních síran! Jestli u vlády to není demagogie, když předkládá návrh zákona se zpětným účinkem, aby někdo platil za dobu, kdy už má to, co měl platit, dávno utracené, za výchovu dětí, ať na výživu, ať už za stavbu nebo cokoli, - pak i zde u cukrovarníků je možno, aby naše návrhy byly brány vážně a aby se také pánové, mají-li starosti o státní pokladnu, nestavěli k nim odmítavě.

Tolik k projednávanému návrhu. A nyní několik slov k prohlášení pana předsedy na začátku schůze.

Pan předseda se tu zas velmi oháněl demokracií. Pánové, už byste měli jednou z vládních stran přestat se švindlem o demokracii. Jaká je to demokracie, když jste svědky zjevů, jaké jsme prožívali v posledním týdnu. Minulý týden ve čtvrtek zahájili v Praze stavební dělníci hodinovou stávku, aby donutili zaměstnavatele dodržovati platné, na úřadech sjednané kolektivní smlouvy čili akt takřka poloúřední. Co se nestalo? Přes to, že shromáždění beze zbraně je zabezpečeno a zaručeno zákonem, policejní byrokrat zakáže shromáždění, a když vnikne do budovy dělnické federace na Vinohradech policie, aby vyhnala pendreky dělníky, kteří bojují jenom za uznání před úřady podepsané smlouvy, a já řeknu dělníkům: >Dělníci nebojujete s policií, s vládou, nýbrž se staviteli a podnikateli; až vás zavolám, abyste zahájili boj, tak poslechněte!< - jsem za to zatčen.

Má někdo ještě smělost mluvit zde o demokracii, když zde uvedu druhý případ? V úterý tohoto týdne byla schůze stavebníků ve vinohradském pivovaře a na konec přečetl jsem resoluci, aby byla z vězení propuštěna - 10. července bude mít 77 let - stříbrovlasá stařenka Poctová, která proto, že něco řekla na schůzi, byla soudem odsouzena na 4 měsíce do kriminálu a hned první týden pobytu v kriminále musila býti dodána do vězeňské nemocnice. Nakonec jsem prohlásil: Jestliže byl po několika hodinách propuštěn zloděj dělnických peněz, bývalý národní socialista Chudý, může býti také přerušen trest této stařence. Na to mně komisař schůzi rozpustil. Já se ho ptám: >A což zloději dělnických peněz, když mají cejch určité vládní strany, která skutečně nechyběla v žádné zlodějně veřejných peněz, nepodléhají zákonu na ochranu republiky?< >Mlčte, nebo vás zatknu,< zněla odpověď. Odpověděl jsem: Musím to tedy sděliti na pravém místě, že je dovoleno z pohřebního fondu ukrásti 300.000 Kč, ale že se nesmí dělníkům o tom na schůzích nic říci, poněvadž okamžitě zakročí policie. A také zakročila, schůzi rozpustila a třicet policajtů účastníky této schůze vytlačilo na ulici na déšť - přímo lilo v úterý večer, dělníci se vymlouvali, že chtěli do hostince, ale musili ven. Pánům policajtům, kteří ovšem měli nepromokavé pláště, déšť nevadil, ale dělníci musili do deště.