V tomto právě zmíněném pochodu myšlenek ministerského předsedy stran všeobecných otázek peněžního hospodářství měl by se, jak mám za to, také zástupce zahraniční politiky, pan dr Beneš, energičtěji uplatniti na poradách Společnosti národů v Ženevě, místo aby jako zase nedávno v interviewu pojednával o maďarské otázce a o vnitřních věcech Maďarska, které nás přece nepálí, zbytečně způsobem, který vypadá skoro jako casus belli a který naprosto nelze označiti jako dobrou předzvěst pro jednání o obchodní smlouvu. Právem poukázal výbor křesťanské odborové internacionály ve své poradě, která se konala před několika dny, dne 28. ledna, v Bordeaux, na hlubší příčiny světové hospodářské krise a na příkazy spravedlnosti a křesťanské lásky mezi národy, stavy a jednotlivci, vzpomněl mezi jiným také lepšího řešení otázky válečných dluhů, aby umožněno bylo lepší rozdělení kapitálů mezi různé země a aby zmenšena byla břemena tížící poplatníky všech zemí. Že se tato porada v řadě dalších požadavků zasazovala také o omezení loupeživé spekulace, o rozhodčí soudy také ve věcech sociálního hospodářství, proti teoriím třídního boje a na zmírnění nezaměstnanosti, která zachvátila tolik milionů lidí, za další zkrácení pracovní doby, shledáváme zajisté také pro zdejší země většinou za velmi doporučitelné. Mně připomínají právě zmíněné resoluce výrok, který již před mnoha lety pronesl prostý severočeský dělník proti netolerantním diktátům práce v neděli a církevně přikázané svátky: obával se, že jednou také ve všední dny z mnoha komínů se nebude kouřiti a že velmi mnohé dílny budou prázdny. Platí tedy pro všechna povolání, netoliko pro naše zemědělství, také pro průmysl a živnosti stará osvědčená věta: Našemu konání buď Boží požehnání. Ještě nikdy jsme neslyšeli, že by nějaký živnostník, některá selská nebo dělnická rodina nebo některá továrna byla přišla na mizinu proto, poněvadž zachovávala nedělní a sváteční klid a republika nebyla by dnes zajisté také na tom hůře, kdyby v prvním parlamentním období nebyla bývala odvolána uvítání hodná předloha o svátcích, která nedělím a vánočnímu a novoročnímu dnu postavila naroveň sedm církevních svátků, také nyní v soukromém hospodářství zákonem nechráněných, podobně jako také 1. květen a 28. říjen. V každém případě bylo by jejich přibráním bývalo značně poslouženo také svobodě svědomí mnohých lidí zaměstnaných v průmyslu, živnostech a v zemědělství. Jestliže při tom projevuji přání, aby nedocházelo k bezohlednému vypovídání starších dělníků, kteří nemají ještě nároku na beztak skrovné důchody sociálního pojištění, a aby ve smyslu návrhu Fr. Scholze a soudr., který jsme podali v senátě, důchod 500 Kč ročně pro přestárlé byl dvojnásobně zvýšen, pak projevuji tím požadavek, který se sám sebou vnucuje již se stanoviska ryze humanitního.

Slyšíme a čteme o velkých investicích a investičních půjčkách, mezi jiným, že ministerstvu železnic, které nemůže vystačiti, má býti se zpětnou působností pro r. 1930 a pro tento rok přikázáno 400 milionů a 200 milionů. To může znamenati produktivní práci. Ale béře tento obor vždy zření k obchodnímu jednání a době přiměřené podpoře dopravy a průmyslu? Nyní převádí se již státem spravovaná místní dráha Jablonec-Tanvald-Liberec do státního majetku. Kdo nezná vysokého významu sklářského a pasířského průmyslu v této krajině pro vývoz a pro obchodní bilanci? A přece nenalézáme prozatím ochoty, přiznati také jablonecké stanici atd. dálkové sazby pro vývozní zboží. Vývozci zůstávají nuceni dovážeti své vývozní zboží teprve povozem nebo nákladním autem do stanice Liberec. To není žádná podpora vývozu. Nyní cestuje v zemi normovací komise dvou vysokých odborných úředníků. Říká se, že shledá, že v některém okresu bude možno vyloučiti 2 nebo 3 nádeníky, kteří dostávají 20 Kč, a budou tedy dostávati 10 nebo 12 Kč podpory v nezaměstnanosti. Nepřijde zde služné a cestovní diety komise železničnímu eráru dráže nežli činí tato úspora? Osvědčilo se dále v době vzrůstající autodopravy 20%ní zvýšení osobních tarifů, které nastalo od 1. ledna, jako zvýšení příjmů anebo spíše jen jako nesociální novota ve smutné době krise?

Ačkoli jsem se v kritice mnohého dotkl a přednesl mnohá přání, měl bych toho ještě mnoho přednésti. Ale chci skončiti a poukazuji proto stran účinnější zemědělské péče na požadavky a náměty, které jsem se svými klubovními kolegy zde přednesl v dřívějších měsících, na které se vláda a většina bohužel příliš málo ohlížely, a stran jinakých sociálně-hospodářských věcí na řadu podrobností, jež křesťansko-sociální strana již ve druhé sněmovně nedávno znovu zdůraznila. Nechť nikdo neřekne, že kritisovati je snadno, napraviti těžko. Jestliže však to, co nová vláda dosud vykonala na zmírnění katastrofální krise, je přece tak nedostatečné a děje se hlemýždím tempem, a když také přípovědi nového vládního prohlášení vykazují tak málo rychlých, pronikavých, praktických pomocných opatření proti křiklavé zemědělské, živnostnické, průmyslové a morální nouzi, pak chci se tím, co jsem přednesl, obrátiti alespoň proti jedné výtce, kterou kdysi Bismarck vůči tichounkým živnostníkům oděl ve větu: "Hodné děti ničeho nežádají, hodné děti ničeho nedostanou." Žádali jsme jen to, co je možné, a při trochu dobré vůli snadno splnitelné, a odůvodnili jsme tyto požadavky. A poněvadž poukazy na příklady táhnou více nežli slova, poukazovali jsme také opětně na energická pomocná opatření ciziny za účelem zdolání hospodářské krise. Za tímto účelem provedla na příklad Belgie nedávno veliké škrty ve vojenském rozpočtu, aby tím podporovala produktivní péči o nezaměstnané.

Jdi a učiň stejně! Odvrácení a navrácení z bludných cest není krokem nazpět, nýbrž krokem kupředu, není povážlivou reakcí, nýbrž zdravou reakcí. (Potlesk.)

Místopředseda Votruba (zvoní): Slovo má dále pan sen. Pánek.

Sen. Pánek: Vážený senáte! Byl jsem pověřen klubem senátorů čsl. strany socialistické, abych k oběma vládním prohlášením zaujal toto stanovisko:

Pokud jde o prohlášení pana ministerského předsedy o hospodářské krisi, možno s ním v celku a v podstatě souhlasiti. Máme k němu ovšem své připomínky. Především chceme konstatovati, že je to zde v senátě během 4 měsíců již druhá debata o hospodářské krisi a druhé vládní prohlášení. První prohlášení pana ministerského předsedy bylo ovšem velmi stručné, přímo bezobsažné, druhé prohlášení je již hutnější, poněvadž se neutápí v povšechnostech, nýbrž hledí přijíti věci na kořen. Za, to ovšem obě debaty, jak říjnová, tak i dnešní, jsou si velmi podobny, neboť co se má vlastně jiného dnes říci v podstatě o hospodářské krisi, než jsme mohli říci v říjnu? Leda to, že hospodářská krise se přímo lavinovitě šíří, zachvacujíc takřka všechna výrobní odvětví a způsobujíc nezaměstnanost, jaké jsme snad ještě nebyli svědky. Říjnová debata však také nasvědčuje tomu, že již tehdy jsme měli v úmyslu povzbuditi vládní kruhy k rychlejšímu tempu ve vyřizování různých akcí a opatření proti nezaměstnanosti a proti hospodářské krisi. A dnes si to můžeme upřímně říci, že mnohému a mnohému se mohlo zabránit, kdybychom byli před 4 měsíci sáhli k tomu, k čemu chceme sáhnouti dnes.

Leč jaké pak rekriminace? Jen tolik bychom chtěli zdůraznit, a to velmi silně zdůraznit, aby tato debata a toto exposé pana ministerského předsedy, pokud jde o přísliby a náměty, jak máme hospodářskou krisi řešit, bylo skutečně už poslední, a abychom opravdu od slov přešli ke skutkům. (Tak jest!)

Na krisi nutno pohlížeti s dvojího hlediska: světového a domácího. Moderní hospodářská organisace v celém světě je ve velmi značné krisi, a nejsme daleko pravdy, že cely hospodářský řád je na určitém přelomu a že budeme musit hledati nové cesty k jeho změně a že se tak musí státi v dohodě se všemi civilisovanými státy a národy. Válečné události způsobily, že ve všech státech vzniká touha po soběstačnosti jak v průmyslovém, tak i zemědělském podnikání. Dále nutno uvážiti ten přímo závratný pokrok v technice a z toho vznikající racionalisaci. Všechno to způsobilo, že žádný stát sám o sobě nemůže docíliti rovnováhy mezi výrobou a spotřebou a že tento problém, o němž se také zmínil pan ministerský předseda, je problémem světovým a že je také nutno jej světově řešit.

Bída i prosperita všude jdou vedle sebe a rostou přímou řadou geometrickou. Nadbytek zboží a nadbytek pracovních sil na jedné a nedostatek kupců na druhé straně.

Takovýto obraz poskytuje dnes celý svět, a proto my přirozeně musíme podporovat myšlenku Briandovy hospodářské Panevropy, kde chce prostě Briand utvořiti z Evropy jedno odbytiště, jeden trh při zachování celních hranic, ovšem při zachování celního míru, a kde se snaží o to, aby byla provedena reglementace výroby a spotřeby postupně v celém světě. Samozřejmě nejdříve v Evropě.

Hospodářské sblížení všech civilisovaných států, vzájemné loyální obchodní smlouvy a úprava hranic, toť asi stručně ten lék na ozdravění světové hospodářské krise. A já nemusím ani připomínat, že my, stát z poloviny exportní, musíme při všem tom spolupracovat. Není-li ovšem v naší moci, abychom mohli odstraniti příčiny a následky světové krise, máme naproti tomu možnost v našem, přírodním bohatstvím oplývajícím státě, veskrze obývaném přičinlivým a pracovitým lidem a k tomu vzorně a rozumně řízeným, zmírňovati různými opatřeními účinky světové krise, pokud na nás doléhá, a postupně odstraňovati a zahlazovati příčiny a následky domácí krise.

Já bych tuto možnost rozdělil na dvě části, na akci administrativní a na akci domácí. Pokud jde o akci administrativní, nutno konstatovati, že mne apel pana ministerského předsedy na výkonné orgány státní, aby, ztotožňujíce se s potřebami lidu, který musí u nich přece hledati ochranu, rychle vyřizovaly záležitosti, týkající se různých projektů, skutečně překvapil. Je tedy přece na tom něco pravdy, že to vázne v naší administrativě. Je-li pravda, že sta a sta projektů leží neschválených a nevyřízených v centrálních úřadech, jmenovitě v našem zemském úřadě, pak, prosím, je to zjev, jenž vrhá své temné stíny nejen na ty výkonné orgány, na to úřednictvo, nýbrž také na ty, kteří vedou a řídí. Musíme přece vyloučiti možnost, že by všichni úředníci, i ti vedoucí, snad byli ovládáni zlou vůlí, anebo dokonce trestuhodnou lehkomyslností a pohodlností! Jsou tací, o tom nemůže býti sporu, mám však spíše za to, že tam, kde nejde o finanční otázky - a o ty jde pravidelně u všech projektů - zaviňuje průtahy především těžkopádná organisace naší správy, spočívající ve zdlouhavém a mnohočlenném instančním pochodu (Hlas: To je správné!) a dále posud nerozřešená otázka kompetence jednotlivých ministerstev (Tak jest!), z čehož vznikají různé konflikty, které také zdržují práci. V neposlední řadě jsou to různá nejasná zákonná ustanovení. To jest ovšem naše vina. Vezměme si na př. různá ustanovení o stavebním ruchu, která také brzdí správní opatření.

My jsme již několikráte při příležitosti projednávání státního rozpočtu zdůrazňovali, aby konečně již jednou byla zřízena komise pro organisaci správy, aby postup prací byl zjednodušen, instanční cesta zkrácena, zodpovědnost zúžena, a ne tak, jako je to nyní, krátce aby se tomu dnes opravdu přetíženému úřednictvu ulehčilo, zejména v oněch odděleních, kde se projekty k vyřízení soustřeďují. Byl-li vznesen panem ministerským předsedou apel na výkonné orgány, budiž nám dovoleno, abychom stejný apel vznesli na naši vládu, aby svá usnesení a rozhodnutí ve věcech hospodářské krise také trochu rychleji vyřizovala, nežli se děje dosud, a bez ohledu stíhala každého i na sebe vyšších místech, kdo by neodůvodněně brzdil postup nouzových prací. (Výborně!) Podobný apel nutno adresovati všem koalovaným stranám, neboť je známo, že kladením různých junktim mnohdy navzájem ani spolu nesouvisejících, také se zaviňují až dosud různé průtahy ve věcech, které by zde mohly býti dávno započaty. Devisou nás všech musí býti rychle a hospodárně prováděti investiční program bez všech postranních zájmů. (Souhlas.)

K administrativním opatřením na zmírnění hospodářské krise a zejména stále více a více se rozrůstající nezaměstnanosti patří také ochrana domácího trhu práce, zejména pokud jde o dobře placené cizí úřednictvo, které zaměstnáváme v počtu velmi velikém a jež snadno dalo by se nahraditi zdatnými domácími silami. Dále je to otázka prodloužení výpovědních lhůt. Příslušné návrhy byly podány v obou sněmovnách a jejich úkolem je, aby zaměstnanec, který přece nemá žádné finanční reservy, nebyl bezprostředně vržen do nezaměstnanosti a tím také i bídy, nýbrž aby mu byl prodlouženou výpovědní lhůtou zabezpečen delší čas, aby mohl hledati nové zaměstnání, po případě se také připravil na zaměstnání v odvětví docela jiném. K tomu cíli musí býti vybudováno státní zprostředkování práce. Podobným opatřením je také přesné dodržování pracovní doby, které ovšem musí platiti také pro veřejné zaměstnance, poněvadž je mnoho a mnoho úřadů a podniků, kde se pracovní doba překročuje. Je to také zákaz noční práce tam, kde jí není nezbytně potřebí. Je to zavedení a hlavně přesné dodržování nedělního a svátečního klidu a zavedení tam, kde není, jakož i dodržování zavírací hodiny. Práce přes čas budiž připuštěna pouze ve zcela výjimečných případech a pouze za souhlasu příslušných odborových organisaci a závodních výborů.

Do kategorie administrativních opatření patří povinné pojištění v nezaměstnanosti. Gentský systém se hodí do normálních poměrů, v abnormálních poměrech musí selhati. Vždyť odborové organisace, které vyplácením podpor v nezaměstnanosti nesou téměř veškeru tíhu břemene, plným právem žádají, aby jim bylo ulehčeno státní správou, neboť tato břemena jdou nad jejich síly a, myslím, i nad jejich povinnost.

Další opatření je prodloužení povinné školní docházky a konečně snížení věkové hranice v pensijním a sociálním pojištění. Zmínil jsem se již o ohromném rozmachu moderní techniky a z toho vyplývající racionalisace. To staví nás dnes před docela nové problémy a úkoly. Jedním z těchto problémů je zmenšení pracovního břemene všeobecným zkrácením pracovní doby, neboť až dosud racionalisace a ekonomisace přinášela užitek jen producentu a také i nepřímo spotřebiteli, konsumentu, ale je kletbou těch, kteří v důsledku racionalisace a ekonomisace přicházejí o práci a o svou existenci. Také zastavování výroby v různých podnicích a hromadné propouštění z práce musí býti podmíněno souhlasem státních orgánů, neboť v podobném případě přece se jedná o veřejný zájem. Vždyť takové činy těžko doléhají na naše hospodářské poměry, na náš hospodářský život, a mám za to, že také bylo by to potřebno v zájmu bezpečnosti, klidu a míru ve státě. Zaměstnavatelské kruhy musí si uvědomiti, jestli až dosud měly dobrou, ano místy výbornou konjunkturu, že nyní v těchto těžkých chvílích musí si uložiti určitou reservu, pokud jde o dosavadní zisky, plynoucí jim z výrobního procesu, aby tak projevily solidaritu s těmi, jež jim k těmto ziskům pomáhali. Proti jakékoli spekulaci, směřující k využití dnešní tíživé situace - a takové případy zde máme - musí býti bezohledně zakročeno, neboť přísnost nesmí se projevovati jen proti těm, kteří práci hledají, nýbrž i proti těm, kteří bezdůvodně ji odpírají (Výborně!), nejen proti těm, kteří demonstrují z hladu, bídy a nezaměstnanosti, nýbrž i proti těm, kdo tyto demonstrace nepřímo vyvolávají. (Hlas: Spekulativně!) Tolik o administrativních opatřeních na uvolnění pracovního trhu.

Pokud jde o věcné akce, to ovšem už našimi kolegy byla snesena v minulé i nynější debatě - a jistě se tak ještě stane - celá řada dobrých námětů, které možno shrnouti v jednu větu: Rozsáhlé investiční práce podnikané státem a veřejnými svazky mohou značně oživiti hospodářský ruch a přispěti ke zmírnění krise. Proto vítáme prohlášení pana ministerského předsedy, kde se mluví o dalekosáhlém investičním programu, na nějž je pamatováno v rozpočtu asi 2 miliardami, a přičteme-li k tomu investiční práce různých veřejno-právních korporací, je to okrouhle 6 miliard, a že za účelem soustavného a rychlého projednávání prací investičních byla zřízena meziministerská komise. No, snad se tato komise osvědčí lépe, než všechny dosavadní, předcházející, podobné komise. I když investiční program vyžádá si mimořádných finančních obětí, zdůrazňuji mimořádných obětí, nebudou tyto přineseny marně, neboť nejsme státem, který by to všechno měl v nejlepším pořádku, který by nepotřeboval škol, silnic, nemocnic, drah, mostů, veřejných budov, nádraží, dobré vrchní stavby u drah, elektrisace, meliorace atd., krátce jiná potřebná zařízení, která veřejno-právní, nebo i soukromo-právní korporace provádějí v celostátním zájmu. Samozřejmě, že nelze ve stručném projevu vypočítati snad všechny ty práce. Chtěl bych jen poukázati na jednu, na kterou poukázal kol. sen. Černý, na povinnost státu stavěti pro své zaměstnance obytné domy v pohraničním pásmu, neboť tam prostě není, kdo by je stavěl. Obce je nebudou pro české zaměstnance stavěti. A také je potřebí, aby na Slovensku a Podkarpatské Rusi stát umožnil zaměstnancům jednak lidské a jednak levné bydlení, totiž takové, které by odpovídalo jejich platu. Mám za to, že tato investice - a na to kladu velký důraz - by se státu velmi dobře vyplatila. Předně platili by činži, stavba by se umořovala a prospělo by to velmi mnoho státní pokladně. Samozřejmě, že s velkorysým plánem státních a jiných veřejných investic souvisí také co nejtěsněji otázka finančních prostředků, tedy úhrady. Kdyby nebylo peněz, sebe lepší program by neznamenal nic. Kdyby finanční zdroje státních příjmů - a mám na mysli tím podniky - v důsledku hospodářské krise nedoznaly určitých mezer, které jsou, myslím, dosti značné, mohly by se investice hraditi z běžných příjmů státních, ale pak by nebyla krise. Je na snadě, že za daného stavu věcí by příjmy státní naprosto nestačily a že je nutno sáhnouti k mimořádným prostředkům, t. j. k půjčce. Ale přes to nutno něco připomenouti. Náš státní dluh činí značnou částku, asi kolem 37 miliard Kč. Úroková služba pohltí téměř polovinu všech rozpočtených věcných nákladů, takže by vlastně, přesně vzato, bylo příkazem nutné hospodárnosti, nedělati již více žádných dluhů, neboť konec konců dluhy musíme platiti a úroky také. To platí veřejnost, občanstvo. Ale v tomto případě, v této době za dané situace není jiného vyhnutí, než sáhnouti k půjčce, a každá úzkoprsá snaha o nezatěžování financí zle by se nám vymstila, neboť by způsobila nenahraditelných mravních škod, jež by daleko a daleko převyšovaly sebe větší finanční oběti, resp. úspory, jichž bychom snad mohli získati. Mám za to, že je nesporno, státnicky rozumnější, dáti lidu práci a platiti mu za ni, než mu dávati nepatrnou odměnu za nucenou zahálku. I když lidé nemohou z těch podpor býti živi, přece jen tyto podpory za nucenou zahálku přicházejí pro naše národní hospodářství úplně na zmar. Je lépe tvořiti hospodářské hodnoty, třebas i za značných obětí finančních, než nezaměstnaností, zahálkou, bídou a hladem ničiti mravní hodnoty. (Tak jest!) Taková je dnes ta devisa.

Vláda také ohlašuje novou vnitřní investiční půjčku 1.300,000.000 Kč včetně oněch 150 mil. Kč již schválených. Já o té půjčce nechci mluviti blíže, poněvadž neznáme ještě nic podrobnějšího a bližšího, to se jistě stane, až vláda předstoupí s touto věcí před Národní shromáždění. Ale již tolik chceme říci, že přirozeně s půjčkou souhlasíme, žádáme však, aby bylo s touto částkou co nejhospodárněji naloženo tak, aby ani koruna nepřišla na zmar, a aby jí bylo použito pokud možno výhradně na plodné investice, které by v budoucnosti přinášely zisk a samy se umořovaly, a aby samozřejmě podstatný díl této půjčky přišel na práci a připadl na objekty, kde by největší díl připadl na mzdy. Kontrahovaný dluh, který v nejbližší době uzavřeme, budeme musit později chtěj nechtěj zaplatiti a úroky budeme musit zaplatiti také. A při dnešní daňové soustavě, kdy veřejná břemena doléhají téměř a především na malého člověka, nemůžeme dost a dost raditi k opatrnosti. Investiční práce státu, zemí, obcí, okresů atd. znamenají především stavby. Tím se, pravda, oživí stavební ruch, celá řada živností se dá do proudu, železářský průmysl, konečně průmysl se stavebními hmotami atd. Ale ptám se: Co učiníme pro průmysl textilní, sklářský, kožedělný a jiný? Pokud jde o stát, který je velkým, největším konsumentem ve státě, samozřejmě, že očekáváme, že rychlým uvolněním kreditů příslušných resortů dá příležitost k práci, a totéž očekáváme od veřejnoprávních svazků. Ovšem musíme jim k tomu dát prostředky a specielně musíme co nejrychleji povolovat jejich rozpočty.

Ale to by všecko nestačilo, musíme eventuelně hledati cesty ke zvýšení kupní schopnosti domácího konsumenta. (Výborně!) Dále musíme podporovat export, musíme hlavně žádat rychlé sjednávání obchodních smluv, aby zbytečnými průtahy v bezesmluvním stavu nám nevnikaly na trhy firmy cizí, které tam dříve nebyly. Rovněž musíme uvažovati o levném úvěru pro zemědělce, živnostníky a ostatní výrobní vrstvy tam, kde toho bude potřebí.

Pan ministerský předseda zmiňoval se též o zlevňovací akci. Bohužel musíme konstatovati, že téměř jediným faktorem zlevňovací akce je vlastně nepatrná poptávka, poněvadž není dosti kupců a také kupní neschopnost širokých vrstev lidových, ale jinak ceny drží téměř nezměněně v šachu dosud nerozražená síť kartelů a mocných konvencí. (Tak jest!) Myslím, že úprava poměru kartelů, ale především jejich evidence, je nezbytným článkem kartelové akce, a proto ten kartelový zákon žádáme co nejdůrazněji.

Dalším článkem zlevňovací akce je otázka úvěru a snížení úrokové míry. Uvážíme-li, že před válkou naše peněžní ústavy pracovaly s rozpětím půl, nejvýš jedním procentem, mezi kreditem a debetem, tedy mezi půjčkou, a jestliže toto rozpětí mezi kreditem a debetem dělá dnes 3% a více, zejména u bank, pak máme na snadě, proč je úvěr drahý, proč jsou ceny tak vysoké a proč se s nimi nemůže jíti dále. Jmenovitě jsem řekl banky. A přece přesto, že vydělávaly a mohly vydělávat v důsledku toho značného rozpětí enormní zisky, přesto naše peněžnictví a bankovnictví nemáme v pořádku. I když uznáváme tu a tam z důvodů mimořádných poměrů vzniklé nezaviněné úpadky, i tu musíme připustiti, že přece jenom z valné části krisi bank nutno přičísti na vrub nehospodárnosti, nezřízené spekulace a ohromné režie, kde statisícové odměny ředitelům a správním radům a soustřeďování těchto funkcí jsou, myslím, až dosud obvyklým zjevem. Bylo by tedy již nejvýš na čase, aby v našem peněžnictví byl zjednán rázný pořádek, což se má státi již delší dobu ohlašovaným bankovním zákonem, po němž přece tolik veřejnost touží. Jest jistě příznačné - uvádím jen jeden příklad - musí-li na př. ministerstvo financí vyzvati peněžní ústavy, aby nepůjčovaly cenné papíry k bursovním spekulacím. Je-li správné čeliti umělému znehodnocení efektů, není možno naproti tomu zabrániti zdravému hospodářskému proudění, jež se má projeviti ve snížení cen, ve snížení úroků a tudíž také i v poklesu kursu cenných papírů. Nebude to nic platné. Dokud zde nebude dosaženo harmonie, všechny kroky o trvalé snížení cen budou pouhé pokusy.

Tolik jsem chtěl stručně naznačiti, jak my si představujeme různé akce ke zmírnění hospodářské krise a ke snížení hrozivého počtu nezaměstnaných. Opakuji: Ke zmírnění, neboť jest jisto, že k úplnému zahlazení v dohledné době nedojde, i když projektovanými investicemi snad částečně roztočíme znova kola v zastavených továrnách a budeme postupně odstraňovati vše, co stojí v cestě rychlejšímu průběhu krise. Ale nesmíme se dáti ukolébati myšlenkou, že snad za nějaký čas bude lépe, a že snad krise už je na přelomu. To by byl osudný omyl. Musíme býti připraveni, že přijdou ještě i těžší chvíle, a že musíme činiti přípravy tak, jako kdyby měly přijíti. Nepřijdou-li, tím lépe; přijdou-li, nesmí nás zůstaviti nepřipraveny, jako se to stalo, bohužel, nyní. Řekl jsem již z kraje, že panující hospodářský řád ocitá se v soumraku a že na obzoru rýsují se znaky nového výrobního procesu, který se bude musit přizpůsobiti do základů změněným poměrům v zemědělství a samozřejmě také tomu ohromnému technickému rozmachu, jenž vyvolává racionalisaci. Krátce řečeno, stát, který se co nejrychleji přizpůsobí těmto poměrům změněným, ten zvítězí. (Výborně! - Hlas: Jen abychom nepřišli pozdě! - Sen. Kindl: Vy přijdete pozdě!)

Musíme zrevidovat a prozkoumat naši celou národní výrobu a zejména musíme do základů přeorganisovat náš vnitřní obchod. O podrobnostech není možno mluviti. Musíme si proto jednou již uvědomiti, že všecko na světě se vyžívá, že také i liberalistické zásady se vyžívají. Musíme si již jednou pro vždy připomenouti, že liberalistické zásady nám nadělaly škody, totiž ta zásada laisser fair, laisser passer, kde jsme si libovali v bezprogramovosti a v bezplánovitosti. To, co se tu rýsuje, ten nový výrobní řád, ta reglementace, to nebude žádný kompliment socialismu, ani kapitulace před ním, nýbrž tvrdá, nahá skutečnost. (Sen. Kindl: Fašistická diktatura!)

Pokud jde o vládní projev o duchcovských záležitostech, jsem zplnomocněn prohlásiti toto: Vyčkali jsme s projevem až do zjištění některých podrobností, a to získaných jak cestou úřední, tak i soukromou: V této vůbec tak nesmírně vážné události jako je bezesporně smrt čtyř lidí, nebyl pronesen ukvapený úsudek na základě prvých dojmů, prvých novinářských zpráv a také neúplných úředních raportů. Dnes můžeme s klidným svědomím, aniž bychom měli v úmyslu komukoli ublížiti, konstatovati, že četníci, vypálivše 4 nebo 5 ran, jednali v nejkrajnější sebeobraně. (Sen. Kindl: A jeden člověk měl 24 ran v sobě!) Bylo by snad zbytečno s naší strany zdůrazňovati, že bychom chtěli se ztotožňovati s proléváním nevinné krve, ať by ta krev patřila v tomto státě komukoli. (Sen. Kindl: . . . Obrčetník Udržal! . . .)

Místopředseda Votruba (zvoní): Volám pana sen. Kindla za tento výrok k pořádku!

Sen. Pánek (pokračuje): . . . Naopak, proti zneužití zbraně, ať by šlo o příčinu jakoukoliv, ohradili bychom se vždy co nejdůrazněji. Ale v duchcovském případě nešlo pouze o četníky - mám za to, že mají také právo na život a sebeobranu - ale také o autoritu státní. (Výborně!) Musíme si uvědomiti, že výkonným orgánům bezpečnostní služby dáváme do rukou zbraň ne snad pouze proto, aby se mohly brániti proti útoku na své osoby, nýbrž aby také mohly hájiti stát proti útokům na jeho nezadatelná suverénní práva. (Výborně!)

Podle vládního prohlášení, potvrzeného konečně i soukromým zjištěním pravého stavu věci, možno usouditi dnes už téměř zcela bezpečně, že použití zbraně z důvodů sebeobrany bylo podle platných předpisů zcela odůvodněné. Potvrdí-li se konečným šetřením - a zase nemusím snad zdůrazňovati, že musí býti takové přísné šetření - že četnictvo jednalo v nejkrajnější sebeobraně, bude samozřejmě otázka viny či neviny četnictva definitivně vyřízena, neboť je samozřejmé, jak jsem pravil, že četník má právo sebeobrany jako každý jiný občan a nikdo by si ji také nedal nikým zde v tomto státě vzíti. (Výkřiky sen. Kindla.)

Nebude však vyřízena, pokud jde o autoritu státní. Ta je příliš citlivým a choulostivým, velmi jemným instrumentem, s nímž musí se velmi opatrně zacházeti a co nejméně hazardovati. Nutno bohužel konstatovati, že v poslední době státní autorita byla objektem častých útoků, a nikoliv vždy jen extrémních živlů levých, nýbrž i extrémních živlů pravých. Motivy jsou sice různé, to je pravda, ale cíl jest jeden: rozvrat demokratického zřízení v tomto státě. (Sen. Kindl: Tomu říká demokracie!) A tu budiž žalováno, že státní autorita nepočínala si vždy veskrze objektivně. Nedávné události pražské u příležitosti filmových demonstrací byly klasickým dokladem jakéhosi dvojího lokte. Kdo by byl pochyboval, že bezpečnostní orgány, zejména vyšší, v prvních dnech při pražských událostech zakolísaly a že zakolísala také státní autorita? Nebylo to do jisté míry jakýmsi povzbuzením pro extrémní živly zleva, které, počítajíce s nerozhodností, připravovaly 25. únor, jehož předehrou byl Duchcov? (Výborně! - Sen. Riedl: Jeden hřích plodí druhý!) Ano, jeden hřích plodí druhý. Nepočítal sen. Stránský při útoku na četnictvo se stejnou blahovůlí, jako tomu bylo s počátku na pražských ulicích? Jako v pražském případě jsme se dovolávali státní autority proti demonstracím, pokud vybočovaly z přípustných mezí, pokud ohrožovaly klid, pořádek a bezpečnost a pokud samozřejmě poškozovaly také naši pověst v cizině, i když náš tehdejší apel zůstal téměř osamocen, tak i v případě duchcovském stavíme se opětně bez výhrady za autoritu státní, neboť i tento případ vybočil z mezí přípustných demonstrací.