Ke všem těmto nedostatkům přistupuje shora zmíněná okolnost, že se parlament vzdal svého práva rozpočtu, že překročování rozpočtu přes zákonem stanovenou nejvyšší míru výdajů v jednotlivých oborech správních je každoročně se opětující skutečností, na př. u ministerstva věcí zahraničních a národní obrany, že se přes změněné hospodářské poměry obzvláště ve tvoření velkoobchodních cen preliminované sumy vydávají za všech okolností, místo aby se hospodařilo obchodnicky a aby se využilo zlevnění. Poněvadž vyřešena byla konečně také roku 1930 pro Československou republiku otázka reparační, mělo se při sestavování rozpočtu přihlédnouti také na tuto změněnou situaci, poněvadž ve všech předchozích letech bylo zajisté velice na místě sestavovati rozpočet opatrně; neboť zlé strašidlo reparací stálo před branami státu. Těch 140 milionů uznávacího poplatku k čemuž se také použije 50 % německých peněz daňových, nepadá při miliardovém rozpočtu určitě nikterak na váhu. Finanční hospodářství s velikými přebytky, překročování v jednotlivých oborech má se odstraniti a parlamentu podle jeho ustanovení umožniti, aby vyhověl své nejpřednější povinnosti, totiž spolurozhodovati při rozpočtu. To může býti možno jen tehdy, upustí-li se od obyčeje, že rozpočet znamená předlohu za všech okolností nezměnitelnou.

Všechno zůstává při starém, je konec vší moudrosti, přes porady po celé týdny, přes oprávněné stížnosti, vážná přání, rozumné návrhy nejen s německé, nýbrž také s rozumné české strany. Většina obou komor rozpočet spolkne přes částečné vnitřní rozpory a slyšeli jsme to dnes z úst pana kolegy Niessnera trochu laskavěji a přívětivěji, přes mravní pocit, že rozpočet nejen nevyhovuje hospodářsko-politicky, nýbrž národnostně a kulturně-politicky je novou ranou pěstí nám sudetským Němcům. Naše stanovisko jakožto německých národních socialistů zakazuje nám hlasovati pro rozpočet 1931.

Místopředseda Trčka (zvoní): Uděluji slovo panu sen. dr Bačinskému.

Sen. dr Bačinský (rusky): Vážený senáte! Když při povšechné rozpravě o rozpočtu pro rok 1931 mám čest pronésti řeč, bylo by první mou povinností zabývati se těžkou hospodářskou situací obyvatelstva Podkarpatské Rusi a ukázati na zvláštní místní příčiny, které spolu se všeobecnými příčinami způsobily nynější krisi.

Poněvadž jsem při rozpravě o hospodářské krisi ve své řeči již vyložil své, mínění o této otázce, považuji za zbytečné znovu se zabývati touto smutnou stránkou. Chci však zdůrazniti, že hospodářská situace jest u nás každým dnem horší a horší a že nebyla učiněna žádná zákonodárná nebo správní opatření, aby se aspoň poněkud situace zlepšila. Že se věc má skutečně tak, na důkaz toho mám čest odvolati se na článek posl. Vasila Ščereckého, který byl uveřejněn v časopise > Zemledělskaja Politika <.

Ve svém článku píše posl. Ščerecký, že v listopadu navštívil několik obcí na Verchovině, mezi nimi Perechrestnou, Černou, Nižní a Vyšní Roztoku, a konstatoval, že 50 % obyvatelstva naprosto nemá chleba a že se obyvatelstvo většinou živí zelím a brambory, ale že i těchto potravin stačí jen do února a proto žádá neprodleně pomoci. Podle jeho mínění bylo by potřebí těmto obcím rozděliti bezplatně kukuřici a dáti obyvatelstvu práci.

Musím konstatovati, že ani v jiných obcích Verchoviny není lepší situace. Na Podkarpatské Rusi i dříve byly podobné zhoubné zjevy, za maďarského režimu v zimních měsících bývala nouze, ještě větší než nyní, ale nynější žalostnou situaci dělá nezaměstnanost, způsobená hospodářskou krisí, ještě nesnesitelnější, neboť lid nemůže nikde najíti výdělku. Každodenně přicházejí ke mně lesní dělníci, kteří prosí, abych jim pomohl dostati práci, neboť najíti práci naskytne se jim jen zřídka.

Úvěr je drahý, za něj musí selský hospodář platiti vysoké úroky, nebo prodati svůj dobytek za poloviční cenu, jedním slovem ocitá se v takové situaci, která hrozí zkázou jeho malé existenci. Po této stránce byla slíbena jakási pomoc prostřednictvím zemědělských družstev, ale dosud se neudělalo nic. Tak slib zůstal slibem. Situace by se ještě zhoršila, kdyby byl zemský president nedal k disposici zemskému družstevnímu svazu urbariální vklady.

S žalostnou hospodářskou situací spravedlivě lze srovnati i kulturní stav Podkarpatské Rusi. Je známo, že za starého režimu nebylo této otázce věnováno mnoho pozornosti, a proto jest mezi našim lidem mnoho negramotných. Společně s osvobozením hospodářsko-politickým přejeme si také pokroku v oboru kulturním, aby se mohla uskutečniti poučení pana presidenta Masaryka, který řekl, že demokracie může jen v tom případě přinésti své drahocenné plody, může-li svá semena zasíti do kulturní národní duše. Proto politické svobody budou míti na Podkarpatské Rusi cenu jen tehdy, když zároveň se zlepšením hospodářské situace položíme řádné základy také pro národní osvětu.

Přirozeně, že lid se musí vzdělávati ve své rodné řeči. Jinak si toho ani nemůžeme představiti. Podkarpatoruský Učitelský spolek bez postranní pomoci svými vlastními silami vydal 4 učebnice, a to > Karpatoruský slabikář <, ve 3 vydáních, čítanku > Národní škola < pro 2. a 3. třídu, čítanku > Kniha ke čtení < pro 4. a 5. třídu, mluvnici > Naše řeč < pro 2. a 3. třídu.

Vydání těchto učebnic stálo spolek 160 tisíc Kč. Při vydávání těchto knih Učitelský spolek řídil se našimi národními tradicemi a přáním lidu. Chtěl tím posloužiti kulturnímu vývoji zaostalého lidu a pomoci zkonsolidovati zemi, což je těsně spojeno s kulturní úrovní obyvatelstva. Ale bohužel tyto učebnice nebyly dosud schváleny. S plným přesvědčením mohu říci, že tyto učebnice jsou sepsány jazykem našeho lidu, podle našich tradic. Pravda, ony nejsou sepsány ukrajinsky, ale padle mého skromného mínění ministerstvo školství překročilo by svou kompetenci, kdyby zmíněné učebnice neschválilo z důvodů jazykových. Ministerstvo může prozkoumati učebnice s hlediska pedagogického nebo methodického nebo rovněž s hlediska státně-politického, ale rozhodovati o tom, jakým jazykem mluví náš lid, můžeme jen my sami karpatští Rusové, protože to jest naše vnitřní věc.

S druhé strany učebnice sepsané jazykem ukrajinským připouštějí se do škol bez odkladu a bez výjimky, neboť ministerstvo je ihned povoluje. Jsou to učebnice Birčaka, Pankeviče a jiných, jejichž jazyk je cizí našim dětem, a proti jejichž obsahu mohl bych uvésti velmi mnoho námitek.

Podporování a zavádění ukrajinství provádí se v našich školách bez ceremonie. Vydávání ukrajinských učebnic podporuje stát, a potom tytéž knihy, které byly vydány za státní peníze, stát kupuje pro knihovny za veliké tisíce. Referát posílá je násilně i těm školám, které rozhodně žádají vydání Učitelského spolku. > Druhou čítanku <, kterou vydal Markuš Revaj, jak se samo sebou rozumí, nikoli bez státní subvence, koupili pro knihovny za 20.000 Kč. Tak tedy se státní asistencí a finanční pomocí státu byly naše školy zasypány ukrajinskými knihami, cizími duchu, tradicím a jazyku našeho lidu.

Ale že spisovatelé a rozšiřovatelé těchto ukrajinských knih nezasloužili zvláště této ohromné státní pomoci, dokazuje mezi jiným tento případ: Užhorodský školní referát zaslal jedné ze škol na venkově pod č. 3.349/930 zásilku s ukrajinskými knihami. K této zásilce byla připojena ukrajinská protistátní brožura, kterou vytiskly litografie pod jménem > Vlašťovka <. Budiž mi dovoleno z této brožury přečísti několik citátů:

> Podkarpatskou Rus musíme nazývati Zakarpatskou Ukrajinou, protože jsme zakarpatští Ukrajinci a nikoli Podkarpatští Rusíni. < - > Proti Čechům - pasořitům, proti jejich státnímu aparátu prohlašujeme nenávist, protože nám nedovolují žíti. < - > Češi chtějí míti z našich bratří státotvorné oběti děl - Kanonenfutter - pro případ války.< - > Česká vláda tvrdí, ze na Podkarpatskou Rus doplácí. Kdo je sem zval? Ať jdou zpátky do Prahy, pak nebudou na nás dopláceti, jak tvrdí, 300 mil. ročně. My nezvaným hostům zaplatíme vydání na cestu do Prahy. Ať seberou od nás své četníky, vojsko, úředníky a ať nám nechají naše lesy a jiná bohatství a my již sami bez nich budeme žíti. < - > Ale oni od nás dobrovolně nepůjdou, poněvadž velice rádi na nás doplácejí. <

Taková protistátní brožurka byla vložena do úřední zásilky školského referátu jako příloha k ukrajinským knihám, které násilím rozšiřuje svou úřední mocí a aparátem školský referát k osvícení Podkarpatské Rusi. Není divu, že se školskému referátu podařilo naplniti naše školní knihovny protistátní ukrajinskou literaturou, neboť učitelé nemohou se brániti proti svému nadřízenému úřadu. Tyto ukrajinské knihy buď skrytě, mezi řádky, nebo úplně otevřeně šíří protistátní ukrajinskou iredentu se státní pomocí. Takové knihy lze najíti ve všech školních knihovnách ve školách obchodních, středních, měšťanských a také obecných. Takovou knihou je na př. > Uherská Ukrajina < od Dorošenka, vydaná v r. 1919 v Praze. V této knize vysmívají se všem našim dřívějším znamenitým činitelům, posmívají se našim tradicím. V této knize líčí se jako hrdinové všechny osoby, které byly proti připojení Podkarpatské Rusi k Československu, a jako zrádci a odrodilci vyličují se ti činitelé, kteří provedli připojení Podkarpatské Rusi k naší republice.

Tato kniha přímo dýchá nenávistí k republice. V této knize mezi jiným je psáno, že > Naši sousedé pospíchají prohlásiti svá historická a jiná práva k naší zemi, trhají naše živé národní tělo na kusy. Ale my věříme, že ukrajinský národ ve všech končinách své široké země provede ve svém domě svou pravdu a vůli. Žádné politické chytrosti a kombinace nemohou zadržeti úsilí ukrajinského národa, aby se spojily všechny části ukrajinské země. <

Druhou knihou takového druhu je > Rus-Ukrajina a Moskevština-Rusko <. Ke konci této knihy je připojena mapa, na níž Podkarpatská Rus až k Popradu je částí Veliké Ukrajiny.

Ještě úžasnější věci obsahuje kniha > Základy plastunství <, t. j. skautství od Jaremčenka, vydaná v Berlíně r. 1923. Tato kniha je v knihovnách některých obchodních škol, mimo to je v každé knihovně skautů, organisovaných při školách a pravděpodobně v četných výtiscích v rukou mládeže, organisované v ukrajinském skautingu, tak zvaném > Plastuně <. - Na 37. stránce této knihy pod titulem > Úkoly skautství < je napsáno: Karpaty táhnou se třemi částmi Ukrajiny, Haličí, Bukovinou a Zakarpatskou Ukrajinou - t. j. Podkarpatskou Rusí -. Skauti musejí prostudovati místopis Karpat, protože Karpaty budou míti v budoucnosti velký význam pro Velikou Ukrajinu po stránce válečné a hospodářské. <

Krátce, s pomocí samého československého státu tato kniha skautingem, který dostává státní subvenci, vychovává z naší mládeže špehouny.

> Dějiny Ukrajiny <, vydané v Kijevě v r. 1928 píší mezi jiným na str. 68: > Nejdůležitějším přáním haličských Ukrajinců nyní jest, aby ukrajinské části Haliče, Bukoviny a Uher byly spojeny v jeden stát s ostatními ukrajinskými zeměmi a utvořily Velikou Ukrajinu. <

> Základy zeměpisu <, vydané ve Lvově 1919, od Štěpána Rudnického. Obsah této knihy je téhož rázu jako výše zmíněných. Rozdíl mezi nimi jest jen ten, že tato je také učebnicí. K tomuto zeměpisu je připojena také mapa, na které ovšem Podkarpatská Rus až k Popradu je částí Veliké Ukrajiny. O našich řekách, horách, městech píše se jako o ukrajinských.

Jen několik knih jsem uvedl na důkaz, jak škodlivou se státního hlediska práci provozují u nás Ukrajinci s pomocí vlády a jejich orgánů za státní peníze.

Karpatoruskému písemnictví vyučuje se ve školách z knihy Birčaka: > Literární snahy Podkarpatské Rusi <. V této knize všichni naši dřívější spisovatelé a básníci jsou vydáni na pospas výsměchu a ostudě, aby se jim mladé pokolení mohlo vysmívati. Vždyť tito naši spisovatelé a básníci, kteří zanechali kulturní dědictví, mají četné potomky, děti, vnuky a pravnuky, mají sourozence i v poboční linii, a všichni tito chodí do školy a podle vůle Birčaka a školského referátu musejí snášeti, jak se vydává na pospas výsměchu jejich děd nebo praděd nebo strýc, a snad ubohé děti i samy se musí vysmívati svým předkům, jen aby vyhověly učiteli Ukrajinci.

Skutečně neslýchané vyučování a vychovávání mládeže, kterou učí plivati na své předky, kteří by měli býti oslavováni jako ideály, neboť za velmi těžkých podmínek, pod hrozbou vězením a pronásledováním probouzeli jiskru samopoznání v našem národě. Jejich památku, chceme-li se nazývati kulturními lidmi, chceme-li ctíti sami sebe, musíme svatě chrániti. Jen nekulturní člověk, a to ani ne každý, nectí své předky. Žádám, aby tato kniha byla ve školách zakázána. Školní knihovny jsou přeplněny ukrajinskými vydáními podobného druhu. Se své strany žádám, aby školní knihovny a veřejné obecní knihovny, které také dostávají knihy ze školního referátu, byly podrobeny přísné revisi a aby škodlivé knihy byly z nich odstraněny.

Žádám dále, aby školský referát byl reorganisován tak, aby o nákupu školních knih a knih pro knihovny nerozhodovali jen exponenti ukrajinství. Při schvalování žádám, aby bylo dbáno zásady demokratické, to je vůle většiny. Při schvalování dlužno vyhovovati vůli většiny a nikoli menšiny.

Noviny a političtí činitelé píší a mluví o autonomii, poněvadž přišla doba, aby řízení školského referátu bylo svěřeno vhodnému místnímu člověku, neboť věci školské jsou především autonomní věcí Podkarpatské Rusi. (Výkřik: Výborně!) Poněvadž ministerstvo řízení tak důležitého odboru, jakým je školský referát, uvěřilo lidem, neznalým místních poměrů, nastal ve školních věcech nepopsatelný zmatek a anomalie, z čehož lze vyvozovati, že je nejvyšší čas, aby ministerstvo školství a národní osvěty uvedlo školní věci na Podkarpatské Rusi na nutnou výši.

Bylo mi oznámeno, že ministerstvo školství hodlá zrušiti ústřední inspektorát měšťanských škol a chce dozor nad měšťanskými školami svěřiti venkovským inspektorům. Musím proti tomuto úmyslu protestovati, neboť venkovští inspektoři ne vždycky mají potřebnou kvalifikaci. Tak na př. v Berehovu byl jmenován inspektor bez nutné kvalifikace, ačkoli školský referát na vyzvání ministerstva navrhl několik kvalifikovaných kandidátů, ale jmenovaný inspektor nebyl navržen, nýbrž ministerstvo ho jmenovalo, poněvadž je přítelem posl. Husnaje, kterému koná politické služby a který je propagátorem tohoto škodlivého ukrajinského směru, o němž jsem mluvil.

Když to všechno konstatuji, zároveň děkuji ministerstvu za to, že pojalo do programu stavbu 30 nových škol, což je nezbytně nutné, neboť není zvláštností na Podkarpatské Rusí, když se v jedné třídě o 20 m² tísní 50 dětí. Zároveň prosím pana ministra, aby se postaral o jmenování učitelských sil, neboť v tomto školním roce nedostávalo se 200 učitelů, kteří byli nahrazeni posluchači kursů. Nezbývá nic jiného, než zavésti pobočné třídy v mukačevské přípravné škole.

Konečně prosím pana ministra, aby příště, chce-li dostati nestrannou informaci o školských věcech Podkarpatské Rusi, nedával se informovati jednostranně, nýbrž podle demokratické zásady > audiatur et altera pars <, vyslechl mínění většiny, poněvadž toho vyžaduje nestrannost a spravedlnost.

Nemohu pominouti mlčením ani toho, že na Podkarpatské Rusi jsou pro nemocné jen 4 nemocnice. Nestává se zřídka, že na jedné posteli leží 2, ba dokonce i 3 nemocní. Od Velkého Sevluše až nahoru k marmarošským hranicím nemáme ani jedinou nemocnici a okresy rachovský, chustský, ťačovský a volovecký jsou úplně bez nemocnice. Přiznávám, že nynější 4 nemocnice musejí se vybudovati, ale především je nutné vybudovati státní nemocnici v Chustu, jehož obyvatelstvo neodepřelo by hmotných obětí.

Také židovské obyvatelstvo rádo by přineslo oběti na stavbu židovské nemocnice v Užhorodě. Nepřihlížeje k tomu, že ministerstvo slíbilo podporu, dosud se nic nestalo.

Ministerstvu spravedlnosti vyslovuji díky, že poukázalo peníze na stavbu užhorodského krajského soudu a ťačovského okresního soudu. Ale nevidím, že by se po resystemisaci postavení soudců změnilo. Na Podkarpatské Rusi je strašný nedostatek soudců a podle mého mínění jen tehdy bude odstraněn, bude-li upraveno hmotné postavení soudců.

Nejdůležitější otázkou na Podkarpatské Rusi jest otázka autonomie. Jsem nucen zdůrazniti, že naše strana nikdy nebyla proti autonomii, ale zároveň naše strana úplně uznávajíc svou odpovědnost nepovažuje autonomii za jalovou frázi, nýbrž usiluje o provedení autonomie, která by přinesla obyvatelstvu prospěch, ale zároveň byla by harmonickým ukončením zákonodárství, které chráníc zájmů lidu nespouští se zřetele veřejně právní postavení Podkarpatské Rusi, sladěné s celostátními zájmy. Rozpočet přijímám. (Potlesk.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Přerušuji jednání.

Dal jsem dovolenou na dnešní schůzi sen. inž. Marušákovi.

Navrhuji, aby se příští schůze konala zítra v úterý dne 16. prosince 1930 o ¹/₂ 10. hodině s tímto

Zpráva rozpočtového výboru o usnesení poslaneckej snemovne (tisk 345) k vládnemu návrhu štátneho rozpočtu republiky Československej a finančného zákona pre rok 1931. Tisk 350.

Jsou námitky? (Nebyly.) Námitek není.

Končím schůzi.