Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1953.
III. volební období. 8. zasedání.
2344. Odpovědi:
1. min. financí na interp. posl. Dubického a druhů o neoprávněném vyměřování činžovní daně berními správami (tisk 2316/I),
(I. min. zemědělstva na interp. posl. Danihela a druhov o porušovaní autonomných práv členov výboru zemedelskej rady pre Slovensko (tisk 2276/II),
III. min. sociální péče na interp. posl. Bergmanna, Tučného a druhů o vydání směrnic pro použití prémiových reserv (tisk 2257/IV),
IV. min. vnitra na interp. posl. Höhnela a soudr. o neslýchaném a surovém jednání četnictva v Rumburku (tisk 2209/VIII),
V. min. školství a národní osvěty na interp. posl. Simma, Schuberta a druhů o získávání německých dětí pro českou menšinovou školu v Jakubčovicích (tisk 1447/XIII),
VI. min. vnitra na interp. posl. Nitsche a druhů, že obvodní notář obce Rakús libovolně zachází s obecním majetkem a se subvenci z 3%ního hasičského fondu (tisk 2249/II),
VII. min. věřejných prací na interp. posl. Krumpe a druhů o stavebních pracích na novostavbě německé vysoké školy technické v Praze (zemědělské oddělení v Děčíně-Libverdě) (tisk 2182/III),
VIII. min. sociální péče na interp. posl. Bergmanna, Zeminové, Šmejcové a druhů o nesprávném provádění zákona číslo 133/1930 zemskými úřady pro péči o válečné poškozence (tisk 1268/VI),
IX. předsedy vlády na interp. posl. dra Keibla a druhů, že se v německém jazykovém území vydávají jen české tiskopisy přihlášek pro školní výlety (tisk 1907/XIV),
X. vlády na interp. posl. Macouna a soudr. o překážkách, které se kladou povolání obchodních cestujících a zástupců (tisk 2249/IV),
XI. min. Školství a národní osvěty na interp. posl. dra Daňka, Vičánka a druhů o našich učebnicích školních (tisk 2204/XV),
XII. min. spravedlnosti na interp. posl. Hatiny, Langra a druhů o zdlouhavém vyřizování sporů u rozhodčích soudů nemocenských pojišťoven (tisk 2289/IV),
XIII. min. národní obrany na interp. posl. Dvořáka a soudr. o poměrech u 8. pěšího pluku v Těšíně (tisk 2144/I),
XIV. předsedy vlády na interp. posl. inž. Nečase, Jurnečkové-Vorlové a soudr. o opatřeních proti kořalečnímu moru a stále rostoucímu alkoholisování republiky (tisk 2211/II),
XV. min. spravedlnosti na interp. posl. Hlinky a druhů pro konfiskaci »Slováka« ze dne 16. května 1933 (tisk 2319/11),
XVI. min. sociální péče a min. spravedlnosti na interp. posl. Štětky a soudr. o hitlerovských metodách, používaných proti úrazovým důchodcům Úrazové pojišťovny dělnické pro Čechy v Praze (tisk 2209/X),
XVII. min. spravedlnosti na interp. posl. Krosnáře a soudr. o neslýchané konfiskační praxi (tisk 2319/VII),
XVIII. min. vnitra. na interp. posl. Jurana a soudr. o neslýchaném postupu okresního hejtmana Cagaše a jeho náměstka dra Janků v Dačicích na Moravě při odsuzování účastníků projevu na 1. května 1933 (tisk 2255/I),
XIX. min. spravedlnosti na interp. posl. Jurana a soudr. o surovém týrání vyžetřovanců a vězňů u okresního soudu ve Vyškově (tisk 1977/XXIII),
XX. min. sociální péče na interp. posl Nitsche a druhů o zvýšení příspěvků na kežmarské okresní nemocenské pojišťovny (tisk 2249/X a 2249/X1),
XXI. min. národní obrany na interp. posl. Kaspera a druhů, že vojíni trutnovské posádky promyšleně přepadávají tamější občanské obyvatelstvo (tisk 2316/VII),
XXII. vlády na interp. posl. dra Holoty a druhů o povrchním nakládání s věcmi válečných poškozenců (tisk 2189/IV),
XXIII. vlády na interp. posl. dra Szüllö a druhů o omezování osobní a politické svobody státních pensistů (tisk 2289/V).
2344/I.
Odpověď
ministra financí
na interpelaci poslance Dubického a druhů
o neoprávněném vyměřováni činžovní
daně berními správami
(tisk 2316/I).
Zákon o přímých daních v § 152 všeobecně stanoví, že nájemní hodnota budovy nebo její části oceňuje se penízem, kterého by bylo lze docílili jejím pronájmem v roce berním. Při tom nečiní se zde rozdílu, zda budova (její část), jejíž nájemní hodnota má býti zjištěna, zákonům o ochraně nájemníků podléhá či nikoliv a zda jí užívá vlastník sám, či osoby jiné. Toliko do prováděcího nařízeni k § 152 zák. o př. d. bylo v odst. 7. pojato výjimečné ustanovení jen pro byty vlastníků domů podléhajících zákonům o ochraně nájemníků, podle kteréhožto ustanoveni dlužno po dobu vázaného bytového hospodářství při oceňo-
vání nájemní hodnoty bytu majitele domu hleděti d k mimořádným poměrům tímto stavem vyvolaným; to znamená, že v budově, která podléhá zákonům o ochraně nájemníků, nemá nájemní hodnota objektu užívaného vlastníkem býti stanovena výše než je činže docílitelná v této budově vzhledem k dočasným předpisům zmíněných zákonů. Z tohoto ustanovení prováděcího nařízení nelze však nijak vyvoditi, že nájemní hodnota k vyměření činžovní daně má býti stanovena tím způsobem, že k nájemnému nebo k nájemní hodnotě z roku 1914 se připočte percentuelní zvýšení podle zákonů o ochraně nájemníků, nýbrž je mu plně vyhověno, když výše nájemní hodnoty bytu vlastníka domu byla odhadnuta podle výše nájemného ze stejného bytu, který spadá pod ustanovení zákonů o ochraně nájemníků.
Cit. část prováděcího nařízení k zák. o př. d. mluvíc o vázaném bytovém hospodářství, má, resp. podle tehdejšího stavu zákonného, může míti na mysli domy cele zákonům o ochraně nájemníků podléhající. Podléhají-li však takové domy postupem času těmto zákonům jen částečně, ba dokonce jen menší nebo malou částí, pak by se nesrovnávalo s tendencí zákona, aby srovnání nájemní hodnoty vlastníka domu se dálo pouze s nájemným bytů chráněných. Není tedy v rozporu ani se zákonem, ani s cit. prov. nařízením,
bylo-li dovoleno, aby při srovnávání se bral zřetel nejen na nájemně bytů chráněných, nýbrž též na nájemné bytů nechráněných; tím se prováděcím nařízením zamýšlená liberalita vůči majitelům domů s vlastním bytem neporušuje.
Jest ovšem samozřejmým, že u domů, které zákonům o ochraně nájemníků nepodléhají, nutno při oceňování nájemní hodnoty bytů vlastníků domů postupovati podle všeobecného ustanovení § 152 zák. o př. d. Proto v případu, kdy vlastník užívá celého domu sám, nemůže býti při stanoveni nájemní hodnoty použito výjimečného ustanovení odst. 7. prov. nař. k § 152 zák. o př. d., neboť, na objekty používané vlastníky domů se zákony o chráně nájemníků nevztahují, kterýžto názor vyslovil též nejvyšší správní soud již v četných nálezech. Uvedená část prováděcího nařízení týká se ovšem jen ocenění nájemní hodnoty bytů vlastníků domů a nelze stejným způsobem postupovati při stanovení nájemní hodnoty i v případech bezplatného přenechání bytu správci domu, pokrevencům a jiným osobám.
Vynesení zemského finančního ředitelství v Praze ze dne 16. února 1932, č. XXA-2389/1 ai 1932, na které jest v interpelaci poukazováno, výše uvedeným zásadám neodporuje a bližší pokyny vydané tu berním správám jsou v souladu s příslušnými ustanoveními jak zákona o přímých daních a prov. nař. k němu, tak i zákona o ochraně nájemníků.
Podle ustanoveni § 10, odst. 1. zák. ze dne 28. března 1928, č. 44 Sb. z. a n. o ochraně nájemníků (resp. čl. I, § 5, odst. 1. zákona ze dne 26. listopadu 1930, č. 166 Sb. z. a n. ) ve znění zákona ze dne 30. března 1933, č. 54 Sb. z. a n. vylučují se z vyměřovacího základu činžovní daně u domů podléhajících ochraně nájemníků jen určitá zvýšení nájemného (resp. určité procento základního nájemného), nikoliv nájemní hodnoty a nemá proto názor vyslovený v interpelaci, že 90% srážka má býti odpočítána též u nájemní hodnoty bytu vlastníka domu a bytu domovníka v zákoně opory. Správnost postupu finančních úřadů v této věci byla potvrzena již několika nálezy nejvyššího správního soudu. Postup nájemního soudu do r. 1925 při rozvrhování nákladů na opravy domu, jakož i v interpelaci tvrzená okolnost, že majitelé domů pro zdanění daní činžovní zvyšovali nájemní hodnoty objektů jimi užívaných podle toho, jak bylo zvyšováno nájemné podle zákonů o ochraně nájemníků, jest pro posouzení této otázky nerozhodnou. Pokud jde o poukaz na ustanovení § 10 zákona ze dne 26. března 1925. č. 48 Sb. z. a n. nutno upozorniti, že tento zákon pozbyl účinnosti dnem 31. března 1928 a že pro otázku odpočitatelnosti zvýšení nájemného (resp. určitého procenta základního nájemného) jest směrodatným zákon ze dne 28. března 1928, č. 44 (resp. zákon ze dne 26. listopadu 1930. č. 166) ve znění zákona ze dne 30. března 1933, č. 54 Sb. z. a n.
Jak výše bylo již řečeno, stanoví § 10 zákona č. 44/1928 Sb. z. a. n. v odst. 1., že do vyměřovacího základu daně činžovní nezapočítávají se
určitá zvýšení nájemného; ustanovení toto nevyslovuje tedy ničeho o bytech nepronajatých, u nichž se do základu daně činžovní započítává nájemní hodnota. Druhý odstavec téhož paragrafu jedná pak o základu dávkovém a jen proto určení povahy těchto dávek zmiňuje se v závorkách o nájemní hodnotě, resp. staví ji na roveň nájemnému a nelze proto z toho, že v tomto ustanovení se mluví o nájemní hodnotě, dovozovati ničeho pro ustanovení odstavce 1., jenž se, jak uvedeno, o nájemní hodnotě vůbec nezmiňuje. Rovněž tak se nezmiňuje o nájemní hodnotě ani ustanovení článku I. § 5, odst. 1. zákona ze dne 26. listopadu 1930, č. 166 Sb. z. a n.
Tvrzení interpelace, ze berní správy neuznávají při vyměřování daně činžovní odpočitatelné položky podle §§ 10 a 12 zákona o ochraně nájemníků bytů jsoucích pod ochranou nájemníků a odvolávajíce se na ustanovení § 151 zákona o přímých daních odpočítávají jen ty položky, které jsou odváděny přímo obci, neuvádí konkrétních údajů, které tudíž nemohly býti přezkoušeny. Podle došlých zpráv se berní správy při zjišťování odpočitatelných položek při vyměřování daně činžovní citovanými ustanoveními zákona o ochraně nájemníků řídí, uznávají všechny prokázané odpočitatelné položky a pokud se tak někde nedopatřením snad nestalo, může se postižený poplatník domáhati nápravy odvoláním.
Vzhledem k uvedeného neshledávám důvodů k nějakému opatření.
V Praze dne 4. září 1933.
Ministr financí: Dr. Trapl, v. r.
2344/11.
Odpoveď
ministra zemedelstva
na interpeláciu poslanca Št. Danihela a druhov
o porušovaní autonomných práv členov
výboru zemedelskej rady pre Slovensko
(tisk 2276/II).
Výnosom zo dňa 23. III. 1933, č. 38. 967/33. zbavil som, ako správne interpelácia uvádza, vrchného zemedelského radcu dipl. agr. Pavla Huttu funkcie generálneho tajomníka zemedelskej rady pre Slovensko a touto funkciou som poveril na dobu, než v čelo kancelárie bude postavený zkúsený národohospodársky odborník, právneho radcu dra Štefana Čačku. Dipl. agro-
nom P. Hutta byl výnosom zo dňa 1. apríla 1933, č. 43. 571/33 ustanovený za prednostu oddelenia prezidialného.
Toto opatrenie učinil som výhradne v záujme povznesenia činnosti menovanej korporácie a postupoval som v medziach svojej kompetencie. Pokiaľ sa jedná o personálne otázky, náleží podľa § 5 jednacého poriadku výboru uvedenej zemedelskej rady podávať návrhy ma menovanie úradníctva, t. j. pri analogickom použití dotyčných ustanovení, menovite platového zákona pre štátnych zamestnancov.
Funkcia generálneho tajomníka, nie súc viazaná na určité služobné miesto, je predmetom organizácie kancelárie, ktorú prevádza podlá § 13 vládneho nariadenia zo dňa 26. apríla 1920, č. 305 Sb. z. a n. minister zemedelstva.
Svoje opatrenie oznámil som predsedovi zemedelskej rady k prevedeniu.
Záležitosť bola v komisii administračnej predmetom jednania, ktorá len navrhla schváliť opatrenie predsedníctva.
Predseda zemedelskej rady dal o tomto návrhu komisie administračnej vo výbore hlasovať, poskytnuvši behom jednania možnosť, aby členovia výboru zaujali vo veci svoje stanovisko. Žiadny člen výboru ani ústne, ani písomne sa o slovo neprihlásil a pri hlasovaní návrh administračnej komisie bol prijatý väčšinou 24 hlasov proti 4.
Člen výboru Kornel Holleš hlásil sa ku slovu až po odhlasovaní a keď chcel o shora uvedenom návrhu hovoriť, bol predsedom upozornený, že nedá sa debatovať o veci, ktorá je už odhlasovala. Slovo mu odňaté nebolo a k poriadku bol volaný pre použitie neprípustného výrazu.
Pri prejednávaní »voľných návrhov« prihlásil sa člen výboru Cagaň a podal návrh, aby do protokolu bol pojmutý protest proti prevedeniu zmienených zmien v organizácii kancelárie. Predseda, odhliadnuc od toho. že celá záležitosť bola už odhlasovaná, dal hlasovať o tom, či sa má zmienený protest zapísať do protokolu. Návrh však bol zamietnutý väčšinou hlasov.
Z uvedeného je videť, že jednal som v medziach svojej kompetencie, ale ani predseda zemedelskej rady neporušil autonómne práva výboru, naopak tie práva hájil.
Nepovažujem preto voľáke ďalšie opatrenie pre zachovanie autonómnych práv výboru zemedelskej rady pre Slovensko za potrebné.
V Prahe dňa 29. júla 1933.
Minister zemedelstva: Dr. M. Hodža, v. r.
2344/III.
Odpověď
ministra sociální péče
na interpelaci poslanců H. Bergmanna, Al. Tučného a druhů
o vydání směrnic pro použití prémiových reserv (tisk 2257/IV).
Ministerstvo sociální péče hned po vydání vládního nařízení ze dne 29. listopadu 1928, číslo 195 Sb. z. a n" o převodních částkách a početních podkladech Ústřední sociální pojišťovny, které upravovalo otázku převodních částek do 31. prosince 1928, mělo na paměti přípravu vládního nařízení pro dobu od 1. ledna 1929.
Proto také vyžádalo si od Ústřední sociální pojišťovny náměty s hlediska praktického provádění, jichž by mohlo býti pro chystané vládní nařízeni použito.
V průběhu přípravných prací stala se však otázka zhodnocení nabytých nároků pojištěnců, přestoupivších do jiného odvětví sociálního pojištění resp. do služby vyňaté, předmětem porad Ústřední sociální pojišťovny a Všeobecného pensijního ústavu, jichž výsledkem má býti společně vypracovaný návrh na osnovu zákona, kterým by byly vhodně upraveny nároky takovýchto pojištěnců, resp. jich pozůstalých.
Návrh tento dotýká se celého souboru otázek sociálního pojištěni dělnického, pojištění pensijního a provisního pojištění u báňských bratrských pokladen, po případě zaměstnanců vyňatých z pojistné povinnosti, a jest tou dobou projednáván v ministerské komisi pro reformu pensijního zákona.
Jakmile budou skončeny porady komise a předloženy její příslušné náměty, přikročí ministerstvo sociální péče na jejich podkladě k potřebným legislativním práčem a vynasnaží se všemožně, aby otázka přestupů v sociálním pojištění byla v brzké době uspokojivě vyřešena.
V Praze dne 12. září 1933.
Ministr sociální péče: Dr. Czech, v. r.
2344/IV (původní znění).
Odpověď
ministra vnitra
na interpelaci poslance Höhnela a soudruhů
o neslýchaném a surovém jednání četnictva v Rumburku (tisk 2209/VIII).
Komunistická strana hodlala dne 2. března 1933 uspořádati v Rumburku t. zv. hladový pochod. Okresní úřad pořádání tohoto projevu z důvodů zachování veřejné bezpečnosti zakázal a zároveň veřejnými vyhláškami a v tisku upozornil obyvatelstvo, že se podle zákona ze dne 14. července 1927, č. 125 Sb. z. a n., jakékoli shromažďování na veřejných místech v den 2. března 1933 pod trestními následky zakazuje.
Přes tato opatření shromáždilo se v zmíněný den v Rumburku asi 1500 osob, které se pokoušely provésti demonstrace v různých částech města. Shluky demonstrantů byly po předchozích marných výzvách k rozchodu rozehnány četnictvem, při čemž proti demonstrantům kladoucím odpor bylo použito obušků. Zatčeno bylo 20 osob pro přečin shluknutí, které v dohodě s vyšetřujícím soudcem byly dopraveny téhož dne večer do vazby krajského soudu v České Lípě. Poněvadž šlo o hromadnou eskortu, prováděnou v hodinách nočních, bylo přiložení svěracích řetízků zatčeným s ohledem na bezpečný doprovod odůvodněno.
Veškerá zatčeni byla provedena na veřejných místech s výjimkou zatčení bratří Bohdana a Adolfa Gampeových. Oba jmenovaní, ačkoli byli varováni majitelem pohřebního ústavu, vmísili se úmyslně mezi demonstranty, proti nimž četnictvo právě zakročovalo, a pokřikováním na četnický oddíl zúčastnili se otevřeně demonstračních projevů. Když četnictvo proti nim zakročilo, uprchli do domku své sestry, kde pak byli zatčeni. Nějakého násilí se strany zatýkajících četníků nebylo proti nim užito.
Šetřením nebylo prokázáno, že by četnictvo vnikalo do domů a hostinců a bilo tam obyvatele a hosty. Prohlédnuty byly toliko místnosti hotelu »Stern«, kam se, jak bylo pozorováno, demonstranti uchylovali. K nějakému zákroku četnictva, tím méně k ztýrání hostů v zmíněném hotelu nedošlo.
Domnělý příběh se ztýráním cyklisty v Schönbornské ulici nebyl prověřen.
O událostech, jež se prý sběhly v domku Kristiána Weidhaase v Schönbornské ulici, bylo vykonáno obsáhlé a zevrubné šetření, které však neposkytlo dostatečného podkladu k nějakému zakročení proti četnictvu. Domněle postižené oso-
by Antonín Beneš a jeho manželka Marie, dále Berta Schmidtová a Anna Weidhaasová udaly, že čtyři četníci vnikli za nimi do domku, kde prý jeden z nich udeřil Beneše pažbou karabiny a bodl bodákem do hýždě, jiný pak spolíčkoval Benešovou, Schmidtovou a Weidhaasovou. Jmenovaní nemohli udati popis četníků a prohlásili, že by jich při konfrontaci již nepoznali. Věrohodnost jejich výpovědí byla otřesena jednak posudkem úředního lékaře, který vyloučil, že zranění Beneše na hýždi by mohlo býti způsobeno bodlem, jednak tím, že ženy odmítly dáti se prohlédnouti lékařem. Četníci, kteří v okolí domku zakročovali proti demonstrantům, rozhodně popřeli, že by někdo z nich vnikl do bytu Kristiána Weidhaase, tím méně pak, že by se byl dopustil výše uvedených násilností.
Vzhledem k tomu nemám z podnětu této interpelace důvodu k nějakému dalšímu opatření.
V Praze dne 11. července 1933.
Ministr vnitra: Černý, v. r.
2344/V (původní znění).
Odpověď
ministra školství a národní osvěty
na interpelaci poslanců H. Simma, Schuberta a druhů
o získávání německých dětí pro českou
menšinovou školu v Jakubčovicích
(tisk 1447/XIII).
V interpelovaném případě nešlo o oběžník, nýbrž o vyhlášku, kterou správa menšinové školy obecné v Jakubčovicích v jediném exempláři vyvěsila na školní kůlně.
Správa školy mínila touto vyhláškou obraceti se na rodiče československé národnosti, kteří dosud posílají svoje dítky do německých škol. Jelikož však stilisace zmíněné vyhlášky mohla vzbuditi pochybnosti, byla správa školy příslušně poučena.
V Praze dne 28. června 1933.
Ministr školství a národní osvěty: Dr. Dérer, v. r.
2344/VI (původní znění).
Odpověď
ministra vnitra
na interpelaci poslance A. Nitsche a druhů,
že obvodní notář obce Rakús libovolně zachází s obecním majetkem a se subvencí z 3% hasičského fondu (tisk 2249/II).
Obecní zastupitelstvo v Rakúsech usnesením ze dne 28. května 1932, čís. 905/32 zamítlo žádost nově ustaveného slovenského dobrovolného hasičského sboru tamtéž o svolení k částečnému používání obecního hasičského nářadí, jímž disponoval hasičský sbor, založený v roce 1881 podle starého obecního organisačního statutu.
Okresní úřad v Kežmarku zrušil na podané odvolání výměrem ze dne 3. září 1932, č. 9. 377/32 toto usnesení obecního zastupitelstva a slovenskému dobrovolnému hasičskému sboru přiznal právo k částečnému užívání obecního hasičského nářadí pro případ, že se oba hasičské sbory vzájemně ještě nedohodnou tak, aby uvedenému sboru byla jedna ze tří obecních stříkaček a polovina ostatního hasičského nářadí do 7 dnů po doručení výměru odevzdána k užíváni.
Obec Rakúsy pravoplatný výměr okresního úřadu v Kežmarku neprovedla. V důsledku toho došlo k jeho exekučnímu provedeni.
Příspěvek z 3% hasičského fondu slovenského v částce 5. 000 Kč byl zemským úřadem v Bratislavě, jako správcem tohoto fondu, povolen na žádost slovenského dobrovolného hasičského sboru v obci Rakúsech.
Z povoleného příspěvku byla pro tento sbor koupena jen nejpotřebnější výzbroj, jako přílby. opasky, sekerky, nikoliv uniformy.
Vzhledem k vylíčenému stavu neshledávám důvodů k zakročení z podnětu této interpelace.
V Praze dne 19. července 1933.
Ministr vnitra: Černý, v. r.
2344/VII (původní znění).
Odpověď
ministra veřejných prací
na interpelaci poslance Krumpe a druhů
o stavebních pracích na novostavbě německé vysoké školy technické v Praze (zemědělské oddělení v Děčíně-Libverdě) (tisk 2182/III).
Zadáni prací interpelací vytčených provedeno bylo za svědomitého šetření všech pokynů a směrnic pro zadání předepsaných.
Práce byly zadány oferentům nejlevnějším, při čemž bylo přihlíženo i ke směrnici, uvedené v dalším, že oferent místní má přednost, je-li jeho nabídka stejně vysoká neb jen nepatrně vyšší než nejlevnější přijatelná nabídka.
1. Na práci truhlářskou došlo 12 nabídek, z nichž nejlevnější byla za 140. 946 Kč 20 h a podle ni také práce byla zadána.
Pouze dvě nabídky byly místních firem, a to na 10. místě firmy Ferdinand Philipp částkou 178. 932 Kč, tedy dražší oproti nejlevnější nabídce o 37. 975 Kč 80 h, t. j. o 27%, a na 12. místě firmy Fr. Winkler, znějící na 192. 911 Kč, tedy dražší o 51. 964 Kč 80 h, t. j. o 37%.
2. Na práci zámečnickou došlo 10 nabídek, mezi nimiž pouze dvě místních firem. Práce zámečnická zadána byla za částku 121. 241 Kč. První místní firma A. Gahlert byla na čtvrtém místě a dražší oproti zadávací částce o 13. 152 Kč, t. j. o 11%, druhá místní firma E. Luft na sedmém místě, dražší o 31. 391 Kč, t. j. o 25. 5%.
3. Na práci sklenářskou došlo pět nabídek, mezi nimiž ani jedna od místních firem.
4. Na práci natěračskou došlo pět nabídek, z nichž ani jedna místních firem.
Podotýká se dále, že pro všechny státní zadávky platí jednotný zadávací řád, vydaný vládním nařízením ze dne 17. prosince 1920, č. 667 Sb. z. a n. a příslušné - rovněž jednotné - prováděcí předpisy vydané výnosem ministerstva veř. prací ze dne 10. června 1923, č. j. 10-2/69-36. 375. V § 22 tohoto zadávacího řádu jsou vytčeny zásady pro zadáváni a mezi nimi (v odst. 3) také příkaz zadávacím místům, aby při volbě nabídky dávala pokud možno přednost živnostníkům, usazeným v dotyčném místě nebo jeho okolí. Mez tohoto zvýhodnění místních uchazečů jest pak stanovena cit. prováděcím předpisem tak, že zdatným a solidním uchazečům usedlým v dotyčném místě nebo okolí přísluší přednost, jsou-li jejich nabídky stejně vysoké neb jen nepatrně vyšší než nejlevnější přijatelná nabídka.
Další zvýhodnění uchazečů usedlých v místě zadávky nebo jeho okolí (okrese) není tudíž podle platných zadávacích předpisů přípustné, nebylo by však ani odůvodněné, aby místním uchazečům, kteří jsou v mnohém ve výhodě, bylo zadáváno za vyšší ceny.
Otázka povinného zaměstnávání místních dělníků a zřízenců při státních zadávkách stavebních a jiných jest úplně rozřešena v § 34. cit. zadávacího řádu. Podle toho byly výnosem ministerstva veřejných prací ze dne 16. března 1933 č. j. 10-1/273/9871 patřičně doplněny všeobecné podmínky zadávací.
K bodu 4. interpelace se uvádí, že ministerstvo veřejných prací pečlivě sbírá veškeré náměty, směřující k novelisaci platného zadávacího řádu. Dosud však nedospělo k názoru, že je novelisace nutná, protože jde většinou jen o stížnosti do nezachovávání zadávacího řádu nebo o jeho neznalost.
V oboru působností ministerstva veřejných prací se zadávací řád plně osvědčil.
Také naléhání zájemníků nejrůznějších oborů, aby účinnost zadávacího řádu byla rozšířena i na všechny ostatní veřejně zadávky, t. j. zemské, okresní a obecní, dokazuje, že zásady do něho pojaté jsou správné.
Nepokládáme také nynější dobu za vhodnou k tomu, aby do zadávacích řízení byly vneseny pochybnosti úvahami o novelisaci platných předpisů a zadávací úřady tím odvráceny od velkých produktivních prací, které je očekávají.
V Praze dne 9. července 1933.
Ministr veřejných prací: Inž. Dostálek, v. r.
2344/VIII.
Odpověď
ministra sociální péče
na interpelaci poslanců H. Bergmanna, F. Zeminové, M. Šmejcové a druhů
o nesprávném provádění zákona číslo 133/1930 zemskými úřady pro péči o válečné poškozence (tisk 1268/VI).
Zákon o požitcích válečných poškozenců ze dne 20. února 1920, číslo 142 Sb. z. a n., ve znění zákona ze dne 25. ledna 1922, číslo 39 Sb. z. a n. činí rozdíl při stanovení nároku na důchod mezi poškozenci, jimž plyne příjem z pra-
menů, vypočtených v § 4. zákona, a mezi poškozenci ostatními.
Pro poškozence, kteří mají příjem z pramenů vypočtených v § 4. zákona, stanoveny jsou podmínky přísnější proti poškozencům ostatním a je ustanovení § 4. zákona povahy restriktivní, neboř vylučuje z nároku na důchod zcela nebo z části poškozence, jichž se týká a kteří by jinak podle ostatních ustanovení zákona měli nárok na důchod.
Z ustanovení § 4. zákona plyne, že i pro poškozence-trafikanty, příjemce zaopatřovacích a výslužných platů z veřejné pokladny, i pro poškozence, kteří po události, zakládající jejich nárok na důchod, přijati byli do služeb uvedených v § 4. odst. 2. zákona, platí zásadně hranice příjmová stanovená § 2. cit. zákona ve spojení se zákony ze dne 10. dubna. 1924, číslo 79 Sb. z. a n. a dalšími, posledně zákonem ze dne 27. června 1929, Číslo 93 Sb. z. a n., a teprve tenkráte, jestliže příjem z pramenů uvedených v § 4., odst. 1., nedosahuje hranice § 2. zákona, přichází v úvahu ustanovení § 4., odst. 1., jak v souhlase se zákonem stanoví vládní nařízení ze dne 7. prosince 1922, číslo 363 Sb. z. a n., k § 4., odst. 4.; u poškozenců, na které vztahuje se ustanovení § 4., odst. 2., zákona platí rovněž všeobecná hranice příjmová, pouze požitky u poškozenců se ztrátou výdělečné schopnosti aspoň 50% počítají se pro součet hranice příjmové a jinak příslušných požitků pouze polovinou, jak ustanoveno je také v cit. vládním nařízení k § 4., odst. 10., 11. a 14.
Pokud interpelace uvádí, že do příjmu válečných poškozenců započítává se také důchod válečných poškozenců, poukazuje se na ustanovení § 2. zákona ze dne 15. června 1927, číslo 76 Sb. z. a n., podle jehož odst. 4. osvobozeny jsou od daně důchodové pouze přídavky za zranění, nikoliv zaopatřovací požitky podle zákonů číslo 142/1920 ve znění zákona číslo 39/1922 Sb. z. a n. a zákona číslo 41/1922 Sb. z. a n., jak vyslovme určuje vládní nařízení ze dne 20. prosince 1927, číslo 175 Sb. z. a n., k § 2., číslo 3 a 4, v odst. 4., poslední věta.
Praxe úřadů pro péči o válečně poškozence odpovídá tedy vládnímu nařízení číslo 363/1922 Sb. z. a n., jež v tomto směru plně je kryto zněním zákona číslo 142/1920 ve spojení se zákonem číslo 39/1922 Sb. z. a n. Zákon číslo 133/1930 Sb. z. a n. nedotýká se ustanoveni § 4. prve cit. zákona, neboť upravuje toliko sazby důchodů invalidů se ztrátou výdělečné schopnosti alespoň 85% a vdov zcela výdělku neschopných nebo starších 55 let.
V Praze dne 10. září 1933.
Ministr sociální péče: Dr. Czech, v. r.