Odmítáme tudíž slovo >jednotná škola< v tomto smyslu. Má-li však toto slovo říci, že se tím rozumí soustředění vyučování a výchovy v jedné škole, pak je to také naším požadavkem. Člověk musí býti vychováván k jednotnosti svých duševních sil. Tuto zásadu stanovil svého času Pestalozzi a shoduje se s ní slovo presidenta Masaryka, jež obsaženo je v poselství ze dne 28. října 1928: >Ve škole nejde o jednotlivé vědomosti, nýbrž o jednotnost všech vědomostí.< A v tom spatřujeme obzvláště hlavní požadavek moderní pedagogiky a jako takový je to zajisté bez odporu označováno. Tento hlavní požadavek moderní pedagogiky uplatňuje se a může se jen uplatniti ve školách, které samy sebou jsou naším ideálem, ve školách náboženského vy znání. Jen tam prodchnuti jsou rodičové, žáci a učitelé jednotným duchem, jen v takových školách je pro soustředění ve vyučování a ve výchově dána potřebná jednotnost všech výchovných učitelů. Kde se však občanská a náboženská výchova ve školách rozlišuje a musí býti rozlišována, poněvadž to zákony žádají, rozcházejí se učitelé, žáci a rodičové a nemůže býti žádného soustřední, alespoň pokud jde o výchovu ve školách interkonfesijních, naopak tvoří se tím osudné rozdvojení v duši mládeže.
S jistým uspokojením můžeme konstatovati, že vědecká pedagogika dnešní, a to netoliko u zástupců katolického směru, nýbrž také u zástupců zcela jiného směru, a právě s ryze vědecky pedagogického stanoviska, dochází k požadavku po škole náboženského vyznání. A jestliže přesto dnes stále ještě existují kruhy, které chtějí znáti jen zásadu - a my přece víme, že tyto kruhy také patří ke školskému životu pro interkonfesijní školu proti konfesijní škole, jako by to byla jedině možná forma školy pak musím říci. že tyto kruhy se vlastně uzavírají důkazům moderně vyvinuté pedagogiky, že v tom provozují pštrosí politiku. My ovšem počítáme s platnými u nás zákony a poměry. Nyní platné zákony neodpovídají v té příčině našemu očekávání. Převzali jsme ze staré monarchie říšský zákon o obecných školách. Tento říšský zákon o obecných školách nebyl pro nás žádným ideálem, ale během let se vyvinul tak, že způsobili snesitelné poměry. To bylo tím, že konečně hlavní zásada říšského školského zákona záležela v tom, že účelem školství je nábožensko-mravní výchova. Během let projevilo se také vždy větší porozumění pro to, aby se mnohého jiného ustanovení tohoto zákona použilo v našem smyslu, a vůbec prováděly školské úřady tento zákon takovým způsobem, že nemusilo docházeti k rozporům s náboženský m cítěním obyvatelstva, a mnohé jiné zlepšení přistoupilo k tomu později.
Ale musili jsme bohužel hned v prvních dnech republiky vzíti na vědomí množství výnosů, pokud jde o náboženský moment, výnosů, které tento moment zúžily takovým způsobem, že o nějakém účinku na pozdější život nelze mluviti, výnosy, které byly přímo vyzváním k učitelům a žákům, aby se přenesli přes tento náboženský moment, výnosy, které působily jako rány bičem. (Sen. Časný: Učitelé vzpomínají na Habrmana, jen kněží ne!) Těmito výnosy nebyl ještě věci učiněn konec. Patrně chtělo se ještě více, totiž odstraniti náboženský moment ze školy vůbec. Jestliže nakonec k tomu nedošlo, jestliže naopak bylo nutno vytvořiti malý školský zákon, který vyučování náboženství v našich školách ještě ponechává, pak je to zajisté působením mas nábožensky orientovaného lidu, které se daly v pohyb a na konec se se svými požadavky netajily. Máme nyní malý školský zákon, který stanoví vyučování náboženství jako povinný předmět; ale přikazuje mu nedůstojné místo. Mají-li pro nás za platnosti tohoto malého školského zákona nastati také snesitelné poměry ve školství, samozřejmě při zachování našeho nezadatelného požadavku konfesijní školy - to je naším cílem - má-li tedy za trvání tohoto malého školského zákona pro nás nastati snesitelný stav, pak dlužno zase obnoviti alespoň status quo ante. Vyslovuji-1i toto, vím, že se mnou souhlasí největší organisace, kterou v našem lidu máme, to jest katolická školská organisace německých katolíků, která čítá na statisíce členů a již z té příčiny s demokratického stanoviska má právo, aby byla slyšána. (Předseda dr Soukup ujímá se předsednictví.)
Školské požadavky této katolické školské organisace jsou při zachování našeho požadavku, našeho ideálu, totiž konfesijní školy konkretně tyto: Předně: Odstranění takových míst ze všech učebnic, která urážeti musí náboženské cítění dětí těch rodičů, jež zastupujeme, a která obsahují těžké jednostranné historické nepravdy. Takovýchto míst je mnoho. Vítáme ustanovení komise, které prý se stalo za účelem provedení revise učebnic po této stránce očekáváme však také, že tato komise skutečně pracuje v tomto smyslu, a pravím již nyní, že se přesně budeme dívati na práce této komise a že je budeme sledovati. Na našich středních školách bylo vyučování náboženství jednoduchými výnosy od doby ministerstva Habrmanova ve vyšších třídách škrtnuto. Žádáme, aby obnoven byl status quo ante právě v této příčině, a pokud se tak nestane, aby nerušeně udíleno bylo nepovinné vyučování náboženství, nerušeně, neboť dnes tu jsou ustanovení, která přímo směřují k tomu, aby i nepovinné vyučování náboženství bylo znemožněno. Nutno jen konstatovati, že přesto největší část žáků našich vyšších tříd na středních školách zúčastňuje se vyučování náboženství. (Bravo!) Pro obecné a střední škol žádáme dále nerušenou možnost svobodného přijímání svátostí. Jedním z moderních pedagogických slov je slovo >pracovní škola<, netoliko se učiti, nýbrž také tvořiti. To platí přirozeně také, pokud jde o vyučování náboženství. Umožniti, aby se nerušeně mohla konati náboženská cvičení, je školským požadavkem právě se stanoviska, že škola má býti pracovní školou. Musíme zase žádati dva půldny, které dříve byly volny pro přijímání svátostí. Pro střední školu dlužno pak dále žádati, aby obnoveno bylo postavení učitele náboženství, který dnes zaujímá přímo výjimečné postavení v učitelském sboru, pokud specielně pro něho platí ustanovení, která ho vylučují z výpomocného vyučování v určitých oborech, zejména v oborech světského rázu. Mimo to žádáme v tomto směru opětné obsazení místa učitele náboženství na každé střední škole. Pro obecnou školu, to však platí také pro střední školu, má jakýkoli vliv na odhlášení z vyučování náboženství býti trestán. Pro stanovení hodiny náboženství v rozvrhu hodin platí zcela výjimečná, zase velice ztěžující ustanovení, jejichž odstranění žádáme. Také v rozvrhu hodin má se projeviti, že vyučování náboženství je slučujícím momentem. Slučování tříd pro vyučování náboženství musíme se stanoviska ryze pedagogického naprosto zamítati. Je přímo nepochopitelno jak v době, kdy se předstírá, že se klade tak veliká váha na pedagogické zásady, dolíti mohlo k takovémuto ustanovení. Hlavní požadavek však záleží v tom: musí býti poskytnuta nejširší možnost zakládati katolické anebo vůbec konfesijní soukromé školy, které, odpovídají-li jinak školským požadavkům musí dosáhnouti práva veřejnosti. Máme bohudíky ještě takové školy a mají silnou návštěvu, a to musí býti v demokratickém. státě důvodem, aby se uznalo, že jsou oprávněny a potřebny. Protestujeme proti útiskům, jimž mnohé z těchto škol jsou vydány, a chceme tudíž obrátiti pozornost právě k tomuto bodu.
Nalézáme se s těmito zásadami, které,jsem zde uvedl, v naprosté shodě s německými katolickými školskými organisacemi, a stane-li se nám po právu, pak je konečně myslitelno, že při trvání malého školského zákona, který nižádným způsobem neodpovídá našim intencím, vzniknouti mohou pro nás snesitelné poměry. Pakli ne, kdyby snad naopak zůstalo při starém, pak naše volání po náboženské škole bude stále energičtějším, až konečně nebude více lze je přeslechnouti. Jsme přesvědčeni, že vývoj věcí bude u nás stejný jako v mnohých zemích, kde to jest již provedeno. Může v nynější době ještě převládati tendence neutralisovati veřejné školství, ale tato tendence bude vystřídána alespoň americkým řešením problému, totiž vzrůstajícím uvolněním konfesijního soukromého školství se státní subvencí, konfesijní školou v percentuálním poměru k jednotlivým skupinám obyvatelstva. Vím, když někdo vysloví tuto myšlenku, že stále ještě je líčen tak, jakoby tím chtěl říci, že žádá nadvládu nad školou, klerikalisování školy, snížení úrovně vzdělání, a jak se ten starý brak ještě jmenuje; oproti tomu chci jen říci toto: chceme, aby naše školství bylo v pedagogickém ohledu zařízeno co nejlépe, aby učitelstvo bylo hmotně postaveno tak, aby bez jiných starostí mohlo jíti za svým povoláním a aby došlo spokojenosti v tomto povolání. Chceme, aby z našich škol vycházela mládež vyzbrojená všemi možnými vědomostmi aby byla způsobilá k boji o život. Ale dvě věci chceme obzvláště, aby z naší školy, z naší německé školy vycházela také mládež. která je si vědoma příslušnosti k velikému německému národu. To přirozeně neznamená tvořiti protivu proti státu. A za druhé: Chceme mládež, která má náboženskou oporu ve smyslu svých otců (Souhlas.), a bylo-li kdy této opory potřebí, pak je tomu tak dnes; víme, že bez této opory byl by v budoucnosti zpečetěn zánik každého národa.
Poněvadž nám zejména pro tyto dva body není dána přiměřená záruka, zamítáme státní rozpočet pro školství a státní rozpočet jako celek. (Potlesk.)
Předseda (zvoní): Další slov o má pan sen. Nentvich.
Sen. Nentvich: Slavný senáte! Máme za sebou prvé desetiletí samostatného vlastního státu. Je to období charakterisované úsilím, upevniti stát uvnitř a včleniti jej organicky do života mezinárodního. Jak se to zdařilo, bylo předmětem mnohých úvah a bilancování. Je jisto, že vykonaná práce vzbuzuje uznání nepředpojaté ciziny a vynucuje si i uznalý souhlas objektivních činitelů domácích. Dosažené výsledky,jsou zárukou, že vnitřní rozvoj hospodářský, sociální i kulturní i nadále bude se prohlubovati a rozšiřovati, mezinárodní význam republiky stále poroste. Jsou to stále velké úkoly. Dosavadních výsledků nebylo by dosaženo a naděje do budoucnosti nebyly by oprávněné, kdyby obyvatelstvo mladého státu nehonosilo se všemi vlastnostmi, jež jsou podmínkou a podkladem tohoto všestranného rozvoje. Srovnávajíce.povšechné poměry býv. Rakouska1Jherska s poměry vyvinuvšími se v republice od převratu, musíme konstatovati vysoce vypjatou křivku ve směru pokroku ve všech směrech.
A přece je zde jeden obor veřejného života, jedna jeho složka, složka nad jiné důležitá a významná, která s výsledky v jiných oborech státní správy srovnáni sotva snese, jejíž úspěchy s úspěchy jiných úseků státního života nemohou se měřiti. Je to naše školství všech kategorií a v souvislosti s ním jeho učitelstvo. Svobodná, demokratická republika, tak odlišná od státního útvaru. na jehož troskách vznikla, nedovedla se v oboru školství dosud odpoutati od dědictví býv. monarchie. Slibný počátek školských reforem na počátku státního života našeho ministrem Habrmanem zahájený byl záhy přerušen a nebylo v něm už pokračováno. Co zde bylo dosud vykonáno, je tak chudé, že i sám pan president ve svých bystrých postřezích našeho života byl nucen upozorniti na tuto okolnost. Pan ministr financí dr Engliš charakterisoval to slovy: >Za celých 10 let neprovedli jsme jediné reformy mimo tu, ze jsme zřizovali nové a nové školy, často bez ladu a skladu<, tedy bez plánů. Vystihuje-li tato kritika pana ministra vnitřní organisaci škol, můžeme s ním do jisté míry souhlasiti. Dosud provedené změny, doplňky a zlepšení zastaralých norem jsou tak malého významu, že přísnou kritiku opodstatňují. A přece je samozřejmá potřeba, aby do nových republikánských poměrů byla včleněna i nová republikánská škola a aby do této školy byl postaven nový republikánský učitel, který v plném vědomí mravní odpovědnosti vůči budoucnosti státu a jeho obyvatelstvu s radostným odhodláním by se věnoval usilovné činnosti dalšího pevného zabezpečení nového státu. Nová škola potřebuje učitele právně i hmotně zabezpečeného, neodvislého, pro svůj úkol vyšším vzděláním vy zbrojeného a připraveného. Pohleďme, co se v tomto směru skutečně vykonalo.
Po celé uplynulé desetiletí volalo učitelstvo po provedení školské reformy ve směru zavedení jednotné, uvnitř diferencované školy všech stupňů. Učitelstvo škol národních dožadovalo se toho, aby bylo jeho vzdělání jednotně určeno absolutoriem střední školy a dvouleté pedagogické akademie, součástí to vysoké školy. Požadavek tento byl po létá opakován vládě, zákonodárným sborům, byla proň burcována veřejnost, kulturní činitelé i rodiče žáků. A výsledek tohoto snažení? Nepatrné dílčí zásahy, ať zákonnými osnovami nebo nařízeními do souborů školských otázek, jež ve skutečnosti význačnějších změn přinésti nemohly, dále porady, o proveditelnosti dožadovaných reforem, jež rovněž kladných výsledků neměly, jak nedávná - anketa ministerstvem školství o reformě školy pořádaná dokazuje. V zájmu pravdy nutno vděčně konstatovati. že toto ministerstvo za nynějšího ministra učinilo prvý vážný krok na této dráze zřízením samostatného studijního oddělení pro školskou reformu a zřízením poradního sboru ze školských odborníků, což nutno považovati za slib do budoucnosti, že se pokusí novou školu v dohledné době realisovati, že přikročí s energií k řešení školských problémů a vyrovná tak, co bylo dosud zmeškáno.
Důvodová zpráv a k předloženému finančnímu zákonu přináší v kapitole 10 zmínku o návrzích k ústavnímu projednání již předložených a takových, jichž osnovy jsou připraveny a připravovány, po jichž uskutečnění i učitelstvo i veřejnost volá. A pokračuje pak: >Na Slovensku a Podkarpatské Rusi pokračuje se ve zřizování a budování lidových škol pro děti nezaškolené. K urychlenému zaškoleni dětí na Podkarpatské Rusi zřizují se zatímně četné kursy pro děti nezaškolené, které se promění postupně v řádné školy.<
Zmínka tato je ve skutečnosti obžalobou dosavadní školské politiky, že po uplynutí celého desetiletí jsou u nás. v národě Komenského a v republice, která se honosí presidentem Masarykem, ještě děti, vyrůstající bez řádného školního v zdělání. Podle úředního šetření je takovýchto dětí nejméně 5.000. 5.000 analfabetů nám ještě vyrůstá v druhém desetiletí republiky. Příčinu tohoto smutného úkazu zjišťuje důvodová zpráva hned slovy: >Podle možností daných každoročním úvěrem odčiňuje se nedostatečné umístění škol novostavbami nebo koupí budov.< Tedy ne sám předmět péče ministerstva školství, počet školou povinných dětí je směrodatný pro zřizování nových potřebných školních budov, nýbrž důvody finanční jsou to, jimiž se uskutečňování naléhavých potřeb školních novostaveb řídí. A že tyto prostředky, jimiž ministerstvo financí řešení těchto otázek přivoditi se snaží, nejsou postačující, dokazuje investiční rozpočet ministerstva veřejných prací, v němž na potřeby ministerstva školství k těmto účelům je pamatováno částkou 74,109.159 Kč, částkou proti loňskému rozpočtu o 15,312.572 Kč nižší, z čehož pro národní školy menšinové je 27,201.438 Kč, pro školství národní na Slovensku jen 4 mil., na Podkarpatské Rusi jen 2 miliony Kč. Rozpočet ten za 2 roky vykazuje snížení o celých 50 milionů Kč. Zde je nejlépe viděti, na čí účet zjednává se rovnováha státního rozpočtu. že tak se děje na účet kulturních potřelo národa, na účet elementárního školství. Uvážíme-li, že nezaškolené dosud děti jsou v nejchudších krajích Slovenska a Podkarpatské Rusi válkou zničených, je zřejmo, jak nedostatečná je pomoc, kterou stát k odklizení léto skvrny naší kulturní politiky přispívá. Chudobné tamější obce nebudou s to, aby vlastními prostředky opatřily potřebné školní budovy. A podobně je postaráno i o budovy škol menšinových. Slova pana ministra financí dříve citovaná potřebují po této stránce jistého doplnění a korektury.
Než vraťme se k vlastnímu úkolu školy. Nová demokratická republikánská škola je povinna každému občanu republiky poskytnouti stejnou příležitost vzdělání, je povinna racionelně hospodařiti s nadáním a vlohami jednotlivců, jako s nejvzácnějším statkem malého národa. Má nadaným jedincům dáti možnost, dosíci nejvyššího stupně vzdělání jich schopnostem úměrného a uskutečniti tento výběr ze základny celonárodní. Jenom tím se zabrání zániku talentovaných jedinců, jimž nedovolují sociální poměry dosíci vyššího vzdělání a na rozmnožování společných kulturních hodnot národa spolupůsobiti. Jenom touto školou uhájíme a zajistíme svoji existenci v mezinárodním zápolení.
Že dosavadní naše škola udržovaná nadále na principech bývalé školy rakouské nebo dokonce uherské, jejíž roztříštěnost podle zájmů jednotlivých koncesí, drobných místních zájmů a konečných cílů feudálním poměrům odpovídající, nemůže těchto vysokých cílů splniti, netřeba zvláště zdůrazňovati.
Je tudíž potřebí, aby byl vypracován nový základní školský zákon se zřetelem ke školské demokracii a potřebám sociálním a tělovýchovným, jakož i na mládež úchylnou. Zákonem tím musí býti umožněna postupná konsolidace slučováním blízkých škol ménětřídních ve školy výše organisované. Sjednocení všeho školství ve všech oblastech republik může býti dosaženo jedině na podkladě zestátnění školy a jejího učitele. Nemožná a škodlivá roztříštěnost slovenského školství bude tím odstraněna na prospěch slovenského lidu a urychleného jeho zvýšeni kulturní i hospodářské úrovně. Náklad na školy slovenské se sníží a bude ekonomicky využit. Zde se dají s úspěchem realisovati přání pana ministra financí po racionalisaci školství, zde se dají skutečně získati úspory, jichž možno vhodně užíti ve prospěch celku. Má-li se ve školství něco rozumně ušetřiti. nemůže dosavadní stav slovenského školství nadále býti udržován. Okolnost, že v jedné obci může vedle sebe existovali několik nízko organisovaných škol jednoho vyučovacího jazyka, místo toho, aby zřízena byla jediná výše organisovaná škola pod jednou správou, je příliš křiklavá, než aby mohl nalézti tento stav poctivých a objektivních obhájců.
Podle zpráv státního statistického úřadu bylo na Slovensku koncem r. 1928 asi 3700 ľudových škol. Z tohoto počtu je 2246 škol jednotřídních, tedy 60,7 %, kdežto v Čechách jest jen 29 % takových škol. Aby obraz této pochybené školské organisace byl plastičtější, je potřebí uvésti, že je tam 101 obcí, které mají katolickou jednotřídku, 62 obcí s evangelickou jednotřídkou, 42 obcí s reformovanou evangelickou, 31 obcí se židovskou, 20 obcí s řeckokatolickou, dále 28 obcí se státní, 7 s obecními a 5 se soukromými školami jednotřídnými, tedy 300 obcí kde vedle jedné z převážné většiny církevní školy jednotřídní existuje ještě jiná jednotřídka nebo i výše organisovaná škola téhož jazyka, kdy ž potřeba takové školy není podmíněna okolností, jako je na příklad velká rozloha obce a přílišná vzdálenost do jedné společné školy. Takovéto jednotřídky jsou udržovány jen z důvodů prestiže jednotlivých církevních obcí i v takových osadách, kde vedle církevní jednotřídky jest jiná škola výše organisovaná. Vede to mnohdy k poměrům přímo absurdním. V obci Stupavě u Bratislavy je sedmitřídní státní škola ľudová a vedle ní jednotřídní církevní škola katolická, mající jen 14 žáků. V Košicích vedle státní koedukační trojtřídní školy měšťanské s vyučovacím jazykem maďarským jest ještě úplná měšťanská dívčí škola maďarská řádu Uršulinek a vedle ní maďarská evangelická škola měšťanská s 59 žačkami, většinou vyznání izraelského. A tyto školy požívají státní podpory, vlastní církevní příspěvky školy mnohonásobně převyšující.
V době, kdy se tak úzkostlivě dbá z úsporných důvodů toho, aby potřebná pobočka nebyla povolena potu pokud kmenové třídy nejsou do nemožnosti přeplněny a přípustný počet žactva překročen, kdy na Slovensku je nedostatek učitelstva, že nové potřebné třídy nemohou býti otvírány, je vázání učitelských sil na takováto místa skutečným luxusem a vysoké částky státních podpor na služné, s takovými místy spojené, zbytečné. Nepředpojatý pozorovatel přizná, že tento stav je neudržitelný a že závažné důvody pedagogické, didaktické i hospodářské donutí rozhodující činitele, aby byla zjednána náprava, jež je možná jen zestátněním a unifikováním veškerého slovenského školství, i proti vůli těch, kteří odstranění chaotických poměry ve slovenském školství brání. S jednocení slovenské školy je i z toho důvodu potřebné, že budoucí generace musí býti vychovávána ke skutečné demokracii a nezatížena zdůrazňovaným vědomím rozdílů konfesionálních. Musí býti vedena k náboženské toleranci a úctě, k náboženskému přesvědčení druhého. Problém československé jednoty nemůže býti vyřešen na podkladě dnešních školských poměrů slovenských, nýbrž musí býti založen na jedině správné basi jednotné školy.
Domáháme-li se zestátnění církevního školství zejména na Slovensku, neznamená to, že by církevní školy za maďarské nadvlády nebyly si získaly opravdových zásluh jmenovitě o udržení národního vědomí. Vynikly vtom zvláště školy evangelické, jichž zásluhy nemohou býti popírány. Dnes však, kdy sami spravujeme svůj stát a kdy vývin národnostního cítění je zabezpečen, můžeme pokládati obranný úkol církevních škol proti násilnému odnárodňování za skončený. Dnes připadá škole další úkol, diktovaný vyššími zájmy státu a lidské společnosti, úkol spojovati a jednotiti to, co dosud jednotným nebylo, úkol vychovati občana přímého charakteru a dostatečně v zdělaného, aby dovedl svou existenci v životním boji si uhájiti, občana spravedlivého, nad přežitky minulosti povznešeného.
Uvedl-li včera na tomto místě pan sen. Buday ve své řeči, že se postátňovacími snahami církevní škole křivdí, či jak on řekl, že se na ní páchá násilí, musíme naopak tvrditi, že se školská správ a proviňuje na slovenském školství tím, že s malou energií přistupuje k postátnění těchto škol. Poměry na mnohých církevních školách jsou neudržitelné a přím křiklavé. Učitel je v prvé řadě varhaníkem a kostelníkem, a pak teprve učitelem. Pravidelná výučba je znemožňována. Okolnosti tyto jsou veřejně přiznávány i zněním vypsaných konkursů na obsazení církevních učitelských stanic, kde na př. v poslední době byla vypsána místa, kde mezi povinnostmi zvoleného učitele uváděno, že musí vykonávati služby >zvonárske<. Takového učitele si my nepředstavujeme a memohou si ho tak představiti ani ti, kteří za zachování církev ní školy s vehemencí bojují. To není učitel, to není vychovatel mládeže, to je kostelník a sluha farářův, jen s tím rozdílem, že takovýto kostelník je placen z peněz státních. O vnitřní úrovni takových škol má správnou představu každý nepředpojatý a rozumný občan, tedy myslím i pan sen. Buday.
Zákon o postátnění školství národního musí míti v zápětí zákon o postátnění jeho učitelstva, jehož se musíme domáhati v zájmu státu i učitelstva jako stavu. Učitelstvo škol národních jako celek nemůže býti s dosavadními poměry spokojeno. Ač paritní zákon ve spravedlivém uznání zásluh učitelstva na výsledku našeho odboje získaných zrovnoceni učitelstvo platově s jinými kategoriemi státních zaměstnanců, přece neučinil tak v ohledu právním. Učitelstvo v českých zemích není ani státním ani zemským ani obecním, ale tvoří dále zvláštní kategorii, jak tomu bylo za Rakouska, kdy učitelstvo z důvodů vlasteneckých nabízené zestátnění odmítalo. Na Slovensku je značná část učitelstva státního na 1394 školách různých typů, kromě škol středních, odborných a vysokých působí 3921 učitelských sil, jež jsou ve skutečnosti státními zaměstnanci a jejich služební třídy jsou celkově uhrazovány z prostředků státních a uváděny ve státním rozpočtu. Podobně je tomu i na Podkarpatské Rusi, kde na 457 různých školách působí 1650 učitelských sil s požitky státem uhrazovanými. I v zemích českých jsou na 2007 státních menšinových školách systemisována 4502 učitelská místa, Jichž služební požitky jsou uváděny v tomto rozpočtu. Jen ostatní učitelstvo ve své ohromné většině není v rozpočtu ministerstva školství zahrnuto a jeho požitky jsou i nadále uhrazovány z prostředků dosavadních vydržovatelů, kteří je rovněž veřejnými dávkami z peněz poplatníků opatřují. Těm musí stát poskytovati zálohy, o jichž vrácení státní pokladně nemůže býti řeči. Preliminovaný obnos 800 mil. Kč na rok 1930 na úhradu učitelských platů je o více než 57 mil. Kč vyšší než celková potřeba ministerstva školství a nár. osvěty po odečtení oněch osobních nákladů. jež již nyní učitelstvu národních škol přímo uhrazuje. Jelikož podle účetní uzávěrky za rok 1928 bylo na těchto zálohách vyplaceno 821 mil. Kč, čímž dosáhly výše 1600 mil., je pravděpodobno, že pro letošní rok preliminovaný obnos rovněž nevystačí a bude potřebí podstatně jej zvýšiti. Ani učitelstvo, ani poplatnictvo nemůže dobře chápati, jaké důvody vedou, správu státní k tomu aby veškeré učitelské platy nebyly v celém rozsahu do státního rozpočtu pojaty a v kapitole ministerstva školství a nár. osvěty účtovány. Státní rozpočet by tím jen získal na jasnosti a přehlednosti. Je spravedlivý požadavek učitelstva, aby v budoucím rozpočtu byly veškeré platy na školství národní do rozpočtu zařazeny.
Aby zabezpečena byla možnost zvýšeného vzdělání i nejširších vrstev obyvatelstva chudých a hornatých krajů, kde malé obce samy měšťanské školy zřizovati nemohou, žádáme o urychlené projednání a vydání zákona o obvodových školách měšťanských, aby síť těchto vyšších škol národních mohla býti podle potřeby doplňována. Jmenovitě pro východní oblasti republiky, pro Slovensko a Podkarpatskou Rus, i pro ostatní hornaté kraje historických zemí budou míti tyto školy dalekosáhlý význam. Důležitost těchto škol pro tyto kulturně opozděné kraje vysvitne z těchto dat: Ve školním roce 1927/28 bylo všech měšťanských škol v celé republice 1729, z toho v zemích českých 15.77 se 5767 třídami a 222.000 žáky, na Slovensku 136 škol se 626 třídami a 22.000 žáky, na Podkarpatské Rusi 16 škol se 123 třídami a 4.500 žáky.