Předseda: dr Soukup.

Místopředsedové: Donát, dr Heller, dr Hruban, Kahler, Klofáč, Trčka.

Zapisovatelé: dr Karas, Pichl.

100 senátorů podle presenční listiny.

Zástupci vlády: předseda vlády Udržal; ministr dr Matoušek.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Šafařovič; jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.

158. schůze senátu Národního shromáždění republiky Československé svolané na čtvrtek dne 23. června 1932 o 15. hodině.

1. Zpráva národohospodářského výboru o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 805) k vládnímu návrhu zákona o zřizování provozoven na výrobu cukru z řepy. Tisk 831.

2. Zpráva výborů národohospodářského a rozpočtového o návrzích na poskytnutí státní podpory poškozeným živelními pohromami. Tisk 827.

3. Zpráva imunitního výboru o žádosti krajského soudu v Berehově ze dne 6. prosince 1929, čís. TI 22/29, za souhlas k trestnímu stíhání sen. dr Korlátha pro přečin podle §u 24 zák. čl. XLI/1914 (čís. 9948/29 předs.). Tisk 743.

Předseda dr Soukup zahájil schůzi v 15 hodin 19 minut.

dal předseda na dnešní schůzi sen. Koukalovi, Nentvichovi, dr Wittovi a Zemákovi, na dnešní a zítřejší schůze sen. dr Grosschmidovi, na tento týden sen. Kroiherovi.

Předseda konstatoval, že senát je schopen se usnášeti, a senát přijal jeho návrh, aby byly dány zdravotní dovolené na dobu 14 dnů sen. Jarolimovi a dr Krčmerymu.

Předseda (zvoní): Pan sen. Nedvěd vznesl na mne podle §u 69 jedn. řádu dotaz, v němž uvádí, že jsem podle zprávy >Práva Lidu< dne 26. května v hotelu Monopol v Praze předsedal schůzi gruzínské emigrace a cituje ze zprávy >Práva Lidu< tento odstavec:

>Projev končil dr Soukup přáním všeho zdaru Gruzii a její sociální demokracii, stojící v čele osvobozeneckého hnutí v zemi proti sovětské okupaci. Po přání ještě dlouhé úspěšné práce presidentu Gruzie Žordaniovi a československému presidentu Masarykovi se účastníci rozešli.<

Sen. Nedvěd tvrdí, že jsem těmito slovy vyzýval přímo k odtržení Gruzie od Sovětského svazu, že jsem tak učinil v historický okamžik, kdy se japonský imperialism hotoví k přepadení Sovětského svazu, a že jsem se tím dopustil krajně nepřátelského činu vůči Sovětskému svazu. Táže se mě proto jako předsedy senátu, je-li mně známo, že Sovětský svaz a republika Československá udržují přátelské styky, jak to často ujišťuje oficielně ministr věcí zahraničních dr Beneš, jsem-li si vědom toho, že těmito výroky zasahuji do vnitřních záležitostí spřáteleného státu, že tak podporuji odboj proti právnímu řádu ve spřáteleném státě Sovětského svazu, že takovýmto postupem se dostávám také do rozporu se zahraniční politikou československé vlády a ministra dr Beneše, že takovéto výroky jsou neslučitelné s funkcí předsedy senátu, a jsem-li ochoten na příště od podobných nepřátelských a pobuřujících vystoupení upustit.

Na tento dotaz odpovídám:

Je pravda, že jsem dne 26. května předsedal schůzi gruzínské emigrace v Praze. 26. květen je pro Gruzii totéž jako pro nás Čechoslováky 28. říjen. Dnem obnovení národní a státní samostatnosti. Schůze této jsem se přirozeně nezúčastnil ve své funkci předsedy československého senátu, nýbrž jako předseda soukromého spolku: >Československé sdružení pro Gruzii.< Činím tak již na desátý rok a budu tak činiti i do budoucna, ježto v jednání mém není ničeho, co by jak se stanoviska mezinárodního, tak i se stanoviska čistě lidského zasluhovalo jakékoli výtky. (Výkřik sen. Mikulíčka.)

Meritorně pak poznamenávám: Mám za to, že pan dotazovatel není legitimován, aby mne interpeloval ve věci, již dlužno pokládati za oficielní záležitost druhého státu samého. Dne 5. června letošního roku bylo tomu 10 let, co byla mezi zástupci československými na straně jedné a sovětským plnomocníkem Mostověnkem na straně druhé uzavřena prozatímní smlouva, jíž byly upraveny vzájemné mezistátní a hospodářské styky mezi republikou Československou a Svazem Sovětských republik. Po stejnou dobu jsem také předsedou >Československého sdružení pro Gruzii<. Po celou tuto dobu neuznaly žádné orgány sovětské, ani tuzemské, ani zahraniční účelným a odůvodněným, aby tuto moji činnost i jediným slovem vytkly. (Sen. Mikulíček: Poněvadž se nemohou míchati do vnitřních záležitostí!) Nestalo se tak ani oficielně, ani neoficielně. Zástupce sovětské obchodní mise v Praze při své návštěvě u mne jako předsedy senátu nevznesl v tomto směru jediného slova protestu a nestalo se tak až dodnes ani vůči oficielnímu představiteli československé zahraniční politiky panu ministrovi dr Benešovi.

K informaci dlužno ještě uvésti: Gruzínci jsou samostatným, historickým národem kavkazským, čítajícím na půl třetího milionu duší. Je to národ demokratický, vysoké evropské kultury a pozoruhodné literatury, národ bez analfabetů. Gruzie, stará po tisíciletí slavná antická Kolchida, se svým pobřežím černomořským, se svou světoznámou naftou a ostatním jedinečným bohatstvím přírodním, svými pralesy a vší nádherou věčně slunného jihu leží na obchodní křižovatce mezi Evropou (Sen. Mikulíček: Poněvadž kapitalisté mají zájem o tamější naftu!) a Asií a je zemí veliké budoucnosti. Gruzie byla po staletí samostatným státem a byla před 120 lety anexí ruských carů připojena k velkému Rusku. Při propuknutí ruské revoluce domáhal se také národ gruzínský, opíraje se o zásady práva o sebeurčení národů, obnovy své národní a státní samostatnosti, a ustavil se dne 26. května 1918 ve své demokratické republice Gruzinské. Tato národní a státní samostatnost demokratické Gruzie byla uznána fakticky na konferenci versailleské dne 11. ledna 1920 a byla zde uznána i de jure dne 27. ledna 1921. Gruzie byla pak uznána de jure celou řadou států, Francií, Velkou Britanií, Itálií, Belgií, Japonskem, Polskem, Rumunskem a jinými.

Byla to však také sovětská vláda sama, jež uznala Gruzii de jure, a to smlouvou, uzavřenou v Moskvě dne 7. května 1920. V úvodu této smlouvy se prohlašuje:

>Demokratická republika Gruzinská se strany jedné a Socialistická sovětská federativní republika ruská se strany druhé, prodchnuty společnou touhou zříditi mezi oběma zeměmi vztahy stálé a mírumilovné pro zajištění blahobytu obyvatelstva v obou zemích, se rozhodly uzavříti zvláštní smlouvu a jmenovaly jako své plnomocníky: vládá Demokratické republiky gruzinské, pana Gregora Ouratadze a vláda Socialistické sovětské republiky ruské pana Lva Michajloviče Krakhana, tajemníka lidového komisaře věcí zahraničních.<

Smlouva tato obsahuje XVI článků a prvé dva články smlouvy prohlašují výslovně:

Článek I: >Socialistická sovětská federativní republika ruská proklamovala právo všech národů po svobodném sebeurčení, v němž je obsaženo i právo úplného oddělení od státu, jehož byl příslušný národ do té doby členem, a opírajíc se proto o toto právo všech národů, uznává beze všech výhrad neodvislost a svrchovanost státu gruzínského a vzdává se dobrovolně všech práv svrchovanosti, jež doposud Rusku příslušela vůči národu a území gruzínskému.<

Článek II pak praví: >Vláda Socialistické sovětské federativní republiky ruské, opírajíc se o zásady proklamované v předchozím, prvém článku této smlouvy, zavazuje se vzdáti se vší intervence ve. vnitřních, záležitostech Demokratické republiky gruzinské.<

Republika Gruzinská zřídila také svá zahraniční zastupitelství diplomatická, jež jsou na západě Evropy dodnes uznávána.

Takový je dosavadní mezinárodní stav právní ve věci Gruzie. Po dobu celých 12ti let až do doby dnešní se na tomto právním stavu ničeho nezměnilo. Změna se stala jedině ve stavu faktickém. Na jaře 1921 bylo demokratické národní shromáždění gruzínské rozehnáno, celá Gruzie byla po několikatýdenních krvavých bojích okupována vojenskou a policejní mocí sovětskou a gruzínskému lidu byl touto mocí vnucen vládní režim sovětský. Několik tisíc nejpřednějších pracovníků a politických zástupců gruzínského lidu bylo nuceno odejíti před terorem persekuce za hranice. (Výkřiky komunistických senátorů. - Sen. Haken: Který emigrant Vám to napsal? Gorgulou?) Nepotřebuji žádných cizích konceptů, nikdy jsem jich nepotřeboval a nebudu jich také nikdy potřebovat!

Poznamenávám, že jsem se nikdy nevměšoval do vnitřních záležitostí Sovětského Ruska, (Sen. Nedvěd: >Právo Lidu<, to napsalo jinak!) že jsem v tom směru vždy stál na stanovisku našich československých legií i celé naší československé politiky zahraniční a že jsem také vždy obhajoval jednomyslně stanovisko celé Socialistické Internacionály, jejíhož představenstva jsem členem, že existence sovětského režimu v Rusku není žádným důvodem k jakékoli intervenci se strany zahraniční, a že je věcí národů Ruska samých rozhodovati samostatně o formě své vlády a upravovati vzájemný poměr národů svého území. Na konec poznamenávám, že jsem v gruzínské emigraci poznal osobnosti vzácné kultury, erudice a čestnosti. Konám jenom svou prostou lidskou povinnost, jsem-li podle svých sil těmto gruzínským přátelům radou i činem ku pomoci. Naše republika Československá poskytuje politickým emigrantům právo asylu a může na toto své opatření hleděti jenom se skutečným zadostiučiněním a opravdovou hrdostí. Mám. za to, že nikdy nelze dopustiti, aby toto právo asylu bylo u nás zrušeno, (Sen. Mikulíček: Kolik setkrát bylo porušeno?) a aby bylo nepřátelsky vystoupeno proti poctivým lidem, které by při jich vyhoštění do jich domoviny za dnešního režimu nečekalo nic jiného nežli persekuce, trestní expedice, vyhnanství, těžké žaláře, ba i rozsudky smrti jedině za to, že volají po svobodě svého národa (Výkřik sen. Nedvěda.), po demokracii, založené na svobodné volbě všech členů národa, a po všech těch ostatních statcích svobodného projevu svědomí a přesvědčení, jež jsou dnes samozřejmým ústavním předpokladem všech kulturních a demokratických států světa. (Dlouhotrvající potlesk. - Sen. Nedvěd: Gruzínský lid je vyhnal!)

Pan sen. Haken a soudr. vznesli na mne podle §u 69 jedn. řádu dotaz, v němž si stěžují na chování pana sekčního šéfa dr Šafařoviče v plenární schůzi senátu, tvrdí, že pan sekční šéf ostře pozoruje členy jejich klubu při výkonu řečnickém, že se dívá řečníkům přes rameno do konceptu, a to takovým způsobem, že to vzbuzuje pozornost, a že také upozorňuje předsedajícího, že je nutno pronesenou řeč censurovat a činí to nápadně a hlasitě, takže jeho připomínku slyší často i okolí předsednictva.

Podepsaní se mne táží, je-li takovéto vystupování pana sekčního šéfa předsednictvu senátu známo, a jsem-li ochoten učiniti opatření, aby se podobný způsob na příště neopakoval.

Na tento dotaz odpovídám:

Sekční šéf pan dr Šafařovič je tajemníkem senátu Národního shromáždění, je v této své funkci podle §u 14 jedn. řádu ředitelem senátní kanceláře, jež zřizuje zápisy a vyřizuje usnesení schůzí a senátních orgánů. Tajemník senátu ověřuje také podle §u 72 jedn. řádu společně s předsedou a zapisovatelem zápisy o schůzích senátu a podepisuje podle §u 10 jedn. řádu s předsedou a zapisovatelem listiny vydávané senátem. Senátní kancelář se senátním tajemníkem jako jejím ředitelem v čele je pomocným orgánem senátu.

Senátní tajemník pan dr Šafařovič koná tedy svou zákonnou a úřední povinnost, sleduje-li průběh jednání a rozprav v plenárních schůzích senátu, bdí-li nad tím, aby byly zachovávány lhůty a jiná opatření, na nichž se předsednictvo nebo plenům senátu usnesly, pečuje-li, aby zápisy o schůzích byly řádně zpracovány, a upozorňuje-li konečně i předsedajícího na zjevy, jež nutno ve smyslu jedn. řádu nebo jiných zákonných ustanovení vytknouti. Senátní tajemník je tedy v tomto směru orgánem senátu a jest odpověden předsednictvu senátu za všechen výkon této své vážné a složité úřední povinnosti, jež přečasto vyžaduje mimořádně zvýšené opatrnosti a pozornosti při projednávání a usnášení zákonů. (Výkřiky komunistických senátorů. - Sen. Mikulíček: Co jste řekl Vy sám o censuře o rakouském parlamentě, Vy sám, pane předsedo?)

Pan senátní tajemník dr Šafařovič vykonával vždy a vykonává tento svůj odpovědný úřad s absolutní nestranností bez rozdílu stran a jednotlivých klubů, nedal se při výkonu svého úřadu nikdy vésti žádnými jinými hledisky, nežli předpisy zákona a nutným zájmem o vážnost zákonodárného sboru a jeho předsednictva, jako ředitel kanceláře vycházel vždy vstříc se stejnou ochotou všem odůvodněným přáním každého člena senátu, a v plenárních schůzích senátu nikdy vědomě nebo úmyslně neučinil ničeho, čím by měl býti vyvoláván jakýkoli dojem stranickosti nebo zaujatosti vůči jednotlivým řečníkům. Je samozřejmá, že toto stanovisko naprosté nestrannosti a korektnosti zůstane mu směrnicí i pro všechnu činnost další.

Zprávy tisky 827, 831 (poštou).

Zpráva tisk 830.

Návrhy tisky 828, 829, 836.

Odpovědi tisky 832, 833/1, 833/2, 833/3, 833/4.

Vládní,návrh tisk 834.

Usnesení posl. sněmovny tisk 835.

Zápis o 156. schůzi senátu N. S. R. Čs. ze dne 9. června 1932.

>Z cizích parlamentů<, rok 1932, ročník XIII, č. 5 a 6.

o 157. schůzi senátu N. S. R. Čs. vyložen, byl podle §u 72 jedn. řádu v senátní kanceláři k nahlédnutí.

Ježto nebyly v předepsané lhůtě žádným panem senátorem podány písemné námitky, pokládá se zápis ten za správný a bude vytištěn.

výboru iniciativnímu návrhy tisky 828, 829, 836.

podle usnesení ze dne 14. června 1932 přikázáno:

Výborům národohospodářskému a rozpočtovému návrhy tisky 807, 809 až 812, 815 až 820, 822 až 826.

Výborům technicko-dopravnímu a rozpočtovému návrh tisk 814.

Předseda (zvoní): Budeme projednávati pořad jednání.

1. Zpráva národohospodářského výboru o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 805) k vládnímu návrhu zákona o zřizování provozoven na výrobu cukru z řepy. Tisk 831.

Zpravodajem je pan sen. dr Rozkošný, jemuž uděluji slovo.

Zpravodaj sen. dr Rozkošný: Slavný senáte! Jde o zřizování provozoven pro výrobu cukru. Cukrovarnictví tak dobře, jako lihovarnictví a různé jiné zemědělské průmysly, souvisí čistě se zemědělstvím a je těžko říci, má-li zemědělství větší zájem na tom cukrovarnictví, než cukrovarnictví samo. Otázka řepařství je pro zemědělce základní otázkou zintensivnění zemědělství tak dobře, jako v krajinách bramborářských jsou brambory velice důležitou plodinou, která je základem pro zintensivnění hospodářství, poněvadž se pro brambory musí řádně připravovati půda, řádně se musí hnojiti, musí se hubiti plevel atd., tedy je to řádná příprava pro rostliny, které mají přijíti po řepě. Nejde tedy jen o to samo pěstování řepy, nýbrž o zintensivnění zemědělství vůbec. Ale myslím, že mohu tvrditi, že v druhé polovici minulého století právě řepa způsobila, že bylo možno naše zemědělství přivésti na takový stupeň, na nějž jsme je přivedli. Mohu poukázati na náš ječmen, který má světovou pověst jako nejlepší ječmen ve světě. O jeho dobrou jakost má taktéž zásluhu řepa, poněvadž jeho kvalita po žádné jiné plodině není tak dobrá, jako když je ječmen set po řepě. To je také viděti z toho, že v různých státech, kde zakládali pěstování řepy, brzy potom následoval i ječmen. Tedy pěstování cukrovky mělo všude blahodárný vliv na zvelebení zemědělství a jeho zintensivnění.

Řepa specielně má ještě větší důležitost pro zemědělství, než každá jiná okopanina, a to proto, že se nepěstuje jen k vůli tomu, aby se za ní samu udržely peníze v zemědělství, nýbrž také proto, že dá tolik krmiva pro dobytek, jako žádná jiná plodina. Skoro si dovoluji tvrditi, že ani picni rostliny, jen k vůli píci pěstované, nevydají tolik, jako řepa, totiž odpadky, zelené listy, skrajky a potom řízky, které, když jsou řádně založené a upotřebené, bývají základem krmení v řepařském hospodářství pro celý rok. Proto je pochopitelno, že naše zemědělství klade na řepařství neobyčejnou důležitost již se svého stanoviska.

Pokud se týká cukrovarnictví, samo sebou se rozumí, že záleží na tom, aby prosperovalo, ne živořilo, jak je k tomu, bohužel, odsouzeno nyní. Je potřebí, aby každý závod mohl pracovati pokud možno delší dobu, aby měl dostatek řepy a jenom tím se zlaciní výroba. Výroba v cukrovarech se zdražuje hlavně tím, že kampaň je nyní velice krátká, potom jsou po celý rok ty základní výlohy, 'kterým se nelze vyhnout a proto je výroba velice zdražena. Je vidět, že cukrovarům se nedaří, je vidět, že v poslední době v Československu již více než 30 cukrovarů bylo zavřeno a není pochyby o tom, že jestliže se poměry v blízké době nenapraví, že celá řada cukrovarů zavře, poněvadž nebude moci existovati. Pro stát není cukrovarnictví a řepařství vedlejší. Je proň velice důležitým, nehledě k dani z cukru a k tomu, že přispívá pro státní finance v mnohém směru. Pamatujeme se ještě, že v době války několik miliard dostal stát za cukr, když ho obhospodařoval a potom po válce jistě že ta výroba cukru nepozbyla důležitosti pro náš stát a jistě záleží na tom, aby, pokud se toho týče, byla naše obchodní bilance aktivní a ne pasivní. Tedy cukr v tom hrál vždy velkou roli. Již za nynějších stísněných poměrů, kde cena cukru je velice nízká, přece jen vykazuje dosti velký příjem i z toho, co dostaneme za. cukr z ciziny. Proto jistě, že státu na cukrovarnictví velice záleží. Naše výroba cukru klesla z 12¹/₂ mil. z r. 1926 na 8 mil. a letos bude ještě značně menší, než těch 8 mil. q cukru. A bylo by ovšem našim přáním, aby se nemusilo omezovat, naopak, aby se mohlo přikročiti k rozšíření, což ovšem nezávisí od nás, nýbrž od světových cen. V uznání důležitosti cukrovarnictví, řepařství, pro zemědělství i pro stát, předložila vláda v r. 1930 návrh zákona o zřizování provozoven na výrobu cukru z řepy, který měl ustanoviti, že jedině se svolením ministerstva se mohou nové cukrovary zakládati. Tento návrh, jak známo, nebyl v poslanecké sněmovně přijat a byl vypracován docela nový návrh, živnostensko-obchodní výbor sněmovny ho vypracoval, a tento návrh má za účel přispěti k řešení krise zemědělské i cukrovarnické, pokud toho ovšem na základě těch ustanovení, jak tam byly smluveny, bude možno docíliti.

Dnešní návrh zákona, o němž právě jednáme, ustanovuje v § l, že zřizovati provozovny lze bez povolení úředního toliko ve větší vzdálenosti než 30 km podraze od nejbližšího cukrovaru, nebo ve vzdálenosti 15 km tam, kde dráhy není. Jinak jen se svolením ministerstva průmyslu, obchodu a živností v dohodě s ministerstvem zemědělství a ministerstvem pro zásobování lidu může býti zřízení nového cukrovaru povoleno.

§ 2 ustanovuje, že v jednom výrobním období smí nově zřízený cukrovar zdaněné vykliditi nejvýše množství cukru rovnající se 8,6 kg z každých 100 kg čisté váhy řepy zpracované na cukr v provozovně. To má ten účel, aby ten vývoz cukru, který je naprosto nerentabilní, byl rozdělen stejnoměrně na všechny cukrovary a aby nově zřízené cukrovary nemohly na úkor dosavadních těžiti, vyvážiti, nebo spotřebovati v tuzemsku cukr, který je vyráběn za vyšší ceny a který by musily ty stávající cukrovary vyvážiti, více, než na ně připadá poměrně, a utrpěly by tím škodu. 8,5 kg z 1 q řepy odpovídá úplně naší výrobě. Naše průměrná výroba cukru z 1 q řepy obnáší asi 17%, tedy 17 kg cukru a poněvadž se cukru asi 50% vyváží za hranice a 50% se spotřebuje v tuzemsku, tedy ty nové cukrovary mají býti na roven postaveny těm stávajícím.

§ 3 ustanovuje, že živnostenský úřad může schváliti novou provozovnu jenom tehdy, když jsou splněny podmínky § 1, které jsem právě naznačil.

§ 5 zákona pak ustanovuje že tento zákon má platnost jen do 31. srpna 1934. To je doba velmi krátká a bylo by si přáti, aby byla delší, ale když to jinak nejde, musím doporučiti slavnému senátu, aby i s tou dobou do 31. srpna 1934 se spřátelil. Musíme doufati a snažiti se o to, abychom snad již po tom 31. srpnu 1934 toho zákona nepotřebovali, aby totiž poměry v řepařství a cukrovarnictví se změnily tak, že by se ten zákon stal zbytečným.

Návrh zákona, který je nám předložen, nemá zbavovati konkurence cukrovary posavadní, nýbrž postaviti úplně na roven nově zřízené cukrovary cukrovarům posavadním a jenom má býti regulována výroba v tom směru asi tak, jak je regulována mezinárodní dohodou, o níž zajisté jsou členové senátu podrobně informováni.

Při zřizování nových cukrovarů má se zabrániti národohospodářským ztrátám, vyhazování peněz, neboť jinak by se to nemohlo nazvati, když se nynější cukrovary zavírají, poněvadž nemohou existovati a nové se zřizují. To by jistě se stanoviska národohospodářského účelné nebylo. Snad se docílí tedy novým zákonem, že takové bezprogramové zřizování nových cukrovarů bude poněkud ztíženo a že ta, řekl bych neprosperita nynějšího cukrovarnictví bude na všechny cukrovary i řepaře stejnoměrně rozdělena.

V zákoně není osten proti spotřebitelům, poněvadž těch se zákon vůbec netýká, a zajisté cukrovary, pokud jsou spotřebiteli - poněvadž i cukrovar je také spotřebitelem - by si přály, aby cukr byl pokud možno nejlacinější a následkem toho i v tom ohledu měly výhodu.

My jsme zmenšili svoji výrobu od roku 1925, pokud se plochy řepné týče o 40%, pokud se týče sklizně o 51% a tržba zemědělcova se zmenšila nejméně o 71%, což je zajisté zmenšení přímo horentní. Také dělnictvu musí záležeti na tom, aby naše cukrovarnictví a řepařství prosperovalo, poněvadž je v řepařství mnoho práce, která dává výdělek dělníkům, a v cukrovarnictví ještě více, kde jsou zaměstnáni dělníci nejen v kampani, nýbrž po celý rok. Cukrovary spotřebují kromě toho veliké množství uhlí, tedy i v uhelných dolech se zvětšuje odbyt a tím se zjednává práce pro dělnictvo. Cukrovary spotřebují také mnoho textilních výrobků, takže se dělnictvo zaměstná v textilních továrnách, strojírnách, továrnách na hnojivo atd. Zkrátka průmysl cukrovarnický zaměstnává řadu jiných průmyslů a následkem toho zaměstnává také dělnictvo.