Zdá se, že vládě na blahu jedné nebo dvou bank záleží více nežli na bytí nebo nebytí tolika set tisíc skutečně poctivě pracujících sedláků a zemědělských dělníků.

Císař Josef zrušil nevolnictví. Náš Kudlich podal návrh na zrušení roboty. V této době poroby musil sedlák odváděti desátek, to jest jednu desetinu výtěžku svého hospodářství vrchností. Jak pak věc vypadá dnes? My všichni bychom byli od srdce rádi, kdybychom musili fisku, vrchnosti, odváděti jen jednu desetinu výtěžku našeho hospodářství. My všichni dali bychom s sebou smlouvati a byli bychom všichni srdečně spokojeni s dávkou větší nežli jedna desetina. Dnes se nám přece bere všechno a nám nezůstává ani poslední desetina. Žijeme převážnou většinou již všichni z podstaty. Zálohy vytvořené v době lepší konjunktury po válce jsou spotřebovány a dělání dluhů je dnes na denním pořádku. Naše domácí venkovské peněžní ústavy nemohou vyhověti všem požadavkům, jež se na ně kladou. Také naše zemské hypoteční banky octly se již skoro na kraji své výkonnosti. Zvláště o tom mohl bych zpívati dlouhou písničku. Na mne obracejí se s požádáním, abych jim byl nápomocen při dosažení levného úvěru, rolníci, o kterých jsem se domníval, že jim pětitisícovky jen tak lítají z kapes u vesty. Podívejte se jednou na naše okresní města! Co tam nalézáme? Kde kdo běduje a naříká na špatné časy, naříká na špatné zaměstnání a na špatné obchody. Kupní síla sedlákova klesla hluboko, ba hluboko, a jestliže venkov nemůže posíliti město, pak to musí jíti s městem s kopce. Je přece stará známá skutečnost, že se naše okresní města sama o sobě nikdy nedovedla udržeti. Ochuzení vesnice, ochuzení venkova přinese následky, o kterých si dnes tak mnohý měšťák nedovede ještě učiniti představu.

Ačkoli zemědělství dlužno chápati a uznávati za nejvíce nosný pilíř v každém státě, od jehož blaha všechny ostatní stavy jsou přímo nebo nepřímo v jistém poměru odvislosti, smýšlejí všechny stavy bez rozdílu něco více nebo méně agresivně vůči nám sedlákům jakožto producentu všech důležitých potravin.

Jedna z t. zv. lidových stran vystupuje jako převratová strana, chce celý svět předělati podle svých thesí a názorů, aby několik jejích význačných straníků mohlo zaujmouti ještě lepší a výnosnější místa. Jiná z t. zv. lidových stran používá náboženství, resp. víry jako prostředku

k účelu, v domnění, že pak v kalné vodě bude moci lépe loviti. Jiná z t. zv. lidových stran sleduje ve svém programu strany a ve své stranicko-politické činnosti utopie, ztrácí půdu pod nohama, vznáší se mezi nebem a zemí a musí pak logicky jednou dopadnouti na tvrdou půdu, z kteréhožto pádu se může jen velmi těžce zotaviti. Jsou však také t. zv. lidové strany, jejichž vedení samo vůbec neví, co chce.

My jakožto zástupci německého venkovského lidu stavíme se vždy na půdu reálních a holých skutečností, neohlížíme se sledujíce své cíle ani vpravo ani vlevo, nýbrž sledujeme stanovený cíl na předem označené linii.

I když se pan posl. Leibl domnívá, že nutno konečně jednou upustiti od hesla >svobodný sedlák na svobodné hroudě<, pak pravím, že tuto naši svobodu nám nikdy nikdo nebude moci uloupiti, poněvadž by si každý a všichni, kdož by snad tuto snahu chtěli uskutečniti, musili zcela pořádně spáliti prsty.

Dovedeme a dokázali jsme již tak často, že máme potřebné porozumění pro potřeby všech jiných stavů. Budeme podporovati oprávněné požadavky všech jiných stavů, přejeme si však, aby také všechny tyto stavy prokázaly stejnou ochotu pro naše oprávněné požadavky.

Jestliže si někdo dovolil jednání naší strany při vymáhání našich oprávněných požadavků označiti jako >vydírání<, pak tuto více nežli nepřístojnou poznámku s veškerou energií odmítám. Nechceme platiti za >samospasitelnou stranu<, nemáme ve zvyku provozovati demagogii, jsme jako němečtí sedláci zvyklí pěstovati poctivě a otevřeně politiku pro náš stav a pro náš lid.

Považujeme projednávanou osnovu zákona za část budoucích opatření na ochranu našeho domácího zemědělství, po čemž následovati musí bezpodmínečně další opatření, má-li budoucí dílo splniti svůj účel. (Potlesk a souhlas.)

Předseda (zvoní): Další slovo má pan sen. Pichl.

Sen. Pichl: Slavný senáte! Otázku agrárních cel vůbec, tedy i otázku cel živočišných nelze posuzovati jen samu o sobě, aniž bychom brali zřetel k širším souvislostem, jako je především hospodářské postavení státu vůči ostatním zemím světa, nebo bez zřetele k ostatním složkám hospodářského života uvnitř země. Je potřebí ji zkoumati tím bedlivěji, čím větší vznikají obavy, že nepromyšlené řešení bude mít daleko jdoucí škodlivé následky pro celý stát, aniž by cla znamenala úměrný prospěch všech příslušníků zemědělského stavu.

Nelze zapomínati, že charakter našeho státu je výrazně průmyslový a že tento průmyslový ráz spíše stoupá, než aby mizel. Převzali jsme na svém státním území skoro 11.000 továren, jichž výrobní kapacita je tak veliká, že není možno, abychom tento průmysl uživili spotřebou ve vlastní zemi. Jsme proto i státem exportním, státem, který vyvážet musí, chce-li uživit miliony svých příslušníků, odkázané na práci a výkony v průmyslu. Statistické výkazy podávají nám velmi názorné poučení, co znamená průmyslová výroba pro naši obchodní i platební bilanci, a to v dobách, kdy tento průmysl pracuje i s kapacitou 57 % proti předválečnému stavu.

To arci neznamená, že by mělo zemědělství význam podřadný. Ale stejně jako pro jednotlivce platí poučka, že o jeho blahobytu rozhodne poslední mince, kterou přijme, tak i o blahobytu státu platí, že nerozhoduje o něm jenom přirozená základna, kterou je všude prvovýroba, nýbrž to poslední množství produktů, které vyveze, aby za ně přijal cizí zlaté hodnoty. Od přebytků výroby závisí stupeň blahobytu v zemi a je úkolem hospodářské politiky, aby umožnila, aby těchto přebytků bylo co nejvíc. Tedy silná, kvalitní výroba je naším zájmem, výroba, která je s to, aby se uplatnila po všech stránkách v cizině při soutěži s cizími výrobky.

Sledujeme-li statistiku našeho zahraničního obchodu, shledáme, že je to právě vývoz průmyslových výrobků, který rozhoduje o tom, kolik můžeme v cizině nakupovat a na jaké životní míře žije si náš lid. Musíme vyvážet naše průmyslové výrobky, abychom uživili své obyvatelstvo a abychom mohli vyvážet, musíme mít příznivé podmínky výrobní i nákupní. A tyto podmínky ovšem získati nemůžeme, jestliže naše obchodní politika by byla ovládána přepjatým ochranářstvím; vždyť vidíme, jak se nás těžce dotýkají celní opatření států cizích, kam vyvážíme své výrobky. Náš stát ve své hospodářské politice musí usilovat o to, aby se včlenil jako silná složka do mezinárodní dělby práce. Čím intensivnější bude tato naše účast v mezinárodním koloběhu statků, tím příznivěji bude se vytvářet situace národa a všech jeho pracujících vrstev. Nezapomínejme na základní skutečnost mezinárodního obchodu, že tento mezinárodní obchod není obchodem peněžním, nýbrž naturálním, že směňujeme zboží za zboží. Chceme-li tedy prodat, musíme koupit. Chceme-li vyvážet, musíme i dovážet, musíme umožnit, aby náš styk s mezinárodním světem byl co nejtěsnější.