Schůze zahájena v 15 hodin 32 minut.

Místopředsedové: Donát, dr Heller, dr Hruban, Klofáč, Trčka.

Zapisovatele: Kahler, Votruba.

75 senátorů podle presenční listiny.

Z kanceláře senátní: tajemník senátu dr Šafařovič, jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.

Místopředseda Donát (zvoní): Zahajuji schůzi.

Oznamuji, že dal jsem dovolenou na dnešní schůzi sen. Fidlíkóvi, Filipínskému. Havránkovi, Kellovi, Kotrbovi, Koukalovi, Langerovi, Pociskovi, dr Soukupovi, Stöhrovi, Stránskému, dr Willovi, Zimákovi; dodatečně pro tento týden sen. Böhmovi.

Tajemník senátu dr Šafařovič (čte):

Tisk 193. Zpráva ústavne-právneho výboru k vládnemu návrhu zákona o úprave verejných knih o nemovitostiach v zemi Slovenskej a Podkarpatoruskej, prevzatých od cudzich súdov (úradov) (tisk 104).

Tisk 194. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona (tisk 30?). jímž se vládá zmocňuje, aby zavedla celní přirážky k celním sazbám u některých druhů obilí, mouky a mlýnských výrobků, a jímž se zakazuje chemická úprava mouky (tisk 384).

Tisk 195. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu (tisk 329) zákona o dovozních listech (tisk 388).

Zápis o 34. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé vyložen byl podle § 72 jedn. řádu v senátní kanceláři k nahlédnutí.

Ježto nebyly v předepsané lhůtě žádným p. senátorem podány písemné námitky, pokládá se zápis ten za správný a bude vytištěn.

Místopředseda Donát (zvoní): Přikročuji k jednání.

Na pořadu jednání je:

1. Zpráva ústavně-právního výboru k vládnímu návrhu (tisk 105) zákona o železničních knihách a zástavních právech nabytých na drahách. Tisk 185.

Zpravodajem je pan sen. dr Veselý. Prosím, aby se ujal slova.

Zpravodaj sen. dr Veselý: Vážený senáte! Předloha, o které dnes senát jedná, byla vyvolána změněnými právními poměry na Slovensku. Železniční knih v pro celé bývalé Zalitaví vedl ústřední knihovní úřad v Budapešti. Když pak nyní Slovensko bylo připojeno k Československé republice, podle mírové smlouvy byly tyto pozemkové knihy železniční odevzdány ústředním knihovním úřadem v Budapešti Československé republice. Ale na Slovensku a Podkarpatské Rusi nebylo žádného úřadu, který by byl podle zákona oprávněn tyto knihy vésti. Nezbývá tedy, než aby tato mezera zákona byla osnovou vládní vyplněna. Ten účel má tato osnova a určuje, že železniční pozemkové knihy nadále povedou na Slovensku okresní soud v Bratislavě pro Slovensko a pro Podkarpatskou Rus okresní soud v Užhorodě. U nás v Čechách i na Moravě vedou tyto knihy krajské soudy: Krajský soud v Praze a krajský soud v Brně. Avšak na Slovensku podle prakse bývalé uherské pozemkové knihy vedou jen soudy okresní. Proto je to nesrovnalost mezi oběma částmi republiky, která bude tímto zákonem upravena. Avšak to na povahu věci samé nemá žádného rozhodujícího vlivu.

V podstatě vládní předloha zákona se shoduje s bývalým rakouským zákonem z 19. května 1874, čís. 70 ř. z., který vedení železniční knihy pozemkové a celé řízení o založení této knihy upravil. Zákon se osvědčil. V praksi nebylo proti němu námitek, nebylo ani pochybností právnických a proto vládní osnova v podstatě jej přejímá. Jen kromě doplňku o příslušnosti, o kterém jsem se již zmínil, obsahuje ještě některé úpravy a doplňky, kterých prakse si vyžadovala. Bývalé knihy vedené v Zalitavsku byly ovšem vedeny pouze v jazyku maďarském, takže ty zápisy, které nám byly odevzdány, jsou provedeny jen v jazyku maďarském. Bude ovšem nutno, aby naše ministerstvo spravedlnosti se postaralo, aby nové knihy a nové zápisy do nich staly se v jazyku srozumitelném občanstvu slovenskému i ruskému na Podkarpatské Rusi. A v tom jistě vláda učiní opatření administrativní cestou. Ve starém zákoně rakouském užívalo se po různu jednak označení >dráha<, jednak označení >železnice<. Nová osnova zákona užívá důsledně jen označení slovem >dráha<, poněvadž toto označení se hodí také na elektrické dráhy, které železnicemi obyčejně nebývají označovány.

Pokud jde o podrobnosti, tedy si dovoluji upozorniti, že v § l, odst. 1. je ustanoveno, že zákon se vztahuje také na takové dráhy, které mají sloužiti veřejné dopravě a k jichž zřízení je propůjčeno vyvlastňovací právo, tedy zákon o železničních knihách se nevztahuje na soukromé dráhy, nebo vlečky, které slouží pouze jedinému podniku a neslouží tedy veřejné dopravě a veřejnému užívání. Pozemky cizí, zejména cesty nebo řeky a potoky, přes které dráha vede tím, že přes ně jde dráha, nestávají se vlastnictvím dráhy, nýbrž zůstávají v soukromém vlastnictví dřívějšího majitele a pouze služebnost se zřizuje ve prospěch dráhy, aby jich směla používat k přejezdu, lato služebnost zapisuje se pak do pozemkové knihy na list A, do druhého oddělení.

§ 4 osnovy vládní upravuje vložení zástavního práva na jednotlivých tratích téže dráhy a upravuje možnost vkladu na oddělené části téže dráhy.

Tedy to znamená, byly-li vydány několikery prioritní obligace, které se vztahují na jednotlivé části dráhy, tedy pak by musila býti pro každou tu část dráhy zřízena zvláštní knihovní vložka, do níž by se toto separátní zástavní právo vložilo.

Velmi závažné jest ustanovení § 5 osnovy, ve kterém se ustanovuje, že zástavní právo a knihovní zápis se vztahuje na všechen materiál a jiné movitosti, příslušející k podniku, a výslovně se tu uvádí jak příslušenství, tak také právo a pohledávky. Tato otázka pohledávek železniční správy nebyla dosud spolehlivě a jasně rozhodnuta, a proto vládní osnova tu doplňuje zákon výslovným ustanovením, že též pohledávky jsou příslušenstvím dráhy. Ovšem jako příslušenství je vyznačeno také, že všeliká vozidla i jiné pomůcky k provozování jízdy i zařízení kancelářské a místnosti a pod. jsou příslušenstvím dráhy a že na ně se vztahuje zástavní právo, které knihovním vkladem na železnici bylo nabyto.

Bude ovšem nutno, aby tento výklad o zařízení kancelářském, o místnostech atd. byl v ministerském prováděcím nařízení výslovně také uveden, poněvadž v zákoně o tomto kancelářském zařízení se výslovně nemluví.

Ovšem některé cizozemské dráhy přesahují svojí částí k nám a naopak naše dráhy přesahují částečně do území jiných států. Pokud,toto příslušenství cizích drah bude se vztahovati také k oné části, která je zapsána v naší pozemkové knize, bude nutno upraviti mezinárodní, mezistátní smlouvou a k provedení těchto smluv a k jejich schválení bude nutno, aby pokud možno vláda brzy přikročila.

Osnova zákona upravuje také celé řízení pro založení železniční i pozemkové knihy a celá řízení o tak zvaném vyhledání železničních pozemků. Toto řízení přiléhá úplně k bývalému rakouskému zákonu, neodchyluje se téměř od něho, poněvadž zákon se v podstatě osvědčil, a proto není žádných námitek proti recepci tohoto starého zákona. Jen některé malé doplňky tam byly provedeny při rozvrhu výtěžků ze vnucené správy, na př. o částkách, jež byly vybrány pro finanční správu na dopravních daních a dávce z jízdného, že tyto částky mají přednost před jinými pohledávkami proti dráze uplatňovanými.

§ 47 pak přikazuje peněžité pokuty státu tak, jak už v jiných zákonech v poslední době se dělo.

Rovněž tak ustanovení o poplatkovém ekvivalentu, že mu dráhy podléhají, je doplněno pouze zákonem, který by snad vedl k nějakým pochybnostem v praxi poplatkové.

Ústavně-právní výbor navrhl v § 50 změnu vládní osnovy v tom smyslu, že zákon nenabude platnosti dnem vyhlášení, nýbrž že tu zůstane všeobecné ustanovení zákona ze dne 13. března 1919, č. 130 Sb. z. a n., o tom. že zákony u nás vyhlášené vstupují v platnost a účinnost 30tého dne po vyhlášení.

K této změně byl ústavně-právní výbor také veden tím, že není možno, aby tak důležitý zákon, který vyžaduje ještě všelikých opatření, zejména u soudů, které dále knihy povedou, již okamžitě začal platiti, poněvadž jistě měsíc bude trvati, než knihy budou řádně odevzdány a řádně zase do chodu uvedeny.

Jiné změny ústavně-právní výbor k osnově vládní provedl pouze stylistické, nikoli podstatné.

Vzhledem k tomu dovoluji si jménem ústavně-právního výboru navrhnouti, aby vážený senát schválil vládní osnovu o železničních knihách a zástavních právech nabytých na drahách, s těmi změnami, které ústavně-právní výbor navrhl a provedl. (Potlesk.)

Místopředseda Donát (zvoní): Nikdo není ke slovu přihlášen. Prosím pány, aby zaujali místa. (Děje se.)

Konstatuji, že senát je schopen se usnášeti.

O celé osnově zákona, jeho nadpisu, nadpisu jednotlivých hlav a částí, jakož i úvodní formuli hodlám dáti hlasovati najednou.

Jsou námitky? (Nebyly.) Nejsou.

Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem, nadpisy jednotlivých hlav a částí, jakož i s úvodní formulí podle zprávy výborové tisk 185 ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Osnova zákona s nadpisem, nadpisy jednotlivých hlav a částí, jakož i s úvodní formulí přijímá se

podle znění zprávy výborové tisk 185 ve čtení prvém.

2. Zpráva I. výboru zahraničního, a II. výboru národohospodářského o vládním návrhu (tisk 163), kterým se předkládá Národnímu shromáždění Smlouva mezi republikou Československou a republikou Polskou o rybolovu a ochraně ryb v hraničních vodách a ve vodách jejich povodí, sjednaná v Katovicích dne 18. února 1928. Tisk 186.

Zpravodajem výboru zahraničního je sen. Plamínková, výboru národohospodářského sen. Hubka.

Prosím paní sen. Plamínkovou, aby se ujala slova.

Zpravodaj sen. Plamínková: Vážený senáte! Vládní návrh, kterým se předkládá Národnímu shromáždění smlouva mezi republikou Československou a republikou Polskou o rybolovu a ochraně ryb v hraničních vodách a ve vodách jejich povodí, sjednaná v Katovicích dne 18. února 1928.

O tomto vládním návrhu pojednával zahraniční výbor a výbor národohospodářský.

Pro zahraniční výbor bylo důležito, že je to nový, třeba malý článek k úpravě přátelských styků mezi občany obou států a pro ochranu bohatství našich hraničních vod. Jde hlavně o lososa a potom o pstruhy, tedy o cenné ryby.

Po prvé je ve smlouvě ve formě zákona vyjádřena povinnost zarybňování vod. Tato smlouva pohybuje se ve zdravé linii dlouho žádaného zákona rybářského. Nikterak smlouva nebude překážeti vnitrozemní úpravě otázek rybolovu a ochrany ryb. Naopak, v článku 2. výslovně se praví, že nevylučuje práva smluvních států, aby vydaly přísnější ustanovení pro ochranu ryb v hraničních vodách, pokud jde o jejich části, nalézající se na vlastním území.

Také je pamatováno na zjednodušení úřadování. Smluvní státy totiž si navzájem sdělí úřady, kterým přísluší prováděti ustanovení této smlouvy, a tyto úřady mohou si dopisovati potom přímo v záležitostech, o nichž smlouva jedná, tedy nikoli prostřednictvím zahraničního ministerstva.

Smlouva vyhovuje zájmům našeho státu a proto zahraniční výbor navrhuje schváliti vládní návrh.

K tomu bych ještě ráda zdůraznila, že ve výboru bylo jednáno o tom, že snad tato smlouva nezaručuje dosti kontroly při jejím provádění, a tu bylo velmi správně řečeno, že kontrolu budou prováděti na obou stranách rybáři, kteří jsou velmi žárliví, aby rybám nebylo uškozováno.

Zahraniční výbor tedy navrhuje slavnému senátu, aby přijal vládní návrh tak, jak je obsažen v tisku č. 163.

Místopředseda Donát (zvoní): Za výbor národohospodářský má slovo pan sen. Hubka.

Zpravodaj sen. Hubka: Slavný senáte! Republika Československá a republika Polská uzavřely dne 28. února 1928 smlouvu o rybářství v hraničních vodách za tím účelem, aby jeho provozováním nebyl stav ušlechtilých ryb poškozován a aby bylo zabezpečeno zlepšení a zvýšení stavu těchto ryb v uvedených vodách. Ustanovení této smlouvy jsou v podstatě obsažena většinou jíž v rybářských zákonech pro dotčená vodstva dosud platných.

Jménem národohospodářského výboru doporučuji smlouvu ke schválení.

Místopředseda Donát (zvoní): Nikdo není ke slovu přihlášen. Prosím pány, aby zaujali místa. (Děje se.)

Kdo souhlasí se schvalovacím usnesením tak, jak je vyznačeno ve zprávě výborové tisk 186, ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Schvalovací usnesení přijímá se podle zprávy výborové ve čtení prvém.

3. Zpráva I. výboru sociálně-politického; II. výboru rozpočtového o návrhu sen. Johanise a soudr. (tisk 47) o nedostatcích prováděného zákona o státničil starobních podporách. Tisk 180.

Zpravodaji jsou za výbor sociálně-politický sen. Johanis, za výbor rozpočtový sen. Kroiher.

Řečnická lhůta je stanovena na ¹/₄ hodiny.

Uděluji slovo zpravodaji výboru soc.-politického, panu sen. Johanisovi.

Zpravodaj sen. Johanis: Dámy a pánové! Iniciativním návrhem pod č. tisku 47 vyžadoval jsem, aby bylo učiněno opatření, aby zákon o státních starobních podporách byl prováděn liberálněji a aby konečně také některá rozhodnutí se dala rychlejším způsobem, než se tehdy při projednávání návrhu dělo. Zejména jsem také vyžadoval, aby vláda byla vyzvána, aby uložila příslušným úřadům, aby rozhodly co nejdříve o žádostech o státní starobní podporu, dále, aby se vládě uložilo, aby žádosti o státní starobní podporu vyřizovala příznivěji než dosud, a konečně, aby byla vláda vyzvána, aby podle možnosti co nejdříve předložila senátu Národního shromáždění zprávu, kolik v každém jednotlivém okresu bylo podáno žádostí o stál ní starobní podporu, kolik jich bylo vyřízeno příznivě, kolik zamítavě a aby byl vykázán přehled o rozhodnutích zemských úřadů v cestě odvolací.

Dámy a pánové, když byl návrh podán, ať jsme náleželi ke kterékoli straně, byli isme si všichni vědomi, že provádění zákona o státních starobních podporách se děje macešsky, neboli - jinak řečeno - dosti krutě, ať již na této krutostí u okresních úřadů měl vinu kdokoli. Všichni měli isme jednu snahu, aby zákon byl vykládán liberálněji.

Výbor sociálně-politický návrh projednal a při tom bylo konstatováno, že zatím ministerstvo sociální péče vydalo 8. ledna 1930 zvláštní výnos, kde z části se vyhovuje návrhu, který jsem podal v senátě pod č. tisku 47.

Je potřebí, abychom si uvědomili.dosah tohoto výnosu, resp. líčinky jeho. které se jeví asi v tomto přehledu. Roční náklad na státní starobní podpory činil podle stavu vyřízených žádostí koncem roku 1929 24,022.229,20 Kč. Podle stavu koncem dubna 1930 - tedy máme data dosti čerstvá ochotou ministerstva sociální péče - budou státní starobní podpory za tento rok činiti 48,751.641 Kč při počtu percipientů 106.843. Již tento počet důchodců znamená značné překročení proti odhadům, když uvážíme, že podle důvodové zprávy k zákonu o státních starobních podporách měl počet percipientů v roce 1950 činiti 95.500 a náklad na podpory asi 42 miliony. Ježto bude počet percipientů každého měsíce stoupati, jak lze předpokládati, lze bezpečně usuzovati na to, že konečný náklad na státní starobní podpory za rok 1950 dosáhne částky asi 60 milionů Kč, což znamená skoro 50% ní zvýšení proti odhadům. Okolnost tuto je v prvé řadě vysvětliti příznivým účinkem výnosu ministerstva sociální péče ze dne 8. ledna J 950, kterým bylo doporučeno všem zemským a okresním úřadům, aby řízení o docházejících žádostech o státní starobní podpory bylo co nejvíce uspíšeno a zejména aby při provádění zákona číslo 45 z roku 1929 bylo postupováno pokud možno nejvíce v jeho sociálních intencích. (Sen. Mikulíček: Většinou o tom rozhodují četníci, dobrozdání obce nemá žádné ceny!)

Musím konstatovati, že změna režimu státu měla vliv na vydání výnosu z 8. ledna 1905. (Sen. Mikulíček: Od kterého dne se ta změna datuje?) Je nepopiratelné, že... (Sen. Dobrovolný: Sociálfašisíé jsou ve vládě a střílí do dělníků!) Vy mně, pánové, odpustíte, že nebudu na tyto nesprávnosti reagovati, poněvadž myslím, že nejste si ani vědomi toho, co říkáte, poněvadž, když mluvíte o tom, že od které doby se jeví ta změna, pak musím konstatovati cifry. Kdybyste, pane kolego Dobrovolný, si všímal číslic, pak musíte říci. že se děláte směšným, poněvadž kritisujete a hanobíte věci za každou cenu, aniž byste uvažoval, zdali se stala změna. (Výkřiky. - Sen. Mikulíček: Neprovádí se! - Místopředseda Donát zvoní.) Ano, stala se změna, pánové, já chci ještě dovoditi... (Sen. Mikulíček: Zlodějům v bankách se dává 400 milionů!) To je kapitola, která s tím nesouvisí.

Režim státní značně korigoval ducha, zejména v předpisech, které byly za ministerstva sociální péče, kdy ministrem byl Msgre Šrámek, okresním úřadům vydány. My jsme však svědky toho, že nešlo jen o okresní úřady, že to nebyly jen okresní úřady, případně zemské úřady, u nichž v cestě odvolací se o státních starobních podporách rozhodovalo, nýbrž byly to také obce, které dávaly nepříznivá dobrozdání ve věci řízení státních starobních podpor. (Sen. Mikulíček: Na které se nedbalo!) Jednal jsem v této věci několikráte u okresních úřadů a zjednal jsem si informace u nadřízených úřadů a je nepopíratelno, že obce s egoistického hlediska, aby nemusily těch 10, případně 15 nebo 20% chuďasům přiznati ve své domovské obci, se zřetelem na ustanovení zákona dávaly velmi často, zejména jejích tajemníci, a to hlavně na malých vesnicích, a starostové, dobrozdání k soupisovým archům naprosto nepříznivá, takže okresní úřady musily rozhodovati na základě spisů a rozhodovaly často velmi křiklavě. Ostatně, až budeme míti statistiku o odvolacích řízeních, zejména u zemských úřadů, až budeme věděti, kolik zemské úřady zrušily rozhodnutí okresních soudů, teprve se přesvědčíme, že okolnost, kterou tady uvádím, je správná.

Ale já chci říci k věci samotné, že, když jsme návrh na lepší vykládání zákona činili, což bylo 20. prosince 1929 tehda jsme byli v tom krutém vykládání zákona samotného a musím zde vysloviti zvláštní díky panu ministru sociální péče dr Czechovi, který svým výnosem určil a dal docela nový směr výkladu zákona, a je viděti, že, když režim státu se uklonil trochu do spravedlivějšího tempa, přece jen také okresní a zemské úřady začaly vykládati zákon liberálněji. Může se namítati... (Výkřiky.), - to by mohl někdo z odpůrců chudých lidí starých namítati, že náklad na státní starobní podpory dosahuje vysoké číslice, když máme na mysli, že do 30. dubna se vyplatilo 48,751.641 Kč. Ale je nesporno, že, potřebuje-li kdo se strany státu a veřejnosti jakýs takýs respekt a úctu, že jsou to především lidé staří, lidé neduživí. Když si uvědomíme, jak působí ta malá podpora 500 Kč v mnohých rodinách, zejména na venkově, musíme doznati, že, je-li kde dobře vynaložen nějaký peníz ze státních prostředků, je to právě zde, neboť tito starci alespoň poznají, že se k nim republika nechová macešsky.

Nyní chci ještě říci něco o Slovensku. My jsme upozorňovali v sociálně-politickém výboru při debatě o mém návrhu, že zejména na Slovensku přihlášky, t. zv. vyplnění soupisových archů, není tak snadnou věcí, poněvadž tam lidé neznají snad nikoho, kdo by jim archy vyplnil, a nechtějíce jíti k obecnímu úřadu, nechávají si archy vyplňovati od notářů a farářů, kteří za toto vyplnění požadují až 20 Kč. Ta tyto věci dobře znám, vím, jakou to dá práci, poněvadž jsem na to měl v některých okresech v sociálně-zdravotních spolcích úředníky, jimž vyplnění takového archu trvalo průměrně nejvýše 10 minut. Nechávají-li si za to notáři a faráři na Slovensku platiti 20 Kč, je nutno s tohoto místa toto počínání odsouditi, zejména, když jsou notáři přece jen veřejnými orgány, a je nutno upozorniti nejen ministerstvo vnitra, nýbrž i ministerstvo spravedlnosti na tuto nepřístojnost. Snad se konečně najde způsob, jakým by se těmto pánům řeklo, že je to trestuhodné a odsouzeníhodné, jestliže se na takovém chudáku starci, který zejména na Slovensku a v Podkarpatské Rusi velmi často neumí čísti ani psáti za vyplnění soupisového archu požaduje těchto 20 Kč, čímž se jeho postavení ještě zhoršuje. Úřady by měly dbáti, aby se podobné případy neopakovaly, již proto, že starostové obcí jsou v duchu zákona povinni takové soupisové archy vyplňovati sami.

Dále upozoňuji zejména ministerstvo sociální péče, že bude dobře, bude-li dbáti zvláště toho, aby výnos z 8. dubna byl dodržován, zvláště v cestě odvolací. I když vím, že zemské úřady se tu a tam řídí tímto výnosem, bude dobře, když si ministerstvo sociální péče dá občas podati zprávy, v jakém počtu byla v odvolací cestě jednotlivá odvolání vyřízena.

Konečně doporučuji ministerstvu sociální péče, aby byl-li někdo neprávem zamítnut a podal novou žádost, k čemuž je, myslím, oprávněn, úřady k těmto novým žádostem zvláště přihlížely, právě tak jako k případům, má-li někdo chaloupku a v té chaloupce nemá nic, často, ani kozu ne, nebo, má-li strych pole a nic jiného, poněvadž tito chudáci z toho kousku zdiva nebo strychu pole nemohou býti živi. Po této stránce by bylo nutno, aby úřady příště vykládaly zákon liberálněji.

Sociálně-politický výbor uvážil, že zákon číslo 43 z roku 1929 má několik vad, zejména, že není právní nárok na státní starobní podpory, kromě toho, že je také spor o otázku kritického dne 1. července 1926, kdo má nárok, když nebyl pojištěn, poněvadž je známo, že okresní úřady vykládaly zákon tak, že kdo byl 1. července 1926 starší 60 let a nepodléhá invalidnímu a starobnímu pojištění, nemá nárok na státní starobní podporu.

Podle názoru mého i četných jiných právníků je tento výklad násilný, a poněvadž zákon potřebuje v tomto směru vyjasnění. Proto se dožadujeme toho, aby zákon byl změněn, a v tomto smyslu také navrhuje sociálně-politický výbor, aby senát vládě uložil, aby předložila co nejdříve osnovu zákona, kterým se provede novelisace zákona číslo 43/29 o státních starobních podporách, kde by zejména vady a nedostatky křiklavého rázu byly napraveny, protože starců bude čím dále, tím méně následkem úmrtí.

Je možno dáti do novelisovaného zákona ještě lepší a liberálnější ustanovení, než má na mysli výnos ministerstva z 8. ledna, aby opravdu staří a neduživí lidé, kteří dosud pojištění nepodléhají, mohli říci, že nový režim ve státě přihlíží k jejich bídné situaci a že dostanou snad větší částku, než jim zákon dává, totiž 500 Kč. (Souhlas.)

Místopředseda Donát (zvoní): Za výbor rozpočtový dávám slovo panu sen. Kroiherovi.

Zpravodaj sen. Kroiher: Slavný senáte! Rozpočtový výbor projednávaje návrh kol. Johanise, uznal, že vzhledem k tomu, že zatížení státního rozpočtu, které tím vznikne, bude oproti penězům, na které již bylo počítáno v rozpočtu, pouze nepatrné, uznal, že není příčiny, proč by se nepřipojil v plném znění k úsudku výboru soc.-politického. jakož i k dotyčné resoluci.

Já pak za svou osobu podotýkám p. Johanisovi, jestliže se zde zmínil, že na venkově, zvláště na Slovensku píší dotyčné archy lidem notáři a faráři, že každý slušný inteligent našeho venkova je takovému chudému člověku ke službám a přirozeně je to i farář. Ale na druhé straně sdělil p. kol. Johanis, že někteří notáři, a potom přidal také faráři, berou 20 korun za takovou službu. Považoval bych to za věc neobyčejně neslušnou, kdyby se to dělo, ale právě proto, poněvadž je to neslušné, aby někdo kořistil z bídy svého bližního, člověka, který se uchází o almužnu 500 korun, bych chtěl, aby se takové věci nemluvily paušálně, nýbrž aby se řeklo: dostaly se nám stížnosti, že notář v té a v té obci, farář tam v té obci a učitel tamhle v té obci vzal od toho chuďasa takovou a takovou náhradu za svou práci. Prohlašuji zde již napřed, že každý takový případ bych odsoudil, i kdyby se týkal kněze v sebe vyšší hodnosti postaveného. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Já mluvím v tomto okamžiku s kol. Johanisem, který to zde tvrdil. (Sen. Mikulíček: Ať vám Hrejsa řekne na svou senátorskou čest, kolik vzal za psaní žádostí!)

Místopředseda Donát (zvoní): Prosím o klid!

Zpravodaj sen. Kroiher (pokračuje): Kol. Hrejsa již senátorskou čest nemá, poněvadž není senátorem, ale povídám docela klidně, že bych odsoudil každý takový případ, a mrzí mne, když s tohoto místa se řekne něco takového paušálně, co potom padá na řadu lidí, kteří rádi a ochotně vykonávají svou povinnost vůči chudému člověku. (Výkřiky komunistických senátorů.) Nevím, jestli vy něco děláte zadarmo. Opakuji, že výbor rozpočtový souhlasí naprosto s usnesením výboru soc.-politického i s resoluci a navrhuje plenu senátu, aby to schválil.

Místopředseda Donát (zvoní): Ke slovu je přihlášena pí. sen. Stejskalová. Prosím, aby se ujala slova.

Sen. Stejskalová: Dámy a pánové! Nejprve se musím zmíniti o událostech, které se odehrály ve středu zde. Denně se opakují případy surového týrání a mlácení do dělníků policií a četníky a v poslední době dochází dokonce k bezpříkladnému ztýrání zejména mladistvých dělníků, žen a dokonce i dětí, a denně jsou hlášeny nové a nové neslýchané případy surového řádění policie o četnictva na Slovensku a jinde. Policie řádí neslýchaným způsobem nejen pro! i bezbranným dělníkům, žádajícím chléb a práci, nýbrž nejsurovějším způsobeni bije nejútlejší děti, které upadnou jen do podezření, že jsou také z komunistických rodin.

Po krvavých událostech v Radotíně pokračuje policie nejbrutálnějším způsobem proti každému, kdo se jen opováží mluviti o radotínských událostech. (Další část věty byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 8. května 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) 22. dubna t. r. nuselská policie až do úplného bezvědomí obušky zmlátila slabomyslného hocha, kterého pak vsadila do kriminálu, aby byly zahlazeny stopy její surovosti. Na nuselském, policejním komisařství byl spáchán zločin na nemocném chlapci, který předčil svojí surovostí i násilný režim maďarský i rumunský.

V úterý dne 22. dubna t. r. o odpoledních hodinách vnikla policie do bytu Anastazie Hálové v Nuslích čp. 22 a oznámila, že hledá jejího syna Josefa Hálu. Když ho v bytě nenalezla, nařídila matce, aby syna Josefa, jakmile přijde domů, poslala na policejní komisařství k výslechu. Ustrašená matka dotazovala se strážníků po příčině, která vede k předvedení jejího nemocného syna Josefa, který od 6 let trpěl plných 11 let spavou chřipkou a u něhož není a nemůže býti řeči o tom, že by spáchal nějaký přečin, za který by musil býti policií, stíhán.