Vážené shromáždění, podívejte se, když byla rakousko-uherská říše, patřilo Slovensko k Maďarsku a ze Slovenska vycházela pšenice a mouka pod vignetou maďarské pšenice a mouky. Dnes je Slovensko naše a my tomu nevěříme, my věříme, že jedině ti grófové v úzkém kruhu maďarském mají tu kvalitu mouky, a ne Slovensko, které je s námi ve svazku. Zde je viděti, jakým způsobem se dá náš konsument šiditi, a že se orientuje jen podle cizí vignety, třebas by to bylo jeho vlastní zboží.

Vážení, chtěl bych ještě poukázati na jedno nebezpečí. Pan předseda jest jistě už jako na trní, poněvadž druzí kolegové za mnou přijdou a čím dále to prodlužovati, tím hůře. Mám ještě jednu velice bolavou a ožehavou věc. Pokud jste se, pánové, nepřesvědčili, potud jste nevěřili, až vás musily přesvědčiti mrazy, musily přijíti živelní pohromy, aby vás přesvědčily, že domácí zboží je stejné kvality a lacinější. Pamatuji se dobře, když se prodávaly višně a třešně nebo jablka a hrušky z našich sadů, jaké články v novinách byly psány proti tomuto ovoci a jeho ceně. Když je dnes naše úroda zničena mrazem, platíte jako mourovatí veliké peníze za cizí zboží. Je viděti, že nám schází hodně v ohledu národohospodářském a že provozujeme politiku stranickou, a ne politiku celého státu. (Sen. Jarolim: Když chceme vyvážet, musíme také dovážet!) Ale dovážeti jen ty věci, kterých nemáme, a ne ubíjeti domácí produkci a dovážeti jen proto, abychom se venku líbili, dovážeti to, co máme doma. To je mrhání naším národohospodářským majetkem. (Sen. Jarolim: Tak jednoduché to není!)

Dovršuje se doba 2 let, která uplynula od mrazové katastrofy našeho ovocnictví. Nesčetná stromořadí a sady, daleko přes 12 milionů stromů bylo zničeno. 12 milionů stromů bylo zničeno a naši pánové to nedovedou pochopiti, jakou obrovskou škodu naše národní hospodářství v tomto ohledu utrpělo.

Výsledky předběžného šetření státního statistického úřadu z června a července m. r. vykazují úbytek, hlavně katastrofálními mrazy r. 1929 zaviněný, proti stavu z r. 1920: vlašské ořechy 72.79%, hrušně 24.65%, švestky 21.22%, jabloně 20.18%. Při sčítání r. 1920 bylo v Československé republice napočteno přes 42 mil. ovocných stromů, z nichž průměrně vyhynulo asi 25%. Přibližná ztráta se tedy zprvu odhadovala na 10¹/₄ mil. Počet zničených stromů vzrůstá však každým pozdějším šetřením a patrně ani poslední sčítání, prováděné v říjnu t. r. státním úřadem statistickým, nezobrazí pravý stav žalostně zdecimovaných ovocných stromů. I zpola proschlá koruna, která znamená již pozvolné umírání, budila ještě klamnou naději a takový strom byl v mnohých případech pojat při sčítání do počtu zdravých stromů.

Ministerstvo zemědělství vypracovalo sice v zápětí osnovu zákona o rekultivaci ovocného stromoví mrazem poškozeného, ta však nebyla dosud předložena sborům zákonodárným ke schválení. V osnově zákona o podpoře ruchu na obnovu ovocných a révových kultur zničených mrazy v r. 1929 se navrhuje, aby stát přispěl k fondům zřízeným podle §u 108 ze dne 15. června 1927, č. 76 Sb. z. a n., mimořádnou částkou 25 mil. Kč. Příspěvek ten na jednotlivé fondy rozdělí podle míry škod způsobených v oblasti jednotlivých fondů ministr zemědělství v dohodě s ministrem financí. Podpory byly by povolovány ve formě: 1. přímých podpor na zlevnění nákupních cen výsadby, 2. bezúročných půjček, 3. částečné úhrady úroků ze zápůjček, učiněných za účelem obnovy ovocných kultur.

Každé oddálení dožadované podpory bude míti za následek pronikavé ztráty národohospodářské v budoucnu.

Je zřejmo, že vzniklá mezera na trhu ovocem bude využita zahraničním ke zvýšenému dovozu drahého a méněhodnotného ovoce, jakým je zejména ovoce jižní. R. 1928 dovezlo se do Československé republiky pouze pomerančů za 37 mil. 185.000, mandarinků za 3,316.000 a banánů za 14,310.000 Kč. Děje se tak zřetelně na úkor výživy nejširších vrstev lidových. Proto nutno se vším důrazem poukázati na nutné okamžité rekultivace ovocných sadů a stromoví, abychom v nejbližších letech stali se v tomto směru soběstačnými a mohli vyvážeti přebytky ovoce.

Jsem si plně vědom jedné věci, a to toho, kdyby se to týkalo jiného odvětví, průmyslu, bylo by to dávno a dávno vyřešeno. Ale poněvadž se to týká zemědělství, tak se to neděje a my vidíme, že zemědělství vždycky může čekati, že na zemědělství je vždycky dosti času.

Jedna kolegyně zde řekla, že prý nejméně bylo počítáno ze zvýšeného rozpočtu na potřeby ministerstva financí a ministerstva zemědělství, tedy na ministerstvo, které by na základě zvýšeného rozpočtu přineslo čsl. státu náhradu ve zvýšené produkci zemědělské. V tomto ohledu je šetřeno. Ale na jiné neproduktivní věci se nešetří. Myslím, že bychom dobře udělali, kdybychom následovali Karla IV., ovšem, ne že bychom dali stavěti Hladovou zeď, ale že bychom ho napodobili v tom, že bychom prováděli práce, stavěli přehrady a silnice a dali tak příležitost lidem ku práci, aby stát nemusil vypláceti veliké podpory v nezaměstnanosti. Tedy abychom lid místo lenošení učili pracovati, což by bylo účelné pro stát a národ a pro všechno obyvatelstvo státu. Je potřebí, když se tak neděje letos, aby se tak dělo napříště, já doufám, že přijdeme všichni k rozumu a že se v tomto smyslu shodneme a budeme prováděti národohospodářskou politiku a pracovati k dobru státu, národa a vlasti. (Potlesk. - Sen. Jarolim: Doufám, že nebudeme míti takový rozum, jako vy, to by byla špatná práce pro naše národní hospodářství!) Ty jsi Karla IV. ani neznal!

Místopředseda Klofáč (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, panu sen. Beutlovi.

Sen. Beutel (německy): Slavný senáte! Pan ministr financí vyjádřil se v rozpočtovém výboru poslanecké sněmovny a také zde v senátě k projednávanému rozpočtu v ten smysl, že je tentokráte zvýšen o více než půl miliardy. Toto zvýšení, praví ministr financí, je prý veřejnosti nevítané. Může třeba míti pravdu, ale jest jen otázkou, která je to veřejnost. Veřejnosti pracujícího obyvatelstva, ke které se počítáme my němečtí sociální demokraté, jakož i čeští sociální demokraté, je to, co pro ni přichází v úvahu, a co i pan ministr financí musil připustiti jako nezbytné, vzhledem ke kritickým poměrům ještě příliš málo, a my přes příslušnost ke koalici nejsme spokojeni nejen s vybíráním, nýbrž také se způsobem použití prostředků. Ale doufáme, že se to časem změní. Nemáme naprosto žádné příčiny, abychom se styděli, jestliže na příklad naše snaha snížiti náklad na militarismus nepotkala se s úspěchem, budeme se však toho přesto nadále domáhati. To dlužno obzvláště říci všem našim přirozeným a nepřirozeným odpůrcům a těm, kteří nám naprosto nechtějí rozuměti. Pro to mluví naše tradice. Jen dlouholetým neúnavným bojem bylo možno vytvořiti zákony na ochranu dělníků, podporu pro případ úrazu, nemoci, stáří, invalidity, vdovskou a sirotčí a pro osoby přestárlé, která dnes tak mnohým je trnem v oku, která však teprve v nejbližší době projeví blahodárné účinky.

A jak to bylo s politickými právy? Německé občanské strany to byly v prvé řadě, které svého času teprve hrozbami generální stávky, hromadnými průvody dělnictva všech národností musily býti donuceny k tomu, aby se vzdaly svého odporu, který nejdéle projevovaly proti všeobecnému rovnému právu hlasovacímu. To dlužno připomenouti. Kdyby bylo šlo po vůli této části německého národa, která se také nazývá "vrstvami německého lidu", zacházelo by se dnes ještě s německými dělníky jako s Heloty.

A když nyní konečně po letech česko-německé občanské koalice, kdy se nic nestalo pro dělnickou třídu, nýbrž mnoho proti ní, i pan ministr financí musí přiznati, že to bylo jen několik málo položek v rozpočtové kapitole "sociální péče", které snad by bylo lze odložiti, pak i s této strany je zajisté s dostatek potvrzeno, jak nezbytným je výdaj 50 milionů na reformu podpory v nezaměstnanosti, ačkoli, mimochodem řečeno, týž pan ministr dalším nárokům odepřel souhlas. Totéž platí o položce 200 milionů pro staropensisty, z nichž většina dosud neobdržela ani korunu. Zde nutno projeviti nejostřejší pokárání. Neboť od 1. ledna 1930 je zákon o zrovnoprávnění v platnosti a dodnes valná většina staropensistů nepocítila ještě malého dobrodiní zákona; buď proto, že byrokracie je příliš pohodlná, anebo, což je pravděpodobnější, že se nedostává potřebných pokynů kompetentních míst. Zde je nutná náprava, nechceme-li úplně zničiti vážnost zákonodárných sborů a vlády a poslední zbytek důvěry ve stát. Anebo je snad náklad 20 milionů na opatření práce v oboru stavby bytů dostatečný, aby všem těm, kdož jsou bez práce, opatřil zaměstnání a chléb? Zajisté nikoli. Jestliže se snahám ministra sociální péče ještě nepodařilo vedle zmíněných již 50 milionů získati více pro boj proti stále ještě rostoucí nezaměstnanosti, pak dlužno vždy znovu poukazovati k tomu, že je to vinou těch, kteří vzrůst výdajů pro takovéto nezbytnosti posuzují podobným způsobem, jak to učinil pan ministr financí.

A jestliže křesťanští sociálové ústy pana Mayr-Hartinga a podobně také pana kolegy Böhra zde v senátě mluví o tom, že zvýšení pensí, vánoční remunerace, resystemisace, reforma podpory v nezaměstnanosti a jiné věci jsou samozřejmé, pak musíme se již tázati, proč pánové takové samozřejmé věci, které již dlouho byly požadovány, neprovedli dříve, když ještě k tomu měli moc; buď že se právě necítili jako rovnoprávní, nýbrž téměř jako sluhové v občanské koalici, anebo nechtěli sloužiti také jiným nežli výhradně měšťáckým zájmům.

To je především zajisté dokázáno tím, že jako příslušníci tehdejší koalice znemožnili návrhy našich soudruhů Roschera a Pohla, které měly sloužiti k tomu, aby zabránily anarchii při zastavení práce v podnicích jako v Rotavě a aby zabránily zneužívání racionalisace jedině ve prospěch majetných tříd.

Při uskutečnění ochrany nájemníků mluvili tíž křesťanští sociálové také zase o zachování nuceného hospodářství. Při ochraně nájemníků mluví o nuceném hospodářství, poněvadž se zákonitá úprava této nezbytnosti majetným třídám nehodí a omezuje jejich libovolné panství. Shledávají však jinak zcela v pořádku, že celá třída dělnická zůstává nadále pode jhem dnešního proklatého nuceného hospodářství kapitalismu, ba že zneužíváním racionalisace, která z valné části všude spoluzaviňuje dnešní krisi, skoro veškeré obyvatelstvo následkem jednostranného kapitalistického, bankovního a kartelového hospodářství zůstává dále podrobeno skutečné diktatuře kapitalistů. Což nepěstuje tím část dnešní společnosti, která věru není většinou národa, za pomoci své politiky a zneužíváním své moci nucené hospodářství, kterému se masy lidu bohužel z neznalosti věcí dosud nemohou vymknouti a k jehož odstranění se nám bohužel ještě nedostává moci? Při této příležitosti však dlužno, jako již tak často, projeviti politování nad tím, že se občanským stranám, a především právě agrárníkům, právě v nynější době nedostává jakéhokoli porozumění pro to, čeho potřebuje stát a jeho národové. To dokazuje především nyní ztroskotané jednání o obchodní smlouvu s Maďarskem. S maďarské strany uveřejňuje se komuniké, ve kterém si Maďaři stěžují do toho, že zde musili ztráviti 3 dny bezúčelně. (Sen. Stöhr [německy]: Kdyby byli přišli před 3 měsíci!) Prosím, to zde stojí psáno, kdežto ministerský rada Friedmann pokouší se dokázati opak. Ať je tomu jakkoli, my sociální demokraté stojíme na stanovisku, že jednání o smlouvu dlužno zase zahájiti, poněvadž bezesmluvní stav poškozuje všechny vrstvy obyvatelstva až na hrstku bohatých majitelů mlýnů. Nutno konstatovati, že vinu na tom mají jedině agrární strany, které totiž vždy svoje zájmy zaměňují se zájmy státu. Litujeme toho hluboce a odmítáme jako příslušníci koalice následky takovéhoto postupu v každém směru.

Označiti tuto politiku tak, aby ji masy řádně poznaly, je naší úlohou, které vždy také v koalici dostojíme. A jestliže tyto strany přispívají k tomu, aby znemožnily návrhy čelící proti zneužívání racionalisace, pak podávají důkaz toho, že jsou pro zachování dnešního nuceného hospodářství, které vede ke zkáze dělnické třídy, a nikoli pro sociální demokracii, natož pak pro křesťanskou sociální demokracii. Neboť kdo dnes není ochoten, proti dnešnímu způsobu racionalisace se stopkami, proti zkrácené době pracovní s vyloučením obrovských mas dělníků z výrobního procesu, proti odsouzení k pomalé smrti hladem, a to při vyšším vykořisťování osob po zkrácenou dobu zaměstnaných a při stále stoupajících ziscích bank a vykořisťovatelských sdružení, bojovati usnášením zákonů, které umožňují tyto poměry alespoň zmírniti a časem odstraniti, ten není žádným přítelem lidí a především žádným přítelem dělníků. Dnešní tempo, to je dnešní tempo racionalisace, zachování jejího privilegia jen ve prospěch majetných tříd, to dělnická třída a tvrdíme, ani stát, již dlouho nesnese a snésti nemůže. Problém nezaměstnanosti, z toho vznikající, a k tomu nutné řešení problému pojištění proti nezaměstnanosti je toho nejlepším důkazem. Bez řešení takovýchto otázek nepřejdeme přes následky zneužívání racionalisace, které dnes nelze domysleti. Racionalisace je pro dělnictvo snesitelnou jen tehdy, je-li spojena se zvýšením mzdy a zkrácením pracovní doby a tím se stává činitelem k úpravě kritických poměrů, nikoli však jako výhradní pramen obohacení pro banky a koncerny na útraty dělníků. Všem námitkám proti tomu možno a dlužno čeliti dividendami, které dokazují opak, z čehož zajisté jest jen málo výjimek. Tím bude se musit dále zabývati nejen naše strana, nýbrž také vláda, tak jak je tomu, byť jen pomalu, v tomto rozpočtu při ještě nepostačitelných výdajích na sociální péči, a to tempem a výměrou trochu zvýšenou, poněvadž vývin nezůstává státi.

Budeme tedy musit proti libovolnému hospodářství kapitálu, které vždy jen slouží obohacení percentuálně nižší třídy společnosti, postaviti nucené hospodářství, vyrovnávající sociální poměry, které zákonitým, lidsky spravedlivým způsobem má za následek nejen zmenšení libovůle moci na jedné straně, nýbrž také nárok na právo k životu většiny obyvatelstva, to jest dělnické třídy, na straně druhé. Kdo jedná jinak, jedná proti duchu času a proti rozvoji k sociálnímu míru. Že tedy více ještě, nežli v tomto rozpočtu, bude nutno v příštích rozpočtech přihlédnouti k tomuto nutnému vyrovnávajícímu hospodářství, dovodili jsme již dříve při jiných příležitostech, neboť vedle všeho jiného jsou právě němečtí dělníci a zaměstnanci dvojnásob těžce postiženi tímto hospodářstvím státu a krisí. A chce-li někdo proti tomu snad namítnouti, že jsou to zjevy mezinárodní povahy, pak nutno bez ohledu ke všemu jinému uložiti našim zástupcům státu za povinnost, aby při mezinárodních příležitostech, jež přicházejí v úvahu, kde přece po každé do toho s důležitou tváří mluví, popřáli sluchu rozumu dříve, nežli bude pozdě.

Zákonem o osmihodinové době pracovní není pracovní doba ještě daleko upravena. Pracovní dobu dlužno, abychom umístili nezaměstnané, dále zkrátiti. Jak velice bída stoupá, dokazuje stav nemocenských pojišťoven. Od roku 1926 do 1929 zmenšily se reservní fondy okresních nemocenských pojišťoven o 124 miliony na 340 milionů. Příčiny toho jsou, že se placení příspěvků zmenšilo, výše příspěvků je nepostačitelná. Počet onemocnění stoupá. Chřipka samotná pohltila loňského roku 61 milionů. Dnes má jen ještě 28 pojišťoven reservní fondy. U 80 pojišťoven nelze již vůbec mluviti o nějakém reservním fondu a u 82 pojišťoven jsou reservní fondy immobilní anebo jen částečně mobilní. Léčebný fond veřejných zaměstnanců ztratil více nežli 21 milionů. Zkrátka, je to přímo úpadek, o kterém se však musí říci, že není jen zaviněn krisí, nýbrž také že přímo úmyslně způsoben byl organisovaným kapitálem.

Ohlášení nového bankovního zákona panem ministrem financí, spojené se snahou po dosažení levné míry úrokové, aby se tím pomohlo především zemědělství a vývoznímu průmyslu a tak dosáhlo lepší úpravy peněžnictví, dlužno jen uvítati. Vedle toho však musí se přece státní správa také snažiti, aby vyhověla obzvláště potřebám dělnické třídy. Jsme si toho plně vědomi, co znamená hlasovati za těchto poměrů pro rozpočet, ale činíme tak, poněvadž jsme přesvědčeni, chceme-li zlepšiti postavení dělnické třídy, že musíme také přinášeti oběti, ale jen tak dlouho, pokud vidíme, že po začátcích, jak je obsahuje předložený rozpočet, následuje také postupné odstranění těch nedostatků, kterými především trpí jen dělníci. Proto žádáme pro pracující lid zákonitou úpravu péče o nezaměstnané pojištěním proti nezaměstnanosti, vydání zákona o zastavení práce v podnicích ve smyslu návrhů Roschera a Pohla v poslanecké sněmovně s úpravou pravomoci živnostenských inspektorů a báňských úřadů, změnu ustanovení zákona o sociálním pojištění a o pensijním pojištění, o koupi státních papírů a zjištění, že nepotřebné obnosy těchto ústavů mají sloužiti pro bytové účely, bezodkladné vydání zákona, kterým se zřizuje paritní správa zprostředkovatelen práce povahy obligatorní, zkrácení doby pracovní, zákaz práce přes čas a zvýšení mzdy, jakož i urychlené provedení zákona o staropensistech. Uznání a konečné provedení těchto požadavků je nezbytné, chceme-li čeliti úpadku výroby, čeliti poněkud krisi zemědělské a průmyslové a tak povznesením kupní síly lidu přispěti k odstranění dnešních poměrů.

Ke konci musím však ještě poukázati k tomu, že také v národnostně-kulturním ohledu dlužno se snažiti, aby se s německým obyvatelstvem jednalo trochu spravedlivěji, nežli se to dálo doposud. Zejména způsob, jak provedeno bylo sčítání lidu, zavdává nám příčinu ke stížnostem, které nás docházejí z různých částí republiky. Tak na příklad z Hlučínska, kde se sčítací komisaři neostýchali vyhrožovati, když Němci jim nedávali vysvětlení v jazyce českém, ba neopomenuli také německé obyvatelstvo zastrašovati, což vysvítá z předložených protokolů. Také na Ústecku, tedy v krajině, o které zajisté možno říci, že obyvatelstvo stojí na stupni, že je si vědomo významu sčítání lidu, došlo k takovýmto přehmatům. V obci Dobkovicích v ústeckém okresu - příslušný protokol máme po ruce - dala jistá žena do protokolu toto: O půl 2. hodině dostavil se do mého bytu nějaký pán, aniž by se legitimoval, a řekl mi, ukazuje na náš sčítací arch, česky: "Jste přece dcera pana Schmiedla, jak to přijde, váš otec je Čech a také vaše matka. Jak můžete zde udati "německy"?" Umím jen zcela málo česky mluviti, psáti a čísti vůbec neumím. Navštěvovala jsem jen německé školy, bydlím od 24 let mezi Němci a mluvím ve své rodině jen německy. Tu domnělý komisař vyskočil, tloukl na stůl a křičel: "Styďte se, vy jste z českého pytle, to musili u vašich rodičů holubi vysedět vrabce." Škrtnul za nejhrubších urážek mé osoby a celé mé rodiny jednoduše zápis "německy" a napsal nad tím velkým písmem "česky". Protestuji co nejostřeji proti tomuto znásilnění volného projevu vůle ustanovenou úřední osobou, která má býti nejvýš objektivní, a prohlašuji ještě jednou, že jen původní zápis "německy" je výhradně správný. Žádám zákonité přísné potrestání pana Adolfa Louckého z Libochovan, jak se později mému manželi na své cestě domů k Litochovicům na vyzvání legitimoval. Podepsána Beatrix Rischling. Několik svědků je na protokolu podepsáno, a je tedy zde prokázáno, jak sčítací komisař svého úřadu zneužíval k národnostním účelům. (Sen. Jarolim [německy]: V Dubí a Teplicích a jinde nebylo tomu lépe!) Ano, všude v teplickém okresu dály se podobné věci. My němečtí sociální demokraté nejsme v národnostních věcech zajisté žádnými šovinisty. Stojíme na stanovisku rovnoprávnosti všech národů každé země a každého státu. Ale libuje-li si v takovémto způsobu jednání osoba úřední, musíme již říci: Budeme-li to trpěti, pak to přispěje mnoho k tomu, že obyvatelstvo musí pozbýti důvěry ke státu. Myslím, že bylo nutno tyto věci zde přednésti, aby veřejnost a vláda o tom zvěděla a pečovala o nápravu. (Potlesk.)

Místopředseda Klofáč (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, panu sen. Časnému.

Sen. Časný: Vážený senáte! Používám rozpočtové debaty, abych promluvil o vývoji školství s hlediska našeho veřejného života. Liberálové ve vídeňském parlamentě se zasadili o provedení zákona o osmileté návštěvě školní a o reformu učebnic. Zákon byl přijat 14. května 1869 a byl doplněn 2. května 1883. Byl také již nejvyšší čas. V Německu průmysl rostl, v Anglii byl na vysokém vývoji, Amerika Evropě soutěžila a ji ohrožovala. Američané přijímali tehdy neobmezený počet vystěhovalců a za to nám zasílali zboží za oceánem vyrobené. Dnes Amerika již vystěhovalců nepotřebuje, počet jejich stále omezuje, zato však zboží nám zasílá. V Rakousku v době vydání reformy školské byl průmysl u nás v plenkách. Maloživnosti a maloobchody byly ve městech domovem. Skoro veškerá práce byla ruční, zemědělská práce primitivní. Jediným naším místem pro vývoz byl Balkán, hlavně Turecko; kupovali od nás textilní zboží, a také oděvní průmysl získával odbyt. Pozvednouti schopnost výroby viděla strana liberální v podání návrhu v rakouském parlamentě na reformu školní výchovy. Její snahou bylo zaváděti strojní výrobu. Ke strojní výrobě bylo třeba kvalifikovaného dělnictva. Jistě že navrhovatelé reformy školské nebyli vedeni jedině snahou prospěti lidu a státu a také ne snahou pomoci hlavně dělnictvu z duševní poroby a umožniti mu lepší existenci, ale pravděpodobně vedl je k tomu také jejich vlastní zájem. Ale i tak vykonali záslužné a velké dílo.

Chci jen stručně nastíniti vývoj výchovy školní u nás ke škodě naší oproti výchově ve státech průmyslově vyspělých. Dvorním dekretem 1805 byla dána škola pod dozor kněží, vyšší dozor pak měla konsistoř. Učitelé byli jmenováni na návrh konsistoře. Návštěva školní měla býti 6letá, od 6. do 12. roku. Ale, slyšte, před 9. rokem nesměly děti býti přijaty do dílen. Tento poměr platil až do r. 1848. Rok 1848 na výchově školní mnoho nezměnil, a to málo, co revoluce ve prospěch výchovy školní přinesla, bylo opět konkordátem odstraněno. Konkordát z 5. listopadu 1855 dal školu úplně do moci kléru. Teprve v roce 1868 byla škola konkordátu zbavena. Formálně ovšem r. 1870. Rok 1869 přináší nové ovzduší. Jistě že dějepisec poznamená, že začátek průmyslového vývoje a veškerý pokrok ve vědě přinesla reforma ve školství z r. 1869. 60 roků od této školní reformy prokázalo, co škola pro lid a stát znamená. V r. 1869 byla v Rakousku hospodářská bída a lid byl kulturně zaostalý. Ještě vládl panovník a jeho rod, šlechta, kamarila a také privilegované právo zámožných. Bojem a zápasy prodírali jsme se kupředu. Stoupenci strany, ke které patřím, přinášeli v oběť existenci a svobodu. Tyto oběti nebyly přineseny jen pro chleba, byly hlavně přinášeny pro školní výchovu dětí, pro školu tvůrčí, aby odpovídala duchu doby, pro školu, která vychová kulturního člověka. Za těch 60 roků změnil se svět. Dvě etapy zaznamenáváme za tu dobu. První etapa je počátek vývoje v průmyslu a zdokonalení v zemědělství, veliký technický pokrok a všeobecný pokrok ve veškeré vědě. Škola obecná byla základem a je jím trvale. První etapu máme za sebou. Dělník z primitivní práce rukodělné, fysicky těžké, stává se řidičem stroje. Životní potřeby se zvětšují. Dělník z venkova, který byl odkázán jen na výdělek při polních pracích, jde do měst a průmyslových středisk za prací. Jde nejen dělník, jde i domkář a malorolník. Jdou do měst z venkova děti rolníků v hodnosti učitelů, úředníků, profesorů, lékařů, právníků, jdou inženýři, redaktoři, spisovatelé, stručně jde venkov za veškerým povoláním, které doba pokroku a kultury přinesla.

Lid splynul v jednu rodinu, jen zámožný venkov toho nechce pochopiti a uznati. Ne dlouhá bude doba, kdy potomci těch, kteří dnes ještě dělí rodinu na venkovskou a městskou, přijdou k poznání, že lidstvo netvoří dvě, nýbrž jen jednu rodinu. Vývoj sám je řidičem cest a silnic, které sami stavíme a které se nikde neuzavírají, nýbrž se sbíhají a zase rozcházejí. Cesty vedou všude, ke všem, tak jako život sám.

Zákony ze dne 14. května 1869 a 2. května 1883 se zrušují zákonem ze dne 28. června 1922 a nabývá platnosti zákon o školách obecných a měšťanských, t. zv. malý školský zákon. Jsme v druhé etapě. Lidské vědomosti a vynalézavost tvoří veliké hodnoty. Ale lidská povaha není přístupna spravedlivému rozdělování dosažených hodnot. Racionalisace přinesla výrobní prospěch, ale v soukromokapitalistické výrobě také zmatek. Zmatek nejen u nás, nýbrž ve všech kulturních státech.

Stroje vyrábějí nadbytek, země rodí přebytek, ale není práce, není co jíst, nevíme sobě rady. Stát dává podporu v nezaměstnanosti, konáme sbírky pro nezaměstnané, vaříme polévky a zřizujeme ohřívárny. Stát pomáhá zemědělcům uzavíráním hranic, dává jim zákon o vymílání a míchání mouky. Nespočetnými subvencemi a fondy přichází vláda zemědělství vstříc. Průmyslníci hrozí uzavřením továren a vláda jim odpisuje veliké daně. A všechno to nepomáhá, je potřebí radikálnějšího řešení. Není organisace výroby a spotřeby nejen u nás, ale ani v ostatních státech. Musíme míti regulativ jak pro průmysl, tak pro zemědělství. Potřebujeme vyráběti pro plnou spotřebu a pro výměnu toho, čeho nemáme. Je-li výroba racionelní, třeba o nadbytek zkrátiti dobu pracovní.

U nás máme nezaměstnané, polozaměstnané, vysazované a střídající se v zaměstnání. Máme propuštěné z práce - je prý jich 300.000. Radikálním prostředkem jistě by bylo zkrátiti dobu pracovní o 1 hodinu denně a ještě prospěšnější pracovati 5 dnů v týdnu po 8 hodinách denně. Pět dnů práce v týdnu po 8 hodinách je 40 hodin týdně, místo 48 hodin. 5denní doba pracovní znamená zaměstnati šestinu dělníků. Jednu šestinu nezaměstnaných však nemáme. Samotné zkrácení doby pracovní nepomůže odstraniti krisi. Je nutným, aby výnos práce dal existenci. Peníze nejsou nic jiného, nežli výměna a oběh.

Ještě jednu povinnost jest nám splniti, a to je povinná návštěva školy do 15. roku. Jeden rok prodloužení návštěvy školní umožňuje starším dáti zaměstnání. Krise, kterou prožíváme, je nám poučením. Potřebujeme pracovati k tomu, aby příští generace byla prozíravější, v egoismu umírněnější, méně chtivá osobního prospěchu, ale více dbalá zájmu všeobecného. Je potřebí, aby byl u ní vychován jiný poměr k potřebám spoluobčanů a prospěchu státu.

Mluvil-li jsem o krisi, mluvil jsem o ní proto, že jsem měl na mysli příčinu krise samé. Dáme-li mládeži dostatečné školní vzdělání, odstraníme to, co nás v této době tíží - nezaměstnanost.

V druhé etapě musí konečně dojíti ku provedení požadavku povinné 9leté návštěvy školní. Devítiletá návštěva školní je 5 tříd obecné a 4 třídy měšťanské školy. Návštěva měšťanských škol musí býti povinná, každý musí míti povinnost školu měšťanskou navštěvovati. Jsme solidární s venkovskými dělníky a dohodnuti, že budeme usilovati, aby všude na venkově byly obvodní měšťanské školy. Československý národ musí míti budoucí občany, kteří nemohli studovati na středních a vysokých školách, aspoň vyšlé z obecných a měšťanských škol. Stát má úkol, aby veškerým dětem v republice, ať v Čechách, Moravskoslezské zemi, na Slovensku nebo Podkarpatské Rusi, a také veškerým národnostem tento stát obývajícím dostalo se stejného vzdělání v obecných a měšťanských školách.

Dne 25. května 1929 obdržel senát vládní návrh zákona, tisk 889, o obvodních měšťanských školách. Tento zákon měl býti v obou sněmovnách projednán a přijat do letních prázdnin. Dnem 1. ledna 1930 měl býti uveden v život. Agrární strana znemožnila projednání, obvodních měšťanských škol nemáme.

Druhý vládní návrh dosud podán nebyl. Píšeme datum 15. prosince 1930. Po projednání rozpočtu nastanou vánoční prázdniny. Kdy vláda návrh k ústavnímu projednání předloží, jest otázka. Zákon z r. 1869 a doplněný v r. 1883 stanovil měšťanské školy jako školy, které poskytnou žactvu vyššího vzdělání škol obecných. Měšťanky mají nejen praktický význam k potřebám průmyslovým a živnostenským, nýbrž i význam pro zemědělství. Měšťanky jsou průpravnou ke studiu na školách odborných. Přes 50 let máme měšťanské školy a ty po škole obecné mají zásluhu, že zvýšily průměr lidového vzdělání školního. Žactvo ze školy měšťanské se uplatnilo v různých oborech v praktickém životě. Zdatnost dělníků zaměstnaných v průmyslu vděčí výchově, kterou obdrželi na školách měšťanských. Ale nejen dělníci se uplatnili v praktickém životě, také živnostníci, rolníci, úředníci a učitelé. Jaká chyba, že jdouce do 13. roku samostatného státu, nemáme dosud obvodních škol měšťanských. Voláme k vládě, aby neotálela a návrh o obvodových měšťanských školách sněmovnám Národního shromáždění ku projednání předložila.

Pana ministra školství a nár. osvěty žádáme, aby vládě tlumočil tento náš hlas a zároveň aby naše doklady, které mluví pro urychlené projednávání zákona o obvodových měšťanských školách, vládě předložil. Jsme ve svobodném státě. Náš stát potřebuje vzdělaných občanů. K veřejnosti pak voláme: Nepřipusťte, aby vládní návrh o obvodových školách, který, očekáváme, že počátkem r. 1931 podán bude, mohl býti zase zmařen. Člověk na venkově pro své děti potřebuje také měšťanské školy, třebas by byl jen podruhem. Voliči mají také slovo.

Pan ministr školství a národní osvěty provedl určité reformy ve školství, které směřují ke skutečnému pokroku. Tyto reformy dovolím si vám, jak dalece jsem je dovedl sledovati, předložiti. Byly vydány nové učebné osnovy pro obecné školy. Za druhé byla zřízena pedagogická akademie v Bratislavě. Za třetí byla provedena reforma středních škol v první a druhé třídě. Za čtvrté jsou zřizovány kursy pro mládež škole odrostlou. Za páté byla vydána nová kvalifikační stupnice pro učitelstvo obecných škol. Za šesté byl vydán nový zkušební řád pro profesory.

Nynější ministerstvo školství má své trvání v letošním roce z nových voleb. Bylo vykonáno podle mého názoru ve věci reformy školství, co vykonati se dalo. Já za svoji osobu a jménem své strany s tohoto místa - prosím, aby to nebylo vykládáno tak, že mluvím jako straník - děkuji panu ministrovi za dílo, které dosud pro školu vykonal. (Výborně!) Nejen panu ministrovi, ale také pánům z ministerstva školství, kteří při předlohách spolupracovali, a pravím, kdyby toto dílo anebo část tohoto díla byla vykonána ministerstvem školství a národní osvěty kterékoli strany, že bych mu nejen s tohoto místa poděkoval, ale šel bych mu osobně za reformu školy poděkovati. Jako straník to dělati nemohu a také nebudu.