Místopředseda dr Heller (zvoní): Slovo má dále pán sen. Hancko.
Sen. Hancko: Slávny senát! Vládny návrh zákona o úprave odpočivných a zaopatrovacích platov niektorých štátnych a iných zamestnancov a učiteľov ako aj pozostalých po nich, o ktorom práve teraz pojednávame, vzniknul z 10 aj pol ročnej biedy, hladu a zúfalstva a z mnohá tisícich hrobov staropenzistov našej republiky. Márne boly cez celú túto dobu prosby, márny plač a náreky týchto nešťastníkov — mimo rozhadzovaných sľubov pomožené im nebolo. Občianska koalícia síce ešte minulého roku po prvé usilovala sa zúfalé postavenie staropenzistov konečne zlikvidovať, no predčasné voľby zmarily tieto plány a odsunuly zas o celý jedon rok riešenie tejto tak boľastnej otázky.
Pre podradné stranícke záujmy a štátu škodlivé zápolenia politických strán a pre ľahostajnosť z času na čas povstavších vlád museli naši staropenzisti putovať 10 aj pol ročnou kalváriou hladu a biedy k hrozným métam útrap, nemocí, zúfalstva a konečne samej hladovej smrti. Toto uplynuté decénium bolo pre našich staropenzistov, menovite pre neštátne učiteľstvo na Slovensku a administratívnych úradníkov, provizionistov štátnych banských a hutných závodov najkrudélnejším desaťročím, akého v demokratických štátoch kultúrneho sveta po svetovej válke penzisti sotva niekde prežívali. A čo bolo pri tom najsmutnejším zjavom a najväčším hriechom, je to, že v staropenzistoch našich trýznení a ničení boli hlavne na Slovensku vlastne priekopníci našej samostatnosti, prirodzení to rodičia Československej republiky. Veď už len nemožno odtajiť, že by na zrodení našej samostatnosti mohol mať niekto väčších zásluh, ako si ich práve naši starí v krutých okolnostiach, v národnej borbe sošedivelí staropenzisti svojou priekopníckou prácou nadobudli. A hla, za ich heroickú celoživotnú prácu, borbu a obetavosť dosavádny smutný osud bol ich odplatou.
Že tento uponižující krudélny, poľutovania a odsúdenia hodný stav našich staropenzistov 101/2 roka mohol trvať, zostane nielen v dejinách našej republiky, ale aj v histórii celosvetového areopágu kultúrnou hanbou a ostudou, ostane večným a výstražným dokážem výsmechu a pošľapania u nás toľko omielanej, otrepávanej demokracie, rovnoprávnosti, spravedlnosti a humanity.
Ďakovať treba teraz hlavne mienke širokej verejnosti, že sa tento návrh zákona konečne pod jej tlakom dostáva na stôl zákonodarného sboru. Verejná mienka žiada, aby staropenzistom bolo konečne všetkým, a to naraz pomožené.
Aký návrh zákona ale predkladá terajšia vláda? Je to návrh t. zv. etapový, ktorý rozdeľuje penzistov na 4 kategórie podľa veku. Prevedený má byť tento zákon v štyroch obdobiach. Dátumom 1. januára 1930 obdržia penziu v r. 1865 a prv narodení. Týchto je 54.174. Do druhej etapy patria v rokoch 1866 až 1869 narodení. Títo obdržia zvýšenú penziu 1. januára 1931. Tých je 19.402. 1. januára 1932 obdržia zvýšenú penziu ročníky 1870 až 1874, ktorých je 16.461 a 1. januára 1933 ročník 1875 a pozdejšie narodení. Tých je 37.764.
Zákon tento robí sa na teraz vlastne len pre prvú etapu, pre 54.174 osôb a asi 8.000 sirôt. Z ostatných 73.636, teda prevažnej väčšiny koľkí sa dobrodenia zákona dožiť môžu, nikto z nás nevie predpovedať. Isté je jedno, že sa ho mnohí, mnohí nedočkajú.
Veď hodné procento ich isteže odumre. Žiť sa po etapách nedá, lebo sa život dľa etáp neriadi. Drahota, nemoc a iné útrapy neznajú vekových etáp u nikoho. Tieto doliehajú na ľudí rovnou mierou. A smrť pri svojom riadení sa tiež neriadi podľa etáp.
Preto je tento návrh zákona nespravodlivý, nedemokratický, nehumánny. Bude vážnou obžalobou dnešnej vládnej väčšiny, jestli schválením etapového systému vedome znemožní istej častie penzistov dožiť sa dobrodenia tohoto zákona. Do života vstúpením etapového zákona budú staropenzisti ďalej teraz ešte za tri roky etapové udržiavaní v hlade a biede a hnaní budú ešte cez tri roky po etapách do zúfalstva a predčasnej smrti. U vyhladovaného, vysileného, chorlavého staropenzistu trojročné vyčkávanie znamená dobu veľmi dlhú, veľmi otáznu, či ju v tak pokročilom veku, prípadne v nemoci, v nesmiernom nedostatku a telesnej vyčerpanosti aj prežije. Takéto šetrenie dnešnej koalícii zaiste neposlúži ku sláve.
Keď sa na sanáciu bánk rôznych družstiev a všelijakých straníckych podradných podnikov miliardové obnosy vedely venovať a to nie po etapách, ale stámiliónovými obnosy razom, treba aj penzistov sanovať razom, a to tým väčšmi, keďže štát za 101/2 roka veľkú časť týchto miliárd práve na nich usporil.
Hlinková slovenská ľudová strana je za to, aby sa medzi penzistami rozdiel nerobil, ale aby sa im všetkým razom pomohlo. Sme čo najrozhodnejšie proti etapovému systému a žiadame, aby zvýšenie penzií všetkým razom bolo zabezpečené a udelené.
Z tejto príčiny podávam hneď aj priliehavý návrh a sa čo najvrelejšie primlúvam, aby sa slávny senát usniesol na tom, že by etapový systém bol zamietnutý a aby penzie všetkým staropenzistom v navrhovanej miere razom boly udelené.
Tiež navrhujem, aby do osnovy zákona pojaté boly aj neštátne detské opatrovateľky, ktoré sú z predloženej osnovy vynechané.
Končím s tým: Dosť bolo trýznenia našich staropenzistov. Pomôžme im razom všetkým. Pomôžme im hneď a nie po etapách. (Souhlas.)
Místopředseda dr Heller (zvoní): Slovo má pan sen. Thoř.
Sen. Thoř: Vážený senáte! Předloženou osnovou zákona o úpravě příjmů staropensistů vcházíme do řešení mnohých navrhovaných otázek sociálních, které mají býti postupně vyřízeny. Naše strana nestaví se proti jakékoliv úpravě spravedlivých a oprávněných požadavků a proto také jménem našeho klubu prohlašuji, že v zásadě nenamítáme nic ani proti této předloze, kterou právě projednáváme. Ovšem návrh tohoto zákona měl zníti poněkud jinak, než je stylisován, poněvadž zájem náš má býti soustředěn k odstranění nespravedlnosti, která byla v popřevratové době na některých pensistech spáchána, a ne k těm tak zv. staropensistům, kteří odešli ze služby jen proto, aby si vedle pense zaopatřili jiné často výnosné zaměstnání. Neboť mezi 127.000 pensisty, jichž se tento zákon má týkati, je přes 42.000 takových, kteří nepřekročili dosud 53 roků. Bylo vůbec chybou, že se dělaly tři kategorie pensistů, že byl na základě toho některý odměňován méně, jiný více, ačkoli měli všichni plné nároky na poměrně stejnou odměnu. Působí podivně, když strany, kteréž tehdáž pro tuto křivdu hlasovaly, se dnes předbíhají o zavděčení se těmto lidem a jdou zase tak daleko, že každý jiný zdravý názor označují jako nepřátelský návrhu zákona. Měla býti rozvaha tenkráte, jako je jí potřebí dnes.
Je potřebí dotknouti se otázky zlepšení pensí býv. rakouských generálů. Jak je známo, byla tato otázka předmětem uměle vyvolaného rozčilení, namířeného proti býv. občanské většině, které bylo proti nám vyvoláno zvláště v době volební, ačkoli jsme generálům ani haléře nepřidali. Nyní byla tato otázka velice chytře vyřešena. Zákon, týkající se jedině těchto vojenských pensistů se sice zamítá, ale za to se jim zákonem o úpravě odpočivných a zaopatřovacích platu bezpodmínečně dává nepřímo to, co žádali a proti čemuž se některé strany tak vehementně stavěly. Pense generálů nedává se jim jen z toho důvodu, že podle zákona jsou pense vypláceny o stupeň nižší. Pro charakteristiku to dnes uvádím.
Nechci však po této stránce zabývati se předloženou osnovou. Jde mi o něco jiného, než o kritiku této předlohy, a také nemám na mysli pouze tento jediný návrh zákona, nýbrž také ty návrhy, které teprve přijdou. Pokud je nám známo, mají býti projednány zákony další, a to vedle zákona o staropensistech zákon o 13tém služném, zákon o změně gentského systému, zákon o resystemisaci, zákon o sanaci bratrských pokladen, zákon o úpravě příjmů přestárlých, zákon ťlidový fond zdravíŤ, v jehož návrhu se žádá 8%ní přirážka k přímým daním, a jsou na programu ještě další návrhy, které budou vyžadovati dosti značných nákladů.
Mimo to nesmíme zapomenouti, že budeme míti příští rozpočty zatíženy 1.14 mil. Kč na reparace a na splátky dluhů Francii a Itálii, takže příští naše rozpočty budou podle všech známek vyšší než nižší, a tak požadavek poplatnictva za snížení rozpočtů a tím za snížení břemen stane se pouhým ideálním přáním. A to může býti nebezpečné. Jde tedy o to, jak se všechny tyto návrhy zákonů a jimi vzniklé výdaje budou financovati. V každém řádně vedeném hospodářství dělají se výdaje podle možných dosažitelných příjmů. Napřed musím věděti, jak a čím to které navrhované vydání bude se moci krýti, než přikročím ke skutečnému vydání. U nás ve státě to děláme obráceně, neboť dosud nám nebylo nikým oznámeno, jak a čím to které navrhované vydání bude se mocí krýti, kde se získá úhrada. Zde se prostě navrhuje vydání a snad teprve pak se bude hledati úhrada. Nám chybí v této věci jasnost, přehled o celém finančním stavu našeho státu, my nevíme — a nebylo nám to ani v rozpočtovém výboru sděleno — kolik asi celkem navrhované výdajové zákony budou vyžadovati nákladu, zdali vystačíme se stávajícími prostředky, nebude-li potřebí hledati nový pramen příjmů a kde by se v případě potřeby hledal. Jako zástupce středních vrstev výrobních a obchodních jsem povinen domáhati se takového vysvětlení, poněvadž by se nám právem mohlo vytknouti, že se o tak důležité otázky nestaráme. My máme jistě hodně oprávněné obavy, že by nové břemeno bylo převaleno na tyto střední vrstvy, které dnes úpěnlivě volají po ulehčení. Těm hodně silným by ublíženo nebylo, ty si to dovedou vynahraditi nebo se jim to vynahradí, poněvadž se dělá politika silných lidí. A že naše obavy před novými břemeny jsou oprávněny, dokazuje uzávěrka státních účtů za r. 1928, kde shledáváme se již s nižším příjmem daní. A výnos daňový za rok 1929 bude spíše ještě nižší a za rok 1930 rovněž tak, poněvadž hospodářská krise se v nich plně objeví. To je fakt, který se nedá ničím vyvrátiti, na němž nezmění nic ani přísné nařízení ministra financí o přísném postupu berních úřadů proti poplatnictvu, najmě proti živnostnictvu, poněvadž kde nic není, ani smrt nebere.
Hospodářská krise postihuje veškerá odvětví podnikatelská, ať je to výroba nebo obchod, a tato krise objeví se ve zmenšeném výnosu daní. je proto záhadou, jak pan ministr financí hodlá opatřiti prostředky k úhradě všech navrhovaných zákonů. A proto je potřebí, aby se nám dostalo po této stránce vysvětlení, aby všechny nejasnosti byly odstraněny, aby nevznikly nižné, možná nesprávné domněnky a obavy a aby nastalo uklidnění. Takto jsme postaveni před nucené hlasování na slepo, ocitáme se v nepříjemné situaci, poněvadž, kdybychom pro předložené návrhy nehlasovali, vytýkalo by se nám, že jsme nepřátelé lidu, budeme-li pro ně hlasovati, může nám pak v případě odporu proti uvalení nových břemen živnostnictvo vytknouti, když jsme hlasovali pro vydání, že musíme také hlasovati pro nové zatížení.
Již několikráte bylo v rozpočtovém výboru senátu poukázáno na reservy, které stát má k disposici, a zdá se mi, že se na tyto reservy hodně hřeší. Snad je žele domněnka, že na základě těchto reserv můžeme si dovoliti různá vydání. Ani však o tomto tvrzení nemáme žádné jistoty, zdali skutečně nějaké reservy máme, aneb zdali ve skutečnosti to není jen pokladní hotovost. Ale i kdyby zde byla jistá reserva, pak je otázka, má-li býti vyčerpána, nemá-li býti zachována jako železná reserva pro nahodilé případy. Ale co by znamenala reserva, nedosahující ani dvou miliard, pro navrhované zákony, když úhrada jich může býti snad vyšší 1 miliardy ročně? Mohlo by jí býti sice použito jako okamžité výpomoci, ale rozhodně nelze s ní počítati na trvalo. A právě nám musí jíti o trvalé zajištění odhlasovaných zákonů, jinak by tyto zákony byly pouhým kusem papíru, který by nic neznamenal. Není to s naší strany nějaké škarohlídství, nýbrž opatrnost moudrého hospodáře, který si je vědom, že může vydati jen tolik, kolik skutečně přijme. Tyto zákony neděláme jen jako nějakou zkoušku na určitou krátkou dobu, nýbrž na trvalo, na celá desetiletí. Proto je potřebí míti plnou jistotu, že to poplatníci unesou.
Musíme s podivením konstatovat, že za minulé.občanské většiny nebylo tolik ochoty k provedení některých úprav, že se úzkostivě šetřilo, říkalo se: nemáme — a tak každý požadavek byl zamítán. A nyní, kdy finanční situace je a bude svízelnější, než byla v předešlých letech, kdy perspektiva do budoucna je krajně nejistá, jeví se ochoty dostatek. Velice rádi bychom věděli, v čem to spočívá? Pro nás je to nepříjemné z toho důvodu, že jsme neprávem označováni jako lidé nesociálně cítící, kteří neměli pro požadavky veřejnosti dosti pochopení. Činí na nás dnešní ochota dojem, že bylo šetřeno pro reklamní politiku některých stran, které právem mohou z toho vytloukati politický kapitál. A že bude toho využito, je více než jisto.
Nechtěli jsme však dělati někomu křivdu a ani dnes, ani do budoucna ji dělati nebudeme, ale nemůže nám nikdo vytýkati, jestliže se bráníme proti tomu, aby se sociálními vymoženostmi nedělala na druhé straně sociální nespravedlnost, která by ohrožovala existenci tisíců příslušníků malých a středních vrstev výrobních a obchodních. Vždyť máme plno příkladů, že živnostník při své pilné, neúmorné a téměř nepřetržité práci nemá ke stáru nic a je odkázán buď na své děti. nebo na dobrodiní veřejné. Zemře-li muž a zůstane vdova, zemře jí zaměstnání, a ona zůstane bez prostředků. A tito lidé konali svědomitě své občanské povinnosti, platili daně, dávky, přirážky a při svém nejlepším úsilí nemohli si zachovati tolik, aby měli jen poněkud zaopatřené stáří. Nám musí jíti tedy o to, aby tyto vrstvy nebyly přetěžovány a aby si mohly také zajistiti své stáří.
Jen tento sociální důvod vede nás k opatrnosti, že se dožadujeme vyjádření ministerstva financí, jak hodlá hraditi vydání novými zákony vzniklá. (Potlesk.)
Místopředseda dr Heller (zvoní): Slovo má dále pan sen. Stránský.
Sen. Stránský: Byli jste před malou chvilkou svědky, jak přivedena sem byla obět vašeho fašistického teroru, obět, která byla zbita vašimi pochopy, která nebyla dříve schopna práce a z které nyní, kdy policie na ní vykonala své dílo, jest úplný mrzák. (Další veta byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 7. května 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.)
To jsou poměry, které v žádném jiném kapitalistickém státě se dosud nezjevily. Jednou se střílí do dětí, jednou se zmrzačí nemocný dělník, práce neschopný.
Nyní chci pod dojmem tím tlumočiti výzvu statisíci! revolučních dělníků v Československu, účastněných na demonstračních projevech dne 1. května, kteří vyzývají vládu tohoto státu, aby nařídila okamžité propuštění všech revolučních politických vězňů na svobodu: ťPropusťte okamžitě soudr. Haruse, a všechny ostatní proletářské vězně!Ť
Než přikročím k řeči o poměrech státních a veřejných zaměstnanců, a zvláště horníků ze státních dolů, pokládám za svou povinnost, abych odsoudil jménem statisíců revolučních dělníků, účastněných na májových projevech, a všech dělníků v Československu vůbec (Další slova byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 7. května 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řadu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) opětně spáchaný zločin na mladistvých proletářkách při demonstraci dne 22. dubna v Radotíně, za kterýžto zločin činí pracující třída odpovědnu sociálfašisticko-kapitalistickou vládu humánní Masarykovy republiky, té republiky, ve které již nesčetněkrát stříleno bylo do bezbranných proletářů, protože demonstrovali za svá práva, za práva na lidský život.
Není náhodou, že veškeré měšťácké i sociálfašistické novinářské (Další slovo bylo usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 7. května 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučeno z těsnopisecké zprávy.) shodly se v líčení o názoru na radotínské události přímo dojemně. Vždyť tito, t. zv. socialisté, již dávno stali se (Další slova byla usnesením, předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 7. května 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) nejen v Německu, Polsku, Bulharsku, Itálii a Maďarsku, ale i v tomto státě. Zörgiebel našel u nás své sociálfašistické následovníky. Tito sociálfašisté dávají stříleti salvy do proletářských dětí a nestydí se mluviti o sebeobraně a individuelním činu jednoho četníka, kde dokazatelně vystřelena byla salva ran, jejímž výsledkem bylo 5 raněných. Jedna žena byla raněna třemi výstřely. Nejde o náhodu, nýbrž o úmyslnou provokaci komunistické strany československé jako jediné strany třídního boje právě před 1. květnem, z kterého jste měli strach. že tento 1. květen nebude pouhou tradiční slavností, ale především bojovnou demonstrací hladových dělnických mas, žádajících práci a chleba. Tento 1. květen vám však ukázal, s kým jdou dělníci, kteří odsuzují vražednou vládní politiku hladu, bídy a útisků a formují se v bojovné šiky pod vedením KSČ. Vláda se mylně domnívá, že dělníci dají se do nekonečna stříleti jako bezbranná zvěř. Prohlašuji veřejně s tohoto místa, že nadešla doba, kdy dělníci jsou již syti tohoto systematického násilí a proti tomuto násilí učiní proletariát opatření a utvoří silné proletářské sebeobrany. Víme velice dobře ze zkušenosti, že (Další slova byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 7. května 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) a lidem, kteří se nebrání. Budou však zbaběle utíkat, jakmile spatří organisovanou obranu, Vaši katané jsou pouhými zbabělými žoldáky, ale nás vede veliká a čistá myšlenka za osvobození proletariátu. Vaše zločiny již napáchané a další zločiny, které připravujete a důsledně chcete páchati na pracující třídě, krvavým písmem budou zaznamenány v dějinách dělnického hnutí jako nejpodlejší zrada dělnické věci, které se opětovně sociálfašisté dopustili. Je příznačné pro poměry v tomto státě, že právě v den vylhaného t. zv. Božího míru, který světili sociálfašisté s měšťáky (Další slova byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 7. května 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) zakazovány byly dělnické projevy (Další slova byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 7. května 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) Půda tohoto státu již nesčetněkrát zkropena byla dělnickou krví. Dělníci však pochopí v této krvavé lázni, že není spravedlnosti v tomto kapitalistickém státě a že je nutno tento nespravedlivý kapitalistický stát rozvrátiti do základů a na jeho troskách vybudovati stát nový, stát socialistický, (Další slova byla usnesením předsednictva senátu N. S. R. Čs. ze dne 7. května 1930 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu senátu vyloučena z těsnopisecké zprávy.) Není daleká již doba, kdy prolitá krev proletářů, bojujících za svatá svá práva, bude pomstěna. Proletariát celého světa již okřává, formuje svoje šiky k nástupu rozhodné bitvy a je si úplně vědom, že za vedení Komunistické Internacionály v této bitvě zvítězí. Ve znamení tom volá komunistická strana Československa pracující třídu do boje. Do boje za spravedlivé požadavky, do boje za svá práva, do boje proti tomuto kapitalistickému systému, pod prapory sociální revoluce! Ať žije komunistická strana Československa, ať žije Komunistická Internacionála!
Vláda předkládá osnovu zákona o úpravě poměřil některých státních a jiných zaměstnanců a jako vždy, i tentokráte je tato osnova hotovou věcí, neboť tento senát měšťáckého státu není k tomu, věcně se zabývati poměry těchto zaměstnanců, ale k tomu, aby každý vládní návrh se poslušně odkýval. Poměry zdrcující většiny státních zaměstnanců jsou neutěšené, ba zoufalé.
Již od převratu slyšeli jsme naléhavé volání staropensistů po zrovnoprávnění s novopensisty, aby tak bylo uleveno jejich veliké bídě, 10 let marně volali.
A nyní, když ze tří čtvrtin vymřeli, přichází vláda s návrhem zcela nedostatečným. 10 let měli sociálfašisté dobrý volební materiál, kterým se jim podařilo dělníky klamati jak státní zaměstnance, tak i ostatní dělnictvo vůbec, a tito vidí dnes hubené výsledky.
Vláda navrhuje etapové řešení, jež znamená, že i z těch pozůstalých staropensistů další tři čtvrtiny dávno vymrou, aniž by se dočkali sebe menšího zvýšení své hubené pensičky. Oni ubožáci, stížení úrazem, budou míti zmenšenou pensi a úrazovou rentu, což je jistě československým unikem. Konečně zavádí tento návrh další kastovnictví mezi pensisty, kterých se nedotýká žádná nová úprava odpočivných požitků, což vlastně znamená, že se otázka staropensistů nelikviduje, ale naopak se znovu utváří. Kdyby vláda opravdově zamýšlela dostatečně upraviti poměry pensistů, (Sen. Kindl: Generálů!) zajisté by současně vyhovujícím způsobem upravila platy svých aktivních zaměstnanců, na kterých jí zajisté více záleží.
A tu vidíme, že vláda nemá ani dobré vůle dáti svým zaměstnancům i to nejnutnější. Odměnu je sice skvěle své generály a hrst byrokratů a hierarchie, ale pro statisícovou armádu svých zaměstnanců nemá ničeho, kromě volebních slibů, s nimiž pravidelně před volbami přichází. Hladové žaludky svých otroků utišuje vláda blýskavými prýmky na uniformách železničářů, finančních zřízenců, vojska atd. a krmí tyto žaludky olovem, neboť je to prostředek poměrně nejlevnější.
Pokládáme za svou povinnost poukázati zde na pustou demagogii sociálfašistů, kteří se velmi často vydávají za obránce státních zaměstnanců a zejména před volbami otvírají svá stavidla slibů. (Sen. Kindl: A teď jsou na hostině u Petschka! Všecko je to pryč!) Je na čase, aby státní zaměstnanci prohlédli tuto prázdnou demagogii sociál fašistických slibů, které tu zůstanou nesplněny, neboť státním zaměstnancům vede se rok od roku hůře. Tento systém, i kdyby měl k tomu vůli, nemůže splniti oprávněná přání státních zaměstnanců. Tak může učinili pouze systém komunistický.
Vyzývám státní zaměstnance, aby v jednotné frontě se všemi ostatními dělníky tohoto státu bojovali za své požadavky, neboť jedině bojem mohou jich dosáhnouti, a to neúprosným bojem až k vítězství a diktatuře proletariátu. V demokratické republice jsou veřejní zaměstnanci právě tak, ba ještě více rozškatulkováni na různé kategorie a kasty, než za Rakouska. Vláda sleduje tak cíl, aby znemožnila jednotnou frontu, společný nástup všech zaměstnanců, jichž hospodářské poměry jsou neutěšené. Každý nový zákon o úpravě jejich požitků znamená jejich snížení a další uvržení do bídy a dluhů. Systemisace, o níž se tak mnoho psalo a od které si slibovali zlepšení svých poměrů, dopadla tak, že se stala výhodou pro vysokoškolsky kvalifikované síly, ale naproti tomu pro zaměstnance nižších kategorií znamená podstatné existenční ztráty. Ani jediný termín systemisace nebyl dosud dodržen a otevírají se tu dokořán dveře politickému protekcionářství. Vláda zamýšlí nejenom zvýšiti dělnické lístky, tarify na drahách, nýbrž i omeziti jízdní výhody železničních zaměstnanců, ty výhody, které jim ani Rakousko nevzalo, pokládajíc je za součást jejich služebních požitků.
Současně upozorňuji na strašlivou bídu železničních dělníků smluvních, zejména na vrchních stavbách, kteří za bídnou almužnu 20 až 24 Kč denně živoří se svými rodinami bez naděje na zlepšení poměrů. Těch se ovšem ani předložený vládní návrh netýká. Mezi státními zaměstnanci bují nejhroznější špiclovský systém. jakého ani za Rakouska nebylo. Ve všech oborech státní správy se oceňuje zaměstnanec, nikoli podle schopností. nýbrž podle politické příslušnosti. Byli jsme svědky, kterak státní zaměstnanci při vstupu sociálfašistů do vlády tahali ze šuplíků staré politické legitimace. To je jistě zjev člověka nedůstojný a souvisí s celkovou fašisací státního aparátu.
Pozoruhodný je projev pana ministra spravedlnosti dr Meissnera, který je jat soucitem k přepracovaným a málo placeným soudcům a chce zlepšiti jejich požitky, ale po poměrech ostatního soudního personálu jako dozorců a kancelářských úředníků mu již ničeho není. Zde jasně vyniká politický význam páně ministrových starostí, neboť nejlépe placeným soudním úředníkům přidá a ostatní, kterých je nejvíce, ponechá v bídě. Ale páni soudcové jsou to, kteří pohybují čsl. spravedlností a pochopitelně — pan ministr je dobrý advokát — reforma veřejné správy, také i ostatní veřejní zaměstnanci okresů a obcí živoří v nedostatku. Mladé síly nemohou nalézti místa, neboť ve veřejných službách, v nemocnicích i u úřadů je spousta kontrarevolučních bělogvardějců, kteří po dlouhá léta studovali za tučné státní podpory a okrádají zdejší duševní proletariát o zaměstnání. Zatím co naši studenti studují o hladu a musí se živiti kondicemi, roztahují se dnes po Praze různá bělogvardějská individua, která dosud — tedy již 10 let po převratu — studují na státní útraty, za vysokých subvencí. Pro tyto bandity má ovšem vláda dosti peněz. Tato vláda však bídu veřejných zaměstnanců nevyřeší. Nevyřeší ji ani předloženým návrhem, ani žádným návrhem jiným. Bude vždy pouze záplatovati, avšak k tomu, aby dala všem zaměstnancům dostatečnou skývu chleba, je příliš slabá a bezmocná. Jestliže poměry státních a veřejných zaměstnanců! jsou neutěšené, pak to platí dvojnásob o hornících státních dolů, kteří jsou na nich daleko více vykořisťováni než u soukromého podnikatele. Zejména na státních dolech severočeského uhelného revíru jsou horníci štváni neslýchanou racionalisací ještě více než na dolech soukromých podnikatelů. Již pouze ten fakt, že státní správa vykázala za r. 1929 17,414.000 Kč čistého zisku z těchto podniků, svědčí o tom, že přes obrovské odměny ředitelům a ostatním vedoucím podniků bylo z havířů vyždímáno neslýchané množství nadhodnoty. Ale státní správa není spokojena ani s tímto jejich čistým ziskem a pro r. 1930 preliminuje čistý zisk z těchto podniků částkou 19,044.450 Kč. Mají se tedy severočeští horníci na státních dolech nač těšiti. Nemohou-li se státní doly jiných revírů, jako na př. Příbram, vykázati tak značným ziskem, není to proto, že by tam byli horníci lépe postaveni než horníci v severočeském revíru, nýbrž proto, že tyto podniky byly již tak vyrabovány a vykořistěny, že přes veškerou racionalisaci a bídné mzdy horníků se tam již těžba nevyplácí. Že horníci státních dolů jiných revírů trpí právě tak jako horníci ze státních dolů revíru severočeského, nasvědčuje resoluce horníků v Příbrami, ze dne 19. dubna 1930 na veřejném projevu odhlasovaná, ve které si tito staví své požadavky v 22 bodech. Když pak tito horníci zestárnou a stanou se ku práci neschopnými, neočekává je klidné a zajištěné stáří, jako je tomu v Sovětském Rusku, nýbrž čeká je stáří plné útrap a bídy. Tito ubozí pensisté jsou nejubožejšími pensisty ze všech státních zaměstnanců.
Zejména nutno poukázati na křivdu páchanou na hornících, válečných invalidech ze státních dolů, kterým se upírá vyplácení renty s poukazem, že prý jsou státními zaměstnanci, ač válečným invalidům i na dolech soukromých důlních podnikatelů právem tyto renty se vyplácejí.
Stát tedy tímto způsobem okrádá ty nejubožejší o poslední haléř, na který mají tito váleční invalidé plný nárok. Stát přidával jim sice pomocí pouhé vyhlášky bez zákonné opory vyplácení 30% kvóty podle požitkového zákona. Tato kvóta však nepropočítávala se a nepropočítává podle důchodů pobíraného z bratrské pokladny. Jaká však jejich pense je, vysvítá nejlépe z toho, že po 30leté úmorné dřině v dolech nedosahuje ani 400 Kč měsíčně, 30% státní přídavek je omezen vedle toho na mnohé podmínky, jako stáří přes 65 let, chudobu a další jiné. takže je zřejmo, že veliká většina těchto pensistů o tento státní přídavek je vůbec okradena a je postavena naroveň pensistům ze soukromých šachet.
Má-li dnes býti jednáno o úpravě požitků některých státních zaměstnanců, pak pokládám za nutné, aby mzdy a pense všech zaměstnanců státních, tedy i horníků na státních dolech byly upraveny stejnoměrně a spravedlivě, aby takto platový postup a existenční zajištění rodinné vztahovalo se i na ty horníky; jejich těžká a nebezpečná práce musí býti oceněna. Dávám tímto také sociálfašistům příležitost, aby se ukázali dělníkům a hlavně horníkům státních dolu v pravém světle, neboť nevěřím, že oni opravdu chtějí bojovati za zájmy těchto horníků.
Předkládáme návrh o generální úpravě platových, služebních a pensijních požitků všem státním a veřejným zaměstnancům a zaměstnancům státních a veřejných podniků, do nichž pochopitelně musí býti zařazeny i státní doly, a prohlašuji, že komunistická frakce odmítá vládní návrh, a to z těch důvodů, že návrh je švindl, který má zaslepiti veškeré vládní zaměstnance bez ohledu. Chtějí-li horníci státních dolů a veškeří státní zaměstnanci i pensisté docíliti zlepšení svých platů a důchodů, pak nezbývá nic jiného, než jednotnou frontou s veškerými dělníky všech kategorií nastoupiti do boje za prosazení svých spravedlivých požadavků, za spravedlivý řád, za diktaturu proletariátu. (Potlesk senátorů strany komunistické.)
Místopředseda dr Heller (zvoní): Slovo má dále pan sen. Navrátil.
Sen. Navrátil: Slavný senáte! Lituji velice, že otázky tak eminentně lidské, tak vysloveně sociální bylo některými řečníky z oposičního tábora přímo zneužito k demagogickému štvaní. Já bych byl očekával, že každý, kdo se ujme na této tribuně slova k věci, která tak dlouhá léta byla přímo žalobou statisíců našich nejvěrnějších a jistě nejzasloužilejších občanů, bude ji projednávati meritorně a věcně. Ale když jsem poslouchal, vidím, že ani v této otázce tomu tak nebylo. Byl bych naopak očekával, že se nikdo téměř nenalezne, kdo by mluvil k této otázce, která je tak jasná, že přece je nejvýš na čase, aby rychle byla uzákoněna, aby konečně všichni ti šediví pracovníci, kteří tak nedočkavě čekají na uzákonění této osnovy, viděli, že jsme jednotní v plném uznání jejich práva a nároků, aby konečně otázka staropensistů byla vyřízena. (Předseda dr Soukup ujímá se předsednictví.)
Proto sám nechci zneužíti této tribuny, nýbrž chci několika slovy stanovisko národní demokracie objasniti k meritu věci samé, a tu neostýchám se oproti různým řečníkům, kteří zde mluvili, říci, že s uspokojením vítám tento zákon, i když uznávám, že má mnohé vady a mnohé chyby. Jsem ale tak loyální, že vím, že není možno, aby vše bylo vyřízeno plně na 100%, nýbrž že vše musí býti řešeno také s ohledem na různé jiné zájmy a na různé vrstvy, které mají také své bolesti. Hlavně však lituji, že teprve dnes po tolika letech docházíme k tomuto zákonu. Vždyť cesta, kterou tento zákon šel, byla hrozně trpká. Byly to ti, kteří nejvíce trpěli, kteří za války a po převratu nesli všechno břemeno nových okolností, lidé, kteří jistě ve svém stáří potřebovali ještě více ochrany, než aktivní zaměstnanci a proto myslím, že trpkost této cesty měla býti snad ještě lépe oslazena než zákon dnešní to dává. Při tom vzpomínám, že hlavně to byla národní demokracie, která již od prvopočátku se vším úsilím se domáhala toho. aby konečně po právu se stalo, byť ne snad z lásky k bližnímu, z ohledu sociálního, všem těm, kteří byli průkopníky veškerého našeho vzdělání, průkopníky naší administrativy a průkopníky našeho češství, na které jsme tolik pyšni. (Hlas: A co ti chudí?) Chudí dostanou úměrně tolik, jako ti, o nichž se nemůže říci, že by byli bohatí. Mezi pensisty bohaté neznám a myslím, že staropensisté patří do té vrstvy, která potřebuje pomoci ode všech stran, tedy také od strany komunistické.
Vítám tento zákon. Nechci rekriminacemi kaliti radost, která skutečně jest u většiny těch, kteří tak nedočkavě stále žádali, aby se stala konečně náprava, ale přece jen myslím, že je mou povinností, abych alespoň to vytkl, o čem mám za to, že nebylo úplně správné. V prvé řadě je to etapové řešení. Lituji velice toho. že pan ministr financí nemohl z důvodů jistě jemu lépe známých než nám, plně vyhověti, aby všichni staropensisté byli rázem s platností před 1. lednem 1930 uspokojeni. Já jsem sám velký nepřítel všeho terminování. Pochybuji, že by se nalezl někdo, kdo by mohl schvalovati. aby určitá náprava, která s právního hlediska uznána byla nárokem, byla s finančního hlediska dělána na určitá období. Buď přísluší úprava, zrovnoprávnění pensistům. nebo nepřísluší. Jestli přísluší, pak všichni měli nárok stejný. Jestli nepřísluší, pak ovšem je to jiná otázka, ale sám jsem seznal z vývodů pana ministra EngIiše, z vývodů referentů a jistě také funkcionářů a předáků různých stran, že uznávají, že pensistům našim se stalo bezpráví. A proto zavrhuji, řeknu to otevřeně, že zůstávají v řadách pensistů lidé, kteří, majíce ten pocit, že se jim dala křivda, kteří majíce ten pocit, že mají právní nárok, musejí ještě ve vysokém věku, kdy bojí se, že se toho snad ani nedočkají, čekati na etapové řešení spravedlivé věci. Jistě mnoho momentů by se mohlo uvésti k potírání etapového řešení. Nechci zdržovati, ale myslím, že právo k tomu mám, řeknu-li, že národní demokracie a jistě také jiné strany nepovažují toto řešení za konečné a že budou míti snahu, aby se v dohledné době, snad za dva roky, jestliže finanční poměry státu se zlepší, budou-li prostředky k disposici, domáhali eventuelní novelisací tohoto zákona toho, aby alespoň 4. etapa, která je nejvzdálenější, byla spojena se třetí. Doufáme, že snad se nám podaří, aby celá otázka staropensistů byla vyřízena v r. 1932, neboť to je jistě nejzazší termín, s nímž můžeme počítati. My sami byli jsme postaveni před hotovou věc, a chtěli-li jsme zachrániti velký problém zrovnoprávnění, musili jsme přistoupiti na etapové řešení. Přistoupili jsme k tomu nejen snad v té naději, že v dohledné době dosáhneme novelisací nápravy, a že snad finanční stránka je tak významná pro naše staropensisty, nýbrž i proto, že jsme si nejvíce cenili, že otázka ta řešena je zásadně, že uznán je princip, že pensisté mají nárok na příští úpravy platové.
Bylo zde také mluveno o tom, že to vlastně mělo býti v zákoně vysloveno. Já sám uznávám, že je to zákonodárně nemožno, ale mně stačí, když budu se moci v příštích dobách odvolati na to, že vláda sama, celý parlament, senát i poslanecká sněmovna uznaly zrovnoprávnění pensí a tudíž že v principu uznaly, že i příští úpravy platové musí býti dodatečně přiznány všem těm, kteří před úpravou šli do výslužby. Mohl bych mluviti také o tom, že podle mého mínění, jak správně řekl pan referent rozpočtového výboru, finanční rozpočty této úpravy nezdají se býti úplně správné. Nevidíme totiž v důvodové zprávě a ve výpočtech onoho momentu, který je v této otázce nejtragičtější. Je to ten moment, že naši staropensisté šmahem vymírají. Zde přijaty byly za podklad cifry dnešního stavu a myslím, že nebylo dostatečně přihlíženo k progresivní úmrtnosti našich staropensistů. My všichni, kteří máme náhodou práci v různých charitativních spolcích, vidíme, že po těch 10 letech, co se jedná o pensisty, progresivita úmrtnosti je úžasná. Vždyť, když se jednalo o generálských pensích, sám tehdejší pan ministr národní obrany UdržaI předložil nám také úmrtnost starých generálů, a tu jsme byli překvapeni, když jsme slyšeli, že téměř 60% všech starých generálů zemřelo. Je přirozeno, že analogicky, jistě také během příštích tří let, když etapy jsou rozšířeny, umrtnost bude míti velký význam pro finanční náklad celé té otázky.
Pravil jsem již, že mnoho by bylo, co bych mohl vytýkati, ale hlavní věc, kterou vytýkám, je to, že opět ani v tomto zákoně není dostatečně postaráno o naše rentisty, o mrzáky, kteří ve službě přišli o zdraví a kteří předčasně byli dáni do výslužby. Lituji toho velice, že již r. 1919 nebo 1920, kdy byly uzákoněny prvé zákony o pensistech — byly to, tuším, zákony čís. 2 a 5 — se vynořila otázka kumulace rent s pensemi. Vždyť se musí uvážiti, že ti, kteří předčasně z důvodů úrazu musili jíti do pense, byli zkráceni již na svých pensích přímo tím, že nedosáhli vyšší základny pensijní jako ti, kteří zůstali zdraví a měli štěstí, že nepřišli k úrazu. Dostali rentu, která byla vyměřena jistě velmi skromně vzhledem k útrapám, které musí ubohý zaměstnanec nésti celý život. Když se uváží, že tyto malé, nedostatečné pensijní základny předčasného pensionování s rentami jsou ještě kumulovány, přicházíme k výsledku, že vlastně nejubožejšími ze všech staropensistů, ze všech lidí, kteří jsou zaopatřeni státem nebo jinými institucemi, jsou právě ti, kteří obětovali své zdraví a život v zájmu celku, veřejnosti, dopravy nebo jiné služby. Proto lituji velice, že rázové renty nedošly aspoň toho valorisačního koeficientu, jako u jiných aktivních zaměstnanců, ani té úpravy, jako pense, nýbrž že zůstaly po převrate téměř na původní výměře, což je jistě nesprávné a neblahé, a proto to zde veřejně vytýkám.
Kumulace sama by měla dosíci nápravy. Uznávám, že v tomto zákoně to nebylo možné, že to není v úzké spojitosti s meritem, poněvadž kumulace je vyslovena jinými zákony, ale apeloval bych na vládu, aby to, co již slíbila, že předloží nový zákon, kterým by se úrazové renty zvýšily, co nejdříve splnila. Něco podobného máme s dary z milosti. I o těch zde bylo mluveno. Je to jistě, řekl bych, spíše byrokratický systém, když pouze z finančních důvodů — vdova jako vdova — jestli konečně se vdala za pensistu, nebo když ještě byl v aktivní službě, zůstane tou vdovou stejné, špatně nebo dobře zaopatřenou, jako ta, která má legální nárok. Právní nárok tu není, ale to jistě každý z nás musí uznati, že ta přílišná diference mezi vdovou, která nemá právního nároku, a mezi vdovou, která má právní nárok, je nepříslušná. A tu víme, že dary z milosti, které se udělují vdovám, a to v těch případech, když nemá vůbec žádného výdělku nebo výdělek pranepatrný, udělují se do nejvyššího výměru 4.000 Kč ročně. Ta suma zůstává stále viseti, i když tu máme různé úpravy. Proto bych apeloval, aby tato otázka byla rozhodně také řešena, jak toho žádá resoluce rozpočtového výboru, stejně s úpravou pensí oprávněných, aby se ministerstvo konečně k tomu také již dostalo, aby tyto dary z milosti byly vyměřovány vyšší sumou.
Byly by zde ještě jiné věci, které bychom mohli vytýkati. Ale zůstávám na těchto dvou bodech a myslím, že přece jenom musím trochu odbočiti od merita vlastního zákona. Vidím totiž úzkou spojitost zákona o staropensistech se všemi ostatními pensijními záležitostmi, o které se jedná při všech veřejných zaměstnancích vůbec, ale prosím, i při soukromých zaměstnancích. (Výborně!) My jsme se namáhali, co jsme mohli, abychom určité vyrovnání učinili také u samosprávných pensistu. Bohužel, náprava naše byla marná. Důvody jsou nasnadě. Vytýkalo se, že není možno samosprávné svazky nutiti k tomu, aby vyměřovaly svým pensistům, když finančními prostředky na to nestačí, stejné pense, jako to učinily konečně bývalé výbory zemské, větší města a obce, které jsou na tom finančně lépe. Jsme pevně přesvědčeni, že vláda při dobré vůli by nalezla dosti prostředků, aby zde učinila spravedlnost. Zde je věc daleko komplikovanější, řekl bych křiklavější, než u státních zaměstnanců. Tu není žádných norem. Víme, že sousední obec vyměří velmi slušné pense svým vdovám a sirotkům a vedlejší obec, kde se žije za stejných poměrů, se k tomu nepřikloní a zde živoří pensisté naprosto nemožně. Proto myslím, že by vláda měla zavésti určitou souměrnost do výměrů pensí a učiniti opatření, aby konečně, když sama zasahuje unifikačním zákonem do služebních poměrů i samosprávných zaměstnanců, užila toho také v tom směru, aby se postarala o zlepšení poměrů a ne o zhoršení, jak se dosud vždycky dělo. (Výborně!)
Při této otázce bych se také chtěl zmíniti o velikém problému, jehož vyřešení očekávají všichni aktivní zaměstnanci a řekl bych, konečně i pensisté sami. Již dávno nám bylo slibováno, že vláda přijde s návrhem zákona, kterým by byly všeobecné normy starobního pojištění zaměstnanců moderně upraveny. Bylo to ohlašováno již dávno a my se toho nemůžeme, bohužel, dočkati. Proto používám této příležitosti, abych urgoval tento zákon, neboť vím, že je mnoho závad u různých pensijních ústavů. Hlavně očekávám, že také příští zákon odstraní velikou křivdu, kterou jsme spáchali na věř. zaměstnancích, najmě na státních zaměstnancích, když jsme zákonem č. 103 odstranili započítání činovného do pensijní základny. Je to až nerozumné, a odpusťte, řeknu-li, až nesmyslné, když se uváží, že pensistovi, který za aktivity tak skromně žil, že nemohl ani činži zaplatiti, se to činovné, které umožňovalo jeho existenci, bére šmahem právě plnými 100 procenty. Kde má bydleti? Ty fráse, že člověk musí v prvé řadě bydliti, padají u našich pensistů, padají u stát. a věř. zaměstnanců.
Proto nemohu pochopiti, z jakých důvodů se tak stalo. Přece každý má nárok na to, když celých 30 až 45 let dostával na bydlení, a když se skromnou pensí jde do výslužby po těžkém utrpení velmi těžkého života, opakuji, velmi těžkého života úřednického a zaměstnaneckého, aby se mu ještě nenahromadily další starosti, jak má zaplatiti ubohé bydlení, které má až do své smrti míti. (Výborně!) Z toho důvodu očekávám, že v takovém všeobecném zákoně pensijním znovu budou projednány a promyšleny i otázky našich pensistů a že vůbec přijdeme konečně k vyřešení velikého problému státního zaměstnanectva nejen aktivního, nýbrž i pensionovaného.
Nemohu také pomlčeti o tom, že podle mého mínění jest úzce spjata s otázkou veřejných zaměstnanců, ať státních nebo samosprávních a podnikových, také otázka soukromých, úředníků a soukromých zaměstnanců. (Výborně!) Nedávno jsme uzákonili jejich starobní pojištění. Ale všichni, kdo jsme hlasovali pro tento zákon, měli jsme pocit, že zde je veliká mezera a že dílo, které mělo býti velikým, má skvrnu, že je totiž velmi málo postaráno o ty nejstarší, kteří věrně službu konali a mají tuto dřívější službu úplně ztracenou. (Výborně!)
Proto nár. demokracie společně s jinými kolegy předložila návrh zákona, kterým se mají tato nezapočítaná léta určitou mírou nahraditi. Myslím, že jistě jsme oprávněni žádati na vládě, aby při této příležitosti doplnila vyřešení celého problému také uskutečněním všech požadavků soukromých úředníků. (Výborně!)
Konečně apeluji na vládu, aby resoluce, nechci se o nich šířiti, abych nezdržoval, které přijal jak rozpočtový výbor, tak soc.-politický výbor, byly také provedeny. Obávám se i zde té zvyklosti, že resoluce našich výborů, přijaté i plénem, bohužel po většině zůstanou pouze papírem. Mluví se mnoho o důstojnosti parlamentu, o tom, že my sami chceme důstojnost senátu zdvihnouti, a prosím, zde je příležitost. Podle mého mínění v tom právě tkví ona nedůstojnost, že usnesení těchto domů se nerespektují, i když byla usnášena ve shodě s vládou. (Tak jest!)
Proto ke konci žádám, aby resoluce usnesené v dohledné době byly také uskutečněny. (Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní): Další slovo má pan sen. dr Grosschmid.
Sen. dr Grosschmid (maďarsky): Vážený senát! Návrh zákona, ktorý nám je predložený o úprave penzijných nárokov staropenzistov, nie je dosť spravodlivý a je i medzerovitý. So zreteľom na to pokladal by som za žiaducné, aby za účelom odstránenia akéhokoľvek nedorozumenia pojatí boly do osnovy zákona expressis verbis učitelia cirkevní, a aby neboly vynechané detské opatrovateľky, lebo opravdu nenachádzam žiadneho prijateľného dôvodu, aby úprava penzijných nárokov práve tých najopustenejších a najchudobnejších staropenzistov bola ponechaná zvláštnemu zákonu.
Pokladám za úzkoprsé a malicherné to ustanovenie, d la ktorého penzisti žijúci v cudzozemskú majú byť na svojich dôchodkoch zkrátení, lebo veď dôvod toho, že vraj nepriame dane týchto penzistov sú pre štát ztratené, odpadá vzhľadom tej okolnosti a vzhľadom k tej, — aby som tak riekol, — medzinárodnej relácii, že tieto nepriame dane sú rekompenzované daniami cudzozemských penzistov, ktorí žijú u nás.
Zvlášte úzkoprsím pokladám však ustanovenie, že penzisti zaradení sú do štyroch kategórií. Podľa svedoctva, ktoré nám poskytuje rozpočet, plynú na sociálne potreby milióny k takým účelom, ktoré ani z ďaleká nie sú tak naliehavé a pálčivé, ako svízele, ktorým chceme týmto zákonom odpomôcť, a preto práve s hľadiska sociálneho nikdy nebolo možno a ani dnes nemožno odôvodniť stanovisko sporivosti voči týmto spoločenským triedam, ktoré už tak dlhý rad rokov trpia a zasluhujú si tých najväčších ohľadov.
Podľa návrhu dostanú sa k penzii poťažne ku zvýšenej penzii, ktorá ostatne zaisťuje len veľmi úbohú možnosť živobytia, v tomto roku — berúc zreteľ len na mužov, — iba jednotlivci narodení v r. 1865 a v rokoch predchádzajúcich, v roku 1931 len z ročníkov 1866—1869, v roku 1932 z ročníkov 1870—1874, a v roku 1933 jednotlivci, narodení v r. 1875 a v rokoch neskorších. Platí to i pre descendentov a tedy tie vdovy a siroty po penzistoch medzi tým zomrelých, medzi ktorými je veľa vdov a sirôt strádajúcich a odkázaných na bezodkladnú podporu, bez akejkoľvek rozumnej príčiny budú museť i naďalej strádať a biedačiť.
Mnou podaný, avšak zavrhnutý návrh zákona, ktorý bral zreteľ i na záujmy štátneho eráru, bol o veľa spravodlivejší a účelnejší, lebo výplatu medzi väčšou penziou poťažne zaopatrením, ktoré malo byť poukázané, rozdelil síce na tri roky, avšak zamýšľal zároveň pomôcť naraz každému strádajúcemu. A táto pomoc je nielen dobrodiním vyplývajúcim zo slušnosti, ale je ona i právom nadobudnutým životnou prácou a je ona í dlhom štátu, ktorý sa stal splatným tiež v dôsledku mierových smlúv, a preto dosavádné odďaľovanie týchto platov je opomenutím, ktoré sa nedá ničím omluviť.
Po tak veľkej biede a neistote bolo by pri najmenšom aspoň žiaducné, aby jednotlivcom, ktorí boli zaradení do neskorších kategórií, bola pre prípad nemoci, úmrtia, k účelom vychovávacím poskytovaná s prípadu na prípad najmenej dvojmesačná čiastka penzie každého roku dotiaľ, kým sa im podľa zákona nedostane penzie riadnej.
Lebo veď jestliže zo štátnych prebytkov dostáva sa vraj i na sanáciu peňažných ústavov a bánk, jestliže v dobe odzbrojovacích konferencií a napriek týmto konferenciám vyhadzujú sa každým rokom nespočetné milióny na inproduktívné účele vojenské, jestliže je ešte vždy dosť peňazí na reprezentáciu a propagandu, vtedy nemôže byť ani reči o tom, že by na tento quasi čestný dlh nenašla sa úhrada, po prípade snáď i minimálnou redukciou týchto len napochytro a príkladmo uvedených a z valnej časti zbytočných výdavkov.
Keďže však tento návrh zákona i prez jeho nedostatky a úzkoprsosť znamená predsa len určitý pokrok voči dnešnej už nemožnej situácii, prijímam ho s výhradou uvedených námietok a prianí s tým, že za odstránenie týchto nedostatkov, za zlepšenie situácie staropenzistov a za uplatňovanie práv tých osôb, ktoré majú na to oprávnené nároky, budenie i naďalej bojovať.
Předseda (zvoní): Přerušuji jednání.
Dal jsem dovolenou na dnešní schůzi sen. dr Jesserovi,
Oznamuji, že
do výboru sociálně-politického na místo sen. dr Hellera nastupuje sen. dr Holitscher,
do výboru národohospodářského na místo sen. Bergmana nastupuje sen. inž. HavIín.
Dal jsem si předložiti stenografický protokol a zjistil jsem, že v řeči pana sen. Stránského jest obsažena řada výroků naprosto nepřípustných a urážlivých jak vůči státu, tak i vůči ostatním orgánům ve státě.
Volám pro všechny tyto výroky pana sen. Stránského k pořádku. Vyhrazuji si také v předsednictvu censuru jeho řeči.
Navrhuji, aby se příští schůze konala ve středu dne 7. května 1930 o 10. hodině s tímto
pořadem jednání:
1. Zpráva I. výboru sociálně-politického, II. výboru rozpočtového o vládnom návrhu zákona (tisk 165), ktorým sa upravujií odpočivné a zaopatrovacie platy niektorých statných a iných zamestnancov a učiteľov, ako i pozostalých po nich. Tisk 184.
2. Zpráva I. výboru branného, II. výboru rozpočtového o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1) o vládním návrhu zákona, kterým se mění § 2 a 5 zákona ze dne 19. března 1920, č. 194 Sb. z. a n., o zaopatřovacích nárocích bývalých vojenských gážistů a § 3 a 16 zákona ze dne 22. prosince 1924, č. 288 Sb. z. a n., o změně některých předpisů o zaopatřovacích požitcích vojenských osob a pozůstalých po nich. Tisk 187.
3. Návrh, aby podle § 55 jedn. řádu řízením zkráceným projednány byly osnovy zákonů:
a) ktorým sa upravujú odpočivné a zaopatrovacie platy niektorých štátných a iných zamestnancov a učiteľov, ako i pozostalých po nich, tisk 184;
b) kterým se mění § 2 a 5 zákona ze dne 19. března 1920, č. 194 Sb. z. a n., o zaopatřovacích nárocích bývalých vojenských gážistů a § 3 a 16 zákona ze dne 22. prosince 1924, č. 288 Sb. z. a n., o změně některých předpisů o zaopatřovacích požitcích vojenských osob a pozůstalých po nich, tisk 187.
4. Druhé čtení zprávy I. výboru zahraničního, II. výboru národohospodářského o vládním návrhu (tisk 140), kterým se předkládá Národnímu shromáždění ke schválení dohoda o úpravě obchodních styků mezi republikou Československou a Egyptem, sjednaná výměnou not dne 16. března 1930 v Kahýře, uvedená v prozatímní platnost vládní vyhláškou ze dne 17. března 1930, č. 25 Sb. z. a n. Tisk 169.
5. Zpráva I. výboru sociálně-politického, II. výboru rozpočtového o návrhu sen. Johanise a soudr. (tisk 47) o nedostatcích prováděného zákona o státních starobních podporách. Tisk 180.
Jsou nějaké námitky? (Nebyly.) Není jich.
Končím schůzi.
Konec schůze ve 20 hod. 55 min.