Místopředseda Trčka (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. dr F a r k a s. Prosím, aby se ujal slova.

Sen dr Farkas:Ústavy skoro všetkých štátov prežívaly ťažké krízy. Štátna moc nemohla zostať ľahostajná voči tejto kríze peňažných ústavov, lebo úpadok týchto mal by za následok úplný úpadok celéljo národohospodárskeho života.

Takto bola prinútená štátna moc zasahovať do hospodárenia súkromého, aby sa vyhnulo škodám, ktoré mohly nastať následkom zkrachovania bánk.

Ohľadom spôsobu a merítka tohto zakročenia štátneho nie je možné postaviť všeobecné pravidlá, lebo toto závisí od toto, že peňažné ústavy toto oného štátu jak ďaleko boly postihnuté hospodárskou krízou.

Skoro vo všetkých väčších európskych štátoch utrpely peňažné ústavy onromné straty a pravé v poslednej dobe sa použila všeobecná štátna sanácia, v dôsledku čoho tieto banky boly prinútené trpieť, aby štátna moc mohla zasahovať do ich hospodárenia.

Tento štátny vliv uskutočnil sa v najväčšej miere v Rakúsku a v Maďarsku, ale zvlášť v Nemecku, kde sanácia najväčších 6-bánk je skoro rovná so socializáciou týchže. V Nemecku totiž štátna moc najhlbšie zasiahla do súkromého hospodárenia peňažného, a nemecké veľkobanky musely až na malé výnimky na úkor ich samostatnosti ohromné ústupy spraviť a prepustiť pôdu v spravovaní ich záležitostí štátnemu vlivu.

V ostatných západoeurópskych štátoch napriek sanácii z verejných prostriedkov štátny vliv ukazuje sa v menšej miere, čo sa dá z toho vysvetliť, že nikde sa neukázala v takej katastrofálnej miere peňažná kríza ako v Nemecku a nikde nemala táto také ohromné následky, ako práve v Nemecku.

Aj u nás vyskytly sa hlasy, že na poli sanácie máme nasledovať nemecký príklad, že tedy súčasne so sanáciou bánk máme hlbšie zasiahnuť do hospodárenia bánk, aby štát vykonával najúplnejšiu kontrolu a dozor nad hospodárením týchto peňažných ústavov.

S hľadiska socialistického ani by sme nemohli vytýkať túto sňahu, ktorá bližšie prinesie súkromé peňažné hospodárenie.

Slávny senát! Všeobecná hospodárska kríza všade bez výnimky zapríčinila značnú finančnů depresiu. Nielen porazené, ale aj víťazné štáty trpia pod následkami tejto peňažnej krízy. Bolo totiž predvídateľné, že na hatenie pravidelného priemyselného a obchodného života medzinárodného zapríčiňuje zmätky nielen v hospodárstve jednotlivých štátov, ale že dostanů sa do krízy aj súkromé, priemyselné podniky a továrne v dôsledku straty ich medzinárodného odbytišťa.

Táto hospodárska kríza nemohla zostať bez následkov ani na poli peňažného hospodárstva, takže peňažné ústavy na ceste štátnej socializácie, ale naproti tomu sme prinútení uznať, že u nás takéto hlboké zasiahnutie do súkromého peňažného hospodárenia nie je, aspoň predbežne potrebné. Je však nepochybné, že v páde vyhlbnenia hospodárskej kríze, keď bude treba stupňováť štátnu akciu sanácie, ani tuná nebudeme sa môcť vyhnúť nemeckému príkladu.

Určitým zadosťučinením musíme konštatovať na tomto mieste, že náš peňažný stav aj napriek dnešným krízam obstojí. Rozumným predvídaním čsl finančná správa sa už od začiatku snažila nás peňažný stav odpovednými úpravami postaviť na pevnú bázu, hodnotu našej valuty na odpovednom nívo držať a takto upevniť medzi ostatnými štátmi našu finančnú pozíciu. Taktiež vo vhodnom čase, ešte v r. 1924, siahli sme ku spôsobu sanácie peňažných ústavov, teda ešte vtedy, keď sa mohlo vyhnúť takýmto spôsobom ťažším následkom, ktoré v ostatných štátoch ukázaly sa v úplnom úpadku peňažných ústavov.

Tieto okolnosti vysvetlia nám, že peňažná kríza u nás nedosiahla takej ohromnej miery a preto ani nebolo potretbné väčšie zasahovanie štátu na poli hospodárenia bánk, ale ukázalo sa dostatočným sledovať doterajšie smery, eventuálne potrebné len stupňovať mieru štátnej podporovacej akcie na ten prípad, že sa neukáže vo všeobecnej kríze uľahčenie.

Je celkom isté, že keby sme neboli bývali od prvopočiatku tak cíeľuvedome pokračovali a keby sme neboli bývali tak obozretní, naše banky by boly ztratily ich odolnosť oproti prehlbujúcej sa kríze.

Aj u nás by bolo došlo k takým ohromným krachom bánk, ako to bolo v Nemecku, v Maďarsku a v Rakúsku. Naše bankv totiž už od prvopočiatku rozširovaly svoje peňažné účastiny vo väčších mierach účasťou v priemyselných a obchodných podnikoch — kým ostatné európske a americké peňažné ústavy zaviazaly sa výlučne peňažným akciám — ktorážto okolnosť mohla škodlivo pôsobiť na mobilitu a rentabilitu našich bánk.

Keď napriek tomu čsl. väčšie ústavy mohly sa vyhnúť následkom všeobecného ohromného runu a napriek ich priemyselnému zaviazaniu mohli zachovať ich pohotovosť, vtedy túto okolnosť môžeme poďalkovať — opakujem — predvídanej a cieľuvedomej čsl peňažnej politike.

Ohľadom bankových zákonov súcich predmetom prejednania počuli sme z viacerích strán kritiku. Tak tlač odborná, ako aj denná, interesované odborné organizácie a kruhy zamestnávateľov, taktiež zo strán obchodných a priemyselných komôr, ako aj bankárov, predniesly proti navrhovanému zákonu čiastočne odôvodnené, čiastočne neodôvodnené námietky. Je nesporné, že zákon má svoje veľké výhody, ale aj svoje nedostatky, ktoré by sa mohly odstrániť v páde náležitej prípravy.

Odborové kruhy oprávnene môžu namietať, že prípravné práce zákona konaly sa bez ich výsluchu a bez vypočutia ich odbornej mienky. Uznávame, že táto námietka je odôvodnená, keď aj vysoko ceníme odborné znalosti ministerstva financií, nemôžeme sa vyhnúť konštatovaniu tej okolnosti, že pri osnove takéhoto zákona, vlivného na naše peňažné hospodárenie a na náš celý hospodárský život, maly sa vypočuť aj odborné kruhy.

Opomenutie predbežného vypočutia odborných kruhov a v dôsledku toho spôsobené nedostatky ukážu sa aj v zákone.

Takto rieši zákon veľmi mnoho odborných otázok byrokratickým spôsobom a vo mnohých ohľadoch kladie hlavnú váhu na štátny dozor a kontrolu aj tam, kde týchto neni zapotreby. Tomuto možno pričítať aj to, že sa ukážu v zákone v jednotlivých čiastkach medzere, ktoré potrebujú odborných výkladov a doplnenia. Všetky tieto nedostatky mohly byť eliminované bez ohrozenia pravéno cieľu zákona.

Jednotliví kritíkovia zákona však zrejme pre ppedpojatosť idú príliš ďaleko v kritike. Keď aj je pravda, že zákon je rázu nadmieru administratívneho a pri riešení mnoho hospodárskych otázok kladie v popredie hľadiská fiskálné a že je preplnené trestnými sankciami, predsa zodpovie naším pomerom a zvlášť je dôkladný ohľadom upravenia pomerov sanovaných peňažných ústavov.

Pri takomto zákone není ani natoľko smerodajná podrobná kritika jednotlivých častí, ale treba si povšimnúť celého ducha zákona: či vo svojom celku dosiahne svojho cieľu, lebo nieto takého zákona, v ktorom by sa nedaly konštatovať väčšie či menšie nedostatky. Dosiahnutie všeobecného cieľu je zaistené a keď aj sú semo tamo chyby a nedostatky pri jednotlivých menších častiach, dostanú sa tieto do pozadia pri skúmaní celku.

Tento zákon nemohl mať iného cieľu, aby eliminoval nedôveru voči peňažným ústavom pri prestreľkách vedúcich bánk ohrozujúcich záujmy vkladateľov a veriteľov, ktoré ciele môžu sa dosiahnuť aj bez toho, že by sme sa mali nadmierne hlboko zasiahnuť do uzavretia a likvidácie jednotlivých bankových úkonov.

Podľa týchto teda sleduje prejednaná osnova dvojaké ciele. Jednak stupňovanp ochranu veriteľov peňažných ústavov a hlavne vkladateľov voči škodlivej práci predstavenstiev bánk, upravenej ľahkomyseľnosťou a špekulačnými záujmami, jednak zachovanie verejného záujmu z tohoto hľadiska, že nezodpovedájúce súkromnopeňažné a bankové hospodárenie, ktoré náš hospodársky život v takej veľkej miere škodlivo ohrozujú, čím skôr prestaly.

Je povinnosťou štátu, aby sa postaral o to, aby peňažná a hospodárska kríza následkom zkrachovania jednotlivých peňažných ústavov nebola ešte stupňovaná a zodpovedným spôsobom zabránil preventívnymi úpravami úpadok peňažných ústavov.

Stupňovanú ochranu vkladateľov tak mieni osnova dosiahnuť, že podľa nášho názoru celkom správne ustaľuje hmotnú zodpovednosť za prípadné škody členov predstavenstva a správnej rady ako aj vedúcich úradníkov a stará sa o to, aby táto zodpovednosť náhradou škody mohla byť realizovaná. Urobí to zákon, aby ochránil záujmy vkladateľov, lebo radikálnym spôsobom bolo treba zrušiť tento stav, aby vedúci činitelia podľa ich ľubovôle mohli dišponovať s cudzími veľkými kapitálmi, ktoré dobromyseľní malí ľudia s dôverou uložili u peňažných ústavov ktoré sa ztratily v dôsledku ľahkomyseľnej alebo úmyseľnej špekulácie jednotlivých bankových vodcov.

Zákon zostal ohľadom založenia sanačných fondov pri sústave starého bankového zákona a len mieru príspievku zvýšil zodpovedne zmenením pomerom. Táto sanačná sústava sa osvedčila aj doteraz al pravdepodobne sa osvedčuje aj v budúcnosti. Je veľmi správna tá intencia zákona, že vyžaduje stupňovaný dozor a kontrolu nad sanovanými ústavmi. Lebo dobromyseľní vkladatelia väčšou dôverou uložia svoje usporené peniaze u týchto peňažných ústavov, o ktorých vedia, že boly sanované štátom.

Pri tom všetkom by bolo veľmi dôleležité, jestli by sa ustálilo, že každý ústav môže len taký cudzí kapitál prijať, ktorý je v pomere so svojím, totiž jestli bližšie bol označený pomer medzi jeho vlastným a jemu svereným kapitálom. Veľmi často sa vyskytne totiž, že celkom malé peňažné ústavy, ktoré len malým vlastným kapitálom pracujú, príjmu tomu nezodpovedajúce väčšie cudzie peniaze, čo má za následok, že takýmto spôsobom väčšie obnosy nemôžu ich poslaniu slúžiť, lebo tie malé peňažné ústavy nie sú v stave im sverené väčšie cudzie kapitály zodpovedne speňažiť a s nimi vo väčšej miere hospodáriť. Je skutkom skúsenosti, že jednotlivé menšie ústavy zvlášť na exponovaných národnostných vidiekoch pritiahnu k sebe veľké cudzie kapitály a spravujú tieže tak rečeno nespeňažené, alebo veľmi malým ziskom. Už aj táto okolnosť odôvodňuje koncentráciu malých bánk a keď aj zmešká prevedenie tejto koncentrácie, vtedy by bolo správne hovoriť, aby tie menšie ústavy mohly ich základný kapitál zodpovedne zvýšiť. Som toho názoru, že práve,za dnešnej peňažnej a hospodárskej krízy by sa nesmelo zabrániť tomu, aby tie ústavy zvýšily ich základný kapitál, ale je treba uľahčiť toto tam zvlášť, kde sa jedná o zdravý peňažný ústav.

S hľadisika zaistenia mobility ústavov je osnova zákona v tom smere nedostatočná, že neobsahuje zodpovedných úprav v tom smere, ako majú sa speňažiť vklady. V nedostatku takéhoto predpisu neni zaistené zodpovedné mobilné speňaženie vkladov všeobecnými zásadami a kontrolou.

Zákon predpíše udržanie stálej likvidity peňažných ústavov, ale neobsahuje podrobných úprav ohľadom toho, že táto likvidita — bližšie — akým spôsobom má byť zachovaná. Už aj preto by sme mali zapotrebí bližších úprav, lebo podľa smerodajných odborných kruhov nepovažujú predpísaniu 8%-ovú likviditu v hotovosti 15%-ovú likviditu vo všeobecnosti za zodpovednú.

Pri stálom udržovaní likvidity musíme brať zreteľ bezpodmienečne na to, že dotyčný peňažný ústav akého reescompného úveru použije, aké ďaľšie reescompné úvery má k dispozícii a či disponuje ohľadom použitia týchto reescompných úverov potrebným zmenkovým materiálom, konečne, čí štátne papiere, alebo iné svoje cenné papiere lombarduje, a vôbec akými úvernými prostriedkami dišponuje.

Ústav, ktorý má predpísanů 8%, poťažne 15%-ovú likviditu, ale pri tom všetkom vyčerpáva všetky jemu k dispozícii stojace úvery, napriek formálnemu udržaniu predpísanej likvidity octne sa v horšom položení, ako ten ústav, ktorý úverovú dlžobu nemá, svoju mobilitu zachováva, môže ľahčie uspokojiť požiadavky svojich vkladateľov, ako len formálne likvidný ústav, zadĺžený a svoje úvery vyčerpajúci.

Je nedostatkom osnovy, že tak, ako v minulosti, ani teraz si nenašla zodpovedných prostriedkov k tomu, aby dozorčia úloha, ktorú dozorčí výbor by bol mal nad dnešným väčšej miere previesť, mohla sa v praxi zodpovedným výsledkom uskutočniť. Táto zásada by sa mala v praxi tak uplatniť, že dozorčí výbor úplne samostatne a bez záujmov mohol kontrolu previesť nad pokračovaním predstavenstva a správy, toto však žial nikdy nebolo zaistené a takto sa ani doteraz neustkutočnilo.

Tak správnu radu ako aj dozorčí výbor volí valné shromaždenie účastinárov. Tí, ktorí dišponujú nad majoritou účastín, alebo väčšou skupinou účastín, môžu zaistiť voľbu na valnej hromade svojich kandidátov a svojich exponentov. Tento volebný spôsob v praxi znamená, že nielen voľba, ale aj účinkovanie správy a dozorčieho výboru závisí od tých istých činiteľov. Takto je možné, že sa nevyskytne vážny záujmový odpor medzi správou a dozorčím výborom, lebo je zrejmé, že pri takejto sústave dozorčí výbor prevedie kontrolu nie v záujme vkladateľov, ale v záujme predstavenstva banky.

Zvlášť na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi ukáže sa najkrikľavejšie táto záujmová totožnosť, nakoľko v smysle §u XXXVI zákona č. 259 Zb. z. a n. z r. 1924, čo aj prítomný zákon ponecháva nezmenené, je treba pod predstavenstvom rozumieť aj naďalej správu volenú, podľa §u 182 býv. uhor. obeh. zák. Na Slovensku a v Podk. Rusi je teda tento stav, že u peňažných ústavov sú totožnými správna rada a t. zv. predstavenstvo, tieto nie sú dva zvláštne orgány ústavu, ale pozostávajú z tých istých osôb. Táto úprava zákona teda, kde hovorí o právach a povinnostiach predstavenstva, ďalej o právach a povinnostiach správnej rady, je teda nesprávna a je súca k tomu, aby privodila určité právne neistoty.

Z dôvodov horevyložených teda na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi nebude môcť dozorný výbor svoju kontrolnú misiu úplne neodvisle a v duchu zákona zodpovedne vykonať, lebo v najpočetnejších prípadoch je v závislom položení od predstavenstva, zvlášť u tých ústavov, ktoré sa dostaly medzi časom do záujmovej sféry veľkých bánk historických zemí a len formálne si zachovalý svoju samostatnosť. U týchto teda nastane divný abnormálny stav, lebo dozorčí výbor, poverený kontrolou, nútne pozostáva z takých, osôb, ktoré majú záujmy predstavenstva aj úradne zastupovať kým podľa zákona práve tých by malý kontrolovať, ktorí ale s nimi v každom ohľade dišponujú, stoja nad nimi zo služobného ohľadu a preto je úplne vylúčené, aby mohly splniť v zákone určené ich povolanie.

Osnova povšimnutím tejto dôležitej okolnosti mala by doplniť bod c) §u 11 čl. XXII zákazom, že členmi dozorčieho výboru nemôžu byť ani ti, ktorí sú v závislom pomere od predstavenstva, alebo od členov tohože.Z tohoto hľadiska teda samostatnosť a neodvíslosť dozorčieho výboru, ako najdôležitejšieho organa ústavu bolo by bývalo treba zaistiť aj v tomto smere.

Zákon žiada od jednotlivých činiteľov, aby kládli odpor určitým spôsobom proti svojím nadriadeným pri prevedení určitých úkonov ohrožujucich záujmy vkladateľov, lebo za omeškanie tejto ich povinností zákon činí ich zodpovednými, čomu však len tak môžu sa vyhnúť, jestli dokážu, že protestovali proti opatreniam ohrožujúcim záujmy vkladateľov.

Máme sa obávať toho, že títo činitelia, vykonávajúc túto svoju povinnosť, ohrožujú vlastne svoju existenciu, keď použijú práva ím zákonom dané, nakoľko niet opatrenia slúžiaceho na ochranu týchže v zákone.

Veritelia a zvlášť vkladatelia peňažného ústavu majú v záujme presvedčiť sa o tom, ako stojí ten, ktorý peňažný ústav, ktorému svoje peniaze sverili. Za tým účelom najväčšia váha má sa klásť na zaistenie pravdivosti rozvahy a aby bol daný spôsob, aby vkladatelia o mobilite a o zodpovednom majetkovom stave peňažného ústavu dobudli zodpovedného presvedčenia. Je síce pravda, že účastinné spoločnosti a družstvá podliehajú verejnému vyúčtovaniu, avšak táto zásada v praxi nikde není zaistená z hľadiska ochrany záujmov veriteľov, tak že vkladateľ vlastne ani nie je v stave ustáliť, akým spôsobom sa uložili na opateru ústavu sverené cudzie peniaze, či teda tieto zodpovedne sú zaistené a či vkladateľ nepríde o ne.

Jestli teda už zákon nemyslel na to, aby sa zmenily doteraz v užívaní potrebované spôsoby sostavenia rozvahy, bolo by žiaducno aby obnosy uložené u dlžníkov ústavu boly podrobnejšie vykázané v bilancii a nie tak, ako to doterajšia praks previedla. Na základe toho môže sa nájsť spôsob na to, aby táto súvaha poskytla najdôkladnejšie vysvetlenie o peňažnom stave ústavu, o mobilite jeho a o umiestení vkladov. Úpadky bánk posledných rokov tak v tuzemsku, ako aj v cudzozemsku, nesčíselnými príkladmi dokázaly, že rozvaha vedome sa sostavila tak, že obecenstvo nemohlo získať čistého obrazu o majetkovom stave ústavu a tak sa mohlo stať, že také ústavy, o ktorých obecenstvo predpokladalo,že sú rentabilné a nepohnuteľne, skrachovaly neočakávane. Tak sa ustálilo pri úpadku viedenského Kreditanstaltu, že schádzaly zo súvahy ťažké zaviazanosti ústavu, že jednotlivé položky boly vedome vynechané, tak na pr. neboly zapísané nezaistené penzijné nároky voči tretím osobám, z ručenia plynúce zaviazanosti atď. Tieto udalosti úplne odôvodňujů zaistenie správnej zásady rozvahy a praktické prevedenie tejže.

V najväčšiej miere je správne to nariadenie zákona, podľa ktorého z hľadiska ochrany verejného záujmu dovoľuje štátnu kontrolu určitého stupňa. Za dnešného hospodárskeho stavu je potrebný štátny dozor, lebo skúsenosti minulosti dokážu nám, že doterajšie úpravy neboly v stave zamedziť a potrestať zlomyseľné a škodlivé obchodné vedenie, preto napriek každej kritike ustanovenia,obsažené v bodoch a) a b) §u 17 čl. XXVII, ďalej čl. XXXV, XXXVI a XLV zo zásadného stanoviska nemôžu byť podrobené vážnym námietkam.

Nemôžeme schváliť za dnešných ťažkých hospodárskych pomerov, že jednotliví vedúci činitelia bánk majú milionové dôchodky a preto každopádne je treba schváliť oné ustanovenia zákona, podľa ktorých služobné smluvy, znamenajúce pre banku ťažké a neodôvodnené zaviazänosti, môžu sa zásadne zrútiť. Táto správna zásada má sa prejaviť tak u zdravých, ako aj u sanovaných peňažných ústavov, bolo by však bývalo na mieste, aby zrušenie služobných smlúv v každom páde podliehalo výroku rozhodčích súdov.

Máme sa však obávať zásady rovnakého posúdenia t. zv. vedúcich úradníkov a hlavných činiteľov a postavenia predošlých do radov posledných. Je bezpochybným totiž, že najvyšší funkcionári banky z tohoto hľadiska prídu ako zamestnávatelia do ohľadu a voči týmto všetci úradníci, keď aj sú prokuristami, alebo majú titul riaditeľa, patria do kategórie zamestnancov. Ten rozdiel mal práve odôvodniť, aby zákon vo smere zodpovednosti a zrušenia služobného pomeru rozlišoval týchto úradníkov,

Není však odôvodnená v prvom odstavci bodu a) §u 17 čl. XXVII vyslovená ani tá zásada, že neni povolené služobnú smluvu uzavrieť na dlhšiu než dvojročnů dobu a ustálenie výpovednej doby maximálne v 6 mesiacov. Vyslovením tejto zásady sú zamestnanci v peňažných ústavoch oproti iným podnikom a priemyselným závodom buďto štátnym alebo súkromným značne a neodôvodnene do poradia postavení. Táto úprava mala byť teda rozšírená aj na iné ústavy a podniky.

Ináč v odstavcoch 4 až 13 bodu b) §u 17 ustanovené pokračovanie pred rozhodčím súdom poskytovalo by dostatočnú záruku aj bez vyslovenia horejšiej zásady na to, aby sa peňažný ústav zbavil svojich služobných smlúv, alebo tieto pomerne snižil.

Vyplýva z povahy veci, že keď jeden ústav obdrží z fondu slúžiaceho na účele sanácie, alebo z iných verejných prostriedkov podporu, vtedy podmienky tejto podpory majú sa presne zistiť. Takáto sanačná akcia nemôže byť darovaním, poskytnutím hmotných prostriedkov pre peňažné ústavy zdarma, ale má byť hlavnou zásadou, že peňažný ústav podporu má podľa určených zásad vrátiť.A nakoľko sanácia sa prevedie nielen v záujme veriteľov a vkladateľov ústavu, ale v prvom rade a hlavne úČastinári ústavu berú a majú z toho osoh, je v najväčšej miere na mieste ten požiadavok, aby aj účastinári sanovaného ústavu obetovali pri tejto sanácii aspoň do niejakej miery.

Keď aj nemôžeme tak ďaleko pokračovať na poli sanácie, ako to spravila nemecká ríša u bánk ňou sanovaných, ktoré banky povinné boly značnú časť svojej straty prevaliť na účastinárov a svoj akciový kapitál o 60% a v určitých prípadoch o 70% snižiť a štát len po prevalení týchto strát a po vyrovnaní rovnováhy rozvah prispel ku sanácii týchto bánk asi 600 milionami ríšskymi markami, predsa by bolo uznanlivé aj u nás určitú časť strát sanovaných peňažných ústavov prevaliť na účastinárov.

Nakoľko je správne toto ustanovenie u vedúcich členov sanovaného ústavu, že totiž zapričinitelia strát sú zodpovední za oné škody, ktoré zapríčinili ich ľahkomyseľným, alebo zavineným zanedbávaním, práve tak treba rozmýšľať nad tým, aby prokurista, alebo t. zv. vedúci úradník, ktorý je v bezpodmienečnom závislom pomere na predstavenstve banky a je povinný riadiť sa podľa každej dispozície jemu danej, jednako trpel následkom sanácie a aby mohol byť zrušený jeho dlhoročný služobný pomer bez každej príčiny.

Môžeme očakávať, že takéto drakonické ustanovenie zákona nebude sa uplatňovať práve oproti tým velikášom, oproti ktorým smeruje toto ustanovenie, že totiž vedúci riaditelia bánk napriek tomuto zákonnému ustanoveniu zostanú aj naďalej pánmi situácie a že toto ustanovenie bude sa uplatňovať voči im podriadeným úradníkom funkcionárom v plnej prísnosti zákona. Predstavenstvo, jestli sa chce zbaviť voľaktorého svojho úradníka, jednoducho vymenuje ho za prokuristu, alebo postaví ho na čelo voľaktorého oddelenia a vtedy má ho v rukách a môže takéhoto úradníka s dlhoročnou službou jednoducho prepustiť.

Jestli si všimneme, že zvlášť na Slovensku a v Podkarpatské Rusi títo na t.zv. vedúcich, miestach účinkujúci úradníci len málo sú lepšie honorovaní ako ostatní úradníci a v hospodárskom ohľade ich postavenie je práve také podriadené a slabé ako ostatných úradníkov, musíme konštatovať, že voči týmto úradníkom zákon nie je spravodlivý.

Napokon za nesprávne a krivdivé musím považovať ustanovenie zákona, obsažene v XLV.čl. ohľadom, t. zv. vedúcich úradníkov, ačkoľvek okolnosť, že zákon je zpätnej účinnosti, bola by zásadne aj správna a prijateľná na základe skúseností nabytýoh v posledných rokoch. Krivda pozostáva v tom, že služobný pomer jednotlivých úradníkov vedúcich môže sa jednostranne zrušiť aj v takých prípadoch, kde dotyčný ústav bol už pred rokmi sanovaný. Tým menej môže sa pochopiť, že je pripustená, a daná tá možnosť zrušenia jednoduchým spôsobom služobného pomeru tých osôb, ktoré sa dostaly k ústavu po sanácii, alebo boly za vedúcich úradníkov po prevedení sanácie vymenované. Na tomto mieste zákon neuznanlivo posťažuje také osoby, ktoré nemôžu byť zodpovedné žiadnym spôsobom za to, že ústav bolo treba sanovať a preto neuznanlivo postižuje ich zákonodarstvo tými ťažkými následkami. Práve takéto je položenie jednotlivých funkcionárov, účinkujúcich u podnikov odvislých od sanovanej banky, napriek tomu, že prípadne dostali sa k ústavu už po prevedení sanácie nie banky, ale k voľalktorému podniku tejže.

Spomenuté nedostatky zákona majú vlastne byť odstránené rezolúciami podanými ústavno-právnym výborom, ale bolo by bývalo správnejšie, jestli by sa bolo postaralo už v samom zákone o tom , aby tieto osoby neboly pozbavené nadobudnutých práv a hlavne penzijného nároku.

Z nášho hľadiska považujeme za mimoriadne dôležité, že zákon ohľadom zamestnancov nižšej kategórie je postavený na zásadu nedotknuteľnosti kolektívnych smlúv a služobných pragmatik. Uspokojením berieme na vedomie, že veľké masy zamestnancov peňažných ústavov nájdu si ochranu v zákone ohľadom trvalosti služobného pomeru a zaistenia ich platového nároku. Ako mimoriadnu výhodu môžu zamestnanci nižšej služobnej kategórie peňažných ústavov prijať oné ustanovenie zákona, že tento nesverí ich ľubovôli vedúcich činiteľov banky a stará sa o zákonnú ochranu ich nadobudnutých práv.

Práve takto vysoko oceniteľnou výhodou je pre zamestnancov ústavu to ustanovenie, že penzijné fondy majú byť oddelene spravované od majetku ústavu, a síce za účasti zástupcov zamestnancov. Penzijné fondy, založené do 1. januára 1932 postupne a s povšimnutím majetkového stavu ústavu peňažného, majú byť tiež osamostatnené, a síce v smysle zákona behom 5 rokov.

Je veľmi dôležité a z nášho stanoviska mi vážnou novotou zákona, že pôsobnosť závodných výborov rozširuje sa aj na peňažné ústavy, a síce na všetky peňažné ústavy. Značnou výhodou je ďalej ustanovenie článku LI, podľa ktorého delegáti závodných výborov môžu sa zúčastniť zasadnutí správnej rady a predstavenstva peňažných ústavov, teda aj dozorčieho výboru, čo je tým viac dôležitejšie, nakoľko v smysle nového zákona dozorčí výbor je značne novšími právami vystrojený.

Bol svrchovaný čas, aby zákonodarstvo sa usnieslo na tomto zákone, ktorý je povolaný dôveru širokého obecenstva voči peňažným ústavom upevniť, lebo nedôvera bola najväčšou príčinou toho, že peňažné ústavy dostaly sa do zhoršeného majetkového postavenia a že úverové pomery sa zhoršily. Právom môžeme teda predpokladať, že pomocou zákona bude táto nedôvera odstránená a že sa nám podarí uviesť naše úverové pomery do zdravého a normálneho stavu.

Nakoľko máme nádeje, že nový bankový zákon dosiahne svojho vytýčeného cieľu a odpomôže našim ťažkým hospodárskym bolestiam, zákon prijmeme. (Potlesk.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je pan sen. dr H e l l e r; dávám mu slovo.

Sen. dr Heller (německy): Slavný senáte! Předložený návrh zákona má dvojí účel, má jednak zvýšiti jistotu vkladatělů u eventuelně věřitelů u bank a jednak zostřiti zodpovědnost vedoucích úředníků bank. Schvalujeme tuto tendenci, neboť nemáme pražádného důvodu, šetřiti banky tak dalece, aby mohly hospodařiti s penězi vkladatelů podle své lítosti, a ještě méně důvodu zasazovati je o to, aby vedoucí úředníci bank jako dosud měli na zřeteli pouze svůj osobní prospěch, nikoli však prospěch všeobecný. Ale, pánové, musíme se přece tázati: Jak došlo k této nové osnově? Již jednou, v roce 1924, byl učiněn pokus upraviti bankovní zákonodárství, byl učiněn pokus zvýšiti jistotu vkladatelů zřízením obou fondů a určitých jistot pro Vkladatele, jakož i stanovením možnosti moratoria pro peněžní ústavy, tedy v zákonech Č. 237 až 240 z rokli 1924. Netrvalo dlouho a ukázalo se. že zákony tehdy přijaté nepostačují, že vývoj šel dále nežli zákony, ze vývoj vyžaduje nového zásahu zákonodárcova.

Musíme si ujasniti příčiny tohoto vývoje a můžeme se svého stanoviska jen říci,že vývoj, jaký nastal u bank, vesměs odpovídá vývoji, jak se vůbec dál v celém kapitalistickém řádě. Banky nečiní naprosto žádné výjimky, nýbrž jsou odvětvím kapitalistického hospodářského řádu, a jako tento znenáhla vede ke zjevům úpadku, které trvání kapitalistického hospodářského řádu podkopávají £, které ho konečně odstraní, pravě tak je; tomu u bank, jejichž zjevy úpadku se navenek projevovaly v korupci, ve všech možných pletichách, v různých procesech, které jsme s úžasem sledovali a které nejsou ničím jiným, nežli článkem zjevů úpadku kapitalismu vůbec.

Mohli bychom býti jiného názoru, kdyby se tento zjev ukazoval jen u nás, v našem státě. Ale víme přece, že se přesné stejné zjevy ukazují ve všech kapitalistických státech, že všechny státy jsou nuceny zasahovati do systému a do hospodaření bank, omezovati samostatnost bank ve prospěch zasahování státu. Viděli jsme to zjevně a v největší míře dosud v Německu, stalo se tak v Maďarsku, stane se tak co nejdříve v Rakousku, a byť ne tak zjevně, tož přece zcela jasně a zřetelně zesiluje se neustále vliv státní správy — svádí to říci státního návladního, mluvíme-li o bankách — také ve Francii, Anglii a jiných zemích. Bylo by povrchním říci, že všechno to způsobuje jen obzvláštní neschopnost lidi, kteří spravují banky, anebo zvláštní morální méněcennost dotyčných osob. To by bylo jistě nesprávné, nýbrž kapitalistický systém, který neustále vyžaduje stále většího hromadění kapitálu, který sám sebou stále více zvětšuje vliv nahromaděného kapitálu na vedení hospodářství, kapitalistický systém, který, jak řekl Karel Marx, vede a vésti musí k stále většímu hromadění kapitálu, jak jsme toho v posledních 10 letech zcela obzvláštní měrou byli svědky, vede také přirozeně k tomu, že tento nahromaděný kapitál stále zvýšenou měrou je nucen kdekoli a jakýmkoli způsobem vydělávati, a zde musí překračovati meze t. zv. občanské slušnosti, ať chce nebo nechce, je k tomu nucen. Nejsem stejného názoru s těmi pány, že tento zákon dovede odstraniti všechny nedostatky, všechny vady, všechnu nečistotu a všechny výstřelky, které naše bankovnictví vykazuje, neboť Přes to všechno zůstává kapitalistický hospodářský řád, zákon kapitalistického hospodářského řádu, který ojedinělým zákonem, ať je sebe ostřejší, odstraněn býti nemůže a nikdy odstraněn nebude.

Řečník přede mnou vším právem poukázal k tomu, oč laxnějším se stalo provádění zákona vůči takovým osobám oproti dřívějšku. Bylo poukazováno na proces banky Bohemie, kde sta milionů bylo rozházeno, a který skončil potrestáním vedoucího úředníka na 6 měsíců vězení podmínečně na nějakou dobu. Bylo poukazováno na jiné procesy, kde vedoucí úředníci vždy velmi dobře z toho vyšli, se 6 týdny, zkrátka samými tresty, které ve skutečnosti sotva bylo lze nazvati tresty. A tyto vlivy, které se zde objevují --nemusí to býti přímé vlivy, nemíním žádné nedovolené vlivy, nýbrž vlivy, které takřka visí ve vzduchu — zákonem odstraněny nebudou.

Řekl jsem, že zákon má dvojí účel: jednak zvýšíti bezpečnost vkladatelů a jednak zvýšiti zodpovědnost vedoucích úředníků. Bezpečnost vkladatelů má býti zvýšena vybudováním fondů, které byly vytvořeny zákony č. 237 a 238 z r. 1924 ledy zvláštního a všeobecného fondu. O jak obrovské sumy při tom jde, in Siete seznati z toho, že na základě zákona o zřízení zvláštního fondu bylo dosud na sanaci bank vydáno dluhopisů pí es 1.600 mil. Kč. na základě zákona o zřízení všeobecného fondu dluhopisů asi. na 300—400 mil. Ke. Z těchto titulů nosily se tedy bankám dosud poskytnouti skoro 2 miliardy sanačních peněz, nehledě k obnosům, které stát dal bankám přímo k sanaci, kterých my neznámí?. Víme jedině o 1.300 milionů Kč, které před několika léty byly dány státem k sanaci při sloučení Anglobanky s Pražskou úvěrní bankou jakožto nezúročitelný vklad pro řadu let. Vezmete-li v úvahu tyto obrovské obnosy, shledáte, jak důležiiou je tato akce, a seznáte, o jak důležitý zákon jde. Nechci, aby vzniklo nedorozumění. Tyto dvě miliardy, které byly vydány v dluhopisech musí býti a budou znenáhla splaceny, nejsou žádným darem, nýbrž jen půjčkou. Ale víme, zda banky budou moci spháceti? Kdo to může dnes tvrditi? Jsou to obnosy, které jsou tak velké, že vyžadují největší opatrnosti zákonodárných sboru. Nyní mají býti tímto novým zákonem zvýšeny příspěvky ke všeobecnému a zvláštnímu fondu, jež každý ústav, který jest oprávněn domáhati se sanace, musí platiti, a to částečně na dvojnásobek, aby se tak docílilo pro oba sanační fondy zvýšených obnosů. Poněvadž peněžní ústavy tyto příspěvky zpravidla přesunují na vkladatele a srážejí z úroků, znamenají ve skutečnosti těžké zatížení veškerého hospodářství, znamenají nové zvýšené zatížení. Docházíme-li přes to k výsledku, že je toho potřebí, děje se tak proto, poněvadž vine, že banky nevedou vlastní život, že banky jsou dnes správci obrovských jmění a že banky následkem svého vývoje jsou dnes nerozlučitelně spjaty s veškerým průmyslem — a tu přicházíme snad k jedné z příčin, ze kterých se octly v bezútěšné situaci.

Pan kolega J e s s e r zde mínil, že příčinou jsou nejen napětí úvěru a spekulační obchody, nýbrž také zhroucení celého hospodářství. Zde zdá se býti jistý rozpor. Jisto je, že zhroucením hospodářství musily utrpěti značně banky, že to však banky přivedlo na pokraj zkázy, to spočívá právě v obou druhých předpokladech, na přepjatých úvěrech a spekulačních obchodech bank. Jestliže si na chvíli představíme, jak by tu naše banky stály bez přepjatých úvěrů a spekulačních obchodů, musíme dojíti k přesvědčení, že by sice nebyly také v žádné zvláštní situaci, že by všeobecným hospodářstvím přirozeně byly také postiženy, nebyly by jistě v tak povážlivé situaci, v jaké nyní jsou. Proč povolovaly banky průmyslu přepjaté úvěry, proč se pouštěly do spekulačních obchodů? Na tuto otázku musí přece býti odpověď. Již kolega M i l o t a poukázal na ohromné rozpětí mezi debetní a úvěrovou úrokovou mírou. Kdežto banky svým věřitelům, vkladatelům platí nejvýše 4 1/2 %, při dlouhodobém úvěru 5 až 5 1/2%, žádají od svých dlužníků 10 a 12%, a jak kolega Milota tvrdí, až 20%. Mně nejsou známy případy, kde by banky požadovaly až 20%, byly však doby, kdy tomu tak bylo. Snad ještě nyní na Slovensku, u nás však je asi 10 až 12% nejvyšší sazbou. Na Slovensku bude to asi vyšší, tak jako přece dnes ještě v Rumunsku a jiných zemích 20 a 25% není žádnou zvláštností. V rozpětí mezi úvěrovou úrokovou mírou, kterou banky platí těmto věřitelům a vkladatelům, a debatní úrokovou mírou, kterou berou od svých dlužníků, záleží výdělek bank. Toto obrovské rozpětí má sloužiti ke krytí režie bank a opatření jejich zisků. Je zcela jasno, vzrůstá tím výše, čím vyšší a větší je počet dlužníků; čím větší obnosy může banka rozpůjčiti, tím vetší budou příjmy z tohoto rozpětí mezi debetní a úvěrovou mírou úrokovou. Tu bylo tedy pro banky nesmírně lákavé, půjčovati vysoké obnosy průmyslu na vysoký úrok, při čemž bankám obrovsky pomohly snahy průmyslu obzvláště po dobu racionalisace. Průmysl se přepočítal. Nikdo nemůže říci, že lze racionalisaci trvale zadržeti.

Útoky na stroje jsou ve dvacátém století věcí nemožnou. Ale způsob, jakým se racionalisace prováděla, tempo racionalisace a nerozvážnost a nedostatek prozíravosti, s jakým se racionalisovalo, přispěly nesmírně mnoho k úpadku našeho hospodářství. Tak se tedy průmysl zadlužoval u bank na vysoké úroky stále víc a více. Dokud se mu vedlo dobře, mohl platiti úroky, ačkoli již daleko největší část zisku průmyslu připadala na bankovní úroky, jakmile nastala krise, nemohl průmysl více platiti vysoké úvěrové úroky. Banky nedostávaly již ani úroky a provise, a na místo vysokých zisků nastupují dnes papírové zisky, které existují jen v knihách bank, ve skutečnosti však většinou nikdy jíž nebudou moci býti realisovány. Banky poskytovaly průmyslu vysoké úvěry,které nebyly v žádném poměru je hodnotě dotyčného průmyslu. Průmysl má cenu, dotud, jdou obchody dobře. V okamžiku, kdy průmysl není zaměstnán, je továrna podnik takřka bezcenný, a úvěry, které banky poskytly průmyslu, převyšují daleko hodnotu průmyslu, nyní totiž, v době krise. Jsou to zamrzlé, z valné části ztracené úvěry. Z toho resultu i částečně ztráty bank.

Jimi část ztrát bank resultuje z toho, že se banky během času uchýlily od své původní úlohy, býti jen zprostředkovateli ve věcech peněžních a začaly dělati obchody na vlastní účet, a to obchody spekulační. To bylo ovšem zase velmi výnosné, zvyšovalo zisky, umožňovalo bankám rozdělovati velké dividendy a obrovské tantiémy a platy, dokud kursy papírů stoupaly, dokud obchod zakvétal. Přišla doba krise, pokles kursů a nyní utrpěly banky na těchto spekulačních obchodech zase obrovské ztráty — můžete se podívati na nás kursovní lístek, který zaznamenává sotva polovinu papírů z dřívějška — Českomoravská na příklad klesla z nejvyššího kursu asi 8.000 na 1.100, stejně tak jiné podniky až na zcela nepatrné výjimky, i můžete z toho souditi na obrovské ztráty, které utrpěl každý, kdo spekuloval, a v neposlední řadě banky samotné.

Z těchto dvou složek, pánové, ze zamrzlých resp. ztracených úvěrů a ze ztrát na spekulačních obchodech sestávají obrovské ztráty bank, takže mnohé z nich jsou dnes na pokraji záhuby. (Předseda dr Soukup ujímá se předsednictví.)

K tomu přistupuje ještě neuvěřitelně bezstarostné hospodářství, které vládlo v těchto letech v bankách. Psalo se přece v novinách velmi mnoho o tomto hospodářství v posledních letech. Mocenské poměry v bankách se v posledních letech úplně obrátily. Podle našich zákonů a podle úmyslu, jaký zde byl při zřizování akciových bank, měla pánem banky býti správní rada. Předseda správní rady měl se správní radou společně říditi banku, ustanovení ředitelové měli býti výkonnými orgány usnesení správní rady. A co vidíme dnes? Mluvíme-li o Živnobance, myslí tu někdo na předsedu správní rady? Sotva jeho jméno je známo. Každý mysli na Preise, Bělohříbka, Dvořáčka a jak se všichni jmenují. Mluví-li někdo o Länderbance — nevím, kdo je předsedou správní rady Länderbanky, nějaký zcela neznámý

pán — ale pana ředitele Hechta má každý z nás, obzvláště bankovní úředníci, ve špatné vzpomínce. Úplně stejný proces dál se u průmyslových podniků. Myslím, že předseda správní rady Škodových závodů je dokonce členem senátu. Ale ve své vlastnosti jako předseda Škodových závodů nevystupuje přece do popředí, nýbrž mluví-li se o Škodových závodech míní se tím ředitel Lowenstein, tak jako se u Vítkovických závodů mluví o řediteli Sonnenscheinovi. Tedy ze zaměstnanců akciových podniků z ředitelů, stali se páni akciových podniků. Ředitelé jsou to dnes, kteří mají akciové společnosti a banky v rukách a správní rada stala se výkonným orgánem usnesení ředitelů a ředitelských sborů. Z tétoo vlády ředitelů nad akciovými podniky vyvinuly se také v materielním ohledu poměry, že těmto pánům dány byly smlouvy na celý život anebo na mnohá léta s obrovskými příjmy, které v některých bankách a akciových podnicích obnášely miliony, a s přímo fantastickými nároky pro případ pensionování anebo odchodu z banky.

Známe příklad jisté banky, která byla ruinována, kdežto ředitel šel s obrovským jměním do pense, a k tomu také ještě činil obrovské nároky na pensi. Ve Švédsku zastřelí se Kreuger, když vidí, že to dále nejde, u nás jdou ředitelé jen na svůj zbytkový statek, když vidí, že to dále již nejde, a sice uchýlí se s obrovským jměním na zbytkový starek. To je ten rozdíl. A tak vidíme tyto poměry, tyto obrovské platy ustanovených ředitelů, které vykoupeny byly penězi za mlčení, jež elány byly správnou radům ve formě tantiém a prezenčních známek, tyto obrovské obnosy, které obzvláště v posledních letech bylo lze ještě zvýšiti na útraty podřízených úředníků bank, tyto obrovské, do milionů jdoucí obnosy — neboť taková banka nespokojila se jediným vysoko placeným ředitelem, nýbrž u každé banky byl celý houf takových vysoko placených ředitelů a náměstníků ředitelů. Banky musily vydělávati miliony, aby především uspokojily tyto ředitele, mu-sily vydělávati statisíce, aby sehnaly na tantiémy členů správních rad, a tím byly nuceny stále víc a více dělati spekulační obchody a poskytovati úvěr, aby z úroků docílily potřebných k tomu příjmů, a v poslední řade přicházela pak ještě dividenda akcionářů. Z bank staly se ústavy páro osobní obohacení vedoucích ředitelů a několika členů správní rady. To je to nezdravé, nemožné na našich bankách, to je to, co je musilo sváděti ke spekulačním obchodům, k napínání úvěrů* a proti čemuž má se nyní bojovati tímto zákonem.

Schvalujeme úplně všechna ustanovení zákona, která umožňují zbaviti se takto přeplácených vedoucích ředitelů a členů správních rad, schvalujeme plně také trestní sankce, které zákon stanoví proti vedoucím úředníkům a členům správní a dozorčí rady, kteří svým povinnostem nedostojí anebo dokonce jedné jí obmyslně. My opakem k panu kolegovi Kroiherovi neshledáváme, že by tyto trestní sazby byly příliš vysoké. O'báváme se jen, že jich v praxi nebude použito a že zákon také v této příčině zůstane na papíře.

Zákon obsahuje ještě několik ustanovení — vedlo by příliš daleko, uváděti je jednotlivě — která v části veřejnosti vzbudila jistý odpor, především ustanovení, že členové Národního shromáždění nesmějí býti členy představenstva peněžních ústavů, které použily sanačního fondu, členy dozorčí rady mohou členové Národního shromáždění zůstati nadále. Dnes pan kolega K r o i h e r zde pravil, že bude hlasovati pro zákon, ale nikoli pro § 8 a), který praví, že členové Národního shromáždění nemohou více býti členy představenstva takovýchto peněžních ústavů, a to cítil se dotčen ve své osobní cti poněvadž § 8 a) vypočítává všechny ty, kdož nemohou býti členy představenstva a tam také stojí, že neschopnými k takovémuto úřadu jsou ti, kdo byli trestáni anebo nejsou svéprávní. Zdá se, že kolega K r o i h e r v §u 8 a) odst. 1 četl jen body a), b) a f), kterýžto poslední jedná o členech Národního shromáždění. Byl by jinak musil přijíti na to, že pod e) uvedeni jsou také členové vlády po jeden rok po propuštění z úřadu. Nemohu to označiti jako snižování nebo degradaci členů Národního shromáždění, když jsem stavěni do jedné řady s bývalými ministry vlády. Je to právě jednoduše výpočet, a nic jiného. Tedy tento důvod je ryze formální a vratký, takže jistě nemůže čeliti vážné kritice.

Ale uváděly se ještě jiné pádné důvody proti tomuto ustanovení §u 8 a) odst. 1, lit. f) a řeklo se: Tím, že se členové Národního shromáždění vylučují z účasti v představenstvu peněžních ústavů, působí se dvojí škoda: Jednak se tím zabraňuje zdatným poslancům, kteří mají zkušenosti v hospodářském životě, aby byli radou nápomocni těmto peněžním ústavům, anebo však, rozhodnou-li se raději pro to, aby složili mandát, anebo se o něj neucházeli, ubírají se politice, Národnímu shromáždění význační hospodářští vůdcové. Pánové! Především dejte nám jednou pokoj s těmito hospodářskými vůdci! Nejnovější události nám, ukázaly, co v těchto tak zvaných hospodářských vůdcích vězí, a zničily nimbus, ťkterý tyto hospodářské vůdce obestíral. Myslím, že právě někdo, kdo v tom neb onom směru chce býti činným, musí se rozhodnouti: buďto stane se poslancem anebo senátorem,anebo jde do banky. Ale jedno z obojího; ale slučování obou míst vedlo beze vší pochybnosti k takovýmto škodám, a mluví-li se ve veřejnosti o poklesu vážnosti parlamentu, pak odvažuji se tvrditi, že pokles vážnosti parlamentu a jeho členů v neposlední řadě způsoben byl lim, že členové parlamentu byli zároveň hospodářskými vůdci, že zároveň byli činnými v představenstvu a dozorčí radě bank a jiných akciových podniků, čímž — nemusí se to vždy shodovati — však přirozeně v obyvatelstvu vznikati musí mínění, že svého mandátu využívají v zájmu svého druhého postavení. Prospíváme vážnosti parlamentarismu a demokracie, činíme-li konec těmto poměrům a nepřipouštíme-li více, aby vznikalo jen zdání, že poslanec nebo senátor svěřeného mandátu využíval v zájmu některého peněžního ústavu. Přáli bychom si, aby toto ustanovení bylo rozšířeno také na členy dozorčí rady peněžních podniků a na členství ve správní radě akciových podniků vůbec.

Zákon obsahuje také, jak jsem se již zmínil, velmi ostrá ustanovení, která těmto institucím umožňují zrušiti služebné smlouvy s vedoucími úředníky, které: jsou ústavu na škodu. Tato ustanoveni jsou obsažena v §u 17 a) a v článku XXXV zákona. Myslím, že nejlepším prostředkem učiniti konec těmto poměrům by bylo, kdyby banky byly povinny uveřejňovati každoročně v bilanci platy a jiné příjmy svých vedoucích ředitelů. (Zpravodaj sen. dr Karas: Komunisté to navrhují o té své změně!) Komunisté mají zcela pravdu, když to navrhují, neboť kontrola veřejnosti je nejúčinnějším prostředkem proti takovýmto výstřednostem. Zde mohli jsme jen s pocity velmi smíšenými souhlasiti s ustanovením zákona, poněvadž se obáváme, že ho bude zneužíváno, a poněvadž se také obáváme, že nastati mohou případy, kdy ho bude zneužíváno národnostně. Máme příklad fuse Anglobanky s Pražskou úvěrní bankou. Kolega M o d r á č e k již o tom dnes mluvil. Pražská úvěrní banka byla, abych to řekl populárně, blízka tomu, se položit, byla se svými prostředky úplně hotova, a byla proto sloučena s Angločeskoslovenskou bankou. A co jsme viděli? Stát přispěl 300 mil. na sanaci a všichni ředitelé hroutící se Pražské úvěrní banky byli fusionovanou Anglo-Pragobankou se svými vysokými platy převzati. Máme pochybnosti, že tento postup nebyl správný, že již tehdy musily zde býti prostředky zbaviti se těchto pánů, kteří již jednu banku zničili, a ne ještě přivolávati nebezpečí, že zničí také ještě nyní fusionovanou banku.

Dále máme za povážlivé, že do článku XXXV, který mluví o zrušení služebního poměru, o pensionování vedoucích úředníků, pojali byli také prokuristé. To pochází, myslím, z poněkud zastaralého názoru o postavení prokuristy v bance. Každý bankovní úředník, který se ničeho nedopustí, dostane za několik roků prokuru, aby zde byl větší počet lidí, kteří mohou podpisovati dopisy. Ve zdejších velkobankách je 60—80 prokuristů. Ti nemají nejmenšího vlivu na provádění obchodů banky. Jsou to úředníci jako všichni ostatní. Ale toto ustanovení postihuje také prokuristu malých peněžních ústavů na venkově, kteří snad mají 1.000, l.100, 1.200 Kč měsíčního služného, kteří však na základě tohoto ustanovení mohou býti při zkrácení svých pensijních požitků restringováni. Ústavní výbor chránil práva těchto lidí alespoň potud, že v navržené resoluci vyzývá vládu, že pensijní požitky těchto lidí a jejich pozostalých nemohou býti zkráceny pod výměru, kterou mají nižší úředníci. Myslím, že také pan zpravodaj byl s tímto návrhem úplně srozuměn, i když se to také neprojevuje zcela jasně ve zprávě.

To jsou podstatná ustanovení zákona, isme skeptickými, pokud jde o následky, které zákon bude míti. Nevěříme, že bude míti za následek očistu bankovnictví, poněvadž máme za to, že zákony kapitalistického hospodářského rádu nadále musí projevovati své účinky v bankách, a že nepochybně musí vésti k výstřednostem, ke korupci, ke všem podvodům, které souvisí s kapitalistickým hospodářským řáděni. Poněvadž však ustanovení o inkompatibilitě, o zvýšené zodpovědnosti vedoucích úředníků,o možnosti jejich odstranění, o možnosti snížení nepřiměřených požitků, poněvadž v zákoně je obsažena celá rada ustanovení, která považujeme za výhodná, budeme hlasovati pro zákon.

Ale zákon má umožniti sanaci bank, při čemž přece jen je nápadné, že dosud obnosy více než dvou miliard nevystačily k sanaci bank. Ale máme obory veřejného života, které mnohem více nežli baníky mají potřebí sanace. V prvé řadě je to podpora v nezaměstnanosti, která naléhavě potřebuje změny, zlepšení a sanace. Měli jsme včera dlouhou debatu o stávce horníků. Není pochybnosti o tom, že komunisté zneužili situace nezaměstnaných pro soukromé, politické účely. Ale nejhlubší důvod pro to, že se komunistům mohlo podařiti strhnout s sebou pracující a ještě více nezaměstnané obyvatelstvo tak veliké oblasti, spočívá v nesnesitelných poměrech, jak se tam znenáhla vyvinuly. Je pravda, když jsme vstoupily do vlády, nebylo vůbec postaráno o odborově neorganisované dělníky pro případ nezaměstnanosti. Péče o odborově organisované dělníky byla nedostatečná, my jsme ji zlepšili. Péče o odborově neorganisované záleží dnes ještě z ryzé administrativních opatření a zákonodárství přichází v úvahu jen potud, že musí povolovati prostředky pro tuto péči. Připusťme, že těchto 10 Kč pro svobodné nezaměstnané a 20 Kč pro ženaté nezaměstnané dělníky na počátku krise, snad v prvních měsících, snad v prvním roce třeba že nestačily, lidem přece zabezpečovaly alespoň holý život. Snad měl ten neb onen malé úspory, měli možnost prodávati nebo zastavovati domácí zařízení, naše obce a okresy činily všechno možné, aby nezaměstnaným poskytly příspěvky. Dnes však je situace taková: lidé nemají více úspor, nemají domácího zařízení, aby je zastavili nebo prodali, pobíhají v cárech a obce a okresy nemají více peněz, aby nezaměstnaným poskytly nějaké příspěvky.

Jak daleko to dospělo, vidíte z toho, že v okresu teplickém, okresu s počtem asi 120.000 obyvatelů, v okresu dosti bohatém, stírka okresního úřadu přes celou letošní zimu vynesla obnos 100.000 Kč, při 12.000 nezaměstnaných, tedy 8 Kč na jednoho. Také soukromá dobročinnost již selhává, selhává všechno, a lidé jsou dnes poukázáni na 10 Kč pro svobodné a 20 KČ pro ženaté nezaměstnané. Táži se vás: Kdo může žíti z 10 a z 20 Kč? Tu již nelze říci, že je to pro život málo a pro smrt mnoho. Ani to nejnutnější nemůže si opatřiti člověk z 10 nebo 20 Kč. ještě k tomu ženatý s rodinou. Jen nájemné samotné pohltí tuto podporu.

Snad mnohý z vás četl knihu, kterou letos, roku 1932, vydal americký žurnalista Knickebocker, žádný socialista, nýbrž který z rozkazu amerického měšťáckého listu cestoval po Německu, aby zjistil, zdali nouze je tam skutečně tát velká, ve kteréžto knize píše, že jsou v Německu rodiny, které musí žíti z 29 marek měsíční podpory v nezaměstnanosti. 29 marek je na našich penězích skoro 240 Kč, a u nás mají pák ženatí lidé žíti s 80 Kč měsíčně tak špatně jako v Československé republice, která se vychloubá, že její finanční poměry jsou přece lepší nežli v jiných státech, není v žádném státe postaráno o nezaměstnané! Pravím vám, že se události, které se odehrály v hnědouhelných dolech, budou a musí opakovati ve všech dílech republiky, nebude-li zde zjednána náprava. Nechci mluviti o pokusech, které s jisté strany... (Sen. Haken: Tak to není štvaní komunistů, ale toto je příčina! — Hluk.) Rozdíl mezi vámi a námi... (Výkřiky sen. Hakena a Jarolima. — Předseda zvoní.) Rozdíl mezi vámi a námi jest jednoduše ten, že vy jen nadáváte,... (Hluk.)