Odůvodnění.

Do pracovního poměru zasahuje dnes stát mnohem častěji, než tomu bylo dříve, zasahuje do něho za souhlasu všech, i těch, kdož dříve byli proti tomu. A jeho zásahy jdou zhusta velmi hluboko.

Liberalism hlásal heslo »laissez faire, laissez passer«, »nechte věcem volný průběh«. Hlásal, že majetek je absolutním právním panstvím člověka nad věcí a zavrhoval, aby stát zasahoval do výkonu vlastnických práv. Cílem liberalismu nebyla společnost, ale jedinec, co možno silný a kultivovaný. Nositelem pokroku byl mu především podnikatel. Liberalism se stal filosofií kapitalismu. Domníval se, že když se podnikatelství ponechá volná cesta, že společnost dospěje sama ku blahobytu. Proto hlavní věcí bylo: nebrániti svobodnému rozvoji individua. Liberalism uvolňoval postupně všechny společenské svazky stavů i rodin, jen aby individuum bylo svobodné. Liberalism způsobil, že nežijeme již spolu, nýbrž vedle sebe. Lidská společnost jest atomisována. Důsledky se dostavily i v životě hospodářském. Protože byla otevřena bez jakýchkoli překážek cesta soukromé podnikavosti, a volné soutěži bez mezí, nastala výrobní kříse a anarchie distribuce, která jest podstatou dnešní krise hospodářské. Místo, aby bylo vyráběno to, čeho lidstvo potřebuje, místo aby peníze byly dirigovány tam, kde mohou nejvíce prospěti, vládne světem kapitalistický princip rentability, jenž se dívá i na práci jako na zboží a oceňuje člověka jenom jako stroj, podle jeho výkonnosti. Liberalism rozbil přirozené svazky, aby je nahradil svazky umělými, které slouží tomu, aby osobní odpovědnost jednotlivcovu za správu majetku uvolňovaly. Úkoly státu omezil liberalismus na úkony právní a policejní, zvláště na ochranu soukromého majetku.

S tímto pojetím státu se dnes společnost rozchází. Dnes je obecně přijímáno, že stát má povinnost zasahovati do soukromého hospodářství, i když jest jinak soukromý majetek plně uznáván. Svět však zapomíná, že tyto zásady byly již vysloveny před více než 40 lety v papežských encyklikách a že jsou v nich znovu a znovu připomínány. Člověk je odpovědný za správu svého majetku Bohu a bližnímu. Proto také, abychom citovali slova ministra Šrámka, i »úprava pracovního poměru vyžaduje stále naléhavěji různých zásahů státní moci a nejde jíž u pracovního práva

o pouhé předpisy soukromoprávní. « Ano, je charakteristické pro naši dobu, že mnohé sociální věci, jež kdysi byly pokládány za věci soukromé, se dnes staly součástí sféry veřejnoprávní. To dnes uznávají

i sami vyznavači liberalismu, což je opětným dokladem toho, jak daleko viděl již Lev XIII., jenž na tyto důsledky upozorňoval. Vždyť jsme v rozpočtové debatě slyšeli i z parlamentní tribuny od zástupců průmyslníků, že průmysl uznává zásah státu do výroby. Ministerský předseda mluvil o regulované výrobě a distribuci, o regulované demokracii, to jest o demokracii, jež zvláště v životě hospodářském zasahuje do individuálních práv ve prospěch společnosti. Je charakteristické, jak i agrarism utíká od svých liberalistických začátků a tváří se, jakoby byl nikdy nedělal nic jiného, než hlásal překonati liberalismus, ač původně nebyl ničím jiným, než liberalismem, aplikovaným na stav selský. Ale všecky tyto ústupky od původní doktríny i od původní praxe ukazují jenom, že pravdu měli katolíci a nikoliv jejich odpůrci. My jsme to byli, kteří jsme od počátku hlásali, že práce není pouhým zbožím a že proto pracovní zákonodárství nesmí býti záležitosti toliko soukromoprávní. Dnes jest to obecně uznáváno.

Nový hospodářský směr musí si uvědomiti, že vývoj hospodářského života není možno ponechati bez kontroly a bez záměrné ingerence rozumných vůdců. Svět přírodních sil musí býti podroben normativnímu řádu mravnímu. A nositelem tohoto řádu a jeho vykonavatelem je stát, který opouští málo aktivní postavení nočního hlídače a snaží se usměrniti hospodářské síly ve prospěch celku. Tímto vrcholným prospěchem či cílem je sociální ideál člověka, t. j. vytvoření společnosti lidí tělesně, duševně a mravně co nejdokonalejších.

Myšlenku, která je skryta v moderním hospodářském státě, a v jeho nové hospodářské soustavě, můžeme vhodně označiti solidarismus. V právu se mluví o solidární povinnosti a solidárním právu, jestliže více lidí má tutéž nedílnou povinnost nebo nedílné právo. Nová hospodářská filosofie ukazuje, že konečné cíle lidského snažení jsou nám všem společné a že k jejich uskutečnění musíme se spojiti, sdružiti. Učí nás, jak jsme jeden na druhém závislí, a jak tudíž bylo by pochybené, neuznati tuto závislost a nevyužíti spolupráce všech. Ovšem spolupráce vyžaduje spokojenost pracujících a solidarismus musí proto jitřiti zájem na práci vědomím, že její zintensivnění půjde k dobru všem. Solidarismus je takto uvědomělý egoismus čili individualismus ohraničený zřetelem na blaho kolektiva.

Výslednici snah po solidarismu jsou zákonná opatření na ochranu hromadných smluv pracovních, jimiž je zjednáván klid a úprava poměrů mezi zaměstnavatelem a dělníkem a jejichž povinností je zmírňovati boje mezi kapitalismem a prací. Pokusy o zákonnou úpravu hromadných smluv a ochranu mezd jimi stanovených, dějí se již od let devadesátých minulého století v různých státech.

Byl to rozvoj dělnických odborových organisaci, který vedl k metodě kolektivních smluv za účelem stanovení mzdových sazeb a pracovních podmínek a tyto smlouvy nebyly sjednávány mezí zaměstnavatelem a dělníkem, nýbrž mezi skupinami zaměstnavatelů a skupinami dělníků. V některých zemích zasáhl stát do stanovení mzdových sazeb, na příklad v Anglii, usta-

novením paritních komisí, které pod kontrolou vlády měly stanoviti minimální mzdy, nebo v Austrálii a Novém Zélandě ustanovením průmyslových tribunálů k úpravě mezd. Tyto metody byly v některých zemích doplněny dobrovolným nebo nuceným smírčím soudem, při řešení pracovních sporů, při čemž stát zasahoval buď jako prostředník, nebo jako soudce: tak se nakonec stalo stanovení mezd věcí veřejné moci. Vedle toho pak nastal v poválečných poměrech nerušený rozvoj v používání hromadných smluv pracovních ve všech státech světa, který vytvořil vhodný podklad pro zákonnou úpravu této otázky.

Příkladem v tom směru jsou Spojené státy severoamerické. Tam byl podán důkaz o hospodářských výhodách a užitečnosti sociálního zákonodárství a systému kolektivních smluv s hlediska hospodářského - nehledě k jejich vlivům na jednotlivého dělníka - zřízením kodů loyální konkurence. V této zemi bylo omezení, jež ukládalo sociální zákonodárství a systém hromadných smluv neomezené konkurenci, mnohem menší, než v průmyslových zemích evropských. - Nyní byla tato opatření v četných kódech změněna a doplněna ještě novými ustanoveními, navrženými od samotných zaměstnavatelů, která stanovila mzdy pro různé kategorie dělníků a ukládá přesné povinnosti ve věci pracovních podmínek. Zavedení této reformy je ve Spojených státech všeobecně oceňováno, jelikož vneslo do průmyslu element stability, který je více než náhradou za ztrátu individuální svobody.

Zákon o organisaci národní práce, který byl právě přijat v Německu, je kontrastem k této formě průmyslové organisace. Zrušení zaměstnavatelských a dělnických organisací v této zemi mělo za následek, zánik kolektivních smluv a systému rozhodčích a smírčích soudů, jimiž byly stanoveny mzdy v případě sporu. Podle ustanoveni německého zákona mají býti stanoveny mzdy a pracovní podmínky nikoliv pro každé průmyslové odvětví, nýbrž pro každý podnik zvlášť.

V Sovětském svazu byla opuštěna politika jednotných mezd a vyslovena zásada návratu ke mzdám, stanoveným hromadnými smlouvami pracovními, k upravení

systému hromadných smluv má dojíti co nejdříve. Hromadná smlouva má býti jasná a přesná a má obsahovati podrobná ustanovení o platu za práci, který bude odstupňován podle množství a jakosti vykonané práce a podle stupně užitečnosti dělníkovy práce pro stát. Mzdy, stanovené hromadnou smlouvou, budou zákonně chráněny.

Také na území Československé republiky jsou v platnosti některé předpisy, které se týkají úpravy hromadných smluv. Třeba citovati zejména § 114 b) živnostenského řádu a analogický předpis §u 161 živnostenského zákona pro Slovensko a Podkarpatskou Rus, dle nichž živnostenským společenstvům přísluší v dohodě s hromadou pomocnickou ustanoviti v mezích zákonných předpisů, kdy počíná a kdy se končí denní pracovní doba pomocníků a jaké jsou pracovní přestávky, kdy a jaká mzda se vyplácí pomocníkům a jaká jest lhůta výpovědní. Dále je možno uvésti zákon č. 45 z r. 1930, který v §u 24. vyjádřil zásadu závaznosti kolektivních smluv ve stavebním ruchu, podobně pak zákon č. 251 z r. 1933 v §u 8., odst, II. stanoví povinnost ujednání kolektivních smluv pro obchody s jednotkovými cenami a podobně zákon č. 171 z r. 1934 v §u 10. má ustanovení o povinné kolektivní smlouvě; stejně tak v novem zákonu o pracovním poměru soukromých zaměstnanců z r. 1934 obsahuje ustanovení o kolektivní smlouvě. Důležitým pak je vládní nařízení č. 118 z června 1934, kterým se prolomila u nás zásada svobody kolektivních smluv a stanovila se jejich platnost s prodloužením na určité období. Ministerstvo sociální péče několikráte se zabývalo řešením problému zákonné ochrany hromadných smluv pracovních a již v roce 1926 předložilo do připomínkového řízení meziministerského osnovu zákona o hromadných smlouvách pracovních a rozhodčích komisích.

Kolektivní smlouvy jsou vlastně jistým omezením obou složek t. j. zaměstnavatele tak i zaměstnance, co se týče výše mezd a pracovních podmínek a jako každé sociální zařízení mají mimo řady světlých také stinné stránky. Dosud sjednávány byly kolektivní smlouvy čas od času v některých odvětvích průmyslového a obchodního podnikání, avšak u nás tyto

prakticky neexistovaly pro odpor zaměstnavatelů, kteří za stávajících poměrů nemohli býti donuceni k jich uzavření a především k plnění závazků z nich pochodicích. Proto usilovali zaměstnanci po léta o zákonné řešení závaznosti kolektivních smluv, které celé řadě kategorii zaměstnanců všech téměř oborů výroby u nás mělo přinésti prospěch. Zaměstnavatelé naproti tomu jsou rozděleni na dva tábory; jeden z nich je otevřeně proti kolektivním smlouvám, jelikož v nich vidí citelné zasahování do jeho práv diktovati si jak výši odměn za vykonanou práci, tak i postup zaměstnanců a pracovní podmínky, což odůvodňuje řadou námitek proti těmto, kdežto druhý tábor zaměstnavatelů se poměrně lehce smiříl s hromadnými smlouvami, neboť viděl v nich zcela rozumně ulehčené velmi nesnadné individuální oceňování zaměstnanců, které je samo problémem pro sebe. Na druhé straně není nezajímavo posoudili názor druhé skupiny zaměstnavatelů na hromadné smlouvy, kteří na ně dobrovolně přistupují u vědomí, že i pro ně mají tyto nepopiratelné výhody, z nichž nejdůležitější je zjednodušení oceňování zaměstnanců a větší spokojenost těchto následkem lepšího honorování a zabezpečení před rozmary představeného, jež jak známo hrají při individuelním oceňování zaměstnance větší roli, než se obecně myslí. Naproti tomu dlužno vyvrátiti dosti zakořeněný názor, že kolektivní smlouvy zabraňují zaměstnavateli hodnotiti dobré pracovníky. Tito mohou býti totiž placeni vždy lépe než druzí, honorovaní podle minima, zaručeného hromadnou smlouvou, která stanoví pouze nejnižší mzdu, jíž se zaměstnanci musí dostati.

Je proto vítati snahy průmyslových odvětví, ve kterých je v poslední době jednáno o jednotné výrobní základně na podkladě mezd stanovených hromadnou smlouvou, která by byla závaznou pro všechny podnikatele toho kterého odvětví. Tím bude odstraněna libovůle podnikatelů ve stanoveni mezd a znemožněna úžasná mzdová roztříštěnost. Dokladem o potřebě jednotné úpravy a také ochrany hromadných smluv je nám statistika o platných hromadných (kolektivních) smlouvách z r. 1932. Z ní je patrno, že jen menšina závodů měla hromadné smlouvy, upravující mzdové poměry pro 949. 416 zaměstnanců.

Je tedy patrno, že hromadné smlouvy byly platné pouze ve 42. 296 závodech, ač v provozu bylo celkem 423. 075 závodů.

Pomoci hromadné smlouvy a její zákonnou ochránců a závazností má býti zaručeno právo na práci i spravedlivá náhrada za ni - mzda. To se může státi jednak svobodnou dohodou mezi ujednávajícími skupinami, kterou v našem návrhu zachováváme, a za přispění rozhodčího řízení mzdového, bez kterého si řádnou zákonnou úpravu hromadných smluv a jejich ochrany nedovedeme představiti.

Rozhodčí řízení není v našem zákonodárství novým ustanovením, majíc obdobu v zákoně o hornických soudech rozhodčích, v zákoně o stavebním ruchu § 12 a následující, v zákoně o ochraně domácké práce a o pracovních soudech v §u 39. Navrhovaným rozhodčím řízením a mzdovými ko-

misemi jediné mohou býti odstraněny nesrovnalosti mzdové, vyplývající z nepříslušnosti zaměstnavatelů k organisacím, které ujednaly hromadnou smlouvu. To bude odstraněno ustanovením, o rozšiřování hromadných smluv na ostatní podnikatele, i na podnikatele, kteří k hromadné smlouvě dobrovolně nepřistoupili.

Jsme přesvědčeni, že dalším řešením, jak odstraniti mzdovou roztříštěnost, je navrhované pracovní pravidlo, za které může býti vyhlášena pracovní smlouva, ujednaná mezi odborovými organisacemi zaměstnavatelů a zaměstnanců, nebo mzdový nález. Rozšířením hromadné smlouvy pracovní jako prac. pravidla na záv. nesmluvní bude dosaženo jednotné úpravy mzdových poměrů v podnicích téhož výrobního odvětví. Nepřehlížíme nebezpečí, kterým jest vystavováno podnikání, ale

přes to musíme zdůrazniti, že nesprávné rozvržení důchodů je také jednou z důležitých příčin hospodářské krise a také z vážných příčin rozvratu v průmyslové výrobě.

Každý, kdo pracuje, je hoden své mzdy. Ale je možno nazvati spravedlivým, když desetitisíce, ba statisíce zaměstnanců pracují za mzdy, které nestačí ani k nejnutnějšímu? A proto ve snaze po spravedlivé mzdě navrhujeme v §u 3. zřízení fondu pro výplatu rodinných přídavků ženatým zaměstnancům. Otázka rodinné mzdy byla dosud sporná i v takových kruzích, kde uznávají, že mzda má býti spravedlivá a má vyjadřovati skutečnou náhradu za vykonanou práci. V encyklice Rerum Novarum byla stanovena zásada, že mzda má umožňovati i slušnou existenci manželky i dětí dělníkových. Je třeba odmítnouti podnikatelský názor, že hodnocení dělníka svobodného a ženatého musí se díti podle výkonu. V řadě smluv byla také již vyslovena zásada rodinných přídavků. Soustava rodinných přídavků je ve velkém měřítku zavedena jednak ve Francii a Belgii. Ve Francii v továrních podnicích jsou zřízeny zvláštní pokladny pro výplatu rodinných přídavků ženatým zaměstnancům. V Belgii od 1. ledna 1931 je v platnosti zákon stanovící, že každý zaměstnavateľ musí přispívati za své zaměstnance do zvláštních pokladen, z nichž podle stanovených zásad jsou vypláceny rodinné přídavky. V Itálii současně se zkrácením pracovní doby byla zřízena Národní pokladna pro rodinné přídavky, jejíž účelem je zvyšovati mzdy dělníků, kteří živí početnou rodinu a pracují při zkrácené pracovní době.

Z uvedeného je patrno, že lze prakticky řešiti otázku rodinné mzdy a zabezpečiti

tak zvýšený příjem rodinám a podporovati tak populační snahy v našem státě.

Naším návrhem zákona o hromadných smlouvách pracovních a mzdových komisích chceme upozorniti, že je nejvýš žádoucí, aby již konečně byla zjednána právní závaznost hromadných smluv a dostatečná ochrana mezd, ježto stlačování mezd v dnešní době znamená stále povážlivější oslabování domácího trhu, který nakonec nemohl by býti vhodným prostředkem, aby z něho státní pokladna odčerpávala, co potřebuje. Kdyby se mělo pokračovati v tom směru, snižování mezd a dalšího tříštění hromadných smluv, ocitli bychom se posléze na mrtvém bodě. Je naprosto nesprávné, nakládá-li se se mzdou zaměstnanců stejně jako s ostatními položkami výrobní režie a je-li stlačována mzda co nejvíce. Základem kalkulace ve výrobě musí býti napříště mzda zaměstnanců. To se ovšem může státi tehdy, bude-li jednotně a závazné upravena otázka hromadných smluv a pomocí jich stanovených spravedlivých mezd.

Je povinností státu, aby odstranil všechny výstřelky dosavadní mzdové politiky a jednotně upravil zákonné předpoklady pro sjednávání hromadných smluv a zajistil jejich náležitou ochranu.

Ohrada nákladů budiž opatřena pro první rok z úspor ministerstva financí a pro příště budiž každého roku zařazena příslušná položka do rozpočtu ministerstva sociální péče.

Návrh budiž přikázán k projednání výboru sociálně-politickému.

V Praze dne 21. března 1935.

Petr, Bezděk,

dr. Novák, Světlík, Šamalík, Vičánek, Janalík, Stanislav, Knotek, dr. Nosek, Stašek, Navrátil, Košek, Adámek, Čížek, Vaculík, Sedláček, dr. Dolanský, dr. Daněk, Roudnický, dr. Mičura, Kaňourek.