Skoro takto sa to koná i s lútkovými divadlami. Ostatný eklatantný príklad udál sa v Žiline. Zŕiedka sa najde český učiteľ, český profesor, ktorý by sa v iere klonil, kostol navštevoval, žiakom za príklad slúžil, ale áno od viery húfne odstupujú, ostávajú bez nábožeristva. Chvála tým, ktorí opačne sa chova jú. V krátkosti tu uvedené události a snáď neshížia za príčinu na nepriame odnábožnovanie?
Máme zákon, aby sa nestudné, oplzlé obrazy, sochy vo výkladných skríniach nevykladaly. Na toľko je ale otupený cit mravnosti, že na takýchto obrazoch a sochách nielen že nikto sa nepozastavi, opačne pase sa na ních. Cieľom pokutovania vystavovateľov nikto oznámenie nerobí. Či nie je to na úkor mravnosti? Po takýchto událostiach nie je potom čud, že 14 ročné dievčence stávají sa matkami, a to už v nižších triedach stredných škôl: že zo škôl kríže sa vyhadzovaly posviatné sochy sa rúcaly a tomu podobné skutky sa páchely a páchajú.
Má byt známe každému štátníkovi, žé každého štáta záklodom sú čisté mravy, ktorých štát keď opustí, sa aj zrútí, na čo českí na Slovensku vyposlaní úrad níci mali by byť poučení.
Tuto sú tie choroby, nemoce a epidemie, v ktorý ch sa Slovensko nachádza. Na tieto nemoce a choroby žiadalo by si Slovensko čo skôr liek.
Rozpočet podrobne nerozebieram. Zaujímali ma zvlášť osobne, vecne a cestovne výdaje, a to pri v šetkých ministerstvách a rezortoch, a to len preto, abysom odvrátil, že sa na Slovensko doplácia a to, čo sa dopláca, na koho sa dopláca.
Postup pri všetkých rezortoch všade je ten istý. Na Slovensko vy slaní českí úradníci hneď pri konečnom vymenov aní, alebo málo neskôr s malou výnimkou všetci obsiahli slovenskú výhodu, to je menovaní boli v ten čas o jédnu celú hodnostnú triedu a dva stupne lepšie proti slovenskému úradníctvu, následkom čoho pri zaplnení systemizovaných miest s malou výnimkou mnohí mladí českí úradníci dostali sa na vyššie miesta, tedy za vládnych radcov, za vrchných radcov, za radcov atď., kde slovenskí starší úradníci ani pri starom veku a dlhodobej službe tejto hodnosti dožiť len málo ktorí sa môžu. Nehovoril bv som nič, keď by českých úradníkov kvalifikácia prevyšovala kvalifikáciu slovenských úradníkov. Pardon výnimkám, lebo nikomu nechcem ublížit. Tomuto poriadku nie české úradníctvo, ale vládabola na príčine a stojí to na terajšej vláde, aby týmto krivdám slovenských úradníkov pri najbližšej náhradnej resystemizácii bolo odpomožené.
Keď takto prehliadneme rozpočet, vonkoncozu ohľadne tedy osobných, cestovných a síravných výdajov, presvedčima sa, že na úradníctvo Slovenska - primerano k zemiam Historickým - áno priveľké obnosv sú preliminované a sa aj vvplácajú. Pre koho stí tedy tieto veľké obnosy preliminované a vyplácané? Dostávajú to tedy zväčša českí úradníci, povýšení do vysokých stupníc so slovenskými výhodami.
Kto tedy len na osobné a uradnické platy, cesťovné trovy a stravné výdaje hľadí, smelo môže povedať, že na úradníctvo pre Slovensko sa dopláca.
Nie menej sú ukrivdení aj obecní a obvodní notári. Pri postupe do vyššej hodnostnej triedy nebral sa zretéľ na prekonamí dobu účinkov ania pred prevratom, dostali sa do evidencie len dla poradia prihlásenia o definitívu. Nebral sa tedy zretel na notárov zo zajatia sa v rátivších a tak bez príčiny dostali sa v pora.dí za najpozdejších, vzdor tomu, že zákonom predpísanú kvalifikáciu dosiahli ďaleko ešte pred vypuknutím svetovej války a účinkovali už či ako vedúcí alebo pridelení notári. Absolvovali tedy úplne strednú školu, majú maturitné svedoctvo, riadným špôsobom zadovážený notárský diplom. Proti týmto v poradí prednost majú mnohí mladí notári, skončivší mnohorazy len elementárnu školu, alebo len niektorú triedu strednej školy a notársky kurz skončili len tak napochytro. Toto spravodlivé zaradenie notárov cieľom uspokojenia tých malo bv sa čím prv previesť.
Zadelenie notárov do obcí na lepšie ó výhodnejšie miesta neprevádza sa dľa zásluhy, ale ľubovôle, stranníckosti. Nové pomenovanie notárskych hodností, ako sú: adjunkt, tajomník, hlavný tajomník, riaditeľ, malo by sa zrušiť. Toto pomenovanie vôbec nezodpovie. Verejnosť pozná len vedúceho notára, prideleného notára a notárskeho čakateľa - praktikanta -. Notári moc sú ukrivdení aj na tom, že válečné roky sa im nezapočítaly do platového postupu vzdor tomu, že viacerých notárov kvalifikácia prevyšuje kvalifikáciu úradníkov zadelených do kategorie A. Táto krivda notárov mala by sa čím prv napreviť, zvlášte včul pri výhodnej resystemizácii. Ináčej notári dľa ich vážnej práce sú si toho hodni, aby boli vládou lepšie všimnntí, prevádzajú tú najťažšiu a najueprijemnejšiu administratívnu prácu: exekúciu zákonov a nariadení a mnohorazy neprijemný styk so stránkami.
Mal bysom poukázať aj na rozdiel zachádzania s úradníkmi pôvodu slovenského a českého. Cez iné okuliare hľadí sa na slovenského a iné na českého úradníha, a to tak z ohladu postnpovania úradov ania a k kvalifikovania jako aj z ohľadu posudzovanin pri vymeraní trestov. Slovenské úradníctvo vidí to očima a cítí to na svojej koží. Český úradník pri posúdení ešte zväčša postúpi, ako sa to povie, buchne na hor. Po strane takéhoto zachádzemia s úradníkmi národnosti slovenskej vláda tých nedocieli žiadnej dôvery.
Pozrime ale ďalej do rozpočtu a hľadajme tú spravodlivú kvótu, a to pri poukázaní výdajov na vecné veci, tedy na výdaje sociálnych pečlivostí, na stavebný ruch, vodovodné, melioračné atď., vôbec na investície, či aj tam pre Slovensko sú primerané tak vysoké obnosy horemvzaté, ako na osobné veci? Áno, aj tam najdeme kríkľavý pomer, ale opačného smeru, lebo pre Slovensko na tieto výdaje obnosy až do počudovania sú malé. Týmto liekom Slov ensko sa nevyliečí.
Kde je tedy ten spravodlivý a svedomitý kľuč podelenia? Nemá sa tedy človek zasmiať či pohoršit na tom, keď niekto povie, že sa na Slovensko dopláca? Kto to môže tedy povedať? Ten, kto Slovensko nezná, kdo to na svojej koži necíti.
Slávny senát! Ešte len pár slov o nezamestnanosti a vysťahovalectve. Najväčší počet procenta na nezamestnanosť a výsťahovalectvo v republike padá na Slovensko a Podkarpatskú Rus. Keď hľadám príčiny, najdem icb v tom, že Slovensko je zaplavené bratmi Čechmi. Pri zaplňovaní miest či v úradoch, či v podnikoch atď. Slováci so žiadostiami o umiestnenie sú odstraňovaní. Na Slovensku demolované, zničené, demontované, do historických zemí preložené podniky atď. na Slovensku nijakými druhými nie sii hradené. Voľný pohyb týchto nezamestnaných je hatený a do cesty sú im kladené rôzné, mnohorazy nesplniteľné podmienky.
Že aká je veľká nezamestnanost slovenského obyvateľstva, to najlepšie vidíme mi, slovenskí poslanci a senátori, lebo ubiedený ľud uchádza sa u toho, ku komu má najväčšiu dôveru, u svojho poslanca alebo senátora. Z kameňa by musel mat človek srdce, ab nevyhovel žiadostiam o intervencie. Žiaľ Bohu, lebo našími intervenciami, našim ubohým nemôžeine pomôcť. Smuťné máme zkúsenosti. Žiadatelia o úrad, o službu za odpoveď dostanú: Nelzä vyhoveť, lebo že nie je súci do žiadnej práce alebo úradu, alebo že musia by ť najprv 300 až 400 legonárov umiestených, ktorí dľa min. nariadenia majú prednostenské práva, pri ženských je príčnou, že miesta až na 2 roky sú, preplnené, s prev ýškom v službe o 200 ženských síl. Jediným slov om pred Slovákmi brány sú zavreté a vstup brání 300 až 400 legionárov zvonku a 200 žien.
Na nesprávnosť týchto príčin len zkrátka chcem poukazať, že keď brat Čech, ani nie legionár, žiadal na Slovensku, bolo to v Bratislave, službu, dostal za odpověď, - že v behu 3 dní aby sa hlásil o prev zatie vy menovacieho dekretu. 3 mesiace som sa uchádzal pre môjho klienta a nemohol som to dostať. Kde je tu pravda?
Z takýchto a podobných zkúseností úsudok si musí človek robiť, že Slovák posadený je za súceho len na vylievanie krvi, obetovanie života za vlasť už či pri vydobytí československej republiky, či včas v ktorejkoľvek chvíle. Súci je svoje dávky do podrobna zaplatiť. Ale na to, aby nedal úrady zametať, ako četník zbran nosiť a k tomu podobných služieb konať, na to je Slovák nesúci, neschopný, na to je schopný len brat Čech, aby mohol okrem platu aj diety dostávať.
Konečne mal bysom sa ešte zmieniť o našich niektorých bratoch Čechov na Sľovensko vyposľatých, o ich kvalifikáciach, o ich účinkovaní a zvlášť o ich chovaní sa na Slovensku, keďže to ale s rozpočtom nesúvisí, ponechám si príležitosť na neskoršiu dobú, tým viac, lebo predmet je veľmi obšírny a zdľhavy.
Hovorí sa, že nemáme dostatočného dorastu na dosadenie miest na Slovensku v istých pádoch a na istý ch dráhach dovolím, ale aj odôvodním, že prečo. Dorastu mali by sme dost, ba hádam už až primoc, ale je vy dané heslo nechať žiakov v čím väčšom počte prepadávať, čoho je dôkazom, že zo 100 % do prvej triedy zapísaných ani len piata čiastka v škoĺách po dobe inaturity neostane. Myslím, že v prešovskom gy mnaziu bolo pred 9 rokmi do prvej triedy žapísaných žiakov 132, laňajší rok do 8 triedy dostalo sa z nich asi 18, na matúre prepadlo 8, a z 10tých len jedon je prematurus. Keď by som aj presný počet nebol udal, moc málo som mohol pochybit: A takto ostáva nám len nedoučený proletariát. Nebol by tedy ani čud, keď by sme úplného dorastu nemali. Má to tedy svoju príčinu, že vláda na stredné a vysoké školy za profesorov bratov Čechov menuje.
Náš dorast pre malý plat štátnych úradníkov, pre ždľhavý postup, pro rozdielové posudzovanie v štátnej službe ani sa veľmi neriadí, ide na dráhu, ktorá mu voľnejšiu ruku, väčšiu slobodu, väčší plat atď. zabezpečuje.
Pri takomto zachádzaní so Slovákmi môže byť Slovensko bez politickej autonomie? Nie. Tej sa nikdy nezriekneme, tedy by sme sa zriekli pre našich potomkov nášho každodenného chlebíčka, o ktorý každodenne prosíme Boha.
Slovenská verejnosť očakávala, že pán ministerský predseda v jeho prejave zmieni sa aspoň o najsúrnejších a najpálčivejších otázkach Slovenska, týkaJúcich sa zvlášť najchudobnejšej vrstvy, obyvateľstva, a slúbi a prevedie rýchlu pomoc. Takéto otázky sú: vymáhanie vkladov v býv. maďarskej sporiteľni v Budapesti. Táto otázka - je pravda - už sa započala riešiť. Vymáhanie náhrad, vzniklých škôd bolševickým vpádom na južuom Slovensku. Vymáhanie fondov a nadácií, nakladaných maďarským ministerstvom vnítra v Budapešti.
Riešenie otázky staropenzistov. Táto otázka, je pravda, už sa započala riešiť. Riešenie platov cirkev ných učiteľov. Nov elizovanie platového zákona úradníkov so zavedením rodinných prídavkov. Riešenie penzijného zákona úradníkov tým spôsobom, aby do penzie i by tné bolo započítané. Ďalej očakávali sme riešenie otázok pre Slovensko tak zaujímavých, ako sú: Riešenie otázky: modus vivendi. Otázky v yŕovnania železničného dopravného, oproti zemiam historickým; prevedenie prác vodov odných a kanalizačných. Pri tomto bode musím pripomenúť, že kým subvencia pre rok 1930 pre zeme historické je až priveľká, dotial pre Slovensko ozaj smiešna, vzdor tomu, že kým sieť kanalizácie a vodovodu v historických zemiach je rozsiahla, dotiaľ u nás na Slovensku a Podkarpatskej Rusi ledva sa pozná. Tak iste je i s melioráciou, dokiaľ v historickýčh zemiach prevádza sa huste, u nás na Slovensku len pre oko.
Toto konštatoval i pán generálny zpravodajca rozpočtu pán sen. Stodola. Ďalej o náprave pozemkovej reformy, kde sa najväčšie politické prehmaty konajú. Pri takýchto smutných okolnostiach a zkúsenostiach je samozrejmé, že pre Slovensko najnútnejšou otázkou je politická autonomia.
Zo strany vlády a bratov Čechov mýlne sa to chápe, že docielením politickej autonomie Slovensko sa chce separovat, je priamo opačne. Slovensko len dosiahnutím politickej autonomie vidí opravdivé sblíženie a porozumenie s národom českým. Áno, pánom bratom Čechom ľahko sa je honosiť s terajšími pomerami, keď celý aparát republiky pozostáva tak rečeno z bratov Čechov, počnúc od ministerských kresiel až po ostatné sriadenecké miesta.
My Slováci túto vý hodu postradáme, vzdor tomu, že na uplatnenie tej máme rov naké práva, taký istý nárok ako bratia Češi. Áno, i my Slováci velebíme ideál slobody a žiadame si ho.
Slávny senát! Nebudte na mýlke, že Slov ensko, Slováci alebo slovenské úrad níctvo závidí hisťorickým zemiam a bratom Čechom, českému úradnictvu, českému robotníctvu, o nie, zo srdca im to dopraje, veď ste nám bratia a tešíme sa vášmu blahu, ale tým istým, potažne zvýšeným pocitom, prajeme si to i sami sebe preto zvýšeným pocitom, lebo košeľa je bližšie k srdcu než kabát.
Bratia Česi proti Slovensku a Slovákom ale uplatňujete to staré porekadlo, že nasytený neverí hladujúcemu. Pardon vynimkám, ublížiť nikomu nechcem.
A preto Hlinkova slovenská ľudová strana, ktorú mámj česť zastupovat, pre tu prednesené a mnohé iné, na úkor Slovenska spáchané krivdy, rozpočet pre rok 1930 neodhlasuje. (Potlesk.)
Místopředseda Donát (zvoní.): Dále je ke slovu přihlášen pan sen. Šťastný. Uděluji mu je.
Sen. Šťastný: Slavný senáte! Státní rozpočet a státní hospodářství nemusí se vždycky navzájem krýt. Avšak státní hospodářství a národní hospodářství nejen se pravidelně nekryjí, ale někdy také stojí si zcela odlišně. Státní rozpočet je preliminář, jehož struktura spočívá na odhadech. Na straně vy dání mívá tento odhad více štěstí, než na straně příjmů; poněvadž, jako každý hospodářský celek, může i stát svá vydání poněkud lépe odhadnout a stanovit. Ve vydání byla do nedávna jedinou temnou položkou míra reparační povinnosti, jejíž konečné určení ovšem nebylo v našich rukou. A na tu, zdá se, jsme spořili a třeba nebylo ani přibližné jistoty o její číslici, zdá se, že spořili jsme někde poněkud přílišně.
Dosud jsme, což sluší s díky kvitovat, hospodářsky aktivní. Vždyť před několika měsíci jsme četli o přebytku téměř jedné miliardy z rozpočtového roku 1928. Rozpočtová nepřesnost prelimináře příjmů jde tedy státním financím k duhu. A uvážíme-li hodnotu daňových nedoplatků - mluví se dokonce o miliardách - pak nesmí se odsuzovat jako nevlastenecké, vyslovuje-li kdo mínění, že berní šroub mohl by přece jen poněkud povolit. Když vidíme, že stamilionová číslice daní důchodových z více než polovičky zaplacena je námezdními zaměstnanci, pak se zřetelem k hospodářskému postavení dělnictva je tu potřebí vyvolat určitou pozornost.
Dá se pochopit úsilí státního aparátu finančního pro soustředění finančních prostředků státu a také to, když v horečném napětí zahalí se zrak před některými skutečnostmi. Někdy však až přílišná ostrost fiskální vyvolává psychologický stav, který nejen že má opačné účinky, ale kus po kuse ubijí občanskou morálku. Vedle křiklavých případů z kategorie, za níž nejsem oprávněn mluvit, je to průmyslové dělnictvo, jemuž bezohlednost berní prakse zůstavuje velmi citelné bolesti. Srážkový systém daně ze mzdy je naprostou bezpečností, že státu neujde z dělníkovy povinnosti jediný haléř, ale vědí bozi, jak při té přílišné zaměstnanosti berního personálu zbývá času na zbytečnosti. Ten dělník, jenž srážkou ze mzdy dopadne spíše hůř než dobře, dostane ještě také platební rozkaz. Kdyby z takového případu nevyplývalo už nic horšího pro něj než zbytečné pochůzky a rozčilení, pro šikany je toho právě dost. A kdyby bezděčně, takhle se ze státních orgánů stávají dobří agitátoři pro mínění ve vrstvách lidových, státní myšlence ne právě nejpříznivější. Vím, že berní prakse je článkem těžkým ve státní administrativě a vysoce zodpovědným, ale právě proto musí být odpovědnost chápána s hlediska širšího. než jen fiskálního.
V hospodářství ovšem se musí spořit. Ale právě dobrý hospodář nespoří za každou cenu. Uspořená koruna není vždycky požehnáním. Chci zde ukázat, že naše spoření vybíhá tak trochu ve fanatism, který zaslepuje právě tam, kde by se žádalo hodně pozornosti k hospodářským hodnotám, které tímto způsobem unikají.
Racionalism je současně hospodářským heslem. Ne jen u nás, v celém civilisovaném světě, a proto také u nás. V boji ovšem není místa pro sentiment! Naše industrie, v témže oboru rozčlánkována, vede vzájemný konkurenční
boj. Je to tak dohře, poněvadž jako celek je nucena s přebytečnou výrobní kapacitou za hranice, a v průvanu světové konkurence pak přijímá boj, ať chce, nebo nechce. Ale z racionalisace, tak jak běží, a opět v celém civilisovaném světě. teče krev! Ona nepřináší požehnání, ale stává se kletbou; ubírajíc dělníku práci, staví ho mimo zaměstnání, aby řada hladových rostla. To je problém zoufale naléhavý a přes vědomí, že ze samozřejmých důvodů zachování schopnosti konkurenční na venek nemůže být řešen jen u nás, nýbrž jednotně pro všechny industriální státy, přece jsou tu silné důvody, zasáhnout okamžitě.
Mezinárodní Organisace Práce není pojem abstraktní, nýbrž konkretní a živý. Tvoří jej zástupci jednotlivých národů, států. A jestliže tato jednotlivá zastupitelstva přichází do Ženevy inspirována proti lidskému rozumu, pak ovšem se řešení bolestného problému nedočkáme. Co však s ním? Toť otázka, kterou pod zorným úhlem odpovědnosti za klid a pořádek ve státě sluší zodpovídat naší hospodářské a sociální reakci, která poslední tři roky vládla, a i dnes se snaží udržet svůj systém. Sledovala-li mírová smlouva ve své kapitole XIII, po veliké válce národů myšlenku míru také uvnitř států, míru sociálního, pak přiznejme si, že nejsme právě hodný mi syny této veliké doby. Kazimírem je, kdo v této věci uniká harmonii celku. A prosím, přes tu pestrost svého složení, Mezinárodní Organisace Práce usnesla do této doby 29 konvencí, z nich pak náš parlament dosud ratifikoval celých 11! Stojíme tak na hanbě až za Polskem, autokratickým Maďarskem a Rumunskem, v pořadí na místě 18.!
Naše stanovisko k hospodářské racionalisaci je kladné, sám jsem měl příležitost hájit ho na mezinárodním foru. Ale to, co pod heslem racionalisace provádí vedení výrobního kapitálu v celém světě a pak nutně také u nás, je pouhé kastovní zneužití stupně, dosaženého vývojem výrobní techniky. Není tu ohledů na zájem národní společnosti, není ohledu na zájem státu, a přehlíží se možné důsledky, jichž nebezpečí při takovéhle hospodářské politice je na dosah ruky.
Bojujeme-li proti našemu bolševismu. pak náš boj je otevřený, poctivý a důsledný, protože vychází z hlubokého přesvědčení. Jen slepý může nevidět, že bolševism u nás je programový kraval s průhledným cílem negace, takticky určený k ukřičení rozumného postupu dělnictva za dosažitelným. Je-li on velezradou ve smyslu zákonů státních, je neméně velezradou na podstatných zájmech proletariátu. Jestliže bolševici všude, ovšem s výjimkou Ruska. dopouštějí se té nešikovnosti, veřejně hlásajíce, že >čím hůře, tím lépe<, pak takových 80 tisíc nezaměstnaných a politika nízkých mezd je veřejnou obžalobou ze spoluviny na jejich laciné existenci.
Současná politika probíhá ve znamení řešení hospodářských krisí. Prvenství má ovšem krise zemědělská. Nechci mluvit o postavení úředníků a zřízenců, ale bylo-li už řečeno, že tento stav neměl ještě konjunktury, tážu se, kdy mělo konjunkturu dělnictvo? I když tu byly veselejší chvíle plné zaměstnanosti, tož nikdy nebylo tak, aby dělnictvo disponovalo s přebytky k opatření pro zlé časy. Ty zlé časy tu nesporně jsou, a nejen, že kritické postavení dělnictva s tohoto místa řešit nelze, účet řešení všech ostatních míří ještě dělnictvu k tíži. Vždyť každékoli zvýšení cla o tutéž proporci zvyšuje cenu mouky. Je zajímavo: Když letěly ceny zemědělských produktů dolů, ani jsme to neucítili na ceně chleba, ale jakmile přijdou nahoru, z kteréhokoli titulu, ihned je tu zvýšení ceny mouky. To znamená, že každým soustem doplácí rodina dělníkova na řešení zemědělské krise. Pan ministr železnic má sehnat na třináctý měsíc a na zvýšené pense. Do obecného zvýšení tarifů se mu nechce, ale měl by, zdá se, kuráž do revise zlevněných jízdenek dělnických. Upozorňuji pana ministra, že změna tarifů ze září 1928 sama už velmi citelně zasáhla do rozpočtu oněch dělníků. kteří nebyli tak šťastni, aby získali byt v blízkosti místa svého zaměstnání. Ovšem není mnoho oněch. kteří vydělají 12, resp. 18 set korun za měsíc. Ale i ti docilují takových výdělku zpravidla prací přes čas i v neděli, a velmi často právě tento mimořádnou námahou a s mimořádnými výdaji získaný příplatek doplňuje dělníkův výdělek na onu hranici. Ztrátou výhody levného tarifu zaplatí pak dělník více. než mimořádnou námahou prací přes čas a v neděli získal. Je to nespravedlivé, ale přes naše opakované intervence tlak nepovoluje. Tedy na tuhle revisi pozor, není dobře, aby cokoli se komu dá účtováno bylo okamžitě dělníkům!
Pan ministr železnic měl by se po úsporách poohlednout jinak. Vím, že jeho ministerstvo jest jenom článkem v celku státní administrativy a on sám jen členem vlády. Není tedy jen jeho hříchem, že trvá systém, podle kterého může správa železniční použít pro své investice pouze čistého výnosu a jen z milosti ministerstva financí, pouze část daní přepravních. Investice trpí a zastaralým zařízením těžko obstojí železnice v konkurenci s automobilem, autobusy a letadly.
Hlemýždí postup prací, velmi naléhavých prací, vleče těžké závaží interkalárních úroků, čímž nepoměrně zdražuje vlastní provedení. Všimněme si jen, jak dlouho trvala stavba druhé koleje z Vysočan do Lysé, jaké bylo pracovní tempo při stavbě druhé koleje ze Zdic do Plzně, z České Třebové do Přerova a z Brna do Břeclavě. Daleko markantněji se toto tempo jeví při výstavbě nádraží v Kolíně. Přesných dat ovšem nemáme po ruce, ale sotva přeháním, pravím-li, že od roku 1925 je v Kolíně prostavěno nejméně 15 milionů. Kdo zná dosavadní výsledky oněch prací, zhrozí se onoho nic, které je výsledkem tak velikého nákladu. Zachová-li postup oněch prací toto tempo ukončíme kolínské adaptace sotva za dalších pět roků. Interkalární zatížení ovšem, při tom poroste úměrně s miliony dalších nákladů, zdražujíc celou investici hříšnými procenty.
Řešení velikého problému pražských nádraží je kapitolou velmi bolestnou. Budování nákladního nádraží u Červeného dvora za dobu od července 1928, kromě kanalisace a trochu planýrky nevykazuje už ale docela nic. Má-li toto tempo dodržet výstavba topírenského nádraží v Libni a nákladního nádraží na Maninách, pak sotva se kdy dočkáme uskutečnění vážných projektů státní regulační komise a studijní kanceláře státních drah.
Hospodářské kruhy, na místě prvém ale hospodářství hlavního města republiky, velmi zajímá také věc přestavby krátké trati z Vršovic do Modřan. Ta přec dávno už není otázkou, když vypracovaný projekt už dva roky je schválen a leží snad na stolku pana ministra. Jak těžce tento stejně nemožný úsek brzdí naléhavý rozvoj komunikace města Prahy, to ještě ukáži.
Těžko také přecházet ono tak nepatrné málo, co bylo dosud vykonáno pro investiční stavby vysoce rentabilní. Míním tu v prvé řadě úrovňové přejezdy zejména tam, kde hlavní cesty křižují trati s hustou dopravou. je přece v zajmu železnic i veřejných prací, aby takové přejezdy byly odstraněny zřízením nadjezdů nebo podjezdů. Praha by zde ušetřila velmi mnoho na personálních výdajích, silniční fond by značně přispěl, automobilní a pouliční doprava by se uvolnila a trvalé nebezpečí přejezdů bylo by odstraněno. Často by takový přejezd zaplatil obnos, kterým dráha nahražuje následky katastrof, při čemž zničené životy lidí, zaplatit nelze.
Ani v jiných oborech investiční politiky neprojevuje železnice dost hospodárnosti a smyslu pro zásady správné Finanční politiky. Objednávky nových vozu nedrží tempo s vyřazováním starých. Naše železniční správa dobře ví, že nový moderní stroj jen rozdílem ve spotřebě paliva proti nehospodárnému stroji starému, tedy jen touto úsporou se sním zaplatí za pouhých pět roků! Ale na to se fouká, dále mrháme drahé statky při výkonu, který je draze placenou ostudou, špatně reklamujíce naše prvotřídní strojírny. Není pádnějšího důkazu, jak draho platíme to tak zvané šetření.
Nejsem osobně ctitelem jakéhokoli požitkářství a prosím jen pány - páni agrární strany zde nejsou - kteří ve své domýšlivosti. poněvadž živí ty městské parasity, tak rádi soudí, aby v zájmu svých dětí, jimž nezbytně připadne jednou osud městských lidí, aby národní zdraví osvobodili od daně přepychové. Mám tu na mysli žádoucí reparaturu tuberkulosou ohrožených plic lidí, pracujících v továrních a kancelářích velkých měst. To není záležitost jenom pražská, ale Praha je svým rozsahem a důležitostí u nás povolaným v této věci měřítkem. Podívaná na pražských nádražích v sobotu odpoledne a s neděli ráno není právě doporučením. Masy zápasících o místo ve vlaku mlčky žalují do největšího nedostatku v železniční dopravě. Ale daleko horší je stav na venkovských stanicích při večerním návratu. To utrpení zpáteční cesty úplně zvrátí žádoucí účinek výletníků. Lidovému zdraví se tak konec konců více ublíží, než prospěje. Nechci ukazovat na cizí vzory za každou cenu, ale co jsem viděl v této věci ve Švýcarsku a Francii, stálo by za studium. A věc je přece jednoduchá. Vidíme-li ty garnitury výletních vlaků s šedesátiletými vozy, máme opět důkaz toho podivného spoření. Zdraví lidu je statek cenný, ten ruinujeme, aby ho veřejné finance na jiné straně draze honorovaly, a současně škrtíme možný jinak rozvoj dopravy, jejíž znásobení úměrně násobí příjem státních železnic. Nechci-li dráždit dohazováním, že za stejné peníze nemajetným vrstvám je údělem taková dopravní trýzeň, táži se jen, nachází-li kdo v tomhle žádoucí stupeň hospodářské prozíravosti?
Nejhůře vyniká naše zaostalost, přejdou-li naše železniční vozy státní hranice. V cizině se za tyto vozy opravdu musíme stydět. Každý, kdo po cizině cestoval, potvrdí mi tu naši výhodu, že tlačenicí obtěžováni nejsme. Do československého vagonu nikdo nechce vstoupit, nemusí-li. Při této ostudě je na pováženou, že jsme od převratu neobjednali ani jediný čtyřosý, řádně vybavený vůz. Máme v Praze prvotřídní továrnu železničních vagonů světového významu, již ovšem touto skutečností podivně doporučujeme. Ale ovšem spoříme!
Také v elektrisaci bylo by potřebí postupu sice prozíravého ale jinak intensivního. Tady nemyslím na elektrisaci pražských nádraží, kde po čase snad nezastane kámen na kameni a dosavadní zařízení stejně bude nutno sejmout. Obracím zde zřetel na blízké trati pražské, které po mém názoru brzy už nezvládnou dopravu dělnictva a zaměstnanců pražských továren a úřadů vůbec. nebudou-li s největším uspíšením elektrisovány. Měl bych ještě další výtky, ale zdálo by se snad, že jsem zlý. Byl by to omyl, nechci být zlý m, ke všem těm výtkám vede mne nejlepší úmysl věci prospět. Jsou-li však případy, kde mlčet není oportunní, je to jistě zde.