Poslanecká sněmovna N. S. R, Č. 1933.
III. volební období. 8. zasedání.
2321.
Zpráva
ústavné-právního výboru
k usnesení senátu (tisk sněm. 2)
k vládnímu návrhu zákona (tisk sen. 887 a 2016-1)
o trestním stíhání presidenta republiky a členů vlády podle §§ 34, 67 a 79
ústavní listiny.
Zvýšená pravomoc, jež byla poskytnuta vládě zákonem z 9. června 1933, č. 95 Sb. z. a n., o mimořádné moci nařizovací, byla ústavně-právnímu výboru poslanecké sněmovny podnětem k tomu, aby s urychlením dokončil projednávání osnovy zákona o trestním stíhání presidenta republiky a členů vlády podle §§ 34, 67 a 79 ústavní listiny.
Osnova tato byla již před delší dobou schválena senátem, pro obtížnost problémů v ní obsažených po stránce politické i po stránce právní setkalo se její projednávání podobně jako v senátě i v poslanecké sněmovně se značnými průtahy.
ústavně-právní výbor jednaje o této osnově došel k přesvědčení, že vyžaduje v některých podstatných bodech změny, pročež ji přepracoval a předkládá ji poslanecké sněmovně i s resolucí ke schválení, odůvodňuje stanovisko své jak následuje.
Nejdůležitější změna, týkající se ve svých důsledcích takřka celé osnovy, provedena v § 2, jenž obsahuje materielněprávní předpisy o odpovědnosti členů vlády.
široké znění § 79 úst. list. připouští rozličné způsoby úpravy trestní odpovědnosti členů vlády. Usnesení senátu, shodující se v podstatě s původním návrhem vlády, vo-
lilo po vzoru francouzském řešení takové, že před senátem jakožto trestním soudem mělo se soustřediti celé řízení proti obviněnému členu vlády, že porušil úmyslně nebo z hrubé nedbalosti v oboru své úřední působnosti ústavní nebo jiné zákony, bez ohledu na to, šlo-li tu o činy obecně trestné čili nic. Rozdíl byl pouze v tom, že pro činy" obecně trestné mohl býti před senátem obžalován, jen pokud byl členem vlády, kdežto pro jinaká porušení zákonů i kdykoliv později až do uplynutí promlčecí lhůty.
Řešení toto zavdává při bližším rozboru příčiny k vážným pochybnostem o tom, je-li účelné. Vynořují se tu totiž obtíže, plynoucí z případných kompetenčních konfliktů mezi parlamentem a soudy (případně i jinými úřady nadanými trestní pravomocí), zakládajících se na rozličném posuzování otázky, zda čin, pro který je ministr stíhán, byl spáchán v oboru úřední působnosti čili nic, a zda tedy ke stíhání je příslušný parlament nebo řádný soud (úřad). Takové konflikty mohly by nastati snadno a byly by velmi povážlivé hlavně proto, že není instance, povolané k tomu, aby je řešila. Dále vznikají též pochybnosti o tom, zda parlament jakožto instituce politická je dosti vhodným forem pro to, aby v určitých případech nahrazoval plně řádný trestní soud.
Ústavně-právní výbor opětně jednal o těchto obtížích a pochybnostech a došel k přesvědčení, že lze je odstraniti, bude-li volen jiný způsob řešení, totiž bude-li provedeno důsledné rozlišování mezi trestným činem, spočívajícím v porušení předpisů § 79 úst. list. a případným trestným činem dalším, totiž trestným činem, spočívajícím v porušení všeobecných trestních zákonů. Trestný čin na prvém místě uvedený má býti stihán vždy před forem parlamentu a to tresty uvedenými v § 3 osnovy, kdežto nastalo-li oním jednáním porušeni všeobecných trestních zákonů, mají býti ke stíhání takových trestných činů souběžné příslušný soudy (úřady) k tomu povolané podle všeobecných předpisů, tedy soudy trestní, soudy dúchodkové, úřady politické nebo finanční atd. Dopustil-li by se tedy ku př. ministr v oboru své úřední působnosti úkladů o republiku, byl by stíhán jednak před parlamentem pro porušení § 79 ústavní listiny, jednak před trestním soudem podle zákona na ochranu republiky. Dopustil-li by se však ministr porušení zákona finančního, nebo provedl-li by nějaké jmenování, k němuž není oprávněn, mohl by býti stíhán pouze před parlamentem.
Řešením tímto odstraňují se obtíže a pochybnosti, o nichž byla shora řeč, a celé řízení stává se daleko jednodušším. Řešení toto je také kryto širokým zněním § 79 úst. list. Bylo-li by snad proti němu namítáno, že není ve shodě se zásadou trestního práva: ne bis in idem, poněvadž se tu koná případně dvoje trestní řízení pro týž čin a taktéž ukládá dvojí trest, stačí poukázati na to, že zásada ona není jednak chráněna ústavou, jednak není v právním řádu československém bezvýjimečně zachovávána (srv. ku př. souběžné trestání v řízení před soudy tuzemskými a cizozemskými, nebo před soudy trestními a důchodkovými, nebo soudy trestními a úřady politickými podle čl. 3 organisačního zákona). Konečně budiž ještě upozorněno, že řešení podobná volily i některé státy cizí, tak ku př. Německo (čl. 59 ústavy, zákon z 9. června 1921), Polsko (zákon z 27. dubna 1923), Rakousko (čl. 142 spolkové ústavy).
V dalším podávají se vysvětlivky k jednotlivým paragrafům osnovy, pokud ustanovení v nich obsažená byla podstatně pozměněna.
K § 1. Vzhledem k solennímu rázu usta-
novení § 67 úst. list. o tom, kdy může býti president republiky trestně stíhán, měl ústavně-právní výbor za to, že doporučuje se toto ustanovení převzíti doslova do osnovy nyní projednávané, a že nemá býti osnova zatěžována ustanovením podrobnějším, jak navrhoval senát. Okolnost, že při tomto řešení nebudou přímo zákonem odstraněny některé pochybnosti, jež vznikají ohledně dosahu ustanovení § 67 úst. list., nemůže býti podle názoru ústavněprávního výboru postupu tomuto na překážku, uváží-li se, že ono ustanovení ústavy má ráz takřka jen akademický.
K § 2. Paragraf tento byl podstatně zkrácen, důvody, proč se tak mohlo státi, jsou patrný z části úvodní. Na tomto místě se pouze zdůrazňuje, že porušení "jiných zákonů" je též porušení předpisů zákona finančního.
K § 8. Trestní sankce bylo nutno upraviti vzhledem k novému zásadnímu řešení, jež bylo provedeno v § 2. Ustanovení, že výtěžku trestů peněžitých a věcí zabraných má býti použito k náhradě škody způsobené osobám třetím, bylo škrtnuto, poněvadž systematicky patří do zákona upravujícího otázku náhrady škody způsobené nezákonným výkonem moci veřejné. Z trestů vedlejších bylo škrtnuto ustanovení o event. ztrátě práva volebního, neboť tento trest je lépe ponechati pouze pro delikty soudně-trestné.
K § 4. Ustanovení v tomto paragrafu původně obsažené o uložení trestu při konkurenci činů trestných stalo se bezpředmětným novou úpravou § 2 a bylo nahrazeno proto ustanovením o tom, komu přísluší právo obžaloby podle § 2. Do odst. 2 a 3 zařazena důležitá vysvětlující ustanovení, z nichž jasně vyniká samostatná povaha řízení před parlamentem pro porušení § 79 úst. list.
K § 5. Promlčení upraveno způsobeni tím, že stanovena pro ně jednak lhůta od spáchání trestného činu, jednak lhůta od doby, kdy obviněný přestal býti členem vlády. Dále zařazeno sem nové důležité ustanovení o preklusivních lhůtách pro činnost obou sněmoven podle tohoto zákona. Ustanovení toto je nutné, aby průtahy v řízení nebyl obviněný ponecháván příliš dlouho v nejistotě o výsledku řízení. V § 33 pamatuje se na to, aby významu lhůt
těchto nebyly na újmu rozličné druhy přerušení činnosti parlamentní.
K § 8. Ústavně-právní výbor obnovil původní návrh vlády, že sněmovna může návrh na podání obžaloby zamítnouti a to, jak nyní se výslovně praví, bez rozpravy. Stalo se tak proto, aby parlament nebyl zatěžován ryze demonstrativními návrhy.
Požadavek, aby členové výboru byli pokud možno právníci a aby předseda byl vždy právníkem, byl vypuštěn, neboť nelze vzhledem ke složení politických stran v parlamentě zaručiti, zda a pokud by bylo lze jej splniti.
K §§, 9 a 10. Poněvadž úpravou § 2 nabylo celé stíhání jiného rázu nežli mělo podle osnovy senátem schválené, takže není již nikdy stíháním pro delikty trestné podle všeobecných zákonů, bylo nutno podrobiti revisi pravomoc, kterou má míti žalobní výbor. Navrhuje se nyní, aby přiměřeně k povaze deliktu, jehož stíháním se může výbor zabývati, totiž přestoupení § 79 úst. listiny, jakož i přiměřeně k trestu, jenž podle § 3 osnovy může býti uložen, byla pravomoc žalobního výboru postavena na roven s pravomocí t. zv. výborů vyšetřujících podle § 28 jednacích řádů. Z tohoto paragrafu lze vyvoditi, přihlížíme-li k účelu, pro nějž byl výbor zřízen, že výboru přísluší nejen slyšeti svědky, nýbrž i vyžádati si potřebné spisy k nahlédnutí. Přenechávaje podrobnou úpravu této otázky event. novelisaci jednacích řádů, doplnil ústavně-právní výbor osnovu jen ustanovením o právní pomoci soudů a úřadů.
Důvěrností jednání, o níž se mluví, vyrozumívá se důvěrnost ve smyslu § 27, odst. 3 jednacího řádu.
Povinnost přerušiti na požádání řízení vedené před soudy nebo jinými úřady podle všeobecných předpisů, byla zmírněna na povinnost zaslati žalobnímu výboru na požádání spisy k nahlédnutí.
Konečně budiž upozorněno na to, že škrtnuto ustanovení, že ministři nemohou se zúčastniti schůzí žalobního výboru, neboť ustanovení toto není srovnatelno s předpisy § 39 úst. listiny; místo toho dáno nové ustanovení o tom, že náhradníci mohou býti jednání přítomni.
K § 12. Provedeny změny většinou formální. Materielní změna provedena v tom
směru, že škrtnuto ustanovení, že jednání a hlasování děje se - když byl obviněný vyslechnut - dále v jeho nepřítomnosti, ústavně-právní výbor nepokládal totiž za správné vyloučiti z tohoto jednání obviněného ministra-poslance. Výtisk návrhu na stíhání bude ovšem jako sněmovní tisk rozdán všem poslancům.
K § 14. Na vysvětlenou se podotýká, že úřadem se tu vyrozumívá úřad presidenta republiky nebo ministra.
K § 16. Provedena tu ta podstatná změna, že stanoveno, že předsedou soudního výboru je vždy předseda senátu. Pro řešení toto rozhodl se ústavně-právní výbor hlavně proto, aby při hlavním přelíčení před senátem nemuseli fungovati předsedové dva, jak tomu bylo podle § 24 osnovy původní. Z důvodů uvedených u § 8 upuštěno i od požadavku, aby členy výboru byly pokud možno osoby prává znalé, a aby předseda, oba místopředsedové, jakož i zpravodaj byli práva znalí.
K § 18. Odst. l shoduje se v podstatě s § 20 osnovy původní. Odst. 2 vyplňuje mezeru původního návrhu, stanoví se - po vzoru dalšího trvání funkce předsednictva sněmoven po jejich rozpuštění nebo ukončení volebního období - že i funkce zástupců obžaloby trvá v takovém případě dále, dokud nebudou zvoleni novou poslaneckou sněmovnou zástupci noví. Tím zajišťuje se nerušené pokračování řízení před senátem i tehdy, když tu není poslanecké sněmovny. Neodvislost zástupců obžaloby vyžaduje toho, aby i po rozpuštění sněmovny nebo ukončení jejího volebního období měli postavení poslanců, podobně jako členové Stálého výboru podle § 54, odst. 7 úst. list. To se stanoví výslovně v poslední větě odst. 2 tohoto paragrafu.
K § 19. Odst. l shoduje se s § 21, odst. l osnovy původní. V odst. 2 obnovuje se původní návrh vládní, že jen členové senátu (nikoliv též členové poslanecké sněmovny) nemohou býti obhájci. Ustanovení o obhájcích ex offo škrtnuto jako neúčelné.
K § 20. V prvém odstavci stanoví se, kdy má býti řízení pokládáno za zahájené před senátem, jinak shoduje se tento paragraf s § 19 osnovy schválené senátem.
K § 21. Paragraf tento upravuje látku obsaženou v dosavadním § 18, pravomoc
soudního výboru byla upravena z důvodů uvedených u § 9 stejně jako pravomoc výboru vyšetřovacího.
Paragraf tento doplněn dále poukazem na § 9, odst. 2, jakož i ustanovením, že obžalovaný a jeho obhájce mají právo nahlížeti do spisů (a ovšem též činiti si výpisky).
K § 22. škrtnuta pořádková lhůta 3 měsíců, do nichž má soudní výbor svoji činnost skončiti, neboť existence této lhůty vedle prekluzivní lhůty podle § 5 není dostatečně opodstatněna.
K § 23. škrtnuta slova "vyslechnouc žalobní výbor" jakožto přebytečná, naproti tomu odst. 2 doplněn ustanovením, že senát může řízení zastaviti jen se souhlasem zástupců obžaloby. Děje se tak proto, aby usnesení o obžalobě, k němuž je třeba dvoutřetinové většiny v poslanecké sněmovně za přítomnosti dvou třetin poslanců (tedy 113 poslanců), nemohlo býti zmařeno absolutní většinou všech členů senátu (tedy jen 76 senátory).
K § 24. Odst. 2 bylo lze stylisovati kratčeji z důvodů uvedených u § 16. Řešení nyní zvolené, odstraňující duplicitu předsednictva při hlavním líčení, zjednodušuje podstatně celé řízení.
K § 25. Odpadl zvláštní slib členů senátu jakožto přebytečný, místo toho vsunuto sem ustanovení o výslechu svědků, znalců a obžalovaného při hlavním líčení, a to po vzoru § 28 jedn. řádu.
Odst. 2 shoduje se s § 36, odst. l původní osnovy s tím rozdílem, že jest omezen jen na hlavní líčení.
§ 27. O tom, kdy je senát schopen se usnášeti, platí předpisy § 32 úst. list, proto nebyla převzata z původní osnovy ustanovení o kvalifikované presenci k usnášení. Nepřevzato též z osnovy schválené senátem ustanovení o tom, že konečného rozhodnutí mohou se zúčastniti jen ti členové, kteří byli přítomni všem schůzím, ve kterých se konalo hlavní přelíčení, poněvadž ústavněprávní výbor pokládá je v praxi za neproveditelné. Za to nově vsunuto ustanovení odst. 2, umožňující výslovně řízení kontumační.
K § 28. Postup po skončení průvodního řízení upraven poněkud podrobněji, než bylo v původním návrhu. Většina potřebná
k uznaní obžalovaného vinným stanovena v souhlase s principem vysloveným v § 33 úst. list. na tři pětiny všech členů senátu.
K § 29. Paragraf tento doplněn jednak zmínkou o rozsudku osvobozujícím, jednak podrobnějšími předpisy o postupu při hlasování o výši trestu. I k usnesení o výši trestu a o povinnosti nahraditi náklady trestního řízení vyžaduje se nyní většiny tří pětin všech členů senátu.
K § 30. Provedeny jen změny rázu formálního, § 31 osnovy schválené senátem byl škrtnut jakožto bezpředmětný vzhledem k zásadní úpravě, provedené v §§ l a 2.
K § 31. Shoduje se doslova s § 32 osnovy senátem schválené.
K § 32. Shoduje se celkem s § 33 osnovy předešlé. Změny provedeny hlavně v odst. l, kdež upraveny jinak důvody pro obnovu uvedené v lit. b), což souvisí s úpravou § 2, dále doplněn odst. 3 ustanovením, že obnovené řízení koná se na základě původní obžaloby.
K § 33. Paragraf tento řeší otázky upravené dosud jen neúplně v § 34. Děje se tak způsobem odchylným od úpravy senátem usnesené. Kdežto tato vycházela s hlediska, že jednání o návrhu na obžalobu se nepřerušuje přestávkami v pracích sněmovních, vychází nynější úprava s hlediska opačného, při čemž ovšem stanoví, že tyto přestávky nezapočítávají se do preklusivní šestiměsíční lhůty stanovené v § 5.
Pokud jde o vliv rozpuštění (ukončení volebního období) sněmovny, sluší rozeznávati mezi poslaneckou sněmovnou a senátem. Pro senát stanoví § 31, odst. 3. úst. list., že řízení před ním zahájené se nestaví tím, že byl rozpuštěn; pro případ ukončení volebního období nestanoví ústavní listina sice ničeho, případ tento sluší však zajisté analogicky posuzovati podle případu prvého, což se nyní v osnově v odst. 3 výslovně stanoví. Pro poslaneckou sněmovnu naproti tomu nemá ústava podobného ustanovení vůbec, pročež není příčiny, aby přestávka v jejích pracích způsobená jejím rozpuštěním nebo ukončením jejího volebního období byla jinak posuzována nežli ostatní přestávky v jejích pracích. Příslušné ustanovení je obsaženo v odst. 2 tohoto paragrafu.
S ustanovením tímto souvisí do jisté míry ustanovení § 18, odst. 2, na něž se tímto poukazuje.
K § 34.. Shoduje se doslova s dosavadním § 35. Dosavadní § 36 byl škrtnut, poněvadž
příslušné ustanovení o možnosti analogického použití předpisů trestního řádu bylo vsunuto do § 25.
K §§ 35 a 36. Shodují se doslova s §§ 37 a 38 osnovy přijaté senátem.
V P r a z e, dne 3. července 1933.
Dr. Mičura v. r.,
předseda.
Dr. Černý v. r.,
zpravodaj.
Zákon.
ze dne------------------------------------
o trestním stíhání presidenta republiky a členů vlády podle §§ 34, 67 a 79
ústavní listiny.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
Část první. Trestní odpovědnost a příslušnost ke stíhání.
§ 1.
President republiky může býti stíhán jen pro velezradu a to před senátem na obžalobu sněmovny poslanecké. Trestem může býti jen ztráta úřadu presidentského a způsobilosti tohoto úřadu později znovu nabýti (§ 67 ústavní listiny).
§ 2.
Poruší-li předseda nebo člen vlády úmyslně nebo z hrubé nedbalosti v oboru své úřední působnosti ústavní nebo jiné zákony, je trestně odpověden (§79 ústavní listiny).
§ 3.
(1) Trestné činy uvedené v § 2 stahají se trestem peněžitým nejvýše do 500. 000 Kč. Pro případ nedobytnosti budiž v rozsudku uložen trest státního vězení nejvýše do 6 měsíců.
(2) Má-li vinník ve svém majetku předměty, o něž se činem obohatil, nebo jiné předměty, jež si za ně opatřil, nebo hodnotu ta-
kových předmětů, budiž v odsuzujícím rozsudku prohlášeno, že tyto předměty nebo jejich hodnota se zabírají.
(3) Peněžité tresty a výtěžek zabrání připadají státu.
(4) Vedle peněžitého trestu může býti v rozsudku vyslovena ztráta úřadu (§ 2) a ztráta nároku podle § 3 zákona ze dne 15. dubna 1920, č. 317 Sb. z. a n., kterým se doplňuje zákon ze dne 20. prosince 1918, č. 94 Sb. z. a n., o platech ministrů.
§ 4.
(1) Právo k obžalobě pro čin trestný podle § 2 přísluší sněmovně poslanecké. Trestní řízení provádí senát (§79 ústavní listiny).
(2) Na právu poslanecké sněmovny k obžalobě a na příslušnosti senátu konati trestní řízení o ní nemění ničeho ta okolnost, že obviněný již není předsedou nebo členem vlády.
(3) Trestní odpovědnost předsedy a členů vlády za činy trestné těž podle jiného než tohoto zákona před soudem (úřadem) příslušným podle obecných ustanovení není tímto zákonem dotčena.
§ 5.
(1) Činy trestné podle § 2 promlčují se do tří let od té doby, co obviněný přestal býti členem vlády, nejpozději však do pěti let od spáchání trestného činu.
(2) Dnem podání návrhu na obžalobu (§ 6) se promlčená přerušuje.
(3) Neusnese-li se poslanecká sněmovna o návrhu na podání obžaloby do šesti měsíců ode dne jeho podání, nebo neskončí-li řízení o obžalobě před senátem do šesti měsíců od podání obžaloby (§ 15, odst. 2), řízení se zastaví. V tomto případě, jakož i tehdy, zamítla-li sněmovna po provedeném řízení návrh na obžalobu (§ 13), je stíhání pro týž čin podle tohoto zákona navždy vyloučeno.
Část druhá. Řízení ve sněmovně poslanecké.
§ 6.
(1) Návrh na obžalobu presidenta republiky, předsedy nebo člena vlády podle §§ l a 2 obsahujž přesné označení činu, pro který se
navrhuje podati obžalobu, a oněch ustanovení zákona, která podle úsudku navrhovatelů jím byla porušena. Jde-li o předsedu nebo člena vlády, jest uvésti, z čeho lze souditi, že porušení zákona se stalo úmyslně nebo z hrubé nedbalosti.
(2) Návrh na obžalobu presidenta republiky musí býti podepsán aspoň stodvaceti poslanci, návrh na obžalobu člena vlády aspoň stem poslanců.
§ 7.
Předseda poslanecké sněmovny zpraví o návrhu na obžalobu ihned předsedu vlády. Návrh budiž dán na pořad jednání sněmovny nejdéle do 14 dnů ode dne podání. Nekoná-li sněmovna v této době schůzi, budiž dán na pořad jednání nejbližší schůze sněmovny.
§ 8.
(1) Sněmovna rozhodne bez rozpravy prostým hlasováním, zda návrh na podání obžaloby má býti vzat za základ sněmovního jednání. Nezamítne-li jej, přikáže se návrh zvláštnímu (žalobnímu) výboru, který se ihned zvolí.
(2) Žalobní výbor je devítičlenný. Za každého člena zvolí se náhradník. Výbor zvolí ze svých členů předsedu, dva místopředsedy a zpravodaje.
(3) Členové výboru a jejich náhradníci slíbí po prohlášení výsledku volby ve veřejné schůzi sněmovny do rukou předsedových na svou čest a svědomí, že budou se říditi naprosto nestranně a přesně zákonem, že uváží podle svého nejlepšího vědomí a svědomí vše, co bude svědčiti ve prospěch toho, proti komu návrh na obžalobu směřuje, i k jeho tíži, a že nedají na sebe působiti jiným vlivům.
§ 9.
(1) Žalobní výbor zjisti, pokud je toho potřebí, skutkový stav do té míry, aby sněmovna měla potřebný podklad k rozhodnutí o návrhu na podání obžaloby. Řídí se při tom jednacím řádem poslanecké sněmovny a má stejná práva jako výbor, který z usnesení sněmovny vyšetřuje věci povahy veřejné. Jednání žalobního výboru je vždy důvěrné; náhradníci členů výboru smějí však býti přítomni.
(2) Soudy (úřady) jsou povinny poskytnouti výboru na požádání právní pomoc. Soud (úřad), který koná proti osobě, proti které
směřuje návrh na obžalobu podle tohoto zákona, též trestní řízení podle všeobecných předpisů, je povinen žalobnímu výboru na jeho žádost zaslati spisy trestního řízení.
§ 10.
Žalobní výbor poskytne tomu, proti němuž návrh na podání obžaloby směřuje, příležitost, aby nahlédl do spisů a o návrhu a výsledcích šetření ústně nebo písemně se vyjádřil.
§ 11.
(1) Žalobní výbor je povinen nejdéle do měsíce ode dne, kdy byl zvolen, podati sněmovně písemnou zprávu. Lhůta tato může býti na odůvodněnou žádost výboru usnesením sněmovny prodloužena.
(2) Návrhu je-li výbor podati obžalobu, připojí zároveň písemný návrh na stíhání.
§ 12.
(1) Předseda sněmovny zařídí, aby výtisk návrhu na stíhání byl dodán tomu, proti němuž směřuje.
(2) Tato osoba má právo do čtrnácti dnů od té doby, kdy jí byl dodán výtisk návrhu na stíhání, podati sněmovně písemně své námitky, které buďtež vytištěny a rozdány členům sněmovny. Po uplynutí této lhůty budiž jednání o zprávě žalobního výboru položeno co nejdříve na pořad jednání schůze sněmovny.
§ 13.
(1) Usnesení podati obžalobu může se státi jen za přítomnosti dvou třetin poslanců většinou dvou třetin přítomných (§34 ústavní listiny).
(2) Hlasování koná se lístky.
§ 14.
Jakmile poslanecká sněmovna se usnesla podati obžalobu, nesmí obžalovaný až do skončení řízení o obžalobě vykonávati svůj úřad.
§ 15.
(1) Žalobní výbor vypracuje, pokud je toho potřebí, podle usnesení sněmovny do osmi dnů obžalovací spis, který podepíší předseda sněmovny a předseda žalobního výboru.
(2) Předseda poslanecké sněmovny zašle obžalovací spis do dalších tří dnů předsedovi senátu a sdělí jej v opise předsedovi vlády.
Část třetí. Řízení před senátem.
§ 16.
(1) Senát zvolí vždy po svém ustavení na celé svoje období soudní výbor. Jeho předsedou je předseda senátu. Dvanáct dalších členů zvolí se podle zásady poměrného zastoupení.
(2) Předsedu senátu zastupují místopředsedové senátu. Za každého dalšího člena zvolí se náhradník.
(3) Členové i náhradníci výboru slíbí po prohlášení výsledku volby ve veřejné schůzi senátu do rukou předsedových na svou čest a svědomí, že budou se říditi naprosto nestranně a přesně zákonem, že uváží podle svého nejlepšího vědomí a svědomí vše, co bude předneseno a prokázáno ve prospěch obžalovaného i k jeho tíži, a že nedají na sebe působiti jiným vlivům.
§ 17.
Soudní výbor může jednati a usnášeti se za přítomnosti aspoň sedmi členů nebo náhradníků.
§ 18.
(1) Obžalobu zastupuje v řízení před senátem předseda výboru žalobního za pomoci obou místopředsedů tohoto výboru, nepověří-li výbor žalobní tímto zastupováním jiné své členy.
(2) Byla-li poslanecká sněmovna zatím rozpuštěna nebo uplynulo-li její volební období, setrvají zástupcové obžaloby ve svých funkcích až do zvolení nových zástupců poslaneckou sněmovnou. Do té doby platí pro ně ustanovení v §§ 23 až 27 ústavní listiny.
§ 19.
(1) Obžalovaný má právo zvoliti si jednoho nebo dva obhájce.
(2) Členové senátu obhájci býti nemohou.
§ 20.
(1) Dnem doručení obžalovacího spisu předsedovi senátu počíná řízení před senátem.
(2) Předseda soudního výboru senátu dá obžalovací spis do tří dnů dodati obžalova-
nému a svolá v téže lhůtě soudní výbor ke schůzi.
§ 21.
(1) Soudní výbor prozkoumá obžalobu, doplní podle potřeby šetření a připraví hlavní přelíčení. Při svém jednání řídí se jednacím řádem senátu a má stejná práva jako výbor, který z usnesení senátu vyšetřuje věci povahy veřejné. Jednání soudního výboru je vždy důvěrné; náhradníci členů výboru smějí však býti přítomni.
(2) Ustanovení § 9, odst. 2 platí obdobně i tu.
(3) Obžalovaný a jeho obhájce mají právo nahlížeti do spisů.
§ 22.
Jakmile soudní výbor skončí svůj úkol (§ 21), svolá předseda senátu schůzi senátu, v níž se má konati hlavní přelíčení, a pozve k ní zástupce obžaloby, obžalovaného a jeho obhájce.
§ 23.
(1) Až do zahájení hlavního přelíčení může sněmovna poslanecká za přítomnosti dvou třetin všech svých členů většinou dvou třetin se usnésti, ze obžalobu odvolává, načež se další řízení zastavuje.
(2) Do té doby může též senát k odůvodněnému návrhu soudního výboru za souhlasu zástupců obžaloby (§ 18) nadpoloviční většinou všech svých členů se usnésti, že řízení se zastavuje.
§ 24.
(1) Schůzi senátu, ve které se koná hlavní přelíčení, řídí předseda senátu nebo místopředseda jej zastupující.
(2) Předseda může vyhověti návrhu strany, jemuž druhá strana neodporuje. Ve všech jiných případech rozhoduje o návrzích stran a jiných sporných otázkách za hlavního přelíčení se naskytnuvších soudní výbor, členové soudního výboru mají právo dávati otázky těm. kdož jsou vyslýcháni. Předseda může nepřiměřené otázky odmítnouti.
(3) Senát sám rozhoduje toliko o vyloučení veřejnosti (§ 26), o vině (§ 28), o trestu a náhradě nákladů trestního řízení (§29).