Žádáme, aby byly okresní úřady na východě zvlášť důtklivě upozorněny, že je jejich povinností ujímati se drobného člověka vždy, kdykoliv jsou o to požádány. Jen tak vychová se z tamního obyvatele občan republice věrný a oddaný.
Jak již bylo prohlášeno, budeme pro rozpočet hlasovati.
Místopředseda dr Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. inž. Marušák. Dávám mu slovo.
Sen. inž. Marušák: Slavný senáte! Projednávání státního rozpočtu na rok 1932 děje se pod vlivem světové hospodářské krise a nezaměstnanosti. Je snaha, co nejvíce šetřit. Avšak přílišné snižování státních příjmů a vydání je zároveň hospodářsky škodlivé, protože oslabuje konsum a tím i výrobu. Nicméně rovnováha ve státním rozpočtu musí býti udržena za všech okolností, a proto se musí šetřit i za cenu velkých obětí.
Nynější obtíže se státním rozpočtem mluví pro to, aby stát, podobně jako soukromník, tvořil si reservy v dobách dobrých. Naše finanční správa sice podobné reservy měla, jenomže u dlužníků ve způsobě nezaplacených daní, jež se však téměř přes noc staly nedobytnými.
Kdybychom těch 5 miliard daňových nedoplatků měli ve státní pokladně, měli bychom po starosti. Postřehli jsme však z toho také nedostatečnou pohotovost berní správy, jejíž příčiny bude nutno pečlivě zjistiti a odstraniti.
Tvrdí se denně, že racionalisace je nejvážnější příčinou krise. Ve státní administrativě jsme však dosud k racionalisaci nedospěli a tam je také krise, jejíž příčinou je však komplikovanost, byrokratismus a značná snaha po centralisaci. Není zjevem zdravým, pakliže o každé maličkosti rozhoduje řada úřadů a řada úředníků. Nebude pomalu věci, o níž by nerozhodovaly instance i nejvyšší ministerstva. Klasickým toho dokladem jsou poměry v ředitelství státních drah a také i pošt, jež se stávají bezvýznamný mi průchodními stanicemi mezi ministerstvy a nejnižšími instancemi. (Sen. Riedl: Brněnské ředitelství drah ani nevědělo, že chtějí překládati tiskárnu jízdenek z Brna!)
Avšak také úřadování ministerstev je pomalé, protože jejich rozhodování skoro ve všem je vázáno na souhlas ministerstva financí.
Svědčí o tom dostatečně čl. VIII, IX, X finančního zákona. Tak podle článku VIII smí býti použito prostředků, určených na řádné výdaje pro každý měsíc, nejvýše jednou dvanáctinou. Výjimky v odůvodněných případech povoluje ministr financí.
Článek IX stanoví, že prostředků určených na výdaje mimořádné smí býti použito jen až do výše 50.000 Kč, k vyšším výdajům je potřebí souhlasu ministra financí.
Článek X nařizuje, že státní subvence smějí býti vypláceny až v posledním čtvrtletí rozpočtového roku, jinak je potřebí si vypomoci souhlasu ministra financí. Tato ustanovení znemožňují nejen rychlé úřadování, ale brzdí zejména stavební podnikání jak správy státní, tak zejména korporací samosprávných, odkázaných na státní příspěvky.
Volání po reformě veřejné správy je den ze dne hlasitější a jeli provedení se stává naléhavou potřebou. Reformovati se bude musit, a to od základů, musí se začíti nejdříve u samé státní správy. Překrvení nejrůznějšími vysokými úřady zaviňuje komplikovanost a zdlouhavost ve vyřizování. Při každé možné příležitosti činí se na nás dotazy, jak e to na př. možné, že máme asi o polovici vyšší počet ministerstev a téměř dvakráte větší počet vedoucích úředníků než bývalé Rakousko, rozlohou i počtem obyvatelstva téměř třikráte větší. I když doba si vynutila nové úřady a jinou organisaci, přece jen je těžko si vysvětliti, proč ve 14. roce trvání republiky máme ještě ministerstvo unifikací, které působí dojem jakéhosi dualismu.
Těžko je také neuznati oprávnění pro vytvoření ministerstva dopravy, které by zkoncentrovalo stávající roztříštěnost dopravních odvětví na několik ministerských resortů. Na druhé straně však nejsou odůvodněny zprávy, jako by v přítomné době bylo více státních zaměstnanců, než před provedením restrikce zákonem z r. 1924. Obnášel-li počet státních zaměstnanců k 31. prosinci 1924 na místech systemisovaných i nesystemisovaných 381.004 osob a k 30. červnu 1931 388.321 osobu, tedy o 7.000 více, pak se nesmí zapomínati, že 1. prosince 1928 převzal stát na základě zákona čís. 125/1927 většinu zaměstnanců bývalých svazků zemských a okresních, čímž počet státních zaměstnanců značně vzrostl. (Sen. Riedl: Způsobila to reorganisace správy!) Ano, způsobila to reorganisace správy.
Je příkazem nutnosti, aby rozpočet byl snížen, nelze však si při tom nepovšimnou-li, že snížení příjmů a vydání děje se na účet hospodářsky slabších a k dobru hospodářsky silnějších. Tak daně přímé, které platí z většiny vrstvy lépe situované a které činily r. 1931 částku 1.545 mil. Kč, snížily se na 1.398 mil. Kč, tedy o 147 mil. Kč, kdežto daně spotřební, jež zatěžují hlavně vrstvy hospodářsky slabší, zvyšují se z 1.854 mil. Kč na 1.878 mil. Kč, tedy o 24 mil. Kč. Tento zjev překvapuje tím více, že se přece počítá se všeobecným poklesem cen u předmětů spotřebních, což se zajisté neobejde bez snižování spotřebních daní. Souhlasíme s tím, aby hospodářsky slabým se vycházelo co nejvíce vstříc při placení daní, stavíme se však proti tomu, aby se odpisovaly daně kapitálově silným jedincům a společnostem. Zejména odsuzujeme taktiku průmyslníků, kteří nezaměstnanosti a bídy dělnictva používají jako prostředku pro vymáhání daňových úlev. Drobné poplatníky a zejména dělnictvo dráždí skutečnost, že na př. uhlobaroni Gutmann, Rotschild, Larisch a Wilczek v r. 1920 zaměstnávali 129.000 horníků a vydělali 200 mil., v r. 1930 zaměstnávali však již o 32.000 horníků méně, ale vydělali 500 mil. Kč a při tom se ještě vyhýbají daňové povinnosti, jak viděti na Larischovi, který dluží státu 54. mil. na daních.
Je přímo provokací jestliže maloměřická cementárna, která má takořka monopol v dodávce cementu Československé republice a která má takový odbyt, že dodává i cement úplně teplý, tedy k užívání nezpůsobilý, vyhrožuje, že zastaví na čtvrt roku výrobu, budou-li na ní vymáhány daně. Při tom majitel cementárny vydělává bez přemýšlení milionu ročně a žije přímo v knížecím přepychu.
Uzná-li finanční správa, že vymáhání daní, jež byly správně a spravedlivě předepsány, by podnik ohrozilo, pak ať státní pohledávku přemění na státní podíly a stát ať se stane spolumajitelem závodu. Přejímal by tím stát zároveň sice i určité risiko, není však potřebí se ho obávati vzhledem k výhodám, jež z toho plynou. Tímto způsobem dala by se zajistiti účast státu na soukromé velkovýrobě, po níž se dnes tolik volá. Bude však potřebí také pevné ruky i oproti podnikům státním. Nedávno objevily se na př. novinářské zprávy, že ministerstvo železnic platí o 130 mil. Kč více za uhlí u porovnání ke státním drahám rakouským, ač obě správy odebírají uhlí ze stejných dolů a stejné kvality. Věc je jistě tak vážná, že ji nejvyšší kontrolní úřad nemůže ponechati bez povšimnutí. Také se hromadí stížnosti na správu státních lesů a statků, že je drahá, pasivní a při tom krajně velkopanská a protilidová. (Sen. Riedl: To je! Svatě!)
Z ministerských resortů budí zajisté největší pozornost ministerstvo veřejných prací, ježto přispívá hodně jak ke zmírnění hospodářské krise, tak i nezaměstnanosti. Dobře se osvědčuje státní podnikání fondové, zejména silniční. Domáháme se ovšem stále znovu a při každé příležitosti, aby se pro úpravu vozovek používalo v největší míře domácího dlažebního kamene, zejména drobných kostek, který se velmi dobře osvědčuje, má nejdelší trvání, vyžaduje nejmenšího nákladu pořizovacího i udržovacího a zaměstnává domácí dělnictvo i s podnikateli nejen na silnicích, ale i v kamenolomech, takže celý vynaložený náklad zůstává u nás doma. (Souhlas./ Provádění silničních úprav v r. 1931 bylo zadáváno velice opožděně, takřka až v posledním ročním období, což bylo velmi na závadu. Kvituji s povděkem ujištění kompetentních činitelů z ministerstva veřejných prací, že v r. 1932 budou práce zadávány hned počátkem roku.
Nedá se popříti, že rozdělení fondu mezi silnice státní a nestátní je nespravedlivé. Ze 274 mil. Kč preliminovaných z fondu pro r. 1932 připadá na téměř 60.000 km silnic nestátních toliko 90 mil. Kč, kdežto na 8.500 km silnic státních 184 mil. Kč. Je to poměr vzhledem k délce 1:16. To je přece víc než macešské odbývání silnic nestátních.
Vážné obavy působí rostoucí úroky ze zápůjček, uzavřených na úpravu silnic státních, jež v r. 1932 dosáhnou výše 43,200.000 Kč. Připočteme-li k úrokům ještě splátky umořovací ve výši 13 mil. 100.000 Kč, pak se nám už v příštím roce výnos ze silničního fondu zmenší o sumu velmi značnou, 56,300.000 Kč, to značí v procentech plných 20 % z celkových příjmů, což rozhodně neodpovídá délce vozovek trvale zpevněných na silnicích státních. Na tento povážlivý zjev je nutno státní správu silničního fondu důrazně upozorniti.
Samosprávné korporace si právem stěžují, že příspěvky na silnice nestátní vyměřují se hlavně vlivem ministerstva financí tak nízko, že ony korporace nejsou s to uhraditi zbytek pořizovacího nákladu, což bývá příčinou nejen značného průtahu silničních úprav, ale začasté i jejich znemožněni. Zadlužení samosprávných korporací, jež vinou finančního zákona č. 77 z r. 1927 rapidně roste, působí přímo zhoubně, a je nejvyšší čas, aby stát uvažoval o tom, jak samosprávu vybaviti z dluhů.
Jak tyto okolnosti jsou kritické v zemi moravsko-slezské, patrno z toho, že vysoký úředník ze zemského úřadu objíždí okr. hejtmany a vykonává na ně nátlak, aby neprováděli úpravu silnic, pojatých do inkameračního programu, ale aby to ponechali státu až po převzetí silnic podle zákona inkameračního. Zákon o inkameraci silnic i s novým silničním řádem je očekáván netrpělivě. Citelný je také nedostatek silničních inženýrů a řádné organisace technické služby silniční, zejména u okresních zastupitelských sborů. Založení silničního fondu a stoupající doprava vyžadují nového uspořádání služby silniční, jež nesnese dalšího odkladu.
Zákony č. 49 a 50 z r. 1931 byly zřízeny fondy meliorační a vodocestný. Ve smyslu §u 28 a §u 18 těchto zákonů má býti u každého z fondů zřízen vládním nařízením poradní sbor. Veřejnost, zejména odborná, si trpce stěžuje, že tyto poradní sbory nebyly dosud jmenovány. Dožadujeme se proto toho, aby citovaným zákonům bylo vyhověno a aby do těchto sborů dostalo se zastoupení zvláště vodohospodářským svazům a říčním a průplavním spolkům. (Sen Riedl: Vždyť je to teprve třž čtvrti roku!) To je již dosti dlouhá doba.
Oba zákony ukládají také ministerstvu veřejných prací za povinnost, aby nejdéle do 3 let vypracovalo projekty pro splavnění Ohře, jakož i řeky Moravy od Olomouce k ústí do Dunaje se souběžným řešením průplavů.
Země Moravsko-slezská si právem stěžuje, že uplynul skoro již rok od vydání zákonů, že však za tuto dobu nebylo dosud nic vykonáno. Voláme marně po zřízení vodocestného ředitelství v zemi Moravsko-slezské, nebo po zřízení zemského vodohospodářského úřadu, podřízeného přímo ministerstvu veřejných prací, aby se vyřešily urychleně nejdůležitější otázky vodohospodářské a vodocestné.
Zdá se, že v ministerstvech se se zemí Moravsko-slezskou vůbec nepočítá; velmi mnozí si myslí, že Morava se dá odbýti pěknými slovy i dnes, jak tomu bývalo za vlád vídeňských. Slibů máme však už dost a chceme viděti činy. Žádáme proto důrazně, aby bylo bezodkladně přikročeno k vypracování projektu na výstavbu průplavu Dunaj-Odra-Labe a uskutečnění jeho bylo zákonem zaručeno. Stavba vedle velikého významu národohospodářského bude i rentabilní. Podle propočtů pana odb. přednosty inž. Baziky vyžádá si nákladu 3 miliard Kč a dá se provésti ve 12ti letech, tak že by se ročně prostavělo 250 mil. Kč. Při tom by bylo každoročně zaměstnáno trvale 25.000 osob. Odpomohla by tudíž ve značném rozsahu nezaměstnanosti, která zejména v zemi Moravsko-slezské se v poslední době úžasně rozmáhá. Tak koncem listopadu tohoto roku bylo v zemi Moravsko-slezské 65.700 nezaměstnaných, t j. o 15.757 osob více než v předcházejícím měsíci říjnu, a o 37.571 osob více, než ve stejnou dobu roku minulého.
Je všeobecné mínění, že vystupňovaná racionalisace, typisace a normalisace je příčinou světové krise, že nepřinesla lidstvu štěstí, ale spíše zlo a že desítky milionů nezaměstnaných a polozaměstnaných vehnala do hospodářské a mravní bídy. Racionalisace s celým technickým pokrokem vyvolává odpor, ba i nenávist vyřazených z práce a konsumu. A proč to? Protože technik ve svém rozumovém vývoji je o desítky let dále, než vedoucí politikové, národohospodáři a sociologové. Technik provedl revoluci ducha ve snaze osvobodit lidstvo od nejtěžší fysické práce. Technik dal pro blahobyt a větší štěstí člověka celé bohatství své duše i svého srdce. Ale neučinili tak také ti ostatní, kteří rozhodují o tom, jak se má naložit s užitky, plynoucími z práce technikovy. Nezařídili, aby z bohatství výroby dostalo se všem potřebným. Výroba pokračuje, ale vázne distribuce. Mozek politiků, národohospodářů a sociologů je o desítky let pozadu za prací technika. Nedovede se odpoutat od soukromokapitalistického řádu a ani očistit od hříchů a demoralisace doby válečné. Kapitalistický svět nechce opustit zastaralé právní řády.
A přece je možný východ z tohoto začarovaného kruhu i bez rozbíjení grandiosních strojů, bez ničení technické kultury a bez pochodu zpátky. Jedině lékař, který vynalezl lék, může také dáti správný návod, jak s ním zacházeti, aby se nakonec nestal zhoubným jedem. Tak je tomu i s racionalisací. Jedině technik může stanoviti nejvhodnější zákony a společenské řády, podle nichž by jeho práce prospěly všemu lidstvu. Bohužel svět si však navykl dívati se na technika jako na činitele podřadného, jako na montéra, který je ve vznešené společnosti rád viděn jen tehdy, když se jí má postarat o odstranění světelné poruchy v zábavné místnosti, když však svůj úkol splnil, pak je společníkem obtížným, který musí odejíti.
Dnešní společnost nezajistila si v technikovi nutné spolurozhodování o nejdůležitějších věcech sociálních, jež souvisí s technickou prací. Všimněme si jen na př. našeho zákona čís. 125/1927 o organisaci veřejné správy, jakým křiklavým způsobem zbavil techniky vlivu ve veřejné správě. Není jistě správné, že celý náš veřejný život, i hospodářský, byl svěřen výhradně jen do rukou právníků. Zákon o župním zřízení čís. 126 ze dne 29. února 1920 v §u 7 praví, že veřejná služba odborná bude upravena zvláštními zákony. Toto důležité ustanovení, které mělo na mysli zejména službu technickou, do zákona č. 125/1927 však pojato nebylo ke škodě dobré věci. Technikové dnes, zejména na okresech, stali se podřízenými těch, jejichž činnost měli by kontrolovati a usměrňovati.
Nebo zákon čís. 77 z 15. června, 1927 v u 24 stanoví, že obce s více než 10.000 obyvateli mají míti konceptního úředníka. Proč toto zákonité ustanovení nebylo rozšířeno i na službu technickou, zvláště v obcích tak důležitou? Dnes se nedostatek toho pociťuje při všem: při stavebním ruchu, při výstavbě obcí, zhotovování plánů zastavovacích a regulačních, při elektrisaci, zásobování vodou, kanalisování, budování sadů, veřejných náměstí atd. Je potřebí napraviti u techniků křivdy způsobené platovým zákonem, který poškodil zejména zeměměřiče, bez jejichž práce se neobejde žádný spořádaný stát. Platový zákon zaručuje jim sice postup až do nejvyšších stupnic, avšak systemisace je úplně srazila zpět. Nejkřiklavější poměry jsou v ministerstvu veřejných prací, kde pro 9 měřičských inženýrů-geometrů jsou systemisována místa následovně: 4 v 6. patové stupnici, 3 v 5. platové stupnici a 2 ve 4. platové stupnnci. Podobně je tomu i v zemi Moravsko-slezské a na Slovensku. Na Podkarpatské Rusi je dokonce pro geometry možný postup jen do 5. platové stupnice. Spravedlivějším oproti geometrům bylo již ministerstvo financí, kde tato kategorie státních zaměstnanců může dosáhnouti až 2. platové stupnice. Zarážejícím dokladem toho, jak se i naše rozhodující kruhy málo zajímají o techniku, byla instalace rektorů na pražských vysokých školách dne 5. t. m. Ve stejný den byla provedena instalace rektora jak na universitě, tak na technice. Slavnosti universitní byli účastni skoro všichni páni ministři a celý vznešený svět, kdežto slavnosti na technice se nezúčastnil nikdo. I veliké deníky, které popsaly stránky vypravováním, jak to bylo na universitě, o slavnosti z techniky se ani nezmínily. Není potom divu, že tento nezájem vzbuzuje v technickém světě roztrpčenost a zklamání. Naléhavá je otázka zrovnoprávnění okresních cestářů, která není také dosud vyřešena. Naopak, jsme svědky toho, že se namnoze zhoršuje i stav, jaký byl před vydáním vládního nařízení čís. 133/1928, že se nedodržuje ani zákon čís. 17z r. 1919, ba ani nerespektuje služební řád, vydaný v r. 1910 zemským výborem. Vždyť letos ve Strakonicích, Blatné a Ledči nad Sázavou byli okresní cestáři propuštěni proto, že prý okresy nemají peněz. Ve Strakonicích bylo propuštěno 119 okresních cestářů. Tři měsíce byly silnice bez dozoru, načež bylo přijato zpět 81 cestářů, ale už jenom s titulem silničních dělníků a s týdenním platem 60 až 80 Kč. To je hotová anarchie. Vždyť ani zákon a služební řád silničních dělníků neznají.
Okresní silnice representují mnohamiliardový národní majetek, přinášejí občanstvu každoročně stamilionový užitek a přece není tu zájmu o jeho řádnou správu, není tu dobré vůle upraviti lidsky platy jeho věrných strážců. Zástupcové občanských stran pro drobné lidi nemají porozumění. Připomínám však, že za bývalé občanské koalice bez dlouhého smlouvání byl roční náklad na platy kněží zvýšen o 37 mil. Kč, takže do dneška stát vydává na církve 100. mil. Kč ročně. Občanská koalice měla soucit s bývalými rakouskými generály, patrně za jejich surové zacházení s příslušníky československého národa, a zvýšila jejich pense z 24.000 Kč ročně na výši až trojnásobnou. Měla také zbytečných 20 mil. Kč na klerikální parádu při svatováclavském milleniu, neměla však 20 mil. Kč, aby ochránila nejcennější národní majetek, okresní silnice, a aby zaplatila přiměřeně poctivou práci okresních cestářů.
Tito věrní služebníci všeho občanstva musejí čekati a strádati dále. Při projednávání novelisace zákona o silničním fondě přijal senát resoluci, kterou se vládě ukládá, aby předložila urychleně návrh zákona na zrovnoprávnění okresních cestářů a aby těm okresům, které nejsou finančně soběstačné, umožnila provedení platové úpravy okresních cestářů přídělem ze státních prostředků. Vláda však dosud tomuto přání slavného senátu nevyhověla, a mám za to, že od ministerstva vnitra se tak brzy tohoto návrhu nedočkáme, vždyť jeho předložení slibuje již po deset let. Avšak každý další odklad tohoto řešení je nedůstojný Československé republiky. Má-li náš stát býti bezpečnou lodí pro všecky jeho občany, pak je potřebí loyality a spravedlnosti, zejména oproti těm hospodářsky a sociálně slabším a nejslabším a těm, kteří svojí prací tvoří a chrání hodnoty našeho národního majetku. Nedopusťme, aby pracujícímu lidu byla zničena poslední naděje a víra ve spravedlnost a lidskost v tomto státě. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr Hruban (zvoní ): Dalším rečníkem je pan sen. dr Reyl. Dávám jemu slovo.
Sen. dr Reyl: Slavný senáte! Chceme-li správně posouditi cifry státního rozpočtu (Hluk. Místopředseda dr Hruban zvoní.), zda rozpočet vyhovuje potřebám státu a jeho obyvatelstvu, dlužno si uvědomiti, jaké jsou nejbližší úkoly státu. Stát není samoúčelným zřízením, jemuž by měli občané sloužiti ve všem za pouhý prostředek k jeho zachování. Účel státu zahrnuje jak péči o jeho vlastní existenci, tak péči o existenci jednotlivců. Nejbližší, bezprostřední účel státu je veřejné blaho pozemské. To je stav, v němž občan má všechno, čeho podle požadavku rozumu ve svém životě potřebuje jak v ohledu tělesném, tak i duševním.
Soukromé osobní blaho jedince ovšem nemůže býti účelem státu, protože ono záleží po většině ve svobodném individuálním snažení a v osobní spokojenosti. Neboť kdyby osobní blaho jedince bylo účelem státu, musil by stát veškeré osobní jednání říditi a spravovati, čímž by všecka samostatnost, všechen svobodný počin individua byl zničen.
Stát však svým občanům má poskytovati a zdokonalovati ony podmínky, které všem a každému zvláště poskytují možností svobodně a samostatně podle vlastních schopností a poměrů dosíci toho, co k pravému pozemskému blahu náleží. Tedy účelem státu je blaho veřejné a účelem státní moci je působení, aby stát svého účelu dosáhl. V této snaze po vybudování veřejného blaha musí státní moc se nésti dvěma směry: 1. Zabezpečiti všem občanům ochranu příslušných práv a stanoviti právní řád. 2. Přímo podporovati rozvoj blahobytu všech společenských vrstev, aby národ dosáhl svých životních i kulturních úkolů. Právní ochrana ve státě umožňuje sice rozvoj individuality a zabezpečuje jednotlivci účastenství na hospodářském a kulturním životě, ale značí přece více činnost negativní, poněvadž odstraňuje pouze škodlivé vlivy společenského blaha a positivně přímo mu nenapomáhá.
Seznalo se, že právní stát svou lhostejností v životních zápasech jednotlivců nikterak nevystihuje pravého úkolu státu, a proto dnes nepovažuje se stát pouze za ústav právní, nýbrž za orgán kultury a blahobytu. A proto žádáme od státu, aby přímo podporoval kulturní rozvoj národa a obecný blahobyt.
Státní rozpočet na r. 1932 jako všecky rozpočty předcházejících let podporuje z 80 % rozvoj technicko-materielní kultury, která směřuje přímo k zvelebení hmotného blahobytu a ukojení tělesných životních potřeb občanstva. Bylo by však osudnou chybou našeho státu, kdyby se staral jenom o žaludek svých občanů a přehlížel, že také mravní kultura a její mravní idee, jsou důležitou složkou blahobytu veřejného. Vliv mravních ideí na sociální, hospodářský a politický život je velmi patrný. Na těchto polích lze poznati, že nábožensko-mravní zásady jednotlivcovy nejsou záležitostí soukromou, nýbrž zájmem veřejným. Každý lidský čin má totiž povahu činu sociálního a proto velice na tom záleží, má-li jednotlivec správné mravní zásady, čili nic. Jinak zajisté jedná člověk mravní zodpovědnosti dbalý, nežli člověk nesvědomitý. Jinak se uplatňuje ve společnosti člověk mravně ukázněný, nežli hříčka nezkrocených vášní. Společnosti to nemůže tedy býti lhostejno, zda individium má vůbec mravné zásady, a jaké povahy jsou tyto zásady.
Na vůli lidskou lze totiž působiti dvojím směrem. Jednak zemím popudem a tlakem, jednak vnitřními pohnutkami, plynoucími z příkazu mravního zákona.
Zevní donucovací vliv státu ve formě hospodářské politiky je hlavním řidičem hospodářské činnosti svobodně jednajícího jednotlivce. Působivé zakročení státu očekává se vždy, kdykoli hrabiví sobci překročují meze, položené obecním zájmem a kde hopodářská slabost a nevyspělost obyvatelstva vyžadují ochrany proti bezohlednému vykořisťování slabých silnějšími.
Avšak stát může zakročiti cestou zákonodárnou jenom v případech křiklavých a pak ve zjevech, které častým opakováním nabyly rázu společenského zla. V ostatních případech méně nápadných a ojedinělých stát svým vlivem zasahovati vždy nemůže, a také není žádoucno, aby stát všechny individuální činy hospodářské kontroloval a předpisoval, poněvadž by tím byl omezován každý projev svobodné vůle lidské a každý činorodý podnět k soukromým podnikům.
V takových poměrech, kde na poli hospodářském, jakož i na poli trestním přestává donucovací vliv státu, nabývají zásady etické a mravní charakter plného uplatnění. A čím širší je pole působnosti svobodné vůle lidské v dnešní soustavě soukromohospodářské při volné soutěži a při volném vžívání soukromého majetku, tím důležitější úkol připadá mravním zásadám. Je proto v zájmu společnosti důležito, aby jednotlivec řídil se dobrými zásadami ve svém jednání.
Moderní stát musí stejnou péči věnovati ideální mravní kultuře, jako sleduje vývoj kultury technické, materielní. Kultura ideální značí vládu ducha lidského nad silami přirozených pudů. Nemá-li lidstvo zahynouti nezkroceným používáním výsledků materielní kultury, je třeba posíliti lidského ducha a uváděti materielní kulturu v soulad s ideální, kterou vytvářejí složky: náboženství, mravnost, věda a umění. Moderní doba má vyspělou civilisaci technickou, ale nemá mravní kultury nitra, a tato skutečnost znamená velké sociální nebezpečí. Vymoženosti dnešní civilisace poskytují netušené množství požitků a rozkoší. Rozkošemi těmito roste hlad po nových požitcích do nenasytna. Ježto však v dnešních lidech není dostatek potřebné duševní, mravní síly, která by se touze po požitcích opřela, nemůže život moderní civilisace jinak než naprosto zpovrchněti. A že civilisace tato příšerné dílo vykonává, uznávají všichni rozvážní lidé. Bez kultury ducha není civilisace technická života schopná a proto osud společnosti lidské závisí na tom, zdaž ve společnosti jsou ještě mravní síly, které by technickou civilisaci podřídily kultuře nitra, zásadám rozumu a mravnosti.
Pouhou technikou vůbec nelze upořádati dakonale život lidský. Pokrok techniky žádá neustále větší mravní vyspělosti člověkovy. Vede přímo k náboženství. Vedle civilisační činnosti technické musí jíti současně činnost kulturní, která posiluje, ozbrojuje duši lidskou.
Úkolem státu je jistě sociální utilitarismus, ale nesmí býti výlučně úkolem jediným. Rozvoj techniky s telegrafy, telefony, automobily a sociálními institucemi je důležitý a žádoucí, ale to není ještě kultura, výplod ducha lidského nehynoucí ceny, nýbrž je to jen civilisace, která podléhá stále novým změnám a novému pokroku. Antická i středověká technika a věda jsou překonány moderními pokroky, ale antické drama, středověká Božská komedie a gothická katedrála mluví k nám dosud řečí stále živou, neboť bolest, láska, kosmický stesk, obdiv před Nekonečnem budou pociťovati vždy lidé, pokud budou lidmi.
Věčné otázky po určení a cíli člověka přetrvají moderní civilisační shon a doléhají stejně důtklivě na současné lidstvo jako zajímaly generace minulé. A proto nemohou býti bez těžké odpovědnosti před soudem dějin přecházeny nevšímavě ani moderním naším státem, orgánem lidové kultury. Po převratě veřejnost naše se domnívala, že nastává i přehodnocení nezměnitelných mravních hodnot, ale dosti krátká doba 13 let ukazuje, že tento mylný názor je i v demokratickém státě neudržitelným. Překotný shon o přepokrok na poli životního názoru utrpěl zřejmé fiasko úpadkem mravnosti ve veřejném i soukromém životě tou měrou, že nelze v usilování o >přepokrok< dále pokračovat bez obav o samu existenci státu. Hlasy rozvážných lidí, kteří varovali před povrchním názorem na život a zlehčování náboženství jako základu mravního života jednotlivce i celého národa, byly po převratě útrpným pohrdáním přehlíženy a prohlašovány za přežitky středověkých názorů, které se do moderního státu nehodí. Dnes však s úžasem dosti pozdě uznávají i kruhy liberální, že toto pohrdání nálbožensko-mravními zásadami vyvolalo v nynější době mravní krisi v mládeži, inteligenci, administrativě, i politice a v celém veřejném životě, o čemž doklady není potřebí zde uváděti, ježto jsme jich očitými svědky.
Krise mravní při hrozivé bídě hospodářské je dvojnásob bolestnou, protože krise hospodářská může býti lehčeji snášena, ano i zmírněna zvýšením mravní odpovědnosti jednotlivce před zákonem božím a světským. Pan president Masaryk na počátku trvání Československé republiky zdůraznil ve svém poselství k národu, že existenci každého státu zabezpečuje dobrá administrativa, dobře organisovaná armáda a mravnost obyvatelstva. Názor tento neopomenul pan president každoročně v podstatě připomínati a také letošního roku 28. října pravil k zástupcům vlády a zástupcům obou sněmoven Národního shromáždění. (Sen. Mikulíček: Jak jste Vy mluvil svého času v Hradci Kralové s profesorem Masarykem.)
Místopředseda dr Hruban (zvoní): Prosím, neračte vyrušovat!
Sen. dr Reyl (pokračuje): Já jsem s ním mluvil tak, že pan president, když jsem byl 65 let stár, dal mně poslati dopis, ve kterém prohlašuje, že, ačkoli jsme se v mnohých zásadách rozcházeli, přece jenom jsme nikdy osobní styky přátelské nepřerušili. Já mluvím vždy proti zásadám, ale nikoli proti osobám. V zásadách se můžeme různiti, to je možné, nechci nikomu bráti jeho přesvědčení, ale osobu musím vždy šetřiti. Tedy Vás ubezpečuji, pane kolego, že skutečně jsem nikterak zle a pohoršlivě proti panu presidentovi, dokud byl ještě profesorem v Hradci Králové, nemluvil.
Tedy, abych pokračoval. >Neběží jen,< pan president řekl, >o odstranění současné krise hospodářské, nýbrž je na čase, aby politika a celý život stal se opravdovějším, aby přestala bezstarostná povrchnost a pohodlná lhostejnost, aby nejen politika, nýbrž celý život byl opravdovější, čestnější, duchovnější. Dnes přece musí býti jasno, že politika a administrace musí spočívati na vzdělanosti a mravnosti. Demokratická republika potřebuje tento základ, nemá-li ideál rovnosti býti chytrácky vykořisťováním slabších, nemá-li pod rouškou bratrství řádit všeho druhu násilnosti.< Projev pana presidenta o nutnosti mravních zásad v životě soukromém i veřejném byl vždycky a je zvláště v době hospodářské bídy důtklivým apelem na svědomí naší veřejnosti.