Velkým problémem pro stát a nás jako odpovědné činitele je nezaměstnanost. Podle statistických zpráv dostupuje počet nezaměstnaných takové výše, že s rodinami možno počítat, že máme v republice přes jeden milion lidí bez práce a tím bez prostředků k výživě. Je proto nutno neprodleně pomýšleti na zabezpečování těch, kteří bez vlastní viny dostanou se do této situace. Podle výsledků racionalisačních dá se očekávat, že nezaměstnanost bude u nás trvalou, a proto je nutno s touto otázkou jako trvalou a velmi důležitou počítat a podle toho se k ní chovat.

Tak jako bylo nutno zabezpečit pracujícího člověka pro případ nemoci, invalidity a stáří, tak bude také nezbytně nutno zabezpečiti jej i pro případ nezaměstnanosti, která jej stejným způsobem zbavuje výdělku jako nemoc nebo invalidita. Myslím, že nejbezpečnější řešení této otázky bude pojištění proti nezaměstnanosti na které by přispíval pracujíci i zaměstnavatel, který obyčejně při dobré konjunktuře zaměstnance náležitě využívá a při nepatrném třeba poklesu práce vypovídá z práce a posílá jej obcím a státu, aby se o něho postaraly.

Dále je pro stát bez nákladu možno, aby provedl novelisaci zákona o sociálním pojištění, kde by neprodleně změnil ustanovení věkové hranice pro nárok na rentu starobní, a to když ne na 55, aspoň na 60 roků věku. Dále je křiklavým ustanovení, že vdova po dělníku má nárok na vdovskou rentu pouze tehdy, když je sama invalidní anebo pečuje o dvě nezaopatřené děti. Toto ustanovení není v žádném pensijním zákoně zaměstnanců, a proto je nutno, aby i zde bylo odstraněno. Ostatní požadavky dělnictva, připravené pro novelisaci zákona o sociálním pojištění, zůstávají jako nesplněné a trváme proto na tom, aby novelisace byla co nejdříve provedena.

Také úrazové pojištění dělnické čeká již hodně dlouho na svoji úpravu a na rozšíření jeho účinnosti na ostatní dělnické kategorie a řadu nemocí, vzniklých z povolání. Ještě dnes máme spousty dělnických kategorií, které úrazovému pojištění nepodléhají, z nichž nejkřiklavěji po úrazovém pojištění volají dělníci lesní. Zkušenost přesvědčuje, co odváži se z lesů a kácení dříví zmrzačelých a zabitých lesních dělníků, ale úrazové pojištění se na tyto dělníky bohužel nevztahuje.

Další bolestí lidí trpících je otázka našich válečných invalidů. Zákonem stanovena byla lhůta (tuším, že do konce roku 1923), do které může se ten který válečný invalida hlásiti o nárok na invalidní rentu. Nyní se nám objevují tak křiklavé případy následků války, které nutno zkoumati. Jsou to případy, kdy zraněný nebo nemocný se domníval, že následky nebudou tak zlé, mohl pracovat a byl rád, že nemusí stát zatěžovat a proto se nehlásil. Dnes však, když choroby a následky válečných útrap se dostavují, dostávají tito nešťastníci na svoje žádosti odpověď, že se hlásí pozdě. S ohledem na to, že stát na vydáních pro válečné poškozence následkem sníženého počtu podporovaných ušetřuje, je nanejvýš žádoucno, aby dodatečné prohlídky povolovány byly.

Mám po ruce výstřižky z novin, že ministerstvo sociální péče předkládá k ústavnímu projednání zákon o úrazovém pojištění a že vypracovalo návrh zákona, kterým se prodlužuje lhůta k podání přihlášek válečných invalidů o prohlídku pro zhoršení zdravotního stavu o dalších 10 let. Bylo by proto dobře, kdyby nezůstalo pouze při novinářské zprávě, ale aby tyto přípravy staly se skutkem.

Dalším požadavkem zaměstnánců je změna §u 82 živ. řádu, o kterém se řada kolegů při rozpočtové debatě zmínila, a bylo by nejvýše nutno, aby včas ke změně došlo, aby se onemocnělý zaměstnanec nemusil obávati, že bude propuštěn z práce.

Také otázka zákona o ochraně domácího trhu práce čeká na svoje řešení, zvláště když našim nezaměstnaným bylo novinami sděleno, že v naší republice je zaměstnáno na 200.000 cizinců. Dle zprávy ministerstva sociální péče, kterou podalo na usneseni soc.-pol. výboru, který se na počet u nás zaměstnaných cizinců dotazoval, bude prý možno počet cizinců u nás zaměstnaných zjistit až podle výsledku sčítání lidu, provedeného ke dni 1. ledna 1930. Nevíme proto pravý stav zaměstnaných cizinců u nás a bylo by dobře, je-li novinářská zpráva o počtu u nás zaměstnaných cizinců správná, aby byla povolanými činiteli učiněna příslušná opatření. To by se dotýkalo našich nezaměstnaných velmi trpce, aby žili v nedostatku, zatím coby zde celých 200.000 cizinců mělo zaměstnání.

Dále bych rád upozornil na celou řadu oprávněných požadavků soukromozaměstnaneckých které rovněž nevyžadují zvláštních finančních nákladů se strany státu, které však jsou pro ochranu těchto kategorií velmi důležité.

Dlouholetým voláním dožadují se soukromozaměstnanecké kategorie zákonné závaznosti kolektivních smluv. Nikdo není u nás vystaven takovému nebezpečí jako právě zaměstnanci v soukromých službách, kde se pravidelně vydané zákony nedodržují. Kolektivní smlouva uzavřená se zaměstnanci nemá až dosud bohužel zákonné závaznosti a proto ve velké míře se nerespektuje. Je proto nutno tomuto spravedlivému požadavku bezodkladně vyhovět.

Obchodní pomocnictvo marně již od převratu usiluje o zavedení celonedělního klidu v celém našem pokrokovém státě, avšak až dosud marně.

Nedodržování zákona o osmihodinové pracovní době je na denním pořádku ve spoustě závodů a obchodů, ale dovolávání se dodržování zákona je marné.

V době největší nezaměstnanosti a propouštění zaměstnanců povoluje se práce přes čas a zaměstnávají se dobře situovaní pensisté.

Výpovědní lhůty kvartální byly zaměstnavateli jednostranně sníženy na dobu kratší, t. j. na 1 měsíc, aniž by to budilo pozornost živnostenských inspektorů. Ochrana je nutnou zvláště v této době, kdy soukromí zaměstnanci jsou hromadně propouštěni bez ohledu na výpovědi, stanovené v lhůtách kvartálních.

V různých závodech byla pracovní doba soukromých zaměstnanců jednostranně prodloužena až na 50 hodin týdně. Platové podmínky jsou zhoršovány ustanovením, že v měsíčním pevném platu je již přihlíženo i k úplatám za případnou práci přes čas tak, že se práce přes čas již nehonoruje.

Máme zde dlouholetý požadavek zubních techniků, kteří volají po vydání zákona, podle kterého mohli by si založit svoji existenci a poctivě se živit. Máme zde pořád otevřenou bolavou otázku zrovnoprávnění staropensistů, kterou je nutno revidovat a doplniti tak, aby zákonem bylo docíleno skutečného zrovnoprávnění.

Novelisace zákona o Léčebném fondu vyžaduje urychleného projednání, aby státní a veřejní zaměstnanci nemusili na své nemocenské pojištění vedle příspěvků platit ještě ze svých mnohdy velmi skrovných platů náklady za lečení a léky.

Také zákon o státních starobních podporách čeká na svoje zlepšení, aby staří naši občané mohli žít.

Předloha o zkrácení vojenské aktivní služby znamenala by úspory pro stát i pro občanstvo, ale zdá se, že i této předloze budou kladeny překážky tak, jako se kladou všem předlohám, které mají sloužit pracujícímu lidu, na kterém se sice žádá ta největší obětavost pro stát a který opravdu trpělivě snáší všechny nedostatky, jen aby stát byl zabezpečen. Také zákon o sociálním pojištění osob samostatně výdělečně činných čeká na vyřízení bezvýsledně. Je potřebí, aby povolaní činitelé a zvláště strany odložili všechnu nenávist a aby se přičinili a aby aspoň tyto otázky, které opravdu nevyžadují se strany státu žádných hmotných opatření, také přišly na denní pořad našeho jednání v obou zákonodárných sborech.

Zdlouhavé jednání a stálé oddalování důležitých otázek, pracující třídy se dotýkajících, způsobuje neklid a nedůvěru a proto je opravdu velmi žádoucno, aby dosavadní prakse ve vyřizování žádostí a návrhů podaných ve sněmovnách děla se trochu jinak, nežli pouhým zakládáním do spisů.

Bude-li opravdového pochopení a smyslu pro účelnou spolupráci, budeme jistě mezi prvními, kteří se k této práci přihlásí. Strana naše má životní zájem na klidném a zdravém vývoji našeho státu a proto bude vždy jeho spravedlivé snahy podporovat, aby i stát mohl svoje úkoly vůči všemu občanstvu náležitě plnit. Pro rozpočet, jak již bylo několika členy našeho klubu prohlášeno, budeme hlasovat. (Hlučný potlesk.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Nentvich. Prosím, aby se ujal slova.

Sen. Nentvich: Slavný senáte! Ve své řeči k rozpočtu na rok 1932 pan senátor dr Buday obíral se podrobně poměry Slovenska (Výkřiky sen. Kindla. Místopředseda Trčka zvoní.) ve všech směrech: podrobil břitké kritice státoprávní postavení Slovenska k zemím historickým, jeho poměry hospodářské i kulturní, Jelikož jeho vývody by mohly u nezasvěcených vzbuditi jisté pochyby a vyvolati klamná přesvědčení a nesprávné názory na slovenské poměry, budiž mi, jako člověku od převratu na Slovensku trvale usedlému, dovoleno povšimnouti si některých tvrzení a bodů jeho vývodů.

Především dovoluji si upozorniti, že pan kanovník ve svém projevu, učiněném jménem strany ľudové, zdůraznil požadavek zavedení skutečné morálky i do života politického a odsoudil každý čin, jejž by nebylo lze uvésti v soulad s požadavky přísné morálky. S tímto stanoviskem, u vysokého církevního hodnostáře samozřejmým, vysloví zajisté každý plný souhlas. Musili jsme tedy, vážení pánové, právem očekávati, že projev pana senátora bude veskrze pravdivý a objektivní, třeba nebylo lze čekati, že jako čelný mluvčí oposiční strany by mohl něco na Slovensku uznati za hodné uznání.

Ale celý jeho projev byl jedinou snůškou nedoložených a neodůvodněných útoků na vedení státu a na odpovědné jeho činitele, že nutno si položiti otázku, zda pan kanovník postulát veřejné morálky považuje i pro sebe závazným. Celý projev byl jediným řetězem žalob a nářků na domnělé křivdy, jež na Slovensku a jeho obyvatelstvu jsou páchány. Slyšeli jsme z jeho úst nekvalifikovatelné obviněni, že hned prvá listina týkající se založení samého našeho státu byla v neprospěch Slovenska úmyslně falšována, jen aby samostatnost Slovenska v rámci nového státu nemusila býti přiznána. Je povinností jiných činitelů pana senátora v tomto směru poučiti.

Já chci toliko ukázati na jiná tvrzení pana doktora, o nichž jsem v pochybnostech, možno-li je s pojmem veřejné morálky srovnati. Jeho obviňování nezůstal ušetřen žádný ústřední úřad republiky, Toto se nezastavilo ani u soudcovské neodvislosti a zodpovědnosti, nezastřeně naznačujíc, že i soudy v daných případech daly se zneužíti nějakými záhadnými vlivy, jednalo-li se o poškození Slováků. Pasus jeho řeči o bombovém atentátu na tiskárnu spolku >Lev< a demolování redakce časopisu >Slovák< jsou toho dokladem. Státní zaměstnanci českého původu, z nichž mnozí od převratu za nejtěžších podmínek na Slovensku obětavě působí a jichž činnost teprve historie náležitě ocení, byli označeni za lidi bez potřebné kvalifikace, z nichž mnozí si podvodným způsobem opatřili průkazy o svém vzdělání, aby mohli svěřená jim místa na úkor Slováků zastávati, při čemž kvalifikovaní uchazeči slovenští jsou pomíjeni a zůstávají bez míst.Slováci všemi prostředky mají býti odnárodněni a o svůj národní sveráz a charakter oloupeni, K tomuto cíli působí i školy, na nichž působí čeští učitelé a profesoři.

Pokládám za zbytečné a nepotřebné takováto neudržitelná tvrzení vyvraceti. Jsou i mezi politický mi přivrženci pana kanovníka velmi četní poctiví Slováci, kteří takovéto štvanice odsuzuji, vědouce, že jsou bezpodstatné a jsou tradovány lidmi naplněnými zavilou nenávistí proti početnější větvi národa československého. Jen jsem hodlal upozorniti na to, jak si pan kanovník a doktor Buday pojem mravnosti ve veřejném životě vykládá. Kdyby i on pokládal jím samým vytýčený požadavek mravnosti v politice za závazný, byli bychom mohli právem čekati, že se ve svém veřejném projevu s parlamentní tribuny obrátí do vlastních řad, aby jim připomněl vážné povinnosti, jež mají ke svému lidu v prvé řadě, k vlastnímu státu pak v řadě druhé. Čekali bychom, že i jim doporučí zachovávati mravné zásady ve veřejném životě a zabrání tak, aby i vedoucí předáci lidové strany nemusili býti vedeni k zachovávání politické mravnosti výrokem trestního soudu, znějícím až na patnáctiletý žalář. Čekali bychom důvodně, že se rozpomene na některé činy z dob, kdy ve vládě byli stoupenci pana dr Budaye rozhodujícími činiteli, a jež se staly za okolností, jež jistě nelze uvésti v souhlas s požadavky morálky tak, jak my laici ji chápeme, ať se již jednalo o obsazování míst ve státních úřadech na Slovensku nebo získávání státních dodávek firmám za slovenské se vydávajícím. Čekali bychom, že pan senátor prohlásí potřebu opraviti a korigovati i jiné omyly ludácké politiky, jež nemajíc žádného reálného politického programu, založila svoji existenci na slepém buzení nesnášelivosti politické i církevní, apelovala na nejnižší pudy lehkověrného lidu, stavíc s odsouzení hodnou vypočítavostí umělé překážky nejen mezi oběma větvemi jednoho národa, ale i mezi samým lidem slovenským, upírajíc oné části, která bezpodmínky k republice se hlásila, název Slováků.

Bylo velkým omylem tvrzení ludáků, že jen tato strana je stranou slovenskou a že má právo mluviti jediná za slovenský lid. Čekali bychom, že pan kanovník prohlásí za blud a omyl zakládání organisací domobranců a rozhodně odsoudí velezrádnou činnost zahraničních emisarů rázu Jehličkova, stojících za žold v cizích službách a pracujících proti republice, k níž lásku a oddanost pan kanovník slovy tak vážnými opětovně zdůrazňoval. Čekali bychom, že místo všech těchto omylů doporučí svým stoupencům pěstovati právě v duších mladé generace slovenské lásku a věrnost ke svému státu, a že právě v těchto kritických dobách, jež bouřným přívalem na hranice naše útočí, bude vyhledávati vše, co nás pojí a posilu je a bude varovati přede vším, co nás dělí a oslabuje. Nic z toho jsme neslyšeli, neboť to by bylo mravné, ale ne oposiční, oposiční za každou cenu. Místo všeho tohoto očekávání neostýchal se pan kanovník prohlásiti, že čeští učitelé a profesoři odnárodňují slovenskou mládež přes fakt, že je prokázáno, že děti českých rodičů na Slovensku podléhají svému okolí a plně se slovakisují a že toto odnárodňování se snad děje dokonce s tichým vědomím ministerstva školství. Nevím, nevynořila-li se při tomto nepravdivém tvrzení pana dr Budaye v jeho mysli vzpomínka na doby předpřevratové, kdy tehdejší slovenští učitelé, z nichž dnes mnozí jsou předáky a sloupy strany ludovvé, ve službách úporné maďarisace byli zvláštními peněžitými odměnami honorováni za úspěch v odnárodňování slovenskeho dítěte. Je zbytečno uváděti jmena. Pan kanovník jako dobrý Slovák předpřevratový, je zná sám nejlépe. A tu jeví se pochybným, aby pan kanovník nebo kdokoli z ludove strany měl mravní legitimaci k posuzování nynejší činnosti pokrokového učitelstva slovenského ve směru národní výchovy potud, pokud lidé, jez maďarskemu molochu za jidášský groš k zradě na svém lidu,dobrovolně se propůjčovali, jsou ponecháváni na vlivných místech ve straně. Chce-li nynější učitelstvo vychovati národu budoucí generaci zdravou, zdatnou, k životnímu zápasu řádne připravenou, pak to není počešťování ani odnárodňování, ale nejvyšší jeho povinnost.

Odvažuje-li se pan sen. Buday tvrditi, ze na slovenských učitelských ústavech je zaveden numerus clausus ke škodě slovenských uchazečů, je to rovnež nepravda a tudíž nemorální politický čin, jako i jeho tvrzení, ze se uměle vyvolává nedostatek slovenského učitelstva, aby pak na, jeho místo mohlo být povoláváno učitelstvo ze zemí českých. Je to vědomě opakovaná nepravda, již dříve vícekráte vyvrácená. Kdyby se byl zde pan kanovník držel slov písma: >Řeč vaše budiž ano, ano ne, ne<, byl by naopak nucen doznati zásluhu nynějšího ministra školství a nár. osvěty dr Dérera, který zavedl na učitelských ústavech slovenských pobočné třídy, novum to dosud neznámé, jen aby nedostatku učitelského dorostu slovenského bylo čeleno.

Také další tvrzení pana kanovníka, že Slovensko je v otázce řádného vybudování university Komenského v Bratislavě opomíjeno a ukracováno, je nepravdivé a se stanoviska panem kanovníkem žádané morálky nepoctivé. Kdyby si byl pečlivě prohlédl jednotlivé položky investičního programu minist. školství, byl by shledal, že je zde pamatováno značnější položkou na přípravné práce stavební, než se k výstavbě universitního města prikročí, i když by mu snad nebylo ničeho známo o tom, že ministerstvo k tomuto cíli zakoupilo 43 jitra stavebních pozemků. Proč nerozřešili palčivou otázku výstavby potřebných universitních budov ludáčtí ministři již tehdy, kdy byli ve vládě, a připustili schvalování tehdejších státních rozpočtů, v nichž nebylo ničím na tento cíl pamatováno? A jak odůvodní pan senátor dr Buday odmítavé stanovisko své strany k nynějsímu rozpočtu, jímž je polozen základ k řešení toto, pro Slovensko tak důležité, a jím samým žádane otázky? Či je tento postup ve shodě s tou politickou mravností?

Kdyby pan sen. dr Buday měl na zřeteli skutečný stav nynějšího Slovenska ve srovnání se Slovenskem předpřevratovým, byl by musel poctivě a objektivně uznati pokroky, jichž za krátkou dobu existence republiky na Slovensku bylo dosaženo. Není řečeno, že by musil vše chválit, ze by neměl prováděti věcnou a snad odsuzující kritiku, kde je jí potřebí, aby i na Slovensku vyvíjel se život ve směru skutečně demokratickém. Zmínil se o nepřípustném zasahování úřadů, ať již okresních náčelníků nebo obvodních notářů, do průběhu posledních voleb do obcí, jež zejména na východním Slovensku nabylo forem v demokratickém státě nemožných, jež trpěti nelze. Prohlásil za skutečný zločin, je-li státní občan olupován o své nejvyšší občanské právo, právo volební. Souhlasíme s ním v tomto bodě úplně. Čistota voleb musí býti zachována za každých podmínek. Každému musí býti ponechána možnost svobodného projevu. Aby se tak dálo, o to se postaráme. Ale pan senátor mi promine, pronesu-li i zde jisté pochybnosti, má-li právě strana ludová mravní oprávnění za tento samozřejmý požadavek se stavěti, Není-li to totiž strana, která také nedemokratickým a nepřípustným způsobem, třeba v jiné formě, do průběhu svobodných voleb nezasahuje. Jsou zjištěné četné případy, kdy s kazatelen i při jiných církevních úkonech jsou voliči zastrašováni a k volbě určité strany, strany ludové, vybízeni. A co svého času slovenským episkopátem vydaná klatba na voliče a příslušníky socialistických stran, to není zasahování do průběhu voleb, to není olupování občana o jeho nejvyšší občanské právo, přávo volební? Strana, která se utíká k takovým prostředkům volebním, není podle našeho názoru oprávněna dovolávati se čistoty voleb, ňeboť to činá jedině tehdy, je-li to na její škodu. A to opět není čistá morálka. Proto odmítáme i v tomto směru projevy pana sen. Budaye jménem drobného slovenského člověka, o němž chováme přesvědčení, že s názory panem doktorem projevenými nesouhlasí. Jsme přesvědčem dále o tom, že zdravý rozum pracujícího člověka na Slovensku propracuje se k samostatnému názoru politickému, který ho povede do stran, které jeho životní zájem s celou vážností opravdu hájí. A to strana ludová nebude.

Správná politika státu může v mnohém směru býti posuzována podle toho, jak se chová ke kulturním potřebám svého obyvatelstva, jak pečuje o jeho vzdělání a jakou část svých výdajů tomuto cíli věnuje. Posuzujeme-li s tohoto hlediska rozpočet republiky na rok 1932, můžeme s jistým uspokojením konstatovati, že při vší ostré tendenci státní výdaje ve všech oborech snížiti, je resort ministerstva školství a národní osvětv tak šťastný, že výdání na přímé vzdělání obyvatelstva, tedy na školy, nejen nebyla snížena, ale naopak zvýšena, ač nelze zatajiti, že ne takovou měrou, abv to mohlo být označeno za dostačující. Ale úspěch je to přece.

Nestejná kulturní úroveň obyvatelstva v různých oblastech státu ukládá školské správě také různé povinnosti a úkoly. Velké rozdíly ve vzdělanosti mezi zeměmi historickými a zeměmi východními staví školskou správu před povinnost vyrovnati co nejdříve tyto rozdíly a přiblížiti tak východní části republiky kulturní úrovni částí západuích. Je zde těžký problém rozřešiti otázku vzdělání širokých vrstev tamního lidu, co během krátké doby trvání státu vykonáno býti nemohlo. Nebude snadným rozřešiti palčivý tento problém ani nyní, ponechají-li se tamní školské poměry bez nezbytné změny zákonných předpisů, na nichž lidové školství je na Slovensku a Podk. Rusi zbudováno. Nelze dále ponechati tamní chaotické poměry školské bez pronikavých změn. Je potřebí lidovou školu postaviti na jeden společný princip v celém státě, je potřebí veškeré školství i na Slovensku a Podkarpatorusku zestátniti a dáti mu jednotný základ. Pokud potrvá roztříštěnost tohoto, nelze čekati pronikavějších příznivých výsledků jeho působení. Je zde potřebí zdůrazniti, že se v tomto směru jeví jistý úspěch a pokrok. Za minulý rok bylo postátněno nebo zřízeno nových 159 ludových škol. Je však to příliš pomalé tempo, než aby většina církevních škol slovenských v dohledné době mohla býti postátněna. Docílené úspěchy v tomto směru jsou podmíněny dobrovolným souhlasem dosavadních vydržovatelů školy se změnou zákonných podmínek, na nichž je škola zbudována. Tu je potřebí zákona, který by dosavadní vydržovatele většiny slovenského školství donutil, aby práva na vlastní školu se vzdali, a přenésti toto právo na stát. Hradí-li stát plných 96 % veškerého nákladu na církevní školy, nechť je mu zůstaveno i právo rozhodovat ve škole ve všem. Že snahy po zestátnění církevních škol začínají se uplatňovati již ve všech vrstvách obyvatelstva slovenského, svědčí stále rostoucí počet žádostí ze všech končin o zřízení nové školy státní, vedle dosavadní již školy církevní, jde-li o další vybudování školy. Před tímto postupem nezachrání církevní školu na Slovensku ani modlitbičky za zachování těchto škol na nich zaváděné. Požadavek zestátnění stává se požadavkem všeobecným, bude čím dále hlasitější a musí býti slyšen. (Místopředseda dr Hruban převzal předsednictví.)

Podívejme se, jak slovenské školství je ve skutečnosti vybaveno. Na jednu třídu obecných škol v Čechách připadá 37 žáků, na Moravě 36 žáků, na Slovensku však 57 žáků a na Podkarpatské Rusi 55 žáků. Tedy nepoměrně více. Při měšťanských školách v Čechách a na Moravě 30 žáků, na Slovensku 41 žáků a na Podkarpatské Rusi 34 žáků. Tedy opět Slovensko má poměr nejnepříznivější.

Ani počet měšťanských škol, které vlastně tu vyšší úroveň vzdělání našeho lidu podmiňují, neodpovdá na Slovensku a Podkarpatské Rusi poměrům zemí historických. V Čechách připadá 1 měšťanská škola na 6.500 obyvatel, na Moravě na 6.000, na Slovensku teprve na 24.100 a na Podkarpatské Rusi na 42.000. Tedy ohromný nepoměr, ukazující jasně, co ještě tyto dvě země mají doháněti. Je potřebí přičísti minitru dr Dérerovi za opravdovou zásluhu, že opětovanými zájezdy na nejzazší východ republiky o neutěšeném stavu tamního školství osobně se přesvědčil a ráznými opatřením hledí zjednati nápravu. Bylo-li v tomto roku zřízeno a povoleno nových 31 měšťanských škol na Slovensku, z nichž 17 již také působí, je to čin, jejž nelze dosti oceniti. Připomínám, že 6 z těchto nových škol připadá k dobru východnímu Slovensku, takže za nedlouho zmizí okresy, které dosud měšťanské školy postrádaly. Aby se nejnaléhavější potřeba Slovenska v tomto směru ukojila, je potřebí zříditi nejméně 30 dalších škol měšťanských. A tu jeví se naléhavá potřeba zákona o obvodových měšťankých školách, který právě pro obě východní země republiky má největší význam. Dožadujeme se jeho opětovného předložení v nejkratší době, byť i v té formě, jak byl v posledním vládním návrhu posl. sněmovně předložen. Je-li některými politickými stranami odmítán jen z toho důvodu, že má býti zlepšen, je tu podezření, že tato přílišná péče o dokonalý zákon má býti jen záminkou jehonemožnění. Také doplnění dosavadních škol jednoročními učebnými běhy jeví se na Slovensku a v Podkar. Rusi naléhavým. Žádáme, aby návrh zákona o nich, již dlouhou dobu hotový, byl k parlamentárnímu projednání předložen.

Nejtěžším problémem slovenkého školství je stále otázka postavení vhodných budov. Bez vydatné pomoci státu a země nemůže tato otázka samými obcemi, namnoze beze všeho majetku, býti řešena. Vítáme proto počin ministra školství dr Dérera, jemuž se podařilo zajistiti pro tento cíl částku 20 mil. Kč po dobu 10 let, čímž budování nových škol podstatně bude uleveno. Pozvednutím všeobecné vzdělanostní úrovně v těchto částech republiky bude dán bezpečný základ hospodářskému rozvoji těchto krajů. Lid nebude tu pak tak bezradný a jen na péči úřadů odkázaný, bude si umět poraditi sám. Ovšem ani tu státní péče nesmí ustati. Musí však býti cílevědomá a usměrněná, musí se dotýkati těch, kteří pomoci potřebují, a nezvrhati se ve stranickou agitaci. K zajištění levného zemědělského úvěru drobným lidem bez ohledu na stranickou příslušnost je nespornou potřebou. Rolnické vzájemné pokladnice za pomoci vlády zřízené mají tu velké pole působnosti. Je však pochybno, plní-li skutečně své poslání, počínají-li si tak, jako jedna z nich na východě, která před volbami do obcí posílala dlužníkům takovéto přípisy. Nejprve je adresa a pak se píše: Zemledjilská kassa konečit, že byste vaš dolh 1.000 Kč konečno do peršeho vernuti, bo ste vystúpili z zemledjilskoj partiji. Alexander Turkyňak.

Pomáhá-li se tak skutečně ubohému venkovanu v horských krajích a sledují-li se tím tendence pomoci, nechci rozhodovati a ponechávám to na uvážení slavnému senátu. Ale strana, která si přikládá titul zemědělského venkova, neměla by podobné činy svým příslušníkům trpěti. Venkovský člověk na Slovensku, dosud beze všech politických zkušeností, měl by býti politicky vychováván. A je pochybno, je-li to výchova, děje-li se způsobem, jak zde již bylo vzpomenuto, účelná a povede-li k cíli, ponechá-li se všechna starost o výsledek voleb okresním úřadům a obvodním notářům. Na východě republiky bylo vydáno v době voleb heslo šetřiti tím, že se nedovolí postaviti více kandidátek do obcí než jedna a to strany agrární. A notáři to také věrně plnili. Sám jsem se s takovým notářem setkal, když sestavoval diktátorsky společnou kandidátku, ovšem pod firmou agrární. A přece by tato strana měla tolik vděčné příležitosti hospodářsky vážně se uplatniti. Ukáži jen na jedno:

Zaráží fakt, že přes příznivé podmínky pro dobytkářství v podtatranských krajích je toto na takovém stupni, že nedovede hraditi potřeby státních lázní tatranských, a četných tamních letovisk. Ty kryjí svoji potřebu jatečným dobytkem z Pováží, máslo kupují z Dánska, a vejce a drůbež polskou. Naskytá se mimoděk otázka, zda zemědělské a rolnické školy všech typů na Slovensku vykazují očekávaný příznivý vliv na povznesení zemědělské výroby.

Také mohla by tu býti diskutována otázka, zda při všeobecném spoření ve státním rozpočtu, jeví se vhodným ponechati nadále v činnosti i ty školy, které vykazují tak nepatrný počet žactva, že jich zachování je skutečným luxusem. Odborné hospodářské školy v Holiči a Rim. Sobotě mají po 6 žácích, Liptovský Hrádek a Brezno 13 žáků. (Hlasy: Kolik je tam profesorů?) Jednoroční hospodářská škola v Komárně 6 žáků, v Rim. Sobotě 8 žáků, všech 6 škol tohoto typu na Slovensku 79 žáků. 4 dvouleté hospodářské školy mají dohromady 102 žáků. Byli bychom povděční min. zemědělství, kdyby podrobně vykázalo náklad se školením jednoho žáka spojený, aby tak bylo prokázáno, jak se z prostředků státních podporuje vzdělání rolnického dorostu ve srovnání s péčí o jiný dorost, ku př. dorost živnostenský. Páni agrárníci jsou na stráži, aby nezaměstnaný dělník nedostal o korunu více podpory, navrhují snížení všech sociálních podpor a oklešťování sociálních zákonů. Nůže, zde je příležitost dokázati, zda to s úsporami ve státním rozpočtu myslí upřímně.

Pana ministra vnitra i sociální péče bude zajisté zajímati, jak okresní úřady na východním Slovensku starají se o omezování nezaměstnanosti tím, že by osmihodinová pracovní doba byla přísně zachovávána. Z mnoha případů uvedu jen jediný: V cihelně Hadika-Barkoczyho ve Vranov Červerném pracovalo se 5-6 hodin přes čas, tedy hodně nad dovolenou dobu. Na podaný protest tamní okresní úřad ústy dr Krajnického, okresního náčelníka, odmítl jednati se zástupci robotníků a žádal předložiti věc prostřednictvím advokáta. Konečně přece nařídil vyšetřování. Ač cihelna leží v bezprostřední blízkosti sídla okresního úřadu, trvalo vyšetřování více než 2 měsíce, jak jsem sám na místě zjistil. Nejlepší však při té věci bylo, že se na okresním úřadě nepodařilo spisy vůbec nalézt, takže v nepřítomnosti okresního náčelníka prohlásil přítomný koncipista Durčo, že není právě přijímací den a že spis k nahlédnutí nevydá. (Slyšte!) Tak se úřaduje ve prospěch nezaměstnaných, sociálně slabých, kde jen prostým zákrokem politického úřadu za účelem zachovávání zákona dá se nezaměstnanost podstatně zmírniti. Podobné poměry panují při stavbě silnice na Bardějovsku. Zřejmo, že zodpovědné orgány státní správy nemají často dostatečného vědomí spoluzodpovědnosti vůči těžkým hospodářským poměrům pracujícího človeka, čili že jim schází sociální cítění.