Místopředseda Kahler (zvoní): Dále má slovo pan, sen. dr M i l o t a.

Sen. dr Milota: Slavný senáte! Uvědomíme-li si, že zákon, o kterém dnes jednáme, je první naší skutečnou prací v tomto roce a že máme již téměř konec dubna, neubráníme se poznání, že náš parlamentarism není na správné cestě. V době tak vážné, jako je dnešní, v době, která téměř každý den přináší nové důležité události u nás i v cizině, v době kdy na nás stále doléhají tíživé starosti, jak pomoci státu i nepřehledným řadám občanů strádajících, ba dokonce hladovějících, v této době panoval dosud v našem parlamentě, a zvláště zde v senátě, idylický klid. Tento zjev neznamená ovšem, že by se nepracovalo vůbec. Víme všichni, jak je naše vláda přímo zahrnuta prací téměř nad lidské síly. Ale o to právě! jde, že jí jsou ukládány úkoly, které jí jakožto orgánu vládnímu a výkonnému podle ústavy ani nenáležejí, zatím co poslanci a senátoři, kterým ústava listina svěřuje moc zákonodárnou, zahálejí. Nikdo nemůže popříti, že je to zjev nezdravý, a s hlediska nejen ústavního, nýbrž i hospodářského naprosto pochybený.

Celý svět hovoří dnes o racionalisaci ,která přece předpokládá rozumnou dělbu práce. U nás jednotliví ministři přímo ubíjejí horečnou činností své zdraví, kterého nepotřebují jen pro šve osobní štěstí, nýbrž které slouží přímo k prospěchu celého státu - a na druhé straně my, kteří bychom mohli a také chtěli jim pomoci, jsme nuceni zakládati ruce v klín. Stát zápasí s finančními obtížemi, a tu se plýtvá časem, energií i penězi.

Naše ústava je vybudována na základě dělby státní moci. Zákonodárná moc je vyhrazena jedině parlamentu. Na tomto poli má vláda — nehledíme-li na její podřadnou působnost normotvornou v hranicích určených jí parlamentem — pouze právo iniciativní. Vláda zákony jen navrhuje, ale o jejích návrzích rozhoduje a podle okolností je i mění parlament. Nedbá-li se toho, je-li vláda nucena návrh zákona vypracovati do úzkostlivých podrobností a nutí-li se Národní shromáždění, aby takový návrh prostě odhlasovalo, stává se celý náš parlamentarism pouhou, a to velmi drahou formalitou. To odporuje nejen naší ústavě a ideí demokratismu, která je jejím základem, nýbrž konec konců i prostému rozumu.

Pánové, tak to dále jíti nemůže! Nezmůžeme přec na venek hráti divadlo, jako bychom byli rozhodujícími činiteli, zatím co nás činí pouhými loutkami. (Tak jest!) Je proto nutno se zamyslit a uvažovati, kde vězí příčina tohoto nezdravého stavu a jak by bylo možno zjednati nápravu.

Analysujeme-li naše parlamentní poměry, nemůžeme si nepřiznati, že příčina této ztrnulosti je dvojí. Jednak vězí v našem systému koaliční vlády, jednak plyne z nesprávné parlamentní režie. Naše stranická roztříštěnost vyžaduje ovšem vládu koaliční. A koalice předpokládá vždy kompromis mezi různými požadavky spojených stran. Ale zdá se mi, že způsob, jakým se tento kompromis tvoří, není vždycky správný. Zdravým zjevem by bylo, kdyby koalované strany vždy tu měly na mysli, že do jejich rukou je vložena správa státu, a že proto mají všechny své úkoly posuzovati s hlediska prospěchu celku, a nikoli snad jen pod zorným úhlem zájmů vlastních. Proto nepokládám za správné, je-li kompromis spíše výsledkem vzájemného obchodování a smlouvání, než resultátem věcné diskuse a plodem, opravdového uvážení všech důvodů, třebas i byly vzneseny oposicí, s hlediska zájmů celku. Kdyby si toho byli naši odpovědní činitelé koaliční vždy vědomi, nebylo by dlouhého protahování a vzájemného unavování.

Odmítám námitku, kterou by snad mnozí vznesli, že je nemožno něco takového požadovati, že úkolem zástupců stran v parlamentě je, aby tu hájili zájmy voličů, kteří je vyslali. Dívám se na naše poměry otevřenýma a kritickýma očima, znám lidi a znám i naše politické strany, ale právě proto tvrdím, že vedoucí činitelé si namnoze mínění ve svých vlastních stranách tvoří sami, že jsou sami vinní, došli-li tam, odkud těžko se jim vrací, že je v jejích působení ve stranách často více demagogie, než rozumné výchovy. Proto také trvám na tom, že v našich stranických poměrech je málo pravého demokratismu a příliš mnoho stranického egoismu, a že nebude lépe, dokud alespoň v dobách těžkých, jako jsou dnešní, tyto chyby nenapravíme, nebo alespoň nezmíníme. (Výborně!)

Zdálo se mne též vždy, že naše nynější koalice je příliš rozsáhlá a že následkem toho je zatížena příliš různými zájmy. Tím se nutný kompromis stává nesnadnější a jednání o něj zdlouhavější. Snad se tento stav nyní zlepší, když vystoupila z koalice jedna strana a když se při tom ukázalo, že stranický nátlak nemusí vždy straně prospěti. V Právu liduŤ byl vysloven pozoruhodný návrh, aby koalice byla vybudována na principu majoritním. Nepopírám, že by to skutečně vedlo k ozdravění našich politických poměrů a že by se tento způsob nejlépe shodoval s principem demokratismu. Není jistě prospěšné, může-li některá strana zmařiti dohodu, spíš je potřebí v zájmu celku, tím že pozvedne pro svoje stranicko-egoistické požadavky veto, ba vyvolá-li tím dokonce i vládní krisi v době, kdy taková kříse může znamenati těžkou újmu pro sám stát. Avšak přece jen se domnívám, že za dnešních poměrů by koalice na podkladě majoritním nebyla dobře možná. Myslím, že by při řešení důležitějšího problému podlehnuvší strana sotva se klidně podřídila, takže by koalice byla vydána stálému neklidu a vzrůstající nespokojenost by ji stále více zeslabovala. Než přece jen by se měla po této stránce zjednati náprava tím, že by nebylo potřebí, aby. se koalice musila shodnouti o všech detailech i podřadnějšího významu, a že by nejen bylo možno, nýbrž i zdrávo, kdyby o otázkách, nikoliv zásadních, rozhodovala většina.

A tím přecházím k další příčině nynější naší nedělnosti, k vadě, která tkví v našem parlamentarismu. Rozeznával bych tu opět dvojí složku: poměr vlády k parlamentu a poměr obou sněmoven Národního shromáždění navzájem. Hlavní vady poměru vlády k parlamentu jsem se již dotknul, že se totiž na poli zákonodárném dosti nedbá ústavního úkolu vlády zákony pouze navrhovati a ne ujednávati. Osnovy zákonů vycházely dosud většinou z koaliční vlády jako hotový elaborát, na kterém Národní shromáždění již nemělo nic měniti. Postavil jsem se ve své parlamentní působnosti již několikráte proti tomuto postupu a také jsem toho dosáhl, že vládní osnovy byly podrobeny náležitému zkoumání, a kde byly pro to věcné důvody, také změněny. To se muž ovšem podařilo při osnovách týkajících se poměrů soukromoprávních nebo trestních, které nejsou tak choulostivé jako poměry hospodářské a sociální, a proto se o ně strany tak nezajímají.

Velkou zásluhu o zvrácení tohoto stavu ani bankovní zákon, který projednáváme. Při něm se ukázalo, že Národní shromáždění, když má pevnou vůli, může svoji vůli uhájiti za koaličního systému též na poli hospodářském. Bylo by si přáti nejen pro ozdravění parlamentu, nýbrž i na prospěch zákonů samých, aby se tak nyní dalo i v budoucnosti. (Výborné!) Stačí, když se vláda dohodne jen o hlavních zásadách a rozhodnutí o sporných bodech i přesnou formulaci přenechá parlamentu. Tím se věc značně urychlí i zjednoduší. Co by bylo bývalo ušetřeno času i energie, kdyby tak vláda byla postupovala při usnášení se o bankovním zákoně. Víme, jak dlouho se dohodovala, a na konec celá tato námaha byla zbytečná a o všem zase znova uvažoval, znova vše důkladně projednával a též osnovu podstatně měnil ústavně-právní výbor poslanecké sněmovny. Budou-li členové vlády zachovávati navrhovaný postup, velmi si ulehčí svoji těžkou práci, uchovají své síly a své zdraví pro jiné neméně důležité, ba snad ještě důležitější úkoly a Národnímu shromáždění se dostane té činnosti, ke které je povoláno, a jež mu podle ústavy též náleží.

Tento způsob znamená, že vlastní normotvorná činnost se přenese do výborů. Tím jejich význam vzroste a s ním i vážnost parlamentu, neboť si veřejnost uvědomí, že pravý parlament neznačí jen práci v plenu, nýbrž též práci ve výborech. Ovšem, aby výbory konaly řádně tuto svoji povinnost, je nutno, aby byly náležitě zreformovány. Nejprve by bylo potřebí, aby jednání v nich byla zveřejněna. Tím by jejich význam v ocích veřejnosti stoupl a jejich odpovědnost by se prohloubila. Ovšem by bylo nutno při tom zabrániti vhodnou úpravou jednacího řádu, aby se řečí výborových nezneužívalo k demagogii a aby se přísně dbalo věcného projednávání. Jednotliví členové by byli nuceni, aby pojímali svůj úkol opravdověji a odpovědněji, zejména aby se na věc náležitě připravili a ji prostudovali a aby se nedomnívali, že stačí, když si všimnou jen jednotlivostí, které snad více bijí do očí nebo jsou zajímavější, hlavně s hlediska stranického.

O vzájemném poměru obou sněmoven Národního shromáždění bylo zde v senátě již několikráte uvažováno a bylo si zejména stěžováno na přezírání senátu. Komu leží na srdci pravý parlamentarism i úspěch zákonodárné práce a kdo pohlíží na věc s hlediska, rozumového a praktického, nemůže popříti, že je na těchto žalobách mnoho pravdy a že volání senátu jest úplně oprávněno. Snad by bývalo stačilo, kdyby byla ústava přijala systém jednokomorový, ale je bláhové, když byl uzákoněn systém dvou komor, obcházeti ústavu přezíráním senátu. Je to neprozřetelné, neboť senát má podle ústavy dosti prostředků, aby — třebas jen na ochranu své prestiže — dal pocítiti svoji moc, je to i nerozumné, neboť to odporuje užitečné dělbě práce. Hlavně vláda by si měla býti vědoma, že je na prospěch často nezbytně nutného rychlejšího tempa zákonodárného, aby zaměstnávala rovnoměrně obě sněmovny. Tím by mohly obě tyto sněmovny pracovati paralelně vedle sebe a nebylo by potřebí dlouhých časových mezer v jejich zvedáních. Tímto způsobem by bylo možno projednati i mnohé důležité osnovy, které leží již v ministerstvech připraveny, k nimž se však vláda, zahrnutá prací, nemohla dosud dostati. (Místopředseda dr Heller převzal předsednictví.)

Byl vysloven námět, aby se senát stal komorou pro věci hospodářské. Bylo by to zajisté na prospěch našeho státu, ač bych jinak byl nerad, kdyby byl senát zbaven své pravomoci na poli ostatního zákonodárství. Vím totiž dobře, jaké veliké vady věcné i formální mají i dnes mnohé naše zákony, a to by se mohlo ještě zhoršiti, kdyby senát byl vyřazen. Avšak výsledku onoho v podstatě dobrého námětu by se dosáhlo i bez změny ústavy již tím, že by se osnovy rázu hospodářského předkládaly nejprve senátu, při čemž by poslanecké sněmovně zůstala vyhrazena přednost při osnovách rázu politického, při tomto systému bych nepokládal za nedemokratické nebo za něco, co by se dotýkalo prestiže sněmovny, kdyby jedna sněmovna bez závažných důvodů neměnila nic na výsledku kompromisu, kterého bylo v určitých otázkách, všestranně probraných, dosaženo ve sněmovně druhé, neboť je zcela rozumné, respektuje-li jedna sněmovna poctivou práci, kterou vykonala druhá, a podřídily se smluvenému a dobře uváženému kompromisu, třeba by s ním úplně nesouhlasila. Toto stanovisko jsem hájil i při projednávání tohoto zákona v ústavně-právním výboru, ač jsem si byl dobře vědom určitých jeho vad.Při této příležitosti budiž mi dovoleno zmíniti se též o úmyslu zříditi společný výbor obou sněmoven pro osnovy zákonů velikého rozsahu. Domnívám se, že tento úmysl musíme všichni vřele uvítati, neboť jen tak se urychlí naše veliké úkoly unifikační, které jsme dosud zanedbávali. Máme-li býti skutečně státem jednolitým, pak je absurdní, prodlužujeme-li dosavadní dvojitost našeho právního řádu. Společný výbor bude znamenati neocenitelnou úsporu práce a času a bude-li řádně konati svůj úkol, prospěje též jakosti jednání. Ústavní listině tento výbor podle mého soudu nijak neodporuje, neboť ta o způsobu, jakým jednotlivé sněmovny návrhy zákonů projednávají, se nezmiňuje a naopak v §u 37 vzájemná jednání a styky obou sněmoven umožňuje. Bylo by si jen přáti, aby příslušná osnova byla podána Národnímu shromáždění co nejdříve.

A nyní přicházím k vlastnímu předmětu našeho jednání, ač i tu hodlám věc posouditi nejprve se širšího hlediska, tohoto hlediska musím zdůrazniti, že bankovní zákon pokládám za jeden

z nejvýznačnějších zákonů poslední doby. Vidím v něm zřejmě vyjádřenou tendenci, kterou se béře náš hospodářský vývoj.

Velmi a možná i nebezpečně by se mýlil, kdo by se domníval, že příčiny dnešních hospodářských nesnází jsou rázu přechodného. Jsou ovšem mezi nimi i takové, které vyvolaly cyklické krise hospodářské v dobách minulých a které přirozeným vývojem věcí nebo i vhodným uspíšením tohoto vývoje zase zmizely. Avšak některé tyto příčiny — a to se začíná stále více a více uznávati — mají hlubší kořeny, neboť souvisejí organicky s pronikavou přeměnou, kterou prodělává sám náš hospodářský systém. Tato přeměna je zřejmě trvalá, neboť ji způsobují nové poměry, jichž tu dříve nebylo, a následkem toho ani ony příčiny, které s ní souvisejí, se nedají odstraniti tak, aby se obnovil předešlý stav.

Sledujme jen vývoj soukromého kapitálu a všimněme si, jak se proti dřívějším dobám, ano u nás i proti nedávným rokům proměnil, jak stále roste a se koncentruje, ale jak se při tom vymyká z rukou jednotlivců a stává se čímsi neosobným, činitelem, který působí vlastní silou. Sledujme změny, které prodělává výroba a naopak i distribuce, a věnujme pozornost tomu, jak na jedné straně dnešní výroba racionalisací a užším stykem mezinárodním se množí, ale jak se na druhé straně, zároveň zmenšuje možnost řádné distribuce, která za panujícího řádu kapitalistického nebyla nikdy spravedlivá. Sledujme též, jak při tom roste počet těch, kdož jsou vyřazováni z výrobního procesu, ať onou racionalisací, ať oněmi obtížemi distribučními, a posuďme při tom fakt, jak zároveň společnost ze zásady solidarismu uvědoměle na sebe bere povinnost postarati se o ně. Všimněme-li si těchto skutečností jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a uvážíme-li, že jich dříve nebylo, alespoň ne v tak význačné formě, vidíme, že se dotýkají samých základů dnešního hospodářského řádu a že plynou přímo z jeho podstaty. Trvání jejich a též jejich vývoj se nedá zameziti a následkem toho je nemožno, aby se náš hospodářský život přirozeným vývojem věcí vratů do starých kolejí, jak tomu bývalo v minulých krisích. Není myslitelno, aby se rozbily stroje, vyřazující z práce zástupy dělníků, a aby se nahradily zase lidskou prací. Není možno, aby se zavedly opět primitivní poměry v úpravě kapitálu a aby se koncentrovaný kapitál zase rozdělil mezi množství malých vlastníků. Naopak nemůže býti sporu, že tento proces racionalisační a koncentrační není ještě ukončen a že evolučními silami, které se vymykají naší moci, bude pokračovati dále. Přimysleme si k tomu dnešní úzké styky mezi národy, snadnost výměny myšlenek a zejména fakt, že veliké sovětské Rusko zavedlo nový hospodářský řád, což má velmi silnou psychologickou působivost — pak víme že tu máme nové vývojové činitele a že je přímo bláhové doufati, že přes to by se zjednala náprava starými metodami. Ani nejzarytější liberalista by si dnes netroufal tajiti zásadu ťlaisser faireŤ, poněvadž dobře ví, kam by to vedlo. Umělé snižování výroby jejím omezováním nebo dokonce ničením vyrobených statků je největší chyba, jaké se lidstvo dnes dopouští, neboť to dnešní stav jen zhoršuje. Musíme si konečně jednou jasně uvědomiti, že příčina krise není ve výrobě, nýbrž v distribuci. Nevyrábí se ještě ani přibližně tolik statků, kolik lidstvo potřebuje, ale jsou nepřehledné zástupy těch, kteří si vyrobených statků nemohou opatřiti, ač jich nutně potřebují. Zde je tedy nutno zjednati nápravu, obzvláště když se tyto zástupy chudých a ochuzených stále množí a rostou. Je samozřejmé, že na poli distribučním nezjedná nápravu jedinec, ani neorganizovaná pomoc sociálně cítících občanů, nýbrž že tak může učiniti dnes jedině stát. Již z toho vysvítá význam státu pro nápravu dnešních poměrů.

Další důvod pro zásah státu v tomto směru vidím ve vzrůstajícím nebezpečí pro společnost. Se vzrůstem zástupů nezaměstnaných anebo nedostatečně za práci odměňovaných roste i jejich nespokojenost s dnešními nespravedlivými a nelidskými poměry, a tato nespokojenost by snadno mohla vyústili v činný odboj proti držitelům sociální moci. A tu je nezbytno, ba přímo životní nutností státu, aby tomuto nebezpečí zabránil. (Výborně!) Nemůže tak učiniti násilím, střelbou a bodáky — každé takové násilí by se musilo zhroutiti samo v sobě — ale své povinnosti, chrániti společnost, vyhoví stát jedině tím, když odstraní příčiny tohoto nebezpečného stavu. (Výborně!)

Vedlo by daleko — a také to není mým úkolem — kdybych měl ukázati na prostředky, jakými by se to mělo státi. Pro účel, který sleduji, stačí pouze ukázati, jak význam kolektiva tu roste a jak ochrana společnosti před uvedeným nebezpečím se může poskytnouti jedině tím, když stát donutí jednotlivé kapitalistické činitele, aby podřídili svůj soukromý zájem zájmu celku. (Výborné!) Stát musí dostati takovou moc, aby měl právo zasáhnouti všude, kde jednotlivec poškozuje celek, třeba tak činil způsobem jinak nezávadným.

A skutečně, sledujeme-li zákonodárství od konce minulého století a zejména v době válečné a poválečné nejen u nás, nýbrž i v cizině, vidíme, jak se stále více a více uplatňuje ohled na zájem veřejný a jak stát reguluje s tohoto hlediska krok za krokem i poměry ryze soukromé. Neděje se tak často dobrovolně, ale tlak poměrů je tak mocný, že přemůže každý odpor. Tato vývojová tendence se nedá popříti a proto každé opatření, které jí hoví, je správné a prospěšné, a naopak je škádlivé a neprozřetelné vše, co čelí proti ní.

Toho by si měli býti dobře vědomi i zastanci starých řádů, měli by konečně uvěřiti, že nynější nové poměry vyžadují nového řešení, zcela jiného než poměry nenávratně minulé, a měli by upustiti od odporu proti novým metodám. Měli by tak učiniti ve svém nejvlastnějším zájmu, neboť jinak půjde vývoj přes ně.

Stojíme, vážení pánové, na podkopu a jediné prozřetelnou prací ve prospěch celku můžeme zabrániti, aby podkop nevybuchl. Kdo tomu nevěří, nechť si srovná dny, které právě prožíváme, s minulými dobami, v nichž se rodily veliké události. Tyto události smetly ty, kdož do posledního okamžiku jim nevěřili, kteří dovedli tancovati ještě ve chvíli, kdy jim pod nohama již vřela revoluce. Dej Bůh, aby nikdo z nás nebyl raněn podobnou slepotou.

Moc proletariátu vzrůstá, ale roste nejenom svou početností, nýbrž i tím, že na jeho ochranu se staví stále četnější jedinci, kteří, ač třeba nesdílejí jeho smutný osud, přece z příkazu mravního cítění vidí nespravedlnost a nelidskost panujícího sociálního řádu a usilují o nápravu. Nejsou to jenom socialisté, nýbrž již i mnozí, kteří věří sice ještě, že náprava je možná i při zachování kapitalistického systému, ale přece chtějí těmto nespravedlnostem odpomoci. Z toho můžeme čerpati naději, že, budeme-li postupovati správně, dosáhneme zlepšení bez značných bolestí, evolučně.

Kapitál, zvláště v dnešní své neosobní formě, nezná ohledu, nezná soucitu s lidským strádáním, zná jen vlastní zisk, za kterým jde přes mrtvoly jiných. Je schopen zatížiti společnost největším břemenem, jen aby zisk jeho byl větší. Z mnoha dokladů, které bych mohl uvésti, vzpomínám jen příkladem na bursovní spekulace, které ožebračují tisíce a vtiskují samovražednou zbraň do rukou mnohých zničených existencí, na válečné dodavatele, kteří ničili podvodnými dodávkami zdraví vojáků v dobách, kdy se proti tomu nemohli nijak brániti, na naši banku Bohemii, která spekulovala i na pád naší měny, na Kreugera a jeho úžasné podvody. I racionalizace, která by měla býti požehnáním lidstva, poněvadž ulehčuje dělníkovi jeho těžkou, jej vyčerpávající práci, bylo užito doposud jen na prospěch kapitálu, aby režie se zmenšila a podnikatel byl schopnější vítěziti v závratném shonu konkurenčním. Proto je nutno kapitál spoutati zákonnými předpisy, aby nemohl býti, jak se tak často děje, sociálním škůdcem. Dříve prospíval kapitál jedincům, nyní musí prospívati celku, jeho činnost za dnešních poměrů se dotýká hluboko Zájmů veřejnosti a proto dřívější zásady soukromého podnikání musí býti revidovány a na prospěch společnosti regulovány. To jest úkol státu naprosto nutný, má-li se zabrániti katastrofě.

A právě s tohoto hlediska vítáme my čsl. nár. socialisté bankovní zákon, neboť vidíme, že je v souladu s touto vývojovou tendencí, která si uvědomuje zájem celku př:. soukromém podnikání a usiluje o nápravu sociálně škodlivých zjevů vhodnou jeho reglementací. Je však jisto, že podobné sociálně škodlivé zjevy máme v našem hospodářském životě i jinde, a proto po bankovním zákoně musejí co nejdříve následovati hospodářské zákony jiné, z jichž jmenuji hlavně zákon kartelový a zákon o akciových společnostech, usměrňující s hlediska sociálního prospěchu činnost těchto důležitých podnikatelských forem, zákon o vnucené správě dolů a jich zabírání a zákon reglementující průmyslovou výrobu a znemožňující její bezdůvodné zastavování. (Výborně!) Vše musí býti podřízeno jednotnému hospodářskému plánu, pečlivě dbajícímu důležitých veřejných potřeb.

Banky staly se v poslední době, zejména popřevratové, důležitou složkou organisace našeho národního hospodářství tím, že pronikavě rozšířily svoji působnost. Dnes již banky nejsou pouze tím, čím se dosud označují v národohospodářských učebnicích, totiž ústavy zprostředkujícími úvěry a platy ale svoji činností zasahují buď přímo — u podniků koncentrovaných v zájmové sféře banky — nebo alespoň nepřímo — poskytováním úvěru — do procesu výrobního. A poněvadž správně regulovaná výroba je životní podmínkou prosperity našeho státu, je samozřejmé, že činnost bank přestává býti věcí, která by se dotýkala jenom akcionářů nebo nejvýše snad ještě vkladatelů, nýbrž že stát musí pilně dbáti také toho, aby banky si byly vědomy této své sociální funkce a aby svoje posláni plnily řádně a na prospěch veřejnosti.

Po této stránce však bankovnictví má značné nedostatky. Obzor bank zůstal dosti ještě omezený a činnost jejich je po výtce zaměřena, jen na vlastni-zisk a vykazuje všechny vady, kterými se vyznačuje neosobní soukromý kapitál. A důvodová zpráva, kterou provází vláda svoji osnovu, je řadou stížností na nesprávnosti, které se v našich akciových bankách udály. V celku ovšem je nutno uznati, že naše bankovnictví má zdravé základy. Ukázalo se to v minulém roce, když plynulost peněžního trhu pominula a nastoupila značná peněžní tíseň. Naše banky, ač byly nuceny mobilisovati všechny své prostředky, obstály, zatím co v cizině nápor finanční krise skácel i veliké banky. Avšak pokud jde o to, aby i jinak Byly naše banky účinným činitelem v hospodářském postupu a hlavně, aby pracovaly ke zdolání hospodářské krise, po této stránce učinily banky ještě málo. To proto, že dosud slouží jen zájmům soukromého kapitálu, zatím co jejich činnost má býti skutečnou službou společnosti a státu. Z té příčiny je nutno podříditi je spíše hlediskům veřejného podnikání a odstranit u nich, anebo alespoň uvésti na nejmenší míru snahu soukromopodnikatelskou.

V tomto směru se však obávám, že zůstává zákon, který projednáváme, jenom na začátku cesty a že následkem toho se nedosáhne toho, co společnost a stát potřebují a čeho mohou na bankách požadovati. Cizina šla tudíž dále. Tak víme na př, že v Itálii při sanaci Banko Commerciale byly odloučeny u této banky koncernované průmyslové podniky a že v Německu nouzovým nařízením bylo přímo umožněno fakticky zestátniti banky.

U nás bude možný jen zásah podle čl. XXXVIII bankovního zákona u sanovaných bank, t. j. ustanovení jednoho nebo více důvěrníků a podle okolností i dosázení správního výboru a dozorčího výboru pod dohledem ministerstva financí a pod sankcí povinnosti státních úředníků. Ale podle znění zákona nebude to možné ani u sanovaných bank všude tam, kde banka nedbá veřejného zájmu, nýbrž jen, kde je potřebí státního dozoru na hospodaření banky, nebo kde z důležitého veřejného zájmu je potřebí urovnati poměry v bance, tedy, jak uvádí odůvodnění, kde je nutno uvésti chod banky do normálních kolejí anebo připraviti půdu pro jiné vyřešení jejích poměrů.

Jak by však bylo potřebí zásahu státního i s hlediska sociální funkce bank, je viděti význačně z toho, jak se banky chovají k průmyslu při poskytování úvěru v dnešní době, kdy se zavírají továrny a výroba se omezuje. Průmysl si velmi stěžuje na banky jednat proto, že zatěžují jeho činnost nadměrně vysokými úroky, jednak žaluje se na jejich příkrost, ba i bezohlednost, s jakou si počínají při vymáhání svých pohledávek.

Pátral jsem, zda tyto výtky jsou oprávněné a k svému úžasu jsem zjistil fakta, která převýšila moje očekávání. Co nyní uvedl, mám doloženo a mohl bych jmenovati příslušné banky, kdybych chtěl pranýřovati a neměl snahu jen upozorniti a zjednati nápravu. (Hlasy: Neškodilo by jmenovat!)

Debetní úroky požadují banky různě podle kvality komitentovy a činí od 8 o 10% avšak, a v tom je právě jádro věci, žádná banka se nespokojuje pouze tímto úrokem, nýbrž připočítává k němu různé provise a jiné platy pod rozličnými tituly, takže nejsou vzácné případy, že dlužník musí platiti celkem 15, 17, ba až 20%. (Slyšte!) Provise se počítá podle obratu, a to 2%o z trojnásobného nejvyššího zůstatku nebo ze strany má dáti, podle toho, co je pro banku výhodnější, a to, i když dlužník má debetní saldo jen zcela krátkou dobu, jako je tomu hlavně při placení devisami do ciziny. Křiklavost této obratové provise je na bíledni. Před válkou se platilo pouze l%o z celého obratu.

Co při tom banky na průmyslu vydělávají, je viděti z jednoduchého příkladu. Střadatel si uloží v bance 1000 Kč, z čehož mu banka vyplatí, řekněme, 5 % úroků, to jest 50 Kč. Téhož dne si tutéž částka vypůjčí průmyslník, který z ní při celkovém 20%ním zatížení musí zaplatiti 200 Kč. Banka tedy vydělala v tomto případě na 50 Kč 150 Kč, tedy 300%! Beře-li úrok jen 18, 17, nebo 15%,ovšem přiměřeně méně, ale vždy, myslím, dost, aby se již mohl otevříti trestní zákoník a uvažovati, zda se to jíž nedotýká platných ustanovení o lichvě. (Tak jest!)

Jestliže přes tyto veliké výdělky některé banky musily býti sanovány státem, můžeme si představiti, jaké v nich bylo hospodářství. Ba my víme ještě, že takové banky byly nejhorší, neboť si své ztráty hleděly všemožně nahraditi.

Proto by bylo jen na ochranu průmyslu, který má takový význam za dnešní krise, kdyby Národní banka co nejdříve a účinně využila práva zjišťovati skutečný stav, který jí poskytuje či. LIII bankovního zákona, a kdyby vláda s největším urychlením stanovila podle čl. LIV zdravou úrokovou úroveň, jak jí vyžadují naše hospodářské poměry. (Výborně!)

Toho bude tím více potřebí, čím houževnatěji se banky brání určiti svoji debetní sazbu v poměru ke dvojímu snížení diskontu Národní banky. Neboť tím nejvíce dávají najevo, jak jsou daleky pochopiti svoje národohospodářské úkoly a jak jest oprávněný zásah státu podle bankovního zákona.

Můžeme býti při vylíčeném postupu bank překvapeni, když se objeví v novinách insert (ukazuje) tohoto znění: Za účelem zaplacení bankovního dluhu hledáme úvěr l až 2 mil. Kč na 10%> úrok proti naprostému zajištění zástavou cenných papírů požívajících sirotčí jistoty?

Z toho je vidět , že tomu inserentovi počítá banka jistě přes 10% z lombardu papírů sirotčí jistoty. Je také viděti, na jakých základech spočívá výmluva bank, že ve vyšším úroku je zahrnuta risiková prémie a jak se této výmluvy zneužívá.

Pan kol. K r o i h e r se zde zmínil o této risikové prémií a ukázal na to, jak se tyto banky musejí zajistiti právě tak jako živnostník, poněvadž dnes nemohou dosti získat od svých komitentů.

Banky dovedou se dobře zajistit, což živnostník nemůže. (Souhlas.) Živnostník musí prodávat tomu, kdo přijde, a nemůže zkoumat, napřed jeho majetkový stav, ale banky tak činí a dobře se zajišťují proti eventuelním ztrátám. Není také pravda, co řekl pan kol. K r o i h e r zde o shánění vkladů. Dnešní banky mají dosti nezužitkovaného kapitálu, než aby měly potřebí shánět ještě tento kapitál snad konkurenčním zvyšováním kreditních sazeb.

Co by znamenalo úrokové ulehčení průmyslu, představíme si, když přihlédneme k faktu, že naše banky mají pohledávek — většinou ovšem u průmyslu — přes 20 miliard Kč. (Slyšte!) Již při 10% úrokování činí to roční zatížení 2 miliardami Kčs které tedy musí vydělati průmysl jen na zúročení úvěru, nehledíc k amortisaci. V ťČeském SlověŤ s tím srovnává dr Hejda aktivum zahraničního obchodu, které v době, kdy na to poukázal, činilo l 1/2 miliardy, a konstatuje, že ani toto nestačí na úhradu bankovních úroků. A co to teprve značí při větším zatížení, o kterém jsem se zmínil a které není nijak neobyčejné. Není-li — ptá se Hejda — přímo křiklavým dokladem tohoto hospodářství, že podniky, které pracují bez bankovního úvěru, prosperují — Baťa, Králodvorská cementárna, Západočeská kaolinka — kdežto podniky zadlužené bankám — jako na př, textil — zkomírají? (Tak jest!)

A naopak, uvažme, že při tomto zadlužení průmyslu sleva jediného procenta znamená ulehčení průmyslu již o 200 mil. Kč ročně. A banky by průměrně mohly sleviti mnohem více než l %. (Tak jest!)

Dnešní stav je neudržitelný a nesnesitelný, poněvadž podlamuje činnost průmyslu, má níž závisí osud našeho dělnictva, zmenšení nynější hrozivé nezaměstnanosti, schopnost soutěže s cizinou a tím i bilanční aktivita a konec konců i čsl. koruna, Řekl-li Engliš — a to jistě plným právem — že naše koruna není ze zlata, nýbrž jest utvořena z práce lidu, pak musíme tuto práci dát lidu stůj co stůj, byť to vyžadovalo určitého sebezapření a snad ani toho ne, třebas jen pouhého zpytování svědomí těch, kdož vládnou kapitálem.

Náš život soukromý i veřejný, má velkou chybu, která způsobuje mnoho zla ve světě, že se rádi obelháváme povrchem věcí, zavírajíce oči před jejím jádrem. Kdybychom si vždy uvědomili, jak za takovou pouhou číslicí nebo literou se skrývá život, kdybychom si představili, jak to, co se nám zdá býti suchým faktem, způsobuje často bídu a zoufalost třeba mnohých tisíců, nebo naopak to může rozjasniti jejich tváře radostí a nadějí, snad by se v nás probudilo svědomí a my bychom pocítili svou velkou odpovědnost. Právě tak, jako banky utlačují naší výrobu vysokými úroky, zhoršují její stav i bezohledným vymáháním svých pohledávek, tím často ženou své dlužníky do vyrovnání nebo do konkursu. (Souhlas.) Je to nejen nelidské, nýbrž i nesociální, neboť tím velkou měrou přispívají k dnešní stagnaci průmyslu a k nezaměstnanosti z toho vyplývající. To, co jsem zde řekl o průmyslu, platí mutatis mutandis i o obchodu, živnostech a zemědělství. Také zde je potřebí nezbytně a urychleně zlevnění úvěru.

Pokud jde o vlastní hospodářství bank, není to pěkný obraz, který se rýsuje v důvodové zprávě vládní osnovy našeho zákona a který zavdal pravou příčinu k jeho ustanovením. Nebudu zde rozebírati podrobnosti, neboť jsou dostatečně známy a není nikoho, kdo by je chtěl popírati. V bankách — nechci tvrditi, že ve všech, neboť znám banky, v nichž hospodářství je velmi řádné, ale jistě ve velmi mnohých — projevila se lidská hamižnost, nedostatek odpovědnosti a neúcta k cizímu majetku v plné své nahotě. Dnes jsou banky proto přímo v nemilosti širší veřejnosti, a nedivme se, že občanstvo chová k nim značnou nedůvěru. Tato nedůvěra projevila se výmluvným způsobem, když banky v září 1931 zvýšily nejen sazby debetní, nýbrž i kreditní, domnívajíce se, že vyšším úrokem přilákají vklady. Ale naděje zklamala přes to, že spořitelny a záložny kreditní úroky nezvýšily. Občanstvo raději dávalo přednost nižšímu úroku ve spořitelnách a záložnách, než vyššímu v bankách, zřejmě proto, že jejich pověst je špatná. Doufejme, že vlivem bankovního zákona se to nyní změní.

Podnětů k nápravě obsahuje bankovní zákon dosti, namnoze velmi vhodných. Náš souhlas tento postup má, třeba bychom si leckde přáli ráznějších předpisů a naopak zase více ohledů na nevinné funkcionáře peněžních ústavů. Zároveň litujeme, že nebylo do zákona pojmuto ustanoveni, podle kterého by byli vyjmuti z ručení za škody ti funkcionáři, kteří se všemožné vynasnažili zjednati nápravu a že nejsou řádní úředníci dostatečně chráněni nemilosti představenstva, kdyby mu nechtěli při nekalém jednání sekundovati.

Proto přijal náš ústavně-právní výbor resoluce, usilující o větší ochranu úřednictva, a žádá Tne pana ministra financí, aby se všemožně přičinil o jejich uskutečněni a zvláště o to, aby jejich obsah byl pojmut do prováděcího vládního nařízení.

Vítáme, že předpisy o sanaci bank se stávají určitějšími a že je zdůrazněn národohospodářský účel těchto sanací. Víme všichni, jak sanace někdy zklamala, protože po ní byla ponechána vinníkům zase úplná volnost a že se proti nim nezakročilo rázně, aby se jim znemožnilo pokračovati v jejich škodlivé činnosti.Banky chudly, a páni ředitelé a správní radové bohatli! Proto nutno vřele uvítati každé opatření, které zjednává nápravu a volá k odpovědnosti civilní i trestní ty, kdož bezohledně šli jen za svým prospěchem, třeba by při tom šlapali v prach zásady práva i morálky.

Avšak i tam, kde nelze hovořiti o přímém zavinění nesnází bank, je spravedlivo, aby na jejich záchranu přinesla oběť nejen veřejnost, nýbrž učinili tak i všichni, kdož mají soukromý zájem na udržení ústavů a kdo dosud z něho brali prospěch, i snad ještě v době, když už toho stav banky dobře nedovoloval, tedy zvláště akcionáři a odpovědní rozhodující činitelé.

Zákon v celku je dobrý a pro svoji mravní i sociální tendenci prospěšný. Bylo by si jen přáti, aby jeho ustanovení bylo v praksi řádně, na pravém místě a energicky užíváno. Naše strana bude se snažiti, aby se tak stalo, a kdyby zákon nestačil na úplnou nápravu, přijde s novými podněty. Náš hospodářský život musí býti ozdraven a musí v něm zavládnouti nový pořádek, bez něhož by nebyla naděje na brzké překonání nynější krise. To je důležitým úkolem našeho státu, jemuž chce naše strana při tom pomáhati všemi svými nejlepšími silami.

Po stránce formální nás však bankovní zákon uspokojuje menší měrou. Jeho dikce je dosti těžká, komplikovaná a někdy zbytečně zhuštěná, ba na některých místech i slohově nesprávná. Ustanovení trestní jsou příliš kasuistická a naopak zase někde ne dosti přesná. Domnívám se, že jsme svému národu povinni podávati zákonodárná díla i po této stránce co nejdokonalejší.

Prohlašuji jménem našeho klubu, že budeme pro zákon i přes jeho vady, o nichž jsem se zmínil, s radostí hlasovati. (Potlesk.)

Místopředseda dr Heller (zvoní): Slovo má pan sen. Curkanovič.

Sen. Curkanovič (rusky): Slavný senáte! Než se dotknu některých částí bankovního zákona, zvláště těch, které mohou míti pro bankovní ústavy na Podkarpatské Rusi veskrze nežádoucí následky, budiž mi dovoleno aspoň několika slovy znovu vylíčiti to velké ubohé hospodářské a národohospodářské postavení, v němž se nyní octla a žije značná část. obyvatelstva Podkarpatské Rusi.

Již několikráte měl jsem čest s této tribuny ukázati na neutěšené postavení naší země, ale bohužel můj hlas nepronikl k uším těch vládních činitelů, kteří byli by měli věnovati naší bídě více pozornosti. Bylo potřebí cizích novinářů Hamiltona a Rehna, aby byla obrácena pozornost vlády na naši zemi, bylo potřebí pochodů hladu, bylo potřebí střílení, bylo potřebí obětí na životech, bylo potřebí prolévání krve, aby byla vláda donucena učiniti aspoň nějaká opatření,aby poskytla pomoc našemu verchovinskému obyvatelstvu, vysílenému hladem.

Mluvě o pochodech hladu a o prolévání krve na Podkarpatské Rusi, musím co nejrozhodněji odsouditi ten nesvědomitý způsob a činy, jimiž komunističtí agitátoři usilovali poštvati a pobouřiti naše klidné obyvatele,proti úřadům, proti zákonům, proti platnému pořádku. Chtěli na Podkarpatské Rusi vznítiti revoluci, ale zapomněli, že se revoluce nedělá v Poroškově, zapomněli, že se revoluce nedělá v nepatrné zapadlé vesnici, nýbrž v hlavním městě. Tak se dělala revoluce ve Francii, počala se v Parisi, tak se dělala revoluce v Německu, kde se počala v Berlíně. I u nás revoluce, která tyla provedena před 13 léty, vznikla také v hlavním městě. Následky jsou zarmucující, neboť ti, kteří se dali přemluviti, sedí dnes za mřížemi a strádají ve vězení, a ti skuteční vinníci, stračí a buřiči jsou dále na svobodě a pokračují ve své zhoubné práci.

Vláda Podkarpatské Rusi poskytla pomoc, ale dosti pozdě, a pomoc naprosto nedostačující, aby byly uspokojeny hladové žaludky všech našich nezaměstnaných a všech hladovějících. Důvodem této nedostatečnosti prý jest, že vláda přesně nevěděla, kolik je na Podkarpatské Rusi nezaměstnaných, kolik hladovějících. Podle úřední statistiky bylo v Podkarpatské Rusi na podzim ne zcela 800 osob nezaměstnaných, a potom v zimě tento počet vzrostl — opakuji, podle úřední statistiky — na 916 osob, ale nedosáhl tisíce. V téže době, kdy u nás pily zastavily práci, kdy komíny našich nečetných továren vyhasly a přestaly kouřiti, v době, kdy tisíce dřevařů opustilo lesy a kdy jejich sekery a pily počaly již rezivěti, v této době naše místní vládní orgány napočítaly u nás úhrnem 800 nezaměstnaných. Pak se ani nelze diviti, že vláda poskytla Podkarpatské Rusi takovou pomoc, která sotva byla by mohla uspokojiti i těchto 800 zapsaných nezaměstnaných.

Podkarpatská Rus dostala od příslušných ministerstev pro nezaměstnané ne mnohem více než jeden milion Kč, ačkoliv jest u nás nezaměstnaných přes 80tisíc a ačkoli podle spravedlnosti Podkarpatská Rus měla dostati osminu toho, co dostalo 640.000 nezaměstnaných v jiných částech republiky, t. r. osminu z 48 milionů, tedy aspoň 6 milionů Kč. Ukazuji na to jen proto, abych zjistil a potvrdil tuto nespravedlnost, s jakou se naše vláda v tomto případě chovala k Podkarpatské Rusi. Ne lépe než macecha.

My ovšem byli bychom šťastni, kdybychom vůbec nepotřebovali takové pomoci, kdybychom nepotřebovali nikdy takových almužen, tím spíše, že tyto milodary ani zdaleka nemohou vyléčiti naši krisi; ani zdaleka nejsou s to, aby napravily tu úžasnou bídu a hlad, jimiž trpí většina našeho obyvatelstva.

Dosíci zlepšení hospodářského postavení Podkarpatské Rusi lze jen tím, že se u nás provede spravedlivá pozemková reforma, spravedlivá, bez politických spekulací, bude-li napraveno zlo, které bylo na Podkarpatské Rusi spácháno při provádění pozemkové reformy.

Ukáži několika slovy na takové komplexy, souhrnné komplexy půdy, které se soustředily v rukou jedné firmy, cizí švýcarsko-francouzské firmy Latorice, 232.000 kat. jiter půdy v jedněch rukou, zatím co ostatní obyvatelstvo je vysíleno hladem, obce a osady nemají,kam by vyhnaly kozu a krávu na pastvu. Latorica, toť vřed Podkarpatské Rusi, Latorica zastavila veškerou práci v pilách a ve svých závodech, neplatí daně, nezaplatila dosud ani tu daň, kterou měla zaplatiti při svém ustavení, t. j. 9 milionů Kč, které vzrostly ještě o 2 miliony, tedy úhrnem 11 milionů KČ, zatím co ostatní obyvatelstvo dluží úhrnem 48 milionů Kč, a to neznamená mnoho, srovnáme-li to s úhrnnou číslicí 7 1/2 miliardy, které jako staré daně dluží ostatní části republiky.

Dosíci polepšení hospodářského stavu Podkarpatské Rusi lze jen tím, bude-li ukojen hlad po půdě, budou-li melioracemi zvětšeny plochy úrodné půdy, budou-li se i u nás prováděti produktivnější a užitečnější investice, bude-li zákonem nebo vládním nařízením zakázána lichva, sníží-li se počet krčem, promění-li se u nás krčmy ve školy, budou-li naši drobní zemědělci zproštěni tohoto strašného zadlužení, z kterého proste nevidí žádného východiska.

Snad se budete tázati: Což se na Podkarpatské Rusi neprovádějí investice? Vždyť každoročně jdou miliony na investice na Podkarpatské Rusi. Ano, ovšem že jdou, ale na jaké investice! Jaký užitek má naše obyvatelstvo, to zemědělské obyvatelstvo, z toho, že se u nás staví ve městech a městysech krásné přepychové budovy, velké přepychové paláce? Sta milionů vložila naše vláda do těchto paláců v době, kdy naše silnice a cesty u nás byly rozbity a zničeny. Nedávno, minulou neděli, musil jsem jeti z Chustu do Kopašnova, vzdáleného 17 km. Jel jsem tam 3 dny, protože se tam nelze dostati ani automobilem, ani povozem, ani pěšky, a žijí tam tisíce obyvatelů.

U nás je nutno postaviti a spraviti ještě 1600 km cest,do čehož by se měly investovati větší peníze, asi půl miliardy Kč. Neříkám, ze by se měla celá tato částka vydati najednou, za jeden rok, tuto práci lze rozděliti na 10—15 let. Ale u nás, místo aby se začalo,odtud se stavbou cest, s úpravou řek, které se každoročně rozvodňují a strhují s sebou i to málo, co má náš sedlák, místo, aby se prováděly užitečné investice a poskytla práce desetitisícům našich nezaměstnaných, staví se přepychové paláce, na nichž pracují většinou specialisté z Čech a Moravy, a nezaměstnaným, se dává mizerná almužna. (Předsednictví převzal místopředseda Trčka.)

Místo aby se stavěla Podkarpatská Rus zezdola, u nás, se začla stavba seshora, od střechy. Proto navrhuji, aby vláda, poučená již dlouholetou zkušeností, která nám dnes již jasně ukazuje, že tak nelze na Podkarpatské Rusi dále hospodařiti, aspoň v druhém desítiletí naší příslušnosti k republice přikročila k intenzivnější výstavbě Podkarpatské Rusi, ale nikoli seshora, jak tomu bylo dosud. Je to povinností naší vlády a našeho státu vybudovati Podkarpatskou Rus. Vždyť ta Podkarpatská Rus je součástí naší republiky, je neodlučnou částí naší republiky, a jak můžeme ji nechati stranou a nestarati se o ni? Když se o ni postaráme, jak se patří, pak bude i půda v rukou těch, kdož na půdě pracují a z půdy jsou živi, pak bude snížena a bude moci býti i úplně odstraněna nezaměstnanost u nás. A pak bude v srdcích podkarpatoruských mas obnovena ta sympatie k bratrskému českému národu, jejímiž svědky jsme byli v prvních dnech po připojení Podkarpatské Rusi k ostatním částmi republiky.

Dovolte, abych se bankovního zákona dotkl jen několika slovy. Již v době, když se tento zákon projednával v poslanecké sněmovně, pokoušel jsem se provésti některé změny v zákoně v zájmu bankovních ústavů Podkarpatské Rusi, ale nepovedlo se to. Nepovedlo se to ani ve výborech senátu. Proto musím prohlásiti, že na bankovní zákon v té formě, v jaké byl přijat poslaneckou sněmovnou a bude ovšem přijat i senátem, Podkarpatská Rus naprosto nemůže přistoupiti.

Tento bankovní zákon nechrání dostatečně zájmy vkladatelů. Stát sice poskytuje jakousi záruku, ale dostane-li se banka do úpadku, pak sotva budou všechny vklady ze 100 % zaplaceny vkladatelům.

Dále jest ještě v paragrafu, tuším, tře-bankovní úředníci. úředníci odpovídají za ztráty způsobené bance, nikoliv jejich vinou. Vyplatí-li na rozkaz ředitelův úředník lehkomyslně půjčku, poskytne-li na rozkaz ředitelův lehkomyslně nebo nesprávně půjčku, odpovídá za ztráty. Podle tohoto zákona všichni úředníci, celý personál, nesou odpovědnost za ztráty banky.

Dále jest ještě v paragrafu, tuším třetím, 4. bod, kde se praví, že přijímati vklady a vydávati vkladní knížky může jen taková banka, která má aspoň 10 milionů Kč akciového kapitálu. Není-liž to zřejmým útokem na bankovní ústavy Podkarpatské Rusi? Vždyť u nás není ani jediná banka, která by měla 10 milionu Kč akciového kapitálu. U nás jsou jen malé banky. Největší banka má 5 milionů Kč akciového kapitálu a druhé po 1 milionu, 1 1/2 milionu a méně. Je,zde zřejmě úsilí zcentralisovati vůbec všechny menší bankovní ústavy.

Ovšem nemel bych nic proti tomu, kdyby u nás nebyla snaha vytvořiti i na Podkarpatské Rusi svůj národní majetek. Vždyť i český národ nezačínal najednou se sty milionů akciového kapitálu, ale začínal s málem; tak i my začínáme s málem. Český národ byl slabý a malý, ale časem vzrostl do velikých rozměrů po stránce hospodářské a finanční. My bychom také vzrostli, kdyby nás nechtěli zcentralisovati a po stránce hospodářské a finanční úplně pohltiti.

Pánové, dejte Podkarpatské Rusi také trochu času, aby se vyvinula, dejte jí možnost, aby se naučila šetřiti, a nejen propíjeti všechno, co si vydělá. Ať tento zemědělec zanáší své úspory do svých ruských ústavů, neboť především bude míti důvěru ve svou ruskou banku.

Jsem přesvědčen, že zákonodárce jistě neměl úmyslu zničiti všechny malé banky a také ruskou banku na Podkarpatské Rusi, a přece jen toto zničení bude nevyhnutelné. Měl bych hlasovati proti tomuto bankovnímu zákonu v takové formě, aspoň proti těm paragrafům, které jsou pro nás nežádoucí a nepohodlné, ale nechtěje porušiti disciplinu svého klubu, budu hlasovati pro tento zákon. (Potlesk.).