Měl jsem příležitost již v rozpočtovém výboru o této otázce našeho stanoviska promluviti a chci jen zkráceně opakovati, z části to, co jsem tam uvedl. Myslím, že otázka zkrácení doby pracovní musí býti velmi opatrně projednávána a promyšlena. Není možné, jak jsem uvedl již v rozpočtovém výboru, abychom dělali ze sebe pokusné králíky. Já se ovšem nedivím panu kol. Pánkovi, který byl proti tomu a říká, proč bychom my nebyli prvními? On to necítí, ale lidé z praktického života, jichž se to týká, docela jinak na tu otázku nazírají. Nedivím se ani panu kol. Fáčkovi, který rovněž byl proti mému názoru, poněvadž také vychází z jiného prostředí a následkem toho z jiných předpokladů. Říkám, že tato otázka musí býti řešena po většině těmi, kterých se týká, a to je průmysl, živnosti a obchod. (Hlas: Dělníci!) Prosím, já vám řeknu, jak se to bude týkat dělníků. Je otázka, zda skutečně zkrácením doby pracovní docílíme toho, co se docíliti chce, totiž, jestli se docílí, aby větší počet zaměstnanců našel u nás práci. To bude mít za následek zkrácení doby pracovní? Zkrácení doby pracovní bude míti za následek, že bude prostě a krátce výroba zdražena. Já jsem prohlásil v rozpočtovém výboru, že jako zaměstnavatel bych se stavěl proti snížení mezd, poněvadž my jsme dnes svědky, že v mnoha závodech, u malých a středních živnostníků to není, ale v mnoha závodech velkých mají zaměstnanci tak malý plat, že se člověk skutečně musí diviti, že s tím vystačí. Nemůžeme tedy od těch lidí žádati, aby na svých hubených příjmech ještě něco slevili. Jestliže to má zůstati při stejné mzdě, znamená to zdražení výroby. Co bude míti zdražení výroby za následek? Zdražení výroby nastane průměrně asi o 20%. Zdražení výroby bude míti za následek, že bude menší koupěschopnost, poněvadž si nebude moci dopřáti třeba menší člověk a obstarati to, co by ke své existenci, k svému životu potřeboval. Musí se prostě omeziti. Jestliže bude menší koupěschopnost, koupězpůsobilost, tudy bude musiti býti omezena výroba.

Tedy na jedné straně se domníváme, že dosáhneme větší zaměstnanosti, ale na druhé straně vidíme z prakse, že to bude míti opak toho, co chceme dosíci. (Sen. Sláma: Chceme ztratiti vývoz?) O tom vývozu chci se ještě zmíniti.

Prosím, je zde druhá otázka. Uvedl jsem již v rozpočtovém výboru příklad, že vezmeme za měřítko zaměstnavatele, a to není velký podnik, který zaměstnává 100 pracovních sil, a u takového podniku budu znamenati ztrátu týdně na pracovních hodinách 800 pracovních hodin. A o těchto 800 pracovních hodin bude tedy zkrácen tun podnik, který bude musiti hledati nějakou náhradu, buď ve zvýšení cen výrobků, jak jsem řekl, anebo, což je pravděpodobnější, bude hledati náhradu v dělníku jiném, v dělníku železném, v mechanisaci.

Jestli pan ministr sociální péče v rozpočtovém výboru uvedl celou řadu dokladů, kde následkem racionalisace je vyhnáno tisíce a tisíce dělníků z práce, pak, prosím, bude míti toto opatření jenom důsledek toho, že zaměstnavatelé budou si opatřovati tím více technické potřeby, pomůcky u tak tímto opatřením dostaneme se z louže pod okap. To je otázka tak vážná, ožehavá, že není možno říci: >My můžeme býti prvními!< Musí býti projednána mezinárodně, musí býti uvážena do všech důsledky a nemůžeme skočiti jenom tak do tmy. (Sen. Plamínkavá: Tedy, jak chceš řešiti nezaměstnanost?) Nezaměstnanost, paní kolegyně, po mém soudu by se dala řešiti jiným způsobem. V první řadě - a prosím, nazvete mně zpátečníkem, mně na tom konečně nezáleží - nezaměstnanost se může řešiti tím způsobem, když se zamezí překotná racionalisace, když se znemožní, aby ta racionalisace vyháněla lidi z práce. (Sen. Pánek: To není v naší moci!) To přiznávám, pane kolego, to není v moci našeho státu. Také netrpíme nezaměstnaností jenom my, to je otázka, řekl bych, světová, celý svět se touto otázkou musí zabývati. (Sen. Pánek: Zabýváte se tou otázkou?) Ovšem, ale pak tuto otázku musíme přinésti a musíme ji uvésti, jako řekněme, příklad řešení této otázky nezaměstnanosti. Domníváte se, že by tímto způsobem, jak navrhuje ministerstvo sociální péče, zkrácení doby pracovní, mohla býti otázka rozřešena? To je vyloučeno, poněvadž za nějakou dobu postupem racionalisace stane se 40hodinová doba pracovní dlouhá. My budeme musiti přikročiti ještě ke kratší době a docela správně řekl spisovatel Vachek, že přijde doba, kdy stroj vezme lidské síle poslední kůrku od úst. Je to v zájmu veškerého zaměstnanectva, a řekl bych, celého hospodářského života, aby se touto otázkou zabývaly všechny státy a náš stát aby dal podnět, jakým způsobem se to má řešiti. My v tomto návrhu nevidíme to, co v něm snad vidí některé jiné strany nebo dokonce ministerstvo sociální péče.

Jaký bude míti následek zkrácení doby pracovní? Vždyť celá řada lidí následkem toho, že mají dosti volného času, obstarává si jiné zaměstnání. Budou ubírati zaměstnání daň platícím živnostníkům. Nastane nekalá konkurence, konkurence, která státu ničím nebude přispívat. Vidíme, že mámu co dělati s nebezpečím, které pro nás živnostníky je velmi pozoruhodným. Kdyby mělo k tomu skutečně dojíti, pak nemohli by živnostníci, kteří ještě dnes zaměstnávají 4, 5, 6 nebo 10 pracovních sil okrouhle, vůbec existovati, poněvadž by nemohli konkurovati s dobře technicky vyzbrojenými závody, musili by dělnictvo pustit i a pracovati sami. Jestli by to dělnictvo našlo práci, jest ovšem jiná otázka. Z toho vidíme, že by tím způsobem se tato otázka nerozřešila, a proto musíme protestovati proti tomuto návrhu a nemůžeme ho nijakým způsobem přijmouti.

Chci ještě promluviti několik slov o otázce 13. služného. Připomínám, že nám nejde o to, někomu se zavděčiti, což by se nám konečně ani nepodařilo, protože některé strany se přičinily o to, aby naše strana byla v řadách veřejných zaměstnanců hodně očerněna. A je podivné, že všechny vládní strany pro změnu zákona o 13. služném hlasovaly, dokonce změnu navrhovaly a o ní referovaly, ale při tom ve veřejnosti pomocí schůzí a tisku rozsévaly nepravdu, že vinu na této změně má jedině strana živnostenská. A veřejní zaměstnanci často při své inteligenci tomu věřili. Snad dojdou jednou k tomu přesvědčení, že byli nesprávnými informacemi uvedeni v omyl. Dnes je tedy těžko je přesvědčovati, že se nám křivdí, že vina spočívá právě na těch kdož tak dobře v popřevratové době hospodařili. Co je příčinou změny uvedeného zákona? Nedostatek finančních prostředků, na nějž ministr financí, v zájmu státu poukázal. A na tomto nedostatku není vina naše strana, naopak, kdyby se bylo podle naší rady od začátku hospodařilo tak, jak jsme navrhovali, pak by ty prostředky zde byly a nebylo by zde více ostudných afér, kdo se obohacoval a kdo více bral. Byli jsme proti státnímu obhospodařování, které si vyžádalo několik miliard, nemusila se propočítávati léta, poněvadž propočítávání stálo podle vyjádření bývalého ministra dr Rašína, tolik, že to nikdo nespočítá, byli jsme proti honorování státních rakouských půjček, jichž proplacení stálo stamiliony, krátce, stáli jsme na stanovisku. aby stát od začátku dělal takovou hospodářskou politiku, jíž by si zabezpečil budoucnost. A co stály různé sanace? Stát za špatné hospodářství v jednotlivých podnicích zaplatil více jak pil druhé miliardy. Tam, kde se mělo platit kriminálem, platilo se korunami a dalo se odstupné, jako v obilním ústavě. Když co nejstřízlivěji posuzujeme, co se na těchto polích ztratilo, musíme přiznat, že jsme mohli ušetřiti nejméně 10 miliard. A kdyby těch 10 miliard bylo dnes k disposici, pak jsme měli dostatek prostředků pro vyplácení 13. služného. Nikdy jsme nebyli proti úpravě platů zaměstnanců, naopak, hledali jsme ve zvýšení příjmů zvýšení konsumu, že nemohli jsme pochopit, že bez záruky na trvalé udržení byl zákon vyvolán, a jen pouhý dotaz, bude-li jeho existence zaručena, stačil, aby odium změny bylo naší straně hozeno na bedra.

Je zde ještě jiná otázka, která je, řekl bych, nynějším heslem, je to otázka úspornosti neboli šetření. Je nepopíratelné, že se se šetřením začíná hodně pozdě, že se šetřit mělo již dříve a že nynější doba je pro úspornost nejnevhodnější. Dnes by naopak bylo potřebí, aby se více vydávalo, aby tak byl zvětšen oběh peněz a tím zvětšen konsum. Šetřit se mělo v době, když byla státní pokladna napěchována a kdy bylo možno hodně ušetřit pro léta hubená, jaká nyní prožíváme. My jsme volali po rozumném hospodaření, ale našemu volání nevěnovala se žádná pozornost. (Sen. Plamínková: Vždyť vy jste tam byli v koalici!) My že jsme byli v koalici do roku 1925, kdy se tak krásně hospodařilo? Vy jste nás odtamtud vystrčili, a hospodařili jste, jak jste sami za dobré uznali.

To, co se navrhuje dnes, to není úspora, protože se má šetřit po většině na vydání věcném. Bude to mít za následek méně objednávek a méně zaměstnání. Budou to cítiti jak podnikatelé, tak i zaměstnanci na své zaměstnanosti a na svých příjmech. Dalo by se ušetřit na našem vedení státní administrativy, která je zbytečně komplikovaná a nákladná. Ta tomto poli je možno ušetřit hodně stamilionů, dá se dále ušetřit na tom, když stát nebude sám nic podnikat a svěří své dodávky podnikání soukromému. Ukázal jsem to na státních tiskárnách v rozpočtovém výboru.

Má-li stát býti hospodářsky veden, musejí jej také vésti skuteční hospodáři. Neupíráme nikomu právo, aby spolurozhodoval, ale nesmí si zase každý osvojovati právo, že je schopen stát spravovat. O otázkách hospodářských měli by rozhodovati skuteční národohospodáři, kteří mají za sebou zkušenosti s tvrdou praksí, tak jako o otázkách kulturních mají rozhodovat odborně vzdělaní lidé. Chyba je, když o otázkách hospodářských rozhodují lidé s naprostou hospodářskou neznalostí a každého, kdo nesouhlasí s jejich názory, hledí znemožnit. Vidíme to nyní při řešení hospodářské krise, kde se hledí uplatnit teoretikové a praktikové se odstrkují. A přece až dosud došlo vždy na to, co my jako praktikové jsme navrhovali.

Nemůžeme dosud uplatnit naše názory, ale víme, že se bohužel k jich uplatnění dojde a dojít musí, protože nebude vyhnutí a musí se celé státní řízení tomu přizpůsobiti. A v tom očekávání jako strana státotvorná, nemůžeme státu upírati potřebné prostředky, kterých ke své existenci potřebuje, a budeme pro rozpočet hlasovati. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Dávám slovo pí sen. Plamínkové.

Sen. Plamínková: Pane předsedo, slavný senáte! Jednání o rozpočtu přišlo jistě do doby zcela výjimečné, která je určena hospodářskými obtížemi celého světa, někde dokonce i hospodářským a finančním rozvratem; do doby znamenané vzájemnou nedůvěrou, která se jeví hlavně v nedostatku finančních prostředků; je znamenaná nezaměstnaností, jaké neviděl svět, kde se nutí k úspornosti, padni oko nebo zub atd. Vidíme vzrůst radikálních živlů hlavně ve státě nám sousedním, který se zmítá v křečích hospodářských, finačních, ale i politických, kde nevíme, kdo a na jak dlouho bude representovati tento stát a ovšem důsledek vážné obavy druhých států. A nad tím vším a za tím vidíme odzbrojovací konferenci která má řadu aspektů hospodářských, finančních, ale i mravních. Dnešní dobu je možno charakterisovati jako dobu neklidu, a to se všemi značkami, kdybych to hudebně chtěla vyjádřiti, od pianissima v různých státech až do fortissima.

Jak tedy my v tom stojíme? Myslím, že je důležité pro naši veřejnost, abychom našim lidem veřejně za zdí této budovy řekli, jaká je ta naše situace.

Tedy především koruna, finanční naše situace. Koruna je pevná. Obchodní bilance za 10 měsíců je aktivní 1.353 mil., třebaže poslední měsíc říjen vykazuje jenom 60 mil. aktiv. Rovnováha rozpočtu, třeba těžko dosažena úspornými škrty, přece jest držena. Přirozeně, že z toho vyplývá až bolestná nutnost úspornosti ve výdajích. Nebudu rozebírati ty věci. Bylo o nich zde již mnoho řečeno. Dále z toho vyplývá tlak na zvýšení státních příjmů. Je nutno si uvědomit, jak ministr financí se k těmto věcem postavil a co nám v rozpočtovém výboru řekl. Můžeme mu býti vděčni za jeho exposé, které jsme dostali tiskem, za je o poznámky ve výboru, za jeho slib osobní účasti v úsporných řízeních, dále za zřízení ústředního komisariátu pro kontrolu a organisaci ve věcech finančních atd. atd. Můžeme mu býti vděčni za to, že řekl nakonec: Situace je vážná, nutí k opatrnosti, ale můžeme si sami pomoci, můžeme sami z této situace vyjíti. A když si vzpomeneme na situaci, jaká je po hospodářské stránce pro nás na mezinárodním foru v Ženevě, anebo jak byla charakterisována ochotou při francouzské půjčce, o které se právě jedná, vidíme, že to, co jsem zde řekla, je také velmi dobrými hospodáři zahraničními tak viděno, čili, že můžeme prohlásit: situace našeho státu je vážná, jako je vážná doba, ale, opakuji, že si můžeme pomoci sami. Dovolte, abych zde řekla, že máme všechnu důvěru k ministru financí a že naše strana bude podporovati jeho politiku, kdykoliv bude potřebovati této podpory.

Ne zaměstnanost jest světová, byla probrána s různých stran; jak je tento problém rozlehlý, svědčí práce mezinárodního úřadu práce, kde jen zpráva o teoriích o nezaměstnanosti tvoří celou knihu.

U nás je, jak známo, na 350.000 nezaměstnaných a za nimi přijdou příslušníci rodin, to je tedy 1 milion až 1 milion. 500.000 hladovějících osob. Pokud vláda má možnost zasáhnouti, tedy jistě se přičiňuje, aby pomohla, jak jen lze. A byla bych nevděčná a nespravedlivá, kdybych se zde nezmínila o práci ministra sociální péče a nepoděkovala mu za tuto práci.

Pokud jde o nás ženy, tedy výzva >šetřiti< - mluvil o tom právě přede mnou pan kol. Thoř - to není heslo, které dnes se má vrhati mezi lid! Dnes se má vrhati do světa, života heslo >dáti práci<, dáti práci, kdo a jak může; dnes musíme pozvednouti koloběh peněz, vydávat peníze, kdo je má, protože nemůžeme si představiti, že by mohla nějaká sociální pomoc, třebaže je velmi krásná, takový Červený Kříž, České Srdce atd. dostatečně pomoci, to je velmi málo... (Výkřiky sen. Stejskalové.) Snad budete mluviti potom, paní kolegyně.

Tedy podívejme se blíže na věc. Řekla jsem, že je jeden milion až 1,500.000 hladovících. Je to vůbec možné, a je to potřebí, aby jedna desetina, po případě jedna čtrnáctina národa hladověla? Což se nenajde vždy 14 lidí, kteří by uživili jednoho hladového? Podle mého názoru jde jen a jev o organisaci. A myslím, že je správné, požádám i pana ministra sociální péče, aby dal sebrati materiál o různých podpůrných akcích a dále aby svolal poradu, která by usměrnila tuto pomoc. Zdůrazňuji, že je to stejně jenom pomoc v nouzi, ale hlad u nás býti nesmí!

Ve výboru, když se tam o těchto věcech mluvilo, střetly se dva světy. Na jedné straně ministr sociální péče - a na druhé straně liberalisté. Vítám slova ministrova, který je si vědom, že nezaměstnanost není přechodný zjev. Ano, část je jí je přechodný zjev, ale většinou je to docela strukturální zjev a bez nezaměstnanosti bychom nebyli v budoucnu, kdybychom neudělali opatření velmi vážné, kdybychom nechtěli dokonce změniti dnešní hospodářský řád! Tedy vídám slovu ministrova, který řekl: Jak bych mohl státi na tomto místě, kdybych nemyslil dále, kdybych nepředvídal, kdybych nechtěl zabrániti zlu, které se horší.

Avšak k dnešní nezaměstnanosti přece se vracím: Nemyslím, že jsme již postihli všechny důsledky technického rozvoje. Je zajímavé, co si myslí p. kol. Thoř a lituji, že tu není; myslí si, racionalisaci nějak čeliti. To asi by šlo velmi těžko - vždyť je to přirozený vývoj! Zdá se mi však, že je možno i v liberalistickém systému ještě něco udělati pro léčení krise z racionalisace. A tady jsem si nahonem, jak p. kol. Thoř mluvil, vybrala statistiku. Tedy od r. 1919 do r. 1928 klesla zaměstnanost v Americe o 11 %, zatím co výroba stoupla o 30 %, mzdy však jen o 30 %. Kdo tedy získal tou racionalisací? Ve zprávě pro amerického presidenta - to bylo pro jeho známou konferenci o nezaměstnanosti - se praví, že v letech 1922 až 1927 průměrný výdělek továrního dělníka vzrostl o 2.4 %, výroba na jednoho zaměstnance o 3.5 % a zisky průmyslových společností o 9 %', zatím co počet továrních dělníků klesl o 10 %! Račte si to s počítati dohromady a uvidíte, že při zvýšené racionalisaci výnos podniků a zvýšená mzda docela dobře mohl snésti, aby zkrácením doby pracovní bylo do výroby zařaděno těch 10 % dělníků, o které se snížil počet, myslím, že dokonce daleko větší počet. Uvědomíte-li i vyčerpávající noční práci v racionalisovaných podnicích, je možné, aby byla také 8hodinová noční práce nebo byly denně jen tři šichty? Není, je nutno, aby byly 4 šichty. A teď přijde pan kol. Thoř a mluví o snížení mezd. My musíme počítati, co se při racionalisaci vydělá a musíme ten výdělek rozvrhnout na nezaměstnané a jak uvidíte, že i při tom dnešním způsobu kapitalistickém je možno žíti ještě nějakou chvíli (Souhlas.) a kdyby pánové takovýmto způsobem chtěli myslit, by s radostí viděli, že ještě vystačí s kapitalistickým systémem. V Americe se všechno rozvíjelo směrem k zvýšení produkce, ale současně k zvýšení spotřeby; a přece i v Americe je tento systém v koncích! A co víme my zde o ohromném úsilí americkém, o zvýšení spotřeby? To byly skutečně americké metody! Nemám času, abych zde o tom mluvila. Na konec nic z toho nepomohlo. Důležitá věc je, že i tam bylo přehlíženo, že racionalisace šla na účet sil dělnických. Já jsem měla příležitost o této věci mluviti s této tribuny, mluvila jsem... (Výkřiky komunistických senátorů.)... Já stejně tvrdím, že je racionalisace nutná a že půjde dál a že je hloupostí, mluví-li někdo proti ní, ale že se máme, jako rozumní lidé s ní vypořádat, že máme důsledky její promysliti a zařaditi do nynějšího života a ne nechati ji běžet dál, nestarati se o důsledky jestli ji zastavíme nebo nezastavíme? To není v naší moci; mozek techniků a vědců bude pracovati dál, ale naším úkolem jest, abychom ji zařadili do systému života a vývoje pracovního. Měla jsem příležitost o této věci před rokem mluviti s této tribuny a prosila jsem o komisi, která by racionalisované závody studovala a snížila v nich pracovní dobu příslušně k vyčerpání sil, jež působí. Učinila jsem to letos zase v rozpočtovém výboru, žádala jsem ministra sociální péče a ministra zdravotnictví, aby tato věc byla co nejrychlejším způsobem studována. Pak se uvidí, nechceme-li míti ve 40 létech lidi vyčerpané, že musíme rozhodně i z těchto důvodů v racionalisoaných podnicích snížiti pracovní dobu, ale ne na 7 hodin, myslím, že toto snížení půjde dále. (Hlas: Má sloužiti?) Ano, racionalisace musí strojem člověku pomoci. (Výkřiky.) Byla jsem v racionalisované továrně u nás. Byl s sebou kol. Šťastný a říkal u jednoho stroje, že tutéž práci za jeho mladých let musil dělat dělník ručně tak a tak dlouho. Tázala jsem se dělníka u stroje: Chtěl byste, aby stroj zde nebyl? Abyste to mohl dělat jako za dob Šťastného mládí ručně? A ten dělník odpověděl: To by to bolelo ve hřbetě! - To je to; my nepůjdeme zpátky, nepřinutíme člověka k černé práci, kterou může dělat stroj, ale stroj musí osvobodit člověka. (Výkřiky komunistických senátorů.) Mluvením, politickými frázemi nic neuděláte, přijďte a dejte návrhy, postavte se do řady s námi, budeme to prosazovat společně, a to bychom se podívali, abychom svou neprosadili. Ale povídáním neuděláte nic. (Výkřiky.)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Neračte vyrušovat, máte příležitost dosti s tribuny se vyhovořiti!

Sen. Plamínková (pokračuje): Dnes ovšem je těžko mluviti o těchto věcech, protože racionalisované fabriky stojí; dnes s nimi je těžko počítati. Stojí, poněvadž není odbytu. A tak je nad slunce jasnější, že máme důkaz ke slovům profesora Löwensteina v jeho knize >Kapitalismus na rozcestí<, že kapitalistický řád vede sice k ne, lepší možné produkci, ale k nejhorší distribuci. Neboť, jak možno mluviti o nadvýrobě, když 30 mil. lidí na zeměkouli je bez práce, bez pramene výživy, t. j. na 100 mil. (když počítáme jen tři osoby do rodiny ) jest o hladu a bez možnosti jakéhokoli konsumu, a další desetimiliony neplně zaměstnaných o polohladu. Když se vedle tohoto hladu pálí desetitisíce pytlů kávy, když se tou kávou topí, když se potápí do vody obilí atd. atd., a když mrznou v chatrném šatě, zatím co jsou skladiště přecpána...

Všechno to víme a vědí to, prosím, i ti páni, kteří ještě dnes hájí kapitalistický řád. Někdo to nechce vidět, ale, prosím, tím, že dáme hlavu do písku, ještě nezměníme situace. Konec je s volným obchodem! Právě výrobní kruhy začaly nastavovat první dlaň: dej státe! Zasáhni státe! atd. Tož prosím, to je konec volného obchodu. (Tak jest!) Vše to víme.

Proč tedy o tom mluvím? Že právě ti, kteří se bojí, že chudý lid odvykne podporami v nezaměstnání práci, by si měli přát, aby se mohl udělat pořádek. Ten pořádek ovšem půjde na účet všech, nejenom těch nahoře, nýbrž i dole. Záhy se zbaví fikce, že snad by stačilo, aby bohatství, které zde je, se rozdělilo, a že bude všem dobře. Ale kolik je těch bohatých? Stačí jejich bohatství zachránit život všech? Ne. Tak lacino se nezjedná pořádek. To bude tuhá práce pro všechny, nahoře i dole.

Druhá fikce: kapitál, továrny. Ano, mentalita jen nemnohých kapitalistů je lidská solidarita. Tím zaviňují neporozumění své práci a svým starostem. Rusko ukázalo, co to je neumět vésti závody A tak pořádek, organisace ukáže i dělnictvu a hospodářsky slabým, vůbec všem, obtíže výroby.

To, čeho si v politickém a národnostním ohledu musíme přáni ve vztazích mezinárodních, spolupráce, dorozumění, ne vzájemné se napalování, to musí býti základem i v hospodářství nového pořádku. A jako tam musila vyjít a vyšla iniciativa od velmocí, které včas pochopily, že ani veliká imperia nejsou uchráněna od úžasných škod v době rozvratu jedněch a že s poražených padá i vítěz, tak by měl pochopit hospodářskou vojnu kapitál a vším úsilím snažit se o záchranu lodi, na které jest spolu s chudými tohoto světa. Ne demagogie na jedné straně, ne vysmívání na druhé straně, ale vědomí společného nebezpečí, uvědomělé, vědecké, krajně věcné hledání cest k záchraně drobného lidu, to je to, co musí nás všechny vést, tam je klíč k situaci, chceme-li se vyhnouti otřesům, které jinde provázely sociální přerody. Je už na čase, velice na čase.

Dovolte mně, abych se dotkla několika věcí, které jsou mému srdci blízké. Všeobecně: Před 1 a ¹/₂ rokem prosila jsem, aby se ve školství hledělo demokratisace. Vidíme ve zprávě důvodové k letošnímu rozpočtu, jak velkou snahu v tomto směru vyvinulo ministerstvo školství; tak ke zdemokratisování středního školství aspoň v prvých třídách, přiblížení středních škol školám měšťanským, dělá se řada pokusů na různých školních stupních atd. atd. Ale pokud jde o učitelstvo a jeho samosprávu, o zabezpečení jeho kolektivní součinnosti atd., tento úkol dosud stojí. Velmi žádám pana ministra školství, aby se také na tuto věc velmi důkladně podíval. A pak věc, která mi leží zvláště na srdci, odborné vzdělání nejchudších. Jsou to na prvém místě učni. Jestliže si uvědomujeme právě teď, co to je racionalisace, uvědomíme si též, jaký dělník může v racionalisovaném závodě pracovati. Učedník pracuje někde v malé dílně, kde nemá nejmenšího technického nářadí, postavte ho do racionalisovaného závodu a uvidíte, že zaměstnavatel, třeba truhlář, řekne: Nemohu ho potřebovat, neumí s tím nejprimitivnějším strojem zacházeti. Dnes, když nebudeme míti odborné učňovské školy a učňovské dílny, vybavené posledními technickými prostředky, naši učedníci se budou ztráceti z řetězu výrobního, který tu je, budou od řemesla utíkat, nestačí! A proto tak stále a stále zdůrazňuji, že je potřebí udělati zákon o učňovských školách. Stál by ročně jen 28 mil. Kč. A těchto 28 mil. za celých 14 roků nemůžeme dostati do rozpočtu. Nechci opakovati, jaké stamiliony, se daly na jiné věci.

Všechny vás prosím, kdo jste tu, jestli to myslíte dob;re s naším dělníkem a jestli vidíte správně vývoj průmyslu, postavte se všichni kladně mému požadavku a pomáhejte, aby se během aspoň tohoto raku zákon o učňovských školách udělal. (Výborně.)

Druhá věc, která je velmi důležitá, skoro bych řekla, že ještě důležitější: to jsou školy pro nemocnice v domácnosti. Jestli si uvědomujeme, jaká úžasná změna nastala v bytové kultuře, jaká změna nastala v živobytí, jídle, oblékání, prádle atd., představte si pak dívky, které přicházejí z nejprimitivnějších poměrů do měst a tam mají s prospěchem v domácnostech sloužiti. Je to prostě nemožné a představme si, prosím, to vzájemné utrpení, zaměstnavatelky i zaměstnané a jak jsou ty dívky placeny, poněvadž jsou vlastně neučení dělníci. A kde je vina? Máme sice zákon: >Při školách obecných nebo občanských zřídí se pokračovací školy nebo kursy s povinnou docházkou pro mládež ve věku od 14 do 16 let, pokud se nevzdělává na pokračovacích školách živnostenských, kupeckých< atd. atd. z r. 122. Naše drahá spolupracovnice, zemřelá kol. Reichstädterová, vypracovala návrh osnovy pro tyto školy. Konec. Nic se nestalo. Mám pocit, že stojíme vůči těmto nejchudším lidem nějak bokem, nesprávně. A jen proto se můžeme dívat na to, že tu máme statisíce neučených dělnic, a ovšem všechny ty důsledky s sebou. A tu vás prosím, abyste pomohli, aby k zřízení těchto škol co nejdříve došlo a ovšem, abychom měli ještě další školy pro pomocnice v domácnosti, výše organisované, několikaměsíční, kde by mohly se naučiti všem těmi věcem, které racionalisace přinesla do domácnosti: Od topení stáložárného až po uklízení pomocí Luxu, vyssavače atd. Představte si, lak se dnes může prosté děvče k tomu postaviti.

Ženy jsou pořád ještě kdosi, kdo slouží a k nimž se nepřihlíží; když se přihlédne, tedy jen proto, aby se jim ublížilo. Nebudu probírati snahy o propouštění vdaných zaměstnankyň, slyšela jsem, že se znovu o tom mluví, že budou propuštěny z úřadů. Snad chápeme každý sám, bez výkladů, kolik by z toho bylo nešťastných manželstev, když dívka, která se provdala, by ztratila jediné své věno, jež má v možnosti vydělávat, ve svém vzdělání, ve své hlavě a pilných rukou.

Chci jen zdůrazniti, že je i zde povinností nastoliti ve vztahu k ženám zásadu kooperace, spolupráce, nechtít šidit a ubližovat! Jak jinak mohu vysvětliti případy, které jsem, bohužel, až včera zjistila ve Všeobecné nemocnici, a proto o nich musím pojednati zde, nemohla jsem jich říci ve výboru. V pražské Všeobecné nemocnici byla provedena systemisace na základě usnesení vlády z r. 1928 se zpětnou platností od 1. ledna 1927. Všechny mužské síly, i zřízenci, dostali tuto systemisaci a při tom z ošetřovatelek nemocných, těch, které nasazují svůj život při nemocích, ani jediná nebyla podle této systemisace jmenována. Počkalo se pěkně s návrhy až do r. 1931, až po reystemisaci; a teď se vrzaly tě m dívkám takovéto sumy let služebních - to jsou fakta, to není jen tak povídání - od 4 let, pak 5, 7, 9 i 11 let se jim ubralo. Vím, kde je důvod. Při systemisaci bylo dovoleno jmenovati se zpětnou platností od 1. ledna 1927, při resystemisaci nikoli. Poněvadž se neprovedla pro ženy systemisace, přišlo se s tím až do doby resystemisace. Velmi naléhavě prosím pan ministra zdravotnictví, aby velmi přísně vyšetřil, proč Všeobecná nemocnice podala jmenovací návrhy pro personál ošetřovatelský až r. 1930, proč se věc zdržela až do r. 1931 a proč všechny tyto ženy mají býti poškozeny?

Ze všeho, co vidím kolem sebe za 30 let své práci stupňování krise v posledních letech, usuzuji, že je potřebí na prvním místě revoluce v hlavách, revoluce v přesvědčení o právu každého člověka na život a o povinnosti těch, kteří přijali na sebe úkol organisovati lidskou společnost nebo společnost národa a státu, aby se všemožným urychlením přikročili k této organisaci, která by umožnila lidský život všem jeho členům. Dost bylo teorií, dnes je den činu. Či necháme potopu přejíti přes nás?

Jsem pověřena, abych po vážných rozborech rozpočtu, jak byly provedeny v našem rozpočtovém výboru, prohlásila s tohoto místa, že známe, vidíme těžkou situaci, která u nás je, že máme k vládě důvěru, lak se snaží z ní vyjíti, a že budeme proto hlasovati pro rozpočet tak, jak nám byl předložen. Děkuji. (Potlesk.)

Místopředseda dr Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan. sen. dr Grosschmid. Uděluji mu slovo.