Zajímavo je, co nám zde pan ministr vnitra říká ohledně našeho soudr. Stránského. Je to úžasné, co zde bylo vypuštěno z úst ministra vnitra. Ministr vnitra zde dnes říkal ve svém prohlášení, že jedním z hlavních vinníků je sen. Stránský, který průvod vedl a který chtěl vyrvati pušku s bodlem nějakému četníkovi.

Vážený senáte, něco takového, co jsme zde slyšeli, je přímo nemožné v právním státě. Jak je možno, aby dnes ministr vnitra již říkal, že senátor Stránský je vinen, když ani soud ty věci nevyšetřoval. Ty vaše měšťácké soudy alespoň zachovávají formalitu, zavolají svědky, vyslechnou je, je zde vyšetřující soudce jsou obhájci, je státní návladní, provede se celé líčení se všemi formalitami a pak se vynáší rozsudek, ale zde ministr vnitra, nota bene právník, druhý den po tom, co se stalo, nám zde tvrdí: ano, sen. Stránský je vinen, sen. Stránský to zavinil, on to byl, on provedl takové a takové věci. Já prohlašuji zde otevřeně: Takovéto výroky z úst ministra vnitra nejsou nic jiného nežli nátlakem na soudce, aby sen. Stránského odsoudili.

Místopředseda Votruba (zvoní): Volám pro tento výrok pana senátora k pořádku!

Sen. Nedvěd (pokračuje): Nic jiného to není. Pan ministr vnitra Slávik také hned vyvozoval důsledky z té katastrofy duchcovské a pravil, že je viděti, že nezaměstnaní dělníci pod vedením komunistické strany nezamýšlí klidně manifestovati za chléb a práci, nýbrž že jejich účelem je vyvolávati srážky se státní mocí atd. Proto prý vláda nepovolí žádné manifestace a demonstrace nezaměstnaných 25. února. Prohlašujeme a také jsme to v posledních dnech několikráte otiskli ve svém tisku veřejně, každý má možnost se o tom přesvědčiti: Vyzýváme všude v celé Československé republice všechny naše organisace, aby tam, kde 25. února chtějí pořádati manifestaci nezaměstnaných, žádaly o povolení příslušné úřady. To je veřejně v našem tisku. Říkám pouze. Budeme žádati úřady, aby nám povolily průvod a manifestaci. Tedy tím dokazujeme, že chceme tyto projevy konati legálně, chceme, aby těm zbídačelým, kteří trpí hlad a nezaměstnanost, bylo povoleno, aby šli a manifestovali za své požadavky. Pan ministr vnitra říká už dnes: "Nepovolím a bude-li se něco konat, dojde zase k tomu, co v Duchcově."

Prohlašujeme, že trváme na tom, aby nám v celém státě všude, kde manifestace budeme pořádati, bylo povoleno se strany úřadů, ale (Další část věty byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 5. února 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) Máme totéž právo na ulici, jako každá jiná politická strana a organisace. A přijde-li zákaz, nebude-li dáno povolení, pak (Další část věty byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 5. února 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) My poslanci a senátoři postavíme se v čelo a půjdeme tak, jako jdeme vždycky. Proto ty následky, dojde-li k něčemu, padnou na hlavy těch, kteří nedovolují, aby nezaměstnaní, bídu trpící dělníci šli a klidně manifestovali za své požadavky.

Zajímavé je také, jakou úlohu pan dr Slávik hraje v tomto státě a jaká je mu ještě přisouzena. Nedávno v novinách jsem četl, že starosta československé obce sokolské dr Scheiner resignoval na svou funkci a krátce na to v denním tisku jsme četli, že má býti do čela české obce sokolské postaven Slovák, aby byla ukazována jednota mezi Čechy a Slováky a že je vyhlédnut pro tuto funkci pan ministr vnitra dr Slávik. Tedy prosím. (Další slova byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 5. února 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) Československé republiky, v čele československé obce sokolské. My k tomu gratulujeme sokolům opravdu. Ještě před dvěma lety, když Alexandr, jugoslavský král, zrušil dobrovolnou organisaci sokolskou a postavil ji pod státní dozor, tancovalo se zde mezi vejci, psalo se, že se neví, jaké stanovisko bude možno k tomu zaujmouti. Ale potom ovšem se to spolklo, ba naopak i sám president Masaryk řekl, že tento režim v Jugoslavii zaručuje vládu pevné ruky, klidu a pořádku, a také ten fakt, že jugoslavský sokol byl zrušen jako dobrovolná organisace a že byla z něho udělána organisace státní. Nyní jsme u nás na téže cestě, nejde to žádným dekretem atd., ale stane se to tím, že dr Slávik, ministr vnitra, bude státi nejen v čele všech policajtů a četníků v republice, ale také v čele sokolstva. Jako druhý krok bych doporučoval, aby už ta unifikace mohla býti provedena, aby byl v těchto obou organisacích zaveden jednotný kroj. Buďto ať sokolové dostanou policajtskou uniformu, nebo policajti sokolský kroj. V podstatě žádný rozdíl mezi nimi již není.

Ještě k tomu Duchcovu. Jsem již v dělnickém hnutí 58 roků. Zažil jsem za svého života veliký počet velkých demonstrací dělnických, národních a pod. Zúčastnil jsem se jich a mohu proto nejlépe srovnávati ten postup, jaký býval dříve a jaký je nyní. Na př. 2. února 1893 došlo v Praze k veliké demonstraci, k bojovné demonstraci na Žižkově. Policie byla zahnána na útěk. Musila se uchýliti do tehdejší žižkovské strážnice, tehdy tam nebylo ještě policejní komisařství, byla obléhána až do večera demonstranty a žádný policista se nesměl ukázati na ulici, a prosím, nedošlo k žádnému krveprolití a k žádnému střílení. (Hlas: To ovšem bylo za Rakouska!) Ano, to ovšem bylo za Rakouska. Pověstná bitva u Olšan roku 1893 v červnu, kdy došlo ke srážce a kdy dělníci nebyli bez zbraní, vždyť dnes historikové, kteří znají dobře tyto události z r. 1893, a všichni, kteří jsme se jich zúčastnili, přiznáváme, že jsme bojovali proti policii, že jsme policii kamenovali. Tenkráte byl vrchní policejní inspektor Renné těžce zraněn a spousta policistů byla zraněna, ale nedošlo ke střílení a nebyl žádný mrtvý. K žádné takové katastrofě nedošlo. Hned na to r. 1893 pověstný tábor lidu na zahradě "U Guthů", ve Strašnicích. To byl další případ tehdejších bojů. Tam přišel celý prapor 73. pěšího pluku z vršovických kasáren, vzali na to schválně německé vojáky s německými důstojníky, které tam nakomandovali, a dále škadronu dragounů z karlínských kasáren, velikou spoustu policie, ale nepadla ani jediná střelná rána. Ti, kteří měli velení, neodvážili se dáti povel ke střelbě. Omezili se pouze na zatýkání těch, které dostali, a zatkli 88 lidí, kteří byli potrestáni každý třídenním vězením, a když se státní zástupce odvolal, bylo jim to zvýšeno na 8 dní. Dnes pro pouhou účast na demonstraci, na pouhé slovo, když někdo nemůže vyhověti rozkazu k rozchodu, znamená to několik měsíců. (Sen. Douda: Ale vládne česká buržoasie a ne Rakousko!)

Roku 1897, když došlo k velikým národnostním bouřím při pádu vlády Badeniho v českých městech, nestalo se, ačkoli bylo vojsko na Václavském náměstí, tábořilo tam, mělo pušky v pyramidách, mělo rozdělané ohně, bylo tam ve dne v noci, že by takovým způsobem bylo zakročováno proti lidu. A také jako voják jsem se zúčastnil zase několikráte dělání pořádku na demonstracích. Roku 1899 byly národní bouře. Sloužil jsem tehdy jako voják v Královém Hradci. Vyrukovali jsme na ulice, a ačkoli jsem sloužil u německého pluku 42., který měl německé důstojníky v čele, ačkoli na nás byly házeny cihly a kamení, němečtí důstojníci rakouští nedali rozkaz ke střelbě. U Duchcova jsem byl jako voják roku 1900 za veliké stávky hornické, byl tam ilegální tábor lidu, plné náměstí, nějakých 8.000 lidí, a my jsme tam byli vysláni jako vojáci, abychom zakročili a abychom demonstranty rozehnali. A prosím, naším velitelem byl maďarský důstojník Lepeš, který, když viděl obrovské masy lidu, nevzal si na odpovědnost, aby dal stříleti, nýbrž nechal nás klidně státi a tím svým klidem a rozvahou dokázal to, že, když se tábor skončil, demonstranti se rozešli a nestalo se nic. Teď ovšem takovýmto způsobem se nepostupuje. Sám pan ministr vnitra potvrzuje, že bylo to jen nějakých 400 až 500 lidí, bezbranných. Nemůže říci, že by byl jeden četník raněn, že by jedinému bylo se něco stalo, že by se jedinému byl zkřivil vlas na hlavě. Také novinářské zprávy nic takového nepřinášejí. A zde jsou 4 mrtví a 4 ranění! A ten, který chtěl zameziti srážce, je teď v kriminále.

V tomto státě ovšem katastrofa duchcovská je dalším článkem v řetězu obrovského martyria proletářské třídy. Máme celou řadu také jiných ukázek, které nesnesou srovnání s poměry, jaké byly za Rakouska. Ku příkladu nyní na Slovensku v kriminále úpí náš soudr. Gábor Peťko, pro slovní delikt odsouzený na 7 měsíců do těžkého žaláře, ačkoliv je těžce tuberkulosní. Dostáváme zprávy, že patrně tam zemře. Je tam držen dále, nota bene vazbou, zostřenou samovazbou. Za Rakouska měli také političtí vězňové samovazbu, ale samovazba se čítala dva dny za tři a každý, kdo byl v samovazbě, po dvou měsících šel k lékařské prohlídce a když lékař uznal, že to nesnese, byl vyňat ze samovazby a dán do společné vazby a požíval i jiné úlevy. Zde v tomto státě samozřejmě všechny tyto dřívější výhody politických vězňů za Rakouska úplně odpadají a nechávají se vězňové zemříti v čsl. demokratických kriminálech.

Mohu zde ukázati, pro co byli lidé stíháni a zavíráni. Mám zde opisy protokolů: Šiňora Josef, bytem Vršovice, Tyršova ul. 10. Dne 4. prosince konala se demonstrace nezaměstnaných za práci a chléb, která táhla Fochovou třídou ke kavárně Nizza. Tam zasáhla policie a začala bíti dělníky obušky. Pozoroval jsem, že bijí dělníka do hlavy a jak klesá. Vykřikl jsem: "Nezabte ho!" Nato jsem byl zatčen a ponechán 11 dní ve vyšetřovací vazbě. Konečně mně byl doručen obžalovací spis, ve kterém jsem žalován: 1. pro zločin veřejného násilí podle §u 87 tr. z., 2. pro přečin proti veřejnému pokoji a řádu podle §u 283 tr. z. 3. pro přestupek proti veřejným zřízením a opatřením podle §u 315 k potrestání podle §u 88 a §u 35. Byl jsem vyslýchán též na policejním ředitelství v I. poschodí. Mladý civilní úředník prohlásil, že policie měla onoho dělníka ne pouze klepnouti, však přímo zabíti. Podpis: Josef Šiňora.

Nadja Jakowleva, Bubeneč, ul. dra Bráfa 601. Rozdávala jsem před Všeobecnou nemocnicí letáky. Na udání kuchařky byla jsem zatčena a dopravena na Pankrác, kde jsem byla celý měsíc ve vyšetřovací vazbě. Konečně byla jsem odsouzena ke 14 dnům tuhého vězení, které byly již odpykány vazbou. Místo propuštění byla jsem ihned předána policii, která mě dopravila na pověstnou čtyřku, kde jsem byla držena bezdůvodně 3 dny. Tamtéž byl mi doručen výměr, že jsem vypovězena z Prahy a okolí na vždy.

Tedy zde vidíme, prosím, zase nový systém, a to ten, který se prováděl za Rakouska. Když byl dělník nepohodlný pro svoji politickou činnost a neměl domovskou příslušnost v obci, kde bydlel, byl z obce vypovězen do své domovské obce. Toto prováděla rakouská policie a policejní úřady v letech 60, 70, a 80tých minulého století. V tomto století v posledních letech Rakouska ani jednou tohoto opatření užito nebylo, čekalo to zase, až bude národ "osvobozen", aby v Československé republice byly zavedeny zase tyto staré policajtské metody.

Ale u nás se dějí ještě jiné věci. Nešťastný cizinec, který sem přijde jenom návštěvou! Nemusí nic dělat, ale policie se o něm doví, že jest komunistou! Přišel sem na příklad německý turista Franz Mack z Mnichova, pohyboval se zde zcela volně, žádných politických styků se nezúčastnil, a poněvadž byl cizincem, musil se u úřadů hlásiti, legitimovati, a poněvadž bylo zjištěno, že je komunistou, udělána u něho prohlídka, našla se u něho komunistická literatura, byl ihned zavřen, je ve vazbě, vyšetřuje se, za jakým účelem sem přišel, dodnes není na něho podána žaloba, a jeho rodiče v Mnichově - je to mladý asi 25letý muž - nevědí, co se s ním stalo a píší nám, abychom o něm podali zprávu.

Druhý případ: Hohnel ze Saské Kamenice přecházel z Československa do Německa. Na hranicích byl zadržen, a ačkoliv měl řádný německý pas a řádné visum, poněvadž se u něho našla komunistická literatura pro jeho vlastní potřebu, byl vrácen, vsazen do kriminálu a je buďto v Litoměřicích nebo České Lípě ve vazbě držen úplně bezdůvodně.

Samozřejmě, že za vlády pana ministra vnitra také poslanecká a senátorská imunita je úplně zrušena. Pan ministr vnitra již jednou v poslanecké sněmovně řekl na adresu komunistických poslanců: Budeme vás dále zavírati a budeme vás dále zatýkati!

My jsme podali před krátkým časem interpelaci o porušení imunity našeho soudruha sen. Lokoty. Nejednalo se o nic politického. Za jeho nepřítomnosti vtrhli do jeho stavení četníci, přeházeli mu byt a odešli. Když jsme podali interpelaci a žádali jsme zadostiučinění a p. ministra vnitra, aby zakročil, aby něco podobného bylo znemožněno, dopovědělo se nám: že v noci na 28. září 1930 odcizili neznámí pachatelé domkáři Ivanu Andrusjakovi ve Vel. Bočkově z ohrazeného dvora dva úly včel s medem v ceně asi 700 Kč. Úly byly rozbity a pohozeny a med odnešen.

Ze spoluúčasti na této krádeži se stal důvodně podezřelým též syn sen. Lokoty, 16letý Vasil Lokota, bydlící u svých rodičů ve Vel. Bočkově.

Při výslechu popíral jmenovaný spáchání činu. Byla proto po marném vyzvání, aby odcizený med vydal, u něho v bytě jeho rodičů vykonána četnictvem domovní prohlídka, jež zůstala bez výsledku. Nebylo proto v bytě Lokotově také nic zabaveno.

Provedení domovní prohlídky byl přítomen obecní strážník Josef Kucyn, jejž četnické hlídce přidělil vládní komisař obce, a sestra choti sen. Lokoty, Hafie Kuzmíková.

Není proto správným tvrzení interpelace, že prohlídka byla vykonána úplně beze svědků.

Domovní prohlídka nesměřovala v žádném směru proti osobě neb činnosti sen. Lokoty a nebyla proto jeho imunita jako člena Národního shromáždění nijak porušena.

Prosím, my jsme čekali - tato odpověď byla dána již asi před 3 týdny - zdali se najde v tomto shromáždění jediný senátor, který by řekl: s takovouto odpovědí my, jako členové senátu, nemůžeme býti spokojeni. Proč? Vždyť je to úplně jasno. Každý, kdo si to přečte, vidí, oč jde. V podezření je 16 let starý hoch, bez vlastního bytu, bydlí u rodičů, jedná se o velké množství medu v ceně 700 Kč, které musilo býti odvezeno na trakaři nebo ve velkých nádobách, ale jde se k sen. Lokotovi hledat. Jeho syn přirozeně řekl, nemám, nic jsem nevzal. Proto se tam udělá prohlídka a tomu říká pan ministr vnitra, že to není porušení imunity. Oni hledali kradené věci, ty se nenašly, ale to není prý porušení imunity. My nežádáme na vás, abyste v této věci zakročili, víme, že bychom apelovali zbytečně a marně. Víme, že vy v duchu s tím souhlasíte, aby proti komunistickým členům tohoto senátu dělala si vláda, co a jak chce; vy všichni to vždy budete schvalovati. To jsou ty ukázky toho vládního systému, to jsou ukázky toho teroru a persekuce, který v tomto státě vládne. Samozřejmé je, když tímto systémem, těmito metodami se vládne, že proletariát se musí brániti. Proletariát za tím účelem tvoří si své obranné organisace. Jednou z nejdůležitějších je Rudá pomoc. Rudá pomoc je mohutná mezinárodní organisace proletářské třídy za tím účelem, aby tyto rány zasazené fašistickým režimem hojila, aby pomáhala obětem (Další slova byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 5. února 1931 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) aby pomáhala všem těm, kteří jsou postiženi a kteří tímto systémem trpí. Proto je také povinností všech dělníků bez rozdílu politického přesvědčení, aby se stali členy Rudé pomoci, aby jí podporovali aktivně.

Dnes už se nejedná o žádný boj komunistické strany proti tomuto režimu, dnes se jedná o boj veškeré pracující třídy bez rozdílu. Na našich projevech nezaměstnaných nejsou jen komunisté. Kdyby to byli samí komunisté, byli bychom nejsilnější stranou v tomto státě, daleko silnější, než několik stran dohromady. Na našich projevech jsou dělníci indiferentní, národně-sociální i sociálnědemokratičtí a ti všichni dnes uznávají, že my jsme tou jedinou stranou, která je vede po správné linii, po linii boje. Proto jest jejich povinností, aby oni všichni také podporovali Rudou pomoc, poněvadž ten státní aparát, ten policejní revolver, četnická karabina, policajtský pendrek se napřed neptá, kde jsi organisován. Ta rána padne na hlavu toho či onoho, ať je organisován ve kterékoli straně. Proto je svatou povinností všech dělníků vstoupiti do Rudé pomoci, abychom mohli proti tomuto systému bojovat nejen tím, že budeme hojiti zasazené rány, ale aby také pomocí Rudé pomoci se nám podařilo tento systém co nejdříve zlomiti.

Nejzajímavější v řadě těch persekučních případů a těch případů hrůzovlády je případ posl. Haruse. Obhájce soudruha Haruse dr Bartošek podal žádost za podmínečné propuštění z trestu. Tato žádost byla 25. ledna příslušnou komisí zamítnuta pro předčasnost. Tato žádost nebyla však předčasná. Prováděcí nařízení k zákonu o podmíněném odsouzení a podmíněném propuštění ze dne 11. listopadu 1919, č. 598 Sb. z. a n., v §u 18 praví, že má býti šetření zahájeno tak, aby rozhodnutí se stalo, jakmile lhůta daná v §u 10 zákona o podmíněném odsouzení uplyne. Ale Harus nežádal, nýbrž žádal jeho obhájce dr Bartošek, a to na úřední výzvu. Tedy to je při tom to nejkrásnější. Obhájce Harusův je úředně vyzván, aby podal žádost, aby jeho klient byl podmíněně propuštěn podle příslušného ustanovení zákona, a pak ta žádost je zamítnuta s odůvodněním, že je předčasná. Co to vlastně je? Zde si dělají úřady výslovně blázny v takovéto tragické otázce. Pouze v jednom případě je žádost předčasná. O tom mluví § 15 a říká, že "když je podána před uplynutím jednoroční lhůty", poněvadž v tom zákoně o podmíněném propuštění se praví, že se to vztahuje jenom na ty vězně, kteří mají delší trest a nejméně jeden rok musí si z toho trestu odbýti.

Žádost Harusova není však předčasná, ani když přihlížíme k nově přibylému dodatečnému trestu 2 měsíců. Jeho tresty jsou: Rozsudek brněnský z 15. ledna 1929 7 měsíců, rozsudek pražský z 27. září 1929 13 měsíců, druhý rozsudek pražský z 22. listopadu 1929 2 měsíce, uhersko-hradišťský rozsudek 3 měsíce, pražský rozsudek z 15. září 1930 2 měsíce, dohromady 27 měsíců, tedy 810 dní. Další rozsudek z 11. října 1929 42 dnů, úhrnem tedy 852 dnů.

Harus byl vsazen do vazby 29. července 1929, odpykal si tudíž v době podání žádosti za podmíněné propuštění více než dvě třetiny trestu.

A mimo to o žádosti za podmíněné propuštění má se rozhodovati podle dne podání, a ne podle toho, zdali odsouzený má ještě před sebou nějaké procesy a bude snad ještě k nějakým dodatečným trestům odsouzen. Když přišel dodatkový trest 2 měsíců, obrátilo se ředitelství trestnice na Borech na trestní soud v Praze, aby nařídil výkon trestu. Proč to udělali? Poněvadž věděli, že je již podána žádost za podmíněné propuštění. Aby bylo znemožněno, aby Harus mohl býti propuštěn, sotvaže padl ten nejnovější rozsudek, ředitelství trestnice z vlastního popudu se obrací na soud, který rozsudek vynesl, aby nařídil výkon trestu.

Ale je zde ještě něco velice důležitého. Všechny rozsudky po rozsudku brněnském jsou rozsudky dodatkové a měly by tudíž býti všechny tyto tresty Harusovy reasumovány podle §u 410 tr. ř. a sníženy na takovou míru, jaká by odpovídala trestu, který je pravděpodobný, kdyby jediným rozsudkem bylo rozhodnuto o všech trestních případech. Tato žádost o reasumování byla obhájcem Harusovým dr Bartoškem podána již před několika měsíci, ale leží nevyřízena. Bude-li o ní rozhodnuto, je jisto, že by musil býti Harus dávno propuštěn, poněvadž, jakmile budou jeho tresty reasumovány a sníženy na míru, odpovídající §u 410 trestního řádu, bude dokázáno, že Harus již dnes sedí mnohem déle, než by ve skutečnosti seděti měl. Ve francouzské sněmovně nedávno byla podniknuta akce za propuštění posl. Martyho a Duclose. Marty, revoluční hrdina černomořského loďstva, trpěl ve francouzském kriminále. Komunističtí poslanci podali návrh, aby byl propuštěn a co se stalo? Ve francouzské sněmovně našla se většina, která hlasovala pro tento komunistický návrh a Marty musel býti ihned z usnesení poslanecké sněmovny propuštěn. Jsme přesvědčeni, že zde v Československu se toho nedočkáme. Jsme přesvědčeni, že v poslanecké sněmovně ani v senátě nenajde se většina, která by žádala, aby byl Harus propuštěn a která by také žádala okamžité propuštění Stránského. Zde v Československu je situace naprosto jiná a je charakteristické, že v čele této československé demokratické justice stojí sociálně-demokratický ministr dr Meissner, který stále a stále říkal: Na Harusově případu nemám vinu. To ty soudy, to ta komise, která má o tom rozhodnout. Dnes komise je hotova, Harusův obhájce dr Bartošek podal nyní stížnost k ministru spravedlnosti dr Meissnerovi a ten má nyní slovo. Dr Meissner může rozhodnouti, aby Harus byl propuštěn. Nedovoláváme se žádné milosti, dokazujeme z předpisů zákona, že nyní Harus je již držen ve vazbě bezdůvodně a že má býti dávno venku. Ale ať dopadne tento případ jakkoliv, ať je žádost jeho obhájce dr Bartoška vyřízena příznivě nebo záporně, jisto je, že Harus vyjde a že vyjde i Stránský. Vyjdou oba dva z vůle dělnické třídy.

Odpor proletariátu, který dnes se již jeví v celém tomto státě a také v ostatních státech, bude stále stupňován a vynutí si také, že bude muset býti propuštěn Harus, Stránský i všichni političtí vězni. Již dnes vidíme, že vám hoří půda pod nohama. Již pouhý fakt, že v krátké době byla zde předčítána 4 vládní prohlášení, dokazuje, že jste si vědomi vážnosti situace, že vám je z toho trochu teplo.

A bude ještě hůře, poněvadž to, co bylo slibováno v přední části vládního prohlášení, ukáže se opětně jako bluff, pouhé sliby, a proto odpor proletariátu, jeho bojovnost bude stále stoupati až do úplného vítězství. (Potlesk komunistických senátorů.)

Místopředseda Votruba (zvoní): Přerušuji rozpravu.

Oznamuji, že

do výboru technicko-dopravního vstupuje za sen. Löwa sen. Beutel,

do výboru imunitního pro dnešní schůzi za sen. Šabatu sen. dr Žiška, za sen. dr Bačinského sen. Ušák, za sen. Stöhra sen. Lichtneckert, za sen. Kianičku sen. Kotrba, za sen. dr Farkase sen. Johanis, za sen. Pociska sen. Havránek, za sen. dr Budaye sen. Rovňan, za sen. Mikulíčka sen. Haken a za sen. Stolberga sen. Böhr.

Dále oznamuji, že jsem udělil dovolenou na tento týden sen. Valouškovi.

Navrhuji, aby se příští schůze konala v úterý dne 10. února 1931 o 11. hodině s tímto

Pokračování v rozpravě o prohlášení pana předsedy vlády.

Jsou proti tomu námitky. (Nebyly.) Námitek není.

Končím schůzi.