Byl jsem pak se zkroucenýma rukama veden na policejní strážníci. Řekl jsem: >Nechte mne přece alespoň zvednouti legitimaci.< Nechali mne ji konečně zvednouti, ale se zkroucenýma rukama. Pak byl jsem tak veden celým městem. Strhli mně kabát, vestu a límec od košile. Nadávali mně psů, darebáků a neustále mne tloukli pěstmi. Když jsem přišel do předsíně strážnice, dostal jsem ještě zezadu dvě rány přes hlavu, že jsem klesl. Řekněte pánové, je to jednání policie? Nenapadlo mně rušiti policii v jejím úředním výkonu. Jsem od svého 14. roku v dělnickém hnutí, měl jsem stokráte co činiti s četnictvem a policií a všechno se vyvíjelo normálně, ve zdvořilé formě, neměl jsem nikdy nějaké nedorozumění, až na chvíli, kdy jsem v Liberci a Jablonci byl sražen, nikoli jako člověk, nýbrž zcela hovadsky a bestiálně. Moje legitimace zůstala ležeti v předsíni a šlapalo se po ní. Později ji nějaký policejní úředník přinesl na strážnici.

Když jsem přišel na strážnici, byl tam již posl. Höhnel. Později tam přivedli ještě mého bratra. Řekl jsem mu: > Co jsi dělal, proč tě sem přivádějí na policii? Stoprocentního invalidu!< To je to nejvyšší, co se kdy událo v Jablonci anebo snad v Československu. Můj bratr řekl několik slov, na to byl asi na 2 kroky dvakrát až třikrát hozen ke zdi. Říkám vám, jak zde stojím, tu se mi ježily vlasy na hlavě. Ale přes to jsem se držel zpět, abych se snad nedopustil nějakého zločinu. Protestoval jsem jen u policejního komisaře a řekl jsem mu: >To je způsob, jak se jedná s invalidou, který má obě ruce pryč, to přece není žádné jednání.< Pak byl jsem veden na policejní presidium, rovněž tak posl. Höhnel. Žádal jsem vyzvěděti od policejního presidenta, proč mne zatkli a stěžoval jsem si, že jsem byl tak nezměrně ztýrán. Ve svém životě jsem ještě nikoho netloukl, ve svém životě jsem také ještě nikdy neobdržel ránu až do svého 48. roku, první rány jsem obdržel v Liberci a v Jablonci, a to od policie, od doby, kdy jsem se stal členem Národního shromáždění. Nikdo mi nemůže dokázati, že jsem byl kdy agresivním. Všechny lidi, kteří tam byli svědky, volal jsem za svědky, že mají potvrditi, zdali jsem proti někomu pozvedl ruku, zdali jsem se jen nebránil, když jsem byl sražen a neustále bit. Když jsem se policejního presidenta ještě jednou tázal, proč mne zavírají a žádal, abych byl propuštěn, poněvadž jsem proti zákonu držán, tu řekl mně: >To nejde, vy jste zranil policejní strážníky.< Řekl jsem: >To je možné, ale byl jsem na náměstí po 10 minut od tří strážníků bit a tu je možno, že jsem v obraně někoho poškrábal.< Policejní ředitel řekl: >Nikoli, vy jste zranil 5 strážníků.< Tu jsem odpověděl: >To přece přestává všechno, byli tam jen tři strážníci, kteří mne srazili, posl. Höhnel byl při tom. V témže okamžiku přišli policejní velitelé Singer a Seemann a policejní president se jich tázal, jak se věc měla. Řekli, že mohou stvrditi přísahou, že tam byli jen 3 strážníci. Řekl jsem: >Prosím, pane presidente, já jsem prý zranil 5 strážníků, beze zbraně, zde svými prsty, a při tom byli jen 3 strážníci.< Policejní president odvětil: >Ovšem, byli konfrontováni teprve 3 a ti vypovídají, že vy jste je uhodil, ti druzí ještě nebyli konfrontováni.< Odpověděl jsem, že se rozpor stává jen ještě větším, neboť ti pánové říkají, že tam byli jen 3 strážníci, a policejní president říká, že ti druzí ještě nebyli konfrontováni. Řekl jsem: >Nevidíte, že je to smluvená věc?< Policejní president řekl: >Budeme věc teprve vyšetřovati. < V 10 hodin večer byl jsem propuštěn. Dostavil jsem se ihned k policejnímu presidentovi a žádal jsem za propuštění bratra, ale ten nebyl propuštěn. Byla proti němu vznesena žaloba pro § 81, to znamená pro vztažení ruky proti státní moci. Tedy zrovna vztažení ruky u invalidy, který žádné ruce nemá. Teprve druhého dne byl propuštěn ve své bezmocnosti. (Výkřiky.) Několik dní na to upozornil mne můj právní zástupce, že bude potřebí, abychom u policie podali trestní oznámení proti neznámým pachatelům. Učinil jsem tak, ale dodnes jsem o tom nic dalšího neslyšel.

Nyní k třetímu případu, pro který jsem byl zatčen. Co bylo o svatodušním dnu mládeže v Liberci. Byla to dovolená slavnost a úředně schválená. Byl jsem na konci demonstračního průvodu. Z demonstračního průvodu bylo několik lidí zatčeno, aniž by byli činili něco zvláštního. Zpívali jen písně a snad vyvolávali hesla. Bylo mně uloženo, abych šel ihned na policejní strážnici a bych se tam otázal, co s těmi lidmi je. Legitimoval jsem se, byl jsem vpuštěn do strážnice a šel jsem ke komisařovi. Čekal jsem u stolu, až bude komisař hotov s mužem, kterého právě vyslýchal, když jsem tam čekal, přivedli tam ještě 2 dělníky, strkali s nimi, tahali se s nimi a tloukli je. Řekl jsem komisaři: >Ať s těmi lidmi zacházejí lidsky, toho přece není potřebí, ti lidé se nebrání, přijdou sem zcela klidně, ať s nimi tak nestrkají.< Na to, jak tak stojím uprostřed pokoje, ruce na zádech, přiskočí ke mně 2 strážníci, škrtí mne a přirazí mně na zeď. Když vstávám, jdou zase na mne. Řeknu: > Co vás vlastně napadá? Přišel jsem, abych zde intervenoval. Nevidíte, že jsem přišel jako člen Národního shromáždění k panu komisaři, abych se tázal, co se děje?< Nikdo toho nedbal, nýbrž jednoduše mne srazili a vrhli do žaláře, kde jsem byl držán půl hodiny v zajetí. Třikrát mne hodili na holou pryčnu, neustále jsem protestoval, ale marně. To je to nejhroznější, co se mně kdy stalo. Přišel jsem jen v nejzdvořilejší formě a přes to byl jsem tak ztýrán. Když jsem vyšel ven, řekl mi jeden strážník zcela výsměšně: > Víte, proč jste byl zatčen? Řekl jsem, že to nevím. Tu řekl on: Pro § 81. Dopustil jste se násilí proti policii. < Řekl jsem, proti komu pak, byl jsem přece sražen sám. Ať se přece ptají zatčených, zdali některý viděl, že jsem hnul jen prstem. Ale řeklo se mi, že budu obžalován pro § 81, poněvadž jsem se dopustil násilí proti policii, a že mám býti dodán krajskému soudu. Byl jsem dodán do policejního vězení a žádal jsem, abych byl předveden před policejního presidenta. Nebyl jsem předveden, nýbrž vedli mne na svatodušní neděli třikrát městem, sem a tam, před tisíci lidí, jako těžkého zločince. Nejdříve mne vedli ke krajskému soudu, ale tam bylo zavřeno, neboť dozorci nebyli doma. Od krajského soudu byl jsem veden zpět na policejní strážnici, a tam jsem musil ztráviti celou noc. Druhý den ráno v 7 hodin žádal jsem, abych byl předveden před policejního presidenta. Teprve po prudkém protestu na strážnici byl jsem předveden. (Sen. Niessner [německy]: Je-li to pravda, patří policie na lavici obžalovaných!) Udal jsem to také, ale dodnes neslyšel jsem ničeho o svém udání. (Sen. dr Holitscher [německy]: Ujmeme se věci! S členy parlamentu nesmí se takto zacházeti!) Policejní president liberecký mně řekl: > S vámi komunisty nebudeme dělati mnoho okolků, vás zavřeme.< To si musím nechat říci jako člen Národního shromáždění. Řekl jsem: >Pane policejní presidente, přicházím k vám, abych se zastal práva. Máte mně dopomoci k mému právu, máte ospravedlniti, co dělají vaši lidé, máte dopomoci právu k uplatnění, a místo toho mne zavřete do krajského soudu.< Řekl: >Co řeknou moji úředníci, to pro mne platí.< Řekl jsem doslova: >Když vaši úředníci řeknou, že jsem někoho zabil, a v témže okamžiku jde domněle zabitý před okny okolo, pak je to taky pravda?< Odpověděl: >Ano, co můj úředník řekne, to platí, všechno druhé je vedlejší.< Když jsem přišel ke krajskému soudu, žádal jsem rovněž, abych byl veden k vyšetřujícímu soudci. Řekl jsem, že jsem byl zatčen zcela nevinně, před řadou svědků, aniž bych hnul prstem, jsem byl ztýrán. Řeklo se mi, že musím čekati, až se sejde radní komora krajského soudu. Radní komora se druhého dne usnesla, zase na udání lživé policie, že mám býti zadržen. Řekl jsem, že to je naprosté porušení práva, že není již nejmenší právní bezpečnosti. Radní komora rozhodla, že jsem byl přistižen podle §u 54 ústavní listiny, t. j. při činu samém, že jsem se prohřešil proti §u 81 trestního zákona. Ale rozhodla tak jen podle výpovědi policejních úředníků, nikoli na základě skutečností. I když politicky nejsme dobrými přáteli, tož musíte, pánové, chcete-li hájiti práv a senátu a demokracie, přece přiznati, že něco takového nelze schvalovati, že nelze tak jednati se členem Národního shromáždění, i když je komunistou. Radní komora se tedy usnesla, že mám býti zadržen, ačkoli to je zcela protizákonné, tudíž zákon byl porušen. Řekl jsem, že toho nestrpím, že žádám, aby se podala ihned zpráva do Prahy a žádalo okamžité propuštění. Byl jsem také skutečně po 5 dnech, patrně na usnesení senátu, propuštěn.

A nyní čtvrtý případ dne 1. srpna. Nepořádal jsem 1. srpna na libereckém nádraží žádnou demonstraci, nikoho jsem nepobuřoval, nýbrž mluvil jsem jen několik minut o hospodářské krisi, dobrovolně jsem po několika minutách skončil a odešel jsem. Když přišla policie, aby mne zjistila, předsevzal jsem si: Dnes nebudeš ty bit, dnes ty dáš policii morální výprask. Když policie přicházela ke mně, šel jsem jí dva kroky naproti, vyňal jsem svou senátorskou legitimaci a řekl jsem: >Prosím, pánové, vy mne chcete zjistiti, zde máte mou legitimaci, zastrčte ji, nečiním vám žádných potíží, nespáchal jsem ničeho, jdu dobrovolně s sebou a věc je vyřízena.< Domníval jsem se, že takto nutno policii morálně poraziti. Stálo u toho také několik civilních osob. Přes to, aniž bych byl vyzván, kdo jsem, aniž by prohlédli legitimaci, jednoduše mně zkroutili ruce a vedli mne velkým zástupem na nádraží jako nějakého těžkého zločince. Řekl jsem jim ještě jednou, že jdu s sebou dobrovolně, že jsem členem Národního shromáždění, ale oni na mne zvolali: >Kušuj!< Neustále mně nadávali, dílem německy, dílem česky a na strážnicí musil jsem si od strážníka dát líbiti několik ran pěstí do obličeje. Poznám tohoto strážníka kdykoli. Při prohlídce mých věcí vyndali mně všechno, všechny spisy pročetli. Je tohle imunita člena Národního shromáždění? Na štěstí neměl jsem u sebe žádných tajných spisů. Při prohlídce sahal mně týž policejní úředník na pohlavní ústrojí, smáčkl mi je, že jsem skoro musil křičeti. To přece není žádný způsob, nechat si od policie smáčknouti pohlavní ústrojí. To je sadismus! Řekl jsem tam také: >Prosím, pane, co vy zde děláte, to jest již jen sadismus.< Takového něco děje se přece již jen v bělofašistickém Bulharsku. Tázal jsem se strážníka: >Budete snad lépe postupovati budete-li mne zde, skoro padesátiletého muže; týrati? Neřekl jsem vám přece ani jedno nepěkné slovo, anebo jsem vám něco položil přes cestu?< Na to mně odpověděl: >Můžete mi dokázati, že jsem vás tloukl? Zavolám všechny, kteří jsou zde přítomni.< Já tedy mám dokazovati, že mne před dvaceti strážníky a četníky za čtyřmi stěnami týrali. To nebudu nikdy moci. Nyní si tedy, pánové, můžete utvořiti úsudek. Ať činíme cokoli, všechno je marné. Předsevzal jsem si, že neřeknu jediného nepěkného slova, jednal jsem s policií zdvořile, poněvadž vím, že to jsou úředníci, kteří mají konati svou povinnost. Ale je úplně lhostejno, co kdo činí, zdali protestuje, po každé se bije. Po celý svůj život ještě jsem nedostal bití, ještě nikdy jsem nikomu nedal ránu, jak jsem stár, a nyní musím se pokaždé dáti od policie zbíti, když mne zatknou. To je právní nejistota, že skoro není více možno vyjíti na ulici. To jsou nemožné poměry zde v Liberci a v Jablonci. Pánové, můžete se zde usnésti, na čem chcete, zdali mne jakožto poslance chcete dostati do žaláře či nic. My jako komunisté se přece nebojíme. Ale tyto poměry dostanou se navenek přes hranice Československa.

Očekávám od senátu, že podnikne kroky, aby poměry v Liberci a v Jablonci byly vyšetřeny a aby učiněn byl konec těmto nedemokratickým poměrům. To je přímo pěstní právo. Musím se nechat ztýrati, ale nesmím se brániti, a když se bráním, pak je to zločin podle §u 81 trestního zákona. Ve středověku měl každý právo se brániti, nyní se brániti nesmíme. Kam jsme dospěli v roce 1930? Musím se bezpodmínečně dát skoliti?

Nyní jen ještě krátce několik slov. Předešlého týdne byl projednáván případ mého bratra, který má obě ruce pryč. Dne 10. února byl zavřen, a to rovněž podle § 81. Přihlásilo se ihned dobrovolně 20 svědků a z těchto 20 svědků bylo připuštěno jen 10, ostatních 10 bylo odmítnuto. Právní zástupce mého bratra navrhl, aby slyšení byli znalci z domova mrzáků, neboť můj bratr má pomocnou prothésu; jednu ruku mu vzali až po rameno, od druhé mu schází předloktí, a místo toho má pomocnou prothésu. Toto je velice komplikovaná a nesnese žádného úderu. Když doma na příklad se uhodí o stůl, stane se, že nemůže používati umělé ruky. Proto navrhl právní zástupce mého bratra, aby slyšeni byli znalci z domoviny mrzáků, kteří mají konstatovati, zdali je možno, aby můj bratr mohl prothésou dáti ránu. Policie mu přece kladla za vinu, že tloukl strážníky prothésou a že jeden strážník následkem toho byl po 6 dní služby neschopen. To stojí ve stenografickém protokolu ve spisech krajského soudu. Můj bratr dostal 3 měsíce žaláře a bylo mu hned řečeno, jestliže trest nepřijme, anebo nepřipustí, co mu policie klade do úst, že bude ještě přísněji potrestán a že přijde ještě o invalidní důchod.

Prosím, pánové, nejdříve ustřelí člověku obě ruce, je mu 50 roků, pak mu ještě vyhrožují u krajského soudu, že se mu vezme invalidní důchod. Co pak je to nějaký výkon práva? Máme to míti důvěru k soudům? Tedy můj bratr dostal 3 měsíce žaláře podmínečně. Bylo mu naznačeno, že musí přiznati, že tloukl strážníky. Těch 10 svědků nebylo slyšeno, kteří všichni mohou dokázati, že netloukl. Vždyť přece vůbec nemůže tlouci, může se sotva udržeti na nohou. Pravím, že to, co policie v Jablonci a v Liberci tvrdí, je nepravda a dokáži to 20 svědky. Ale krajský soud řekne, můžete přivésti 20 svědků, ti pro nás nic neplatí, pro nás platí jen to, co řekne policejní úředník. Můj bratr před soudem poukázal k tomu, že je nervosní následkem toho, že se mu staví krev, ale řeklo se mu jednoduše: To nic není. Předseda libereckého soudu, vrchní soudní rada Hujer řekl: >To zkrátka neexistuje, aby někoho u policie tloukli, to se u policie neděje.< Ale byl jsem přece svědkem a také všichni druzí, že ho tloukli. Není to vědomé porušování práva, když se jednoduše tvrdí, že něco takového neexistuje; když to přece lze dokázati. Jsou to právní poměry, jsou to poměry, za kterých ještě můžeme očekávati výrok práva? Poslal jsem se svým bratrem svého syna, aby mu byl průvodčím, poněvadž přece můj bratr jako invalida nemůže sám jíti. Jak přišli do dveří, nemohl můj bratr přece sejmouti klobouk, poněvadž nemá ruce a můj syn zavíral dveře a chtěl mu potom sejmouti klobouk. Ihned křičeli na mého bratra: >Sejměte klobouk!< To bylo první uvítání stoprocentního invalidy u krajského soudu v Liberci. Řekl: >Nemohu sejmouti klobouk, vidíte přece, že nemám ruce.< Můj syn mu pak klobouk sundal. Tu řekli pánové: > Ach tak, to je něco jiného.< Jako kdyby to nebyli věděli. Tak se jedná s lidmi, kteří na oltáři vlasti musili zanechati své ruce. Nejprve je pošlou do války, udělají z nich mrzáky a pak jedná se takto s nimi před soudem, jako s občany druhé třídy. Na základě zpráv lživého policejního úředníka kladeno mému bratrovi za vinu, že svou prothésou tloukl strážníky. Řekl jsem již, že znalci musí prohlásiti, kdyby byli připuštěni, že to není možné, neboť prothésa nevydrží žádnou ránu. Přesto se řeklo, že prothésa je zbraní, a na základě toho se dokonce tvrdilo, že můj bratr postupoval proti policii se zbraní. Na základě toho byl odsouzen. Znám tucet takových případů v Liberci a v Jablonci.