Předseda (zvoní): Prosím, aby pan president nebyl vtahován do této debaty!

Sen. Mikulíček (pokračuje): Když je tam v rozpočtu 19 milionů, pak by to z toho rozpočtu musilo zmizeti! Zde s tohoto místa po prvé řekl nynější velmi loyální místopředseda posl. sněmovny Josef Stivín ministru Šrobárovi: Krvavý pse! Na to dodal: Oko za oko, zub za zub. A co potom následovalo - tak mi to řekla stará tetka Kolařice, která sedí doma a je chudá jako kostelní myš - že vždy ten nejradikálnější byl pozván nad Prahu, dostal infekci a za 3, 4 dni byl nejloyálnělší.

Tak se zachází s desítkami, sty i tisíci milionů v době krajní krise. Mám zde položku zákonodárné sbory, kterou jsme měli na starosti. Členové obou zákonodárných sborů dostanu 27 mil. Kč. Tak jste si to rafinovaně navenek zařídili, že když my, oposice, která nemá viny na tom, co se zde stalo, jsme viděli, že jsme úplně bez vlivu v rudozelené koalici, musili jsme vypřáhnout, když jsme viděli, že se zde nic v tomto systému, který se zapřáhl do služeb vykořisťovatelů, velkostatkářů, majitelů dolů, továren, bank atd. nedá nic dělat, když jsme viděli, že naše návrhy se uvnitř 74 členů sociálnědemokratických zamítají, musili jsme odtud pryč, musili jsme jít mezi lid a říci: Máme dělat politiku takovou, jako Scheidemann, Noske a Ebert v Německu, anebo tu naši starou třídní, revoluční politiku? A dělníci nám dali za pravdu, že jsme tehdy učinili správný krok. (Hlas: A prohráli jste to!) Ještě jsme to neprohráli, pane kolego, vy to prohráváte, protože vaši největší politikové a národohospodáři jsou zahnáni světovou krisí do slepé uličky a nevědí si z ní rady. Konference na konferenci, o odzbrojení, omezení ozbrojení - vidíte, jak to všude vypadá. Wells vám napsal v "Lidových novinách" před 14 dny úvodník, kde píše: Jestliže se nevzdáte samostatnosti těch největších států a neutvoříte svaz všech států, je válka nevyhnutelná, jako že noc přijde po dni. To praví Wells, který není bolševikem, ale který Rusko procestoval a postavil se věcně proti systému, který tam existuje. Bylo řečeno, že stará válka byla sice tvrdá, ale nemohla zničiti lidstvo, ale budoucí, moderní válka jistě že tak učiní. Vy jste v koncích, ve slepé uličce a nevíte, jak se z ní dostat. Byl úmysl napřed vyrvat ¹/₆ zeměkoule pro vykořisťovatelské choutky kapitalistů celého světa a shoditi tam ten socialistický systém, vytvořiti z Ruska kolonii, ale je tu jedno a vy to víte: Koho byste poslali na ty naše soudruhy v Rusku? Sami tam nebudete chtít jít, budete chtít býti "enthoben" jako za Rakouska tož zase nás, ale jak by to dopadalo, nedovedete si vypočítat, poněvadž když Béla Kuhn šel ve Vídni před soud, zase měšťácké noviny a jejich redaktor napsal - a není ten Stránský i ti ostatní, jak se všichni jmenují, nejhloupější - že nejde jako obviněný, nýbrž jako žalobce ve vědomí, že za ním stojí nejen svaz sovětských republik, ale daleko silnější moc, komunistické strany v celé Evropě. Proč? Ta síla toho komunismu není v našich osobách, ta je v tom, že vy jste přivedli pracující třídy všech vrstev do takového zbídačení, v jakém skutečně od dob zrušení roboty ještě nikdy nežily, a poněvadž dnes ten lid není tak analfabetický, jako byl tehdá, proto právě je nebezpečí v tom jeho vědomí, že my mu dokazujeme denně příčiny jeho bídy. Tak na jednom táboře, který jsem konal, měl jsem též tři sociálnědemokratické sekretáře a položil jsem jim otázku: pánové, věříte v možnosti zlepšení situace pracujících tříd bez odstranění soukromokapitalistického právního řádu? Ale oni zůstali odpověď dlužni, poněvadž v soukromokapitalistickém právním řádu při využití racionalisace, techniky, chemie a všeho ostatního ve prospěch Jednotlivce není možno zmírniti bídu pracující třídy. A když dokazujeme tyto poměry, tu vaší stoupenci, kteří mají od vás různé výhody a výhodičky, zejména při pozemkové reformě a i při jiných věcech, říkají: nač jste tam? Však jste tam! Ano, říkám otevřeně, nač jsme tam? Kdyby bylo dělnictvo a pracující rolnictvo před 10 lety odstranilo tuto plachtu, která není nic jiného než záclonou, za níž se odbývá to vykořisťování, pak nebylo s poplatnictvem celé republiky tak zle jako je dnes. Právě proto se to udržuje, že není tu dosti odvahy, že není tu dosti osobní statečnosti několika jedinců, aby se postavili za důsledky tohoto vykořisťovatelského systému. A proto je tu aparát 450 zákonodárců, kteří prý to podle ústavy všechno dělají a kteří jaksi skýtají záruku občanstvu, že se to děje tak nejlépe.

Vážení pánové, 27 mil. dostaneme všichni dohromady, já se v to počítaje, a jediné ministerstvo Benešovo překročilo rozpočet o 26 mil. A to nedá se veřejnosti, aby se to také správně skritisovalo. Jediné ministerstvo vojenství překročilo svým zvýšením nad preliminář tuto sumu trojnásobně, a také to nedostane se do veřejnosti. Ale v rozpočtech pro zákonodárné sbory je něco charakteristického, je tu nějakých 232.000 Kč nad 18 mil. Kč v parlamentě a je tu 294.000 Kč nad 9 mil. Kč v senátě. Pánové, já nevím - ale jak jste si to udělali, tak to máte - že práce předsedů obou zákonodárných sborů je třikrát tak cenná, jako práce každého jiného poslance, že musí dostati o 100.000 Kč více a že také páni místopředsedové mají o 12.000 Kč ročně více. Ale to pořád při osmi místopředsedech mělo by to býti pro sněmovnu jen 1.96.000 Kč a pro senát také jenom 196.000 Kč nad ten celkový obnos. A tu vidíme u senátu o 98.000 Kč více a u parlamentu o 41.000 Kč více. K tomu 9 miliardovému rozpočtu není to snad tak hrozný obnos, ale marná sláva, mějte na hromadě 1 milion, když 1 korunu vezmete, nepřibude a když po té jedné koruně to bude ubývati, bude hromada pozvolna sesýchati. A tak je to i se státem. Další položka je delegačné poslanců 150.000 Kč: Pánové, jaké delegačné, vždyť máme volné jízdenky za 2.000 Kč? Jaké tedy delegačné 150.000 Kč a dále delegačné pro senátory 100.000 Kč! Vždyť senátorů je jenom polovina tolik co poslanců, ale jejich delegačné není jen 25.000 Kč. Dále je tu položka "representace předsednictev obou sněmoven" po 40.000 Kč a pak je tu udržování automobilů po 150.000 Kč. Mně aspoň, jak je známo, a po 11 let jsem již zvolen ve sněmovně a zde, bylo vždy řečeno, že jenom předseda zákonodárného sboru má právo na automobil na státní útraty. Jak to tedy, že se najednou počítá pro auto 150.004 a tu jsou tři auta. A co je to za další položku, mimořádné práce ve sněmovně 245.000 Kč, v senátě 320.000 Kč. Pánové, tyto obnosy, kdyby se shrnuly, a to, co se prodělává na Lánech a co se dá zbytečně z těch 846.000 Kč na Hrad, nemusili byste barbarsky vyhazovat ty chudé lidi, kteří nemají práci, z těchto baráčků a za tyto obnosy, na jeden rok preliminované a ušetřené, daly by se vystavěti slušné příbytky pro tyto lidi. Jste však k tomu hluší a slepí, zatím si myslíte, máme moc kuráže, když sto jíte za hradbami policajtů, kdežto Vy osobně se neangažujete. Já bych byl býval vděčen, kdyby na mě nebylo šlo 10 policajtů, nýbrž 10 senátorů, kdyby mě bylo vyhazovalo, byl bych radši, snad bych dostal nebernou, ale někteří kolegové by měli také nějakou tu bouli. Ono se to dobře mluví, když přijde 6. března k nám do Hodonína na 200 hladových lidí 70 četníků a policajtů, řekne se, vy jste zbabělí. Vy jste ovšem hrdinové, ale za hradbami policajtů a četníků, avšak my musíme osobně v popředí toho proletariátu, který tam musíme vésti, poněvadž jiné spásy není, buďto se nechá bez jakéhokoli protestu zotročiti úplně, anebo přeci jen, když nastoupí boj, má naději, že se mu povede lépe.

Vyčítáte nám, jak mně zde bylo řečeno jedním panem senátorem, tuším Sechtrem - běžte do Ruska, když se vám to nelíbí. Jaká je to řeč? Proč mně Československá republika dávala příslušnost? Proč Československá republika odvádí moje děti, proč bere ode mne daně, když ústava zabezpečuje rovnost všech? Je-li tu určitá třída, a zejména v tomto případě pracující třída, jíž mám čest býti zástupcem, a je-li ta třída zde držena k povinnostem daňovým a vojenským, pak jí nesmíte upírati práva, nýbrž musíte napřed zrušiti, anebo změniti ústavu. Nač bychom chodili do Ruska? My si troufáme udělati zde, co v Rusku, a jestli vy štvete proti nám, že v Rusku mají hlad, může se to vykládati maličkým dětem, které neumějí číst a psát. Pánové, já jsem 22 roků samostatným rolníkem a hospodářem. Za předloňsko ³/4 úrody jsem vyměnil druhým lidem na semeno, a vím, jaká je revoluce v zemědělství, když přeměním dřevěné pluhy v železné a když dřevěné brány vyměním železnými. Za cara bylo v Rusku nadbytek a bylo tam 160 traktorů, dnes je tam 260.000 traktorů a je tam hlad? Ano, byl nadbytek, ale jak se získal? Dnes čtete zahraniční noviny, pokud je mají lidé, kteří jim rozumějí, jaký je hlad a bída v Číně, že miliony lidí tam umírají. Ale nikdo na to nepoukazuje, poněvadž tam vládne Čankajšek a jiní, vládnouti tam některý bolševik, zítra budou srdcervoucí a srdcelomné obrazy, jak to bylo dříve a jak je to dnes. Snad tam není tolik vyváženo, ale je tam jiná úroveň života. Proč? Jestli spočítáte v té naší malé republice milionové zisky, které plynou do kapes Rotschildů, Weinmannů, Petschků, Preisů a různých bank a když spočítáte, že v Rusku nejdou tyto zisky do kapes několika jednotlivců, nýbrž že stát jimi uhrazuje to, nač vy přirážíte, na chléb, maso a všechno, co člověk vezme do rukou, daně a různé přirážky, pak přirozeně toto plus toho dělení výtěžku lidské práce se musí někde objeviti. Již dnes se mluví a píše otevřeně na jedné straně, že pětiletka je smělý plán, který se nezdaří, který si ten Stalin, muž železných nervů, předsevzal a na druhé straně se píše: běda staré Evropě, jestli se ten plán Stalinovi podaří! My víme, že se podaří. Tam jsou tak dobře informováni jako my, za jakých poměrů žije pracující třída, žije dělnictvo v kapitalistických státech; ruský dělník ví, jak se provedla reforma v Rusku, a jak se provedla pozemková reforma u nás v Československu. Vy řeknete, že ho dnes násilím kolektivisují. V našich novinách jste mohli čísti, že to není pravda, že se Stalin ostře postavil proti násilnému kolektivisování vesnic, ale ten člověk vidí, že vymoženosti vědy a techniky poskytují mu při jeho práci výhody a že s menším risikem může zabezpečiti život nejen svůj, nýbrž i svého příštího pokolení. My do Ruska nepůjdeme, my budeme, pánové z agrární strany, dělati zde pozemkovou reformu ještě jednou, poněvadž tato pozemková reforma je tak špatná, že ani pánové z oposice, ani z vládních stran nevypočetli jednu desetinu těch nespravedlivostí, které jste napáchali. To nebyla pozemková re forma, to se může rovnati jen tomu, co se u nás dělo v době pobělohorské. Venkovský lid jste přesvědčili, že se nemá nač těšiti, že nemá co očekávati od tohoto systému, že chtěj nechtěj musí přikročiti k boji za odstranění tohoto systému a zavedení systému spravedlivějšího, při němž se také správně rozřeší pozemková reforma.

Jsme v bídě, v krisi a na druhé straně jsou stamilionové zisky ohromných podniků. Vaším prvním činem, když jste se dostali dohromady po 6 nedělním handlování o ministerská křesla, bylo znovu uvalení půl třetí miliardy Kč daně z obratu na občanstvo. Státní kontrolní úřad praví, že bohatí jsou dlužni 3.100 mil. Kč daní do konce r. 1928. Na ty není kuráž, na ty nemáte donucovací prostředky, abyste je přinutili k povinnosti plynoucí ze zákona, naopak těmto se po milionech povinné daně odpisují. Při poslední události v Praze velká insolventní firma, která měla několik milionu pasiv, měla vedle toho i několik milionů dlužních daní, ale na druhé straně zavádíte daň, která zdražuje všechno, co člověk vezme do rukou, která i vaším malorolníkům zvláště v horských krajích, kde není výdělku, ohromně zvyšuje jejich výdaje vzhledem k jejich příjmům. Správně zde řekl jeden řečník přede mnou, že obnos 120 Kč, který se má více zaplatiti na daních, nezdá se býti velikým, ale to jen tomu, kdo má 5.000 Kč v kapse; pro toho, kdo má 30 Kč a 90 Kč mu nikdo nechce půjčiti, je to obnos, který ho může přivésti z rovnováhy. Tak je tomu u lidí v horských krajích, kteří nemají žádného přijmu. Co se jim na políčku urodí, zkonsumují sami a to, co získají prodejem másla, vajec nebo drůbeže spotřebují na daně a přirážky, ale ještě jste jim zvýšili obratovou daň o tolik, že neplatí ani čtvrtinu na daních státních, co na dani obratové, poněvadž je paušalována. A ještě jste to dorazili daní domovní. Rozpočet tento neznamená pro pracující třídu žádné zlepšení. Vytváří se zde zlepšení poměrů jen pro ty, kteří toho nepotřebovali pro zabezpečení a udržení vysokých zisků, a je to Petschek, Rotschild, Baťa nebo Liechtenstein, kteří to měli zabezpečeno i dříve, a dnes jste jim to ještě utužili, poněvadž jste sešroubovali a sešněrovali každého nespokojence stokráte hůře než před 15 až 20 lety. Ve starém Rakousku stačil trestní zákoník z r. 1803, ale v Československé republice, která vznikla z revoluce, nestačí ten starý zákoník, musil přijíti zákon na ochranu republiky, za nějž nesou odpovědnost všichni, kteří byli ve vládě, a hlavně socialisté, poněvadž pro měšťáky bylo logickým důsledkem pro takový reakční zákon hlasovati. Sevřeli jste člověka do takového nevolnictví, že je často pro slovo více trestán než palič, vrah nebo zloděj. Je přivozeno, že za takových okolností rozpočet tento potíráme právě tak jako tento systém a že budeme hlasovati proti rozpočtu. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. dr. Holitscher. Uděluji mu slovo.

Sen. dr. Holitscher (německy): Velevážení pánové! Budu-li jako příslušník strany, která nyní patří k vládní většině, hlasovati pro rozpočet, jenž nám byl předložen, pak nečiním tak - mohu vás ubezpečiti - zcela určitě s nadšením. Dívám se na státní rozpočet jako lékař. Je bohužel jen velmi málo lékařů v parlamentě a dlužno toho litovati, neboť pak by snad parlament lidovému zdraví a prostředkům, kterých je potřebí, aby bylo chráněno, udrženo a opětně získáno, věnoval trochu více pozornosti, nežli tomu je všeobecně.

Dívám-li se na tento státní rozpočet trochu přesněji, a srovnávám-li, co se vydává na věci po mém názoru neproduktivní, na vojsko, na velkou armádu úředníků, na placení úroků ze státních dluhů, a srovnáme-li to s tím, co se vydává za tím účelem, aby chráněn byl nejdůležitější kapitál státu, a tím je člověk, v jeho tělesném a duševním zdraví, pak vzpomínám si na obrázek v "Simplicissimu", který jsem před několika týdny viděl: Pruský úředník stojí u lože proletářské šestinedělky a praví: "Co? Povijany chceš? Říšská obrana potřebuje nové uniformy!" Víte přece, že obnos výpomoci šestinedělkám v Německu byl snížen. A tak podobně je tomu přece také u nás. Nejdůležitější kapitál, pravím, je člověk. Ale bohužel fiskalista to neuzná, a není žádného finančního ministra, který by nebyl fiskalistou, i když to nechce přiznati. Uplatňuje se vždy znovu zcela falešná šetrnost. Nevydávají se žádné peníze, aby se chránil a opatroval člověk, a vpravdě je právě toto marnotratností. Nedávno provedl německý učenec, jménem Freudenberg šetření o tom, co stojí stát do roka předčasná smrt nemocemi. Počítal při tom jen, nikoli co stojí nemoc, nýbrž jen hospodářskou škodu, která státu vzniká tím, že lidé následkem lidových nemocí, zejména tuberkulosou a rakovinou, o celá desetiletí dříve umírají, nežli by to odpovídalo přirozenému běhu věcí. Vypočítal, že tato škoda činí v Německu do roka 70 miliard marek. Přenesete-li to na naše poměry, kde úmrtnost na tuberkulosu a jiné lidové nemoce a kde úmrtnost kojenců jest ještě značně vyšší nežli v Německu, přišli bychom také k hrozným číslicím. Před několika dny mluvil můj klubovní kolega Jarolim o vysoké úmrtnosti na tuberkulosu a plným právem poukázal k tomu, že značnou část viny na tom mají bídné bytové poměry, ale to jest jen jedna část. Jinou část viny má naše zaostalost v mnohém ohledu, nedostatek nemocnic a léčebných ústavu. Na tom všem se spoří, pro všechno to zde není peněz. Znesnadnění takových opatření, která by dovedla chrániti zdraví lidu, bylo teprve vystupňováno do nezměrna naším hrozným zákonem o obecních financích. Zákon o obecních financích měl by býti zlepšen. Jak je toho potřebí, nepotřebuji vám teprve dokazovati. Chtěl bych vám však z dějin města Chomutova přednésti jen několik cifer a dat. Město Chomutov obdrželo obecní rozpočet na rok 1929 - prosím 1929 - dne 28. února 1930 konečně, opravený, zpět. Musíme si jen rozvážiti, co to znamená, dva měsíce po tom, když uplynul rok, pro který byl rozpočet připraven, přišel zpět, když výdaje ovšem již vesměs byly venku a kdy vůbec již nebylo možno říditi se podle něho. V tomto opraveném rozpočtu škrtnuty byly všechny subvence, pro péči o mládež, sirotčinec, péči o nezaměstnané, ústav hluchoněmých a slepých, péči o sirotky, zemský pomocný spolek pro tuberkulosní, vánoční nadílku atd. Bylo škrtnuto jedním, slovem všechno, co se vztahuje na sociální péči, to jest to, čeho je potřebí pro udržení tělesného a duševního zdraví lidu, bylo škrtnuto. Zařaďuje se do státního rozpočtu 9.400 milionů Kč na vojsko. Stavím se zde na stanovisko ministra národní obrany: nepomýšlí se na to, že vojáci, kterých jednou bude potřebovati, musí přece teprve dospěti, že již ve svém mládí a dětství musí býti chráněni, nemají-li zmrzačiti a státi se z nich lidé duševně a tělesně méně cenní. To je zvrácená fiskální šetrnost, která se zde a přece také ve všech ostatních kapitalistických státech provádí. Péče o tuberkulosní je u nás ještě úplně nedostatečná. Nemocenské pojišťovny jsou to vlastně samy, které dnes s jakýmsi úspěchem vedou boj proti tuberkulose. Ale nemohou ho vésti, poněvadž požadavky, které se dnes kladou na nemocenské pojištění, je tak vysoké, že při nynějším systému tento úkol plniti nemohou. Stalo se v posledním čase zvykem brojiti proti nemocenskému pojištění. Řada lékařů hanobila nemocenské pojištění a sociální pojištění vůbec, vytýkala mu, že stupňuje chtivost lidskou a že se jí zneužívá u simulantů, a jsou skutečně lidé, dokonce ředitelé nemocenských pokladen, kteří tak smýšlejí a kteří se domnívají, že nemocenských pokladen využitkují hlavně simulanti. Bráním se rozhodně proti této výtce, která se zde vznáší, obzvláště proti dělnictvu. To není pravda, jestliže se dnes kladou vyšší požadavky na nemocenskou pokladnu, pochází to z toho, že se zdravotní stav lidu v posledních 20 letech a obzvláště od války obrovskou měrou zhoršil. Zhoršil se vystupňováním nároků, které se kladou na duševního a tělesného dělníka. Racionalisace, která se dnes všude rozšiřuje a která z člověka vyčerpává poslední sílu, jež v něm vězí, činí člověka nemocným. Nedávno vyšla práce od Kohna v Drážďanech, která ukazuje, jak vysokou měrou stoupla morbidita u nemocenských pojišťoven. Prokázal na příklad, že u jedné z největších závodních pokladen v Drážďanech - venku jsou jen takové - u firmy Seidl und Naumann, při vzrůstu dělnictva o 21% stoupl počet případů nemoci o 41% a trvání nemoci o 30% atd., od zavedení racionalisace v závodě, při které musí tito lidé po 8 hodin do krajnosti napínati svoje nervy. V textilním průmyslu činilo v roce 1926 vyplacené nemocenské 534.000 říšských marek, roku 1922 644.000 říšských marek a roku 1928 1,200.000 říšských marek. U železniční akciové společnosti - tedy jistě závodu, kde nelze mluviti o simulantech, neboť se železničářům šlape na paty tak, že nemohou simulovati - se ukázalo, že právě u těch druhů provozu, u kterých byla zavedena racionalisace a kde se dnes kladou mnohem větší nároky na člověka nežli dříve, počet nemocí v procentech značně stoupl. U železničních dílen na příklad o 10%, u provozních a vozových dílen o 6.7% a tak to jde dolů k hlavním a vedlejším skladištím a jinakým oddělením, u kterých o racionalisaci není řeči, až na 4%. Dnešní podkladu našeho nemocenského pojištění nehodí se a neshodují se více pro dnešní dobu a proto nutno naše nemocenské pojištění postaviti na zcela nový základ. Má ostatně velmi veliké mezery a jednou z nejnebezpečnějších je to, že nezaměstnaní dnes nemají žádného nemocenského pojištění; právě ti, kdož ho nejvíce potřebují a kteří ovšem jsou vydáni hladu a bídě a lékaře a lékárnu nejvíce potřebují, nemají ho. Druhou chybou je to, že invalidi, kteří z nemocenské pokladny jsou vyloučeni a béřou jen starobní a invalidní důchod, nejsou účastni nemocenského pojištění. Bude potřebí odstraniti tyto vady nemocenského pojištění. Dlužno přiznati, že se naše Ústřední sociální pojišťovna pokud možno snaží činiti vše, čeho je potřebí pro zdraví lidu. Musíme říci, že v tomto ústavu panuje skutečně sociální duch. To naprosto nelze říci o jiných sociálních institucích, i nemohu si odepříti, abych při tom nepoukázal na naši Úrazovou pojišťovnu dělnickou, kde o takovémto sociálním duchu věru nelze mluviti. V Úrazové pojišťovně dělnické snaží se především vymysliti, jakým způsobem by bylo lze tyto lidi připraviti o jejich nároky, anebo Je alespoň zmenšiti. Je potřebí prodělati s sebou způsob, jak se tam jedná. Znám případy, mohu to dokázati, že za 58 minut bylo rozhodnuto u rozhodčího soudu neméně nežli 18 případů. Mažete si mysliti, s jakou odbornou znalostí a láskou se tyto případy projednávaly, a z těchto ještě jeden případ vyžadoval 25 minut. (Sen. dr. Heller (německy): Racionalisace provozu!) Ano, to je racionalisovaný provoz. Zcela správně! Ale sociální pojištění samotné nemůže potírati lidové nemoce, k tomu patří součinnost nemocenského pojištění a svobodné sociální péče s veřejným zdravotnictvím, a veřejné zdravotnictví selhává přece úplně a nyní ovšem tím spíše, poněvadž samosprávné korporace zákonem o obecních financích jsou přece úplně vyřazeny a pro nedostatek prostředků nemohou pro věc ničeho činiti.

Charakteristickým pro to, jak tento zákon o obecních financích účinkoval, je potírání pohlavních nemocí. Máme zákon o potírání pohlavních nemocí, který žádá, aby se každému pohlavně nemocnému bez rozdílu dostalo lékařské pomoci: nemá-li prostředků, aby si ji sám zaplatil, a nepatří-li k nějaké nemocenské pokladně, pak musí se mu poskytnouti 7 veřejných prostředků. Byly k tomu zřízeny poradny pro pohlavně nemocné, ve kterých se bezplatně uděluje lékařská rada a bezplatně vydávají léky. Ty mají vydržovati samosprávné korporace. Ale zde v Praze škrtají se tyto obnosy k vydržování těchto poraden pro pohlavně nemocné z rozpočtů, a když se tam přijde a řekne, my nemůžeme nic dělati, nemáme peněz, těch několik korun se nám vyškrtlo, pak se pánové velice rozčilují a říkají, že k tomu dostali rozkaz. Obce prohlašují: Co obec vybéře, vynaloží se k tomu, aby zaplatila úroky z dluhů, je mně líto, nemohu pro sociální účely nic více povoliti. Tak se na jedné straně sabotuje to, co na druhé straně bylo považováno za nutné v zájmu lidového zdraví, co zákonem bylo předepsáno.

Zákon o obecních financích má býti nyní reformován, byla nám ohlášena novela. Má se k tomu použíti také části pivní daně, kterou nám pan ministr financí ohlásil. Má činiti 200 milionů. Máme za to, že to lze dnes lehko učiniti, aniž by tím cena piva musila býti zvýšena. Neboť víme, že dnes slad stojí zlomek toho, co stál před lety, víme, že chmel dnes stojí 400 Kč, kdežto před 3, 4 lety stál ještě 5.000 až 6.000 Kč. Cena piva však zůstala nezměněna. Tu bychom se musili domnívati, že také ceny piva musí poklesnouti, neboť právě u piva jsou suroviny hlavní věcí při kalkulaci cen, na pracovních mzdách pivovarníci mnoho nevydají, pivovary patří k těm odvětvím průmyslu, které potřebují nejméně pracovních sil pro svoji výrobu, ostatně jsou pivovarští dělníci skoro vesměs špatně placeni. Část své mzdy dostávají ještě dnes v pivě, které pivovarníka nebude mnoho státi. Ale dnes již čteme, noviny přinášejí statistiky, kde se říká, že je vyloučeno, aby pivovarnici sami nesli náklad tohoto zvýšení daně, že by to činilo u jednoho hektolitru 20 Kč, to že pivovarníci nevydělají, to že se bude musit přesunouti na konsumenta. Jestliže jste četli bilanci, kterou na příklad nedávno uveřejnil Smíchovský pivovar - neviděl jsem ve svém životě ještě nikdy takovou bilanci - jenž za 1 rok přijal tolik, co činí jeho akciový kapitál, jenž rozděluje 80%, při tom dělá tiché reservy, při tom investoval za 1 rok 1 milion a tento celý 1 milion v témže roce zase odepsal, takže ho tato investice nestojí vůbec nic - a to všechno nesli zákazníci - když jsme četli, co letos vyplácel plzeňský měšťanský pivovar za jedno várečné právo, totiž 80.000 Kč - k tomu ještě přistoupilo něco více - pak přece vidíme, že toto zvýšení daně lze zcela dobře zavésti, aniž by tím musila býti zdražena cena piva. Víme, jak to je. Bude zvýšena, pak jinak tak silné ruce zase ochabnou, bude zvýšena, jak to obyčejně bývá, nejen o daň, nýbrž pánové budou při tom hledět ještě něco vydělati a přirazí na litru 20 haléře nebo 30 anebo, možno-li, 40 haléřů.

Musím věnovati ještě několik slov nemocnicím. Nechci o tom mluviti příliš mnoho, poněvadž o hanbě nemocnic bylo v posledním čase mnoho řečeno a psáno, obzvláště pokud se týče Prahy. Nejde však při tom jen o hanbu nemocnic v Praze, nýbrž také o to, že naše nemocnice také na venku, také tam, kde jsou dobře vybaveny, kde mají krásné operační sály, kde jsou novostavby, že naše nemocnice pro dnešní dobu bohužel více nestačí. Nemocnice není dnes již místem, kterého se obyvatelstvo bojí, jak to bylo v době, kdy jsem byl ještě mladým lékařem. Dnes přicházejí lidé bez bázně do nemocnice, a vždy více přicházíme k poznání, že veliký počet nemocí lze ošetřovati a léčiti jen v nemocnici, poněvadž byt, ovšem hlavně proletářův, ale také byt středního stavu, naprosto více nestačí k ošetřování nemocných, obzvláště dokonce k chirurgické péči. Zde musíme poukázati k tomu, že počet lůžek v nemocnici naprosto nedostačuje. Roku 1927 připadlo v Německu na 1000 obyvatelů 5.7 nemocničních lůžek, v Československu naproti tomu 1.09. (Výkřiky (německy): Slyšte, slyšte!) Tedy daleko ani polovina toho, co mají v Německu, a při tom jsou v Německu ještě krajiny, kde si dnes ještě stěžují do nedostatku nemocnic.

Ke konci ještě několik slov o lékařích. Lékaři, celý stav lékařský, nalézá se dnes v těžkém postavení. Sociální a hospodářský vývoj vehnal lékaře do dilematu. Není žádného stavu, který se k obchodnímu provozu hodí méně nežli stav lékařský. Stav lékařský vzešel ze stavu kněžského. Měl a musil by státi na nejvyšším mravním stupni, kdyby měl plniti své úkoly, těšiti nemocného člověka a přinášeti mu pomoc. Dnes však jsou lékaři za kapitalistického hospodářského řádu, který se stále více přiostřuje, nuceni vydělávati peníze, pokud to jen možno, na jakýkoli způsob to jen možno. Proto byli vehnáni do postavení, které namnoze směřuje proti sociálnímu pojištění a proti nemocenskému pojištění, ve kterých již předem spatřovali nepřítele. Lékaři se proto dostatečnou měrou nedali do služeb tohoto sociálního pokroku. K tomu přistupuje, že se stává stále víc a více úkolem lékařů, aby nejen léčili nemoci, nýbrž aby jim také zabraňovali, což je krásnějším a důležitějším úkolem a což se za 40, 50, 100 let stane všeobecně uznanou samozřejmou věcí. Brániti nemocem však se dnes sotva platí, neboť to, co naši státní, úřední a obvodní lékaři za to dostávají, je nepatrné, a následek toho je také, že - nechci říci - nedělají ničeho, ale že dělají pokud možno málo. Za několik set korun měsíčně nemůže od nich nikdo žádati - musí přece vedle toho žíti z praxe - aby konali velké věci. Lékaři nemají pro nemocenské a sociální pojištění, pro úkoly, které mají konati, dostatečného předběžného vzdělání. Nemáme povinných přednášek pro sociální hygienu, lékaři nejsou vycvičeni v podávání dobrého zdání o nemocném, které přece v nemocenském pojištění hraje tak velkou úlohu. Lékař přijde z kliniky, zná diagnostiku a zná také therapii, ale nikdo ho neupozornil na to, od čeho závisí schopnost nebo neschopnost člověka ku práci. Ve všech těchto věcech nemá dostatečného předběžného vzdělání. Musíme žádati, aby v lékařské fakulty - nehledě vůbec k tomu, že také ve zcela jiných směrech obzvláště naše německá fakulta je hanebně zanedbávána, ježto učitelské stolice po celá léta zůstávají neobsazeny a dorost našich lékařů vědecky trpí - musíme tedy žádati, aby lékařské fakulty lékařům poskytly dostatečného předběžného vzdělání také v tomto ohledu, která dnes pro lékaře je nezbytnou nutností. Jen tehdy budou moci lékaři dostáti svému úkolu, který mají dnes plniti, totiž chrániti zdraví lidu a podle možnosti zabrániti nemocem.

Pánové, zkoumáme-li státní rozpočet ještě jednou se stanoviska, který jsem zde vzhledem na omezenou dobu řečnickou mohl jen zběžně načrtnouti, budete mně musit přiznati, že nás tento státní rozpočet nemůže uspokojiti. Hlasujeme-li pro něj, činíme tak, poněvadž jsme si při svém vstupu do vládní většiny byli vědomi toho, že musíme přinášeti oběti, že musíme někdy zvednouti ruce pro věci, proti kterým mluví naše přesvědčení, o kterých víme, že nejsou sociální, které však přece sneseme, poněvadž doufáme, že následkem svého účastenství ve vládě budeme s to, abychom leccos zlepšili, zažili jsme po dobo vládu občanského bloku, že naše sociální vymoženosti, ač byly tak nepatrné, byly ještě ztenčeny, že dobré zákony byly zhoršeny, že vydány byly zákony, které tísnivě doléhají na dělnictvo a na pracující obyvatelstvo tohoto státu. Doufáme, že se nám podaří zjednati zde nápravu, leccos změniti, zlepšiti a učiniti správnějším, než se to stalo za občanského bloku. V této naději vstoupili jsme do vládní většiny a poněvadž jsme to učinili, budeme také hlasovati pro rozpočet. V tom okamžiku, kdy se přesvědčíme, že naše naděje je nicotná, že nemůžeme dosíci toho, čeho jsme chtěli dosáhnouti, vyvodíme z tohoto poznání v pravém okamžiku také důsledky. (Souhlas z potlesk.)

Předseda (zvoní): Přerušuji jednání a projednávání pořadu schůze vůbec.

Navrhuji, aby se příští schůze konala ve středu dne 2. dubna 1930 o 9¹/₂ hodině s

1. Pokračování v rozpravě o zprávě rozpočtového výboru o usnesení poslaneckej snemovne (tisk 125) k vládnemu návrhu štátneho rozpočtu republiky Československej a finančného zákona pre rok 1930. Tisk 160.

2. Druhé čtení zprávy I. výboru technicko-dopravního, II. výboru rozpočtového k vládnímu návrhu (tisk 136) zákona o nabytí místních drah Zaječí - Čejč - Hodonín a Mutěnice - =Kyjov státem. Tisk 156.

Jsou námitky? (Nebyly.) Námitek není.

Končím proto schůzi.