Místopředseda Trčka (zvoní): Slovo má dále pan sen. F. V. Krejčí.

Sen. F. V. Krejčí: Slavný senáte! Více než za jedenáct let po tom, kdy padly poslední výstřely na západní frontě a bylo uzavřeno příměří, dospěly státy, které vedly světovou válku, k tomu, aby skoncovaly finanční její důsledky, či vlastně aby se jen dohodly o tom, kolik platiti. Tedy válka, její strašlivé účty, zaplaceny nejsou, nýbrž je jen konečně definitivně sjednán, jaké závazky a dluhy připadají jednotlivým státům. Protože šlo (Výkřiky sen. Mikulíčka.) ve válce nejen o celé proudy a moře lidské krve, ale o ohromné hodnoty hmotné, je přirozeno, že jako těžké stíny se táhnou tyto problémy finanční do nedohledné budoucnosti. Jako válka byla ohromná ve svých rozměrech, jako jest jedinečná v celých svých dějinách svým rozsahem vraždění a prolité krve, tak také jest jedinečný případ v dějinách, že po tak dlouhé době zůstávají nevyřízeny tyto její finanční důsledky a problémy (Výkřiky sen. Mikulíčka.) To vysvětluje, proč zápas o reparace v Haagu byl tak perný, že byl veden s takovým těžkým úsilím, že se nad celým jednáním vznášela taková nervosa, neboť musíme se vžíti do postavení i jiných velkých činitelů tam, největších velmocí evropských, a chápati, jak i jim právě tak jako nám šlo o to, aby jejich vyjednavači odešli s Haagu s tím pocitem, že svému národu a státu vyjednali zatížení co nejmenší. A náš stát jako nový, mladý, jenž celou svou existenci, celý svůj osud vhodil do této světové války, měl přirozeně zvláště na tom zájem, aby vyšel z tohoto jednání co nejméně zatížen.

Je pochopitelno, že proto zájem o haagské reparace ovládal u nás celé veřejné mínění po dlouhou dobu. Problém reparační byl přetřásán po všech stránkách a do všech podrobností. A my, jimž jistě záleží na tom, aby zájem o zahraniční politiku se rozšířil do nejširších lidových vrstev, jistě bychom si přáli, aby i poslední dělník dobře měl promyšleno, oč tam šlo, a aby si byl vědom, má-li také i on nésti svůj podíl těchto nákladů, proč se tak děje. Ale rozhodně nemohli jsme býti spokojeni se způsobem, jakým se, abych tak řekl, popularisoval tento reparační problém, jaká stanoviska, jaké názory byly vrhány do širokých mas. Když jsme viděli na příklad, jak z pouhých anekdotických výroků byly vyvozovány důsledky pro naše vztahy k největším velmocem, jak se tu s jakousi naivní sentimentalitou naše vztahy k největším státům evropským měřily podle pojmu vděku či nevděku a pod. a když postup našich delegátů se posuzoval zhusta tak jakoby kdokoli jiný to tam dovedl dělat lépe, to byly zjevy, které nepřispěly k tomu, aby výsledky haagského jednání vynikly jasně po pravdě a skutečnosti. Musíme proto býti vděčni panu ministru věcí zahraničních, že svým výkladem podal konečně o Haagu tak jasný, názorný obraz, jenž - a to je hlavní věc - působí přesvědčivě, takže dnes po všem tom, jak byl tento problém přetřásán a zevrubně probrán, možno říci, že již by nebylo na místě ani prodírat se celým tím labyrintem milionů a miliard (Výkřiky sen. Mikulíčka.) a že se možno dohodnout na tom názoru, který z toho všeho dnes vyplývá, že totiž v Haagu náš československý stát nepochodil špatně, ba naopak, že se naši vyjednavači vrátili s tím výsledkem, že dosáhli značného snížení naproti požadavkům, které nám dříve byly ukládány. Tento názor, myslím, že pronikne celou naší veřejnost a zůstane to asi jako celkové poznání, vyplývající z těchto diskusí.

Můžeme tedy výklad pana ministra zahraničí přijmouti na vědomí s povděkem, že bylo dosaženo značného snížení z původních požadavků a že to, co se na nás žádá, těch 113 milionů Kč po 37 let, přes to, že je to břemeno značně těžké, přece není nad síly našeho státu. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Jsou zde tedy tři příznivé výsledky, v něž možno shrnouti jednání haagské, pokud se nás tyto výsledky dotýkají. Je to předně škrtnutí obrovské položky za postoupené statky, za druhé úspěšné pro nás vyřízení otázky maďarských optantů, při čemž zůstává pro nás ten významný a nepopiratelný úspěch, že nikdo se neodvážil tam principielně sahati na naší pozemkovou reformu na tento dalekosáhlý, sociálně revoluční čin naší domácí revoluce (Výkřiky sen. Mikulíčka. -Místopředseda Trčka zvoní.) a za třetí, že bylo dosaženo tak značného snížení také, pokud šlo o tzv. poplatek za osvobození. Toto nepěkné slovo, jak se často stává, staví do špatného světla věc v podstatě oprávněnou. A tato otázka, jak jsme platili vulgárně řečeno za své osvobození a kolik jsme platili a v poměru k tomu, kolik jsme platiti měli nejvíce se dotýkala našich zájmů nejenom státních, ale v tomto případě i národních, poněvadž tu jde o samé počátky našeho zápasu za osvobození, za věc našeho zahraničního odboje, za závazky, které jsme tehdy vzali na sebe, a takovýmto způsobem je právě tato otázka, myslím, asi nejdůležitější pro nás z celého problému reparací a každé české mysli nejvíce se dotýkající, poněvadž při tom docházíme nakonec vždycky k závěru, jak jsme vyšli jako národ ze světové války.

O tom je potřebí něco říci. Jak jsme vyšli ze světové války? Jak vyšel ze světové války průměrný Francouz, průměrný Angličan? Průměrně vzato, nemá z ní nic, má více škod a utrpení, nežli prospěchu. Postavme na proti tomu průměrného příslušníka československého národa, jemuž se dostalo toho, co nazýváme nejdražším statkem - svobody, (Výkřiky sen. Mikulíčka.) samostatnosti státní se všemi důsledky. Za tento neocenitelný statek, jejž nelze měřiti žádnými lokty hmotnými a finančními, za tento statek, za tento dar svobody nebylo nám přinášeti žádných takových velikých obětí, aby to mohlo býti srovnáno s těmi nesmírnými oběťmi, jež bylo přinášeti největším národům evropským. My jsme zaplatili za válku jenom jedinou drahocennou, těžce na váhu padající cenu, kterou je prolitá krev legionářů (Výkřiky komunistických senátorů.) a dodejme i, všechna prolitá krev česká a slovenská, poněvadž i ti, kteří padli v rakouských uniformách, padli, třebaže nepřímo, také pro naši svobodu. (Výborně!)

Ale pokud jde o oběti, které přinesly naše legie, ani to není když to dnes posuzujeme, pro náš národ oběť, nýbrž jen zisk, poněvadž naše legie nebyly válečnými oddíly, které by byly válkou příliš utrpěly, ba naopak největší jejich součást, legie ruské, vrátily se nám téměř neztenčené jako regulérní silná armáda do vlasti a staly se základem naší branné moci. (Výkřiky komunistických senátorů.) Je to tedy pro celek národní vlastně plus a žádná veliká oběť. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Když, pánové, naše samostatnost národní byla našim starším generacím ještě dalekým snem, víme, jak si tehdy český lid zakládal na své obětavosti. Představte si, že by byl tehdá někdo přišel a řekl: budeš brzy svoboden, budeš míti svůj stát, co jsi ochoten za to dáti? Každá cena za to by se byla zdála nepatrnou. Povážíme-li jen, jak na jediné Národní divadlo napjal ten chudý český lid všechny schopnosti své obětavosti a jak z nových sbírek je postavil po požáru znovu (Výkřiky komunistických senátorů.), co je ta nová budova proti tomu celému organismu státnímu, veškeré té svobodě, jíž se těšíme a tomu zabezpečení celého národního života? Jestliže se tedy dnes přichází se strany vítězných spojenců s požadavky, abychom přispěli na náklady války, z níž vzešlo naše osvobození, je to věc tak samozřejmá, že o tom nelze nic jiného než opakovati, čím odůvodňoval náš příspěvek na náklady válečné p. ministr zahraničí ve svém exposé. Pan ministr také vhodně připomenul, jak tato věc vyplývá vlastně ze starších závazků našeho zahraničního odboje, a mohl tu vystoupiti v této věci jako svědek přímo klasický, poněvadž ta ruka, která právě podpisovala haagské úmluvy, byla tatáž která také podpisovala naše první diplomatické úmluvy ujednané se spojenci, kdy náš stát nebyl mnohem více než pouhou ideou, více než pouhým zárodkem. A kdyby se namítalo, že právě pan ministr zahraničí, který měl vyjednávati v Haagu o zatížení co nejmenší pro nás, by neměl býti tím, který se před lety zavázal k těmto nákladům, můžeme říci, že se všichni naopak z toho těšíme a považujeme to za okolnost zvláště významnou před celým světem, že tatáž ruka, která nedávno tyto závazky haagské podepisovala, byla tatáž ruka, která podepisovala první diplomatické listiny našeho zahraničního odboje. Před celou Evropou to svědčí o neobyčejné kontinuitě našeho celého státního vývoje, o solidním organickém postupu v našem rozvoji státním a jednání haagské to byl vlastně moment, který nám mohl ve světě jen získati sympatie. (Tak jest! - Výborně!) Arciže výsledky jednání haagského mají také stránku jinou, která se dotýká mnohých u nás nepříjemně, poněvadž ruší určité iluse a naděje. Haagské jednání totiž bylo vedeno s úmysly, jak stále a stále je konstatováno, nejen definitivně stanoviti finanční závazky jednotlivých států, ale vytvořiti i jiné ovzduší v Evropě, tj. vyrovnati poslední zbytky válečných nenávistí a hořkostí a zmírniti a smazati rozdíl mezi vítězi a poraženými, svésti všechny tyto státy na tomto jednání zúčastněné na společnou linii. Tedy tendence haagského jednání měla v sobě něco nivelisujícího, co se ovšem nelibě může dotýkati těch u nás, kteří si představují, že jednou provždy jsme a musíme zůstati zvláštními miláčky Dohody a že ti poražení musí se navždy svíjeti jako zatracenci v propasti, do níž byli uvrženi. Haagské jednání mělo snahu to vyrovnati, což je s hlediska snad nacionálního egoismu pro nás nepříjemné, ale každý, kdo zná naše postavení v Evropě, naší potřebu míti za sebou silnou organisaci evropskou, která by zajišťovala mír, musí uznati, že třeba se tím vytváří pro nás postavení po jistých stránkách nové, jiné, není to pro nás neúspěch, újma, nýbrž krok do poměrů poněkud sice jiných, ale zabezpečujících daleko lépe mír, než bylo dosud. Bylo by nesprávné, myslím, kdyby se z toho, že za našimi požadavky stála velice vřele a důsledně Francie a že se při tomto jednání osvědčila solidarita Malé Dohody, hned vyvozovalo, že ti ostatní jsou proti nám, nebo kdyby se dokonce v chování těchto jiných velmocí shledávaly nějaké nepřátelské proti nám úmysly. Pan ministr ve svém výkladu velmi zdůrazňoval, že o takových nepřátelských úmyslech se nemůže mluviti - a myslím, že mu lze věřiti, že to neříkal z pouhé kurtoasie - a že jistě i tam, kde se poněkud zájmy některých spojenců s našimi rozcházely, nesmí se hned tak prostomyslně z toho vyvozovati takové citové dalekosáhlé důsledky. Bylo by potřebí do jednání v Haagu více viděti, bylo by potřebí znáti jednotlivé momenty, náladu určitých hodin, kdy bylo největší napětí, znáti fysiognomie a tváře a povahy, aby bylo možno pochopiti, proč někdy byly nějaké takové diference. Mám-li tedy z haagských jednání vyvozovati, jak jsme vyšli z války, (Výkřiky sen. Mikulíčka) musíme si znovu připomínati, že jestliže k tomu že jsme dosáhli státní samostatnosti, ještě nyní přistupuje poměrně neveliké jen zatížení finanční, nutno si říci, že jsme vyšli z války tak šťastně, jak hned tak žádný národ, který na ní měl podíl. Vždyť můžeme říci, že náš národ vlastně nepoznal války v celé její hrůze, vždyť naše obecenstvo musí válku poznávati dodatečně z románů a lze říci, že pro své vlastní štěstí, pro štěstí našeho národa ani jsme nedovedli dosud dosti dobře procítili celé to evropské neštěstí, jímž válka byla. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Proto - je potřebí to říci - u nás není dosti nálady a pochopení pro dokonalý a důsledný pacifismus, protože každý český člověk, myslí-li na válku, vždycky se mu do toho vmísí přízvuk toho štěstí, že válka nám přinesla osvobození. (Sen. Hancko: Len Slovákom nie! - Hlučný spor mezi sen. Hanckem a sen. Dundrem, Zimákem a Pichlem.) Proto že pak už musíme si jednou odvyknout tam, kde jde o zájmy našeho státu... (Sen. Hancko: Slovensko tu nie je zastúpené vo svojej moci! - Spor mezi sen. Hancko a senátory soc. demokratickými trvá. - Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Prosím o klid! (Hluk trvá.)

Prosím o klid!

Sen. F. V. Krejčí (pokračuje): ... mysliti jen na svůj vlastní národ a musíme také počítati s národnostmi jinými, které máme v republice. Chtěl bych dodati, že padají silně na váhu také hlasy zastupující zájmy našich Němců. I tyto hlasy vyznívají v ten smysl, že jsmme v Haagu pochodili celkem dobře a tito naši němečtí spoluobčané... (Hluk. - Výkřiky.) a jejich hlasy padají proto silně na váhu, poněvadž pro ně neexistuje v tomto případě otázka národní prestiže. Oni posuzují tyto věci čistě po stránce poplatnické, po stránce zájmů státních a mohou tak mluviti a souditi o haagských jednáních už proto, poněvadž ve skutečnosti naši němečtí spoluobčané vyšli ze všech Němců na území tzv. ústředních mocností hmotně z války nejlépe. (Hlučný spor mezi sen. Hanckem a sen. Dundrem a sen. Zimákem trvá. - Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Prosím o klid! Prosím pana řečníka, aby pokračoval.

Sen. F. V. Krejčí (pokračuje): Haagské jednání, pánové, je takového významu, že pro to, co vyplývá z něho pro nás, nesmíme zapomenouti také na to, jaký má význam pro vývoj dalších mezinárodních vztahů evropských. A tu bych chtěl opakovati, že dohodou v Haagu se dostala Evropa a její mezinárodní politika do jiné atmosféry. Svět stojí dnes poněkud v jiném znamení. Musíme si zvykati na to, že čára, která dělila vítěze a poražené a jednotlivé skupiny států mezi sebou již nebude tak ostrá, že tyto rozdíly se budou zmírňovati a z toho plynou pak důležité důsledky pro celé naše postavení ve střední Evropě. Odvykněme si již představovati si, že tam na západě ještě trvají ty staré vášně válečné a nenávisti, které válka vyburcovala a vydráždila do takového stupně. Kdo sleduje duševní život ve Francii, Německu, Anglii ten již dnes ví, že tam nad šovinismem, který je ovšem zastoupen svým podílem v každém národě, a nad snahami militaristickými vždy víc a více vítězí duch míru. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Možno říci, že v Německu a ve Francii se přemýšlí, mluví a píše o vzájemném sblížení těchto dvou největších kulturních národů evropské pevniny daleko otevřeněji, nežli je tomu u nás ve vztahu k našim sousedům, ačkoli mezi Francií a Německem leží celé moře krve. Ale to je do té míry už překlenuto snahami a pocity mírovými, že my ve střední Evropě bychom si měli vzíti z toho příklad. A to je právě ten politický a morální výsledek z Haagu. Haagské jednání podává nám naučení pro nejbližší budoucnost, jak si máme zaříditi svůj poměr ke svým nejbližším sousedům. Jde tu zejména o souseda maďarského, na nějž se nejvíce hledí při kritice haagského jednání. A tu již musí také přestat ta logika, která říká: Maďaři se radují, tedy my jsme to prohráli. To by bylo velmi nesprávné. My nesmíme posuzovati svůj poměr k sousedům jen s tohoto hlediska vzájemné řevnivosti. Pokud jde pak o Maďarsko... (Slovní potyčka mezi sen. Časným a sen. Hancken. - Výkřiky sen. Hancko.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Pan sen. Hancko nemá slovo. Prosím o klid!

Pana řečníka prosím, aby pokračoval.

Sen. F. V. Krejčí (pokračuje): Pokud jde o našeho maďarského souseda, chci říci jenom tolik, je-li tento soused uklidněn a cítí-li a domnívá-li se býti uspokojen, že je pro nás lepším sousedem, a pro nás je to výhodnější, než kdyby zůstával zoufalý a zatínal stále pěsti. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Haagské jednání svými výsledky způsobilo v celé Evropě, jak doufáme, zmírnění dosavadních antagonismů, a vytvářilo společnou plochu, na níž dnes stojí všechny státy, které vedly světovou válku. (Výkřiky sen. Mikulíčka.) Tato likvidace světové války dospěla k tomu, že obapolné závazky finanční byly stanoveny definitivně a tím byla vytvořena celá soustava dluhů, závazků, na nichž stojí dnes celá tato složitá skupina evropských států. Budou-li tyto závazky splněny a tyto sliby dodržovány, pak doufejme, že se budeme blížiti lepší budoucnosti, a že se může tím otevříti cesta k odzbrojení a že na haagské jednání budeme někdy v budoucnosti vzpomínati jako na jeden z nejdůležitějších mezníků na cestě k míru a k vytvoření lepší Evropy. Stalo se to, jak jsem pravil na počátku, pánové, více než za 11 let po tom, kdy padly poslední výstřely na západní frontě. My k tomu můžeme dodati, že pro nás to není ani 11 let, nýbrž právě 10 let. Chci totiž vzpomenouti toho důležitého momentu, že právě v těchto dnech, v prvních dnech únorových, je tomu 10 let, co skutečně padly poslední výstřely z pušek našich legií na Sibiři. (Výkřiky sen. Mikulíčka.). Tehdy počátkem roku 1920 po pádu režimu Kolčakova, když se naše legie prodíraly těžce, a jak se říkalo, válečným pořádkem, k moři, tehdy došlo ještě k několika srážkám a těmito posledními výstřely právě před 10 lety skončila tato hrdinská kapitola našeho zahraničního odboje a tím vůbec pro náš národ teprve skončila světová válka (Výkřiky komunistických senátorů.), neboť měli jsme ještě tehdy téměř dvě léta po evropském příměří stát armádu na oné druhé polokoulí zemské. Vzpomínám proto toho, že toto zakončení dějin našeho odboje, tento závěr našeho válečného zápasu, jejž jsme nevedli na vlastni půdě, nýbrž v cizině ve formě legií, spadá právě do začátku února r. 1920 a že nyní právě za 10 let skoncovali jsme zde u nás své závazky vůči velmocem tím, že jsme převzali na sebe to, co nám vyjednali naši vyjednavači v Haagu.

Pan ministr zahraničí nám přinesl z Haagu účet, tento účet, jak se shodují hlasy, nejzávažnějších hospodářských a finančních našich odborníků, není nad finanční síly našeho státu (Výkřiky sen. Mikulíčka.) a my jsme přijali výklad pana ministra zahraničí s povděkem, že mu bylo možno tolik vybojovati a jistě že mu rádi vzdáváme dík, jakož i panu vyslanci dr. Osuskému za všechno, co nasadili na síle morální a fysické k tomu, aby tohoto výsledku bylo dosaženo. (Potlesk.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, panu sen. Nedvědovi.

Sen. Nedvěd: Dnešní večerní "České Slovo" přináší zprávu o jednání, o haagské konferenci v poslanecké sněmovně a vytrubuje do celého světa vítězné fanfáry. Tvrdí, že vládní většina, stojící za Benešem, dobyla skvělého vítězství, oposice prý byla poražena, zkrátka časopis, který si říká také socialistický, projevuje obrovskou radost, že v měšťáckém parlamentě, byly odhlasovány reparace, které budou po dlouhá desetiletí ždímány z pracujících tříd tohoto státu. Jestliže pánové mají radost z tohoto vítězství v poslanecké sněmovně nebo v senátě, no, pak proti tomu naprosto nic nemám. Proti gustu žádný dišputát. Jestliže dnes v době skomírajícího buržoasního parlamentarisimu, v době, kdy každé politické dítě ví, že to, co je zde u nás, nebo naproti za Vltavou ve sněmovně, že je to pouhá dekorace buržoasní diktatury, jestliže v době, kdy ve všech kapitalistických státech buď buržoasní parlamentarismus již úplně dodělal, a tam, kde se ještě udržuje, tak dodělává, jestliže v této době projevujete takovou úžasnou radost, že jste to včera vyhráli v poslanecké sněmovně a zítra to odhlasujete zase zde v senátě, pak vám opravdu k tomuto vítězství gratulujeme. Ale to vítězství ještě nemáte v kapse a také se s ním nemůžete moc chlubit, třebaže to včera bylo odhlasováno v poslanecké sněmovně a třebaže zítra ta vaše mašina to odhlasuje zde v senátě, tedy poslední slovo bude mluviti ještě někdo jiný. Ten, kdo to musí zaplatit, poněvadž vy to ze svých kapes nikdo platiti nebude, nebude to platit finanční kapitál, nebude to platit agrární kapitál, ani domovní kapitál, budou to platit ti, kteří opravdu pracují a kteří to již na nikoho přenésti nemohou. Já jsem si tu řeč pana ministra zahraničí důkladně prostudoval a každý, kdo ji pročte celou od počátku až do konce, tak vidí tři věci, které se tam vinou jako červená nit. Za prvé strašlivé obtíže, jakými bylo spojeno jednání o reparacích a o té hospodářské a finanční likvidaci světové války, jak vy tomu říkáte. Za druhé vidíme, že sotvaže byly podepsány mírové smlouvy, okamžitě vypukly těžké rozpory mezi bývalými spojenci, kteří bojovali proti centrálním mocnostem a za třetí z té řeči je vidět, jak usilovně se pracovalo po celých 11 let, aby ta bývalá čtyřdohoda, která hrozila se rozpadnouti, byla udržena, zesílena a aby byl vytčen jiný úkol, nežli měla v době světové války. V době světové války to pouto, které pojilo tzv. mocnosti čtyřdohody, bylo spojení zájmů na to, aby byl poražen německý imperialismus. Sotvaže však byly podepsány mírové smlouvy, okamžitě bylo viděti, jak se to rozkližuje, a pan ministr Beneš ve svém exposé na několika místech doznával, že vypukla několikráte těžká krise mezi bývalými spojenci a že to dalo velikou práci, nežli tato krise byla vždy odstraněna (Výkřiky sen. Mikulíčka.) a proto musilo býti vybudováno nové pouto, něco nového, co by zase srazilo velké spojence, aby nedošlo k rozporu mezi nimi a tak, jako dříve byl nejvyšším heslem boj proti imperialistickému Německu, je nyní tím nejvyšším heslem boj proti sovětovému Rusku.

Reparační komise r. 1921 stanovila výši německých platů na 132 miliard zl. marek. Zajímavé je, jak z této původní sumy se stále a stále slevovalo, až se došlo na nynější sumu 38 miliard zl. marek. Ale nejvýše zajímavé také je, že jaké vlivy to byly za kulisami, co k tomu zavdalo příčinu, že Německu byly platy sníženy na 38 miliard.

Také Rakousko, které zbylo z bývalého Rakouska-Uherska, není nijak postiženo a p. ministr Beneš praví: Musili jsme z důvodů politických Rakousku pomoci. Co to bylo "z důvodů politických"? Politické důvody zde byly dva. 1. V poraženém Rakousku vznikla politika tzv. "Anschlussu", silné hnutí za připojení k Německu, a za 2. v Rakousku, kde nastalo úplné zničení valuty, kde došlo to tak daleko, že za 1 Kč se platilo 10.000 K rakouských, vyskytlo se silné revoluční hnutí proletariátu rakouského (Výkřiky sen. Mikulíčka.) a tu hrozilo nebezpečí, jež musilo býti odklizeno za každou cenu. Proto byl dosazen do Rakouska spolkový kontrolor Ziemmermann, jehož úkolem bylo pomoci rakouské buržoasii, měšťáckému Rakousku aby překonalo ty obtíže, aby 1. anšlusová politika byla odražena a 2., aby revoluční hnutí proletariátu rakouského bylo znemožněno a udušeno.

Zajímavé jsou některé vývody p. ministra Beneše. Tak on na př. výslovně praví v odstavci, kde píše o pasivech následnických států podle ustanoveni mírových smluv, "že osvobození celých národů a národních zlomků bývalé habsburské říše vyžádalo si největšího válečného úsilí a největších ztrát na životech i od velkých spojenců". Prosím, kdo si tuto větu přečte, mohl by míti dojem, že ti spojenci, ti čtyřdohodoví spojenci, šli do světové války proto, aby osvobodili celé národy a národní zlomky bývalé habsburské říše. Vždyť to pravda není a nikdo ani ze všech vládních stran tomu povídání nevěří. Víme přece všichni velmi dobře, že příčiny války byly naprosto jiné. Vždyť sám Masaryk ve svém spise "Světová revoluce" doznává, že teprve v r. 1917 a na jaře r. 1918 získal porozumění zahraničí pro naše snahy za osvobození. Ale v r. 1914, 1915, 1916 a ještě v 1917 nenapadlo žádné vládě čtyřdohodové, aby bojovala za nějaké osvobození celých národů a národnostních zlomků v habsburské říši.

Dále pan ministr Beneš praví, že Československo usilovalo o přiznání práva na reparace již na mírové konferenci a tu prý tato otázka byla odkázána reparační komisi, poněvadž by byla do mírové konference vnesla veliký rozruch a byla by se vyskytla celá řada překážek. A tu dále praví: "Že 14. dubna 1921 rozhodla reparační komise, že Československo má právo na reparace od 28. října 1918." Prosím, již tehdy, kdy toto rozhodnutí padlo, měli jste se proti němu postaviti, měli jste se proti němu brániti, vždyť vy jste stále tvrdili, že ten boj za osvobození československého národa šel po třech kolejích. Že šel 1. vnitřní domácí revolucí, že šel 2. zahraniční revolucí, legiemi atd. a za 3. spojenci čtyřdohodoví na bojištích bojem jejich proti centrálním mocnostem, a najednou již r. 1921 ta čtyřdohoda, o které jste nám tvrditi, jaké má obrovské zásluhy a jak to s námi myslí dobře, již r. 1921 vám řekla: Mládenci, vy dostanete až teprve to, co na vás připadá od 28. října 1918. To, co bylo před 28. říjnem, ty vaše legie, to vaše povídání o vnitřní revoluci atd., to všechno na nás neplatí, my vás uznáváme teprve tímto dnem, protože, kdyby vás byli uznali dříve, kdyby byli uznali tu práci legií, kterou vy tak vynášíte a vychvalujete, kdyby byli uznali tu vaši vnitřní domácí revoluci, musili by vám také přiznati naprosto jinak ten způsob toho placení a podíl na těch reparacích, nežli vám ve skutečnosti přiznali.

Teď dále. Konference ve Spaa 16. července r.1920 ujednala s Německem splátky. Tak to stojí v exposé pana ministra Beneše. Ale již r. 1921 odmítá Německo platiti a tu sám pan ministr Beneš praví: "Došlo k prvnímu konfliktu o reparace nejdříve mezi spojenci samými." Vážení pánové, proč k nim došlo? Poněvadž zde již se bývalí spojenci rozsekli, Anglie již přestala podporovati požadavky Francie, poněvadž v té Francii viděla tehdy mnohem většího nepřítele než v poraženém Německu. Imperialismus francouzský a anglický dostaly se do konfliktu a Anglie považovala za svoji povinnost, držeti palec poraženému Německu, aby ta Francie, která se již stávala příliš nebezpečným konkurentem, mnoho nezesílila. A co bylo dále? Došlo k obsazení Poruří nejdříve Francií a Belgií, podle zprávy pana ministra Beneše, a teprve později se připojila Anglie a Italie dala pouze souhlas. Ale co následovalo nato? V exposé pana ministra Beneše se praví: Pád vlády Poincarého a vláda Herriotova. Co to bylo? To znamenalo, že se usilovně pracovalo ve prospěch získání Německa, již tehdy proti sovětskému Rusku. Aby mohlo býti získáno Německo proti sovětskému Rusku, musil padnouti Poincaré a musila přijíti vláda Herriotova, která byla takovým mostem pro Němce a nebyla zatížena tou minulostí ze světové války Clemenceáua a Poincarého, proto ihned nato za vlády Herriotovy, přišel Dawesův plán, který reparace německé podstatně snížil a kterým se Německu udělaly výhodnější podmínky. Ale i tento plán ztroskotal a tu je zajímavé velmi co pan ministr dr. Beneš píše o 9. zasedání shromáždění Společnosti národů v Ženevě r. 1928. Pan ministr praví, že na tomto zasedání vystoupil Hermann Müller, předseda vlády německé, rozhodně proti Dawesovu plánu a jeho námitkám bylo vyhověno. Bylo zvoleno zvláštní komité, které zasedalo v Paříži od 11. února do 7. června 1929 a tam došlo již k plánu Youngovu, podle něhož má Německo platiti pouze 38 miliard. Kdo toto čte v tom exposé pana ministra Beneše, tedy jistě by nenašel vysvětlení, proč se tohle všecko dálo, proč ze 1332 miliard zl. marek byly reparace německé sleveny na 38 miliard zl. marek. To tam schází, o tom tam není ani zmínky, jaké to byly pravé důvody. Vážení pánové, pokládám za svoji povinnost doplniti v tomto směru exposé p. ministra Beneše. Krátce před 9. zasedáním Společnosti národů v Ženevě byly konány v Německu říšské volby. Po těchto volbách byla ustavena vláda Hermanna Müllera a jaký dostala úkol? Dostala úkol, aby provedla to, nač si buržoasie německá sama netroufala. V první řadě v tehdejší době hrála v Německu největší roli otázka stavby obrněných křižníků. Německá sociální demokracie, dokud neměla Hermanna Müllera před sebou a dokud byla v oposici, bouřila německý lid proti militarismu, proti stavbě obrněných křižníků Na sjezdu německé sociální demokracie bylo usneseno velkou většinou, že se strana staví proti stavbě obrněného křižníku. Ale sotvaže německá sociální demokracie utvořila vládu v čele s Hermannem Müllerem, tu okamžitě Hermann Müller zradil usnesení vlastního sjezdu, zradil proletariát a přišel do Ženevy a slíbil: My ty obrněné křižníky stavěti budeme. A teď je nutno říci, jaký to má úžasný význam. Když byly uzavírány mírové smlouvy, tu musilo Německo část svého loďstva odevzdati Francii, část Anglii, část Americe, a ten zbytek potopili na dno moře. A řeklo se jim: Žádné válečné loďstvo míti nesmíte, ale 10 let po skončení světové války můžete si postaviti 10 obrněných křižníků se základnou v Baltickém moři. A zde jsme u jádra věci. V Baltickém moři jsou pouze dvě mocnosti, které tam hrají důležitou roli. Je to Rusko a je to Německo. Podle mírových smluv dovolí se Německu stavěti obrněné křižníky, ale až za 10 roků po skončení světové války, a postavíte je v Baltickém moři, abyste jich nemohli upotřebiti proti bývalým svým nepřátelům, nýbrž těch 10 obrněných křižníků musí státi proti sovětskému Rusku. Vážení pánové, Hermann Müller jel do Ženevy v r. 1928 a řekl: Křižníky stavět budeme! Budeme je stavěti proti sovětskému Rusku, jak jste nám mírovými smlouvami určili, a okamžitě vznesl požadavek: Za to nám slevíte reparace. A šlo to dolů. Ještě Dawesův plán stanovil pro Německo plné 132 miliardy jenže povoloval mírnější splátky, kdežto podle Youngova plánu šlo to již na 38 miliard, tedy byla to odměna za zradu německé sociální demokracie, byla to odměna za zradu Hermanna Müllera, spáchanou na německém pracujícím obyvatelstvu. Prosím, pakliže opravdu čtyřdohodové státy měly u Německa pohledávku 132 miliard zl. marek, jak je to možno, že by z pouhé lásky slevily 94 miliard. Tomu jistě nikdo nevěří, že by to bylo z pouhých sympatií. Pravá příčina je ta, aby bylo získáno Německo do toho koncernu těch nových velmocí proti sovětskému Rusku. Slevuje se mu těch 94 miliard a imperialisté západoevropských států domnívají se, těch 94 miliard, ty dostaneme. Slevili jsme je sice Německu ale dostaneme je, jakmile se nám podaří rozpoutati válku proti sovětskému Rusku. Obětí, která má těch 94 miliard zaplatiti tou obětí má býti sovětské Rusko.

A nyní chci říci pár slov o tom, že skutečně tato válka se připravuje. Dnes se s tím ani tisk vládních stran už netají. Prvý, kdo otevřeně přiznal, že existuje vyjednávání a že se připravuje válka proti sovětskému Rusku, byl agrární "Večer". Dne 17. prosince 1928 přinesl zprávu článek, ve kterém se psalo: Ano, tvoří se železný kruh kolem sovětského Ruska. Jsou to Francie, Anglie atd., které mají ujednání a které se chystají v příhodné chvíli válku Rusku vypověděti. Ale ke konci se psalo: Také naše Československá republika je na těchto přípravách angažována a jsme také kontrahenty těch příprav, které se dějí. (Hlučný spor mezi sen. dr. Wittem a sen. Mikulíčkem.)

Nyní bych promluvil ještě pár slov o výsledku haagské konference po stránce finanční. Dopodrobna mluvil o této otázce v poslanecké sněmovně náš soudruh Gottwald a nepůjdu tudíž já do podrobností. Jedno chci říci: Původně prý jsme měli platiti 3809 milionů zlatých korun a náš liberační dluh činil prý 4 a půl miliardy, celkem 24 miliard. (Hlučný spor mezi sen. dr. Wittem a sen. Mikulíčkem trvá. - Sen. Hubka (obrácen k řečníkovi): Řekni, ať tě nevyrušují, my tě chceme poslouchat!) Oni to tady slyší (ukazuje na stenografy) a to stačí.

Nyní se přichází a tvrdí se: Poněvadž budeme platit 1190 milionů zlatých korun, je to obrovský úspěch a vítězství. Tedy každý, kdo uváží, musí také uznati, že ty prvé požadavky čtyřdohody byly vysloveně provokatérské a nestydaté. Každý kdo prozkoumá podstatu těch platů, které dnes nám zůstaly, musí přijíti k závěru, že ještě dnes i těch 1190 milionů zlatých korun není nic jiného, nežli lupičský tah a zůstane opravdu světovou ostudou. Ti, kteří nám vykládají: My jsme to v Haagu vyhráli, přistoupili na tak potupné podmínky. Ale prosím těch 1190 milionů zlatých korun, to přece není všechno. Vždyť od té doby, co vznikl tento stát, nadělala jeho vláda ještě celou spoustu jiných dluhů. Vždyť 28. října 1918 když jste tento stát proklamovali, v té chvíli jsme neměli ani 1 Kč dluhu, a vy mimo těch dluhů zahraničních - a to ještě nejsou všechny - udělali jste ještě jiné dluhy zahraniční. Mluvil o tom podrobně soudruh Gottwald - ještě obrovské miliardy vnitřního dluhu. Před 2 roky vypočítával to Kompas a zjistil, že to je hezkých pár miliard vnitřního dluhu, které vláda tohoto státu nadělala.

Tvrdí se: Je to obrovský úspěch, že za státní statky nic neplatíme. Každý ví dobře, že to úspěch není. Jak může na nás někdo žádat, abychom zaplatili za něco, co zde bylo, co jsme sami vybudovali co bylo zaplaceno z krve a potu zdejšího obyvatelstva, co bylo zaplaceno z daní, placených do Vídně atd. Jaká je to výhoda, jaké je to vítězství když jsme pouze odmítli nestydaté, provokační požadavky těch tzv. osvoboditelů?

Teď je zajímavé, co tomu říká pan ministr dr. Engliš. Již se dal slyšet a řekl: Tyhlety reparační platy nás nebudou zatěžovati. Těch 114 milionů, které budeme ročně platiti, lehce seženeme a nepotřebujeme ani zvyšovat daně, nepotřebujeme utahovati berní šroub. A to je vysoce zajímavé. Před dvěma roky tentýž ministr Engliš v době nejvyšší hospodářské konjunktury veřejně prohlašoval, že musí sanovati státní rozpočet na útraty válečných poškozenců. Tenkráte byl předložen ten pověstný plán že budou renty válečných poškozenců ještě sníženy že budou všichni překlasifikováni, ten který má ještě dnes 40% invalidity že z něj udělají 20%ního a ten, který má 80% třeba 30%ního. A otevřeně tehdy pan minstr prohlašoval: Já musím sanovati rozpočet a nemám jiné prostředky, než učiniti tak na útraty válečných poškozenců. Tehdy také se šetřilo na nezaměstnaných a nyní pojednou v době hospodářské krise, v době zemědělské krise, v době kdy naše obchodní bilance klesá, kdy oficielně se přiznává, že za poslední rok klesla o 4 mil. Kč, nyní najednou přichází pan ministr financí v této době veliké krise a nezaměstnanosti a tvrdí: Na reparace máme peníze a nepotřebujeme přitahovati daňový šroub.

Co to znamená? To znamená že v tomto státě se vždycky najdou peníze, když se jedná o to aby bylí nasyceni kapitalisté buďsi domácí nebo zahraniční, ale žádná vláda nenajde v tomto státě peníze, jedná-li se o požadavky pracujícího lidu.

A také pan posl. Winter již řekl: Ty reparace nás zatěžovati nebudou. Pan posl. Winter je bývalý ministr sociální péče a za jeho vlády byl zaveden gentský systém, podle něhož dnes nezaměstnaní dělníci dostávají žebráckou almužnu, místo řádných podpor v nezaměstnání, on to byl, který srazil podpory nezaměstnaných na žebráckou almužnu. Ale nyní když se jedná o to, cpát peníze zahraničním imperialistům, keťasům a lichvářům, přichází on, jeden z vůdců tzv. socialistické strany a říká: My jsme chlapíci, to nám neublíží, to můžeme klidně platiti.

Vážení přátelé, pánové a dámy! Jaký je vlastně výsledek toho všeho? Pan ministr Beneš v tom svém exposé praví, že haagská konference byla problémem finanční a hospodářské likvidace světové války. My tomu též nevěříme. To, co v Haagu bylo ujednáno, není ještě poslední slovo. Ty následky světové války nezmizely a nezmizí tím haagským ujednáním. Ty půjdou ještě dále a budou do toho mluviti ještě i jiní činitelé, a ne zástupci těch mocností, kteří v Haagu to ujednali a podepsali. Každý z té světové války má tedy něco. Prof. Masaryk stal se presidentem, bydlí v nádherném bytě na Hradčanech, má 3 mil. Kč ročně, vedle toho má Lány a Topolčianky. (Sen. dr. Witt: Kde bydlí Stalin? Odpověz?) Ten bydlí velice chudě, ten má pouhé občanské pokoje, jdi se tam podívati, budeš to viděti. To potvrzují také jiní. (Místopředseda Trčka zvoní.)

Váleční poškozenci mají také z té světové války něco: Vypálené oči, zurážené údy, zmrzačená těla, zničené životy. (Výkřiky senátorů strany komunistické.) Legionáři, jejich vůdcové, jsou dobře usazení a dobře si stojí, mají svoji Legiobanku, ale ti ubožáci, ti bráškové, ti žijí v bídě tak jako ostatní proletariát. Vládní strany měšťanské a vůdcové sociálfašistů pomohli s také ze světové války. Dostali ministerská křesla, funkce, úřady, ale malí živnostníci státní a veřejní zaměstnanci a dělníci mají ze světové války jenom bídu a hlad. A v této chvíli, kdy tato bída a hlad zde zuří, přicházíte ještě s placením reparací, které mají býti vymačkány z těchto trpících vrstev obyvatelstva.

Této vládě bídy a hladu vyhlásili jsme boj, a nehonoste se tím, že jste to včera vyhráli v poslanecké sněmovně a že to zítra vyhrajete zde v senátě! To není vítězství, takové vítězství vám přejeme, poněvadž o vítězství, zda se mají platiti reparace či ne, nerozhodnete vy zde, nýbrž pracující lid v tomto státě, který vás jistě smete tak, jako vždy smetl lid své utiskovatele. (Potlesk.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, panu sen. dr. Kovalikovi.

Sen. dr. Kovalik: Slávny senát! (Kontroverse sen. Mikulíčka se sen. Havlenou.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Prosím o klid!

Sen. dr. Kovalik (pokračuje): Slávny senát! (Stálé výkřiky sen. Mikulíčka.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Pan sen. Mikulíček nemá slova!

Sen. dr. Kovalik (pokračuje): O výsledku haagskej konferencie sa už moc hovorilo a písalo pre a kontra. Výsledky tieto zaujímajú nás ohľadom... (Stálé výkřiky sen. Mikulíčka a sen. Havleny.)

Ráčite si to vybaviť potom po mojej reči, potom máte na to dosť času. (Veselost.)

Výsledky tieto zaujímajú nás ohľadom na celú našu republiku a slovenskú ľudovú stranu zaujímajú zvlášte s ohľadom na Slovensko, ktorého veľký význam pre republiku uznal sám pán minister zahraničia, keď Slovensko pomenoval mostom medzi západom a východom. Zaiste myslel obzvlášte na spojenie západného a východného Slovenska, na Čechy, Moravu na západ, a Poľsko, Rusínsko a Rusko na východ. K tomu sa ešte vrátim. Ale teraz chcem dať výraz nášmu stanovisku ohľadom výsledku haagskej konferencie, že zaiste by bolo tešilo všetky složky politického života našej republiky, keby táto s takými výsledky bola vyšla z konferencie, ako Poľsko, Rumunsko, Bulharsko a Rakúsko. Keď sa pýtame, prečo obstály tieto štáty tak priaznivé? Na to odpovedajú samy tieto štáty, keď zdôrazňujú, že ony boly postižené najťažšie svetovou válkou, že územia poľské, rumunské, bulharské utrpely ohromné ztraty a devastáciu. Pri tom musím pripomenúť, že i Slovensko nebolo ušetrené devastácie vojny, lebo táto prevalila sa cez Karpaty do severovýchodných krajov Slovenska a vpád maďarských boľševikov zapríčinil ohromné škody východnému a strednému Slovensku, ktoréžto škody i dnes nesú ešte celkom odčinené. A že niektoré štáty obstály pri haagskej konferencii tak priaznivo, toho príčina je i tá okolnosť, že už dávno pred konferenciou robily náladu u dohodových veľmocí, že sú hospodársky zničené, že nemôžu platiť, a preto docielily u veľmocí výhod, kdežto naša republika bola považovaná za dobre situovanú, za platenia schopnú. Preto platiť musí vzdor tomu, že naši legionári sa obetovali, bojovali na frontoch rôznych a verne stáli po boku veľkej ententy, vzdor tomu, že Slovensko je dosť chudobné a veľkými daňami obťažené, priemysel a obchod je tam hatený a nie tak podporovaný, ako by to malo byť. Pán ministerský predseda vo svojom prejave hovoril, že vláda bude musieť usilovať Slovensko pozdvihnúť na úroveň, na akej úrovni stoja historické zeme. A vidíme už z tohoto ročného rozpočtu, že na Slovensko nebolo pamätované tak, ako to kvóta Slovenska požaduje. O tom ale bude reč v rozpočtovej debate.

Vrátim sa teda k predmetu. Dúfam, že v budúcnosti môžu nastať také medzinárodné konštelácie vzťahy a nepredvídané okolnosti, také pomery medzi jednotlivými štáty, že snáď nám vymenená platobná kvóta bude ešte snížená. (Hlas: Snáď zvýšená!) Reálne myslím a smýšľam - teraz snáď ešte sú to neodôvodnené nádeje - ale v diplomacii je všetko možné. Teda zvýšenie, keď všetko je možné, není možné, poneváč by musela byť znova tá haagska konferencia svolaná. Ako vzpomínam, sú to dnes ešte neodôvodnené nádeje, ale vylúčené neni, že z ohľadu, aby niektorá krajina docielila od nás niečo, pomery budú vyžadovať to, aby nejakú ochotu preukázala našej republike, teda snáď môže sa snížiť i teraz určená kvóta. Mluvím to len z nádeje a z túžby, ale v rutinovanej diplomacii je všetko možné.

Maďarsko sťažovalo si medzi iným, že ztratilo dve tretiny svojho územia. Čože ztratili Maďari? Ztratili územie Slovákov, územie Rumunov, Chorvátov, Slovincov a Srbov. Teda oni vlastne neztratili svojho nič, ale ztratili to, čo patrilo tým národom, čo patrilo Slovákom, Rumunom, Chorvátom, Slovincom a Srbom. A tieto národy, keď ony staly sa suverénnymi pány toho územia, ktoré Maďarsko ztratilo, dostali len to, čo im patrilo a dostali to, kde oni sú povolaní páni vládnuť: Maďari si vládnu nad svojou zemou. Veď to bola ich dávna nadej, aby Maďarsko bolo neodvislé. Za to bojoval Košut. Teda dosiahli neodvislosti, majú svoju zem, svoje zákony, svoju moc. Nemajú teda práva sťažovať si, že by bolí niečo ztratili a čo sa z územia bývalého Uhorska mierovými smluvami im odňalo, to je zem Slovákov, Rumunov, Srbov, Chorvátov.

Haagská konferencia považuje sa za likvidáciu vojny, za definitívnu úpravu medzinárodných hraníc a pomerov. Považuje sa ako zabezpečenie pokoja a mieru v Európe, ktorý je tak potrebný všetkým štátom a národom, ktorý upevniť, malo by byť snahou všetkých diplomatov a národov. Veď na to sa usiluje i Spoločnosť národov a my ukázali sme a ukazujeme ochotne so všetkými národy a susedmi a štáty žiť v dobrej dohode, pokoji a miere, predsa čítame v expozé ministerského predsedu maďarského, že budúcnosť poskytuje ešte rôzne možnosti. Je to výraz taký, pod ktorým môže si myslieť človek, čo chce. Je pravda, že on to povedal pre domo sua, aby utešil i svojich súkmenovcov. Ale susedí tento jeho výraz musia uvažovať z iného stanoviska. My hovoríme: v záujme našej republiky, v záujme následníckych štátov, ale i v záujme samého Maďarska je, aby tie možnosti, na ktoré ministerský predseda maďarský aluduje, v budúcnosti smerovaly vždy len k udržaniu pokojných, dobrých pomerov a nie k narušeniu hraníc, pokoja a mieru pre Európu tak potrebného. Že sa požiadavky maďarské pri haagskej konferencii snížily, to sa môže pripísať tej svornej a jednotnej práci Malej Dohody.

Teraz by som reflektoval na tie vzťahy výsledkov haagskej konferencie, zvlášte na Slovensko. Slovensko a zvlášte slovenských katolíkov zaujímajú pri výsledkoch jednotlivé detaily haagskej konferencie. Je tu vážna medzinárodná otázka cirkevných majetkov a t. zv. kultúrnych alebo učebných základín, rôznych fondov a vkladov do maďarskej poštovej sporiteľne, válečné pôžičky a ešte iné otázky. Pán minister zahraničia ohľadom týchto otázok vo svojom expozé poznamenal, že Maďarsko žiadalo za cirkevné majetky 420 mil., základiny a iné fondy, ktoré máme od Maďarov dostať. Mimo to vzpomenul ešte pán minister zahraničia vo svojom expozé, že tieto požiadavky majú byť hradené z fondu B skrz fóra, ktoré boly určené pre riešenie týchto otázok.

Čo sa týka tých maďarských poštových sporitelieň, teda môžem tieto dáta predniesť, že v Budapešti je 51.603 vkladateľov v obnose 104 mil. K. A pripomínam tu aj Viedeň, kde je 206.236 vkladateľov s obnosom 400 mil. korún. My žiadame obzvlášte pre Slovensko, aby pán minister zahraničia urýchlene dal konečne už riešiť a vyriešiť otázku tých maďarských poštových vkladov u poštovej sporiteľne, kam najviac chudobní Slováci vkladali svoje peniaze a záleží im na tom, aby to dostali. Vymožením a vyriešením tejto otázky pán minister zahraničia preukáže veľkú ochotu týmto chudobným slovenským vkladateľom, malým ľuďom.

Naše stanovisko ohľadom cirkevných majetkov, za ktoré Maďarsko si požiadalo 420 mil. korún, je to, že cirkevný majetok ostrihomskej diecéze, ležiaci na Slovensku, iná byť upotrebený na ciele diecéze našej na Slovensku ležiacej. Keby sme boli už dávno dostali tie majetky, aj tie základiny, fondy, z ktorých sa ešte za predošlého režimu udržiavaly školy na Slovensku - boly to ťažké milióny - slovenskú kultúru by sme tým velice pozdvihli, lebo by sa tieto majetky a tieto milióny užívaly nielen na cirkevné ciele, ale užívali by sa aj na kultúrne školské ciele, na chudobincom na sirotince atď. Z tak zvaného náboženského učebného fondu má dostať Slovensko od Maďarska jemu prislúchajúcu časť, ktorá, ako som spomenul, činí veľké milióny. Zaiste že pričinením pána ministra zahraničia bol ustanovený t. zv. modus vivendi, ktorý už raz v celom jeho obsahu mal by byť prevedený, taktiež aj bod druhý, týkajúci sa práve tých cirkevných majetkov. Modus vivendi. V republike máme asi 10 mil. katolíkov. Občania, dobrí vlastenci, oddaní republike. Keď sa v republike ohľad berie a rešpektujú menšie masy, menší činitelia, menšie záujmy, tak opravdu malo by sa uvažovať, aby boly riešené záujmy 10ti mil. katolíkov. A u nás na Slovensku, keby sa tieto otázky riešily v takom duchu, ako si to vyžaduje ten slovenský katolícky ľud, lebo máme aj bratov evangelíkov, ktorí majú svoje zvláštne záujmy, vtedy tá konsolidácia na Slovensku by hrozne napredovala. Musím tu pripomenúť, že povinnosť ministra zahraničia je síce vybavovať iné zahraničné medzinárodné európske problémy veľkého významu. Ale i ten minister zahraničia musí sa starať a pred očami mať vnútropolitické pomery štátu, lebo to presne a tesne súvisí so zahraničnou politikou. Čím konsolidovanejší je štát vo svojom vnútre, tým lepšie môže zavážiť potom i v medzinárodnej politike.

Preto obraciam sa na pána ministra zahraničia, aby on bral ohľad na tieto otázky, ktoré som tu spomenul, totiž na modus vivendi, na ktorom veľmi záleží slovenskému národu.

Teraz si dovolím pripomenúť, a neviem, aký účinok to bude mať, že keď Mussolini vedel riešiť takú, môžem riecť celý svet zaujímajúcu otázku, ako bola rímska otázka, k uspokojeniu oboch faktorov, myslím, že pánu ministrovi zahraničia - ktorý zaiste nechce sledovať Mussoliniho na rôznych jeho cestách fašistických - o tom sme presvedčení, to my vieme - ktorý sa zaslúžil svojou ohromnou diplomaciou o to, čo sa od 60 rokov nikomu nepodarilo vyriešiť, a túto otázku vyriešil, takže teraz mu ľudia idú veľké pomníky stavať - môže sa podariť nasledovať v tom smere Mussoliniho a riešiť našu otázku, t. j. modus vivendi pre Slovensko a otázku cirkevného majetku, otázku kultúrnu rôznych základín, ktoré máme dostať od Maďarska. (Hlas: Dostane v Ružomberku pomník!) Ja síce neviem, jestli by sa to ľúbilo pánu ministrovi, že by mu pomník v Ružomberku, práve v tom sídle klerikálnom (Veselost.) zpravili. (Sen. Hancko: Abysme ho mohli postaviť!) To závisí jedine od pána ministra.

Keď pán minister taký význam dal Slovensku a pomenoval ho mostom medzi západom a východom, tak musí záležať pánu ministrovi na tom, aby to Slovensko, ktorého význam on pre republiku natoľko cení, tiež uspokojil, čo patrí do jeho rezortu. Konsolidácia na Slovensku nastane vtedy, keď slovenským žiadostiam a potrebám Slovenska bude vyhovovať, keď sa ukáže porozumene pre mentalitu Slovenska. Čo sa pred niekoľko minútam stal nápad maďaróna, to sme vždy odmietali a aj teraz odmietame, to je dávno odbitá fráza, my si bránime tie slovenské hranice a ten Dunaj nedáme nikdy. To je stará fráza sevretá a ani bysme sa nemali na tým rozčuľovať. - Teda keď sa ukáže porozumene mentalite Slovenska a otázkam ktoré boly nadhodené a budú riešené vo smysle slovenskej mentality, to je modus vivendi pre Slovensko, otázka cirkevného majetku a otázka vkladov u poštovnej sporiteľne, potom konsolidácia Slovenska bude nasledovať. Žiadame teda, aby pán minister zahraničia venoval všetku pozornosť týmto otázkam, lebo ešte budú tieto veci prejednávané pred tým fondom B, kde teda má sa uplatniť záujem Slovenska. Žiadame, aby sa to tam v prospech Slovenska, v prospech republiky vybavilo.

Končím svoju reč. V našom opozičnom postavení, čoho nie my sme príčinou, nemôžem hlasovať a na vedomie vziať expozé pána ministra zahraničia.

Místopředseda Trčka (zvoní): Přerušuji rozpravu o prohlášení ministra věcí zahraničních, jakož i projednávání pořadu schůze.

Oznamuji, že výbor inkompatibilitní ustavil se takto:

Předseda sen. dr. Veselý; I. místopředseda sen. Kroiher, II. místopředseda sen. Ant. Novák, III. místopředseda sen. dr. Buday; I. zapisovatel sen. Frant. Novák (čsl.- lid.), II. zapisovatel sen. Curkanovič, III. zapisovatel sen. A. Scholz.

Navrhuji, aby se příští schůze konala ve čtvrtek dne 6. února 1930 o půl 10. hod. s

Pokračování v rozpravě o prohlášení pana ministra věcí zahraničních.

Jsou nějaké námitky proti tomuto návrhu? (Nebyly.)

Námitek není. Návrh můj je přijat.

Končím schůzi.