Přijetím tohoto zákona ruší se platnost zákona č. 142/20, 39/22 a 133/30. Provésti tento zákon ukládá se ministru sociální péče v dohodě s ministry financí, vnitra, zahraničních věcí a zdravotnictví a tělesné výchovy.

Důvodová zpráva.

Dosavadními zákony ze dne 20. února 1920 čís. 142, 25. ledna 1922 čís. 39 a 17. září 1930 čís. 133 Sb. z. a n., a jiné, jimiž byly stanoveny požitky válečných a poválečných poškoženců, byla řešena tato sociální otázka stále formou provisorní, což je jasně zřejmo ze všech prvních zákonů i pozdějších i z celé řady nařízení a výnosů vlády, válečných poškozenců se týkajících.

Po skončení světové války nebylo samozřejmě žádných zkušeností, ani žádných zákonů a opatření a tudíž i v našem novém státě se teprve muselo uvažovati jak řešiti problémy velikého počtu obětí světové války. Jak vláda republiky Československé tak i celý národ měl tehdy tu nejlepší vůli a snahu vyřešiti péči o válečné poškozence co nejpříznivěji a velkoryse. V této době, válečným poškozencům psychologicky velmi příznivé, nebylo však možno tuto otázku správně a spravedlivě rozhodnouti, už z důvodu výše uvedeného a v otázce požitků válečných poškozenců hlavně z toho důvodu, že náš nový stát měl takové řady naléhavých úkolů na zabezpečení státu, že ani nebylo dobře možno tehdy péči o oběti války spravedlivě stanoviti. Mimo to původním programem sociální péče o válečné poškozence byla snaha umožniti a usnadniti obětem světové války jejich vřazení do celkového hospodářského života, aby u každého válečného poškozence byla realisována snaha v tomto směru a jenom těm, kteří by nemohli žádným jiným způsobem dosíci existence, bylo uvažováno, postupem doby stanoviti požitky ze státní pokladny k snesitelnému lidskému žití. Vycházelo se tehdy z předpokladů, že v našem novém státě bude v brzku všestranný dostatek

možnosti k uplatnění každého občana i stát sám, že v brzku bude si státi velmi dobře, když před tím staletí dovedli jsme našimi zeměmi vydržovati veliký stát cizí. Tato tendence pro válečné poškozence je naprosto jasně zřejmá ze zákona ze dne 8. dubna 1919 čís. 199 Sb. z. a n. školení a výchova válečných poškozenců k povoláním, jež by mohli vykonávati (čís. nař. ze 7. prosince 1915 čís. 364 ř. z. a výnosy pozdější), zřízením řady samostatných úřadů pro péči o válečné poškozence, utvořením poradního sboru pro válečné poškozence, kde požitková péče byla dávána až na předposlední místo programu, z výnosu ministerstva financí, schváleného ministerskou radou čís. 33. 804/19 ze dne 1. srpna 1919 o zadávání trafik a skladu tabáku válečným poškozencům, z výnosu ministerstva sociální péče čj. 586/B ze dne 11. ledna 1921 o zprostředkování práce ve státních a soukromých službách, v zadávání biografických koncesí, v nařízení vlády ze dne 6. dubna 1922 k zákonu čís. 81 Sb. z. a n. ze dne 30. ledna 1920 o přidělování půdy legionářům a válečným poškozencům a z celé řady dalších opatření. Všemi těmito, velmi dobře myšlenými způsoby a zásahy státu pro opatření existencí válečných poškozenéů byl dán poměrně snadný a lehce proveditelný podklad pro vřazení veliké většiny válečných poškozenců do hospodářského života a v důsledku všech těch opatření a nařízení byl vydán provisorní zákon ze dne 20. února 1920 čís. 142 Sb. z. a n., jímž byly stanoveny tak minimální požitky válečných po-

škozenců, aby každý plně využil všech těch možností k nabytí existence a nespoléhal se jenom na péči požitkovou, v níž též nikdo až dosud existenci spatřovati nemůže.

Poměry však vyvíjely se naprosto odlišně ode všedi uvedených předpokladů. Váleční poškozenci domáhali se vždy a všude v prvé řadě práce, požadovali vždy až dosud zákon o povinném zaměstnání válečných poškozenců a teprve v druhé řadě, když existencí nemohli dosíci, dožadovali a dožadují se snesitelné lidské existence v úpravě jejich požitků, když již jiné možnosti, ani v budoucnu není. Pokud váleční poškozenci měli zaměstnání, živnosti a jiné obživy, byli v prvé řadě všeobecnou krisí postiženi a dnes to malé procento válečných poškozenou, kteří ještě jakési existence životní mají, nejsou tak zajištěni, že si tyto existence udrží.

Všechny hlavní problémy k zabezpečení válečných poškozenců zklamaly, nebylo postačující pochopení pro oběti války. O každou existenci sváděny byly tuhé boje, o každou trafiku a sklad tabáku je spousta jednání, o každý žádaný kousek přídělové půdy marný a bezvýsledný boj a celá hlavní péče o válečné poškozence zůstala tím neprovedena a nevyřešena. Stačilo v tomto směru jenom trochu dobré vůle úřadů a veřejnosti v plnění výše uvedených předpokladů a mohl býti problém válečných poškozenou z veliké části vyřešen k prospěchu republiky i válečných poškozenců. Vždyť i ministerstvo sociální péče konstatovalo svým výnosem č. 586/B ze dne 11. ledna 1921, že ani p ř íslušné úřady neplní instrukce v organisaci zprostředkování práce, o nějakém příznivém výsledku že nelze mluviti. Vina prý padá spíše na veřejnost a kruhy zaměstnavatelské, ale ani příslušné úřady že nelze uchrániti výtky, že při intensivnější činnosti a promyšlené orga-

nisaci lze docíliti zdárnějších výsledků. Samozřejmě, že i ostatní úřady v tomto směru vykonaly málo a to bylo v době, kdy byly dány všechny předpoklady k plnění, všecko však zůstalo na mrtvém bodu k veliké škodě státu i válečných poškozenců.

Vzdor tomu, že péče o válečné poškozence v našem státě byla vždy naprosto nedostatečná a požitky válečných poškozenců nelze ani dnes srovnávati s požitky válečných poškozenců v jiných státech, vždy naši váleční poškozenci měli na zřeteli stát a byli vždy nejspolehlivějšími elementy státu a vždy rozumně a důstojně dovolávali se svých práv.

Dnes stává se péče požitková o válečné poškozence trvalým a hlavním problémem. Nyní ani v budoucnu nebude možno vřaditi válečné poškozence tak mezi ostatní vrstvy národa, aby se mohli řádně živiti bez nároku na požitky válečných poškozenců, ježto ještě dlouhá léta zůstane k řešení problém, jak opatřiti práci a existenci lidem zdravým. Mimo to byla k péči o válečné poškozence přiřazena péče o poškozence poválečné zákonem ze dne 31. ledna 1922, čís. 41 Sb. z. a n.

Po spravedlivém a poctivém uvážení poměrů válečných poškozenců jeví se absolutní a naprosto naléhavá potřeba upraviti definitivně požitky válečných poškozenců. Tak jako je dnes samozřejmostí pro každého občana našeho státu vybudování dobré, spolehlivé a silné obrany vojenské našeho státu, tak musí býti samozřejmostí i definitivní vyřešení požitkové péče o válečné poškozence v našem státě, vždyť konec konců bude vždy zdárný výsledek obrany státu spočívati i na řádném opatření poškozených každou válkou.

Meritorně pak dlužno upozorniti na spousty rozhodnutí nejvyššího správního soudu k zákonům o válečných poškozencích, z nichž značná část je pro válečné poško-

zence příznivá. Svědčí z těchto rozhodnutí nedostatek v tomto zákonodárství, značné mezery a proto je třeba vydati zákon, který je naprosto jasný a z něhož jsou všechna práva a nároky patrný.

Návrh zákona sám o sobě nevyžádá si žádného zvláštního finančního zatížení a ministerstvo sociální péče může zákon provésti v rámci svého rozpočtu.

K jednotlivým navrhovaným změnám je třeba vysvětliti:

K § 1. Toto ustanovení zásadní zůstává nezměněno, podmínkou jest státní příslušnost, upraven tak ovšem, aby důchod mohli uplatniti všichni státní občané.

K §§ 2 a 4. Hranice příjmová vylučující z nároku na důchod byla nejednotná, také naprosto nesrozumitelně psána stylisace zákona, takže docházelo k četným nesrovnalostem a steskům. Spravedlivé je. aby byla hranice příjmová pro všechny stejná, poněvadž nelze dělati rozdílů v potřebách životních a jiných. Všichni mají stejné povinnosti a mají míti také stejná práva. Toto týká se jak příjmu z práce ať tělesné či duševní a to ať v podnicích soukromých nebo státních, v obchodech či zemědělství, po případě v trafikách. V důsledcích toho jevila se potřeba navrhnouti zrušení § 4. zákona 142/20. § 6 ustanovuje jasně výši důchodů válečných invalidů. Vychází se ze stejného základu jako u zákonů dřívějších, hlavně u těžkých invalidů, jímž upraven byl důchod zákonem č. 133/30. Navrhuje se jen nepatrné zvýšení ostatním invalidům, aby to bylo únosné státní pokladně. Nárok na důchod vzniká stejně jako u dřívějších zákonů až od 20%. § 7 proti dřívějšímu ustanovení zákona hlavně č. 133/30, nedoznává změn.

§ 8 doznává nepatrnou změnu příplatku pro dítě naprosto neschopné k práci, že mu lze povoliti příplatek místo do 21 let do 24ti let Odůvodněno je to tím, že dětí toho druhu jsou pravidelně již starší 21ti let.

§ 9 návrhu nemá pokud se léčení týká od dosavadní prakse úchylek. Pouze v případě, když se jedná o léčení invalidy na jeho invalidita v léčebném ústavě, má se poskytnouti polovina požitků úplně neschopného invalidy jeho rodině. Ani v tom všade není zásadního rozdílu proti dnešní praksi a zákonu.

§ 10 upravuje stejně již dřívějšími zákony nárok na orthopedické pomůcky. Od stávající prakse není úchylek. Nový poža-

davek, aby v prothésové komisi byl zástupce organisace válečných poškozenců je oprávněný jak v zájmu státu tak i válečných invalidů. Není žádným finančním zatížením státu.

§ 11 je obdobným ustanovením jako v dřívějších zákonech, jenže návrh podstatně zjednodušuje případnou praksi a má snáze ji umožniti důchod vdovský dostati.

§ 12 navrhuje možnost dostati důchod vdovský po zemřelém invalidovi válečném a poválečném i v těch případech, když si vzala tohoto za muže, když již byl invalidou. Tuto nutnost vyvolala prakse, nutno dřívější praksi přizpůsobovati dnešním potřebám hlavně k vůli poválečným poškozencům po případě jejich pozůstalým.

§ 13 přizpůsobuje pouze dosavadní praksi a jasně ji ustanovuje právo družky, která je postavena na roven manželky.

§ 14 nemění na dosavadní praksi, pouze dává žadatelce možnost, aby prokázala neschopnost pracovní sama, při tom dává také možnost úřadu, aby si ji sám přezkoumal.

§ 15 poněkud se upravují důchody vdovské, je to návrh plně opodstatněný, poněvadž důchody vdovské byly vždy nepřiměřeně nízké, vdovy stárnou, nemají možnost výdělečné práce jednak pro nedostatek práce, ale hlavně také pro naprosté vyčerpání a útrapy, které u vdov trvají již od roku 1914, tedy u mnohých, ba většiny, plných 21 let.

§ 16 omezuje případný nárok na důchod vdovy, jestliže tato nežila s manželem před smrtí ve společné domácnosti.

§ 17 dává možnost institucí péče o mládež odebrati dítě, jestliže je matkou plně zanedbáno.

§ 18 umožňuje dostati vdovám opravdu čsl. státním příslušnicím důchod, dosud byl v této praksi naprostý zmatek a chaos a ve většině případů naši opravdoví vlastenci z různých formálních důvodů nemohli dostati právem jím příslušící důchod.

§ 19 je podle dosud platných zákonů nezměněn, pouze odst. 3 navrhuje, aby mohla dostati zpět důchod vdovský vdova, ovdoví-li opětně do 5ti roků po provdání.

§§ 20, 21, 22 a 23 stanoví výši důchodu sirotčího poněkud vyšší než v dřívějších zákonech. Nyní je sirotků-důchodců již asi jen 25. 000, bylo jich však více než 100. 000. Důchody sirotčí jsou opravdu více než nízké

a jeví se i z důvodů národnostních v zájmu naší příští generace úprava těchto důchodů. Mimo toho má se umožniti přiznati plně neschopnému k práci sirotku důchod do 24ti roků, proti dřívějšímu do 21 roků. Z důvodů těch, že také tyto děti stárnou.

§ 24 navrhuje úpravu předků, jednak nepatrně navrhuje zvýšiti důchod, jasně však stanoví za jakých předpokladů může otec nebo matka po padlém synu důchod dostati. Dosud platný zákon je plný nejasností.

§ 25, dřívější 26, nenavrhuje žádných podstatných změn.

§ 26 navrhuje škrtnouti ustanovení, že válečnému poškozenci nepřísluší nárok na úhradu, když úřadem bylo zaviněno, že nebyla přihláška včas poslána na příslušný úřad. Tento návrh je odůvodněn, poněvadž v úřadech musí býti pořádek, nelze přece trestati válečného poškozence za to, že některý úřad si jeho přihlášku ponechá a nepošle kam patří.

§ 27 nenavrhuje podstatných změn, pouze v odst. 2 vysvětluje se jasněji bezpočtukráte již publikované rozhodnutí nejvyššího správního soudu.

§ 28 dává možnost uplatniti zvýšení důchodu nebo procenta neschopnosti u těch vál. invalidů, jímž se invalidita zhorší. Obdobné právo dáno je státu, zlepší-li se invalidita, může kdykoliv provésti snížení procent neschopnosti a důchodu (návrh § 25).

§ 29 nepřináší podstatných změn proti dřívějšímu obdobnému ustanovení.

§ 31 proti dosud platnému zákonu navrhuje změnu při možnosti výplaty důchodu při ztrátě volebního práva do obcí. Mnohdy je vyslovována ztráta volebního práva pro malichernost, jako příkladně za to, že vál. poškozence byl sbírat chrastí v lese a pod. V důsledcích toho ztrácí důchod a jeho poměry i rodiny se podstatně horší. Takové tvrdé opatření nebylo jistě spravedlivým.

§ 31 nedoznává změn proti dosud platným zákonům.

§ 32 stejně navrhuje ustanovení, aby na výměrech byla choroba, na níž je uznán invalidním. Tuto zásadu stejně v několika případech vyslovil také nejvyšší správní soud.

§ 33 nedoznává změn, stejně jako §§ 34 a 35 z dosud platných zákonů. Několik ustanovení dosud platných zákonů, hlavně č. 39/22, navrhuje se škrtnouti, poněvadž jsou naprosto prakticky zbytečné.

Přijetím tohoto návrhu zákona splníme z části svoji lidskou, mravní a národní povinnost vůči obětem světové války.

Přijetím tohoto zákona ruší se platnost zákonů ze dne 20. února 1920, č. 310 ze dne 12. srpna 1921, ze dne 25. ledna 1922, č. 39 ze dne 4. července 1923, č. 146 ze dne 27. června 1929, č. 93, 133 ze dne 17. září 1930 Sb. z. a n. Po stránce formální navrhujeme přidělení návrhu výboru sociálně-politickému a rozpočtovému.

Neumeister, Polach, Bouška,

Klein, dr Winter, Chalupa, dr Markovič, Kučera, Husnaj, dr Macek, Vácha, Mravec, Nový, Brodecký, V. Beneš, dr Mareš, Srba, Bečko, Biňovec, Stivín, Chalupník, Jur-

nečková-Vorlová, Benda.