Místopředseda Donát (zvoní): Prosím, aby paní senátorka mluvila k věci.

Sen. Stejskalová (pokračuje): Budu mluviti k věci. (Výkřiky komunistických senátorů.) Matka žádala policii, aby upustila od předvedení, neboť policie hocha sama ' velmi dobře zná, protože její místnosti jsou naproti domu, v němž bydlí zmíněná paní. Hoch, který si v té době hrál s dětmi na ulici - jiné práce není schopen - skutečně také mezi 5. a 6. hodinou byl matkou poslán na policejní komisařství, kde byl předveden a vyslýchán proto, že prý rozdával po Nuslích letáky o radotínských událostech. Hoch popíral, že by letáky rozdával, byl na to zaveden do tmavé komory, tam vysvlečen a 6 policisty za řízení vrchního komisaře nejsurovějším způsobem pendreky zmlácen. Napřed mu byla hozena na hlavu deka. aby jeho pláč a nářek byl utlumen. Toto surové tlučení 6 policajty i přesto, že bylo tlumeno pokrývkou, pronikalo v pláči a nářku ubohého hocha až na ulici. Policisté však v surovém týrání a mlácení nebohého hocha neustali až do jeho úplného vysílení. Když pak ležel na zemi stlučen k nepoznání a p..... n, přišli jiní dva policisté a nařizovali mu, aby se oblékl, že bude předveden k výslechu. Pomohli nebohému hochovi se obléknouti a předvedli jej do kanceláře vrchního komisaře, kde pod pohrůžkou nového bití doznal se, že letáky rozdával, ale že mu Je dal neznámý člověk, který mu za rozdávání zaplatil 5 Kč odměny. Tuto výpověď si vymyslil jako výmluvu, což u vyšetřujícího soudce na Pankráci uvedl do protokolu. Nato byl vyzván, aby doznal, že také ví o tajné schůzi komunistů na Vyšehradě, aby jmenoval osoby, které byly na této tajné schůzi. Když odpověděl, že na žádné schůzi nebyl a že o žádné schůzi neví. byl znovu odveden do tmavé komory a tam bylo pokračováno v surovém mlácení čekajícími policisty. (Sen. Mikulíček: To je španělská inkvisice!) Z tmavé komory byl opětně předveden a výhrůžkou dalšího týrání přiveden k výpovědi, že na schůzi byl, ač to nebyla pravda; vyšetřující komisař kladl mu pak otázky, zda na schůzi byl Procházka z Pankráce. Kopecký, Šubert a Heyduk. A když ubohý hoch odpověděl, že nebyli, byl po třetí na místě ztlučen. Teprve po tomto novém surovém bití řekl, že tam jmenovaní byli. Řekl to proto, aby se uchránil před dalším bitím. To však nestačilo surovým policistům a vyšetřující komisař obrátil se znovu na ubohého hocha a prohlásil: >Teď řekneš, kdo s tebou roznášel letáky a kdo ti letáky dal? Koho znáš z Krče? Koho znáš z Jednoty? Znáš Haška?< Když mučedník prohlásil, že nezná nikoho a že nic neví, byl opětovné odvlečen do tmavé komory a ztlučen.

Vyšetřující komisař po novém ztlučení mu prohlásil: >Teď řekneš, že ti letáky dal Hašek a k tomu se musíš přiznat. Když to neuděláš, budeš znovu bit!<

I k této výpovědi a doznání byl hoch násilím donucen. Nato byl za krátkou dobu přiveden na strážnici Hašek, o kterém hoch prohlásil, že jej zná. Policie pak zavřela oba dva bez jídla do tmavých komor a ponechala je zavřené až do rána. Ráno opakoval se výslech a policisté, předvádějící nebohého hocha, již po cestě k výslechu kroutili mu ruce a kopali na smrt zmučené dítě. Byl sepsán protokol, který pak pod pohrůžkou nového bití ztlučený chlapec podepsal, když byl však napřed řekl, že co je v protokole uvedeno, není pravda, poněvadž to řekl jenom proto, aby se vyhnul dalšímu bití. Protokol že podpisuje z obavy, aby nebyl znovu bit. Nato byl odvezen z policejního komisařství nuselského i s Haškem na policejní oddělení č. IV, pověstnou >čtyřku<, kde byl znovu předveden k výslechu a tam prohlásil, že to, co je protokolováno, nezakládá se na pravdě, že to uvedl z donucení a za hrozného bití. Nato byl druhý den převezen ze >čtyřky< na Pankrác, kde vsazen byl do cely č. 45. Den nato na Pankráci byl předveden k vyšetřujícímu soudci do kanceláře č. 15 a tam vypověděl, jak se celá událost sběhla. Že není pravda, co bylo na něm bitím na nuselském policejním ředitelství vynuceno, že neví nic o žádné tajné schůzi na Vyšehradě, že neví také nic o letácích. Vyšetřující soudce pak jej ponechal ve vazbě, aniž by nařídil jeho lékařské ohledání, a přes to, že posl. Hruška zakročoval telefonicky a žádal jeho propuštění, byl tento nebohý hoch držen o hladu v pankrácké trestnici až do 6. května, a to z toho důvodu, aby se na něm zahojily rány, které mu byly způsobeny na nuselském policejním komisařství.

Tady jest jeho obrázek (ukazuje fotografii mladíka), dali jsme ho fotografovat, abyste ho viděli, jak vypadá po ranách, jak vaše fašistická vláda, ve které vy máte ministry, nechala ho zříditi, ubohého hocha, který není schopen nic dělat. Proto sympatisoval s našimi hochy, že celý svět po něm plival, všichni se mu vysmívali, že je blázen. (Výkřiky).) Jedině komunistické děti přijaly jej mezi sebe: proto šel s nimi, ačkoli není komunista, nemá rozum, jedině proto, že děti komunistické po něm neplivaly a nenadávaly mu. Proto se k nim hlásil a šel s nimi a žádal na nich, že bude rozdávat letáky dobrovolně. Jenom proto, že s ním jednaly lidsky, šel s nimi. (Sen. Mikulíček: Tak vychováváte revolucionáře!)

Přede dvěma dny přivedli jsme sem oběť vašeho sociálfašistického režimu, na smrt ztýraného Josefa Hálu, dnes předkládáme fotografii zhotovenou v den propuštění z Pankráce. (Stálé výkřiky sen. Mikulíčka. - Místopředseda Donát zvoní. - Další část věty byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 8. května 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprány. - Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Pana ministra vnitra činíme za tento čin odpovědným. (Další část věty byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 8. května 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) Žádáme kategoricky, aby okamžitě vyšetřil případ Josefa Hály a žádáme exemplární potrestání všech vinníků, a to nejen policistů, kteří se účastnili nelidského týrání nemocného dítěte, nýbrž i nadřízených policejních zřízenců, vrchního komisaře nuselského a všech těch, kdož nařídili a nařizují surové a bestiální mlácení bezbranných dělníků a jejich dětí a žádáme za okamžité jejich vyhnání ze státních služeb.

Dále mi píše jeden dělník: Byl jsem v neděli 27. dubna v Radotíně se svým děvčetem na výletě. Večer jsme se ubírali k nádraží na zpáteční cestu, jelikož jsem chtěl stihnouti vlak, který jede v 6 hod. večer.

Místopředseda Donát (zvoní): Prosím paní senátorku, aby mluvila k věci.

Sen. Stejskalová (pokračuje): Okamžitě budu pokračovati, pánové, jak budu hotova, hned!

U nádraží jsem byl náhle zadržen tajným, detektivem, a předán dvěma četníkům, kteří mne s nasazenými bodly dopravili na četnickou stanici v Radotíně. Tam onen fízl, který mne zatkl, udal, že jsem zarazil minulou neděli, to bylo 20. dubna, osobní auto a tvrdil, že mne určitě poznává.

Místopředseda Donát (zvoní): Volám potřetí paní senátorku, aby mluvila k věci.

Sen. Stejskalová (pokračuje):.. Přiznal jsem se k tomu, že jsem zarazil auto.

Místopředseda Donát (zvoní): Jelikož paní senátorka nemluví k věci, odnímám jí slovo.

Dále je přihlášen pan sen. Böhr. Prosím, aby se ujal slova. (Hluk. Výkřiky sen. Mikulíčka a komunistických senátorů.)

Sen. Stejskalová (mluví dále).

Místopředseda Donát (zvoní): Prosím paní senátorku, aby opustila řečnickou tribunu.

Sen. Stejskalová (mluví dále).

Místopředseda Donát (zvoní): Přerušuji schůzi.

Místopředseda Donát (zvoní): Zahajuji opět jednání. Jelikož paní sen. Stejskalová neuposlechla mého nařízení, vylučuji ji na základě §u 52, z dnešní schůze. Prosím, aby tuto zasedací síň opustila. (Sen. Stejskalová [opouští zasedací síň se slovy]: Půjdu se pomodlili na sv. Horu!)

Na základě tohoto §u 52 prosím, aby slavný senát schválil rozhodnutí o vyloučení paní sen. Stejskalové z dnešní schůze.

Kdo schvaluje toto moje rozhodnutí, prosím, aby zvedl ruku. (Děje se.)

Přijato. - (Hluk. Výkřiky.) Slovo má pan sen. Böhr.

Sen. Böhr (německy): Slavný senáte! (Hluk.)

Místopředseda Donát (zvoní): Prosím pana senátora, aby se ujal slova.

Sen. Böhr (pokračuje): Dámy a pánové. (Hluk.) I když také úvodem k několika málo slovům, jež chci zde přednésti k návrhu, hned prohlašuji, že budeme hlasovati pro návrh, musím přece dáti výraz citům, které jsem měl při tomto návrhu váženého pana kolegy Johanise. Vzpomněl jsem si na Schillerovy verše, kterak se mladík s tisíci stožáry řítí do oceánu. Ale po tomto verši náhledu je, jak známo, velmi resignovaný doplněk. Při provádění zákona o přestárlých shledáváme v praxi tolik obtíží, okolků a vyšetřování..... (Sen. dr Hilgenreiner (německy): A zamítnutí!)..... a zamítnutí, jakoby se u takovéto stařičké ženy a babičky jednalo o bůhví jakou multimilionářku anebo o vyšetření obrovských přiznání příjmů a daní. Tak pomalu a s takovými okolky děje se vyšetřování u policie a okresních úřadů. (Hluk.) Vy všichni bez výjimky jste svědky a viděli jste, jak staří lidé ve městě a na vesnici přicházejí k členům parlamentu všech síran. (Hluk.) rovněž k zástupcům okresů, nehledě vůbec k zástupcům obcí, jakoby šlo o kdoví jaký těžký a nákladný problém. Při tom mají se poměry tak, že přestárlý jeden po druhém bývá vytlačen za nynější krise z průmyslových podniků a ze živnostenského zaměstnání, a pak se mu ani nedostává skrovně vyměřeného starobního důchodu asi 500 Kč ročně. Tu by se přece nemělo jednati s takovýmito okolky a průtahy. Dlužno zajisté velice uvítati, že ministerstvo sociální péče vydalo výnos, kterého se také dovolává sociálně-politický výbor a který jsem také svého času ve výboru vítal, aby totiž okresní úřady a kdo jinak při tom přichází v úvahu, při provádění nároků přestárlých jednaly liberálněji a blahovolněji. Ale když se při tom otálí, nastává totéž jako u staropensistů, že řady měsíc po měsíci řídnou. Což nemá se večeru života těchto přestárlých dostati trochu radosti alespoň touto veřejnou almužnou? Je povinností veřejnosti, aby se ujala těchto starých členů společnosti. Příští ročníky nebudou přece již tolik zatěžovati obce, okresy a stát, poněvadž přece budou již pojaty do sociálního pojištění. Tím spíše měl by se opožděný zákon pro přestárlé prováděti s důrazem a měl by se jim večer života zkrášliti tím, že se jim dá bohatě a rychle. Mělo by býti štědřeji vyměřeno, snad obstará to nový, nyní požadovaný zákon, tento pozdní výhonek na poli sociálním. Zdá se mi, že velevážený pan ministr financí je nyní jako ta dívka z ciziny, která dobrotivě a štědře rozsévá své dary, a mám za to, že tu jsou buď velké úspory z opatrného hospodaření dřívější koalice, anebo že se nalezly bohatější prameny peněz. Obracím se na úřady, jež přicházejí v úvahu, s prosbou, aby se přece bral u přestárlých, pokud mají děti, zřetel k tomu, že pouhým dovoláváním se piety prakticky často málo se poslouží, obzvláště je-li zde více dětí, které pracují v továrně; kde tu dnes snad je nějaký příjem pro podporu a vydržování rodičů, může následkem krise, následkem zkrácení pracovní doby, brzo nastati nouze v každé kuchyni. Mělo by se při vyšetřování stran dětí přihlédnouti blíže jen k těm nárokům, kde jsou dány právnické důvody, které lze uplatniti u soudu, kde děti jsou povinny rodiče podporovati, jestliže tedy na příklad tu je právnicky odůvodněný výměnek anebo nějaký jiný nárok. Neboť všechno ostatní dovolávání se pouhé piety nepřináší starým rodičům ani kousek chleba a žádné vlídné jednání, obzvláště když se u dětí pieta neprobudí lepším způsobem, nežli se to děje za dnešních časových a školských a jinakých veřejných poměrů. Neboť čtvrté přikázání se bohužel namnoze posílá, na prázdniny.

Proto prohlašuji, že budeme hlasovati pro návrh, prosíme však směrodatné kruhy, aby přihlášené nároky přestárlých skutečně také projednávaly liberálněji a příznivěji nežli dosud. (Souhlas.)

Místopředseda Donát (zvoní): Slovo má dále pan sen. Mikulíček. Prosím, aby se ho ujal.

Sen. Mikulíček: Pánové! Již včera při jednání o pensích vojenských gážislů poukázal jsem na systém, jakým se má klamati voličstvo, jemuž hlavně socialistické sírany při volbách učinily určité přísliby, a které vidí, že dnes, nechtějí-li přímo odstraniti soukromokapitalistický právní řád, nelze splniti, poněvadž nikdo objektivně posuzující hospodářskou a politickou situaci nemůže věřiti v to, že by bylo možno zlepšiti poměry pracujících, aniž by ta pravá příčina bídy těchto pracujících byla odstraněna, totiž ono vykořisťování člověka člověkem, odstranění soukromo-kapitalistického systému, vyvlastnění velkozlodějů.

Předložený a projednávaný návrh pana sen. Johanise má zrovna tutéž tendenci jako včerejší hlasování o pensích byv. vojenských gážistů. Navrhovatel je z vládní majority. Jeho strana má ve vládě 3 ministry. Nuže. proč přicházeti s návrhem >Vládě se ukládá, aby to a to učinila tak a tak<. poněvadž je to přímo směšná podpora pro lidi, kteří celý svůj život musí pracovati. Chudý člověk musí pracovati mnohdy od 12, ne od 14 let. Já sám vyšel jsem z takového prostředí, že místo do školy ve 13-14 letech jsem musil choditi dělati za 25 krejcarů denně nádeníka bohatším spoluobčanům.

Ten chudý člověk dožije se 65 let, t. j. 45 let práce a dá se mu odměna 40 Kč měsíčně, je-li jeden, a jsou-li dva, dostanou jenom 50 Kč měsíčně oba.

Když tento návrh byl projednáván v parlamentě, vším právem tehdy řekl posl. Hruška, že by patřilo, když je tak postaráno o ty, kteří poctivě pracovali, dáti předsedu vlády Udržala s presidentem státu Masarykem společně do jedné domácnosti a na rok jim dáti 600 Kč, a pak bychom viděli, jak by z toho tučněli a vyžili. A přece řekl i ten president, že není rozdílu mezi bohatým a chudým, každý stejně musí obědvati, večeřeti a snídati, každý člověk musí bydliti.

Místopředseda Donát (zvoní): Prosím pana senátora, aby nezatahoval osobu pana presidenta do debaty.

Sen. Mikulíček (pokračuje): Nemůžeme si pomoci. Když se tu projednávala kapitola >President a kabinetní kancelář< tu jsem prokázal, že nás osoba presidenta stojí včetně ztrát na Lámy, počítaje také úroku nabývacího kapitálu, 8 mil. Kč.

Tehdy mně také předseda napomínal, abych tak nedělal. Ať zmizí tato položka z rozpočtu. A pak ten, který je zvolen, aby tlumočil přání těch, na jichž práci je postavena lidská společnost, také musí mluviti.

Tento návrh je zase jen klamání široké veřejnosti. Víte dobře kolik set a tisíc resolucí a návrhů bylo již přijato vládními většinami, kde stálo v úvodníku >Vláda se vyzývá...<. Dobře bylo, že tyto návrhy byly napsány na měkkém papíře, špatné by bylo, kdyby byly na tvrdém, poněvadž jsou uloženy v ledu.

Vážení, tak se aspoň se strany vládního poslance podle našeho názoru návrhy podávat nemají. Zákon tento řeší se krajně tvrdě. Ne, aby se z lidského hlediska posuzovaly poměry těch, kteří podávají žádost na základě tohoto zákona, nýbrž rozhodující je, jak jsem tu řekl při referátu sen. Johanise, dobrozdání četníků. Staly-li se případy, jak zde uvedl referent o tomto návrhu, že snad mnohé obce za tím účelem, aby nemusily při placení 10-20% ke státnímu příspěvku, podávají dobrozdání, ve kterém nedoporučují, aby byla podpora poukázána, pak myslím, že těchto obcí je mizivá menšina, poněvadž již staré rakouské zákony hned v dobách porevolučních 54. roku atd. Výslovně praví v obecním zřízení, že obec je povinna starati se o své zchudlé příslušníky, a pak-li je obec poněkud spravována lidmi, ani nemusí býti pokrokovými, jen lidsky cítícími, a dávno se v tom měřítku co tento zákon platí postarali o své chudáky. U nás v obci 5 let jsme měli komunisté většinu, a již dávno vyplácíme svým chudákům téměř tolik, co jim dává státní pokladna. Komunisté vždy každou žádost doporučí, ale četník rozhodnul: Tatínek odevzdal synkovi domeček a dvě měřičky půdy. Poněvadž ten tatínek starý nevěděl, jestli ten synek neumře, zabezpečil si malý příbytek a poněvadž výminu žádnou, sypanou ani placenou si určiti nechtěl, tak do odstupní smlouvy dal, že budou jísti u společného stolu. Bude-li míti synek brambory, tak brambory, a bude-li míti knedlíky, tak knedlíky. Toto zabezpečení občana ve státě... (Smích sen. Feierfeila.)... Ano, pane Feierfeile, vám se to směje, poněvadž jste zabezpečen pro stáří, vy i generálové. Poněvadž toto ustanovení je v gruntovní knize, četník dal relaci, že tento člověk má zabezpečenou budoucnost, poněvadž má u synka bydlení a společné stravování u stolu. U okresního úřadu zamítli žádost dotyčného.

Vždyť ze statistiky, kterou podalo poslední dobou ministerstvo, vidíme, že pouze v jedné třetině případů je vyhověno žádostem a dvě třetiny buďto z části jsou zamítnuty nebo nejsou vůbec vyřízeny. Zákon má platnost od 1. ledna 1929. poněvadž byl uzákoněn se zpětnou platností, a dnes, když od l. ledna 1929 uplynulo již 16 měsíců a 9 dnů, nemohou rozhodnouti úřady, jestli ten člověk zaslouží těch mizerných pár krejcarů nebo ne. Tolik považoval jsem za nutné říci k projednávanému návrhu.

Nyní k poslední události, která se stala dnes v senátu. Zabývám se třicet let politickými věcmi, již jako mladý. Ale čeho jsme svědky v československém parlamentu, nebyli jsme svědky v parlamentech států, které kdy existovaly, když již občanstvo domohlo se toho, aby jeho zájmy zastupovali jím zvolení poslanci nebo senátoři. Pánové, vy se urážíte nad tím, když říkáme: Toto je vláda fašistů a sociálfašistů? Řekl jsem tam. když byl klid, že předseda nynějšího senátu ve starém rakouském parlamentu udeřil ministra kalamářem po bradě, rozlil mu inkoust po náprsence a po všem tom nebyl vyloučen, ani zbaven platu, ani vydán policii. Jděte se podívati do parlamentu francouzského nebo anglického, do každého parlamentu, jestli tam najdete obdobný případ, jaký se tu stal dnes. To je nevěcné jednání, když soudr. Stejskalová mluví o trýznění chudáka, který je zmrzačen nemocí, při projednávání, jak bude míti ten chudák postaráno, až mu bude 65 let? To je nevěcné jednání, které tento režim uráží, poněvadž do 25 let přirozeně zákon o podpoře přestárlých se na něj nebude vztahovati, poněvadž ho nebude potřebovati. K otázce nevěcného referování. Když byl pan Váhala, doktor-zvěrolékař z Valašského Meziříčí poslancem v parlamentě, mluvil při kapitole >kulturní otázky< o výchově a zdokonalení při chovu koní, prasat, volů, krav, psů atd. Bylo to věcné referování? To byla kulturní kapitola. Pánové, řekl jsem v poznámkách: Přesvědčujete lidi. že není jiné cesty k odstranění bídy a poněvadž tu bídu udržuje tento vládní režim a všichni, kteří mu slouží, než boj proti celému tomuto režimu. Řekl jsem. že takto vychováváte revolucionáře, již nevěří nikdo ve spravedlnost, již nevěří nikdo v zákony ani psané, ani mluvené, už rozhodujícím elementem v tomto státě je pendrek, bajonet a kulka. A to chcete tvrditi po tom. že se mohou revolucionáři vychovati nějakým umělým psaním v časopisech nebo dovedností komunistických referátů? Ne, ti lidé vědí, že není jiné cesty. V Rusku před velkou revolucí stálo napsáno v parku: Dělníkům, psům o vojákům přístup zakázán. Vezměte si historii veliké francouzské revoluce a tam dočtete se na jedné straně: přepych přímo orientální, beztrestné bití pracujících, beztrestné kradení krásných žen a dívek pracujícímu člověku a na druhé straně v předměstích pařížských vrhají se na smetiště stovky dětí a hrabou se v tom, do čeho by nezahrabal ani náš pes. Myslíte, že je to možné, aby taková ohromná propast mezi kapitálem a prací byla věčně? Když vy, kteří máte všecky hospodářské, politické a mocenské poměry v rukou a nestaráte se o zmírnění bídy těch, kteří nevinně tou bídou trpějí, poněvadž se nenarodili v selských gruntech, divíte se potom, že tito lidé starají se o napravení svých poměrů sami a divíte se, když dovolíte, aby každý policajt a úřední byrokrat suspendoval vámi usnesenou ústavu, suspendoval ústavní práva, která může změniti jen třípětinová většina parlamentu a senátu? Když to ten lid vidí, že ten byrokrat, zakazuje shromáždění a konfiskuje noviny, že ten ozbrojený muž beztrestně používá zbraně proti lidem bezbranným a slabým, co chcete? Jaké důsledky čekáte? Což myslíte, že nevíme dnes, když jdeme na nedovolený tábor lidu nebo schůzi, že budeme rozháněni a biti? Ale my jsme si tak již na to zvykli, že bude pomalu vzácností, abychom dělali... (Hlas: Jako děti!) To ne jako děti, kamarádíčku, jestliže se vám někdy svezl pendrek po hřbetě, tak to zkuste, já jsem to už zkusil. (Hlas: Vy utečete!) Ale vážení, odpusťte, my jsme nikdy z boje neutíkali. (Hluk. - Výkřiky.)

Místopředseda Donát (zvoní): Prosím o klid!

Sen. Mikulíček (pokračuje): Odpusťte, tímto režimem dokazujete, že není jiné cesty z vybavení se z pout kapitalistického vykořisťování než sociální revoluce, není jiné cesty. Pánové Kramář, nebožtík Rašín, Stříbrný, byli mučedníci. Ať řekne pan Kramář na čestné své slovo, kolikráte byl v kriminále rakouském bit, ačkoli byl odsouzen k trestu smrti za velezradu. Nebožtík Rašín to říci nemůže, ale jistě by to byl do svých pamětí napsal. Pan Stříbrný je ještě živ. Ať konstatuje, kolikráte byl v těchto rakouských kriminálech bit, a přece ohrožoval velezradou stát, který byl obklopen nepřítelem, který byl ve válečném stavu, a byla aspoň podle tehdejšího systému, a tehdejšího vykládání trestního zákoníka jim velezrada dokázána a nebyli kromě formálního odsouzení k trestu smrti ani jednou biti.

Já, pánové, jsem ze starého režimu, poněvadž od 18 let chodím po schůzích, konal jsem aspoň 200 schůzí nedovolených a jednou se po mém hřbetě nesvezla policejní šavle a četnická kolba a když jsem v demonstracích dělnických na Havlíčkově náměstí ukazoval policajtovi legitimaci, povídal - nebudu reprodukovati, jak on to řekl: Já vám na to....... a přetáhl mne třikráte pendrekem po hřbetě. Vy řeknete: Hrdino, proč ses nebránil?

Protože za ním stálo ještě 50 policajtů pěších a jízdních a protože já tu nejsem sám. Na mně závisí doma 12 členů rodiny. A vím, kdybych použil toho, co v každou dobu takový člověk použíti má, že bych jako živitel té rodiny byl ztracen. Ale řeknu vám: Až vaším přičiněním dozrají poměry tak, že budu věděti, že takové výstřely skolí dva až tři lumpy, nebudu se nijak ohlížet a obětuji se. (Hlas: Bum! - Veselost.) Neboj se, buď bez starosti!

Místopředseda Donát (zvoní): Debata je skončena. Podle §u 9, odst. m) vyhrazuji si vyloučení projevů hrubě urážejících z řeči paní sen. Stejskalové.

Uděluji slovo k doslovu panu zpravodaji výboru soc.-politického, sen. Johanisovi.

Zpravodaj sen. Johanis: Dámy a pánové! Není právě důstojným způsob, jakým se uzavírá debata o této zprávě soc.-politického výboru, ale poměry jsou takové, že je nutno alespoň na některé otázky odpověděti.

Pan zpravodaj rozpočtového výboru se ohrazoval proti tomu, že jsou paušálně obviňováni páni notáři a faráři, že berou na Slovensku poplatky za vyplňování soupisových archů, a dožadoval se, aby byla jejich jména sdělena. Připomínám, že zprávu o tom jsem dostal od kol. Zimáka, který je v senátě považován za vážného muže, který dobře zná poměry na Slovensku. Požádám jej, aby vyhověl přání sen. Kroihera a uvedl příležitostně konkrétní případy. Sám pan sen. Kroiher jistě ví, že notáři na Slovensku mají mnoho vroubků, zejména, jde-li o neoprávněné vybírání různých poplatků. Nebylo potřebí, abych uváděl konkrétní případy, poněvadž pan sen. Zimák ve výboru sám tak učinil, ale poprosím jej, aby je znovu uvedl při jiné příležitosti a pak budete míti, pane kol. Kroihere, možnost, jednotlivé případy popříti. (Zpravodaj sen. Kroiher: Popíral jsem to, pokud, nebudou jednotlivé případy jmenovánu! Musíte uznati, že je mou povinností jako faráře ohraditi se proti tomu, aby se říkalo >faráři"! Až se to dokáže, přisvědčím, že nejednali správně!) Pane senátore, vy jistě víte, že je rozdíl mezi faráři u nás v historických zemích a mezi faráři na Slovensku, ale budete míti příležitost slyšeti konkrétní případy.

Jinak musím litovati, že debata o tak důležité věci byla provázena takovými kritikami, které s tím naprosto nesouvisí. Musím s tohoto místa zdůrazniti - ovsem je to věcí také jiných činitelů, zejména presidia - že bude dobře, budeme-li vždycky mluviti k věci. Senát přes to, že ho někteří lidé chtějí zesměšniti a nahraditi všelijakými společky nebo radami, požívá ve veřejnosti vážnosti, má svou tradici vážného sboru, a proto by bylo dobře, aby si všichni pánové, ať již náležejí ke kterékoli straně, zvykli mluviti k věci a mluví-li o státních starobních podporách, neuváděli sem otázky, které s tím nemají nic společného.

Navrhuji, aby zpráva sociálně-politického výboru byla schválena, poněvadž je vedena snahou zlepšiti zákon a starým lidem zpříjemniti konec jejich života.

Místopředseda Donát: Budeme hlasovati. Prosím o zaujetí míst. (Děje se.)

Kdo souhlasí s návrhem výborů sociálně-politického a rozpočtového otištěným ve zprávě výborové č. t. 180, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh výborů se schvaluje.

Tím byl pořad schůze vyřízen.

Mezi schůzí bylo tiskem rozdáno.

Tajemník senátu dr Šafařovič (čte):

Tisk 196. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu (tisk 308) zákona, jímž se mění a doplňují některá ustanovení zákona ze dne 19. července 1921, číslo 267 Sb. z. a n., o státním příspěvku k podpoře v nezaměstnání (tisk 391).

Zápisy o 32. a 33. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé ze dne 10. a 29. dubna 1930.

Místopředseda Donát (zvoní): Navrhuji, aby se příští schůze konala za 5 minut po této

za účelem přikázání došlých spisů.

Jsou nějaké námitky proti tomu? (Nebyly.) Není jich.

Končím schůzi.