zi redaktory a jejich zaměstnavateli otázky zcela specielní, pro něž v jiných pracovních oborech není obdoby, a které proto nejsou řešeny v zákoně s tak širokým okruhem působnosti, jako je zákon č. 154/34.

Na všechny zvláštnosti pracovního poměru redaktorova může ovšem býti pamatováno v hromadné nebo v jednotlivé smlouvě o práci. Než zkušenost ukazuje, že často bývá nesnadno, ba i nemožno, aby se strany, jež dělí hluboké rozpory zájmové, dohodly na hromadné smlouvě. Obsah smlouvy jednotlivé pak zpravidla příliš je závislý na poměru sil zaměstnavatelových a zaměstnancových, než aby bylo možno očekávati, že pracovní podmínky vždy budou určeny tak, jak by se to při spravedlivém přihlížení k povaze redaktorského povolání státi mělo.

Nepřekvapí proto, že kruhy redaktorské záhy počaly se toho domáhati, aby pracovní poměr redaktorů byl upraven zákonem zvláštním. Ministerstvo sociální péče připravilo roku 1920 osnovu zákona o služební smlouvě redaktorů. Osnova tato byla sice r. 1921 projednána se zájemníky, k rozhodnutí o ní však nedošlo, zvláště když se za jednání ukázalo, že bude nutné pomýšleti na řešení dalších otázek, jmenovitě otázky pensijního zaopatření novinářů a zřízení novinářské školy.

Když r. 1923 a 1924 Národní shromáždění republiky Československé několika resolucemi vyzvalo vládu, aby uvedeným otázkám a vůbec povznesení kulturní úrovně a sociálního postavení příslušníků stavu novinářského věnovala plnou pozornost, obrátilo se ministerstvo sociální péče na organisace novinářů, aby mu předložily návrh na úpravu pracovního poměru redaktorů. Návrh předložený Syndikátem denního tisku československého byl probírán koncem r. 1925 na poradách svolaných ministerstvem sociální péče za účasti zástupců obou zúčastněných stran. Výsledkem porad byl nový návrh ministerstva sociální péče, jenž r. 1925 byl rozeslán ministerstvům i zájemníkům. K tomu, aby tento návrh byl předložen vládě k schválení a Národnímu shromáždění k ústavnímu projednání, nedošlo.

Do popředí vstoupilo jednání o pensijním zaopatření novinářů a podařilo se na konec vyřešiti tento problém v zákoně ze dne 21. února 1929, č. 26 Sb. z. a n.

Koncem r. 1929 předložily novinářské organisace ministerstvu spravedlnosti návrh zákona tiskového. Do tohoto návrhu pojaty byly i předpisy o úpravě služebního poměru redaktorů. V tom směru řídil se návrh zřejmě vzorem zák. čl. XIV / 1914, kdežto obsahově navazoval na poslední redakci osnovy ministerstva sociální péče.

Při probírání návrhu bylo téměř bezvýjimečně uznáváno, že bude vhodnější, když předpisy o pracovním poměru redaktorů, pokud vůbec jich je zapotřebí, shrnuty budou do zákona samostatného.

Proto byly konány o osnově zákona o pracovním poměru redaktorů v ministerstvu spravedlnosti se zástupci zúčastněných organisací samostatné porady. Zároveň bylo jednáno o zřízení tiskové (novinářské) komory. K dohodě o tiskové komoře vůbec nedošlo. V otázce pracovního poměru redaktorů se však podařilo dosáhnouti dohody aspoň o některých zásadách, jinde však se stanoviska dosti nesblížila. Osnova se snaží, aby to, co mezi stranami zůstalo sporné, rozhodla způsobem, jenž by co možná nejlépe vyhovoval jednak zájmu zúčastněných skupin, jednak zájmu, který má celá veřejnost na tom, aby právní řád zajistil redaktorům postavení, jakého vyžaduje důležitost jejich povoláni.

II. Všeobecný ráz osnovy.

2. Jak bylo již naznačeno výše, nebylo nikdy žádáno, aby zvláštní zákon upravil pracovní poměr redaktorů do všech podrobností. Všechny osnovy dosud připravené omezovaly se na řešení určitých otázek, odkazujíce jinak na zákony, jež upravují pracovní poměry nejpříbuznější pracovnímu poměru redaktorů. Stejně si vedou i zákony cizích států (srv. na př. zákon rakouský z 11. února 1920, č.. 88 St. G. B1., změněný zákonem z 12. května 1921, č. 295 B. G. Bl. a nyní i zákon francouzský). Osnova neměla důvodu, aby se od této úpravy odchylovala.

Všeobecně budiž ještě podotčeno, že osnova se v některých směrech přidržela vzoru osnovy občanského zákoníka, jak byla připravena superrevisní komisí ministerstva spravedlnosti. Jmenovitě je z této osnovy převzata terminologie, na př. pojmy »smlouva o práci«, »pracovní poměr« atd. Srv. v osnově občanského zákoníka hlavu 33 a vysvětlivky na str. 281 důvodové zprávy.

III. Vysvětlivky k jednotlivým ustanovením osnovy.

K § 1.

Aby nevznikly pochybnosti, na které osoby se zákon vztahuje, bylo nutno především vymeziti pojem redaktora. Podobně si počínaly na př. i obě osnovy ministerstva sociální péče i osnova tiskového zákona předložená novinářskými organisacemi.

Osnova nechce upraviti pracovní poměr redaktorů všech, nýbrž jen oněch, jimž je redaktorská činnost hlavním zaměstnáním; vylučuje tedy redaktory, pro které je tato činnost jen zaměstnáním vedlejším nebo dokonce jen příležitostným.

Podstatou redaktorské činnosti podle osnovy je práce (určitým způsobem kvalifikovaná) pro časopis přímo nebo přeneseně. Pojem »časopisu« určen je v právu tiskovém a osnova se jím proto nepotřebovala zabývati.

Kvalifikaci určité činnosti jako činnosti redaktorské spatřuje osnova ve vytváření nebo v úpravě vlastního obsahu časopisu, t. j. jeho části textové, hudební nebo obrazové (v nejširším slova smyslu). Aby bylo jasné, že nejsou redaktory osoby, které obstarávají jen technickou stránku časopisů, bylo zdůrazněno, že redaktory podle osnovy jsou jen ti, kdož vytvoření nebo úpravě časopisu věnují svou duševní činnost. Nevztahuje se tedy osnova na osoby zaměstnané jen rozmnožováním časopisu, ale ani na osoby zaměstnané na př. v redakci psaním na stroji, stenografováním a pod. Tím spise vyloučeny jsou osoby, pracující toliko pro insertní část časopisu, jmenovitě sběratelé insertů. Zpravodajové časopisů jsou podle navržené definice, pokud uvedená činnost jest

jejich hlavním zaměstnáním, jistě redaktory; zvláštního ustanovení o nich, jaké měly některé osnovy dřívější, není proto zapotřebí. Pojem redaktora zahrnuje i redaktory tiskových kanceláří, které pracují pro časopisy.

Aby za redaktory nebyly považovány také osoby, které dosavadní zákony nazývají odpovědnými redaktory, i když nejsou redaktory z povoláni, nahrazuje osnova slova: »odpovědný redaktor« slovy: »odpovědný správce«, která se již vyskytla ve vládním návrhu zákona o tisku z r. 1932, jako označení pro osoby odpovědné za insertní část časopisu. Při nové úpravě tiskového práva rozliší se pak odpovědný správce za redakční obsah a za inserty.

K § 2.

Zákon č. 154/34 v § 2, odst. 2 vylučuje z platnosti tohoto zákona jen zaměstnance definitivní. Stejně činí i tato osnova. Zde však je zahrnutí smluvních zaměstnanců tím naléhavější, že v některých státních podnicích nejsou se zaměstnanci uzavřeny ani řádné smlouvy pracovní. Smlouvy redaktorů ČTK. byly vypovězeny a neobnoveny. V pracovním poměru se jen mlčky pokračuje.

K §3.

Není nutné ani snad vhodné, aby smlouva o práci mezi redaktorem a jeho zaměstnavatelem musila býti vždy uzavřena písemně. Také není dobře možné předepsati, které všechny podmínky pracovního poměru musí smlouva o práci upravovati. Nebylo by ani v zájmu redaktorů, aby smlouva, která by všech těchto podrobností neupravila, byla prohlášena za neplatnou. Jestliže strany určité otázky ve smlouvě neupraví, platí, co podpůrně ustanovuje zákon. Proto se § 3 osnovy obmezuje jen na všeobecné ustanovení podobného rázu, jako je obsaženo v zákoně o soukromých zaměstnancích. Výslovně bylo doporučeno, aby ve smlouvě o práci bylo redaktorovi též zaručeno, že se mu bude zvyšovati plat, když pracovní poměr trval už určitou dobu.

O obmezeních smluvní volnosti srv. §§ 18 a 19.

K § 4.

Podle zákona o soukromých zaměstnancích platí se smluvený plat, není-li jinak ujednáno, měsíčně pozadu. Pokud jde o služební poměr redaktorů, odpovídá praxi, jak podle vyjádření ankety sluší souditi, spíše placení měsíčně napřed. Osnova však nechce brániti, aby strany smluvily placení pozadu. Vylučuje jen placení v obdobích delších než měsíčních.

K §§ 5 až 9.

Všechny zákony upravující pracovní poměry mají zvláštní ustanovení o případech, kdy zaměstnanci, ač nekoná práci, přísluší plat. Podle povahy pracovního poměru, o který jde, je postavení zaměstnancovo někde příznivější, někde méně příznivé.

Osnova snaží se jíti střední cestou a přidržuje se, pokud jde o překážky způsobené nemocí nebo úrazem, zákona o soukromých zaměstnancích, přiznává však redaktoru nárok na plat po celou dobu výpovědní a prodlužuje dobu, po kterou nemůže býti redaktor z důvodu úrazu nebo nemoci předčasně propuštěn ani po uplynutí doby, za kterou mu přísluší plat, ze 14 dnů na jeden měsíc. Vzhledem k § 12 osnovy je tedy zaručen redaktoru, jenž pro nemoc nebo úraz nemůže konati práci, plat nejméně na tři měsíce a pracovní poměr nemůže býti pro nemoc nebo úraz předčasně zrušen nejméně po dobu čtyř měsíců. Nezruší-li zaměstnavatel pracovní poměr, když překážka trvá déle než činí doba výpovědní, není pak již povinen, dokud redaktor nenastoupí do práce, poskytovati mu plat.

Stejné zásady mají podle osnovy platiti v případech, když redaktor nemůže konati práci pro soukromé překážky, týkající se jeho osoby, nebo pro plnění veřejnoprávních povinností (na př. jako svědek, porotce, přísedící veřejného úřadu), nejde-li o povinnosti, jež někdo jen dobrovolně přejímá. I tu navazuje osnova na ustanovení zákona o soukromých zaměstnancích, dává však ustanovení redaktorům značně příznivější, vylučujíc na příklad, aby redaktorovi mohl býti sražen plat, když soukromá překážka trvá déle

nebo aby bylo možno na redaktoru, jenž zdržen byl plněním veřejnoprávních povinností, domáhati se od určité doby náhrady nákladů způsobených tím; že zaměstnavatel byl nucen přijmouti zástupce.

Pokud jde o povolání k cvičení ve zbrani (cvičení služebnímu), platí i pro redaktory zákon ze dne 31. března 1925, č. 61 Sb. z. a n. Vzhledem k § 3 tohoto zákona bylo nutno výslovně ustanoviti, že za dobu, po kterou trvá cvičení ve zbrani (cvičeni služební), redaktoru přísluší plat. K tomu bylo připojeno ustanovení, že po dobu cvičení ve zbrani (cvičení služebních) zůstává nedotčena pojistná povinnost v oboru sociálního pojištění, jakož i povinnost platiti pojistné.

Osnova novinářských organisací, předložená svého času ministerstvu spravedlnosti, navrhovala, aby redaktorovi příslušel plat a ostatní služební požitky i za dobu, po kterou nemůže konati práci pro výkon trestu na svobodě, přisouzeného mu za obsah listu, v kterém je zaměstnán. Na poradách konaných v ministerstvu spravedlnosti zástupci zaměstnavatelů nečinili námitek proti tomuto požadavku, jen projevili přání, aby nárok na plat byl vyloučen, když lze říci, že trestný čin byl spáchán proti zákazu nebo přes varování zaměstnavatelovo. Osnova vyhověla přání stran a formulovala příslušné ustanovení tak, aby se vztahovalo nejen na přisouzený trest na svobodě, nýbrž na vazbu v trestním řízení přípravném. Podmínkou je ovšem, že jde o trestný čin spáchaný tiskem v časopisu, v němž je redaktor zaměstnán. Nárok je vyloučen když redaktor se dopustil trestného činu svévolně, porušiv zaměstnavatelovy rozkazy. Rozkazy ty se nemusí týkati určitého případu, nýbrž mohou to býti i všeobecné instrukce redaktorovi dané, ale nelze k nim přihlížeti, jsou-li v rozporu se zásadním směrem časopisu.

Nárok na plat podle §§ 5 až 8 přísluší redaktorovi ovšem vždy jen potud, pokud pracovní poměr ještě trvá. Zaniká tedy, skončí-li se pracovní poměr tím, že uplynula doba, na kterou byl ujednán, nebo že po výpovědi dané dříve, než nastala překážka, prošla doba výpovědní, nebo ko-

nečně, že redaktor byl propuštěn z důvodu, z kterého lze pracovní poměr předčasně zrušiti. Pokud výpověď před nastoupením překážky nemůže býti platně dána (srv. § 1 zák. č. 61/1925 Sb. z. a n. ), nelze k ní ovšem při rozhodování podle § 9 přihlížeti. Pro vazbu nemůže však zaniknouti nárok, byla-li zaviněna samým vydavatelem, tedy směrem jím určeným anebo byl-li čin spáchán na jeho podnět. Nebylo by spravedlivé zbaviti v těch případech redaktora platu.

K §10.

Bylo uznáno zástupci obou zájmových skupin, že ani předpisy zákona o soukromých zaměstnancích, upravující otázku dovolené, nelze považovati za vyhovující. Vzhledem k obtížné a vyčerpávající práci redaktorské sluší dovolenou nejméně čtyřnedělní považovati za minimální. Osnova navrhuje, aby doba dovolené se prodlužovala, když pracovní poměr trval jistou dobu.

Souhlasně s tím, co navrhovaly osnovy ministerstva sociální péče a novinářských organisací, se ustanovuje, že doba, po kterou má redaktor právo na plat, ač nemohl konati práci, se nezapočítává do dovolené. Zato se dopouští, aby se do dovolené započítávala doba, po kterou bylo vydávání časopisu úředně zastaveno, ale jen tehdy, je-li delší než jeden týden. Za této podmínky možno započítati do dovolené i dobu několikerého úředního zastavení časopisu, vždy však smí býti tímto způsobem vyčerpána nejvýše jedna polovina dovolené.

Ustanovení odst. 3 a 4 převzata byla z osnovy zákona o soukromých zaměstnancích. V odst. 5 bylo výslovně ustanoveno, že redaktor, jenž byl zaměstnavatelem z dovolené odvolán, má nárok na náhradu výdajů tím vzešlých.

K § 11.

Po vzoru ustanovení zákona o soukromých zaměstnancích navrhuje osnova zvláštní předpisy o zákazu konkurence. (Předpisy podobné obsaženy byly i v osnovách ministerstva sociální péče a novinářských organisací. Druh činnosti, jenž

je redaktorům zakázán bez souhlasu zaměstnavatelova, musí býti vymezen s přihlížením k povaze redaktorského povolání. Stanoví proto osnova, že redaktor nesmí pravidelně pracovati pro jiný časopis a že nesmí ani sám provozovati časopisecký podnik ani se podniku takového zúčastniti jako spolupodnikatel. Je tedy dovoleno, aby na př. redaktor denního listu své beletristické nebo vědecké práce uveřejňoval v jiném časopise, a nebylo by ani závady, aby občas uveřejnil nějaký příspěvek v časopise stejného druhu, v jakém je zaměstnán.

Sankce na přestoupení zákazu konkurence jsou obdobné sankcím v osnově zákona o soukromých zaměstnancích.

Ustanovení navrženého § 11 je v poměru k § 14 zákona č. 111/1927 Sb. z. a n. o nekalé soutěži považovati za lex specialis; je tedy v dosahu § 11 osnovy vyloučeno užíti cit. § 14 zákona o nekalé soutěži.

K § 12.

Určení délky doby výpovědní bývá zpravidla jednou z nejspornějších otázek při úpravě pracovních poměrů. Delší dobou výpovědní je zaměstnanec chráněn proti tomu, aby byl příliš náhle zbaven svého místa, a má mu býti zaručeno, aby si mohl vyhledati novou práci a vůbec se přizpůsobiti změně poměrů, jež nastane projitím výpovědní doby.

Podle zák. čl. XIV/1914 je výpovědní doba, jestliže strany nesmluvily dobu delší, při odpovědném -redaktoru l rok, při výpomocném redaktoru nebo pracovníku s důležitějším oborem činnosti, jakož i při kterémkoliv jiném zaměstnanci, který je zaměstnán v závodě déle 5 let, šest měsíců, jinak tři měsíce.

Při poradách, jež byly konány v ministerstvu spravedlnosti, projeveno bylo se strany redaktorů přání, aby výpovědní doba upravena byla podle vzoru uvedených ustanovení. Návrh ten zástupci zaměstnavatelů označili za nepřijatelný, připustili však, že odpovídá povaze pracovního poměru redaktorů, aby zákon jako pravidelnou dobu výpovědní stanovil dobu tří měsíců.

Osnova navrhuje, aby zákonná výpovědní doba byla tříměsíční, a to pro prvých pět let trvání pracovního poměru beze změny, po této době pak aby se prodlužovala za každé dva roky o l měsíc, a to u jiných než denních listů až do šesti měsíců, u těchto do 1 roku. Podle osnovy bude tedy šestiměsíční doba výpovědní příslušeti redaktorům, jsou-li v podniku zaměstnání 11 let, a u deníků roční v 23 letech.

Výpovědní doba bude pro obé strany stejná. Byly-li smluveny nestejné doby, platí pro obě strany doba delší.

Jak patrno, jsou ustanovení osnovy redaktorům méně příznivá, než ustanovení zák. čl. XIV/1914. Aby chráněna byla iura quaesita osob, jejichž pracovní poměr se dosud spravoval předpisy cit. zák. článku, vloženo bylo do osnovy ustanovení § 21, odst. 2.

K § 13.

Délka dovolené i doby výpovědní závisí podle §§ 10 a 12 osnovy na době, po kterou trval pracovní poměr. Ač snad by to mohlo býti samozřejmé, vytýká osnova z opatrnosti výslovně, že do doby trvání pracovního poměru se započítává také doba, po kterou redaktor nekonal práci, přísluší-li mu podle §§ 5 až 9 plat, a doba, po kterou bylo vydávání časopisu úředně zastaveno. Vedle toho se má podle osnovy započítávati jedna čtvrtina doby, po kterou byl redaktor zaměstnán v jiném podniku v povolání redaktorském. Tím má býti dosaženo toho, aby osoby, které přinášejí si do nového zaměstnání určitou redaktorskou praksi, nebyly postaveny na roven začátečníkům. K činnosti v jiném oboru než v redaktorském přihlížeti nelze.

K § 14.

Důležité důvody, pro které jedna nebo druhá strana může zrušiti pracovní poměr bez výpovědi, jak jsou uvedeny na příklad v §§ 33 až 35 zák. č. 154/34 Sb. z. a n., platí i na pracovní poměr redaktorů.

Se zřetelem k povaze redaktorského povolání mohou se však naskytnouti situace zcela speciální, za kterých také

nelze redaktorovi brániti, aby pracovní poměr zrušil s okamžitou platností. Důvody takové osnova výslovně uvádí, jako je uváděly osnovy ministerstva sociální péče a novinářských organisací. Že může redaktor smlouvu zrušiti předčasně, když se na něm požadují výkony, které jsou v rozporu s obsahem smlouvy o práci, je samozřejmé. Zvláštního zdůraznění však potřebuje, že redaktor může práci okamžitě opustiti, když zaměstnavatel žádá na něm výkon, který by mohl ohroziti stavovskou čest nebo odbornou pověst redaktorovu, na příklad když zaměstnavatel žádá, aby redaktor příznivě kritisoval umělce, se zaměstnavatelem spřátelené a t. p.

Docela speciální je pak druhý důvod, jejž uvádí osnova, totiž změna zásadního směru časopisu. Směr časopisem dosud zastávaný může se změniti tak, že redaktor dobře není s to, aby pro podnik dále pracoval, nechce-li zapříti své přesvědčení a celou svoji dosavadní činnost. Je v zájmu cti redaktorského povolání, aby redaktor nebyl nucen pracovati pro podnik za poměru zásadně změněných, nýbrž aby se mohl svého místa vzdáti, aniž se vydával v nebezpečí nepřiměřených finančních obětí. Osnova navrhuje, aby redaktor mohl zrušiti pracovní poměr jen do tří měsíců po změně směru; pracuje-li redaktor déle po změně směru pro podnik, sluší z toho usuzovati, že se se změněnými poměry smířil.

Ustanovení navržená jsou - jak ani nemůže býti jinak - velmi pružná. Rozhodnutí o tom, zda skutečně byly žádány na redaktoru výkony, které by mohly ohroziti jeho stavovskou čest nebo odbornou pověst nebo zda se změnil zásadní směr časopisu, takže nelze na redaktorovi slušně žádati, aby pro podnik dále pracoval, bude zpravidla dosti nesnadné. Původně bylo pomýšleno na to, aby rozhodnutí otázky, zda v konkrétním případě jsou dány skutkové základy § 14, odst. 1, č. 1 nebo č. 2 osnovy, svěřeno bylo rozhodčímu soudu stavovské organisace, jakou měla býti chystaná tisková komora. Od podobné zvláštní instance musilo býti upuštěno, když se ukázalo, že k zřízení tiskové komory brzo nedojde. Lze pone-

chati soudu, aby, rozhoduje o právních následcích předčasného zrušení pracovního poměru, si rozřešil též prejudiciální otázku, zda skutkový základ § 14, odst. l, osnovy byl splněn. Ježto spor bude podle zákona č. 131/1931 Sb. z. a n. příslušeti před soudy pracovní, bude často moci posouditi tuto otázku soud sám; nestačí-li na ni, rozhodne po posudku znalce.

Dojde-li na zrušení pracovního poměru z důvodů uvedených v § 14, odst. l, osnovy, má příslušeti redaktoru stejná náhrada, jako když zruší pracovní poměr z důvodu zaviněných zaměstnavatelem. Platil by tedy § 36 zákona o soukromých zaměstnancích. Redaktorovi denního listu dává osnova volbu, zda místo řečené náhrady nechtěl by odbytné ve výši dvojnásobného platu za výpovědní dobu.

K § 15.

Zcizení nebo propachtování podniku velmi často spojeno bude se změnou zásadního směru listu. Je-li tomu tak, může redaktor pracovní poměr zrušiti podle § 14, odst l, č. 2 osnovy. Muže se však státi, že nabyvatel (pachtýř) dosavadní směr časopisu celkem sice dodržuje, redaktor však přes to nemůže nebo nechce pracovati pro nynější zaměstnavatele tak, jako pracoval pro zaměstnavatele dřívějšího. Poměr mezi redaktorem a zaměstnavatelem je příliš osobni, než aby mohla býti změna v osobě zaměstnavatelově redaktorovi lhostejná. Na druhé straně ovšem i nový zaměstnavatel může míti zájem na tom, aby nemusil s podnikem převzíti i všechny dosavadní redaktory. Nelze proto ani jemu brániti, aby pracovní poměr bez výpovědi zrušil.

Redaktorovi třeba ovšem vždy zaručiti práva, jaká má, když pracovní poměr se předčasně zruší z důvodu zaviněného zaměstnavatelem. Odkazuje se proto na § 14, odst. 2, čímž se redaktorům denních listů dává také právo na odbytné tam dotčené. Aby právo redaktorovo na náhradu (odbytné) bylo co nejvíce zajištěno, ustanovuje se, že placení náhrady (odbytného) postihuje dřívějšího zaměstnavatele i nabyvatele (pachtýře) podniku rukou společnou a nerozdílnou. Redaktor

mohl by tedy vymáhati třebas i celou částku podle své volby na kterémkoliv z nich. I

Pokud nedojde k předčasnému zrušení pracovního poměru, vstupuje nabyvatel nebo pachtýř do smlouvy. Na případy universální sukcese se navržené ustanovení nevztahuje.

K § 16.

Podle zákona o soukromých zaměstnancích uznává se soutěžní doložka v jistém rozsahu za závaznou. Zvláštní povaze redaktorského povolání však spíše vyhovuje, aby všeliké doložky soutěžní prohlášeny byly vůbec za neplatně.

K § 17.

Zvláštní ustanovení na ochranu osob pozůstalých po redaktorovi obsahovaly osnovy ministerstva sociální péče i novinářských organisací. Na poradách konaných v ministerstvu spravedlnosti i zástupci zaměstnavatelů souhlasili s ochranou pozůstalých, jen si přáli, aby nároky pozůstalých osob byly omezeny na pevnou dobu, a aby se nevyměřovaly vždy podle délky doby výpovědní. Osnova určuje jako úmrtné tříměsíční plat a přesně vymezuje okruh osob, kterým úmrtné přísluší.

K §18.

§ 18 osnovy odpovídá podobným ustanovením osnov ministerstva sociální péče a novinářských organisací. O významu hromadných (kolektivních) smluv v oboru pracovního práva vůbec netřeba se šířiti. Vyhovuje modernímu názoru na povahu hromadné smlouvy, aby odchylky od takové smlouvy v neprospěch zaměstnance byly prohlášeny za přípustné jen potud, pokud hromadná smlouva sama je dopouští. Pravidelně ovšem obsahuje hromadná smlouva ustanovení o minimu práv zaměstnanců; pak může smlouva individuální platně přiznati zaměstnanci více práv. Poněvadž závaznost smluv se často obchází tím, že se uzavírají smlouvy individuální, v podstatě však se stejným obsahem, navrhuje osnova, aby i smlouvy,

jichž obsah se liší pouze výší platu a stanovením rozsahu pracovních povinností, byly považovány rovněž za smlouvu hromadnou. Podmínkou je pouze, aby šlo o stejného zaměstnavatele.

K§ 19.

Po vzoru jiných zákonů upravujících pracovní poměry, prohlašuje osnova ně-

která ustanovení za ius cogens, jež smlouvou (ani hromadnou ani jednotlivou) nemůže býti v neprospěch redaktorů zrušeno nebo změněno.

K §§ 20 až 22.

Paragrafy tyto obsahují ustanovení přechodná a závěrečná. O § 21, odst. 2, stala se zmínka již u § 12.

Návrh zákona budiž přikázán výborům ústavně-právnímu a sociálně-politickému k podání zprávy.

V Praze dne 9. dubna 1935.

Klein, Tomášek, Pik, Seidl,

dr. Markovič, Chalupa, dr. Winter, Polach, Husnaj, V. Beneš, Srba, JurnečkováVorlová, Biňovec, Kučera, Vácha, Chalupník, Prokeš, Benda, Bečko, inž. Nečas,

Mravec, Brodecký, Remeš, Brožík.