s ministrem národní obrany, ministrem průmyslu, obchodu a živností, ministrem spravedlnosti a ostatními zúčastněnými ministry.

Důvodová zpráva.

Všeobecná část.

Upřímná touha po míru nemůže překážeti přípravám k obraně státu proti rušitelům míru, naopak obě tyto snahy jdou spolu ruku v ruce. Zkušenosti z poslední války ukázaly bohužel, že moderní bojové prostředky neušetří ani bezbranného obyvatelstva v zázemí, ba některé názory na způsob vedení války dokonce k takovému ohrožení přímo směřují. Je proto povinností státu, aby při svých obranných přípravách nezapomínal ani na ochranu občanského obyvatelstva. Podceňování tohoto nebezpečí nebo pouhé spoléhání se na zásady lidskosti, jež by měly ovládati i branné vyřizování sporů mezi státy nebo na loyální dodržování mezinárodně převzatých závazků nebylo by - po zkušenostech z poslední války - na místě. Stejně však nutno odmítnouti defaitistické, mnohdy tendenčně rozšiřované zprávy o. nemožnosti účinné obrany proti útokům letadly a dalekonosnými děly. Možnost takové obrany je dána, ať již jde o tříštivé zápalné nebo chemické (připadne bakteriologické) účinky střel; jest jen potřebí obranu včas připraviti:

Skutečně také ve všech státech, jež pokládají se za ohrožené případnými útoky tohoto druhu, je připravována ochrana obyvatelstva v široké míře. Vývoj šel skoro všude stejným směrem. První přípravné práce na ochranu občanského obyvatelstva proti leteckým útokům mají ráz akcí soukromých, třeba s podporou státní, na to přichází státní správa s interními instrukcemi, jimiž snaží se tyto snahy usměrniti a prohloubiti; konečně pak dochází k legislativní úpravě této otázky v celém rozsahu nebo určitých výseků.

Budiž aspoň letmo vylíčen stav v některých státech.

Ve Francii řada soukromých spolků sleduje již dlouho myšlenku t. zv. pasivní obrany a vykonala v tom směru mnoho pro

objasnění rozsahu nebezpečí a možností obrany proti němu, jakož i pro informaci širokých vrstev obyvatelstva. V intencích vládních kruhů došlo v poslední době ke sdružování těchto spolků a tvoření společných pracovních komitétů.

Vedení této agendy převzalo ve Francii ministerstvo vnitra, které vydává potřebné směrnice pro podřízené úřady o přípravě ochrany obyvatelstva proti leteckým útokům, postupně je doplňujíc a zdokonalujíc. Organisace pasivní obrany je tu vybudována tak, že ústřední vedení náleží ministerstvu vnitra, jež je podporováno při plnění těchto svých úkolů Vrchní komisí pasivní obrany, složenou ze zástupců ostatních zúčastněných resortů ta jiných přizvaných osob. V departementech řídí přípravu a provádění pasivní obrany prefekt, jemu k ruce je Departementní komise pasivní obrany se členy z kruhů úředních, vojenských, samosprávných i občanských. Nejnižším článkem této organisace jsou starostové obcí s Městskými komisemi pasivní obrany. Správám některých větších podniků, jichž ochranu nelze provésti v rámci ochrany obce, přiznána v přípravě a provádění pasivní obrany samostatná pravomoc, obdobná pravomoci starostů obcí. Uvažuje se o tom, aby celá tato organisace byla postavena na zákonný podklad.

Kvalitu plynových masek, přicházejících do prodeje k účelům ochrany civilního obyvatelstva, snaží se zabezpečiti nařízení pařížské policejní prefektury z 30. července 1934. Zakazuje se prodávati masky a jiné ochranné prostředky proti plynům používaným ve válce, nevyhovují-li určitým technickým podmínkám stanoveným ministerstvem války a nebyl-li jejich typ schválen tímto ministerstvem. Orgány služby pro stíhání podvodů a funkcionáři municipální laboratoře jsou oprávněni dozírati u obchodníků s těmito maskami a přístroji na dodržování těchto předpisů a prováděti k tomu účelu potřebné zkoušky.

Také v Polsku vzaly si přípravu ochrany obyvatelstva proti leteckým útokům a proti plynové válce za svůj úkol soukromé spolky, které zvláště k tomuto účelu se utvořily. Pod nátlakem vládních kruhů došlo ke sloučení těchto spolků v mohutnou organisaci s názvem "Liga obrany letecké a protiplynové". Tato organisace byla nařízením vlády ze dne 20. ledna 1934, č. 90 Dzienniku Ustaw, prohlášena za "spolek vyšší užitečnosti" a přiznána jí výlučná působnost v oboru příprav k protiletecké a protiplynové ochraně občanského obyvatelstva na území celého státu podle pokynů ministerstev.

Polsko šlo však na cestě nastoupené tímto nařízením rychlým tempem dále a dne 15. března 1934 vydává zákon o obraně protiletecké a protiplynové (č. 742 Dz. Úst. ). Jde o zákon zmocňovací, který dává vládě dalekosáhlou moc k přípravě protiletecké a protiplynové obrany a při jejím provádění.

Skládá se v podstatě ze tří částí. V prvé části (čl. 1-4) jedná o hrozícím nebezpečí leteckého útoku. V tomto případě jsou ministr vojenské správy nebo úřady jím stanovené oprávněni naříditi pohotovost na celém území státním nebo na jeho části. Nařízení pohotovosti má za následek, že příslušné úřady mohou činiti všechna opatření a vydávati rozkazy a zákazy, jichž je potřebí k provádění protiletadlové a protiplynové obrany, a že ipso iure nastává vznik osobních a věcných závazků k válečným, úkonům, V části druhé (čl. 5 a 6) se zmocňuje vláda, aby nařízením stanovila příslušnost úřadů, rozsah a způsob příprav protiletecké a protiplynové obrany v době míru, jakož i spojené s tím povinnosti osob fysických a právnických. V zákoně se dále vypočítávají obory, jichž se má tato úprava týkati (organisování, školení a vystrojení obranného personálu, zřízení hlásné a poplachové služby, maskování osad a objektů atd. ). Útraty vzniklé těmito opatřeními mají nésti: stát, samosprávné svazky, průmyslové podniky, pojišťovny soukromé i veřejné, samaritské a podobné spolky a držitelé nemovitostí. Podrobnosti budou stanoveny nařízením. Konečně třetí část (či. 7-10) obsahuje trestní sankce (značně přísné) a doložky prováděcí a účinnostní.

Velmi intensivně připravována je v Polsku pasivní obrana železnic, tohoto nej-

důležitějšího dopravního prostředku v případě války. V tom směru byly vydány ministerstvem dopravy podrobné směrnice.

V Itálii byl vydán král. dekret ze dne 5. března 1934, č. 102 Gazz. Uff., jenž obsahuje formální schválení předpisu, tvořícího jeho přílohu, o protiletecké ochraně národního území a civilního obyvatelstva. Tento předpis rozlišuje mezi (aktivní) pozemní obranou proti letadlům a (pasivní) protileteckou ochranou, svěřuje vedení obrany i ochrany ministerstvu války, uvádí hlavní opatření protiletecké ochrany a druhy objektů, na něž se tato ochrana vztahuje, a upravuje zevrubně organisaci protiletecké ochrany. Ministerstvo války pečuje o tuto ochranu prostřednictvím Ústředního meziministerského výboru, jemuž předsedá důstojník a v němž zastoupeny jsou všechna ministerstva a některé ústřední organisace, Proviněními výbory, jimž předsedají prefekti, a Obecními výbory, jimž předsedají starostové.

Úpravy zákonné dostalo se v Itálii také jedné z nejdůležitějších otázek pasivní obrany: výroby plynových masek. Podle zákona ze dne 23. května 1932, č. 551 Racc. Uff. je potřebí pro výrobu každého typu plynové masky pro občanské obyvatelstvo licence, kterou vydává ministerstvo války. Za udělení licence musí býti žadatelem zaplacen licenční poplatek. Výroba typů, jež nebyly takto připuštěny, je zakázána. Vojenské správě přiznává se rozsáhlá kontrolní pravomoc nad výrobou a prodejem těchto masek.

K zákonu bylo vydáno podrobné prováděcí nařízení, obsahující technické předpisy pro výrobu plynových masek.

Velmi intensivně připravuje pasivní obranu obyvatelstva Německo. Takřka od skončení světové války propaguje Spolek bývalých příslušníků protiletadlové obrany horlivě přípravu pasivní obrany v nejširších kruzích obyvatelstva. V roce 1927 založen byl za týmž účelem další spolek (Deutscher Luftschutzverein), jemuž v čele je postaven bývalý říšský ministr. Konečně v roce 1931 vstupuje v život organisace, jež sleduje cíl usměrniti všechny takovéto soukromé akce (Deutsche Luftschutz-Liga). Její plán se uskutečňuje již následujícího roku, kdy vzniká sloučením všech dosavadních spolků, sledujících stejné cíle, mohutná celostátní organisace Deutscher

Luftschutzverband, která po změně vládního režimu v Německu přetvořuje se v Reichsluftschutzbund.

Směrnice pro postup přípravných prací k pasivní obraně byly vydávány říšským ministerstvem vnitra. Nařízením říšského presidenta ze dne 2. února 1933, RGB1. I, str. 35, o říšském komisaři pro letectví, přenesena byla agenda protiletecké ochrany z říšského ministerstva vnitra na úřad tohoto nového člena vlády. V provolání z 29. dubna 1933 poukazuje se na to, že pro přípravu pasivní obrany nepostačuje činnost úřadů, a že je potřebí spolupráce široké veřejnosti. Za nositele této občanské spolupráce prohlašuje se tu Říšský svaz protiletecké ochrany.

Organisační síť této občanské spolupráce vybudována je až do nejmenších podrobností. Říšský svaz protiletecké ochrany člení se v 15 zemských skupin, které zahrnují v sobě místní skupiny. Tyto dělí se opětně na revíry protiletecké ochrany, jimž v čele stojí náčelníci protiletecké ochrany, kteří jmenují pro každou ulici svého revíru skupinového strážce. Pro každý dům jmenován je domovní strážce protiletecké ochrany, a to místním policejním správcem na návrh místní skupiny Říšského svazu protiletecké ochrany.

K výkonu požární služby pro případ leteckého útoku má býti kromě hasičských organisací - zřízen v každém domě domovní hasičský sbor. Vždy několik těchto domovních hasičských sborů má býti v zájmu větší výkonnosti sloučeno místním policejním úřadem ve společenství protiletecké ochrany.

Při udílení stavebních povolení je věnována stavebními úřady péče vybudování protileteckých úkrytů.

Rumunsko vybudovalo organisaci své pasivní obrany v podstatě po vzoru francouzském. Vedení soustředěno je i tu v ministerstvu vnitra. Schvalování typů plynových masek přísluší však po vzoru italského zákona ministerstvu vojenství. Pro výkonnou službu pasivní obrany počítá se v prvé řadě s organisovaným hasičstvem.

V Belgii připíná se organisace pasivní obrany na vojenskou správu, jež obstará pro výkonný personál pasivní obrany na náklad příslušných organisací potřebné

ochranné prostředky, v prvé řadě plynové masky.

Ostatnímu obyvatelstvu jest ponecháno opatřiti si tyto ochranné prostředky ve volném prodeji. Státní správa stará se však o dobrou kvalitu těchto prostředků tím, že královským dekretem ze 17. července 1934 (Moniteur ze 4. VIII. 1934) předepsáno je úřední připuštění typů plynových masek a jiných ochranných prostředků určených k volnému prodeji, a nařízeno úřední ověřování jednotlivých výrobků. K prvému je příslušné ministerstvo národní obrany, druhé provádí úřad na ochranu proti plynům.

V poslední době vydán byl v Lotyšsku zákon o pasivní obraně proti napadení ze vzduchu (z 20. října 1934, č. 238 Vald. Vest. ), v němž ministerstva války a vnitra jsou pověřena, aby v dohodě s ministerstvem dopravy vypracovala plán obrany obyvatelstva proti napadení ze vzduchu, jehož schválení je vyhrazeno ministerské radě. Provádění plánu náleží v prvé řadě ministerstvu vnitra. Zákon stanoví dále, že v místech úředně označených nutno zřizovati protiletadlové úkryty. V soukromých obytných domech s více než 25 obytnými místnostmi postihuje tato povinnost majitele domu; jinak finanční břímě, vyplývající z ochrany obyvatelstva, uvaleno na svazky místní samosprávy. O ochranu průmyslových a jiných podniků musí pečovati jejich majitelé. Stát přebírá ochranu svých úřadů a podniků. V budoucnosti má býti pamatováno na zřizování předepsaných úkrytů již při schvalování stavebních plánů.

I stát trvale neutralisovaný jako švýcarsko pokládal za nutné postarati se o protileteckou ochranu svého obyvatelstva. Stalo se tak spolkovým usnesením z 29. září 1934 (Eidgen. Ges. Sam. str. 666) o pasivní protiletecké obraně civilního obyvatelstva. Tento zákon rozděluje úkoly veřejné správy v tomto oboru mezi orgány spolkové a kantonální. Do působnosti prvých spadají všechny otázky všeobecné povahy. Spolková rada jest zmocněna vydati potřebné předpisy cestou nařizovací. Zákon stanoví dále jako všeobecnou občanskou povinnost účast na organisování pasivní protiletecké obrany. Náklady této obrany mají nésti spolkový stát, kantony a obce. Pro rok 1934 byla k tomu účelu spolkové radě povolena částka

840. 000 šv. fr. Zajímavo je, že se tak stalo přímo v zákoně o protiletecké ochraně. Počítá se se zřízením spolkové Protiplynové komise a spolkového Protiplynového studijního ústavu, jakož i s místními instrukčními kursy, na něž by náklad nesla z poloviny spolková pokladna, z poloviny pak kantony.

Podobný vývoj jako v cizině prodělala otázka pasivní obrany i u n á s. Z iniciativy československého červeného kříže vytvořilo se v roce 1930 ústředí obrany obyvatelstva jako soukromá organisace, jež si vytkla za úkol studovati možnosti protiletecké a protiplynové obrany občanského obyvatelstva a připravovati organisaci této ochrany. Ve své součinnosti nalezla tato organisace přirozeně pochopeni u veřejné správy, zejména u ministerstva národní obrany, u ministerstva vnitra, do jehož oboru působnosti pasivní obrana spadá, a u ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, činnost tohoto ústředí v uplynulé době byl velmi intensivní, jak o tom svědčí založení na 300 místních výborů obrany obyvatelstva po celém území státním, vydání více než 10 odborných publikací, pořádání nespočetných přednášek, výstav protiletecké obrany, vypracování směrnic pro přípravu a provádění pasivní obrany atd.

Má-li však býti ochrana obyvatelstva v tomto směru vybudována pokud možno dokonale, jak toho geografická poloha našeho státu vyžaduje, je potřebí postaviti ji na zákonný podklad, přenésti úkoly, vykonávané dosud soukromými organisacemi, na příslušné orgány veřejné správy a doplniti je dalšími úkoly, jež nebylo možno prováděti v rámci akcí dobrovolných. To ovšem neznamená, že by spoluúčastí občanstva nebylo již potřebí, naopak s touto spoluúčastí se počítá jako s nezbytným předpokladem zdárné přípravy a účinného provádění pasivní obrany. Předloha snaží se tudíž - jak je ve zvláštní části důvodové zprávy zdůrazněno - převésti dosavadní organisační síť pasivní obrany do nových kolejí a zjednati předpoklady pro její rozšíření i tam, kde snahy tyto nenalezly dosud žádoucího pochopení.

V jednotlivostech odkazuje se na zvláštní část důvodové zprávy. Všeobecně bylo by podotknouti toliko ještě, že náklady navrhované úpravy, pokud postihují stát, na-

leznou úhradu v příslušných položkách státního rozpočtu za ten který rok.

Pro úhradu nákladů, které vzejdou státním podnikům úkony a opatřeními podle tohoto zákona, platí ustanovení podnikového zákona č. 404/1922 Sb. z. a n. a vládního nařízení č. 206/1924 Sb. z. a n.

Zvláštní část.

Osnova skládá se ze šesti oddílů, z nichž se týká:

oddíl I. (§§ 1-13) ochrany před leteckými útoky;

oddíl II. (§ 14) obrany proti leteckým útokům;

oddíl III. (§§ 15-18) obsahuje živnostenskoprávní ustanovení;

oddíl IV. (§§ 19-23) ustanovení všeobecná;

oddíl V. (§§ 24-29) ustanovení trestní;

oddíl VI. (§§ 30-31) ustanovení závěrečná.

K § 1. Prvním úkolem úspěšné ochrany obyvatelstva před leteckými útoky je postarati se o vhodné úkryty před tříštivými, zápalnými a chemickými účinky střel. V městských obcích, jež by byly právě nejvíce ohroženy nepřátelskými útoky, lze jen v míře velmi nepatrné počítati s úkryty v přírodním terénu; nutno tedy postarati se o úkryty umělé, zpravidla v obytných i jiných budovách.

Je nasnadě, že povinnost zříditi a udržovati úkryty musí býti uložena vlastníkům nebo stavebníkům budov, držitelům a vydržovatelům podniků; ústavů a jiných zařízení. Stejně důsledno ovšem je, aby osoby oprávněné k použití těchto úkrytů nesly přiměřenou část umořovacího a udržovacího nákladu, pokud povinnost k opatření úkrytu nelze pokládati za důsledek provozního oprávnění a pokud zřizovatel a udržovatel nebude odškodněn přiznáním určitých výhod na poli práva veřejného.

Zákon stanoví sice v § l uvedené povinnosti všeobecně, avšak účinnost těchto ustanovení v konkrétních případech je odvislá od těchto předpokladů:

obec musí býti podle § 12 zařazena do kategorie obcí, pro něž takové opatření je nutným,

příslušný úřad stavební (§ 3) uloží straně (stavebníkovi nebo vlastníku budovy), aby se postarala o vhodný úkryt pro stanovený okruh osob. Další údaje o rozhodnutí stavebního úřadu obsahují vysvětlivky k § 3.

Provádí-li obec ustanovení § l, děje se tak pod dohledem a za vedení nadřízených úřadů politických, které samy jsou podle čl. 1. zákona č. 125/1927 Sb. z. a n. o organisaci politické správy povinny šetřiti instrukcí vydaných příslušnými úřady ústředními.

Bude věcí těchto instrukcí jednak upozorniti mezi jiným podřízené politické úřady a obce, že nebude možno ustanovení § l použíti z moci úřední na osoby exterritoriální ani na budovy nebo místností exteritoriální, jednak působiti k tomu, aby prováděním tohoto ustanovení nebyla ohrožena hospodářská existence jednotlivců.

Při tom dlužno míti na paměti, že často nebude k plnění povinnosti podle § l třeba velkých investic. V celé řadě budov veřejných i soukromých jest hojně místností (zejména sklepních), jež nepatrnou adaptací mohou býti přeměněny ve vhodné úkryty, aniž by při tom jejich hospodářské použití bylo ztěžováno. S těmito místnostmi počítá se v prvé řadě; jejich soupis bude prvým úkolem stavebních úřadů.

Ježto ve všech budovách nebo přilehlých místnostech nebude lze adaptací nebo přístavbou získati vhodné úkryty, jest dána možnost použíti k tomu účelu vhodných místností nebo prostorů jiné blízké budovy; pro finanční odškodnění platí vpředu uvedená zásada.

Takto získané úkryty byly by určeny pro individuelní použití; o opatření veřejných úkrytů jedná § 4, odst. 1.

Poskytnutí veřejnoprávních výhod budovatelům a udržovatelům úkrytů jest vyhrazeno vládnímu nařízení. Mohlo by jíti zejména o úlevy ve veřejných dávkách. Prvý krok v tomto směru byl již učiněn ve vládním nařízení ze dne 13. července 1934, č. 159 Sb. z. a n., kterým se mění a doplňují některé zákony týkající se bytové péče (čl. I., §2).

K § 2. Dalším prostředkem k ochraně proti chemickým účinkům střel jsou plynové masky, po případě jiná ochranná za-

řízení, jako ochranné oděvy, větrací zařízení pro úkryty a pod.

I tu zvolen obdobný postup. Po zařazení obce do té kategorie obcí, v nichž je nutno chrániti veškeré obyvatelstvo nebo určité jeho kruhy plynovými maskami, vydá místní úřad policejní podle pokynů nadřízeného úřadu politického potřebné příkazy. Ani takový příkaz nebude se ovšem týkati osob exterritoriálních. Interními pokyny bude lze působiti k tomu, aby ani prováděním § 2 nebyla ohrožena hospodářská existence jednotlivců.

Vládním nařízením bude řešena otázka, jak opatřiti plynovými maskami osoby nemajetné a osoby, jež ve výkonu veřejné služby budou ve větší míře vystaveny účinkům střel.

Naříditi bude lze pořízení jen takových plynových masek, po případě jiných ochranných zařízení, které odpovídají schválenému typu (§ 17), neboť jen u takovýchto předmětů jest úředně prokázána jejich spolehlivost.

K § 3. Otázka úřední kompetence ve věcech upravených v předchozích paragrafech řešena byla - jak již stala se zmínka - tím způsobem, že úkoly ty svěřeny oněm orgánům veřejné správy, které již podle platných předpisů obstarávají příbuznou agendu. Jsou to jednak úřady stavební, jednak úřady, vykonávající místní policii v oboru péče o bezpečnost osoby. V nejčastějších případech budou to v obou směrech příslušné orgány obce; někdy v případě § l okresní úřady nebo jiné úřady státní, v případě § 2 státní úřady policejní. V každém případě budou to úřady blízké místním poměrům. Orgány obce budou obojí tuto agendu vykonávati pod dohledem a za vedení nadřízených úřadu politických.

Zřízení nebo úprava úkrytů může býti buď povolena k žádosti strany, jež se sama uchází o jeho povolení ve stavebním řízení nebo muže býti nařízena z moci úřední jako doplněk předloženého stavebního projektu, týkajícího se stavby, přestavby, přístavby nebo podstatné změny stavby, anebo též nařízena zvláště bez souvislosti s jiným stavebním projektem.

Stavební úřady pověřují se dohledem nad řádným stavem úkrytů.

K § 4. Obcím bylo nutno dále uložiti povinnost postarati se na svůj náklad o dostatečný počet veřejných úkrytů pro osoby zdržující se v místě jen zcela přechodně a pro osoby nemající individuálních úkrytů a o zásobní plynové masky. V obou směrech povinnost obce je ovšem odvislá od zařazení obce do příslušné kategorie obcí podle § 12. Míru této povinnosti v konkrétním případě stanoví nadřízený úřad politický.

Vládním nařízením mohou býti obcím uloženy další úkoly k ochraně obyvatelstva před leteckými útoky, jichž obstarávání nelze dobře svěřiti jiným činitelům, šlo by zejména o spolupůsobení při službě hlásné, o službu poplachovou, požární, zdravotní a samaritskou, o maskování obydlených částí obce, zhasínání světel, jakož i o výcvik k rozličným těmto úkolům a pod.

Obcím bude provádění jejich úkolů usnadněno tím, že na jedné straně mohou se obraceti o pokyny na nadřízené úřady politické, na druhé straně bude jim patrně dáno vládním nařízením právo použíti služeb korporací nebo jiných souborů osob, vyvíjejících v obci svou činnost, nebo jednotlivců tu bydlících nebo výdělečně činných. V úvahu přišly by zejména hasičské sbory, jejichž větší finanční zabezpečení má na mysli osnova zákona o hasičském příspěvku při požárním pojištění. Počítá se však i s ochotnou spoluprací různých tělovýchovných a sportovních spolků, ozbrojených sborů měšťanských a pod. Kde by tyto korporace spolu s orgány obce nepostačily k obstarávání všech uvedených úkolů bylo by patrně potřebí, aby obec zorganisovala sama potřebné pomocné sbory z řad občanstva. Dále bude nutno pamatovati na to, aby v každém domě ohrožené obce pověřena byla jedna osoba určitou policejní pravomocí. Potřebného výcviku musí se dostati všem těmto osobám a sborům ovšem již dříve. Ve všech případech nutno počítati jen s osobami nepodléhajícími branné povinnosti.

K § 3. Finanční stránku této veřejné ochrany obyvatelstva bude patrně nutno z části řešiti zavedením zvláštní obecní dávky, pro niž nebudou však platiti všeobecné předpisy zákona o finančním hospodářství obcí, nýbrž budou vydány zvláštní předpisy vládním nařízením, které by vyhovovaly naléhavosti těchto potřeb. Všeobec-

ným předpisem, podle něhož obce mohou požadovati služby ruční, potahy nebo motorovými vozidly, je nyní § 39 zákona ze dne 12. srpna 1921, č. 329 Sb. z. a n. o přechodné úpravě finančního hospodářství obcí.

V zákoně bylo nutno učiniti též opatření pro případ, nesplnila-li by obec náležitě svých úkolů, vyplývajících z tohoto zákona, nebo jevito-li by se účelným přenésti tuto pravomoc na jiný orgán.

K § 6. Nové způsoby vedení války mohou i v území, jež není přímo v pásmu bitevním, způsobiti, že bude nutno sáhnouti k rozličným opatřením na ochranu obyvatelstva, jejichž nutnost ukáže se teprve v kritické době. V úvahu přichází tu zejména úplná nebo částečná evakuace zvláště ohrožených míst, organisace spojovací služby mezi ohroženými obcemi a pod. Aby v takovéto kritické době nedošlo k obtížím a zmatkům, nutno v zákoně stanoviti, kdo má právo činiti taková opatření; nejlépe jsou k tomu povolány úřady politické; veškeré řízení ochrany obyvatelstva před leteckými útoky soustřeďuje se v ministerstvu vnitra.

Vodítkem pro politické a ostatní úřady bude, aby činily jen nezbytná opatření a aby se vyvarovaly působiti neodůvodněně majetkové škody.

K § 7. Jest nutno zajistiti součinnost všech úřadů a orgánů mezi sebou a zejména s vojenskou správou. Spolupráce bude upravena interními instrukcemi ministerstva vnitra, vydanými v dohodě s ministerstvem národní obrany a ostatními zúčastněnými ministerstvy.

K § 8. Obcím a jiným korporacím (souborům osob), po případě jednotlivcům, na něž by byly přeneseny podle § 4, odst. 2 nebo § 6 určité úkoly před leteckými útoky, bude patrně potřebí dáti nutnou vrchnostenskou moc. Zmocnění může se státi buď vládním nařízeními nebo nařízením politických úřadů. Ustanovením není dotčeno právo obcí vydávati nařízení podle obecních zřízení, po případě jiných předpisů.

K §§ 9--11. K účelům ochrany před leteckými útoky bude mnohdy nutno, hlavně ovšem v době války, zasáhnouti do soukromých práv. Mohlo by jíti zejména o požadování potřebných předmětů (na př. hasícího nářadí, materiálu pro stavbu úkrytů) nebo surovin, dále o vyvlastnění vhodných