Za několik týdnů, počátkem února, sejde se odzbrojovací konference. Nemůžeme se zmíniti o této osudové hodině Evropy, aniž bychom k tomu projevili své mínění. Je to osudová hodina Evropy pro lidskou myšlenku vůbec. Kdyby tato konference ztroskotala, byla by zničena jediná půda spolupráce národů. Víra ve Společnost národů v lidu beztoho již namnoze zmizela. Kdyby však odzbrojovací konference v Ženevě úplně ztroskotala, následovala by cesta ke zmatku. Od třinácti let jsou národové utěšováni na výsledek odzbrojovací konference. Po 13 roků podnikalo se všemi prostředky tajné diplomacie vše, aby otázka odzbrojení byla pokud možno oddálena. Jedním z hlavních důvodů oddálení - který také při příští odzbrojovací konferenci v únoru jistě zase bude hráti úlohu - byla t. zv. klausule bezpečnosti. Máme zde 2 pojmy, které se nekryjí, vojenský pojem o bezpečnosti a pojem ostatního lidstva. Bezpečnost ve smyslu vojenském znamená: odzbrojení teprve potom, až moje bezpečnost je zaručena, t. j. odzbrojení teprve tehdy, když mám silnější vojenskou pohotovost nežli soused, to znamená tolik, jako neodzbrojiti vůbec nikdy. Dějiny dokazují, že zbrojení ještě nikdy neubránilo lidstvo před válkami, rozum nám dokazuje, že zbrojení vždy jen vyvolalo války. Vojenský pojem o bezpečnosti odporuje úplně rozumu a zkušenostem. V úvahu přicházejí zcela jiné druhy bezpečnosti. Musíme konstatovati, že jest jich tolik, že za všech okolností bylo by již možno přikročiti ke všeobecnému odzbrojení. Článek 8 smlouvy o Společnosti národy předpisuje, že ozbrojení, které každé zemi dlužno uložiti, nutno omeziti na nejmenší míru toho, co je slučitelno s národní bezpečností a provedením mezinárodních závazků, které této zemi vznikají ze společné akce. V článku 13 stanov Společnosti národů zapovídá se členům Společnosti národů výslovně zahajovati válku proti některému státu, který se podrobí výroku rozhodčího soudu. Mimo tyto stanovy Společnosti národů máme, jak známo, ještě smlouvu Locarnskou, v jejíž závěrečném protokole ze dne 16. října 1925 se výslovně praví, že uplatnění těchto smluv a úmluv přispěje vysokou měrou k tomu, aby se došlo k morálnímu uvolnění napětí mezi národy, že silnou měrou usnadní řešení mnohých politických a hospodářských problémů podle zájmů a citů národů, že upevní mír a bezpečnost v Evropě. Po smlouvě Locarnské máme pakt Briandův-Kellogův: zákaz sáhnutí k válce byl uskutečněn. Obsahuje dva články. čl. 1. zní: Vysoké smluvní strany prohlašují slavnostně jménem svých národů, že odsuzují válku jako prostředek k řešení mezinárodních sporů a že se jí říkají jakožto nástroje národní politiky ve svých vzájemných stycích.

Druhý článek zní: Vysoké smluvní strany sjednávají, že úpravy a rozhodnutí o všech sporech anebo konfliktech, které by mezi nimi mohly vzniknouti, ať jsou jakéhokoli druhu nebo původu, nikdy nemají se domáhati jinak, nežli smírnými prostředky.

Konečně je zde ještě úmluva o finanční podpoře, která rovněž je podepsána. Nejlepší bezpečností jest ostatně úplné odzbrojení.

Máme před sebou návrh konvence, kterou vypracovala přípravná komise pro odzbrojovací konferenci. Návrh vyhovuje jen nejskromnějším požadavkům, ale je to konečně začátek, obzvláště dojde-li k rozřešení otázek v návrhu konvence. které odpovídá stanovenému cíli. Vedlo by příliš daleko, pouštěti se do podrobností tohoto návrhu komise, chtěl bych jen konstatovati následující zásady, o kterých si přejeme, aby k nim bylo přihlédnuto:

Systém odzbrojení může býti trvale a platně založen jen na rovnosti práv a povinností. Nic nebylo by míru škodlivější, než kdyby nikdo chtěl s vítěznými národy a poraženými národy trvale jednati podle různého práva. Nesmí se pomýšleti na to, aby se rovnost zjednala opětným ozbrojením zemí, na základě mírových smluv odzbrojených. Smlouva o odzbrojení nesmí poskytnouti příležitost k ozbrojení jakéhokoli druhu. Nesmí však také znamenati stabilisaci zbrojení. Žádáme podstatné. okamžité a všeobecné snížení zbrojení. Toto snížení musí se vztahovati na všechny druhy zbrojení. Musí se týkati mírových stavů, služební doby, mobilisovaných výloh, všech vojenských výdajů, námořnictva, opevnění, zbraní a střeliva pro boj na vodě a na souši. Zákaz chemického a bakteriologického zbrojení nutno potvrditi a vytvořiti účinným. Konečně žádáme také přiměřenou účinnou kontrolu provádění odzbrojení a přejeme si, aby náš stát, resp. jeho delegáti na odzbrojovací konferenci napomáhali k tomu, aby konference vedla k plnému úspěchu.

Tu musí nás nyní překvapiti a vzbuditi v nás obavu, že z oficielní strany bylo hlásáno, že zřízena byla komise pro přípravu vojenských míst k odzbrojovací konferenci. Chceme konstatovati, že odzbrojení a odzbrojovací konference není v prvé řadě vojenskou věcí, nýbrž věcí politickou, a zodpovědnost za osud obyvatelstva v tomto státě nenese vojenská správa, nenese nějaká byrokracie, nýbrž v prvé řadě zvolené zastoupení lidu, kterému by musila býti dána příležitost, aby mohlo projeviti svoje mínění a svou vůli k této důležité akci, od které závisí celý osud lidstva. Proto musíme se včas ohraditi proti tomu, aby snad uskutečnění tužeb a vůle lidu nebylo ohroženo činiteli, kteří ve veřejném životě jednostranně smýšlejí. Naším přáním a vůlí je vytvořiti poměry a zařízení která znemožňují jakoukoli válku. Válka by byla dnes katastrofou pro lidstvo a musila by skončiti zničením veškeré kultury. Válka budoucnosti je válkou strojů a příšerných vražedných možností proti neozbrojenému lidstvu, proti ženám a dětem. Nynější válečná technika zní: Do jaké míry je stroj schopen nahraditi člověka? Velká letadla, těžká děla a tanky, které stojí mnoho set tisíc, může si dovoliti jen velký stát. Slabší a malé státy zde nevystačí. Čím více se válka vyvinuje technicky, tím silnějším ve válce je bohatý průmyslový stát. Také ve válečnictví ukazuje se tvář kapitalismu.

Sledujeme jen svůj nejvlastnější zájem, jestliže se zasazujeme o úspěšnou odzbrojovací konferenci. Nikoli vojenská myšlenka, nýbrž myšlenka lidství a dobře pochopený zájem státu musí tudíž ovládati naše delegáty na odzbrojovací konferenci. Národové musí promluviti a projeviti svou vůli. Co chceme od svých vyjednavačů v Ženevě, je bezpodmínečné zabezpečení míru a lidstva v Evropě.

Dovolte mi nyní, abych se několika slovy zabýval posledním sčítáním lidu, jehož účinku se stále ještě projevují, obzvláště v okresu hlučínském, kde, jak známo, rameno státu přestává a kde začíná vůle a zákony >Výboru<. Od ledna do konce dubna 1931 byl nesmírný počet osob, které se při sčítání lidu na Hlučínsku přiznaly jako Němci, citován k okresní správě v Hlučím. Tam byli vyslýchání a v červenci a srpnu dostávali výměry, které byly datovány již z února a ve kterých se zkrátka prohlašovalo, že jejich přiznání jako Němci se nebéře na vědomí, nýbrž že uznáni byli jednoduše jako národnosti moravské. Pan ministr vnitra připustil však v rozpočtové debatě loňského roku sám, že pojem národnosti smí se chápati jen ve smyslu etnografickém, že jsou jen Němci a Češi a že nemůže býti Moravanů. Přesto však okresní správa politická v Hlučíně ve mnoha stech případů jednoduše změnila přiznání k německé národnosti. Máme před sebou řadu takovýchto případů, kdy přiznání k německé národnosti jest úplně odůvodněno. Chci uvésti jen několik osob jako příklad. Je zde případ manželů Karla a Marie Robinkových. Oba měli německé vychování, navštěvovali německé školy, byli členy jen německých spolků, jejich obcovací řeč jest jen německá, přece však je okresní správa politická prohlásila za národnosti moravské. Stejně tomu bylo ve dvou dalších případech, které mně byly sděleny, ale nejhezčí je, že v posledních týdnech mnoho set osob dostalo pokutu ve výši 30 a 40 Kč, poněvadž prý učinily nesprávná udání při sčítání lidu. Nejdříve byla jejich přiznání svémocně změněna, prohlášeni za národnosti moravské, a nyní jsou trestáni pro nesprávná udání. Tyto pokuty se u okresní správy politické v Hlučíně potvrzují cedulkami, na kterých bez podpisu jen stojí: Podle čísla toho a toho 30 Kč pokuty anebo tolik a tolik dní vězení. Tak vypadají úřední výměry, které vydává okresní správa politická v Hlučíné. Takovéto hadry dostávají jen ti, kteří si přejí písemné vysvědčení od okresní správy politické. Kdosi, jenž byl takto pokutován 30 Kč, chtěl nyní podati rekurs a tu mu úředník řekl: Nepodávejte žádný rekurs, je to nejnižší trest, nedělejte žádné hlouposti, nýbrž zaplaťte těch 30 Kč. Rekurs nemá vůbec žádný účel, bylo jim řečeno.

Bylo by přece na čase, aby konečně jednou v okresu hlučínském přestala neobmezená vláda >Výboru< a aby orgánové státu, kteří k tomu jsou povoláni, konali právo podle předpisů ministerstva, jakož i podle zákonů, platných pro celý stát. (Potlesk.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Haken.

Sen. Haken: Při kritice loňského státního rozpočtu jsme řekli, že vliv krise se projeví teprve v rozpočtu letošním. To každý cítil a věděl. Proto každý věděl, když vláda přišla s trumfem aktivního rozpočtu, že je to trumf falešný. A skutečně! Ještě rozpočet není schválen a už se sesouvá, a než přijde 1 leden, bude jen dokumentem pro archiv. Postup krise zejména po linii finanční, má tak spádné tempo, že mu nemohlo postačiti ani urychlené projednávání rozpočtu. Každým týdnem mění se situace k horšímu, ani ministři kteří se ujali při projednávání rozpočtu slova, velmi málo se obírali číselnými fakty rozpočtu, ale jediný smyl jejich vystoupení byla snaha po uklidnění, zabránění panice a buzení ilusí a nadějí, ale poněvadž nemohli tato tvrzení ničím skutečným opříti, kázali horám. Vláda nepřesvědčila ani kapitalisty, kteří žádají plánovitý otevřeny nástup proti lidu, zatím co vláda zpatřený protilidový postup dosud maskuje předstíranou spravedlností v ukládání obětí. Tuto masku však odhrnuje každý krok vlády, neboť každý přináší útoky na pracující lid, na jeho životní úroveň, na jeho existenci, na jeho zdraví a životy.

Dospěly-li věci tak daleko, že kapitalisté a jejich vláda útočí na holou existenci a životy pracujících vrstev, že jde o jich úplné zotročení pomocí násilí ozbrojené státní moci: pak nadešla již chvíle, kdy se pracující lid továren i půdy kanceláří i dopravy musí sjednotiti k důraznému odporu.

Kapitalistický řád, kapitalisty a jejich vládu je nutno otevřeně vyhlásiti za nepřítele lidu. Krise kapitalismu ve světovém měřítku prohlubuje se a šíří. Třídní rozpory i rozpory mezi jednotlivými státy rostou. Kapitalisté nastupují všude generální útok na pracující lid. Je to mezinárodní útok kapitalistů na pracující lid celého světa, spojený s chystaným plánem válečného tažení proti sovětskému svazu jako nejsilnějšímu rušiteli kapitalistické konsolidace. Zotročiti miliony lidu - takové je heslo několika tisíc kapitalistů. Lid zahnati do otroctví do bídy a do válek, o to usilují kapitalisté. Ale tento, plán nemohli by kapitalisté uskutečniti bez spojenců. A ty našli v socialistických vůdcích. (Předsednictví převzal místopředseda Votruba.) Všude je osobně zkorumpovali a učinili z nich svůj nástroj k ovládání a matení lidových mas. A i teď, kdy s rostoucí bídou roste i nespokojenost a radikalicacse pracujících vrstev, snaží se sociálfašističtí vůdcové pomocí levých manévrů i radikálních frází dělnické davy upoutati, podchytiti jejich bojovnou náladu, utlumiti či svésti ji na kapitalistům neškodné koleje. Pro tuto úlohu jsou sociálfašističtí vůdcové největšími škůdci pracujícího lidu. Oni jsou též zavilí nepřátelé revolučního dělnictva i státu, vyrostlého sociální revolucí sovětského svazu.

I v otázce sovětského srazu nasazují sociálfašisté levý manévr. Snaží se podchytiti ohromné sympatie pracujícího lidu k sovětům, jež přes jejich štvanice v lidu vzrostly a svésti je na neškodné pole a činiti tak překážky tomu, aby lid jednotně nevystoupil v každém případě k obraně sovětského svazu a pak, aby sovětskou formou nechtěl uskutečniti svou vládu všude.

Jedním z nejbližších a z nejdůležitějších úkolů proletariátu je účtovat se sociálfašistickou teorií i praxí, zbaviti se vlivu zkorumpovaných sociálfašistických vůdců, vykopnout je z tábora dělnického do tábora kapitalistů, (Sen. dr Witt: To je pan učitel, vzdělavatel lidu!) kam svou ideologií i svým hospodářským postavením zbohatlíků patří.

Bez potření a překonání sociálfašismu v dělnické třídě je nemožné sjednocení dělnictva, je nemožný generální útok na poslední bašty kapitalismu. Všechno dělnictvo vyjadřuje velkou touhu po sjednocení, po jednotném postupu, po jednotném boji. I v dělnictvu socialistických stran je touha po sjednocení velice živá. Tato část dělnictva, která dosud vězí ve vlivu socialistických vůdců, nechť si uvědomí, že sjednocení na linii sociálfašismu by znamenalo další otročení kapitalismu.

Dělnictvo spěje k jednotě, spěje v jednotný třídní tábor, a to takovým tempem, s jakým se zbavuje vlivu sociálfašistických vůdců. A toto tempo se zrychluje růstem třídních rozporů, růstem útoků na pracující lid Sociálfašisté nesou hlavní vinu a odpovědnost za všecky útoky na životní úroveň lidu, za hospodářský i politický teror, za prolitou krev.

Tak jako všude v kapitalistickém světě, tak také u nás kapitalisté vidí jednu cestu řešení krise: ožebračení a zotročení pracujícího lidu. Většina dělnictva jest už dnes bez zabezpečení jakékoliv existence, i té nejbídnější. Drobní zemědělci živnostníci a domkáři jsou ožebračeni, ale daně jsou na nich exekucemi vymáhány. Vzmáhá se hromadná bída a hlad. Do bídy upadají i nižší kategorie státních, veřejných i soukromých zaměstnanců. Stát jde ve vykořisťování a ožebračování příkladem napřed.

Vláda chystá nový útok na požitky státních zaměstnanců. To bude opět signál pro další snižování mezd a platů.

Vláda chystá nové tíživé daně. Budou to v prvé řadě daně nepříjemné, spotřební. Při velikém poklesu cen na světovém trhu drahota životních potřeb neklesá, naopak, nové daně vlnu drahoty ještě zvednou. Bída a hlad pracujícího lidu budou stupňovány.

Imperialisté horečně zbrojí a strojí novou imperialistickou válku, taktéž Československo, jež patří do skupiny nejmilitarističtějších států. Sovět k svaz je stále v nebezpečí napadení. Pracující lid celého věta nedá si imperialisty znemožnit, postaviti se aktivně na jeho obranu. Horečné zbrojení a válečné přípravy jsou tak nápadné. (Hluk.) Já bych prosil, pane předsedo, o ticho.

Místopředseda Votruba (zvoní): Prosím o klid! (Sen. dr Witt: A co když vy tady vykřikujete na nás?)

Sen. Haken (pokračuje): Něco jiného je výkřik nebo demonstrace. Vy si tu rámuste dále. Ale stenografové nemohou psát.

Horečné zbrojení a válečné přípravy jsou tak nápadné, že imperialistické vlády snaží se je před zraky lidu maskovati.

1. Ve státních rozpočtech skrývají značnou část výdajů na zbrojení pod nejrůznějšími názvy a na nejrůznějších místech. Kromě toho tajně zbrojí z nekontrolovaných fondů.

2. Při stupňování zbrojení a válečného nebezpečí nasazuji bezcenné mírové akce a budí iluse. Svazem národů, mírovými a odzbrojovacími konferencemi. Na tomto poli klamání lidu vystupují sociální demokraté a různé >socialistické< strany.

3. Přípravy válečné odůvodňují všichni pouhou obranou.

4. Kromě stavu armády sledují militarisací mládeže, různých tělovýchovných a vojenských spolků učiniti k válce mobilním co možno největší počet obyvatelstva. Mobilisace průmyslu, dopravy, civilního letectví atd.

5. Druhou, vedlejší armádu budují ze sborů četnických a policejních, jichž počet nápadně zvyšují, dávajíce jim vojenskou organisaci i výcvik.

Všechny vyjmenované boly jsou uplatňovány i v Československu. I agitace se zkrácením činné služby vojenské je v tento čas pouhým manévrem a politikou. Neupřímnost a podvodnost mírových porad a akcí i Svazu národů byla jasně odhalena loupeživým vpádem Japonska na, čínské území. Japonsko nejen že nebylo zakřiknuto jako člen Svazu národů, ale dokonce se mu dostává podpory. Imperialisté připravují dělení Číny s perspektivou na dělení sovětského svazu. Válka proti sovětskému svazu je válkou třídní, je to zároveň útok na proletariát celého světa a nemůže míti jiného důsledku než rozpoutání občanské války v celém kapitalistickém světě. Snaha i čsl. buržoasie řešiti krisi kapitalismu na účet pracujícího lidu za cenu jeho úplného hospodářského a politického zotročení znamená zostření třídního napětí.

Zostření třídního napětí, jakož i válečné přípravy provází buržoasie zostřeným třídním terorem. Všechna práva, jichž si proletariát až dosud dobyl, jsou plánovitě oklešťována. Donucovacímu státnímu aparátu je přikazována čím dále tím větší úloha. Čím dále tím více jsou v něm uplatňovány fašistické metody libovůle a brutality. Třídní zájem kapitalistický je nad zákon.

Situace vyzrává v takovýto obraz: Nadprávná menšina vykořisťovatelů drží násilím hroutící se řád proti vůli a zájmům veliké většiny obyvatelstva. To je obraz kapitalistických států a záleží jen na dělnictvu, na pracujícím lidu, aby tuto situaci změnil v situaci revoluční. Hospodářský, sociální, politický i národnostní útlak, zotročování a ožebračování ohromných davů pracujícího lidu radikalisuje jej a činí odhodlaným k boji. Jednotná bojovná fronta pracujícího lidu se rozšiřuje a prohlubuje. Komunistická strana je uznávána jako jediná vůdkyně.

Jen s napětím všech sil udržují sociálfašističtí vůdcové část dělnictva svým vlivem. Ale i nejpevnější jejich složky dostávají trhliny. Zejména v reformistických odborových organisacích je hlášení, krystalisující v úsilí o třídní linii, o jednotný bojovný postup všeho dělnictva. To se projevuje jak v Odborovém sdružení, tak i v České obci dělnické. Oposiční kvas zachvacuje i vrstvy střední, malorolníky, domkáře, živnostníky, drobné zaměstnance, i chudou inteligenci. I ty to společenské vrstvy se přikloňují k revolučnímu proletariátu, tvoříce s ním spojenectví. Ovládané národnosti přinášejí do této fronty své požadavky národnostního osvobození.

Tak jako lavina vyrůstá ohromná armáda pracujícího lidu, nesoucí boj vykořisťování a nadpráví, bídě a hladu, boj kapitalistickému chaosu. Rostoucí třídní napětí působí i na armádu. Buržoasie spolu se sociálfašisty se marně snaží zabrániti třídnímu uvědomování příslušníků proletářské třídy v armádě. Jest jenom otázkou okamžiku, aby se projevila nespolehlivost armády pro buržoasii. Přísná opatření v armádě, aby se tomu zabránilo, urychlují jen rozkladný proces v armádě.

Generální stávka, jež by ukázala pohotovost, odhodlanost a solidaritu proletariátu, je nejbližší účinnou zbraní a odpovědí na všecky útoky kapitalistů. K ní musí dělnictvo sáhnouti už v nejbližší době.

V pracujícím lidu stává se obecným přesvědčení, že jediný m východiskem z rozvratu, zaviněného nynějším stavem kapitalismu, je odstranění kapitalistického řádu i vládu buržoasie. Dělnická třída je povolána ujmouti se vlády, proměnit chaos v nový hospodářský a sociální řád, zamezit bídě, hladu a válkám a dát společnosti novou základnu dalšího rozvoje.

Na tomto programu se musí konečně sjednotiti všechen pracující lid i proletářští příslušníci armády. Komunistická strana staví se těmto snahám a bojům v čelo. Vyzýváme pracující lid do boje proti rozvratu, proti hladu a bídě, proti utisku hospodářskému, sociálnímu, politickému i národnostnímu. Voláme pracující lid do boje za nový, dokonalejší a spravedlivější řád. Voláme do hoje za socialismus. (Souhlas.)

Místopředseda Votruba (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. dr Bačinský. Uděluji mu slovo.

Sen. dr Bačinský (rusky): Slavný senátu! Pronesené prohlášení vlády o hospodářské situaci a také o státním rozpočtu na rok 1932 informuje nás všechny o těch hlavních zásadách, jimiž se chce vláda v této těžké době říditi. Toto vládní prohlášení vytýčilo cestu, kterou má.kráčeti nejen vláda, nýbrž i zákonodárné sbory, a tím určuje směr všem poctivě smýšlejícím občanům a všem těm, jimž leží na srdci osud jejich rodiny, kteří si přejí, aby naše republika zůstala i dále podstatným činitelem mezi národy světa a aby mohla zachrániti své postavení, získané v hospodářském oboru, a svou autoritu.

Pan předseda vlády pravil, že můžeme dosáhnouti tohoto cíle, budeme-li hospodařiti na celé frontě a dále když potřeme nezaměstnanost tak, že poskytneme práci každému, poněvadž stát, který platí podpory nezaměstnaným, má dvojí ztráty. Jednak je to ztráta ve formě podpory v nezaměstnanosti jako nové vydání, jednak pociťujeme ztrátu, poněvadž se nedostává těch hodnot, které se vytvářejí prací. Ale při tom musíme uvažovati i s třetího hlediska, a to, že státní rozpočet musí obraceti pozornost i na platební schopnost svých poplatníků a při tom přece jen bude plniti úkoly nynějšího státu. Konečně prohlásil předseda vlády, že neuvedl podrobný program, nýbrž že vláda ve všech svých nařízeních bude usilovati, aby sloužila zájmům všech vrstev obyvatelstva, aby každý mohl nalézti pro sebe vhodnou práci,a tam, kde skutečně práce není, tam se musí starati státní správa.

Když jako syn karpatoruského lidu a karpatoruský senátor republikánské zemědělské strany dovoluji si ujmouti se slov a při projednávání rozpočtu, prohlašuji za žádoucí, aby slova pana předsedy vlády se splnila a byla provedena především na Podkarpatské Rusi. Přes to, co vidíme na Podkarpatské Rusi, a jaká byla u nás letos situace?

Nejen na verchovině, nýbrž i na úrodné rovině pociťuje se ohromný nedostatek krmiva a proto ceny dobytka velice klesají. Železniční sazby jsou bezdůvodně vysoké, vzdálenost od historických zemí a od Prahy je příliš veliká a právě tam je náš přirazený trh, dovoz z cizích států a, všeobecná hospodářská krise snižují potřebu, krátce poněvadž nemáme vhodného trhu, dostalo se naše dobytkářství do katastrofální situace. Mluviti o cenách jest již přímo směné. V jedné z našich velkých obcí v berezňanském okrese, kde se většina obyvatelstva zabývá lesními pracemi a kde dříve byla práce pro 400 párů huculských koní, nyní se tito koně vyhazují po 30-40 Kč, poněvadž lidé vidí, že vydržovati koně je bezmyšlenkovitou a nepotřebnou investicí a považují za přepych krmiti koně, neposkytující užitku, když sám hospodář nemá co jísti.

Jak na verchovině, tak i na rovině dosáhly ceny dobytka úrovně zlaté korunu a proto považuji za zbytečné uváděti další příklady a hodlám tímto konstatovati, že situace se stává každým dnem stále horší a horší. Naše úroda ovoce a vína dávala nám dobrou naději, ale pro zmíněné okolnosti nebylo ani zde možnosti je prodati, a byla-li, pak za tak nízké ceny, že z toho hospodář neměl žádného důchodu. A přece stále vidíme, že naše prvotřídní ušlechtilé ovoce nikdo nepotřebuje a že se dává přednost ovoci zahraničnímu. Zde není něco v pořádku, a prostě nemohu pochopiti, proč není možno upraviti dovoz podobného zboží tak, aby zájmy zdejší výroby byly vhodně chráněny.

Lesní průmysl je skorem úplně zastaven. V takovém místě, jako Jasina, kde 3000 lesních dělníků čeká na práci, nalézá práci ve státních lesních podnicích jen 150 lidí, kteří vydělávají denně 10 až 15 Kč. Jednotlivé podniky v tomto odvětví přestaly úplně působiti, jen 2 až 3 továrny pracují omezeně. Na příklad akciová společnost Latorice, aby zmenšila své ztráty, užívá takových prostředků a hledí získat peníze z takových pramenů, že to znamená týrání našeho obyvatelstva.

Naše podzimní úroda obili byla velmi špatná, což ostatně lze zjistiti ze státní úřední statistiky. Naši drobní hospodáři a drobní zemědělci vděčně přijali na vědomí nařízení ministerstva zemědělství, že mohli dostati semena k setí na dvouroční úvěr, ale tato pomoc vztahovala se jen na některé okresy, a právě nejchudší část Podkarpatské Rusi, verchovina, nemohla z toho dostati nic.

Nejen živelní pohromy poškodily naše hospodářské vrstvy, nýbrž kromě toho na verchovině zvěř zničila celou úrodu některých horalů a je spousta takových lidí, kteří zítra nebudou míti co jísti a nebudou moci se postarati o svou rodinu, o své děti. Darmo mluviti i o tom, že nejsou schopni splniti své daňové povinnosti.

Zhoršení poměrů charakterisuje, že v obvodě užhorodského okresního soudu, ačkoli toto území je hospodářsky pokročilejší mezi okresy Podkarpatské Rusi a jeho průmysl a obchod stojí na vyšším stupni, bylo o tisíc exekucí více za 11 měsíců letošního roku, než za celý loňský rok. Počet civilních sporů rovněž vzrůstá, takže se zvětšuje neschopnost platiti, a můžeme konstatovati, že nehyne jen zemědělský živel, nýbrž že na pokraji zkázy jest i třída živnostenská a obchodnická.

A podíváme-li se nyní na státní investice, můžeme konstatovati, že všechny odbory vložily do rozpočtu pro Podkarpatskou Rus na rok 1932 necelých 16 milionů Kč, státní lesy a statky investují úhrnem 9,710.000 Kč. Táži se, zdali ty to investice v částce 26 milionů Kč a věcné výdaje rozpočtu, kterých zde nechci podrobně uváděn, mohou pomoci těm nedostatkům, o nichž jsem se zmínil a které při projednávání rozpočtu v poslanecké sněmovně pan posl. Ščerecký se zvláštním důrazem uvedl? Táži se, jsou-li tato rozpočtová opatření schopna na novo rozprouditi krev v hospodářském životě Podkarpatské Rusi?

Není pochybnosti, že hlavní příčinou všech brd jest krise, která pro naše poměry a živelní pohromy ukazuje se ve zvýšené míře. Rovněž není pochybnosti, že na našem území staly se neobyčejné události, a to takové, kterých využívá demagogie. Výsledek námahy dosud dosažený velkou prací všech tvůrčích sil jest ohrožen a tyto neobyčejné okolnosti vyžadují, aby se užívalo i neobyčejných prostředků při poskytování pomoci. Proto považuji za nutné, aby bez ohledu na rozpočet, sestavený pod heslem šetrnosti, sama státní správa nám pomohla tak, aby to každému posloužilo a aspoň částečně vyléčilo bídu. Přeje-li si pan hlavní zpravodaj Kornel Stodola pro Slovensko, aby železniční sazby byly podrobeny revisi a aby bylo postaráno o přiměřený úvěr, pak se totéž vztahuje ve zvýšené míře na Podkarpatskou Rus, poněvadž jsme dále od historických zemí, jsme chudší a sama krise projevuje se u nás ostřeji. Proto považuji i já za nutné, aby byla provedena všechna opatření, o která prosil pan posl. Ščerecký ve své řeči v poslanecké sněmovně a kterých zde nebudu opakovati, poněvadž příslušná místa je již znají.

Dnes je celý svět a celá veřejnost zaměstnána hospodářskými otázkami. Tyto otázky jsou velice ožehavé i v naší republice, a tím spíše dlužno to konstatovati i pro Podkarpatskou Rus, tam především je potřebí pomoci obyvatelstvu v této oblasti, a ačkoliv se hlavně skládá ze zemědělců, nevylučuje to možnosti, abychom se zvláště při projednávání rozpočtu nezabývali také jinými otázkami.

Tedy na příklad otázka o právní situaci a oboru působnosti - kompetenci pana guvernéra Podkarpatské Rusi. Vím, jak se na tuto otázku odpoví věc bude vyřešena zákonem, která má býti vydán, stejně jako se mluví, když jde o jazykovou otázku, že bude vyřešena sněmem. Ale, když náš guvernér přeje si něco učiniti, provésti, hned povstává otázka, je-li k tomu příslušný. Dosud měl právo podle 2. §u vládního nařízení č. 356/1920 Sb. z. a n., aby podepisoval dekrety, jmenování do VII. hodnostní třídy včetně podle starého platového systému. Ale když pan guvernér letos v srpnu žádal pro sebe podle 3. §u ústavního zákona a výše zmíněného vládního nařízení právo, aby měl slovo při definitivním jmenování státních národních učitelů, aby se při schvalování školních učebnic přihlíželo k jeho mínění, oznámilo mu ministerstvo školství a národní osvěty svým výnosem č. 132.489/1932-I/2, že ty to otázky podléhají výlučně kompetenci ministerstva. Ale § 3 ústavní listiny ustanovuje kategoricky, že v čele Podkarpatské Rusi stojí guvernér, a že se Podkarpatské Rasi poskytuje široká samospráva ve školních, jazykových a náboženských věcech a místní správě. Ale když se podíváme na kterýkoliv odbor administrace nebo správy, můžeme konstatovati, že je to dekorativní hodnost, že máme guvernéra, který jest odsouzen k nečinnosti bez kompetence a bez práv a kterýž nejednou byl diskreditován, ačkoli na příklad nynější pan guvernér nemohl užíti svých cenných vědomostí ve prospěch ruského lidu a veškerého obyvatelstva Podkarpatské Rusi. Tak tedy my, podkarpatští Rusíni, tážeme se plným právem, nač je nám guvernér za takových okolností? Nebylo by lepší a správnější i v tomto případě v souhlasu s vládním prohlášením provésti zásadu šetrnosti a peněz, které jsou zařazeny mezi rozpočtové výdaje jako plat pro guvernéra a jeho kancelář, užíti na př. k nápravě bídy na Podkarpatské Rusi?