Nejsem zásadně proti demonstracím, pokud nevybočují z mezí. V duchcovském případě byl porušen klid, pořádek, bezpečnost, a tento případ poškodil také naši dobrou pověst v cizině. Snad oba případy, jak jsem je zde naznačil, budou nám v budoucnosti vodítkem, že státní autorita musí za všech okolností stejně energicky postupovati proti všem extrémním živlům, ať patří k vrstvě jakékoli.

Litujeme neskonale zmařených životů (Výkřiky sen. Mikulíčka.), litujeme jich tím spíše, že patří k chudobným vrstvám, jež z nouze a bídy snadno se dají - většinou to byli svedení lidé - nezřízenou agitací svésti k nezákonným činům. Rozhodně bída a nouze, vyplývající z nezaměstnanosti, jsou daleko více polehčující okolností - i když ne omluvitelnou - než motivy jiné. Řekněme si to upřímně: kdybychom včas čelili nezaměstnanosti preventivními opatřeními a kdyby bohaté vrstvy našeho severu ze spekulačních - vzpomeňme si na spekulace s markou (Výkřiky komunistických senátorů) - a snad i národních a protistátních důvodů nebyly přivodily nezaměstnanost, nemusilo snad dojíti k smutným událostem duchcovským.

Pochybuji, že v opačném případě jinak dobrý, ušlechtilý severočeský lid, který si i za nejhorší persekuce rakouské dovedl uchovati svůj národní charakter, by tak snadno podlehl nezřízené agitaci. (Výborně!)

Na jiném místě se zmiňuji o tom, že přísnost musí býti nejen vůči těm, kteří práci hledají, nýbrž i vůči těm, kteří ji bezdůvodně odpírají. Budeme-li se říditi touto spravedlivou zásadou vůči všem, nebude míti u nás komunismus místa. O tom jsem pevně přesvědčen. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Místopředseda Votruba (zvoní): Pan sen. Mikulíček nemá slovo!

Sen. Pánek (pokračuje): Nikoli ruce držící pušku, nýbrž ruce držící a podávající náš vezdejší chléb mohou u nás zameziti podobným zjevům, jakých jsme byli svědky v Duchcově.

Jinak plně souhlasíme s projevem pana ministra vnitra, že v budoucnosti musí býti za všech okolností zachován klid, neboť klid znamená důvěru, které nám je, myslím, v dnešních dobách nezbytné potřebí, ovšem důvěru nejen v majetných vrstvách, nýbrž i v těch vrstvách, které žijí z výtěžku své těžké práce.

Jménem našeho klubu prohlašuji, že obě vládní prohlášení bereme na vědomí. (Potlesk.)

Místopředseda Votruba (zvoní): K věcné poznámce se přihlásil pan sen. Dyk. Dávám mu slovo.

Sen. Dyk: Vážený senáte! Jménem klubu národně-demokratického činím toto prohlášení:

Litujíce obětí padlých v Mostě, přejeme si, aby počet jejich nerostl. (Sen. Mikulíček: Po kolikáté již litujete?) Kol. Mikulíčku, vy obětí nelitujete nikdy. (Sen. Mikulíček: Jaký hrdina za hradbou četníků!) Ten hrdina nebyl Stránský. - A jistě by k tomu došlo, kdyby ti, kdo mají chrániti zákon a řád, byli zbaveni možnosti činiti tak působivě. Samozřejmým předpokladem užíti zbraně jeví se nám ovšem nezbytí. Opatření, které by bralo možnost i v případě nezbytí ochrániti autoritu, ničilo by ne pouze autoritu výkonných orgánů, nýbrž dotklo by se i prestiže státu ve chvíli, kdy potřebuje krajní měrou ze všech důvodů i z důvodů sociálních důvěry. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Míníme, že poslanec ani senátor nemůže míti privilegií větších, nežli která jsou spojena s výkonem mandátu; a to, co se stalo v Mostě, s výkonem poslaneckého nebo senátorského mandátu nesouviselo. Dovolte mně, abych učinil ještě věcnou poznámku ve věci jiné jako osobní svědek jednání, které se stalo předmětem prohlášení ministra spravedlnosti. Třeba důvěrnost řízení disciplinárního proti dr Chlubnovi mně znemožňuje, abych uváděl podrobnosti o něm, považuji za svou povinnost jako důvěrník obviněného dra Chlubny, řízení disciplinárního osobně se zúčastnivší, prohlásiti, že pan ministr spravedlnosti nebyl o podrobnostech tohoto jednání přesně informován.

Místopředseda Votruba (zvoní): Dále má slovo pan sen. Nedvěd.

Sen. Nedvěd: Mluvil jsem k tomuto bodu denního pořádku již minulý týden ve čtvrtek, ale poněvadž jsme neměli tehdy ještě podrobností a spolehlivých zpráv o krvavém masakru na duchcovské silnici, odebral jsem se hned v pátek ráno do Duchcova, pobyl jsem tam plné tři dny, mluvil jsem s řadou dělníků, účastníků demonstrací, zúčastnil jsem se protestních schůzí proti střílení do dělníků, byl jsem na pohřbu v sobotu v Duchcově a v neděli v Hostomicích, mimo to vyslechli jsme protokolárně veliký počet účastníků a svědků a následkem toho považuji za svou povinnost, abych dnes znova zde promluvil.

Všechno, co jsme vyšetřili, jest obsaženo ve zprávě, kterou jsme sestavili, kterou tedy nebudu volně pronášeti, nýbrž čísti, a to z toho důvodu, poněvadž za každým slovem v té zprávě obsaženým stojíme.

Tato zpráva obsahuje pouhá fakta, opřená svědectvím 48 svědků, z nichž největší část jsou naši političtí protivníci.

Zpráva zní (čte):

"4. února 1931. Pod Duchcovem." - Autorem jejím je Julius Fučík, kterému jsme uložili, aby ji stylisoval.

"Zpráva o krveprolití pod duchcovským viaduktem 4. února 1931, kterou zde podávám, opírá se o výpovědi přímých účastníků událostí při srážce, i událostí, jež srážku předcházely nebo po ní následovaly. Jsou v ní i výpovědi úředních osob, pokud byly učiněny před svědky. Doklady i jména svědků jsou k disposici všem redaktorům listů, které o duchcovské události psaly na podkladě pouhé četnické zprávy a přidaly k ní komentáře neodpovídající pravdě. Protože však tyto komentáře neukazovaly, že jde pouze o neinformovanost, nýbrž že jde především o politický úmysl, o politický zájem, (Další slova byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 10. února 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) mohu míti důvodné podezření, že této možnosti zjištění pravdy nebude použito. Člověk, který se mýlí, vítá každou příležitost, aby svůj omyl napravil. Lhář se nemýlí, lhář lže a každá pravda jest jeho nepřítelem.

Existují však u nás lidé, veřejní pracovníci, kteří o sobě tvrdí, že jsou lidmi spravedlivými. Zde jejich příležitost. Zde, kdy 4 severočeští dělníci, uložení na duchcovském a světeckém hřbitově, se proměnili v žalobce, mají ti, kdož si říkají spravedliví, povinnost přispěti k pravdě. Nevěřím v nadtřídní spravedlnost. Vím, že ani spravedlivý měšťák nepodívá se přímo za ukazováčkem zabitých a že nebude chtíti viděti pravého vinníka. Vím, že ani spravedlivý měšťák se neuváže ve výkon žalobce mrtvých, ale může alespoň přispěti k prokázání neviny nevinného a objasniti několik věcí, které byly úmyslně zatemněny." (Sen. F. V. Krejčí: To je zajímavé, že pod tím viaduktem měli na tyto úvahy čas! Zpráva bývá suchá!) - To je naše zpráva po vyšetření. Vy ji špatně chápete, pane kolego. (Sen. F. V. Krejčí: Vždyť ta zpráva je datována pod tím viaduktem!) Ne, to je název článku, pane kolego, 4. února 1931, Pod Duchcovem, to není datum zprávy. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

(Čte): "Tedy na adresu těch, kteří se pokládají za spravedlivé, veřejně navrhuji, aby z nich byla ihned utvořena občanská komise, která by vyšetřila alespoň nejvíce charakteristické rysy duchcovských výstřelů pod veřejnou kontrolou severočeských dělníků a podala o tom zprávu. Tato zpráva příslušníků buržoasie musila by usvědčiti z nepravdy všecky úřední zprávy, prohlášení ministerského předsedy Udržala, a ovšem i všechny komentáře měšťáckého, sociálně-demokratického, a národně-socialistického tisku. Nebude-li taková komise vytvořena, bude to jen jedno ze zbytečných odhalení, že buržoasie jest už dosti zbabělá a příliš v úzkých, aby si mohla dovoliti zachovávati "krásné formy" svého umění vládnouti.

Zpráva zde otištěná je sestavena na základě výpovědí 48 svědků z Duchcova, z Hostomic, Ledvic, Břežánek a Bíliny. Celkem jsme vyslechli 126 osob. Protože však jsem nemohl všechny dostatečně ověřiti, nepoužívám jich. První svědectví bylo zapsáno ve středu 4. února večer v Duchcově, 4 hodiny po srážce. Poslední v neděli 8. února v Hostomicích. První zprávu podle zjištění skutečností sestavoval pro tisk redaktor "Rudého práva" soudr. Laco Novomeský, a já pro parlament, kromě toho posl. Juran. Zpráva byla uveřejněna v "Rudém večerníku" dne 5. února, druhá, podrobná, doplněna telefonickým sdělením v "Rudém právu" 6. února 1931. Státní návladnictví propustilo prvou, z druhé ponechalo to, co ukazuje dolejší obrázek na této stránce. Byla imunisována téhož dne posl. Gottwaldem v posl. sněmovně a uveřejněna po několika škrtech parlamentní censurou. Protože je zřejmo, že dr Meissner, ministr spravedlnosti, si dobře rozumí s ministrem vnitra i s p. min. předsedou, a protože jest jasno, že by se toto porozumění odrazilo i na stránkách této zprávy, v níž není nic, kromě zjištěných a svědecky doložených skutečností, požádal jsem sen. komunistické strany Nedvěda, aby všecka ohrožená místa imunisoval. Kromě toho pokládám za vhodné připomenouti státnímu návladnictví, že fakta zde uveřejněná byla zároveň dána k disposici zahraničnímu tisku.

1. Bída, hlad, zima.

V severočeském uhelném revíru začal rychlý vzrůst krise poněkud dříve, než ve všech ostatních oblastech Československé republiky. Rychlým tempem přiblížil se v krisi tento revír sousedícímu Německu. V bídě už není rozdíl na obou stranách hranic. Jestliže jsi projížděl dříve tímto krajem, viděls šachetní věže, v jejichž vrcholcích nervosně se kmitala dvě šachetní kola v protichůdném běhu. Dnes již ne. Kola se zastavila. Není práce.

Každý týden vychází několik desítek havířů ze šachet naposled. Každý týden je několika stům havířů upsána nová směna. Každý týden je vyhozeno z práce několik desítek sklářů. Téměř na všech šachtách je práce omezena na 3 dny v týdnu. Je to ne bída tisíců, ne bída desetitisíců, nýbrž všech obyvatelů tohoto kraje. I zaměstnaní havíři přinášejí domů týdenní výdělek: 100 Kč, 80 Kč, 50 Kč. Jeden z havířů ukazuje mi svůj lístek: dvacet šest korun - to jest jeho mzda, ze které má býti živo 5 členů jeho rodiny celý týden.

V kraji je hlad, jako by to byl ostrov vzdálený tisíce kilometrů od země, na níž je chleba. A je to kraj vzdálený 100 km od Prahy, srdce civilisované Evropy, od Prahy, v níž se konají slavné pohádkové bankety na počest princů, generálů a bankovních ředitelů. Je možno voliti namátkou kdekoliv dobrý příklad pro ilustraci této bídy. Nebudeme voliti příklad sami. Vezmeme ty, které zvolila kulka z četnických karabin pod duchcovským viaduktem. Je to nejnáhodnější výběr bídy.

Zabitý Josef Kadlec z Hostomic. Bylo mu 30 let. V červnu t. r. budou to dva roky, co se oženil. Od 14 let chodil na šachtu. Dřel. Posledně pracoval na šachtě Patria. Vyhodili ho a ztratil všecky naděje na nové přijetí do práce. Nechtěl se vzdát. Udělal šoferské zkoušky, ale v červnu 1930 onemocněl zápalem slepého střeva, byl operován a po operaci práci již nenašel. Byl to silný člověk, atlet, zajímal ho sport, o politiku se nikdy příliš nestaral, vykládal jeho otec. Byl mírný, tichý, jako téměř všichni silní lidé, nikdy se s nikým nehádal, s nikým nepral. Ale bída ho bolela. Jeho žena pracuje ve sklárně, a on byl nešťasten, že žena musí pracovati i na něj. Byl organisován odborově jako soc. demokrat. V době bídy začal se dívati kolem sebe a zjišťoval, že není sám. Byl přesvědčen, že se to musí nějak změniti. Viděl také, že jeho otec, jemuž je 56 let, pracoval 34 roky na šachtě a za všechnu práci dostává teď 300 Kč měsíční provise, z níž podporuje i jeho, 3 sestry a 2 bratry. Přicházel domů, aby se ohřál. Matka ho vždy vítala, že se k ní vrací, jako když býval malý. Těšila ho, že zase nalezne práci. Tato stará matka loučila se s ním na světeckém hřbitově: "Už se, Pepo, nikdy ke mně nepřijdeš ohřát, až ti bude zima."

Antonín Zeithamer z Hostomic, 19letý. Od 14 let chodil do sklárny "Mühlig". Když mu bylo 18 let a měl dostat plat jako dospělý dělník, byl propuštěn. Od té doby byl bez práce. Jeho otci je 54 let, pro nemoc byl propuštěn ze šachty a má 50 Kč měsíčně provise. Těchto 50 Kč měsíčně rozdělují na 9 lidí. Prvorozený syn 21letý je bez práce, třetí syn 15letý se učí. V jedné světnici, kterou má Zeithamerova rodina k disposici, žije s nimi ještě vdaná dcera s mužem, který je nemocen, a dítětem a druhá nedospělá dcera. Otec má epilepsii. Nikdy nikde organisován nebyl.

Šli na demonstraci do Duchcova, protože cítili, že tak už dál žíti nelze. Šli oba starší synové a otec s nimi. "Bál jsem se, aby se do něčeho nedostali a proto jsem šel s nimi." Když se začalo střílet, táhl oba dva syny na stranu. Udělali několik kroků. Antonín Zeithamer padl pod rukama otce ranou z četnické karabiny. Otec se právě v tom okamžiku díval na četníka, který jeho syna zastřelil. Řekl nám: "Poznám ho, když mně bude představen."

Josef Studnička z Břežánek, 27letý, Narodil se v Hostomicích, od 14 let pracoval na dole Amalie IV., kde je jeho otec hlídačem. Když ho propustili, šel hledat práci na pole. V letě pracoval u sedláků a na zimu se vracel domů. Loňského léta se těžce roznemohl u jednoho sedláka a byl vyhozen z práce. Ležel v kladenské nemocnici a když byl propuštěn, nenalezl už práci. Byl členem národního sdružení, žluté organisace, do níž vstoupil, aby sehnal práci. Má ještě tři bratry. Jeden z nich je ženat, jeden z nich, ten, který byl ještě zaměstnán, byl povolán na presenční službu a je u dělostřelectva v Ruzyni.

Alois Lamač z Bíliny, 32 let. Za rakví na duchcovský hřbitov šla jeho snoubenka. "Měli se rádi", říká jeden z jeho kamarádů. Nemohl si ji vzít, protože neměl dost peněz. Když ztratil práci, hleděl získati jakoukoliv náhradu, vstoupil tak, jako jeho bratr, do národního sdružení, protože se to stalo podmínkou ku přijetí do práce. Ale nemohl ji najíti. Dostával stále jen krátkodobé výpomocné práce. Naposled pracoval na silnici u firmy Konstruktiva. Firma zastavila práce a Alois Lamač byl již 4 měsíce bez zaměstnání. Jeho otci je 58 let, matce 56 let. Otec béře provisi 153 Kč měsíčně. Bez práce jsou i druzí 2 bratři. I 14letého bratříčka, který vypomáhal rodině dvaceti Kč, jež přinášel ze sklárny, vyhodili z práce. Před 2 lety byl na dole Pluto zabit bratr Václav. Zůstaly po něm žena a 2 děti. Žena zemřela před vánocemi. Starý otec si vzal děti k sobě. S nimi ve společné bídě žije vdaná dcera s mužem Pasternakem, který je bez práce.

Těžce zraněný Evžen Syřiště, 22 let. Otec je pensista. Evžen Syřiště byl odnašečem ve sklárně. Před více než půl rokem byl propuštěn. Ještě jsou dva bratři a sestra, pracující kdysi ve sklárně, nyní bez zaměstnání.

Těžce zraněný Gustav Syřiště, 23 let. Je bratrancem Evžena, nejmladší syn 60leté matky vdovy, která byla na něho odkázána. Rodina byla kdysi v takových poměrech, že jej mohla dát studovat, má 4 gymnasia. Pro nedostatek peněz nemohl dokončit studia. Posledně pracoval na silnici u firmy Konstruktiva jako lamač. Když ztratil práci, snažil se alespoň uchytiti se jako obecní strážník v obci Želenkách. Měla mu k tomu dopomoci jeho 4 gymnasia. Mluvím s jeho bratrem. Má jich 7 a 2 sestry. U tohoto bratra byl hlad. Jeho 14Letý synek odešel do světa, aby ulehčil rodině. Padl před radnicí v Liberci vysílením.

Václav Skuthan: 30 let. Propuštěn na zimu ze šachty, protože byl kandidován na rudé kandidátce. Uchytil se prozatímně na ledařských pracích. Teď bez zaměstnání. Je ženat a má dvě děti. Jeho příbuzní: Stará matka, dva mladší bratři bez zaměstnání, vdaná sestra i s mužem, bez zaměstnání.

Toto je sedm ilustrací k životu severočeských dělníků. Sedm ilustrací, posbíraných v duchcovské nemocnici po krvavé srážce na ledvické silnici. Jen jediný z osmi, kteří byli v nemocnici ošetřováni, Antonín Kraus z Ledvic, ženatý otec dvou dětí, je zaměstnán a přináší domů takovou mzdu, aby mohli býti aspoň živi. Demonstrace se neúčastnil, jak vám dále uvedu.

Co bylo uděláno pro zmírnění bídy severočeských dělníků? Opět ilustrace z místa děje duchcovského krveprolití. Ilustrace z Ledvic, odkud vyšel průvod zkrvavený na několik minut nato na hranicích Duchcova. V Ledvicích už obecní páni cítili, že je potřebí nějakým způsobem uvolniti ventil bouřlivé nespokojenosti dělníků. Počali tedy s rozdělováním teplé vody, jíž byl hrdě přiznán titul polévka. Rozdělování této polévky trvalo 17 dní. Příděly jednotlivým rodinám byly dávány podle jakéhosi zvláštního klíče, jehož tajemství bylo znáti jen národně-socialistickému starostovi Ledvic Wenzlovi. Nezaměstnaní dělníci byli nespokojeni. Ke konci ledna došlo v Ledvicích k bouřlivému projevu a dělníci řekli jasně, co soudí o akci starosty Wenzla. Krátce nato v sobotu posledního ledna byla polévková akce zastavena. Když dělníci začátkem prvního únorového týdne přišli na schůzi obecního zastupitelstva a žádali znovuzahájení rozdělování polévek, prohlásil starosta Wenzel resolutně!: "My jsme se žádných kraválů nebáli, nebojíme, a báti nebudeme! To, co se tu stalo minulý týden, už se vícekráte opakovati nesmí. O to my se postaráme. Téhož dne, když se vrátily děti ze školy, oznamovaly rodičům, že mají býti ve škole ubytováni četníci. Ptali jsme se na okresním úřadě v Duchcově, zdali bylo v Ledvicích zastaveno rozdělování polévek pro nedostatek peněz a proč okresní úřad ledvické obci nepřispěje? Zástupce okresního Hejtmana dr Lagarde i rada, v jehož kompetenci spadala tato pomocná akce, prohlásil, že starosta Wenzl na jejich telefonický dotaz odpověděl, že zastavil rozdělování polévky pro "dělnické kravaly". Na nabídku finanční pomoci okresního úřadu prý nereflektoval. I když odečteme příslušnou dávku okrasné barvičky, kterou si tu okresní úřad chtěl namalovat své buržoasní tvářičky, zůstává faktem, že nejmizernější "pomoc" nezaměstnaným v Ledvicích byla jim odepřena, když se ozvali proti nespravedlnosti, a že již počátkem krvavého týdne národně-socialistický starosta Ledvic měl jakousi představu o tom, co se dá dělat proti nespokojenosti hladových dělníků.

Na polovici prvního únorového týdne byly v celém severočeském revíru připravovány demonstrační průvody hladu do měst, v nichž sídlí úřady. Ve všech místech, kde se tyto projevy konaly, probíhaly klidně, i když šlo o tisícové masy demonstrantů. Dělníci zvolili deputace, které tlumočily požadavky dělníků na okresních úřadech. Takové veliké projevy byly v Ústí, v Mostě, Teplicích, Chomutově a v mnoha jiných městech. Do Duchcova byly chystány dva průvody: jeden z Hrobů na sever od Duchcova, druhý od jihu z obcí Ledvice, Bílina, Břežánky, Hostomice a Želenky.

Účastníci této demonstrace sešli se v Ledvicích u nádraží a v počtu asi 500 táhli ledvickou silnicí k Duchcovu. Po cestě nebyly ani provolávány výkřiky ani zpívány písně. To jest jedna příprava. Druhá příprava. Když se okresní úřad v Duchcově dověděl o chystaném demonstračním průvodu nezaměstnaných do města, učinil zvláštní bezpečnostní opatření. Do města bylo staženo téměř 300 četníků z různých míst severu a byly jim dány příslušné instrukce. Na silnicích, po nichž musili přijíti průvody od Hrobů i průvod od jihu, byly postaveny četnické hlídky. Z opatrného rozhovoru, který s námi měl zástupce okresního hejtmana dr Lagarde na okresním úřadě, možno souditi, že obranu Duchcova proti demonstrantům neřídil jen sám okresní úřad, nýbrž přímo ministerstvo vnitra. Uvádíme část tohoto rozhovoru uveřejněného v "Rudém právu" 7. února. Dr Lagarde: Velitel hlídky měl rozkaz zabrániti za každých okolností vstupu demonstrantů do města. Ptám se: Ať to stojí co stojí? Dr Lagarde: Ano, ať to stojí co stojí. A kdo dal ten rozkaz? Rozkaz byl dán okresním úřadem. Podle vyšších instrukcí? Nemohu odpovědět. Toto "nemohu odpovědět" zní ovšem tak jasně jako odpověď. Že okresní úřad v Duchcově jednal podle vyšších pokynů, je zřejmo i z toho, že mu byly dány k disposici větší síly četnické, než normálně v takových případech bývá. A že tu byl určitý zájem jíti opravdu až do krajnosti, vysvítá z toho, že jeden oddíl četnický připravený ve městě měl k disposici strojní pušku. Tak stály proti sobě dvě přípravy: nezaměstnaní dělníci, kteří měli přichystánu jen deputaci k okresnímu hejtmanovi, a několikrát násobený četnický aparát, který měl přichystány bajonety, karabiny a strojní pušku. Místo srážky. Srážka se udala na místě, kde ledvická silnice prochází pod viaduktem železnice několik desítek metrů od duchcovského nádraží. V těch místech zatáčí se silnice téměř v pravém úhlu vlevo a v tomto ohbí ústí do ní druhá silnice. Ledvická silnice je tu sevřena s levé strany prudkým svahem vysokého železničního náspu a s druhé strany vysokým prkenným plotem hřiště. Po své pravé straně jest oddělena od prkenné ohrady příkopem a pak dosti širokou pěší stezkou, která vede po její celé délce již od Ledvic. Jestliže jde o to, aby v těchto místech se rychle rozprchl dav půl tisíce lidí, kterým je znemožněn návrat po silnici, po níž přišli, je toho možno docíliti jen jedním směrem, směrem na druhou silnici. Srážka: Pod viaduktem stojí 10 četníků a jako 11. četnický strážmistr Emmer. Od Ledvic přichází průvod. Dochází až téměř těsně k četnickému kordonu, tak těsně, že několik jednotlivců, kteří buď šli daleko vpředu v čele průvodu, nebo kteří vůbec nešli s průvodem, silnice je velmi frekventovaná, prošli četnickým kordonem. Mezi nimi šel také komunistický senátor havíř z Lomu Petr Stránský. Zástup chtěl projíti za ním. Četnický strážmistr volá: Stát, do Duchcova se nesmí! Přední řady průvodu tlačeny ze zadu postupují ještě dva kroky. Podle líčení četnického strážmistra následovaly pak rozkazy za sebou takto: Nejdříve výzva k rozchodu a když průvod přesto se pohnul kupředu, povel palte. Z četnického výslechu, jehož použil ministr president Udržal, vysvítá, že pouze 4 četníci slyšeli tento povel. Zdálo by se podle toho, že četnický strážmistr Emmer neoplýval silným hlasem. Jestliže z četníků stojících těsně u velitele pouze 4 slyšeli jeho rozkaz, bude velmi těžko tvrditi, že zástup stojící daleko dále od něho slyšel výzvu k rozchodu. Mimo tento rozpor uvnitř četnického svědectví je tu ovšem rozpor mezi ním a svědectvím nečetnických svědků srážky. Jedenáct zjištěných svědků udává, že neslyšeli ani výzvy k rozchodu, ani povel k palbě od velitele. Naopak viděli četníka Prácheňského z Duchcova, který sám bez výzvy a bez povelu vypálil první ránu. Sám potom nervosně a ustrašeně křičel: "Palte, no tak palte!" Potom teprve zaznělo několik dalších ran. Předcházel-li jim rozkaz velitele, žádný z těchto svědků neví.

Ministerský předseda přesně podle zprávy četnické stanice a okres, úřadu hlásí, že dělníci podnikli útok na četnický kordon. Jaký útok? Zavěsili se do sebe v podpaždí a se skloněnými hlavami jako námořníci při rvačce poklusem útočili proti kordonu. Četnický strážmistr Emmer udává, že, když se průvod blížil, dal povel k nasazení bodáků. Četnický kordon pak stál s bodáky na puškách napřažených dopředu. V takovém okamžiku útočit poklusem se skloněnými hlavami a nevidět tedy dobře na tuto bajonetovou hradbu, nezdá se býti dosti účinné pro útočící a nebezpečné pro ty, na něž je útočeno. Jestliže tak útočí námořníci na svého neozbrojeného soupeře, může se jim skutečně podařiti to, co je smyslem takového útoku: Zasáhnouti protivníka hlavou do břicha a povaliti jej. Jestliže tak útočí neozbrojení dělníci na četníky s puškami a bajonety, je naprosto vyloučeno, aby se mohli hlavou vůbec jen dotknouti četníkova těla. Proti takovému útoku stačí prostě napřáhnouti kolby pušek, o něž by si demonstranti sami musili rozbíti hlavy.

Nadhodil jsem na okres, úřadě otázku, bylo-li potřebí stříleti v případě takového útoku. Dr Lagarde - v přítomnosti posl. Jurana a místního občana Bardouna - odpověděl: "Pane redaktore, vy přece musíte vědět, že jsou některé věci, na něž odpovídati nemohu. Jsem tady od r. 1916. Byly tu už velmi těžké situace, zejména za války, ale tohle se tu nikdy nestalo." Dr Lagarde, vysoký úředník v úřadě přímo v místě srážky, výslovně tedy konstatuje, že by se neodvážil mluviti o oprávněném použití střelné zbraně. Zcela jinak rozhodný je ovšem pan ministerský předseda, který se spokojil několika řádky četnické relace, aby prohlásil: "Ze skutečností až dosud zjištěných nutno usouditi, že použití zbraně bylo podle platných předpisů okolnostmi zcela odůvodněno a že četnictvu, které jen plnilo svoji obtížnou povinnost, nelze v tomto směru činiti žádných výtek."

Po zadržení četnictvem v duchcovské nemocnici mluvil jsem s komisařem okres. úřadu, který - nutno konstatovati, v opravdu opatrném rozhovoru - prohlásil: "Kdybych já tam byl, nebylo by k tomu došlo. V takových případech je vždy možno postupovati s rozvahou."

Prosím, takto mluví úředníci politické správy.

Uvádím úmyslně nejprve úsudky úředníků tohoto okres. úřadu, v jehož obvodu se srážka stala. Tyto úsudky samy ukazují úžasnou a neostýchavou slabost četnického vysvětlení a odůvodnění krveprolití. Jen lidem, kteří velmi dobře cítí vlastní odpovědnost na tomto krvavém díle, může stačiti tento "vysvětlující" výmysl.

Proti tomu však dále stojí svědectví přímých účastníků srážky. Svědek J. Š. líčí, jak šel v demonstračním průvodu uprostřed mezi Kadlecem a Zeithamrem. Nebyli v první řadě. Neslyšeli výzvy k rozchodu. I kdyby byla dána, nebyli by se mohli ihned rozejíti, protože zatím ze zadu dorazil kordon četníků, který za nimi šel od Bíliny. Jediné východisko bylo na druhou silnici - jak jsme již vylíčili v popisu místa srážky - ale od té byl průvod odříznut palbou četnických karabin. Že by demonstranti útočili v sražených řadách proti četnickému kordonu, svědek J. Š. rozhodně vyvrací. Toto svědectví přesně souhlasí s výpovědmi R. J., A. L., J. N., G. Š. a J. Z.

Svědek F. L. uvádí: První kordon četníků v okamžiku, kdy jsme se k němu blížili, držel pušky napříč před tělem, aby mohl zadržeti demonstranty. Za ním stál druhý kordon a ten vypálil první nepravidelnou salvu přes tuto ochrannou zeď prvního kordonu. Byli jsme tak překvapeni, že jsme byli všichni přesvědčeni, že střílí slepými. Zezadu také všichni volali: Nebojte se, střílí slepými. Když jsme se rozestoupili, viděli jsme kamarády válet se na zemi. Pak jsme teprv viděli, že nestříleli slepými.

Všichni svědci doposud citovaní, až na jednoho nejsou komunisté, 2 z nich jsou členy nár. sdružení, jeden nár. socialista, ostatní neorganisovaní.

Další svědek J. S., nár. socialista, utrpěl v práci úraz na levé ruce. Šel proto do nemocnice v Duchcově po stezce souběžné s ledvickou silnicí. Dorazil k četnickému kordonu dříve nežli průvod. Jakmile se přiblížil k viaduktu, vykřikli naň četníci: stát! A jeden z nich mu nasadil bajonet na prsa. Když obvázanou rukou prokázal, že jde do nemocnice, byl propuštěn kordonem, ale to se již blížil průvod. Prošel a zastavil se. Nezná sen. Stránského. Ale může rozhodně popříti, že by Stránský rval četníkům pušku z rukou, a to proto, že ačkoliv byl velmi blízko za kordonem, neviděl vůbec nikoho z průvodu, kdo by byl napadl četníky a snažil se je odzbrojit. Rozhodně nikoliv až do první salvy. Co se potom dělo, nemůže přesně říci, protože byl celý kordon zahalen dýmem. Slyšel ještě mnoho dalších výstřelů, surové výkřiky četníků a nářek raněných. Pomáhal pak raněné odnášeti do nemocnice.

Ani jediný ze všech vyslechnutých svědků nepřipouští, že by bylo útočeno první řadou nebo několika prvními řadami proti kordonu četníků. Všichni tvrdí, že tu byla tendence dostati se do místa, ale k tomu, aby bylo dosaženo tohoto účelu, nebylo vůbec použito žádných prostředků násilí. Jeden z četníků, který byl v tomto kordonu, dotázán mnou v náhodném rozhovoru v márnici nad mrtvými obětmi srážky vysvětluje krveprolití: "Bylo nebezpečí, že by nás mohli odzbrojiti, a to by byla ostuda." 4 mrtví zabránili ostudě. (Výkřiky.)

Nejde však jen o první výstřely. Prvních výstřelů bylo skutečně jen asi 5 nebo 6. Nádražní restauratér, který viděl celou srážku za četnickým kordonem, snaží viděti důvody pro tento první výstřel a tvrdí, že to byl výstřel do vzduchu, což mimochodem netvrdí ani četnická zpráva. Ale dále vypovídá: "Když se před četníky uvolnilo místo, ani jsem nepoznal, (Další slova byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 10. února 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) vrhli proti demonstrantům, stříleli, bodali, mlátili pažbami a hnali se zuřivě za prchajícími."