Přerušená schůze opět zahájena v 18 hod. 09 min.

Místopředseda Klofáč (zvoní): Slavný senáte! Zcela přirozeně, že my, kteří zde rokujeme o předmětech, které jsou na denním pořadu, nemáme tušení, co se děje na ulici. Kdyby každá událost, jež se stane na ulici, měla míti v zápětí výjevy, kterých jsme byli právě svědky, byli bychom my, kteří nemáme objektivní možnosti věci znáti a posuzovati, vydáni každou chvíli možnosti, že zažijeme události, které musí býti vyloučeny z každého parlamentu. (Výkřiky senátoru strany komunistické. — Zvoní.)

Prosím, stane-li se něco proti zákonu na ulici, musí to býti předmětem přesného úředního šetření, ale do této schůze nesmí býti připuštěn nikdo, aby rušil jednání zákonodárného sboru. (Výkřiky senátorů strany komunistické. — Potlesk koaličních senátorů.)

Budeme pokračovati v jednání. (Výkřiky senátorů strany komunistické.) Prosím pana řečníka, aby pokračoval!

Sen. Polach (pokračuje): A nyní několik poznámek k jednotlivým paragrafům zákona nám dnes předloženého. §§ 1 až 4 stanoví osoby, na které se vztahují ustanovení nového zákona. Rozšiřují okruh osob na všechny ty, kdož v době platového zákona ze dne 24. června 1926 již byli v pensi, a na ty, kdož tehdy ještě byli aktivní, ale pak byli pensionováni, nikoli podle platového zákona z r. 1926, nýbrž na základě § 13. zákona z r. 1924. Je to podle stavu ze dne 1. ledna t. r. celkem 127.801 osob, pensistů, jakož i vdov a sirotků po nich. Jsou to mimo státní úředníky, mimo nestátní profesory slovenských a podkarpatských středních škol, učitelských ústavů a odborných škol ještě učitelé, obecní a obvodní lékaři a pozůstalí těchto zaměstnaneckých kategorií. Výjimku z úplného zrovnoprávnění ve smyslu zákona z r. 1926 tvoří jen dvě skupiny osob, totiž generálové, kteří nebyli převzati do československé armády, a vojenští pensisté bez hodnosti. Prví, totiž generálové, obdrží také nyní, nikoli generálskou pensi, nýbrž pensi plukovníka. Tato však bude lépe dotována nežli dosud, a vládě dostane se ještě zmocnění, aby také ještě tuto zlepšenou pensi mohla zvyšovati. Také poslednějším, totiž vojenským pensistům bez hodností, přináší zákon podstatné zlepšení. Bére se jim jen 25% z plného, z jejich hodnosti odvozeného pensijního platu. Po stránce hmotné, sociální, nemůžeme tedy ani my shledávati osud těchto dvou skupin za politováníhodný, a pro pocit bolesti vojensky deklasovaného, jakou způsobuje odňatá hodnost, nedostává se nám potřebného orgánu. Z úpravy pensi obecních a obvodních lékařů jsou vyloučeni ti, kdož odmítli vstoupiti do státní služby podle zákona z r. 1922.

§ 5 zabývá se otázkou převodu starých pensistů do nového pensijního zákona. Dává vládě zmocnění vydati předpisy pro pensijní základnu, pro přídavek na děti a pro doplňovací přídavek ženatým. Hranice, které jsou pro to dány, jsou co do obsahu dány platovým zákonem. Zmocnění vlády je choulostivou věcí potud, že mu tím pro přece jen možné případy, že by se pensista při započítání své služební doby a při stanovení přiznané mu hodnostní třídy cítil poškozeným, zatarasen býti může pořad práva. Zde připadne prováděcímu nařízení úkol, aby k zamezení sporů zařídilo, co je možno. § 6 unifikuje pestrost dosavadních jednotlivých ustanovení tím, že na jejich místo staví novou, jednodušeji přehlednou základnu. Výjimku tvoří přídavek za zranění, který také nadále spadá do oboru vojenské a četnické správy. Výslovně praví tento paragraf ve svém druhém odstavci, že nikdo nesmí obdržeti méně, nežli by mu příslušelo podle dosavadních předpisů. Zbytečným toto ustanovení, které pojato bylo podle zkušeností dosavadních zákonů pro zrovnoprávnění a zlepšení, věru není.

§ 7 zdaňuje pensisty žijící v cizině, také asi odplatou za tuto jejich trestuhodnou nepřítomnost, srážkou 10% s jejich pense. Pro povolený pobyt kratší nežli 3 měsíce to neplatí. Důvodová zpráva vysvětluje, že počet pensistů, v cizině žijících, je příliš veliký. Činil roku 1925 4127, roku 1928 5271 osob. A důvodová zpráva k tomuto paragrafu mluví o značném vlivu této skutečnosti na platební bilanci státu. Na 10% vypočítává se ztráta, kterou stát domoviny trpí úbytkem spotřebních a obratových daní — daň z příjmu se ovšem s pense sráží. Tvrzený účinek na platební bilanci zdá se nám při velkém počtu pensistů, kteří zůstávají doma, přehnaným, tím spíše, že přece také naopak u nás bydlí, resp. u nás zůstali pensisté z ciziny z území starého Rakouska. Dvojí zdanění, kterému nyní mají býti podrobeni českoslovenští pensisté, je zbytečnou tvrdostí a také morální tvrdostí, ježto ve většině připadli jde o pobyt rodičů u jejich dětí v cizině anebo u blízkých příbuzných, kterýžto pobyt se nyní ztěžuje. Ale také v těch případech, kde tyto nebo podobné vztahy neodůvodňují pobyt v sousední zemi, nebylo by věru potřebí volnost stěhování anebo možnost pobytu pensistům znesnadňovati více, nežli tomu bylo ve starém Rakousku, anebo jak tomu bylo v devatenáctém století před dvěma nebo třemi lidskými věky. Duchu doby prodchnuté panevropskými snahami tento úzkoprsý provincialismus nikterak neodpovídá.

§§ 8 a 9 jednají o otázce exekuce na pense a osvobození platových kvitancí od kolků a poplatků. O provedení tohoto zákona po etapách, o § 10, promluvil jsem všeobecně již dříve. V tomto paragrafu spočívá osud tohoto zákona. Tím je při všech nutných kritických výhradách přece pro všechny, kdož staropensisty chtějí vysvoboditi z jejich nynější nesnesitelně zlé situace, dáno stanovisko a ti, kdož pro tento zákon hlasují přes všechny jeho nikoli nezávadné jednotlivosti, jsou si toho vědomi, že s jejich souhlasem srozuměni budou skoro všichni staropensisté.

Říšský svaz německých státních pensistů se sídlem v Litoměřicích sepsal v dohodě s ostatními organisacemi pensistů ve státě osnovu zákona a rozeslal ji všem politickým stranám. Vládní předloha nesplňuje všechny požadavky předlohy, kterou pensisté sepsali sami. Říšský svaz stojí na stanovisku, že již podle § 3 zákona č. 286/1924 mají nárok na zrovnoprávnění s pensisty platového zákona z r. 1926. Říšský svaz poukazuje k tomu, že vláda odůvodňovala platový zákon z r. 1926 v důvodové zprávě tím, že státní zaměstnanci mají míti možnost žíti, a že přesto sama tak velikou část vyloučila z tohoto práva na život. Z úhrnného počtu 127.801 pensistů spadá do první etapy 58.369 osob, které při přijetí tohoto zákona ihned se zpětnou účinností od 1. ledna t. r. berou tyto požitky, na které z úhrnného nákladu 317 milionů připadá více nežli polovina, totiž 175 milionů. Druhou etapu tvoří 18.776 osob s podílem 41 milionů, třetí etapu 15.866 osob s podílem 33 milionů a čtvrtou a poslední etapu 34.790 osob s podílem 67 milionů Kč. Je jasno, že toto rozdělení hladu na kategorie, jak jistý měšťácký list. tuším ťBohemiaŤ, zákon nazval, nemůže přinésti plné uspokojení a nemůže také úplně umlčeti kritiku v táboře vládních stran. Ale nesmí býti úmyslem této kritiky znemožniti tento zákon, který s vyššího stanoviska přece je pokrokem oproti dosavadnímu stavu.

§ 12 uvádí skupiny zaměstnanců, kteří nespadají pod služební pragmatiku, stran kterých však tento zákon vládu zmocňuje, aby ho o nich užila. Mluví dále o zákonném předpokladu tohoto použití, dále o běžných darech z milosti bývalým zaměstnancům státních drah, které zastupují pensijní platy a které také nadále poukazovati zůstává vyhrazeno ministerstvu železnic a konečně o zmocnění vlády, aby pensijního zákona použila také pro jisté duchovní, V §u 13 mluví se o úhradě, kterou ohledně slovenských a podkarpatských škol, ohledně osob, jichž se týká učitelský zákon, ohledně obecných a obvodních lékařů a duchovních opatřiti mají vydržovatelé těchto institucí. Hlavně však poskytnouti jest úhradu z úspor rozpočtu státní správy. Počínajíc rokem 1931 budiž vyšší potřeba zařaděna do rozpočtu vlastní státní správy a do rozpočtu jednotlivých státních podniků.

Stát jako zaměstnavatel není tedy ničím méně nežli činitelem, který by úplně uspokojoval sociální cítění. Ani červnový zákon z roku 1926 ani dnešní pensijní zákon nemohou znamenati poslední slovo v komplexu otázek veřejných zaměstnanců. Státní zaměstnanci jsou obětí deflační politiky, jejíž jádrem bylo zmenšení státních výdajů, tedy především výdajů za úředníky a pensisty. Jest jasno, že se naše strana s takovýmto plánem nebude ve všem a trvale ztotožňovati, že její účastenství ve vládě není žádnou politikou fiskalismu a etatismu. Netážeme se zde také po stranicko-politických důvodech v užším slova smyslu. Ani skutečnost, že tak veliká část úřednictva a pensistů stojí mezi našimi politickými nepřáteli, nepohne nás k tomu, abychom přehlíželi tíseň těchto vrstev pracujících lidí. Měšťácká politika, která úředníkům, sit venia verbo, chtěla vtisknouti svoji mentalitu, zpěčovala se ve dnech blahobytu státu, ve dnech naplněných státních pokladen dáti úředníkům a pensistům to, čeho k životu potřebují, a také dnes ještě podniká všechno možné pro oddálení tohoto, jakož i jiných zralých sociálních zákonů. Socialisté nechtějí ani při pensijním zákonu pěstovati stavovskou politiku a chtějí proletářským a poloproletářským lidem dáti to, čeho potřebují k živobytí. My však nedáme se při tom nikterak klamati intrikami, které někteří vysocí byrokraté spřádají při projednávání tohoto zákona.

Víte, že ústavní výbor v senátu vypracoval loňského roku z iniciativy několika stran návrh na úpravu soudcovských platů. Názor, že postavení soudců je výjimečné a že vyžaduje zvláštního jednání stran soudců, sdílí také ministr dr Meissner. Staví se také rozhodně proti sabotáži, kterou byrokracie provádí na těchto ospravedlněných a úctyhodnými motivy vedených snahách. Jestliže to co v posledních hodinách o tom hlásal tisk, odpovídá skutečnosti, že ministr je odhodlán poskytnouti soudcům spravedlivost, pak je to jen příliš odůvodněno. Senát, aniž by tím odporoval svému stanovisku k platovému anebo pensijnímu zákonu, v převážné většině bude trvati na svém názoru o zvláštnosti a naléhavosti soudcovského problému, úřednictvo bude přes poručnické pokusy některých vysokých byrokratů zajisté také věc posuzovati správně. Jménem naší strany prohlašuji, že také při projednávání této otázky přinášíme nynějšímu ministru spravedlnosti vstříc plnou důvěru. Ale také ostatní státní zaměstnanci plným právem projevují nárok na zlepšení svých platů, které drahotě nikterak neodpovídají. Kdyby konečná úprava platů státních zaměstnanců v přítomné době z finančních důvodů nebyla možnou, pak považujeme poskytnutí třináctého měsíčního služného za prozatímní výpomoc, ke které rádi dáme svůj souhlas. Ostatně prohlašuji, že samozřejmě hlasovati budeme pro pensijní zákon. (Potlesk.)

Místopředseda Klofáč (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníkovi, panu sen. dr Feierfeilovi.

Sen. dr Feierfeil (německy): Slavný senáte! Úvodem chtěl bych alespoň jednou větou zmíniti se o věci, které se dotkl pan zpravodaj, pan kolega Pánek. Nemohu pochopiti, co otázka německé školské autonomie má společného s otázkou staropensistů. Záleží mi na tom, abych proti němu konstatoval, že věc školské autonomie je pro nás kardinálním požadavkem a nezadatelným právem, a že neustaneme, dokud nebudeme míti to, co nám v té příčině náleží. Bezprostřední pan řečník přede mnou, pan kolega Polach, nechť mi dovolí toto: narážel na jednání sociálně-politického výboru, kde jsem k předloze o pensistech řekl: Přicházíte pozdě, ale přicházíte přece. (Sen. Polach [německy]: To ťpřicházíte přeceŤ je hlavní věcí!) To jsem nemínil s ostřím proti sociálním demokratům, to bylo řečeno všeobecně. (Sen. Polach [německy]: Prosím!) Kdybychom byli ještě ve vládě — nechceme tam býti (Veselost.) — byl bych to také řekl. (Výkřiky.) Nám je dobře v nynější situaci.

Předloha, kterou projednáváme — říkám to tedy ještě jednou — přichází skutečné pozdě pro valnou část těch, jejichž úděl mela učiniti snesitelným, bohužel, příliš pozdě, a mánie skoro dojem, jakoby to byly zamýšlely alespoň ty kruhy, které tuto věc nechtějí posuzovati jinak, nežli jen se stanoviska finančního. Bylo přece úmyslem pokud možno zmenšiti finanční potřebu, kterou tato předloha zajisté vyžaduje, a tato potřeba musí se přece skutečně rok od roku zmenšovati. Během let, po která tato otázka je na denním pořadu, byly tu často peníze pro věci, které co do svého sociálního významu daleko nedosahují sociální nutnosti, s jakou se měla projednávati otázka staropensistů. Právě pro tyto věci však nebylo zde peněz. Pensijní zaopatření státních pensistů — to dlužno podškrtnouti — není žádnou milostí, kterou lze poskytnouti či nic, nýbrž je to nabyté, zaplacené právo. Státní zaměstnanec, který s 35 lety má vyslouženo, přispěl srážkami k pensijnímu fondu tolik, že to, co jako pensista dostává po krátký zbytek svého života, není skoro ničím jiným nežli pouhým vrácením zaplaceného. Není to tedy žádná milost. Na tom také ničeho nemění okolnost, že většina těchto pensistů konala aktivní službu za staré monarchie. Státy, které nyní nastupují na místo starého mocnářství, nabyly nástupnictvím práv, jež mělo staré mocnářství; stejným způsobem však převzaly také povinnosti; a povinností starého mocnářství k jeho zaměstnancům je také, aby těmto zaměstnancům platilo zákonitou pensi spravedlivým způsobem, a že tomu lze rozuměti jen tak, že tento plat musí býti také zhodnocen podle peněžních poměrů, jest jasno. Je to tedy právem a žádnou milostí. Nedávati pensi přiměřenou stávající hodnotě peněz je potom nespravedlností, a dalo se tak bohužel po tak dlouhá léta, že když se to nyní konečně napravuje, bohužel nepomůže to již mnohým, kdož také doufali v zaslouženy klidný večer života.

Za to musili snášeti roztrpčení, nouzi a často dokonce hlad až do své smrti.

Naše stanovisko v této věci zůstalo nezměněno. Spravedlivé řešení věci bylo by lze vyslovili po našem názoru ve dvou větách. Všichni pensisté bez výjimky mějtež příjmy podle zákona z roku 1926. A druhá vrtá: Každá úprava požitku aktivních státních zaměstnanců, pokud má za následek zlepšení pensijních platů oproti roku 1925, působí automaticky zpět na všechny pensisty. To jsou obě věty, které obsahuji podstata nynějšího pensijního zaopatření.

Předloha vyslovuje tudíž vítanou za sadu přizpůsobení se k zákonu z roku 1926. Ale bohužel s omezením. Tato omezení jsou podle předlohy — a dlužno se obávati, že bude přijata v této příčině beze změny — takového druhu, že mnozí pensisté mají pro vždy zůstati vyloučeni ze zrovnoprávnění. To se výslovně zdůrazňuje, neboť touto předlohou má býti vytvořeno něco definitivního, něco nezměnitelného. A od ostatních, na které se předloha vztahuje, žádá se pro tisíce a tisíce lidí čekací lhůta jednoho až tří let. Tento paragraf 10 se svým stanovením etap musí na postižené působiti jako výsměch. Jak mnohé tisíce klesnou do hrobu, a nebudou účastný těchto nároků! Snažili jsme se ve výboru odstraniti svými návrhy tuto vadu a několik jiných nesociálních ustanovení. Bohužel zůstali jsme v menšině. Podáváme tyto návrhy zde v plenu, poněvadž jsme přesvědčeni, že by teprve potom předloha vyhovovala spravedlivému očekávání staropensistů. Návrhy představují vesměs resoluce, na kterých se kruhy pensistů usnášely ve svých schůzích a které zajisté byly zaslány všem parlamentním stranám, a nebude lze o žádné z těchto resolucí, kterých jsme použili ve svých návrzích, říci, že co do svého obsahu nejsou ospravedlněny. Teprve kdyby se přihlédlo k těmto návrhům, dostalo by se staropensistům aspoň oné jistoty — a ani tato není ideální — jakou mají pensisté po roce 1926.

Pokud jde o čtyři etapy, které byly vytvořeny, říká se zase: kdyby se všichni pensisté uspokojili ihned bez etap, nebylo by zde dostatečné finanční úhrady. Zdůrazňujeme, že jsme tuto námitku nikdy neuznávali, a že jsme vždy kladli váhu na to, že jí neuznáváme, právě poněvadž zde jde o právo, kterého pensisté nabyli, a obzvláště nemůžeme uznati tuto námitku dnes. Finanční správa udává, že potřeba činí 317 milionů. To je asi tolik, co jsme vypočítali již před rokem 1926. Pokud jde o tuto číslici, dlužno konstatovati dvojí: Nebylo tedy správné, že by k uspokojení nároků staropensistů bylo bývalo potřebí 800 milionů anebo dokonce jedné miliardy, jak se nám vždy říkalo, jakmile jsme přišli s touto věcí. Nyní se najednou uvádí 317 milionů. Ale také o této číslici bych stále ještě silně pochyboval. Podle našeho přibližného výpočtu bylo této sumy potřebí roku 1926. Během těchto čtyř let však odebralo se na věčnost tolik staropensistů, že tato suma zajisté se jeví příliš vysokou. Nemůže tudíž býti nikterak oprávněným, kdyby někdo tuto úpravu po etapách chtěl právě odůvodňovati nepostačitelnou úhradou.

Naše návrhy směřují tedy zvláště k tomu: V §u 1. odst. 2 chceme, aby se škrtla výjimečná ustanovení, která se týkají pensí vojenských osob. I zmírnění v tom směru, že nová formulace znamená nyní 25% ní snížení oproti původnímu snížení na 50%, znamená nezasloužené a těžké odstrčení osob tím postižených.

Zde zdůrazňujeme také svůj názor o generálských pensích, o kterých se již tolik jednalo. Nesmí-li býti nic jiného směrodatným nežli stejné jednání se všemi — před zákonem jsou si všichni rovni — pak jest již tím řečeno, že bez výjimky také zde musí se uplatniti nabytá práva — a jest jich nyní málo, ale to vlastně nehraje žádnou úlohu i kdyby jejich počet byl sebe větší, nabytá práva musí platiti! A okolnost, že někdo je generálem, nemůže býti důvodem pro výjimečné ustanovení, stejně jak to nemůže býti okolnost, kdyby někdo byl šikovatelem. A právo, jež vykoupeno bylo pensijními příspěvky, je právě právem podle ustanovení, která platí pro tuto hodnostní třídu. Dlužno litovati, že toto odstrčení má zůstati v platnosti také podle nového zákona. Věta v důvodové zprávě není žádným ospravedlněním pro toto odstrčení, věta; ťZvýšení může na žádost povoliti jen vláda podle volného uvážení.Ť To je milost, která ovšem také praví — a to je příznačné — že v tomto případě, nový zákon nevyhověl plně právu, jinak by této větě nebylo lze rozuměti. Ale je to přece jen milost, kdežto nabyté pensijní nároky po našem názoru znamenají nezadatelné právo.

§ 7 mluví o zkrácení zahraničních pensí o 10%. Považujeme toto zkrácení za bezpráví, a projevujeme v souvislosti s tím, pokud jde o naše zahraniční pensisty, tato přání, která jsme také formulovali v návrzích: Pro přechodný pobyt pensistů v cizině platí a nemohou platiti jiná ustanovení než pro každého státního občana. Víme, jakému omezování a sužování byli vydáni naši pensisté, když šlo o přechodný a často tak nutný pobyt v cizině. Trvalý pobyt v cizině budiž poskytován vždy, když je tu dostatečný důvod. Jako dostatečný důvod platí rodinné poměry, zdravotní ohledy, nemožnost přesídlení často již pro jeho náklad, který si pensista nemůže dovoliti, dále také nedostatek bytů v československém území. Náš návrh směřuje k tomu, aby ustanovení o 10%ním zkrácení bylo škrtnuto, a nebude-li to přijmuto, jak se bohužel musíme obávati, zní náš návrh v tom smyslu, aby se alespoň upustilo od 10%ního zkrácení tam, kde cizina platí plné požitky pesistům, kteří žijí u nás.

Další návrh týká se §u 11. Tento paragraf vyžaduje přihlášku staropensistů k jejich požitkům u úřadu. To je věc, která všechno velice ztěžuje. Zdá se nám to zbytečným již proto, poněvadž všechno, co se týče pensistů, je beztoho u úřadů zapsáno v osobních výkazech. A pak vzpomeňme si na zlo, jež zavinily opožděné přihlášky na příklad v péči o válečné invalidy, a obáváme se. že by zde mohlo nastati něco podobného. A pak je tomu stále ještě tak, že se cesta k úřadu anebo také jen odeslání spisu na úřad u státního občana považuje skoro za trest. Jistě také zde někde nedojde k přihlášce, což bude míti neblahé následky, neboť mnozí ze staropensistů jsou staří churaví lidé, kteří toto ustanovení snad ani nevezmou na vědomí. Navrhujeme tudíž, aby se nové nároky poukazovaly bez jakékoli přihlášky.

Ale hlavním bodem je § 10 se svými čtyřmi etapa mi. Náš návrh směřuje k tomu, aby zákon bez jakýchkoli etap vstoupil v platnost zpětně od 1. července 1950 pro všechny pensisty bez ohledu na jejich stáří. Návrh odůvodňuje se sám sebou.

Nebude-li návrh, čehož se bohužel musíme obávati, přijat, předložili jsme eventuální návrh v tomto smyslu: Rozeznávají se dvě etapy. Do prvé etapy patří všichni pensisté, narození před 31. prosincem 1869 a všechny vdovy státních zaměstnanců nebo pensistů, narozené před 31. prosincem 1874. Jim náleží nové požitky ode dne 1. ledna 1930.

Do druhé etapy patří všichni pensisté, kteří byli dáni na odpočinek podle ustanovení z roku 1926 a kteří jsou narození po 31. prosinci 1869. Jim náleží nové požitky od 1. ledna 1931. Staropensistům, zařaděným do druhé etapy, poskytnuta však budiž za rok 1930 30%ní záloha z obnosu, který by obdrželi jako příplatek, kdyby zákon pro ně platil ihned.

Konečně přinášíme jako odpověď také všeobecnou větu. která se vždy znovu ozývala ve stech resolucí schůzí staropensistů, a která vyznívá v ten smysl, aby všechna zlepšení, dosažená případnou novou úpravou platů aktivních státních zaměstnanců, pokud tato zlepšení účinkují také na odpočivné požitky těchto státních zaměstnanců, připadla také automaticky všem pensitům. To je požadavek, jehož splnění vlastně celý zákon činí teprve tím, čím podle svého smyslu má býti.

Slavný senáte! Všeobecně dlužno o této předloze říci, že co do své stylisace dosahuje vrcholu těžkopádnosti, že se těžce prohřešuje proti staré zásadě, pokud jde o textovou úpravu zákonů: Leges breves sunto — zákony mají býti krátké, jasné a srozumitelné. Aby se úplně porozumělo této předloze — jistě každý kolega, který studoval předlohu, měl tento pocit — je potřebí míti po ruce skoro celý archiv zákonů, aby se mohlo nahlédnouti do věčných poukazů. Zdůrazňuji to nyní proto, poněvadž se při takovéto stylisaci může velmi snadno státi, že se lecčemu plně neporozumí, co v zákoně má býti řečeno. Prosil bych tudíž pány zpravodaje, aby se ve své závěrečné řeči zmínili o třech věcech, které mám obzvláště na mysli, a aby tak podali spolehlivé vysvětlení. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Z nichž tu nikdo není!) Bohužel je tomu tak. Pensistům z doby restrikce byl jistými ustanoveními zákona, která nyní nechci uváděti, vedlejší výdělek ne-li znemožněn, tož přece značně ztížen tím, že, byl-li takovýto vedlejší výdělek zjištěn, nastalo zkrácení pensijních požitků, ačkoli tyto byly již nepatrné samy sebou. A mohli jsme vždy znovu čísti v novinách, nežli zákon byl vyložen, že se pensijní základna pro staropensisty bude vyměřovati také podle jejich soukromého jmění. Také byl zde přece, pokud jde o pensisty z doby restrikce, jistý slib, že se vláda bude snažiti, aby restringované pensisty, z nichž mnozí v plné síle byli dáni na odpočinek, umístila nějak v jiných podnicích. Tyto tři otázky, které bych nyní chtěl položiti, znějí v ten smysl: Jsou touto předlohou škrtnuta ustanovení, kterými se vyslovuje omezení pro vedlejší výdělek staropensistů? Škrtne se jim určité procento jejich pensijních požitků také podle nové předlohy, budou-li míti štěstí, že někdy naleznou v našich dnešních hospodářských poměrech takovýto vedlejší výdělek? Druhá otázka týče se toho, zda soukromé jmění tvoří základnu pro vyměření odpočivného pensistům, jak jsme to opětně četli. Třetí otázka konečně: Kolik pensistů z doby restrikce umístila dosud vláda v jiných podnicích?

Slavný senáte! Přijme-li senát naše návrhy, stane se teprve předloha tím, co všichni pensisté od ní očekávají, prosíme tudíž za přijetí těchto návrhů. Nebudou-li však naše návrhy přijaty, rozumí se samo sebou, že budeme přesto hlasovati pro předlohu, pro předlohu jak je, neboť poskytuje skutečně zlepšení; ale ke svým námětům budeme se ovšem vždy vraceti. Ke konci vyslovuji pro předlohu, ať již bude přijata v předložené formě anebo s našimi návrhy, přání, aby pensisté počátkem měsíce června brali své nové požitky. A to je možné, bude-li se věc nyní projednávati tak urychleně, jak toho zasluhuje. (Potlesk.)

Místopředseda Klofáč (zvoní): Dále je přihlášen ke slovu pan sen. Danko.

Sen. Danko: Slávny senát! Pri rozpočtovej debate som nedávno dôrazne pripomenul veľkú krivdu, macošské zachádzanie s tými, ktorí si za ich predprevratovú činnosť zaslúžili odmenu národa a Otčiny republiky Československej. No nielen, že sa im nijakej odmeny nedostalo, ale nedostávajú ani to, čo im právo a zákon má zabezpečiť, aby ich odmena bola spravodlivá. Sú to naši zaslúžilí cirkevní penzisti, učitelia a profesori ľudových, občianskych a stredných škôl, i vyšších, menovite bohosloveckých učilišť na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi, ktorí budovali základy nášho národného žitia-bytia, ktorí prikladali polienka na oltár našej slobodnej vlasti a na ktorých sa dosiaľ nezaslúžene zabúda. Toto je tak veľká krivda, ktorá sa ani odčiniť nedá, a to tým viac, lebo mnohí z týchto národných veteránov spia už svoj večný sen, a trpkosť, ktorou i pre túto príčinu boli pri odchode z tohoto nevďačného sveta naplnení — osladiť je vecou nemožnou. Volám i teraz po náprave, aby sa zameškané čiastočne nahradilo prv, než títo zaslúženci všetci pominú.

Nie som prvý, ktorý žiadam vyhovieť tejto spravodlivej požiadavke. S tohoto miesta i v poslaneckej snemovni už mnohí slovenskí poslanci a senátori dožadovali sa, — žiaľ, že márne — vyplniť táto spravodlivú a zaslúženú požiadavku. Dožadovali sa i ustáliť, kričali, volali, a je to ozaj hanbou, že ich ohlas ostal ako by na púšti bez ozveny, že ich námahy o vec tak dôležitú a samozrejmú boly dosiaľ celkom bezvýsledné. Ja neviem si uvedomiť, neviem nájsť pravú a dostatočnú príčinu, prečo je otázka staropenzistov, hlavne cirkevných učiteľov na Slovensku dosiaľ nie riešená. Prvý minister školstva republiky Československej osvedčil sa, že bude na tom stáť, aby učiteľský chlieb v republike nebol najtrpkejším chlebom. Ozaj bôľna vec, že títo naši staropenzisti, ktorí vo svojom životnom povolaní kráčali po ceste tŕním zarastenej, bodliaky tohoto tŕnia, horkosť chleba svojho povolania musia deň za dňom pociťovať v slobodnej, nimi vytúženej vlasti ešte i dnes v 12. roku jej šťastného trvania. Táto smutná skutočnosť musí zaboleť i toho, kto takúto tieseň a biedu bezprostredne nepociťuje.

O dôležitosti, svrchovanej potrebe krajného riešenia tejto otázky sa už veľa hovorilo, veľa napísalo, viac deputácií bolo vedené a veľa sľubov bolo dané. A predsa ani dnes v 12. roku trvania Československej republiky nie je táto otázka dľa zásluhy a potreby riešená. Je skutočne hriech, robiť rozdiel medzi penzistami a rozdiel bol urobený krikľavou nespravedlnosťou. Poznáme menovite u nás na Slovensku penzistov bez rozdielu povolania a môžeme tvrdiť, že ich postavenie nie je síce závidenia hodné, ale predsa nie najhoršie, ba slušné a obstojné. Žijú, ktorí sú zdravím obdarení, pri skromnosti spokojne a dobre. Vo svojich titulných príbytkoch užívajú i najnovšie vymoženosti ľudstva a nezávidíme im to. Čo však vykonali a konajú i dnes, ktorí sú v sile, pre národ a republiku? Väčšina z nich, ba skoro všetci krv slovenská, ale k Slováci chovali a chovajú sa krajne nepriateľsky. Mohli by, ale nepreložia krížom slamy v záujme prepotrebnej osvety ľudu. Mnohí z nich nemôžu zabudnúť staré maďarské časy, sršia tajným-zjavným ohňom nenávisti proti Slovákom, menovite Čechom a proti republike. Ba trúfajú si ešte stále a zatvrdile úfať, že sa zašlé časy a s nimi staré milé poriadky a v nich opätná poroba nášho ľudu zase navrátia. Česť výnimkám, sú i také, ale veľmi zriedkavé. — Za to za všetko a menovite za ich veľkú lásku k republike, darí sa im v nej dobre, penziu majú i dosiaľ ustálenú obstojne. (Místopředseda dr Heller prevzal pfedsednictví.)

Naproti ním tí, ktorým republika nedáva ani to, čo im patrí, z ktorých mnohí v biede svojho celého života horeli láskou k rodu, láskou k jazyku i láskou k československej vzájomnosti, ktorí odchovali štátu celý rad národne uvedomelých generácií, ktorí za prácu, ktorú im diktovalo srdce, boli preháňaní, týraní a mučení: musia trpieť biedu a hladovať ešte i dnes. — Kde je tu odmena dľa zásluhy, kde je tu spravodlivosť? Tej niet! ale krivda a krivda veľká, tá kričí a bude na nás žalovať v dejinách! Kto naše pomery na Slovensku nemal príležitosť bližšie pozorovať, kto nevidel život, akým naši zaslúžilí neštátni cirkevní učitelia žili, kto to jarmo sám nezakúsil a neprežil, ten, keď sa o tom tak rozpráva, snáď ani neverí, a keď i počuje o pomeroch tých neblahých časov, pustí to uchom dnu a zase von, bez toho, že by to zanechalo v duši hlbšiu stopu a pobádalo ho k rozmýšľaniu, uvažovaniu a k patričnej možnej pomoci. Toto bude snáď príčinou, že sa životná práca našich bohatierov neštátnych učiteľov-penzistov dosiaľ náležite neocenila a dľa zásluhy neodmenila.

Patrí to histórii našej poroby, čo všetko muselo vytrpieť naše národné cirkevné učiteľstvo za neblahých maďarských čias. História, táto učiteľka národov, poučí tých, ktorí naše pomery na Slovensku nepoznali, poučí ona i budúce pokolenia nášho rodu, aké bolo postavenie cirkevného národného učiteľa, ktorý, keď mu srdce bilo za reč a národ, uprostred tisícich nástrah s citom svojho srdca hnaný: vzdeláva] roľu národa dedičnú a v tejto práci, ba i celým svojim životom skvel sa čo jasná hviezda. Nebolo ich takých mnoho. Boli to vo veľkej väčšine evanjelickí učitelia. Mená: Záthureck, Burian, Dérer, Sekan, Kuchta, Kupčok, Bednár, Uram, Dérer, Kišš, Riznerovci, Gallaj, Rapoš, Gašpar, Ruppeldt, Zoch, Kulíšek, Tralín, Gröbl Molnár, Krafta, Zikmundi, Kopa Bedický a iní, budú na veky vzorom naším potomkom. Keby ich bolo bývalo viac, keby boli bývali takí všetci, nemal by národ náš toľko zhavranelých bratov a zaiste by — a to tvrdím dôrazne — naše veci na Slovensku neboly také rozhárané, boli by sme všetci jedna myseľ, jeden cieľ, akými sú tí, ktorí sme odchovanci škôl. ktoré viedli hore menovaní alebo im podobní a v jednej mysli za jedným cieľom postavili by sme sa ako múry hradné a týmto činom i otázka našich staropenzistov by bola bývalá spravodlivo a prajné riešená.

ťJedna myseľ, jeden cieľŤ — to je tá pekná bájka našej Kráľovej Holý o Palackom a Kollárovi. A naši krivdení neštátni učitelia penzisti všetci akoby rovnako rozmýšľali a jedon cieľ sledovali, ťVšetko za národŤ — bolo predmetom ich myšlienok a cieľ spása národa. Za toto bojovali boj ukrutný a neľakali sa nerestí a nešťastia, ktoré boly im často podielom za ich sebavedomé a národné účinkovanie. Mysleli, že príjde odmena, až dosiahnu cieľa. A ako ich to mohlo a môže boleť a páliť, keď to, za čím túžili, za čo pracovali a trpeli, oslobodenie národa, prišlo, ale oni boli vo svojich krvavo zaslúžených odmenách tak veľmi sklamaní. Že akou naliehavou otázkou je sriadenie penzie, spomeniem našich otcov-vôdcov, citujem jeden z mnohých boľastných výkrikov aspoň vo výťahu, tak oko ho uverejnily cirkevné listy v r. 1924. Znie nasledovne:

ťBerúc do ruky pero, aby som v krátkosti, ale v úplnej nahote opísal stav staropenzistov našej republiky, cítim, že sa mi krv ženie do tváre nielen na znak oprávneného rozhorčenia nad nesvedomitým pokračovaním vlády a jednotlivcov oproti nám, ale i na znak studu, že ja, ktorý som sa v celom živote modlil k Bohu, aby mi aspoň na sklonku života dopriäľ dožiť sa akej-takej národnej, kultúrnej a hospodárskej slobody národa, — musím dnes podať verejnú obžalobu proti vláde a proti poslancom a senátorom, ako reprezentantom štátu, za ktorého vzniknutie som sa modlil, na jeho utvorení som celý život pracoval, ešte i za cenu predčasného penzionovania. Je to niečo hrozného. No nútený som k tomuto kroku, nie svojou biedou, ale biedou svojich kolegov-staropenzistov alebo ich pozostalých, ktorí sú macošsky odstrkovaní od stolu republiky, pred druhých takého štedrého. Zachodí sa snami, ako by zem, kde sme účinkovali, a kde bývame a kráčame rýchlym krokom ku hrobu, ani nepatrila ku kultúrnej a pokrokovej Československej republike, ale bola podmanenou čiastkou barbarského kmeňa strednej Afriky, ktorý sa na nás pomstí preto, že sme národ nenechali blúdiť vo tme stredoveku, ale tajne i verejne prebúdzali sme ho z národného spánku k životu čulejšiemu a usilovnou vychovateľskou prácou vzdelávali a viedli sme ho k prameňom západnej kultúry a osvety. Nachodíme sa v akejsi modernej hladomorni stredovekého náteru, kde sa nám nepraje ani života, ani skorej smrti.

Sme síce niektorí, ktorých Boh ešte i vo veku staroby poprial telesnej i duševnej ťsilyŤ na toľko, že si môžeme zarobiť aspoň na teplý pokrm, na nejaký odev, na drevo a na uhlie, ale tým ťažšie nám padne stretnúť sa s kolegom, podobným skôr opustenému žobrákovi, než bývalému učiteľovi. V taký čas nemôžem zadržať slzy v očiach, aby sa nevyrútily ako verejný obžalobca proti tým, ktorí sú toho vinou.

Vianoce bývajú človekovi najradostnejšími sviatkami; a hľa, staropenzisti, účinkovavší na neštátnych školách, ale penzionovaní štátom z fondu čisto na účet štátu spravovaného, tedy štátneho, odbavovali Vianoce a Nový rok v položení o mnoho horšom, než voľakedajší trestanci ruskí vo vyhnanstve na Sibirii, v studených izbách bez slušného pokrmu a odevu, keďže 50—140 Kč mesačnej penzie nestačí na slušné vyžitie, a tých 1.000 Kč ročitej, nás urážajúcej štátnej almužny nestačí ani na dlh.

Kto tomu na vine, že my staropenzisti dostávame penziu, ktorú nám vyrubila cudzia maďarská vláda, ale ktorá je už i v Maďarsku dávno zvýšená.

Penzisti v Čechách a na Morave, tiež nie bývalí štátni učitelia, keďže neboli platení z celoštátnej pokladne, majú zákonom zvýšenú penziu od roku 1919 — zákon č. 274/1919 — so zpätnou platnosťou od 1, septembra 1919 a konečne na základe splnomocnenia zákona č. 2?4/ 1919 vládnym nariadením zo dňa 26. marca 1920, č. 181 Sb. z. a n., platnosť zákona bola rozšírená i na penzistov ťštátnychŤ, t. j. na bývalých štátnych učiteľov na Slovensku.

A v tomto vládnom nariadení, v jeho nesprávnosti a nespravedlnosti väzí príčina nášho neblahého stavu.

Zákon nerobí rozdielu medzi učiteľskými penzistami, ministeriálné nariadenie však celkom nesprávne, ba protizákonne rozdelilo už učiteľstvo na ťštátnéŤ a ťneštátnéŤ, a týmto rozšírilo dobrodenie citovaného zákona len na penzistov — býv. štátnych učiteľov: o penzistoch býv. neštátnych učiteľov sa vraj postará akýmsi novým zákonom. A stroji sa k tomu už tri roky. Prečo, sám Boh vie. Hoci je úplne zbytočné vynášať nový zákon, keďže to isté možno urobiť zasa jednoduchým nariadením vlády, ako to urobila vláda dňa 30. decembra 1920. Že to nechce urobiť a odťahuje s tým, snáď preto, že nám bývalým neštátnym učiteľom chce dať menšiu penziu, alebo aspoň nie od 1. septembra 1919, ale len od neskoršieho dátuma, je nesprávne, nemožné, nás urážajúce a vládu kompromitujúce. Tým, že by nám ustálila vláda menšiu penziu, alebo so zpätnou platnosťou na 1—2 roky. tým by vláda naša dokázala niečo takého, čo neurobila ešte ani jedna vláda na svete, totižto; podporovala bytých, ktorí pracovali najviac proti štátotvornému národu slovenskému, ktorí už či chtiac alebo nechtiac, ale najväčšmi maďarčili náš ľud, ktorí sú ešte i dnes duchom a väčšina i rečou Maďarmi, tedy národu nášmu a štátu nášmu cudzí, — a odstrkovala by od stolu štátneho nás, ktorí sme mali vždy domácnosti slovenské, ktorí sme školské dietky i proti štátnym predpisom vychovávali v duchu národnom, slovenskom, ktorým tedy v značnej miere možno ďakovať, že deň 28. október 1918 našiel národ, 1000 rokov zotročený, aspoň pri takom národnom povedomí, že sa osvedčil byť s Čechmi jedným národom. Dosiaľ pokračuje vláda skutočne takto: A to je so strany vlády pokračovaním, ktoré myseľ ľudská nikdy nepochopí a ani jeden verný občan tohoto štátu nikdy neschváli. Tešia sa tomu jedine tí, čo pracujú na rozoštvaní ľudu proti štátu, majúc v každom okrese niekoľko ubiedených starcov-staropenzistov, alebo vdov a sirôt po nich, ako živé príklady proti vláde a proti štátu.

Prečo to trpíte? Načo ten rozdiel medzi učiteľmi-penzistami? My sme nie penzistami súkromnými, ale sme tiež penzistami štátnymi a to aspoň tak, ako penziovaní učitelia v Čechách a na Morave, ale bývalí štátni učitelia, z väčša Maďari, Nemci alebo maďaroni na Slovensku.

Že je tomu skutočne tak, vidíme z nasledujúceho:

1. Všetci učitelia verejných škôl, tedy štátnych i neštátnych, mali sme spoločný fond penzijný, ktorý štát opatroval, dľa potreby doplňoval a bol zaň úplne zodpovedný.

2. Penzijné poplatky od štátnych i od neštátnych učiteľov, od cirkví i obcí inkasoval štát prostredníctvom berných úradov.

3. Z každého podvýšku platu srazil štát štátnym i neštátnym učiteľom rovnako 50% na penziu.

4. Penzionoval štátnych i neštátnych učiteľov výlučne štát, a to dľa slúžobných rokov v jednakých procentách,

5. Penzionovaním pretrhol neštátny učiteľ všetky sväzky s bývalým udržovateľom; všetku za viazanosť voči penzionovanému učiteľovi neštátnemu prevzal na seba štát.

6. Celú štátom vyrubenú penziu bývalým štátnym i neštátnym učiteľom platil sám štát prostredníctvom berných úradov a konečne

7. po prevrate sme boli prevzatí i my bývalí neštátni učitelia a náš štát nám zo začiatku i jednako platil penziu a len dňa 26. marca 1920 nás rozdelil na ťštátnychŤ a ťneštátnychŤ, čo sa protiví nielen nášmu právnemu postaveniu voči štátu, ale i zákonu č. 274/1919, ktorý nepozná tohoto rozdielu.

Sme všetci staropenzisti, sme štátnymi penzistami, a tak zákon č. 274/1919 vzťahuje sa i na nás. — Ak nám právo toto nebude priznané dobrovoľne, budeme si ho vymáhať u najvyššieho správneho súdu a to v tom pevnom presvedčení, že u nás nielen na našom štátnom znaku, ale i vo skutočnosti ťpravda víťazí.Ť.

Dosiaľ uvedené, i citovaný boľastný výkrik staropenzistov neštátnych učiteľov zo Slovenska jasne a zreteľne odkrývajú nezaslúženú biedu týchto našich národných výtečníkov. Čo sa vykonalo dosiaľ k úľave a odstránenia tejto biedy? Dokiaľ štátnym učiteľom na Slovensku, tedy bývalým šovinistickým maďarizátorom slovenského ľudu bola upravená penzia od 31. septembra 1919 do 1. januára 1926 vo výške Kč 7.434—27.600, zatiaľ penzia neštátnych učiteľov činila Kč 3.200—10.800. Aká to tedy bola úprava? Za maďarizovanie, otravovanie a prenasledovanie nášho ľudu odmena, a za pôsobenie v slovenskom národnom duchu, za vernosť a oddanosť reči, čo učila matka: pokuta. Touto úpravou dosahuje penzia našich roduverných učiteľov temer len 1/3 toho, čo dostávajú predprevratoví štátni učitelia, skoro všetci bezohľadní hanobitelia slovenského jazyka a nemilosrdní ničitelia národného citu. Penzista Slovák dostáva ročne o 16.000 Kč menej, ako penzista maďaron. Treba tento fakt lepšie vysvetlovať? Treba viac presvedčovať kompetentné fóra? Či je to nie hrozná krivda, po ktorej by už dnes nemalo byť stopy? Či to nemohlo byť už dávno upravené? Páni, ktorí v tomto obore pracujú, necítia na sebe pír studu, že dôležitú túto požiadavku už dávno nevyplnili? Prečo je slovo ťcirkevnýŤ strašiakom a červeným súknom? Veď ono znamenalo v cirkevno-národnom živote dôležitú prácu za desaťročia, ba storočia. Áno, nebyť cirkevných a to väčšinou evanjelických kňazov a učiteľov, neboť by nás našiel prevrat na Slovensku aspoň tak pripravených ako sme boli.

Neštátnym staropenzistom vláda síce poskytla jednorazovú núdzovú výpomoc v r. 1922 po Kč 1.000 a vdovám po Kč 700, čo bolo pozdejšie zvýšené o 100%, ale čo to znamenalo pre týchto hladných a smädných bedárov?

Nedá sa nijako ospravedlniť opozdenie a zameškané riešenie tejto naliehavej otázky, ktorá mala sa konečne riešiť už v roku minulom, keď bývalým pánom ministrom školstva dr Hodžom už dávno pripravený a bývalým pánom ministrom dr Štefánkom parlamentu predložený vládny návrh, tisk posl. snemovne č. 2340, so zpätnou platnosťou od 1. januára 1928 mal vyhovieť spravodlivej požiadavke penzistov neštátnych škôl a detských opatrovieň na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi. Rozpustením Národného shromaždenia bolo to však znemožnené a je ozaj divné, že tento návrh v novom Národnom shromaždení III. volebného obdobia nebol ihneď obnovený.

Zemské zastupiteľstvo v Bratislave, práve na návrh republikánskeho člena Júl. Dérera, zaoberalo sa tiež minulého roku riešením tejto naliehavej otázky a uzavrelo: požiadať vládu, aby pôžitky všetkých staropenzistov upravila v duchu rovnocennosti a sociálnej spravedlnosti. Odhlasovala 8 učiteľom po Kč 5.000, 17 učiteľom po 3.000 a 24 učiteľským vdovám po 2.000 Kč. Týmto činom Zem Slovenská, poťažne jej výbor zo skrovných svojich prostriedkov odmenil aspoň čiastku týchto národných hrdinov, ocenil tým ich záslužní! prácu za národ a sotrel slzy a pot so zvráskovaného a ustarostneného čela aspoň na čas.

Slávny senát! Veľkú krivdu, ktorá je otvorenou ranou na tele nášho zákonodarného sboru a na ktorú som v dosiaľ uvedených stručne, ale dôkladne poukázal, mal by aspoň čiastočne odčiniť a zahojiť vládny návrh, tisk. č. 165 zo dňa 27. marca 1930. Mám odôvodnenú obavu, ktorú som dal najavo i sociálne politickom výbore, že ustanovením obsaženým v tomto návrhu zákona tých, o ktorých sa hlavne jedná, neuspokojíme. Čo všetko predchádzalo vo výboroch, kuloároch a tlači, v tej tlači, ktorá poctivým a statočným snahám republikánskeho agrárneho obecenstva a jeho zástupcov za žiadnu cenu porozumieť nechce, dokiaľ sa tento návrh do pléna senátu dostal, to naplňuje človeka nie práve najpríjemnejšími myšlienkami. Pri prejednávaní tohoto vládneho návrhu s tohoto miesta musím zavrátiť a odmietnuť to demagogické ťaženie republikanizmu a agrárizmu nepriateľskej tlače, ktorá celú vec krikľavo a tendenčné usilovala sa obecenstvu predkladať v tom smysle, ako by republikánska strana stavala odpor proti vládnej predlohe o staropenzistoch. Takto si naši odpôrci kuvali politický kapitál, čo sa im však nepodarilo. Otázka staropenzistov je dávno našou požiadavkou, o ktorú kričíme, domáhame sa jej uskutočnenia už celé desaťročie. Je to požiadavka menovite nás zástupcov republikánskeho ľudu zo Slovenska, ktorí sme odchovancami tých našich statných neštátnych národných učiteľov, ktorých prácu, záujmy a biedu práve my vieme a. poznáme najlepšie. Duševné dary, ktoré sme obdržali od týchto našich velikánov, nám zrovna ukladajú svätů, mravnú povinnosť, aby sme neustali dotedy, dokiaľ oni nebudú zaslúžene odmenení a im patričné odpočivné pôžitky nebudú zákonom prajné zabezpečené.

Toto je stanovisko republikánskej strany, a keď vo výborovom pojednávaní tohoto návrhu musela použiť svojho veta, bola k tomu kroku nútená len preto, že v ňom nevidela zrejme a jasne zabezpečenú pálčivú a dávnu potrebu a požiadavku, týkajúcu sa našich zaslúžených neštátnych penzistov, hlavne bývalých cirkevných učiteľov na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi. Tvrdím, že v otázke tejto, keď i naším zasiahnutím, bol y v predlohe prevedené isté zmeny, ešte vždy nie je jasno. Tak nás nútia o tom rozmýšľať rôzne nesúhlasné vysvetlenia pána zástupcu ministerstva školstva, ktorý v sociálne politickom výbore spolu i s pánom ministrom Vlasákom osvedčil, že je úprava pôžitkov staropenzistov neštátnych učiteľov na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi v návrhu pojatá. Takto stojí i v oprave o osvedčení, ktoré zaslalo ministerstvo školstva ťSlovenskému DenníkuŤ nasledovne:

ťVo Vašom liste č. 89. zo dňa 16. apríla 1930 bolo uverejnené na 5. stránke prevolanie ťÚstredného odboru pri Republikánskej strane zemedelského a maloroľníckeho ľudu v BratislaveŤ pod titulom ťÚradníckej verejnosti, zvlášte staropenzistom na Slovensku.Ť

Keďže v prevolaní tom sú obsažené niektoré nepravdivé tvrdenia, žiadam podľa §u 20 zák. čl. XIV z r. 1914 uh, aby v najbližšom čísle vášho listu bola vytlačená nasledujúca úradná zpráva, celkom týmže spôsobom, ako vytlačené bolo zhora uvedené prevolanie, i čo do miesta i čo do písma.

Nie je pravda, že vo vládnej predlohe zákona, ktorým sa upravujú odpočivné a zaopatrujúce platy niektorých štátnych a iných zamestnancov a učiteľov — staropenzistov — ako aj pozostalých po nich, zabudlo sa na neštátnych učiteľov, staropenzistov verejných škôl na Slovensku a že predloha tá nemá pre nich ani jedného §u, ktorým by bolo pamätané na ich boľasti. Naopak pravda je, že na učiteľov-staropenzistov uvedených škôl je pamätané v druhom odseku §u 2. zmienenej vládnej predlohy. Ním se stanoví, že do doby, než sa prevedie zvláštnym zákonom úprava platových a služobných pomerov neštátneho učiteľstva, platia pre učiteľov neštátnych škôl na Slovensku a Podkarpatskej Rusi všetky predpisy rečenej vládnej osnovy, pokiaľ sa týka učiteľských staropenzistov druhých verejných škôl.Ť

Takto znie úradná zpráva a osvedčenie a dľa toho by bola vec v poriadku. Naproti tomu druhá zpráva ťSlovenského Denníka Ť č. 97 z 26. apríla 1930 je táto: ť... V kultúrnom výbore poslaneckej snemovne posl. Zeman interpeloval zástupcu ministerstva školstva, prečo v osnove zákona o staropenzistoch niet žiadneho ustanovenia o učiteľoch na neštátnych školách na Slovensku. Zástupca ministerstva školstva ministerský radca dr Buzek odpovedal, že predloha o staropenzistoch týka sa staropenzistov, ktorí majú penziu podľa zákona dosiaľ platného a že mimoštátní učitelia a profesori na bohosloveckých učilištiach nemohli byť pribraní do vládnej predlohy preto, že nie je dosiaľ vybavená samostatná predloha zákona o tej kategórii, ktorej uzákonenie bolo znemožnené rozpustením Národného shromaždenia. Teraz však osnova o neštátnych staropenzistoch prejednáva sa znova v jednotlivých rezortoch a bude čím prv podaná parlamentu, čím sa zároveň vyrieši otázka penzie učiteľov na neštátnych školách na Slovensku a na bohosloveckých učilištiach. Ako je zrejmé, odchyľuje sa toto vyhlásenie od nedávneho vyhlásenia ministerstva školstva, ktoré bolo rozposlané novinám a v ktorom sa hovorilo, že prítomná osnova o staropenzistoch vzťahuje sa i na neštátne školy...Ť

Nuž chceme, aby už raz v tejto veci bolo jasno a prichodí ozaj ľutovať, že v texte vládneho návrhu nie sú výslovne uvedené naše požiadavky: menovite, že sú penzisti rozdelení na 4 etapy a že §e 1. odst. 3 ťtento paragraf sa vzťahuje i na neštátnych profesorov vyšších učilíšť — aug. ev. bohoslovecká a právnická akadémia — ktorí sa týmto kladú na roveň v pôžitkoch štátnym profesorom stredných škôl; analógiou podľa profesorov diecezánnych učilíšť theologických, na ktorých sa vzťahuje zákon č. 189/1920 a § 211 zák. č. 103/1926 Sb. z. a n.Ť

V §e 2 odst. 2 ťplatí obdobne pre učiteľov neštátnych ľudových a občianskych škôl a detských opatrovieň na Slovensku a Podkarpatskej Rusi.Ť

Trebárs tu vzpomenuté je nie výslovne v návrhu uvedené, chceme veriť, že týmto nádejným zákonom príjde svrchovaná pomoc a ochrana tých, čo sú na ňu najviac odkázaní a ktorých biedu uľaviť a zamedziť je nám všetkým rovnakou povinnosťou. Keď sú moje — naše slová tu i tam príkrejšie a moja reč vyznela viac opozične, má to svoju odôvodnenú príčinu, ktorú vyvolala okolnosť, že s našimi neštátnymi penzistami-učiteľmi sa hrala dosiaľ veľmi nedôstojná a nezaslúžená hra. My videli a zkusovali sme ich záslužnú predprevratovú národmi prácu a dívame sa tiež už 12. rok na mizernú, žobráckej almužne podobnú ich odmenu, ich úbohé položenie sme úprimne a bôľne precítili, veď sa nás to mnohých dotýka i ceľkom blízko, krvne, a preto v mene ich a za nich bolo naše rozhorčenie celkom oprávnené.

S ľútosťou konštatujeme, že z tohoto návrhu profesori vyšších bohosloveckých učilíšť a detské opatrovateľky — ovodky — vystali, nadejeme sa však, že v nádejnom chystanom obnovenom návrhu II. volebného obdobia i boľasti týchto budú zahojené a menovite naši zaslúžení theologickí profesori evanjelických vysokých škôl budú v ich starobe slušne a dôstojne zaopatrení.

Máme za tento návrh hlasovať. Urobíme tak v pevnej viere a v presvedčení, že zákonité, správne a zaslúžené požiadavky väčšiny našich chránencov budú už konečne raz vyplnené a že administratívna cesta, ktorou im majú byť odpočivné platy ustálené, nebude pre nich kalváriou, ako sa to v praxi dokázalo pri úprave platov aktívnych neštátnych učiteľov dľa zákona č. 104/26. Títo naši výtečníci nestali sa štátnymi učiteľmi len preto, aby mohli slúžiť národu, je povinnosťou národa-štátu, aby za službu jemu preukázanú ich opatril. Čakali už dosť. Nech je vládny návrh po jeho uzákonení ihneď, bez obvyklej zdľhavosti prevedený! Bis dát, qui cito dát!

Sláva naším verným národným učiteľom! (Potlesk.)