Vážení pánové! Režim, který je dnes na dráze, jednak překrvení centrálních úřadů, jednak racionalisace, která se ve správách státních železnic hledí uplatniti, jde jenom na úkor malých železničářů a na úkor veřejnosti. Nedávno se konaly pokusy s moderními automatickými brzdami. Já jako inžinýr nebudu se jistě stavěti proti jakémukoli modernímu prostředku, ale když se řeší taková vymoženost, měla by železniční správa uvažovati také o tom, co bude se zaměstnanci, kteří se stanou přebytečnými. Dříve za starého stavu byl u nákladního vlaku jeden vlakvedoucí a 4 průvodčí. Po zavedení tohoto moderního systému stačí jeden vlakvedoucí a jeden průvodčí. To znamená, že několik desítek tisíců lidí přijde o chleba, a nikdo se nestará, co s nimi bude.

Zrušují se strážní domky a lidé se vyhazují klidně na dlažbu.

Uvedl bych jeden takový křiklavý případ, se kterým ke mně přicházejí již po dlouhou dobu postižení občané. Je to případ ze Znojma. Tam se zrušil strážní domek na křižovatce dráhy se silnicí do Suchohrdlí. Ačkoli je to několik kilometrů od Znojma, obstarává se nyní ta služba přímo ze Znojma. Když jede vlak od Brna z Hodonic, spustí se už závory. To znamená, že v nejlepším případě je ta silnice 20 minut uzavřena, a jestliže dotyčný manipulant koná řádně svoji službu, musí u závory obecenstvo čekati až půl hodiny. To je hrozná ekonomická ztráta. Co tam těch povozů denně zajede, a když se to sečte a znásobí aspoň třemi korunami za hodinu, dělá to denně několik tisíců Kč ztráty. Dráha ušetří 20 nebo 30 korun, ale neuvažuje o tom, že obecenstvu vyhazuje tolik tisíců Kč za den.

I v tomto ohledu bylo by na místě, aby se uvážil napřed efekt nejenom se stanoviska dráhy, nýbrž i se stanoviska státu, poněvadž státní dráha není hospodářským podnikem soukromým, nýbrž je to podnik celostátní a musí proto míti na mysli zájem se širokého hlediska a ne jen se svého, čistě úzkého hlediska provozního.

Vážení pánové! Ale co se mne nejvíce dotklo, je šetření na malém personálu. Dělá se to tak, že vysoká režie, která je v centrálních úřadech, musí se ušetřiti tam dole. Tam dole se stále šetří, a to tak, že se těm lidem, jak to bylo viděti při systemisaci a resystemisaci, platí málo, neudělují se jim definitivy, lidé se propouštějí na zimu, dnes na příklad ze skladišť a od vrchní stavby se skoro většina personálu propouští a správa železniční se neptá, co ti lidé budou dělati, zdali se budou živiti ze státních podpor nebo hlady umírati atd. To je věc, kterou státní správa má bráti v úvahu. Ale prosím, ani těm, kteří jsou definitivně zaměstnáni, se nepočítá celá doba ve službě ztrávená do ohodnocení jejich práce, a to proto, aby se dosáhlo co největšího efektu finančního.

Dostal se mi do rukou výnos ministerstva železnic ze 14. října t. r., č. 44.782, ve věci sestavování jízd pro průvodčí vlaků. Zde se výslovně vytýká ředitelstvím drah, že jsou případy, kde nějaká lokální dráha jede do stanice hlavní dráhy a že se ta doba, kterou dotčený zřízenec musí čekati, započte do služby. Já bych rád viděl některého úředníka z centrálního úřadu, ať od ředitelství, ale zejména od ministerstva, zdali on, když jede na komisi a musí čekati na připojení, si to nezapočte do služební doby? Copak ti lidé mohou za to, že musí třeba dvě hodiny čekati? Ten průvodčí dostane jízdní řád nakomandován a musí poslouchati. Mám případ, je to z lokální dráhy Moravské Budějovice - Jemnice, která je asi 20 až 30 km dlouhá. Tam dnes dojíždějí dva páry vlaků parních a 4 dvojice vlaků motorových, tedy celkem musí ten železničář jezditi 6krát tam a 6krát nazpět. Pro těchto 12 vlaků jsou 3 osoby, které se stále střídají. O půl páté ráno jede první vlak a poslední se vrátí o 9.30 večer. Půl hodiny před odjezdem vlaku musí se zřízenec dostaviti, což znamená, že musí vstávati ve 4 hodiny, ale nedostane se domů před 11 hodinou v noci. Za 3 neděle dostávali zřízenci jednou volno. Nyní to tam ředitelství upravuje, ale upravuje to tak, že týdně mají dostati pouze jedenkráte volno. Mám za to, že toto opatření je naprosto nedostatečné, poněvadž se příčí jednak lidskosti, jednak zákonu o osmihodinové době pracovní, a kromě toho tyto lidi naprosto vyčerpává, že se potom opravdu nemůže služba považovati za dosti bezpečnou. Ale jak ta výpomoc se jim dala! Pro tu výpomoc se nevzal nikdo z Jemnice, nýbrž až ze Znojma, tedy kam se musí 2 hodiny jeti vlakem. Aby se na tom chudákovi, který se tam pošle, ušetřilo, pošle se tam v sobotu večerním vlakem. Celý den se využitkovává ve Znojmě a večer pošle se do Jemnice, kde v neděli; pondělí a úterý musí dělati službu dopravní za tři zřízence a ve středu se pošle do Znojma zpět, aby se mu nemuselo čítati více než 3 dni pracovní. To proto, aby mu nemuseli platit žádný příplatek k denní dietě 6 Kč! Tázal bych se, kdo z těch pánů, kteří tento předpis dělali, a mají za to odpovědnost, jezdil by za 6 Kč, a kdo by si z nich zaplatil za 6 Kč aspoň nejnutnější nocleh? A kde je stravné a to ostatní? Muž, který je tam delegován, když zůstane doma, tak jede ze Znojma do Břeclavi a dostane 5 Kč 60 hal. příplatku. Má tedy Kč 9.60. Ale že jede do cizího města, kde musí bydleti, tak ztrácí 3 Kč 60 hal. a dostane jen 6 Kč. To je jednání nelidské, to je vydírání, to je kořistění z lidské bídy. Kdyby ten člověk mohl najíti jiné místo, nezůstal by u dráhy.

Tento personál, když přijede do Budějovic, musí čekati na připojení. Tam nemá kasáren. Ale ani mu tu dobu nezapočtou do služební doby. Když jsem intervenoval, řekli mi: > Ať si sedne do čekárny. < Jezdívám tam často, ale nikdy se v čekárně nezdržím, poněvadž bych tam zmrzl nebo udusil se kouřem. Ale oni jim to čekání nezapočtou, ani jim nezřídí kasárna: Zajímavé je, když tito přetížení lidé si podali žádost, aby jim byly hodiny přes čas za rok 1928 a 1929 propočteny, že dodnes, do dvou let, nemají odpovědi. Když jsem se tázal po příčině, bylo mi skoro ironicky sděleno, že prý nedostanou nic, poněvadž dostali kdysi jakousi kampaňovou prémii. Kolik to bylo, nevím, ale jistě ne více než 30 až 60 Kč.

Prosil bych i v tomto ohledu, aby vážené ministerstvo tento nelidský výnos vzalo zpět a své zaměstnance považovalo za osoby živoucí a ne za materiál, který se cení stejně s nějakým starým železem nebo s opotřebovaným strojem. Přál bych si jen jedno. Budeme musit přikročiti k tomu, aby byla znázorněna diagramaticky vykonávaná práce v centrálních úřadech. Tu přijdeme k zajímavému zjištění: Uvidíme, že místo, aby to šlo lineárně, bude to několik různých křivek, co akt prodělá, než dojde tam, kde měl býti. Co je tu zbytečně vyplýtvané práce! Co by udělali dva, dostane 10 nebo 15 osob!

Když mluvím o těchto věcech, kladl bych vinu nejen správě státních železnic za tyto trapné poměry, nýbrž také našemu parlamentu. Vina spočívá na obou stranách. Máme dnes dvojí vládu: parlament a byrokracii. Byrokracii má kontrolovati parlament a občanstvo, ale parlament to nedělá a občanstvo se k tomu zkrátka nepustí. A já bych si dovolil tvrditi, že čím je slabší parlament, tím je silnější byrokracie. Dnes máme slabý parlament a proto máme velice silnou byrokracii. U nás se mluví často o úpadku parlamentarismu; já myslím, že neprávem. Náš parlament podle mého názoru není v úpadku, poněvadž v úpadku může býti pouze ten, kdo dosáhl již kulminačního bodu. Náš parlament za 12 roků svého trvání nemohl ještě vytvořiti ani svou pevnou posici, ani nemohl ještě vytvořiti svoji tradici. On je zkrátka ještě ve vývoji. Co však našemu parlamentu ve veřejnosti nejvíce škodí, je slabost a netečnost, zejména v provádění kontroly nad veřejným hospodářstvím a nad hospodářstvím státním. Je tu také jiná okolnost, totiž nedodržování zákonů, zejména po té stránce kontrolní činnosti, která, musíme si to přiznati, se rovná nule. Jako doklad uvedl bych toto: Sněmovny si odhlasovaly zákon čís. 301 z 12. srpna 1921 o úsporné komisi, která má dozírati na správu státní, jestli se také rozpočet dodržuje a používá-li se příslušných položek k účelům stanoveným nebo ne. Úsporná komise má sestávati ze 24 členů, ze 16 poslanců, 8 senátorů a tolikéž náhradníků. A prosím, musím s lítostí konstatovati, že tato komise ani za druhé a ani za třetí období, t. j. za 5 let nebyla ještě znovu ustavena! Prosím, máme také zákon z r. 1924, čís. 286, zákon restrikční, který mluví o ustavení komise pro zhospodárnění veřejné správy. Je to také již 6 let, a teprve nyní se má přikročiti k ustavení takové komise. Jak má však vypadati tato komise? Každý by si myslil, když má kontrolovati státní správu, že tam bude někdo jiný, a ne ten, kdo tu státní správu vede. Ale vidíme, že byrokracie, která má býti sama touto komisí kontrolována, má kontrolovati sebe a má v té komisi zasedati. Musíme trvati na tom, aby zákon čís. 301 o úsporné komisi skutečně vešel v život a aby do komise o zhospodárnění veřejné správy nepřišla zase byrokracie, nýbrž zástupci parlamentu a občanstva, kteří mají příslušné zkušenosti, aby mohli vykonati platné služby v tomto vážném a důležitém sboru.

Slavný senáte, chtěl bych učiniti malý dotaz. My tolikráte přijdeme před těžké a obtížné věci. Já sám nezasedám sice v imunitním výboru, ale vím, že ti, kdo tam zasedají, přijdou často do těžké situace, když uvažují o tom, zda mají nebo nemají oposičního člena vydati. Říkají si: máme nebo nemáme? Já pravím, jak můžeme žádati po oposici, aby plnila zákony, když sami členové zákonodárných sborů neplní zákonů? Jestliže zmíněné komise nebyly ještě ustaveny, znamená to, že parlament neplní svou povinnost. (Sen. Mikulíček: Ba porušují dokonce ústavu, to byste měl dodat, pane kolego!) My, prostí členové senátu a poslanecké sněmovny, můžeme míti částečnou omluvu tím, že jsme pouze prostí vojáci a že tato povinnost by příslušela v prvé řadě předsedům klubů a předsedům obou sněmoven. Nestarají-li se o to předsedové klubovní a sněmovní, vydávají se nebezpečí, že ta výtka obrátí se proti nim, že oni zaviňují snižování autority a vážnosti parlamentních sborů a že byrokracie těmto parlamentním sborům přerůstá přes hlavu. Lidé si přejí silného parlamentu. Dnes parlament schvaluje, béře jenom na vědomost to, co opatří vysoká byrokracie. Vidíme to nejlépe na rozpočtech. Rozpočty jsou sdělávány bez našeho přičinění a bez naší účasti. Jistě by bylo správné, aby na státní hospodaření a na sestavování rozpočtů měl parlament vliv. Ale obyčejně, když přijde rozpočet, řekne se: Na tom se nedá nic změniti - a tak my nevíme ani o polovině, co se skutečně provádí, a to se často děje ke škodě státu a občanstva.

Já bych si jako důkaz toho dovolil uvésti malý příklad: Nedávno jsem byl na Podkarpatské Rusi, navštívil jsem tam Slatinské doly - Akna Slatina. S hrůzou jsem konstatoval, že je tam postavena státní nemocnice nákladem asi 2 miliony Kč před 5 lety, ale dosud není obydlena, poněvadž ani ministerstvo veřejných prací, ani zdravotnictví ji nechce uvnitř zaříditi. (Slyšte!) Hned vedle postavila se za 200.000 Kč fara katolickému faráři, který tam však také nebydlí a říká: já tam nepůjdu, pokud mi tam nepostaví kostel. Tak se mu tam staví tedy kostel. Ten ovšem bude státi také několik milionů, bude to zase za státní peníze.

Byl jsem dosti bedlivý při projednávání rozpočtu na jaře, neviděl jsem tam této položky a ani letos jsem jí nenašel. Uvádím to jen proto, že takovýmto způsobem rozčiluje se veřejnost.

Stát v tamějších dolech zaměstnává přes 800 vlastních dělníků. Od Jasiny až po Mukačevo není nemocnice. Jen v Sevluši a v Berehově jsou nemocnice, ty jsou však malé a tak přeplněné, že nikoho nepřijímají. Když někdo onemocní, musejí ho vézti od polsko-rumunských hranic do Mukačeva: Není-li těžce nemocný, nenechají ho vésti, a je-li někdo těžce nemocný, zemře jim cestou. To jsou poměry hrozné které tamější lid přímo dráždí. (Výkřiky. - Hluk. - Předseda zvoní.)

Ve Slatinských dolech je přes 300 českých dětí, pro které není vystavěna škola. Pouze v židovských místnostech se děti mohou učiti. Hodlal jsem tu školu navštíviti - byl jsem o to požádán - ale ačkoli bylo suché počasí, nedostal jsem se ke škole, poněvadž na cestě bylo nejméně 25 cm hustého bláta, takže jsem se musil se svými průvodci vrátiti.

Totéž jsem zjistil v nedalekém Králově, nad Tisou, kde pro několik set dětí českých a několik set rusínských není pořádných škol. Ani Rusínové, ani Češi tam nemají řádných školních budov. Čeští rodičové zakoupili si sami pozemek za vlastní peníze, aby se tam škola postavila, ale není toho možno dosíci. Uvedl bych tento případ jako doklad, jak se tam školství špatně měří. Na rusínské škole byl učitel, rozený Rusín a jistě dobrý vlastenec rusínský, který přenechal ve škole rusínské pro české děti jednu učebnu, v níž se umístila dvoutřídní česká škola. Vyučuje se po skupinách. Jeden den jedna část dětí a pak až druhý nebo třetí den přijdou další děti na řadu. Takové nepořádné učení se tam vede. Ale poněvadž ten rusínský učitel pro české děti jednu ze svých místností přikázal a poněvadž přednášel na schůzi o významu Mistra Jana Husi, byl za trest přeložen a teprve tehdy, když rodiče dětí dělali kravál, státní správa ho dala nazpět, ale neudělala ho už správcem školy, nýbrž podřízeným mladšímu učiteli, který tam byl dosazen. (Výkřiky komunistických senátorů. )

A ještě jeden případ bych si dovolil uvésti. Byl jsem ve Sliači, kde ministerstvo zdravotnictví postavilo nákladem asi 10 nebo 14 milionů Kč hotel bez bytů, je tam byt pouze pro hoteliera. Jsou tam restaurační místnosti a je tam také knihovna a čítárna, ale v té čítárně nejsou žádné časopisy a když je někdo chce čísti, musí si je sám přinésti. Je tam zvláštní lidová restaurace pro méně majetné lidi. Několikráte jsem do ní zašel. Je to místnost, která má u dveří menší 2 okna, bez ventilace a bez řádného osvětlení. Oběd se tam dostane za 10 Kč. Avšak obsluhu obstarává člověk 60 nebo 70letý a host čeká půl hodiny, než je obsloužen. To je naprosto nezdravé. Tedy, prosím, když státní správa investuje takové miliony, nemá mysliti jen na ty bohaté, ale také na méně zámožné. Když se to projektovalo, neměli jsme na to vlivu. Uvádím to jen proto, že dosud my máme malý vliv na tu státní správu a to proto, poněvadž neprovádíme kontrolu. Že tu kontrolu provádíme slabě, toho dalším dokumentem je to, co se nám stalo v poslední době se silničním fondem, který měl dát na autonomní silnice 334 miliony Kč, ale dal pouze 101 milion Kč. Z těch zbývajících 233 milionů, které měly dostati autonomní silnice, si vypůjčili 186 milionů Kč pro silnice státní ve způsobě zálohy. Kromě toho byla zadána podnikatelům za 190 milionů Kč úprava silnic státních, rovněž na úkor silnic autonomních. Tento obnos se bude spláceti ve čtyřletém období. Letošní rozpočet zatěžuje silniční fond částkou 46 milionů Kč, jako splátka těmto podnikatelům, kterým se formálně platí 5% úrok, ale poněvadž podnikatelé nedostanou za 5% žádné peníze, zakalkulují do své nabídky úroky vyšší, takže to přijde státu nejméně asi na 13 %. Zde máme tedy dokonce příklad toho, že státní vysoká byrokracie udělala letos dluh 190 milionů Kč a při tom ještě zpronevěřila autonomnímu fondu 186 milionů Kč. (Výkřiky komunistických senátorů: Pryč s touto vládou! Vláda je odpovědna!) Prosím, já nedělám odpovědnou za tyto činy ani vládu a daleko ne ministra. Znám pana ministra inž. Dostálka a prohlašuji, že jsme šťastni, že máme poprvé inženýra v ministerstvu veřejných prací. Ale já uvádím to jenom proto, abych poznamenal, že i když máme v čele ministerstva odborníka a jistě na slovo vzatého, který má tu nejlepší snahu, aby do všeho vnikl a vše vedl správně, že je někdy oklamán a ani o tom neví. Jak potom, to mají věděti ti druzí ministři, kteří nejsou do věci zasvěceni a jak teprve asi pracuje byrokracie u těch ministrů, kteří odborníky nejsou. (Výkřiky komunistických senátorů. - Předseda zvoní.)

Vážení pánové! Ke konci bych si dovolil jenom na něco poukázati. U nás se stále říká a zejména v poslední době, a to budiž kvitováno s povděkem, je to naší ctí, že Československá republika je ostrovem klidu a pořádku. Je to jistě lichotivé pro nás a má to i velkou cenu v zahraničí, ale já mám za to, že ostrov i ten nejklidnější může býti někdy zavalen vodou, poněvadž i moře klidné se časem rozbouří. Má-li naše země zůstati ostrovem klidu a pořádku, zůstane jím pouze tehdy, jestliže také náš lid bude spokojen a bude-li míti blahobyt. K tomu klidu a pořádku potřebujeme také spokojenosti a blahobytu. Já bych to obrátil na zástupce ministerstva železnic a žádal bych zejména pana ministra železnic, aby v zájmu toho, aby ten ostrov klidu a pořádku doplněn byl také ostrovem spokojenosti a blahobytu, odvolal ministerský výnos, o kterém jsem se tu zmínil č. 44.782 ze 14. října t. r., a aby tímto opatřením přispěl ku spokojenosti zaměstnaneckých vrstev, poněvadž nemáme na starosti pouze spokojenost vrstev výrobních, nýbrž i zaměstnaneckých, jejichž jistě silnou složku tvoří naši českoslovenští železničáři. Prosím, aby v tomto ohledu jim byla věnována větší benevolence a aby byli posuzováni lépe nežli dosud. (Výkřiky sen. Mikulíčka. - Potlesk senátorů strany čsl. nár. socialistické.)

Předseda (zvoní): Jednání je skončeno.

Uděluji slovo k doslovu panu zpravodaji sen. inž. Havlínovi.

Zpravodaj sen. inž. Havlín: Slavný senáte! V rozpočtové debatě letos na jaře mluvil jsem o poměrech našich železničářů, a to bez rozdílu, o malých jako o velkých, spravedlivě. Promiňte mi laskavě, že mám povinnost, abych s této tribuny se bránil proti nekvalifikovanému způsobu, jakým byli napadeni naši úředníci. Vím, že je mnoho úředníků ve všech resortech, kteří vykonávají poctivou práci a není možné, aby se člověk na ně díval tak, jako na staré rakouské byrokraty. (Sen. Mikulíček: Tak velký rozdíl tu není!) Pane kolego, od Vás se nemůžeme nic naučiti v tomto směru. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Myslím, že každý rozumný člověk ví, že veřejná správa nemůže existovati bez úředníků, stejně jako ne bez zaměstnanců a jiných. O tom není pochybnosti. Ale doceňuje-li se práce vašich zřízenců, musí býti spravedlivě doceněna i práce úředníků. Je velmi odvážné tvrditi, že by v tomto státě směli býti úředníci, kteří by sabotovali vědomě státní správu, kteří by dělali něco proti občanstvu. To je neudržitelný stav, poněvadž neexistující. Ale s tohoto místa musím vzíti v ochranu také naše ministry a předsedy klubů bez rozdílu stran. Děláme práci jak nejlépe umíme, poctivě na prospěch všech složek a vrstev ke prospěchu naší Československé republiky. (Sen. Mikulíček: Ke prospěchu Preisů!) A vy ke prospěchu Sonnenscheinů.

Předseda (zvoní ): Slovo má dále pan sen. inž. Marušák k věcné poznámce.

Sen. inž. Marušák: Dámy a pánové! Pan zpravodaj kol. inž. Havlín chtěl můj projev, který byl jistě správný a myšlený za ozdravění poměrů, uvésti na nesprávné koleje. Já jsem také státní úředník a vždy jsem hájil a hájím jejich práva do krajnosti, ale zastávám se také práv malých státních zaměstnanců, jako jsou zřízenci. Jestliže státní úředník vykonává práci poctivě a spravedlivě a jestli také v tom malém zřízenci vidí svého spolupracovníka, jistě se necítí dotčeným mou řečí. Nemohu za to, jestli ti dotčení, na které to padalo, jsou příliš blízcí panu zpravodaji. Tak to bylo míněno. Máme poctivé a dobré úředníky, ale také některé, na něž tyto stížnost padají, kteří nevidí v tom znalém zaměstnanci svého spolubližního a člověka a kteří s ním nakládají často hůře než s mrtvou věcí. Na ty padala moje řeč.

Předseda (zvoní): Jednání je skončeno.

O celé osnově zákona hodlám dáti hlasovati najednou.

Námitek proti tomu není? (Nebyly.)

Senát je způsobilý se usnášeti.

Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí, jakož i s oběma přílohami ve čtení prvém podle zprávy výborové tisk 306, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Uvedená osnova zákona s nadpisem a úvodní formulí, jakož i s oběma přílohami přijímá se ve čtení prvém podle zprávy výborové, tisk 306.

Přikročíme nyní k dalšímu odstavci pořadu, jímž je:

2. Druhé čtení zprávy I. výboru zahraničního, II. výboru národohospodářského k vládnímu návrhu (tisk 269), kterým se předkládá Národnímu shromáždění ke schválení doplňkový protokol ze dne 4. srpna 1930 k dodatkové úmluvě k obchodní a plavební smlouvě mezi republikou Československou a královstvím Italským, podepsané v Římě dne 1. března 1924, uvedený v prozatímní platnost vládní vyhláškou ze dne 20. srpna 1930. čís. 116 Sb. z. a n. Tisk 282.

Zpravodaji jsou: za výbor zahraniční sen. Sláma, za výbor národohospodářský sen. J. Krejčí.

Táži se pánů zpravodajů, zda navrhují nějakou textovou změnu.

Zpravodaj sen. Sláma: Nikoliv!

Zpravodaj sen. J. Krejčí: Nikoliv!

Předseda: Páni zpravodajové nemají textových změn.

Kdo souhlasí se schvalovacím usnesením tak, jak bylo přijato ve čtení prvém, podle zprávy výborové tisk 282, také ve čtení druhém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Uvedené schvalovací usnesení přijímá se v naznačeném znění také ve čtení druhém.

Kdo souhlasí s resolucí výboru zahraničního, otištěnou ve zprávě výborové tisk 282, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Resoluce tato se schvaluje.

Projednáme nyní další odstavec pořadu, jímž je:

3. Zpráva imunitného výboru o žiadosti okr. súdu v Sevljuši zo dňa 26. júla 1930, č. j. T. 789/30, za svolenie k stíhaniu sen. Lokotu pre prestúpenie § 15, č. 4 zák. na ochranu republiky (č. 1897/30 předs.). Tisk 304.

Zpravodajem za výbor imunitní je pan sen. Šelmec, jemuž uděluji slovo.

Zpravodaj sen. Šelmec: Vážený senáte! Podávam zprávu imunitného výboru o žiadosti okresného súdu v Sevljuši zo dňa 26. júla 1930, č. j. T. 789/30, za svolenie k stíhaniu sen. Lokotu pre prestúpenie §u 13, č. 4 zák. na ochranu republiky.

Skutková podstata veci: Sen. Lokota, v ruskom znení Ivan Lokota, udajne dopustil sa priestupku výzvy k trestným činom tým, že dňa 7. apríla 1930 na nepovolenej schôdzi komunistickej strany v Olešníku, kde verejný úradnik učastníkov schôdze, menom zákona, vyzval k rozchodu, verejne pred zástupom vyzýval ľud k hromadnému páchaniu priestupkov, podľa shromažďovacieho zákona.

Toto potvrdzujú notár Kolář a svedok Szigety.

I keď pripustíme správnosť udania, možno predpokladať, že sen. Lokota jednal po prvé bona fide, lebo je zistené, že miestny činiteľ podrychtár obce Popovič mu sdelil, že komunistická strana podala žiadost na okresný úrad v Sevljuši o povolenie shromažďenia, na túto v zákonitom čase podanú žiadosť z neznámych príčin odpoveď okresného úradu nedošla, podruhé výzva jeho nemohla byť spôsobilá ľud pobúriť k nezákonitostiam, lebo dľa prevedeného vyšetrovania > asi za 15 min. < po výzve verejného úradníka k rozchodu > ľud sám odišiel dokostola a schôďza bola skončená. <

Keďže sen. Lokota konal tu vyplývajúce zo svojho stavu ako člen zákonodarného sboru, navrhuje imunitný výbor, aby sen. Lokota k trest. stíhaniu vydaný nebol.

Předseda (zvoní): Jednání je skončeno. Budeme hlasovati.

Kdo souhlasí s návrhem výboru imunitního, aby nebyl dán senátem souhlas k trestnímu stíhání sen. Lokoty nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh výboru imunitního se schvaluje.

Projednáme nyní bod další, jímž je:

4. Návrh, aby byla prodloužena lhůta daná §em 43 úst. listiny ku projednání usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona (tisk 1865-II) o četnickém kázeňském a kárném právu, odnětí četnické hodnosti, přeložení do výslužby v řízení správním a o umísťování superarbitrovaných četnických gážistů mimo služební třídy (tisk 2189-II). Tisk 3.

Jelikož nebylo možno senátu naznačenou záležitost projednati ve lhůtě ústavní listinou dané, navrhuji, aby byla poslanecká sněmovna požádána o prodloužení této lhůty o dobu 5 měsíců.

Kdo s tímto návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh tento je schválen.

Tím je pořad schůze vyřízen.

Navrhuji, aby se příští schůze konala za 5 minut po této za účelem

přikázání došlých spisů.

Jsou námitky? (Nebyly.)

Námitek není.

Končím schůzi.

Konec schůze v 16 hod. 51 minut.