K tomuto školství mám však některé poznámky hlavně po stránce jazykové.
Podle jasného znění smlouvy st. germainské z 10. září 1919 a podle § 3 Ústavní listiny ČSR. má právo o jazykových, školských a církevních otázkách Podkarpatské Rusi rozhodovati sněm podkarpatoruský. Proto v řešení otázek jazykových a školských, pokud nebylo možno se jim vyhnouti, mělo se postupovati velmi obezřetně a nikdy se nemělo nic podniknouti bez souhlasu guvernérova, který podle ústavní listiny má zákony sněmem podkarpatoruským usnesené podepisovati spolu s panem presidentem.
Toho se však nedbalo, nezachovávala se při řešení těchto otázek patřičná objektivita a dnes máme na Podkarpatské Rusi horší jazykový zmatek, nežli v prvních letech po převratu.
Dopouštěli jsme se osudných chyb a jest již nejvyšší čas, abychom se k nim přiznali a jich se uvarovali.
Za dob rakousko-uherských podporovala Vídeň s Berlínem se škodolibou radostí ve východní Haliči se vzmáhající hnutí germanofilsky orientovaných Ukrajinců. Dálo se to úmyslně proti Rusku. Maďaři nedopustili však, aby se toto hnutí přeneslo přes Karpaty také do území, jež dnes tvoří Podkarpatskou Rus. Teprve Československá republika z neznalosti věcí nejen trpí, ale podporuje toto germanofilské hnutí Ukrajinců.
Po převrate počala naše vláda usazovati do škol a úřadů na Podkarpatskou Rus zajatce z Haliče. Těm se u nás dobře vedlo, proto přitahovali do Podkarpatské Rusi své rodáky. Tak vzrostla v této zemi ukrajinská emigrace, které se Poláci rádi zbavili jako živlu iredentistického. Většina domácí inteligence byla orientována po maďarsku a uprchlá do Uher. Tím ukrajinští emigranti z Haliče nabyli vrchu a rozšiřovali klamné tvrzení, že obyvatelé Podkarpatské Rusi jsou také Ukrajinci a jejich řeč že je také ukrajinská.
Tak se utvořily tři směry v řešení jazykové otázky Podkarpatské Rusi. Jeden tvrdí, že se má ve školách užívati spisovného jazyka ruského, druhý je pro uměle vytvořený jargon ukrajinský a třetí pro původní ruský jazyk domácí, který ovšem není jednotný (dělí se ve tři hlavní větve s mnoha nářečími). V podstatě je to ustrnulý, nekultivovaný, chudý jazyk prostého lidu ruského z 18. století.
Není potřebí dokazovati zde, že jedině správný, spravedlivý a demokratický postup je vyučovati na školách obecných jazykem domácím, dětem docela srozumitelným a volbu jazyka spisovného ponechati volnému vývoji podle přání místního obyvatelstva do té doby, dokud podle st. germainské smluvy o tom nerozhodne právoplatně sněm podkarpatoruský.
Rád konstatuji, že na toto stanovisko se postavil ve své odpovědi k těmto otázkám, jež jsem pronesl před týdnem v rozpočtové debatě, pan ministr školství. Názor tento však nebyl dosud náležitě uplatňován také v praksi.
Tak na př. zemský president pro Podkarpatskou Rus vydal výnos, jímž nařídil školním inspektorátům, aby ve styku se soudy, úřady, institucemi, podniky a orgány republiky používaly výhradně jazyka československého. Proti tomuto výnosu podali 26. srpna 1930 protest senátoři, poslanci a j. veřejní pracovníci Podkarpatské Rusi. Brzy však místo odpovědi na tento protest následoval nový výnos zemské vlády v Užhorodě, kterým se zakazuje užívati na ruských školách učebnic, jež svým nákladem vydalo "Učitelské tovaryšestvo v Užhorodě" a nařizuje se, že se musí na nečeských školách v Podkarpatské Rusi užívati jedině učebnic ukrajinských, které aprobovalo bývalé ministerstvo školství a národní osvěty.
Favorisování ukrajinismu je tu docela jasné. Proto jsme věc tuto s kolegou Hubkou, Plamínkovou a společníky interpelovali, když jsme zvěděli, že toto zjevné ukrajinofilství vyvolalo odpor mezi učitelstvem i občanstvem Podkarpatské Rusi.
Jiným důkazem tohoto nadržování ukrajinismu a potlačování rusismu je, že ukrajinská gramatika Pankievičova je dovolena na školách středních, kdežto Gramatice ruského jazyka pro střední školy Podkarpatské Rusi, sestavené domorodými vědeckými odbornými znalci za redakce arciděkana Sabova, dovolení toto uděleno nebylo, ač vydavatelstvo - "Obščestvo Duchnoviča" - od r. 1924 o to žádá samo i prostřednictvím guvernéra Podkarpatské Rusi dr Bezkida. Na tyto žádosti nedostalo se mu vůbec odpovědi. Letos podalo ministerstvu již osmou žádost.
Toto favorisování ukrajinismu je se stanoviska právního protizákonné, poněvadž odporuje smlouvě St.-germainské i naší ústavní listině, a se stanoviska politického je nebezpečné celistvosti naší velké Československé republiky, poněvadž podporuje odstředivé snahy Ukrajinců, jejichž ideálem je utvoření Veliké Ukrajiny, do níž zahrnují také naši Podkarpatskou Rus.
O důkazy není nouze. Mám tu dva druhy mapek Veliké Ukrajiny, jedna z nich je fotografií mapy nástěnné. Na obou těchto mapách zahrnuta je do budoucí Vel. Ukrajiny z naší ČSR. nejenom celá Podkarpatská Rus, nýbrž také značná část východního Slovenska až po 20. poledník, t. j. po Košice s Prešovem a Spišskou Magurou.
Tyto mapky hlásají, že Podkarpatská Rus není trvalou částí ČSR., jak zaručuje smlouva St.-germainská, ale že jen dočasně při ní zůstává. Jakmile se však naskytne vhodná příležitost, že se přičlení k pravé své vlasti - Veliké Ukrajině.
To praví tyto mapy. A co říká učitel ve škole svým žákům, když je takovými mapkami poděluje, když podle nich učí? Stačí, když ke svým výkladům zvolí za pomůcku na př. knihu "Dějiny Podkarpatské Rusi" od berehovského profesora Vasilia Pačovského, nebo některou z dalších čtyř ukrajinofilských knih, jejichž názvy jsem již uvedl ve výboru rozpočtovém. Všechny jsou hojně rozšířeny ve knihovnách škol obecných, měšťanských i středních. Promluvil o tom zde včera p. kol. dr Bačinský.
Knihu Pačovského vydal ukrajinofilský spolek "Prosvita" v Užhorodě za peníze státní, kterými je hodně podporován, zatím co důležitější loyální spolek Duchnovičův a j. jsou opomíjeny.
Jest jistě namístě, když v debatě rozpočtové se táži, nepodporujeme-li takto státními subvencemi iredentu, nepřipravujeme-li neklid a vnitřní rozbroje, když dovolujeme, aby se děti, příští občané ČSR., učili pošilhávat za hranice?!
Můžeme trpěti, aby školský referát v Užhorodě vkládal do balíků knih, většinou ukrajinofilského ražení, také protistátní letáky "Lastivka", jak učinil n. př. při zásilce, kterou úředně expedoval jedné škole pod č. 3.349/30?
V tomto letáku nadává se nám Čechům parasitů, jsme vůbec tupeni a celá brožura je tendence velezrádné. Tyto letáky byly úředně poslány ne jedné, nýbrž mnohým školám. Můžeme k tomu mlčeti? Můžete platiti velezrádce, kteří takto za naše peníze šíří velezradu pod ochranou moci úřední? (Výkřiky podivu.)
Kdo vychovává učitelstvo k této velezrádné činnosti?
Na Podkarpatské Rusi jsou dva učitelské ústavy. Jeden v Mukačevě, ruský, státní, jemuž je zakázáno přijímati více nežli 40 žáků. Druhý soukromý s internátem pro hochy a dívky v Užhorodě, který je spravován lidmi bez předepsaného vzdělání a veden v duchu ideologie ukrajinské. Slyšel jsem mnoho nářků na učitele - odchovance tohoto ústavu. Stačí, když osvěžím vaši paměť upozorněním, že letos pro atentát na representanta ruského směru, arciděkana Sabova odsouzený mladík Tacinec byl žákem tohoto ústavu a že také tři mladíci, jímž se klade za vinu přepadení a zavraždění užhorodského tajemníka soc. dem. strany Koláře, jenž byl orientován protiukrajinsky, jsou rovněž žáky tohoto ústavu.
A nyní nechť i suchá čísla rozpočtu řeknou, zda je pravdivé moje tvrzení o favorisování velezrádného ukrajinismu! Z 10. kap. stát. rozpočtu na str. 101 vidíme, že na vydržování ruského státního ústavu učitelského v Mukačevě je po odečtení výnosu z pozemku - na str. 247 rozp. - určeno ze státní pokladny 300.900 Kč, kdežto na podporu soukromého ukrajinského ústavu v Užhorodě platí stát 460.000 Kč, tedy o 159.100 Kč více.
Nemůže býti sporu o tom, že mnohem lacinější by bylo zříditi při stát. učit. ústavu v Mukačevě potřebné, ale stále nedovolené pobočky, nebo založiti nový státní učit. ústav, řízený lidmi kvalifikovanými v duchu státní jednoty. K tomu ještě nutno podotknouti, že z ruského ústavu mukačevského vychází ročně asi 40 abiturientů, kdežto z ústavu užhorodského asi 80.
Dobří naši občané velmi přesvědčivě tvrdí, že iredentě ukrajinofilské nebude na Podkarpatské Rusi učiněn konec dříve, dokud nebude zrušen soukromý učitelský ústav v Užhorodě. Nechť věc vyšetří, uváží a provedou příslušní činitelé! (Tak jest! - Výborně!)
Nutno také uvážiti, zda činíme dobře, když v Praze vydržujeme Ukrajinskou universitu.
Dvojím loktem měří se také lidovýchovná činnost na Podkarpatské Rusi. Ukrajinofilský spolek "Prosvita", ačkoli vykazuje pouze 10% lidovýchovné činnosti oproti spolku Duchnovičovu a jiným ruským spolkům, dostává nepoměrně větší státní podpory, nežli všechny ostatní ruské spolky dohromady. Letos obdržela "Prosvita" kromě subvence ještě 1,000.000 Kč státní bezúročné půjčky na svůj národní dům. (Slyšte!)
Dvojí loket ukazuje také rozdělení státní podpory mezi skauty. Skaut ukrajinský obdržel 60.000 Kč (Sen. Hubka: Z kterého ministerstva?) to bude asi ministerstvo zdravotnictví a skaut ruský ani haléře. Skauti ukrajinští tábořili o prázdninách ve Varně, kdež se stýkali se "Sičí" (zahraničním ukrajinským spolkem skautským), kde je společně vychovával i jistý ukrajinský profesor, který byl pro velezradu vyhoštěn z naší republiky. (Slyšte!)
Dalším důkazem pro favorisování ukrajinismu je fakt, že členy zkušební komise pro učitelské zkoušky jsou výlučně Ukrajinci nebo ukrajinofilové, ačkoli mezi domácí ruskou inteligencí je na 30 diplomovaných profesorů, kteří by tuto funkci rádi a dobře zastávali.
Rovněž je již svrchovaný čas, aby i některé, snad jen formální, ale ve svých důsledcích přece jen důležité, poměry správní byly vyjasněny a postaveny na zákonný podklad. Nechci zacházeti do podrobností, ale připomenouti musím, že na př. i sám nejvyšší školský zemský úřad pro Podkarpatskou Rus je dosud opravdovou kuriositou. Vždyť ani jeho název ani kompetence není dosud přesně stanovena. Říká se mu někdy "Zemský školní úřad", jindy "Školský referát pro Podkarpatskou Rus". Ministerstvo školství a n. o. pokládá jej správně za svůj referát, kdežto Zemský úřad pro Podkarpatskou Rus jej považuje za svůj odbor školský. Všechna jeho akta podpisují se jménem zemského presidia a mají také čísla zemského úřadu.
Velmi dobře na Pod. Rusi jak na školách českých, tak i na školách ruských působí učitelstvo české. Jeho vliv na osvětové povznesení Pod. Rusi je velmi znatelný a blahodárný, což rádi a vděčně uznávají i prostí a rozumní lidé venkovští. Toto exponované české učitelstvo zaslouží si větší blahovůle, nežli jaká se mu dosud věnuje. Žije v poměrech výjimečných a měl by se jeho osud zlepšiti také výjimečnými opatřeními, jak na to bylo již upozorněno interpelací sen. Hubky, Merty, Plamínkové a společníků (tisk 299/2). Vždyť se jedná pouze o 70 učitelů! Poněvadž každý takový exponovaný učitel na jedinou cestu k návštěvě rodičů nebo příbuzných platiti musí i několik stovek, je zajisté správno, aby se mu dostalo aspoň dvakráte do roka volné jízdenky. Nynější značné zvýšení jízdného na drahách dolehne zvláště těžce na tyto učitele v místech zastrčených a bylo by činem jen nepatrného uznání, kdyby se mu od nového roku dostalo takových ročních sníženek na dráhu, jaké dostávají všichni státní zaměstnanci, z nichž většina nežije v poměrech tak svízelných a v takové odloučenosti od center kulturních jako těchto 70 učitelů. Těmto 70 nositelům české kultury, kteří bez vlastní vůle z moci úřední byli přikázáni na Pod. Rus, měly býti vůbec ponechány staré přídavky, nebo by se jim mělo přispěti zvláštními přídavky osobními. Zasluhují toho plným právem, poněvadž jsou odsouzeni ke kulturnímu strádání a vysazeni větším námahám a častějšímu onemocnění.
Ale nejen učitelstvo exponované na Pod. Rusi, nýbrž i učitelstvo českých stát. škol hraničářských vydáno je neblahým následkům z nehygienického umístění učíren i bytů.
Mám tu statistiku o bydlení hraničářského učitelstva v Čechách a zemi moravsko-slezské. Uvedu z ní jen stručný výtah jako doklad svých tvrzení:
V obvodu duchcovském: V Bystřanech u Teplic-Š. učitel bydlí v Teplicích-Šanově; v Dubé u Teplic-Š. učitelé bydlí mimo obec; v Milé správce školy nemůže nalézti bytu; v Želenicích správce školy bydlí na půdě;
v obvodu karlovarském:
V Libyni správce školy musí bydleti mimo sídlo školy;
v obvodu Českého Těšína:
V H. Lištné učitel bydlí nevhodně u domkáře; v Bukovci učitel bydlí v nezdravých horských chaloupkách; v D. Lomné není bytu; Poláci bojkotují čes. učitelstvo; v Svibicích správce školy bydlí v bytě se shnilou podlahou; v Životicích ženatý spr. šk. obývá jednu světničku; v Žukově D. byteček je půl hod. od školy; v Žukově H. správce školy bydlí v komůrce, která je zároveň školním kabinetem;
v obvodu Žatce:
V Břvanech učitelstvo bydlí v dřevěných podkrovních světnicích; v Deštnicích pěstounka bydlí v komoře, která je kabinetem; v Lipenci čtyřčlenná rodina správce školy obývá plochu 50 m2; v Nehasicích správce školy bydlí v komůrce, která je školním kabinetem;
v obvodu Znojma:
V Hnanicích správce školy bydlí ve vlhkém kabinetě; v Kyjovicích správce školy bydlí rovněž v kabinetě;
v obvodu chebském:
V Boru pěstounka bydlí v předsíni školy;
v obvodu Jihlavy:
V Ždírci kabinet slouží za byt správci školy;
v obvodu plzeňském:
V Lišině správce školy bydlí v podkrovním pokojíčku; v Zbuchu učitelé musí bydleti v Plzni;
v obvodu České Lípy:
V Osečné učitel bydlí v kabinetě; v Černousech bydlí učitel rovněž v kabinetě;
v obvodu libereckém:
V Lučanech pěstounka bydlí na nádraží; v Machníně správce školy bydlí v podkroví v pokoji 2 m vysokém; v Příchovicích správce školy bydlí v kabinetě;
v obvodu litoměřickém:
V Chotiměři pěstounka bydlí ve sklepě;
v obvodu Opava:
V Radkově správce školy bydlí ve šk. kabinetě;
v obvodu podbořanském:
V Kašticích byt je ve zchátralé budově německého statkáře, který ji nechává zúmyslně pustnout; v Pastuchovicích správce školy bydlí ve školním kabinetě; v Stvolnech správce školy bydlí v bývalém záchodku. (Slyšte!)
Nikdo nepopře, že tyto špatné poměry bytové jsou často zdrojem nemocí a neblaze působí na výkonnost učitelstva.
Nemusím zde zajisté připomínati, jak důležitý pro ducha školství v každém okrese jest úřad školního inspektora. Tomu však neodpovídá ani právní, ani hmotné postavení okr. škol. inspektora. Platu nedostává okr. školní inspektor za tento svůj tak odpovědný úřad vůbec žádného. Dostává pouze ke svému původnímu platu učitelskému nebo profesorskému cestovní paušál na obuv a stravu. Tento dietní paušál se pohybuje podle počtu škol ve výši 200 až 300 Kč měsíčně. Je to tedy tolik, že tak tak postačí na koupi a správku bot, na jízdné drahou nebo autobusem a nocležné. Ovšem velmi skrovně. Autem inspektor jezditi nesmí a v hotelích noclehovati nebo se stravovati rovněž ne, nechce-li ovšem na paušál dopláceti.
Myslím, že o tomto bídném postavení okr. škol. inspektorů se vůbec neví. Již léta se domáhají za svou práci také nějakého služného, ale dosud marně. Není to ostuda? Dá se tento stav dlouho udržet?
V době dnešních krisí nutno si uvědomiti, že hospodářské krise jsou akutní, ale doufejme, že pomíjivé, kdežto krise státního zaměstnanectva trvá již přes patnáct let! Sami jsme to doznali, když zde v senátě i v poslanecké sněmovně jsme odhlasovali jako okamžitou nouzovou podporu, t. zv. třinácté služné. Stav tento zavinily nejen hospodářské poměry dneška, ale hlavně i neudržitelná platová systemisační soustava státně zaměstnaneckých platů. Je nemožno, aby tímto systémem se urovnaly četné platové nesrovnalosti tak, aby se necítily celé skupiny zaměstnanců nespravedlivě zkráceny. Je nutno vypracovati novou soustavu na podkladě automatickém tak, aby každý státní zaměstnanec zcela bezpečně věděl, když do služby svého státu vstupuje, jaký bude jeho služební postup v určitých letech, když bude bezvadně konati své povinnosti.
To dodá státním zaměstnancům jistoty a spokojenosti. Stát má býti vzorným zaměstnavatelem, aby mohl od těch, do jejichž rukou vkládá tolik moci, žádati také výkony co nejlepší. Kdo správně chápe demokratický charakter našeho státu, jistě nebude chtíti, aby státní zaměstnanci byli mrtvá, bezduchá kolečka státního mechanismu, jež konají nemyslivě svou mechanickou práci, ale aby každý z nich co nejlépe uplatnil právě své nejlepší vlohy a síly ke prospěchu státního celku. Nechceme, aby státní zaměstnanci konali svou práci bez zájmu a radostného uspokojení, ale aby se jí věnovali cele a s plným porozuměním. Nechceme míti ani na místech vůdčích, ani podřízených pouhé byrokratické loutky, ale lidi iniciativné, odpovědné, povolání svému radostně oddané, je milující a se zálibou vykonávající.
Racionalisace, která se musí i v práci kancelářské dobře provésti, nesmí učiniti ze státních zaměstnanců stroje, ale naopak musí je osvoboditi od bezduché práce a povýšiti tuto jejich práci podle zásad laborethismu na zaměstnání, které duševně uspokojuje, těší a činí šťastným. Tyto předpoklady může splniti práce, která nebrání rozvoji duševních schopností jednotlivců, ale napomáhá rozvoji tvůrčích sil. Je to jedním z problémů laborethismu, kterému by se měla věnovati zvýšená pozornost právě ve všech oborech státní správy a státního podnikání. To by byla cesta k rozumnému odbyrokratisování, t. j. vypuzení toho byrokratismu, který je dnes z největších překážek opravdového demokratismu.
Přílišným byrokratismem trpí naše státní úřady ve všech oborech. Všude je přemíra zbytečného psaní, hromadění různých odpovědných funkcí v jedněch rukou, jako n. př. zákonem protiautonomním čís. 125, který okr. hejtmanům přidal tolik práce, že ji nemohou řádně zastati. Naproti tomu úředníci nižší nemají téměř žádné odpovědnosti, ani iniciativy a jsou odkázáni na práci více jen mechanickou a šablonovitou, která vede k bezduchému vyřizování aktů, k práci neradostné a svou bezohledností často nespravedlivé, poněvadž se při ní uplatňuje staré přísloví, že litera zabíjí ducha.
Na byrokratismus naříká se u nás ve všech oborech. O byrokratismu školních úřadů vyšla loni kniha "Boty sv. Byrokrácia". Nejsmutnější při ní jest, že základní děj této knihy je založen na skutečnosti. Měla by se věnovati zvýšená pozornost zvláště zemské školní radě moravské, jejíž byrokratismus jest již pověstný. Různost základních principů okresních školních výborů a zemských školních rad je stálým pramenem rozporů mezi oběma těmito školními úřady. Stručně se dá vyjádřiti jako boj mezi demokratickým a byrokratickým principem. (Sen. Riedl: Poslední případ v Brně!) Ano.
O byrokratismu ve správě železniční při říšském sjezdu živnostenské strany vyjádřil se sám pan ministr, že v tomto resortu je ho nejvíce. Dovolte, abych podal ukázku: Jistý hoch musil zanechati za války studií, poněvadž mu odvedli otce k vojsku a matka s několika dětmi nemohla ho vydržovat, přerušil studia ve III. tř. gymnasijní, byl pak přijat na dráhu za smluvního dělníka, ale přidělen do kanceláře. Brzy vykonával práce úřednické, ale měl plat nádenický. Poněvadž je nadaný a snaživý, dostudoval soukromě střední školu a vykonal zkoušku maturitní. Na základě takto nabytého středoškolského vzdělání žádal, aby byl přemístěn do příslušné úřednické kategorie. To se mu stále upírá, ačkoli práci takto kvalifikovaného úředníka vykonává již 13 let. Prý maturitní vysvědčení privátním studiem získané nemá té platnosti, jako vysvědčení žáka řádně školu navštěvovavšího. Ministerstvo školství rozhodlo, že toto vysvědčení privatistovo jest rovnocenné s vysvědčením řádného žáka. Min. železnic si nedalo říci. A tak onen mladý muž s maturitním vysvědčením koná již 13. rok práci úředníka, ale má plat, hodnost a postup jako nádeník. Je zál. důstojníkem, poněvadž min. nár. obrany uznalo platnost maturitního vysvědčení. Když 18 a 19letí hoši, absolventi střed. škol, kteří si vysvědčení své řádně vyseděli ve školních lavicích, jsou ke dráze na místa úřednická přijímáni, může náš mladý muž, který vzdělání středoškolské nabyl neúmornou pílí, dívati se klidně na tuto "spravedlnost", která dává přednost nevyspělému mladíku před mladým mužem, který má totéž vzdělání a po 13 let dokazuje, že práci svou dovede zastati k naprosté spokojenosti nadřízených úřadů? Dovedete se vžíti v duševní stav tohoto odmrštěného, přehlíženého mladého muže?
Případ tento není jenom ukázkou byrokratismu, ale také důkazem nesprávnosti systému, na kterém jsou založeny platové zákony č. 103 a 104.
Na to, co zde bylo včera řečeno panem sen. dr Hilgenreinerem o tom, že máme méně úřednictva německého, nežli vyplývá z počtu německého obyvatelstva, odpovídám, že by bylo nesprávno, kdyby se úřednictvo mělo ustanovovati podle jiného měřítka, nežli podle schopnosti, ovšem s předpokladem dokonalé loyality ke státu. U koho tato loyalita není nepochybná, tomu se nemůže za žádných okolností svěřiti ani nejpodřízenější úřad ve státě. To je tak přirozené, že o tom se dále šířiti nemusím.
Před několika lety bylo vydáno heslo "zjednodušiti úřední administrativu". Těšili jsme se na to všichni a radostně jsme podávali návrhy. Dopadlo to však tak, že místo zjednodušení nastaly nové komplikace, hromadění papíru, psaní, vzrůst neradostné mechanické práce, která právě svou jednotvárností unavuje a vyčerpává.
Abych to lépe vystihl, připomínám, jak Dostojevskij v Zápiscích z Mrtvého domu vypravuje, že kartožníci nebyli nešťastni, když se jim ukládala práce namáhavá, ale naopak nejstrašnější jim byla taková práce, kterou jim ukládali z nedostatku jiného zaměstnání, jako na př. aby sváželi kameny na hromadu a když hromada byla navežena, opět přikázali, aby ji rozvezli. Dostojevskij správně poznamenává, kdyby bylo někomu přikázáno, aby celý den míchal ve sklenici čistou vodu, nebo konal podobnou, úplně zbytečnou práci, že by musil buď zešílet, nebo by musel uvěřit, že konaje tuto práci, slouží bohu, když ne jinak, tedy alespoň svým utrpením.
Byrokratismus u nás příliš vybujel. Důkazy shledávati není nesnadno. Nebezpečí byrokratismu předvídalo se již před lety, měla se zříditi komise, která by pracovala na zjednodušení správy ve státních úřadech. Kdy se zřídí? Počkáme, až byrokracie nám docela zahubí, zničí naši demokracii?
Caveant senatores, ne quid detrimenti res publica capiat! (Potlesk.)
Místopředseda dr Heller (zvoní): Dále má slovo pan sen. Danko.
Sen. Danko: Slávny senát! Menom Slovače, v zastúpení najširšej vrstvy roľníckeho ľudu republiky Československej mám prehovoriť ku štátnemu rozpočtu na rok 1931 a v dnešných mimoriadne ťažkých pomeroch nemôžem sa ubrániť, aby som dôrazne neprejavil, že sa mňa ujíma istý pocit bázne, ktorý musí opanovať myseľ i srdce každého berného a svojmu ľudu oddaného syna a dcéry drahej otčiny republiky Československej, keď sa v katastrofálnom položení občianstva štátné výdavky nezmenšujú, ale naopak práve zväčšujú.
Rozpočet je privysoký. To bolo vyslovené kompetentnými parlamentnými činiteľmi behom jeho dosavádneho pojednávania už opätovne a ten fakt musíme priklincovať i teraz, keď sa blížime k zakončeniu jednania o ňom, a keď vieme, že sa na rozpočte už nič nezmení. Skutočnosť, že je rozpočet nezmeniteľný, je síce otázkou, o ktorej by sme si mohli veľa pohovoriť a na podvrátenie jej mnoho pádnych dôvodov priniesť. Sme si však vedomí toho, že rozpočet je štát a v záujme pokojného a riadneho vývinu štátu musíme byť štátnej správe na pomoc i za ťažkých okolností, aké sú teraz, keď ľud mimorianymi príčinami hatený, pod ťarchou nesnesiteľného bremena žitia - bytia stále viac a viac klesá, je vyčerpaný a nemôže svojím občianským povinnostiam čo poplatník vyhovieť tak, ako by mu to v riadnych okolnostiach bolo umožnené. Chodiť a pracovať medzi tým ľudom, počúvať stále jeho prejavy nespokojnosti a oprávnené výkriky zúfalosti, je menovite pre parlamentného činiteľa a zákonodarcu v dnešných ťažkých časoch vecou iste nesnadnou a štátna správa bola by predsa mala lepšie uvažovať o zvýšení budúcoročného rozpočtu a - ruku na srdce - i zákonodarné sbory maly o veci lepšie premýšlať, či majú tohoto roku odhlasovanými novými štátnymi výdavkami, ktorých je celý rad, financie štátu zaťažovať.
Je zle. Zástupcom ľudu za daných okolností prichodí ľud tešiť, pripravovať ho ešte na horšie a napomínať ho ku sporivosti. Že náš a to menovite slovenský ľud je sporivý, ktorý si odtrhne i od úst, len aby mohol niečo odložiť, - je vecou dokázanou. Chudobný roľník-domkár, otec četnej rodiny mal na celoročnom príjme Kč 3.600, zaopatril si z toho rodinu, poplatil i dane a usporil z uvedeného obnosu ešte 600 Kč. - Je to ozaj dokonalý a nie ojedinelý príklad sporivosti nášho slovenského ľudu. Sú ovšem i výnimky, ale riedšie. Ľud sporil a sporí a k tomuto zakorenenému dobrozvyku nútia ho vo zvýšenej miere zlé hospodárske pomery, v ktorých sporiť nemôže a je nútený siahnuť k úsporám, čo veru nerád robí, a keď to predsa musí učiniť, je celý nešťastný. Prizvukovať mu a napomínať ho k sporivosti celkom oprávnene vylúdi z neho otázku: "Ja mám sporiť?" "Prečo nesporí štát?" a má pravdu.
Prečo nesporí štát? Je to iste pozoruhodná otázka ľudu, ktorou by sma sa mali menovite pri pojednávaní štátneho rozpočtu dôkladne a obšírne zapodievať. Je isté, že by sa dalo veľa a veľa usporiť, o čom nás poučujú časté skúsenosti v rôznych odvetviach štátnej správy. Sporením dosiahneme nielen predošlú štabilitu rozpočtu, ale i žiadúcny postupný pokles štátnych potrieb a tým aj odbremenie veľmi zaťaženého poplatníctva. Toto je problém, ktorým sa musíme vážne zaoberať a jeho rozriešenie s urýchlením uskutočniť. - Ťažké, nesnesiteľné poplatnícke bremeno nášho ľudu je vodou na mlyn našim neprajníkom, nepriateľom národa a štátu, ktorí to vo svoj prospech využívajú a neuvedomelý a utlačený ľud vo svojej biede vrhá sa do ich sietí. Pokusy nadšencov osviecovať, povzbuzovať a oduševňovať ľud sú prirodzene bezvýsledné, keďže cesta k srdcu vedie cez žalúdok, ktorý musí byť napred uspokojený a až potom sú badateľné účinky i na ostatných ústrojoch.
Sporiť tedy buď heslom štátnej správy v budúcnosti, a chceme veriť, že ono činne uplatní sa už pri budúcom rozpočte!
Po tomto úvode prechádzam k vlastnému rozpočtu a k niektorým kapitolám mám nasledovné stručné poznámky:
Kapitola 5. Ministerstvo národnej obrany.
Tak pri tejto, ako aj pri nasledujúcich kapitolách je nemožnosťou zaoberať sa podrobne uvedenými ciframi. Buď zdôraznené, že rozpočet ministerstva národnej obrany je opriti r. 1930 v konečnom výsledku nezmenený a potreba je pre budúci rok vykázaná v obnose Kč 1.400 mil. Kč.
Potreba ministerstva národnej obrany vykazuje obrovský obnos. Žiaľ že je on nutný, keď sme obkľúčení nepriateľmi, mierumilovnosť nadiktovať je nemožnosťou, keď ľudstvo nezachováva veliký príkaz lásky. Koľko by sa dalo i tu usporiť, keby bolo možné zaviesť všeobecné odzbrojenie!
Pri tejto kapitole musím poukázať na veľkú krivdu učiteľov-vojakov, ktorým sa vojanská prezenčná služba do platového postupu a penzie nezapočíta, o čom obšírnejšie pojednaní v rámci kapitoly 10.
Veľký nedostatok učiteľov nám pripomína tiež vážny úkol uvažovať o tom, ako by mohli byť učitelia zpod vojanskej služby uvoľnení a vrátení svojmu povolaniu. Je nám známo, že Maďarsko pred zahraničnými forami uviedlo proti nám nesmysle o nedostatkoch nášho školstva, ktoré síce neobstály, ale fakt, že je učiteľov nedostatok, diktuje nám povinosť vo vlastnom záujme, aby sme túto otázku, keď i priechodne, ale predsa upravili.
Vojanská daň pre nevojakov by mala byť bohatým zdrojom štátnych príjmov, mala by sa primerane upraviť, aby sa utvorila medzi povinnosťmi vojakov a nevojakov aká taká rovnováha. Ako je na jednej strane pýchou byť vojakom a hanou ním nebyť, tak sa nedá porovnať ani daňou vyvážiť pri pohodlí nevojaka to, čo vojak za 18 mesiacov často tvrdo a kruto zkusuje. Kto je tedy nie vojakom, nech to v podobe daní aj pocíti.
Kapitola 6. Ministerstvo vnútra.
Rozpočet tejto kapitoly vykazuje potrebu Kč 699,091.400, tedy o Kč 7.778.340 viac ako v r. 1930. Potreba vykazuje úctyhodný obnos. No, sporiť by bolo možné i tu, trebárs vieme, že menovite naše okresy na Slovensku nie sú vystrojené potrebnými pracovnými silami tak, ako by bolo potrebné. Máme tiež iné mnohé nedostatky, menovite v ohľade národnom, o ktorých pojednať by bolo obšírnou kapitolou. Riešenie týchto vyžadovalo by prácu nadľudskú, ale v záume národa a štátu veľmi potrebnú. Dúfajme, že časom nastane náprava a my vo svojom budeme konečne páni a nebudú naše národné žitie ubíjať tí sami, ktorí nás katanovali i pred rokom 1918. Slovenská povaha je trpezlivá a trpezlivo čaká dobu, ktorá veru behom 12 rokov samostatnosti našej mohla sa už dávno dostaviť. Bola ona vlastne už i tu, len my sme boli slabí a dovolili sme v našej pokojamilovnosti, čo by nám veru voľakedy nikdy nebolo bývalo dovolené. Nás v našom národnom žití-bytí naša demokracia často zabíja, je nám na škodu a práve orgány ministerstva vnútra by nám v tomto mohly a maly byť veľmi napomoci. Čakáme a dúfame, že čo sa nedá razom, to sa podá časom.