Vlády jednotlivých států na Balkáně a francouzská vláda učinily již v této příčině obranná opatření. Co se podnikne u nás, jestliže Rusko také nás bude zaplavovati obilím, na to jsem zvědav.
Nám se již od několika měsíců namluvilo již mnoho o theorii jakožto pomoci na odstranění hospodářské krise a obzvláště krise zemědělské. Nebylo toho málo. Ale také zkušení praktikové a zkušení národohospodáři udíleli naší slavné vládě velmi užitečné a dobré rady. Ale tato naše slavná vláda se patrně dodnes nemohla odhodlati, aby skutečně podnikla něco na odvrácení všeobecné hospodářské krise a specielně na odvrácení nadmíru těžké krise našeho zemědělství. Snaží-li se skutečně jednou některý činitel vážně, aby káru, která se po osy octla v blátě, energicky vytáhl doleva, táhne zcela jistě drahý činitel doprava, jen aby kára zůstala dále vězeti v blátě.
Klade-li ministr zemědělství nějaký dobře promyšlený požadavek na odvrácení tísně našeho domácího zemědělství, dojde zajisté sotva po roce k usnesení a provedení, poněvadž oproti tomuto požadavku ihned všichni druzí resortní ministři staví požadavky svoje. Příkladů bylo by lze uvésti celou řadu. Oblíbené tolik u nás handrkování v kruzích vládních musí přece přijíti na svůj účet. Ale ani při projednávání sebe důležitějšího a sebe naléhavějšího hospodářského opatření nesmí se nikdo dotknouti anebo porušiti prestiž jednotlivých politických stran, trpěti však nesmí v nižádném případě.
Krise v našem zemědělství, jednak odbytová krise, jednak cenová krise, projevuje se nejzřetelněji v cifrách, které uveřejnily naše venkovské peněžní organisace. Stav vkladů u našich venkovských peněžních ústavů klesal od roku 1926 dodnes od jednoho měsíce ke druhému. Že se tento pokles číselně neprojevuje ještě více, zakládá se na rostoucí spořivosti našeho venkovského obyvatelstva. Naše selské obyvatelstvo je panujícími poměry jednoduše nuceno dbáti staré hospodářské zásady: >Výdaje v domácnosti a ve vlastním hospodářství pokud možno přizpůsobiti příjmům.< Že sledováním této staré hospodářské zásady náš průmysl, náš obchod a živnosti zcela citelně trpí, před touto skutečností nebudou se, jak doufám, dnes moci uzavírati ani ti, kdož tuto skutečnost s jejími důsledky, které jsme vždy zdůrazňovali, dříve nechtěli uznávati.
Žádný zástupce naší politické strany anebo našich hospodářských organisací nikdy netvrdil, že pro zabránění krise v našem zemědělství dlužno cla považovati za jediný prostředek. (Výkřiky [německy]: Velmi dobře!) Zemědělská cla jsou především velmi nízce vyměřena, takže nedovedou za změněných poměrů našemu domácímu zemědělství zabezpečiti takové stabilní ceny jeho výrobků, kterých bezpodmínečně potřebuje k prosperitě svého hospodářství.
Dokud však se naše vláda neodhodlá upraviti především přílišný dovoz cizího obilí, cizí mouky, cizích mlýnských výrobků a cizího dobytka a to upraviti ve smyslu skutečné potřeby (Výkřiky [německy]: Tak jest!) a dokud se tento dovoz nebude díti jen jako doplnění nedostávajícího se u nás množství toho nebo onoho výrobku, nebude lépe našemu zemědělství. (Výkřiky [německy]: Velmi dobře!) Jestliže dále při této úpravě dovozu nepůjde zároveň ruku v ruce obchod s těmito dováženými výrobky prostřednictvím úřadu, který nutno zříditi, bude naší vládě sotva možno vymýtiti tento dumping, který všechny státy v té neb oné formě oproti nám dnes provádějí při vývozu svých přebytečných zemědělských výrobků. Nebude také možno zabezpečiti našemu zemědělství bezpodmínečně nutné a zajisté také oprávněné ceny za jeho výrobky.
Jak to vypadá dnes s dovozem obilí a mouky na př. z Maďarska, o tom stůjtež tato data: předešlého měsíce bylo k nám dovezeno o 3.500 vagonů obilí a mouky z Maďarska více nežli ve stejném měsíci roku loňského. (Výkřiky: Skandál!) Také tento měsíc říjen zaznamenává oproti stejnému měsíci loňského roku velmi značné zvýšení dovozu obilí a mouky z ciziny, obzvláště z Maďarska. (Výkřik: Kdo to sem dováží?) Ihned, pane kolego, podám vysvětlení! Toto sdělení pochází z úřední zprávy o našem zahraničním obchodu za září 1930 a musí konstatování této skutečnosti býti považováno za nejlepší agitační prostředek pro návrhy, které obě naše agrární strany podaly v senátě na vydání ochranných opatření proti snahám spekulantů. (Výkřiky [německy]: Velmi dobře!) Toto sdělení potvrzuje jen velmi případně bezpodmínečnou nutnost a naléhavost provésti opatření, která v našich návrzích žádáme.
Jeví se zcela všeobecná snaha, vyhnouti se pokud možno zvýšené celní přirážce která má dne 15. prosince vstoupiti v platnost. Očekávají se však také další vyšší ceny za tyto dovezené a nahromaděné zásoby obilí a mouky. Je takovéto spekulativní obchodování s nutnými potřebami denního života snad také ještě oprávněné? Snad najdou se také zde ještě lidé, kteří budou toto keťasení a spekulantsví bráti v ochranu.
Byl bych jen zvědav viděti, co by naši páni zástupci našich průmyslových dělníků činili a podnikali, kdyby se v době největší nezaměstnanosti v tom neb onom oboru průmyslovém dováželo nesčetné množství průmyslových výrobků těchto oborů. Mohu si velmi živě představiti obraz, jaký by v takovémto případě poskytovaly obě komory parlamentu. Mám také za to, že by se v tomto případě u našich pánů zástupců dělníků nikdo nestaral o smlouvy, uzavřené na mezinárodním podkladě a ani o stávající obchodní smlouvy. Naše vláda byla by jednoduše přinucena učiniti ihned příslušná opatření na ochranu našich domácích dělníků a domácí výroby. My všichni bychom tento požadavek jen uvítali a vřele ho podporovali (Výkřiky [německy]: Ano, tak jest!), poněvadž jej při objektivním posuzování musíme uznati za správný a potřebný.
Ve stejné situaci nalézá se dnes naše domácí zemědělství. Následkem platných obchodních smluv, které dnes vzhledem ke katastrofě, panující v našem domácím zemědělství, nemají existenčního oprávnění, zaplavován je náš stát od maďarských bursovních spekulantů a keťasů obilím a moukou.
Předešlý pátek dostavil se prý maďarský vyslanec do našeho ministerstva věcí zahraničních a protestoval proti návrhům, jež obě agrární strany podaly nedávno v senátě.
Předešlé pondělí prokázalo naše ministerstvo zahraničních věcí na základě statistického materiálu maďarskému vyslanectví jednání Maďarska, které náš stát tak velikou měrou poškozuje. Může si neodvislý a svobodný stát dáti takovýto způsob jednání líbiti bez odvetných opatření? Myslím, že nikoli. My strany venkovského lidu nestrpíme poručníkování spekulantů a keťasů. (Výkřiky [německy]: Velmi dobře!)
Po mém názoru je v moci naší vlády, aby použila zmocňovacího zákona z r. 1920 a dovoz obilí a dobytka omezila, popřípadě i na čas zcela zastavila, jak toho právě panující poměry vyžadují. Vláda však zdá se, že má jakýsi strach před použitím tohoto zmocňovacího zákona. Proč na příklad právě naše německá strana živnostenská v této chvíli také tak brojí proti použití t. zv. zmocňovacího zákona, je pro mne hádankou. Naše vláda bude přece nucena kousnouti do tohoto kyselého jablka.
Propaguje se namnoze myšlenka vytvoření obilního monopolu, pro kteroužto myšlenku se však naše rolnictvo dodnes ještě nedovedlo rozehřáti. Našemu rolnictvu tanou totiž stále ještě na mysli válečné ústředny, které vláda vytvořila v době války a po válce, kteréžto zařízení přineslo našemu rolnictvu tolikeré šikanování. Odpůrcové obilního monopolu z řad rolnictva však při své argumentaci zapomínají, že tehdy panoval nedostatek všech potřeb, obzvláště potravin, a že se tehdy sedlákovi i bral poslední kilogram jeho výrobků. Dnes však jsou poměry právě opačné. Dnes toneme v přebytku jistých potřeb denního života a musíme pomýšleti na to, abychom mohli ty to výrobky prodati za poněkud jen přijatelnou cenu.
Jiní činitelé mluví zase o zřízení dovozního syndikátu. Ať se toto zařízení jmenuje tak nebo onak, nehraje žádnou úlohu, nám může býti lhostejno, ať se to jmenuje tak nebo onak, ale nikdy nebude se smět provésti takový systém, jak tomu bylo svého času u válečných ústředen. Obchod obilím, moukou a mlýnskými výrobky má naopak v tuzemsku zůstati úplně volný. Jen obchod s dovezeným obilím má se předati monopolnímu úřadu, který má býti vytvořen. Že musíme na ochranu našeho domácího chovu dobytka zároveň zříditi také podobné zařízení, leží na snadě a budiž zde jen prozatím naznačeno.
Myšlenka zřízení monopolní dovozní ústředny pro obilí a mlýnské výrobky nabyla již v některých zemích půdy a poukazuji v té příčině na Švýcarsko a Rakousko. V Rakousku došli k názoru, že nutno zákonem zříditi oficielní dovozní ústřednu pro chleboviny a mlýnské výrobky, která by byla jedině oprávněna uváděti dovážené chleboviny, mouku a mlýnské výrobky v tuzemsku do obchodu, při čemž domácí obchod nemá býti vyloučen. Vytvořením takovéto dovozní ústředny a úpravou monopolního obchodu s dovezeným obilím, moukou a mlýnskými výrobky musí býti přirozeně také upravena prodejní cena v tuzemsku za obilí, mouku a mlýnské výrobky takovým způsobem, aby byla přiměřena výrobním nákladům domácího obilí. Nabízením dovezeného obilí a mouky za přiměřené ceny na plodinových bursách tuzemských pozvednou se nutně také ceny obilí v tuzemsku. Dovozní ústředna má sloužiti jako regulátor cen obilí v tuzemsku. Naše mlynářství uvítá jen co nejvřeleji zřízení takovéto nákupní ústředny jakožto výhodné zařízení, poněvadž by se tím alespoň částečně vyloučila dnes tak citelná konkurence maďarských obchodních mlýnů.
Že by vytvořením takovéto dovozní ústředny domácí konsum nikterak nebyl nebo nesměl býti poškozen, o tom není pochybnosti. Cenové rozpětí, které je dnes mezi cenou zemědělských výrobků a cenou těchto výrobků u konsumenta, je tak velké, že by zvýšení nynějších cen za naše obilí a dobytek o 50% stále ještě nezavdávalo příčiny ke zvýšení cen chleba a housek, resp. masa a uzenářských výrobků. (Výkřiky [německy]: Velmi dobře!)
Poukazuji v té příčině na nynější poměry. V našich bramborářských krajinách nabízí se zemědělci 10 až nejvýše 15 Kč za 100 kg brambor. Byl jsem nedávno v okresu žlutickém a bochovském. V těchto okresech se prodávaly brambory za 10 až 12 Kč za 100 kg. Doptával jsem se v Karlových Varech a Rybářích, 15 až 18 km od Bochova vzdálených, v několika obchodech po cenách brambor. Cena pohybovala se mezi 60 až 80 Kč za 100 kg. Při odběru 300 až 500 kg nabízela se sleva 5 Kč na 1 q. (Různé výkřiky.)
Jako jedna z našich krajin, kde se pěstuje nejlepší zelí, platí krajina u Touškova a Malesic. Tam se nabízí sedlákům 10 až 12 Kč za 100 kg, za okrájené prima zboží 18 Kč. Páni zástupcové městského úřednictva nechť se u městských hospodyň jen otáží, jaké ceny musí platiti za zelí.
U naší zeleniny a ovoce není to ani o chlup lepší. Naši jihomoravští pěstitelé okurek musili v uplynulém létě dovážeti salátové okurky až na rakouské hranice rakouským kupcům za hanebné ceny. Cena, která se jim platila, nehradila ani dovozné od místa výroby do místa dodávky. Kolem Mělníka a Všetat leží sta a sta vagonů zeleniny, obzvláště cibule, které ani za nejhanebnější ceny nelze prodati. Naproti tomu bylo by zajímavo zvěděti, mnoho-li vagonů cizí cibule se měsíčně doveze jen do Prahy. Všetaty a Mělník leží přece v Zadní Indii anebo Hindostanu a dopravní výlohy byly by pro konsum v Praze nedostižny a cena zboží musila by býti uznána za příliš tíživou.
Litr nejlepšího vinného moštu stojí dnes v jižní Moravě 80 h až 1,20 Kč. Co bude státi litr vína z tohoto moštu vyrobeného, to ještě uvidíme. Jsem jen zvědav, zdali naši obchodníci vínem také při těchto tak bídných cenách moštu budou nuceni víno ještě křtíti, anebo zdali ho vůbec nechají zase vyrůstati na schodech sklepa.
Kilogram chlebové mouky stojí dnes 1,30 až 1,35 Kč. Jak to vypadá s cenou chleba a s cenou bílého pečiva?
Nové ceny chleba byly v Praze od října sníženy asi o 50 h a znamenají dnes: bochník chleba ve váze 1,15 kg z bílé mouky anebo ve váze 1,25 z černé mouky stojí 2,60 Kč.
Bochník chleba ve váze 1,53 kg z bílé mouky anebo ve váze 1,66 kg z černé mouky stojí 3,40 Kč.
Bochník chleba ve váze 2,30 kg z bílé mouky anebo ve váze 2,50 kg z černé mouky stojí 5,20 Kč.
Bochník chleba ve váze 3,45 kg z bílé mouky anebo ve váze 3,75 kg z černé mouky stojí 7,80 Kč.
Od dvou let klesají ceny obilí každého týdne. Také strany, které vždy znovu zdůrazňují, že by bylo pro dělníky a úředníky nesnesitelné, kdyby se domácí výroba obilí chránila přeměřenými cly, musí dojíti k přesvědčení, že po poklesu cen na trhu obilí nenásledovalo přiměřené snížení cen chleba a cen bílého pečiva. Obzvláště naše sociálně-demokratické strany postavily se svého času proti oprávněným přáním zemědělství na vydání účinných ochranných opatření, postavily se proti opatřením, která měla upraviti přílišný dovoz obilí, mlýnských výrobků a dobytka z ciziny, a prohlašovaly vždy znovu, že by spotřebitel takovýmito opatřeními byl, resp. mohl býti příliš citelně postižen. Kolega Dundr stojí přece dnes patrně také ještě na tomto stanovisku.
Snížení cen chleba v Praze v poslední době, které činí asi 7 %, ačkoli žito kleslo o více nežli 50 % a pšenice skoro o stejně procent v ceně, líčí sociálně-demokratické strany jako obrovský úspěch ministerstva zásobování. Nepotřebuji za jisté ztráceti příliš mnoho slov, když poukáži k tomu, že zlevnění chleba o 7 % není v žádném poměru k poklesu cen užita. (Výkřiky [německy]: Tak jest!) Podklady pro výpočty, které mělo ministerstvo zásobování po ruce, patrně úplně nesouhlasí. Zde se zajisté zase vůči sociálnědemokraticky řízenému ministerstvu zásobování zdůrazňovalo, že by další snížení ceny chleba mělo přirozeně za následek snížení mzdy osob zaměstnaných v pekařské živnosti a zdá se, že se ministerstvo zásobování na tento nejapný vtip skutečně chytilo.
Kdyby se chléb skládal jen z 14 % z mouky a z 86 % z pracovních mezd, příspěvků k nemocenskému a sociálnímu pojištění, daní a pod., pak ovšem by provedené zlevnění chleba o 7 % oproti poklesu cen žita o 50 % bylo oprávněno. Ježto však tomu tak není, dlužno tvrzení, které jsem dříve přednesl, uznati za správné. Zdá se také, že si ministerstvo zásobování dává příliš mnoho raditi od pražské dělnické pekárny, kterážto dělnická pekárna je sice sociálně-demokratickým zařízením a spravována je sice také přísnými sociálními demokraty, kteří však ve svém jednání mají pramálo společného se sociální demokracií a v ničem se neliší od kapitalistických podnikatelů.
O tragedii cukerních cen budiž mi dovoleno zde několik poznámek.
Před rokem stál cukr v New Yorku ještě 173 Kč za 1 q. Dnes znamená kubánský cukr v New Yorku sotva 60 Kč za 1 q. V Praze znamenal surový cukr v posledních dnech 66 Kč franko Ústí. Tato cena nemůže hraditi ani výrobní náklady cukru, kdybychom při výpočtu cenu řípy vůbec nepočítali. Zde naše vláda přece již před časem zasáhla a zmírnila tím poněkud tragedii našeho cukerního průmyslu, že svolila, aby se cukr pro domácí konsum prodával dosti draho. Tímto opatřením vlády náš cukerní průmysl pro tuto část své výroby přece ještě něco získává. Kdybychom mohli domácí konsum značnou měrou zvýšiti, bylo by lze jednak ceny pro domácí spotřebu také podstatně snížiti, jednak by pokles cen na světovém trhu cukru neměl pro náš cukerní průmysl tak tíživé účinky, poněvadž bychom měli méně cukru pro vývoz. Československo má nejméně viny na nepříznivých poměrech, které dnes panují na trhu cukru. Naše výroba cukru činila v kampani 1925/26 asi 15 milionů q a v kampani 1929/30 jen něco přes 10 milionů, zmenšila se tedy o 30 %. Avšak mnohé země, které až do nedávna znamenaly velmi silný dovoz cukru, rozmnožily vlastní výrobu cukru značně a pomýšlejí dnes samy na vývoz cukru v nejbližší době. Poukazuji zde na Rakousko, Italii a různé balkánské státy. Naši páni cukerní průmyslníci mají však sami velkou část viny na tom, že se tyto poměry obrátily. Různí domácí cukerní průmyslníci zřídili za pomoci domácích bank v cizině, obzvláště na Balkáně, cukrovary a podkopali anebo alespoň značně oslabili tím vývoz do těchto států. Tytéž poměry shledáváme také v jiných průmyslových odvětvích.
Velkou část viny, že dnes na světovém trhu cukru máme takovéto poměry, má Kuba se svou nešťastnou výrobní a cenovou politikou. Kuba neuposlechla a nedodržela stanovených a umluvených restrikčních opatření a tím způsobila, že dnes na počátku letošní kampaně na Kubě samotné leží o milion q cukru více, nežli touže dobou loňského roku. Kuba a Jáva pěstují katastrofální politiku a oba státy dnes prodělávají těžkou finanční krisi, jejíž dosah nelze dohlédnouti. Také v tomto případě budou poměry silnější nežli vůle pěstovati takovouto nesmyslnou katastrofální politiku a budoucnost donutí také tyto dva státy s největší výrobou cukru, aby ujednaly a také zachovaly úmluvy, které zabezpečí existenci táto výroby.
Musím ještě jednou poukázati k tomu, že již před rokem naše čelné zemědělské korporace v nesčetných podáních k vládě a příslušným místům upozorňovaly na hrozící nebezpečí zhoršení naší hospodářské situace a naléhavě žádaly, aby vydána byla opatření na ochranu proti tomuto nebezpečí. Ale co se dosud stalo? Co učinila naše vláda? Zákonem č. 46 ze dně 10. dubna 1930 usnesl se parlament na t. zv. chlebovém zákoně.
Zákonem č. 47 ze dne 10. dubna usnesl se náš parlament na zákoně o odběru zboží veřejnými úřady, ústavy atd.
Zákonem č. 72 ze dne 5. června 1930 vydal náš parlament zákon o zákazu chemické úpravy mouky.
Tažme se nyní, co tyto tři zákony vůbec mohly přinésti výhodného pro naše domácí zemědělství v jeho veliké a těžké krisi a tísni? Což nemusíme na příklad zákon č. 47 o odběru zboží domácího původu našimi veřejnými úřady, ústavy atd. považovati za něco samozřejmého? Potřebovali jsme k tomu zvláštní zákon? Myslím, že nikoli! Trochu více dobré vůle a silnou ruku k vedení otěží!
Zákonem ze dne 5. června 1930 byly vydány celní přirážky pro některé zemědělské výrobky. Prohlásil jsem při projednávání těchto předloh v tomto slavném senátě a musím ještě jednou uvésti. že jsem vydání těchto opatření nikdy nepovažoval a považovati nemohu za dostatečnou a panujícím poměrům odpovídající ochranu našeho domácího zemědělství a za prostředek ke zmírnění těžké krise tohoto našeho domácího zemědělství, že naopak všechna tato opatření nám nic nespomohou, anebo jen velice málo. Ke své lítosti měl jsem dodnes pravdu. Jaké zápasy předcházely uzákonění těchto předloh, na to se zajisté všichni ještě dobře pamatujeme. Poněvadž se zlí agrárníci vzhledem k tísni domácího zemědělství a u vědomí, že se tato tíseň v budoucnosti ještě zhorší a že s sebou strhne všechny jiné stavy do víru, viděli nuceni žádati stát a vládu o pomoc, musily se přece jiné strany jakožto representanti domácího zemědělství pokusiti o to, aby z této tísně agrárních stran vytloukly kapitál. Co vláda při jednání zabezpečiti musila specielně socialistickým stranám parlamentu, aby tyto strany daly své svolení k osnově zákona o celních přirážkách, je nám všem přece také velmi dobře známo.
Což není nutno považovati za hluboce politování hodný zjev v našem parlamentním životě a prokleté politice, že z parlamentního vyřízení nějaké věci, která má největší význam pro tu neb onu část obyvatelstva, hned se dělá, nebo musí dělati politikum anebo stranické politikum! Na zachování takovýchto poměrů náš parlamentarismus zahyne. Celní přirážky nevstoupily v platnost a nemohly vstoupiti v platnost, poněvadž naše veleslavná vláda opomenula vy pověděti včas maďarskou obchodní smlouvu. U nás dodnes, to jest do 15. prosince t. r. jsou v platnosti zcela nedostatečné. snížené celní sazby zákona ze dne 22. června 1926, podle kterého clo na pšenici činí 30 Kč a clo na mouku 70 Kč za 100 kg, kdežto naše sousední státy v poslední době chránily své zemědělství 3-4násobnými cly oproti našim clům. Následkem těchto stávajících poměrů pozbyli jsme také nutného vyrovnání v prodeji zboží. Jako příklad: 50 % naší výroby pivovarského ječmene šlo dříve do Německa. Dnes, při clu na ječmen 96 Kč se strany Německa, je vývoz do tohoto státu jen tehdy možným, nakupuje-li se ječmen u nás za 110-120 Kč u producenta. Kdo zde trpí a kdo je zde vinníkem? Kdo se co nejlépe snažil, aby tomu dnes bylo tak, jak jsem to vylíčil? Jak dnes na příklad vypadá náš vývoz chmele? Jak vypadá náš cukerní průmysl a řepařství? Jak budou vypadati poměry v těchto oborech v příštích letech?
Náš požadavek, aby se dovoz agrárních výrobků upravil tak, aby byly ceny přiměřeně stabilisovány, je v zájmu jak výroby, tak také v zájmu konsumu. Konsum nemohl dodnes docíliti jakéhokoli zisku z kolísání velkoobchodních cen. Viděli jsme, jakým způsobem index maloobchodní udržuje krok s indexem velkoobchodním, a dodnes mohli jsme vždy konstatovati, že za trpící dlužno považovati výrobu a konsum. Nebude lze také dále připouštěti, aby při stávajícím přebytku obilí při výrobě mlýnských výrobků bylo toto naše obilí oproti cizímu obilí poškozováno. resp. odstrkováno, naopak bude nutno co do používání domácího obilí přikročiti k dalším donucovacím opatřením. Naše vláda bude se musiti také odhodlati a projeviti ochotu podporovati vývoz našich přebytečných zemědělských plodin. Váš stát bude musit jednati právě tak, jako jednají, resp. jednati jsou nuceny všechny ostatní státy.
Poukazuji na neblahý vliv činnosti našich spekulantů a keťasů obilím a moukou a na nepříznivý vliv naší obilní bursy, a tu je zajisté jen velice oprávněno, klademe-li požadavek, aby se družstevní organisaci našeho domácího zemědělství, zemědělskému družstevnictví, od nynějška pomáhalo způsobem více vyhovujícím, aby podporováno bylo ze státních prostředků tak, aby tyto organisace mohly také v každém ohledu vyhověti svému určení. Musíme se také v budoucnosti snažiti, abychom své konsumentské organisace s organisacemi výrobními uvedli clo bližšího styku, a musíme se snažiti, abychom pokud možno vyloučili všechny zprostředkovatele, kteří jen mají a projevují snahu, aby sedlákům jakožto producentům za jeho výrobky platili pokud možno nejméně, na druhé straně však, aby konsumu zboží prodávali za hodně drahé peníze.
Zástupcové našeho domácího zemědělství požadují od vlády, aby vydala opatření na omezení spekulace jistých velkoobchodníků obilím a jejich agentů, která jeví tak nadmíru nepříznivé účinky na naše domácí zemědělství. Proti tomuto požadavku staví se zcela podivným způsobem Svaz velkoobchodníků a agentů obilím v Praze. Tato organisace, místo aby potírala činnost jistých velikých budapešťských firem, poškozující nás všechny, postavila se na stanovisko, které jí domněle přísluší jako příkaz nutnosti při plnění hospodářského poslání, které jest jí svěřeno jakožto přirozenému rozdělovači zboží, a přimlouvá se ve svém stanovisku k projednávané otázce za požadavek, aby zahájena byla za pomoci státu akce pro všeobecné snížení cen. Vybírání vyrovnávací dávky za obilí a mouku, které k nám byly dovezeny před 15. prosincem, odporuje prý v principu hlavním zásadám celního zákonodárství. S tímto poukazem argumentuje jmenovaný svaz proti opatřením, která domácí zemědělství v této příčině žádá od vlády. Právě následkem poměrů, způsobených spekulací, vidí se zástupcové domácího zemědělství nuceni navrhovati zmíněná opatření. Volné nakládání se soukromým majetkem je přece také hlavní zásadou našeho právního řádu a přesto je zvláštním trestním paragrafem zakázáno zapáliti snad svůj vlastní dům. Můžeme dnes pozorovati, že keťasení, které máme ještě z válečné a poválečné doby v nejlepší paměti, začíná se hodně rozšiřovati, i musíme společně s konsumujícím obecenstvem jakožto postižení sáhnouti k prostředkům, které by snahám keťasů učinily přítrž. (Výkřiky [německy]: Velmi dobře!) Svaz velkoobchodníků obilím bude právě tak jako my jakožto zástupcové zemědělství pomýšleti o pohnutkách, proč spekulanti, obzvláště spekulanti budapešťské bursy, dnes k nám dovážejí takové množství pšenice a pšeničné mouky. Těmto pánům pranic na tom nezáleží, kdyby jejich spekulací s obilím a moukou nejcitelnějším způsobem postiženo bylo veškeré dělnictvo a úřednictvo, veškeré konsumující obecenstvo; těmto pánům záleží jen na tom, aby z této spekulace a poměrů pro sebe vytěžili hojný užitek. Pánům v Maďarsku a také maďarské vládě jistě nezůstalo tajno, co se v posledním čase dálo v oboru spekulace s obilím a moukou, a jak se kde kdo snažil vší silou o vývoz právě do Československé republiky. Maďarská vláda a tamější držitelé státní moci se také necítili povinnými nějak zasáhnouti a maďarskou spekulaci varovati před takovýmto - nesmyslným počínáním na škodu Československa, jakožto sousedního státu. Jestliže se naše vláda konečně musí v zájmu domácího konsumu odhodlati k tomu, aby se oproti machinacím maďarských spekulantů s obilím a moukou chopila přiměřených opatření, pak shledávají zástupcové organisací našich velkoobchodníků a agentů s obilím příčinou, aby vystoupili jako ochránci. Maďarska, jako ochránci maďarských keťasů. Budiž také ještě poukázáno k tomu, že podle navržených opatření nemá býti postižen placením dodatečného poplatku maďarský vývoz, nýbrž že placením vyrovnávacích dávek a dodatečných poplatků mají býti postiženi naši domácí páni spekulanti. Ale právě proto ty dlouhé obličeje a tolik křiku. Myslím, že my všichni bez rozdílu národnosti a bez rozdílu povolání nepotřebujeme uroniti ani slzičku za našimi keťasy a spekulanty, kteří se tak činí, kdyby zmizeli úplně s obzoru. Velmi případně poznamenává >Deutsche Landpost< ve svém vydání z posledního pátku, že se výklady a argumentace svazu velkoobchodníků. a agentů s obilím zpropadeně podobají pozvání na procházku, kde obchod a keťaství mají hráti úlohu vlka, a konsumenti úlohu ovce! My sedláci, my se pěkně poděkujeme za takovouto ochotu a budeme všemi prostředky potírati. snahy těchto kruhů až na nůž! Amerika na příklad zakázala alkohol. Také u nás naleznou se domněle v zájmu našeho obyvatelstva zástupcové této myšlenky. Po mém názoru bylo by lidstvu mnohem prospěšnější, kdyby se zakázala hazardní hra a terminový obchod obilím. (Výkřiky [německy]: Velmi dobře!) V posledním čase jsme viděli, že na příklad na základě telegramu o spekulačních prodejích obilí Sovětského Ruska v Chicagu ceny naší pšenice a našeho žita na pražské burse klesly o 10-15 Kč na 1 q. Denně se prodávají statisíce vagonů obilí na jednotlivých bursách světových. Skoro všude půjde jen o obilí, které ve skutečnosti vůbec neexistuje, nýbrž které je jen na papíře. Všichni známí agrární politikové kladli hlavní váhu při stanovení mezinárodního agrárního programu na zákaz terminové spekulace obilím na papíře. Naše mezinárodní zemědělské konference bohužel se nezabývaly právě touto tak veledůležitou otázkou. Mluví a píše se o nadprodukci, ale zamlčuje se, kolik milionů q obilí, které existuje jen na papíře, hazardní hráči na terminových bursách kupují a prodávají a při tom cenu skutečně existujícího obilí stlačují.
Všechna naše statistická šetření o množství sklizně nemají žádného významu a žádné ceny, poněvadž bursovní spekulanti k tomu přidávají ještě obrovské množství obilí na papíře, které pak rozhoduje o cenách vlastního obilí, které zde skutečně je. Množství obilí na papíře nedá se ani přibližně odhadnouti. Jisto však je, že množství tohoto obilí zajisté je mnohonásobně větší, nežli množství skutečného obilí.